Životem zrazeni (in Macharovy spisy, svazek 24) (1931)

Idyly a dramata, 1911-1915, Josef Svatopluk Machar

Diplomatická verze Ediční verze
MACHAROVY SPISY / XXIV
[3] Copyright by Aventinum, Praha, Czechoslovakia 1931
J. S. Machar Životem zrazeni vyšly v osmém vydání v březnu 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6, jako 290. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 50 číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1–2000.
[4] J. S. MACHAR ŽIVOTEM ZRAZENI
(Idyly a dramata)
(1911–1915)
PRAHA „AVENTINUM“ MCMXXXI
[5] Paní M. KUBÁTOVÉ
[7]
I.
„DĚTI“
[9] Vstoup do vagonu: Dobrý den! ah, znám jej! Doktor ten a ten – však on též otřev brejlí skla pohleděl na mně náhle bystře a očka se mu zablýskla: Vy v našem kraji?! Drahý mistře! Náhoda vzácná! A. t. d. – A rozhovor se rozpřede. Byl zvědav znát mé cesty cíl a tak jsem mu ho neztajil; na kraj mě upozornil, na to, jak kolem okna letěl nám, na polí rozevlané zlato, na řepu, jež je cukr sám, však lid tu – zde stáh obočí – zle alkoholu otročí. Bylť z těch, kdož touží pomoci své době od zlé nemoci: potíral tabák, alkohol a prostituci, klerikály, svůj k svému hlásal v kraji kol, práv ženských zastance byl stálý, šel v lid a přednášet si zvyk – půl Tolstoj a půl Masaryk. Když viděl jsem jej naposled, byl velmi milý; jeho vzhled – jest obr s velikými vousy – rozjařil děti: žabky ty svůj žertík ve všem vynajdou si, ty byly jím jak opity, 11 jej honily a vřískaly a Medvěd! na něj volaly. I vzpomněli jsme teď těch her a ptal se na osud mých dcer (já chci je raděj „dětmi“ zvát, jak zarazit bych chtěl tím jmenem běh jejich Iet, svých roků spád, jenž prchá v letu zlořečeném – nu, sebešalba bláhová!), tož na školách jsou, z domova. A co prý dělá slečna T-ých? – Je učitelkou v Zálesích – však přerušil mě, ne že na tu, že na mladší se zeptat chtěl – Ah, na Kačátko? – Slečnu Katu – – a v rozpacích se celý rděl. To žabka byla pana T., kde sešli jsme se tenkráte. Kačátko dře se – latina je trýzní jeho příčina – – Však už mě neposlouchal valněvalně, upřeně hledě vozu v kout vzdych několikrát z hloubi žalně a začal pilně oči mnout – že se tam tenkrát naposled ten obr v trudný roman splet! Ba, splet se. Hodil srdce v něj a pověděl mi celý děj. Rozšafně tuze, jak to zvyk všech duší vážně milujících, 12 obšírně, jak to milovník vylíčí ještě po měsících, a osou historie té Kačátko bylo pana T. Já poslouchal ten románek, však nezajal mě jeho rek a lásky jeho líčení a všecky nádherné ty mosty, jež pro budoucnost ve snění si stavěl člověk čestný, prostý – já viděl jenom Kačátko, to malé směšné Kačátko! To řeklo mu, že nelze jí jej hýčkat marnou nadějí, že nechce nésti jako žena tu kletbu svého pohlaví, chce studovat a rovnocená se jednou mužům postaví a potom – bude nutno-li – že sama muže vyvolí. A řeklo mu to větami, jež bodaly jej dýkami a tím víc, že je vedl klid bez všelijaké koketnosti, že poctivě se cítil zbit přátelskou milou upřímností – tak vzdychá, jak jen vzpomene na Kačátko to ztracené. Na Kačátko to... Dávno-li, co žabka ta šla do školy 13 v sukénkách krátkých s copánkem? Je dětí mojich přítelkyní a psávají si tam a sem i navštíví je časem nyní – nu, přímo k nevíře ta věc, však doklad zde – ten bláhovec. Je přítelkyní dětí mých... A vlastně přechází mi smích, když podívám se na věc zpříma... Kačátko... čerta... na ně zříš a myslíš, že v něm život dřímá, a zatím je to žena již a – nezacláněj sobě zrak: i s tvými dětmi na vlas tak... Jich život už svou cestou jde a bez pomocné ruky tvé... I přechod přes běh vody rušné si samovolně upraví, i zahrady a zámky vzdušné nad obzor sklenou mlhavý – vše bez tebe... vše právem svým a žádným tajemnůstkářstvím! A člověk šel by tisíc mil a dvacet řek rád přebrodil, jen kdyby moh tam pohladit ty ještě nestřižené vlásky, do zdivených těch oček zřít a slyšet první jejich hlásky!... Vždyť všeho toho neužil... A teď?... Sám bude... Teď už žil... 14 Nic víc už... Rychlík zběsilý hřměl žalně ty své daktyly... Já umínil si říkati už „dcery“ místo toho „děti“ – je bláhovo chtít zaspati a viděti a neviděti... a bláhovější: času spád chtít slůvky v letu zdržovat... 15
II.
HRDINA
[17] Na čtyři strany dlouhé psaní a psané písmem nejistým psal stařeček mi z nenadání, jenž byl kdys profesorem mým; tak nadchly jej – mí přísní soudci! – mé Katolické povídky, pěl hymny takřka o nich vroucí, dal k dalším čilé pobídky, a chtěl, bych přál mu pár svých chvil a jedenkrát ho navštívil. – Veliký pokoj, výhled svěží do starých hradních příkopů, knih legie tu stojí, leží od podlahy až ke stropu – tak žije tiše, osamnělý, běloučká pavučinka, kmet, hned poznal mě, ač neviděli jsme se už pětatřicet let, sám ještě má pod brejlí skly ten pohled dobrý vybledlý. I okřikuje pěvce ptáka a spoustou slov zve posedět, a sotva sednu, hned mě láká na knihu tamhle pohledět: jsou klasici tam v úplnosti a vesměs staré edice s linkami vzácné spanilosti ve vazbách řídkých velice – „zde vizte toho Ovida, měl rád jste jej kdys,“ povídá. 19 A hladí jejich pevné hřbety jak rukou tak i pohledem: „nu, viďte, jsou to luzné světy a bohům dík, že dovedem dnes cítit, kterak Homer žije, jak slunce Řecka na nás plá, vždyť krása jejich věčností je a nesmrtelnou duši má – však zvířil jste svou antikou úsudků spoustu velikou.“ Tak hovoří a ukazuje to stáří milé žvatlavé, hned zas mě v židli usazuje, a hned zas k popatření zve; nespornou chválou zmiňuje se o dílech posledních mých let, neb vše, co k antice se nese, stařeček stopoval a čet a zdá se, byl tím pyšen dost, že v jeho rukou jsem kdys rost. A rozohní se: „Já vám dával vždy za pravdu a byl jsem rád, jak s antikou jste porovnával to křesťanství a lidstva pád. A tyhle Katolické špásy,špásy (= povídky), vím, že musil jste, když pohlížel jste v naše časy, je tak jen spráskat zajisté – dát argument ad hominem, tak cíle nikdy neminem. 20 Blah ten, kdo sobě může psaním i duším jiným odlehčit, vždyť věčným vzteku polykáním se duše rmutí, hořkne cit, tak já to zkusil – cpali do mně křesťanských cností ovoce, já dravec nebyl, mlčel skromně a dávil se jen hluboce – až jedenkrát jsem jim to řek –“ a tu se směje stařeček. „Náš ředitel byl z mužů božích a tvrdý černý klerikál – ne z přesvědčení – římský kožich on z politiky na se vzal, což tím je horší; nechci zvířit vzpomínek šedých starý prach a nebudu se tedy šířit o zlobných jeho šikanách, jen o jedné – věc nehezká – však já jí žehnám do dneska. Snad víte, narozen jsem v Brodě a máme archiv, museum, nu, museum – jak po národě je všude mají: skrovný dům a památek pár, které baví snad krajany a rodáky – však archiv náš je zajímavý a ne tak zrovna lecjaký, tam o prázdninách rád jsem čet ty svědky uplynulých let. 21 I přišly potom spolky pilné, bych přednášel – já slíbil rád, a když tak člověk k věci přilne, pak umí o ní povídat, tož zvali zas, já přeochotně jim vykládat šel to a to, jak žilo duševně se, hmotně a všecko, co teď zaváto je v pergamenech, listinách a v časů černých hlubinách. Náš ředitel – mám rozpoznání, že nepřáteli kultury jsou vždycky tihle zbožní páni, paedagogické nestvůry – vždy přišel ke mně na inspekci před každou mojí přednáškou, šel na špehy, zda snad svou lekci si nechystám zde dobou tou, zda učím, zkouším, jak je řád, a jako zloděj vždy se vkrad. Ta pravidelnost urážlivá mě začla v posled dráždit přec – či měl jsem, jak to často bývá, tu školu odbýt jako švec a potom v květu honorace se točit, dobrý společník, a damám ruce líbat sladce a chválit klobouk, slunečník a večer s pány sedět, pít a v karty hrát a sviňačit? 22 Či rovnala se ta má činost petrolejnickým úkladům? Útokům na cnost? Na nevinost? Šturm proti státu základům? Co na tom, když je volná chvíle, že se v ta lejstra zaberu a procházím se beze cíle v minulých věků zášeru – a žádají-li tu a tam, že o těch časech povídám?! Nu, došlo k srážce. Přišel starý – já večer přednášeti chtěl: Obrázky z dějin naší fary – inspekčil, pak mě zadržel, prý není prospěšno, ni zdrávo mé jednání, prý nemá rád, brát škole, nač má škola právo, jen jí prý mám se věnovat – a mnoho mluvil slohem tím a hlasu tonem přátelským. Já mlčel, nedostal se k slovu, neb, víte, není dáno mi být parátní a pohotovu, mít všeho živé vědomí – až doma, když jsem složil čelo jak chorý člověk do dlaní, tu se mi všecko rozleželo a přišlo jasné poznání – tož takovéhle pretense? A zažádal hned do pense... 23 Vím, vy, jenž deštěm šípů jdete a jinak jednat sobě zvyk, jen útrpně se usmějete, jaký že já to bojovník! Taková dlouhá historie a pense – hrdinský z ní čin, nu, slípka, která v dvorci žije, nevzletí vzdušných do končin a když se vznese na střechu, už hrdinou má útěchu. Však nemněte, že odňato je nám též už všecko vnímání pro cizí velké tuhé boje i pro hrdiná jednání, ba myslím, že my chabí, prostí spíš dovedeme ocenit čin odvahy a hrdinosti než ti, jichž touha nebo cit se v hrudi sotva rozvíjí a hned se činem vybíjí...“ Tak stařeček se rozhovořil a pokračoval dál a dál – šel do pense, svůj svět si stvořil, v němž absolutně kraloval, neb v souboru svých drahých věcí odpůrců sotva jakých měl, až na rebela pěvce v kleci, jenž rád se hlučně rozkřičel – a toho v každé vteřině kmet znal už zkrotit hrdině... 24
III.
PŘÍPAD PANÍ ANNY S.
[25] Já ztrnul – večerník mi z ruky kles – list úmrtní tam: paní Anna S. skonala dneska – náhle za jitří – a pohřeb bude míti pozítří – Má dobrá známá. Časem přicházela, když to neb ono překládati chtěla a radila se. Ruska byla rodem, židovka ruská. Prošla mimochodem půl Evropy, i naši Prahu znala a v Bernu linguistiku studovala. Veliké černé oči, cvikr na nich, vlas divě lez jí po bělounkých skráních, vydala knihu básní v divných prosách o vášních, extasích a tuberosách – pak zmoudřela a tiše vdala se a začla nosit hřeben ve vlase. A psala prosou poctivou a přesnou to, ono. Do hor odjížděla s vesnou a v podzim vracela se čilá, svěží a plná plánů. Člověk řek by stěží, že ji by mohl život nějak tísnit. Muž zbožňoval ji. Co jen mohla vysnít, to splnil všecko. A přece paní Anna tu a tam přišla mračná, zadumaná, mluvila těžce a slz přívaly jí v černých očích jaksi čekaly. A jindy přišla veselá a čilá, jak pěnkava si mile švitořila – den na to mdlá zas, jazyk její něm, tak smýkalo jí jaro s podzimem. 27 Posledně – jak je tomu dávno asi? dva měsíce snad – přišla, usedla si: že chce psát nyní knihu o Gercenu – mám-li co o něm – znám-li jeho ženu, že manželství jich vzešlo z lásky vroucí a změnilo se v peklo ve horoucí – a Gercen potom v doby proud se noře v plamených soudech vybíjel své hoře – leč co ta žena jeho zoufalá? – Ten problem prý by ráda zkoumala. A náhle se jí slova vzlykem chvějí a oči se jí v slzách potápějí: Prý celý život, když jej člověk pozná, je hádanka tak příšerná a hrozná! „Což hoře? Já bych děkovala bohu, že nést je smím... že vůbec trpět mohu... Však zoufalo je, když tak život jesti řetězem dlouhým tak zvaného štěstí! Vždyť, jak děl Goethe, všecko snese se, jen řada krásných dnů se nesnese. Tak mně je... hleďte... jak bych plula lodí: den za dnem klidný bez otřesů chodí, a slunce plá a všude jasno leží, a nevíte, zda loď ta s vámi běží, či stojí někde... Zrcadlo vod plaje a světlo na něm klidným leskem hraje, nic nehýbe se, člověk by v ně vlít, by rozbil jeho jednotvárný klid!.... klid!... Mám muže... vzor všech mužů stělesněný... hors concours... sen jen snít jej může ženy... 28 povolný ve všem... vzbuď jej po půlnoci k procházce v prales – nebude ti moci odmluvit slovem – – ba, on budit ani se nedá, neb mi vyčte všecka přání už z očí vždy a vyplní je předem, než slovo řeknu. Pomaže mi medem minutkou každou, dny mé pocukruje a týdny v oplatky mi zabaluje – – a neví, jak mi hnusna sladkost ta, že zšílet mohu z toho života! Já prosívám ho: Pavle, drahý hochu, nech bít mě, prosím, s osudem se trochu, hleď, život můj je tolik štěstíplný, ty tak mě balíš do heboučké vlny, že dusím se už! Dej mi vydychnouti! Což nemohl bys na té naší pouti bouř improvisovat, jež rozkypělá by naším klidem trochu pozachvěla? – A dobrý muž se na mě zadívá a nerozumí – jen se usmívá. Ach, kdyby lát mi chtěl co hospodyni! Na prádlo zlobil se a na kuchyni a jednou jen chtěl srazit vztekle dolů některý talíř s poledního stolu! A kdyby rozhořčil se nad tím, oním, že zahálím neb parádu že honím – a kdyby jednou – rozpálené skráně – zved ruku proti lícím mojim k ráně! A nic. A nic. A nic. Jde za dnem den a stále máme dusný klid ten jen. Oh příšerní jsou osudové lidští! My oba nejsme pranic erotičtí 29 a vášní závratných my vždycky prosti, omamných chvilek, muky žárlivosti a hněvů vražedných my neznáme – jak františky dva pouze doutnáme. Filemon... Baucis... Prve pravila jsem, že nemám touhy – – jednu však mám časem: jak jen se příležitost nahodí, vyskočit ze čtvrtého poschodí – –“ Tak povídala... A já nepřikládal významu tomu. Mnohý člověk spřádal mi bídu svou už lecjak před očima – já mluvit nechám je, neb v řeči dřímá dar podivný: tak lehce ona plyne a z nitra nálady s ní nehostiné se berou spolu... mluví tak a o tom a v duši mívá svatý pokoj potom... Teď, když jsem přečet ono oznámení, já zarazil se... Neboť v okamžení každičké slůvko, ona zpověď celá z poslední setkané mi duší chvěla a strašně přísný výraz dostávala. Ne, nevěřím, že jen tak dokonala... Víc jistě za tím... Stojí na té lodi... Den za dnem v jednotvárném jasu chodí... A není tmy... A všude plno světla... A není rány, jež by náhle vletla v to zrcadlo a rozbila je v kusy... A chápu touhu, jež je rozbít musí... A chápu, že v ně člověk v posled vlít, by roztříštil ten strašně šťastný klid... 30
IV.
ČEKANKA
[31] Bureau... Vzduch zkažen. Pleš se bělá nad každým stolkem v pořadí, v služebních vráskách leží čela, a pero pochod provádí po papíru, jejž veškerenstvo ctí tady jako veličenstvo a při němž vlastně lidé jsou míň či víc přesnou mašinou. Svět pro sebe. Má svoje zvyky, své tradice a zákony, své šašky, štrébry, úkladníky, buřiče, Napoleony – jenže ti osudové jejich zde nehřmí bouřných ve peřejích, jen pomalu se vysnují, jako když kapky bubnují. A chlebodárců humanita v těch těžkých časech nynějších i dívkám příležitost skytá si dobýt potřeb vezdejších, tak pojí dobré s užitečným, neb dívky hnány citem vděčným se v každou práci pohrnou a za mzdu pranepatrnou. V rodinu jednu záhy smísí se ubohé ty včeličky, a každý klobouk závidí si i barvu každé pentličky, a hlavně – každý mužský pohled rodiný odklizuje ohled 33 a včelky hned se v boji zlém pobodou ostrým žahadlem. A žijí, zkyselí a rvou se pod tíhou sudby netečné... Ty hezčí zavčas ohlídnou se po pěšinečce bezpečné, kam – dávajíce všecko v sázku – svůj život pošlou na procházku v říš snů a žárů do dálky a bez průvodu morálky. Tak Poldi octla se v tom úle, Vídeňka, ne však tradiční: jde zmlkle, plaše, beze vůle, nad citery hrou ráda sní, nic graciesní, ani hezká – nu, žádná Vídeňačka dneska, spíš řekl bys, že tento tvor ze štýrských zabloudil sem hor. Obličej plochý, uzel vzadu, zrak vodový a ztrnulý; sedla si skromně v slední řadu podobna čerstvé cibuli, nic nemluví, ba nemá ani snad zájmu pro jich povídání, cibulka šikmo skloněná jen do práce je vnořena. Jde všecko zponenáhla tady... Čas lezl krůčky línými a vyrovnal ten život mladý v úplný souhlas s druhými. – 34 Už poslouchala dobrodružství, v němž hlavní roli hrálo mužství, a zřetelně jí bylo vhod pár kluzkých lapit anekdot. A konečně i touhu měla se vmísit v hovor účině a ráda by tak vyprávěla jim o té oné hodině, o avantuře na ulici neb někde ve tramvaji hřmící – však látka jí vždy chyběla a básnit málo uměla. Den co den slyší věci nové a Poldi tak je lapala, jak v příloze by žurnálové po kuse roman čítala – tak všecko měla v evidenci, co která řekla o milenci, a srdce její nemálo k těm příběhům všem stenalo. Mik do divadla deně chodí, kde hercem milý její je, a s Elsou veřejně se vodí kýs kadet infanterie a chytrá Julča do svých tenat lapila kupce, jenž je ženat, a potřeštěná Estera s úspěchem koše pátera. A líčí procházky se, styky i rozmluvy se citují 35 a dary dané milovníky od stolu k stolu putují – však po straně už slovo přísné tu onu rozhořčeně křísne, a za největší duše skvost se prohlašuje počestnost. Co platny však ty theorie, když zkyslé jsou a studené! Když osamělé srdce nyje po trošce toho plamene! Když všecky touhy tíhnou jinam, když každá šla by ku hostinám, kde vzhoří skráně, rty a zrak – ať vstup se platí všelijak! Tak jednoho dne, oheň v lících, i Poldi přišla konečně a světla v očích mžikajících jí plají jaksi horečně, svou dení práci odstrčila a tajuplně prohodila, že nejspíše se místa vzdá a že se asi záhy vdá. Tak? Cože? Kdo on? Od všech stolů k ní přiletají dotazy – už tedy má svou areolu, už k románku též přichází, už také stoupla její cena, neb jenom mužem platí žena – nu, poví jim a neztají, ať závistí pak pukají! 36 Má souseda, už několikrát se potkala s ním na schodech, on mimo ni se vždycky vykrad a červenal se, ztajil dech – až dneska setkali se zase, tma byla, on ji objal v pase a aniž jí byl slovo řek, vtisk vášnivý jí polibek. Co víc? No, nic víc. Nutno znáti, co před tím přihodilo se: jak musili se potkávati, jak vždy ji měřil v úkose tak s obdivem a rozpačitě – muž, z něhož láska činí dítě, jenž příhodné ždá náhody vzdát zbytečné se svobody. A věru nic víc? Pak to ale – ne, nedala jim domluvit a jako lvice vytrvale hájila svatý jeho cit; jen příručím je, v příjmech zjista však víc má než náš prokurista a v obleku a manýře hrá skutečného rytíře. Nu, vyslechly ji, usoudily, že není člověk tuctový, žeť způsob lásky jeho milý, že dojista se vysloví – a mezi sebou její chtivost a velkou jeho zdrželivost 37 zlé podrobily kritice a smály se jí velice. Dny šly. A Poldi stále stejně i věřila i doufala i milovala neochvějně a zvrátiti se nedala; on dosti často mimo prolet, jej neodvaha musí bolet, neb smutný je a červený a pohled má tak zmatený. „Nechápe netroufalost jeho, že lze jen tenkrát ženě žít, když může ve vzdání se všeho jak břečťan k muži přitulit? neb muž je vším, co v ženě hárá, nač myslí, oč se bojí, stará, co zkrátka osou jejích dnů a obsahem všech nočních snů.“ Ach, stalo se pak jednu chvíli, že do rýnského Kolína se přestěhoval kommis milý, ten zdrželivý hrdina, byl zdrcen as, vždyť neměl ani sil ku prostému sbohemdání – však Poldi může doufati, že čas jí ho zas navrátí. Dny, týdny, měsíce i roky – ni slechu. Poldi čekala... Psát netroufá si černooký, neb neví – tu se usmála. 38 I zhub a zbledl v zpomínce jí, až budilo to soucit její a byla by mu nejraděj slíbala s očí beznaděj. Pak poslala mu pohlednici: tam pozdrav s výzvou průhlednou, by to, co musil v duši stříci, teď vyslovil už najednou – obrázek nad tím dojímavý – dvě vlaštovky jak hnízdo staví – byl vyvolen co nejlépe a podepsala: Vaše P. Nic na to. Za čas něžné psaní jde do rýnského Kolína, by pamatoval slůvkem na ni, že ona tolik vzpomíná, adresy že se dověděla, že nejraděj by rozechvělá šla k němu místo psaníčka a že jest jeho celičká. Zas ticho. Velký obdiv provál ji k tomu muži. Jaký rek! On všecky svoje city schoval a žije z trochy vzpomínek, čist životem se stále nese a žádné ženy nedotkne se – tak trpitel rost ubohý až kamsi k modru oblohy. – – Ach, v takém bureau nikdy neví ni oko dobré, soucitné, 39 kdy první vráska v čele zjeví, kdy bílý vlas se zakmitne – sic ponenáhla, ale jistě se stárne v nehlučném tom místě, kde dny tak bez významu jdou jak v řece vlna za vlnou. U stolu hovory se snují, jak obyčejně. Změnily se hrdinky, jež vypravují. Už časy valně zbělily Mik, Esteru, a Elsu, Juli. Už ztrpklé rety tiše špulí a poslouchají noviny té oné svěží dívčiny. Divadlo, koncert, automobil, náramek, boa, prstýnek – jak čím kdo si čí přízně dobyl, jsa tvůrcem drahých vzpomínek – zde vykládá se. Tváře plají, ty starší hořce naslouchají a myslí sobě: Času zvrat též vás naučí naslouchat... I Poldi poslouchává zticha... Jen někdy v sdílné hodině se rozpomíná na ženicha, jenž žije v dálném Kolíně, o jeho lásce mluví, touze, jak v romanech je najdem pouze a dodá: žel, že nedoufá a přijíti si netroufá. 40 A důvěrou zvlášť obdařené se ptá, zda nechtěla by s ní jet někam v čase dovolené na levný lístek okružní, snad přes Solnohrad do Mnichova, vše prohlednout, co kde se chová, a potom plouti po Rýně a zastavit se v Kolíně... Stárnutí není milým darem, však konečně už by se vzal – leč nemoc jde s ním ráda párem, té nevíš jak bys odolal – ach, Poldi jaksi brní údy, při chůzi ztrácí pocit půdy, je něco tu, co nějak zvou doktoři svojí latinou. Jde nejistě a křečovitě, jak natažený automat – oh, kdyby věděl – jak by hbitě sem přiletěl a pomoh rád! A vlekala se od dne ke dni k té práci monotoní, všední, až jednou přišel záchvat zlý a ve špitál ji odvezli. Ležela. – Napište mu řádku, adresa jeho tak a tak, že zle je Poldi, nebožátku, a aby přilít jako pták, že čeká, pište, Poldi čeká se žhavou duší na člověka, 41 jenž v jejím žití kraluje, a jejž jí Osud dluhuje. – A čekala, když umírala: – On zpozdil se a přijde k nám, je dobře, že jsem tak mu psala, já trpět už ho nenechám. On přijde, potom začnem žíti, já všecko chci mu nahraditi – – tak těšila se veselá dne toho, v kterém zemřela. Na věnec z kamelií bílý jí včelky v bureau sebraly a k pohřbu se jí dostavily a některé i plakaly. Pár dní pak hovoří se o ní, soud k mírným výkladům se kloní, pak časem jen se vzpomíná – až ztichne za ní hladina. 42
V.
DIGITALIS
[43] Vy víte, jak to v lázních chodí: sedíte s lidmi u stolu, sem tam se pohled, slůvko hodí a za pár dní jste pospolu jak odedávna staří známí, svůj životopis sdělí s vámi, stav rodiny, své zkušenosti, ba, pátrá-li se chvíli jen, jste podle jistých okolností se známým jeho příbuzen. Tak bylo letos. Ke stolu si pán s dámou ke mně přisedli, on robustní je, hezký, rusý a zajímavě pobledlý a ona – vůně zavoněla, když lehce na židli se schvěla – jak sylfida je tenká, něžná, má oči modré andělské, vlas plavý, roba drahá, sněžná, chic Vídně, krajky bruselské. On rytmistrem je u hulánů, na stav svůj hrdý velice, je cele odán zeměpánu, má velké smělé ambice, neb Zofčina to touha stálá mít brzy muže generála, prim hráti v celé garnisoně, a dům vést plný nádhery, mít lokaje a revír, koně a dávat slavné večery. 45 A dál a dále vyprávěli, neb ten, kdo mluví, baví se, – a že prý je to roman celý jak poznali se, vzali se: sylfida byla na studiu, po skvěle vzatém gymnasiu z ní byla slibná filosofka, jež dovedla dřít do rána – tu přišel hulán, vzplála Zofka a vzala sobě hulána. Nu, romanem však mohlo býti, jak svědčil každý okamžik, cos jiného – to spolužití a jejich prapodivný styk: neb její oči, mlčela-li, v něm jaksi neklid vyvolaly, a řekla-Ii co, zaohrocen se každý výraz tak zdál být, by v něm, jenž míň byl řečí mocen, moh vzteklý pohled roznítit. Dny míjely. Tu koncert, výlet, tu picknick v trávě paseky, tu s hulánem jsem vyjel střílet i v karty hrál s ním bezděky – a se Zofinkou na procházce o ženské trochu o otázce, o Vídni, Pratru, Kahlenbergu, o císaři a o dvoru, o Schnitzlerovi, Altenbergu jsme byli v čilém hovoru. 46 Až jednou řekla: „Tušíte to – – nad sílu člověk nemůže – já chci se ještě tohle leto dát soudně rozvést od muže. Náš svazek lží je, komedií, já hanbou mřela bych, že žiji, a dovedou-li jiné nyní otročit ještě mužům svým – já nechci býti otrokyní, já pouta svoje odhodím. Muž takový! Jen sobec, hrubec, karbaník, pijan nemírný, kulturou barbar, vědou trubec a s atmosferou konírny – už přes tři roky ženou mu jsem, tři roky zalykám se hnusem: on postrachem je eskadroně, neb jako se mnou mluví s ní, a rád má snad jen svého koně, jeť arci jezdec precisní. Však slovy práská jako bičem a bije vším, co v ruce má, a kolikrát – hnán zhouby chtíčem – smrt připravoval oběma – mé síly jsou už vyčerpány, mé nervy jsou už přetrhány – dál nelze! A přec milovali jsme se kdys žárem takovým, že v celé Vídni jsme se stali pro lásku vůbec příslovím!“ 47 Tu zaplakala: „V noci byla zas hrozná scena. Po jedné mě ruka jeho probudila a jen mi v oči pohledne, už laje. Prohrál v kartách zase. Já k odpovědi vzchopila se, a tu on teprv rámus ztropil, že dům se třás v tu hodinu, a takhle za hrdlo mě chopil – mám dojista tam modřinu. Dám rozvést se, mám-Ii být živa. A věna svého se zbytkem (co neprobil, co ještě zbývá) a s obrazy i nábytkem já půjdu do své milé Vídně, žít budu zálibám svým klidně: mít menší dům tam pronajatý, mít v zimě svoje večery, zvát komponisty, literáty a jít do dvorní opery.“ „A muž váš – co těm plánům říká?“ Jen pohodila kadeří: „To víte, zvyk to násilníka, že v možnost vzpoury nevěří. Kůň jeho také nevzepře se a ranám vzdor jej stále nese – a ostatně jsem přesvědčena – muž žádný sebe nezradí – že kterákoli jiná žena mě docela mu nahradí. 48 Teď k manevrům se odebere, a já chci k advokátu jít – vím, překážky jsou v cestě steré, však musím, musím zvítězit – jsem takto člověk? – Jsem já žena? Vždyť jak bych byla uzavřena s bestií nerozumnou v kleci pro rozmar její surový – a já mám právo žíti přeci, nuž, rozbiju své mřížoví!“ – – – – – – – – – – – – – – – – A hulán? Jednou odpoledne sám přijde ke mně do bytu, vzal cigaro a ze spod vzhledne: „Tak už jste vyslech necitu? Už řekla – však se chlubila mi, jak pochopena byla vámi – no, víte, z těch úst nejdou slova, z těch úst jdou jehly, špendlíky – vbít do těla je člověkova, v tom umělec je veliký. Dá rozvést se? Nu, s pánembohem, jsem hotov. To mě mrzí jen, že v ohledu to bude mnohém veliký skandál. Vysvlečen tu člověk je před kamarády: a jako v snu si neví rady: neb mluví-li, tu těžko říci, má každé slovo závaží, a mlčet? Hloupé. V každé líci je něco, co tě uráží. 49 Já mohu svědčit, co to roste z těch dnešních ženských studií: dáš do školy to děvče prosté a zpět ti dají bestii. Co ta vymyslí za trápení jak ta ti v každém okamžení tak nonchalantně, nekrvavě zná život z těla ubírat – a ty si jenom jedeš k hlavě a víš, co je to umírat! Jsi vesel – k medvědu tě rovná a mlčíš – ostře vyčte ti, že pohledem ji práskáš zrovna; cos řekneš – dá ti věděti, že nevíš, kdy žil Alfons Šestý, žes nečet Marka Pola cesty, a neznáš, kolik Scipionů kdys bylo v Římě pravěkém – ví bůh, jen když mám eskadronu, já cítím se zas člověkem! Nu, sláva bohu! Odejedem teď na pár neděl v závětří – co je to, nebýt bit tím hledem a dýchat jak pták v povětří, to nikdy nevysvětlím světu! Manevry máme – práce je tu, štrapácí, shonu, žízně, zlosti, však což? I kdybych zdraví dal, já jedu na ně s veselostí jak děvče na svůj první bál. 50 Jsem vůbec kým v té podlé službě? víc zvířetem než člověkem – jen v noci, když se její tužbě – eh spráskal bych se, ďas to vem! Mě ona šatí, ona živí, já příživník jsem, který civí, jen jak jí přijít na tobolku, jak okrást ji, jak vzít jí mír, jsem s taškáři a lotry v spolku – a to jsem voják, oficír!“ A hulán, jako podťat, na zem s hlasitým vzlykem sebou švih, do koberce vtisk čelo rázem a ležel tak u nohou mých a vzlykal hlučně, křečovitě – „Rytmistře, vždyť jste jako dítě!“ A tak jej vzhůru k sobě táhnu – jak list se chvěje: „Já to vím – na její život, čerta, sáhnu, však sebe jistě zastřelím! Což myslíte, že se jí zbavím? Že doopravdy pustí mě? Ten rozvod, na svou čest vám pravím, nemyslí ona upřímně. Jen nový rozmar jde jí hlavou, být mučenicí zajímavou – na šíji sedí mi, krev pije jak zajícovi lasice a seskočí mi teprv s šíje, až padnu ve prach silnice.“ – – – – – – – – – – – – – – – – 51 Den na to musil hulán milý jet na manevry. S bohem dal a uzavřený, zasmušilý, knír kroutě v kočár usedal – „Což – nepojedem na nádraží?“ se paní Zofky maně táži. „Nu – pro mě!“ Lehký oheň přelil jí lícemi. My vyjeli. I hulán pohled rozveselil, však oba tvrdě mlčeli. Vlak připraven. Jen lehce ruky se dotk jí rtem. Vstoup do vozu a odtud pohled plný muky k ní upřel stoje v ochozu. A ona jakby neviděla, po písku slunečníkem jela – stroj dýchá – bílý dým se táhle do výšky sune k oblaku – už signál zní – v tom ona náhle vletěla k němu do vlaku. Tak prostovlasá. A už jedou, jen v oknu ještě kývli mi, tou lící ona mdlou a bledou, on kníry svými rusými – a už jsou v dáli... Co dál? Pranic. Povídka došla svojich hranic. Známosti z lázní – vždyť to víte. – Jste zpovědníkem bezděky a zítra, jen se rozletíte, už zmizíte si na věky. 52
VI.
BEATUS ILLE...
[53] Já vlastně mívával jsem vždycky v svých tužbách sklon dost idylický v tom rovnaje se Horaci: mít domek – ale chraňte bozi, by ze mne byl pan domácí, jak hned by myslit mohli mnozí, jenž tyje ve svém činžáku z nás nájemníků-chudáků – Ne. Domek skrovný v slohu prostém, kde měl bych v oknech slunce hostem a rozhled v širém obzoře, kde na blízku by potok tekl, pár stromů stálo na dvoře – však jsem to vše už veršem řekl a vytisk v knížce té a té, a tož si to tam shledáte. Tam zvíte, co by těšilo mě ze všeho nejvíc v tom mém domě: mít na dvorku houf drůbeže, dne valnou část se dívat na ni, jak žije bez kulturní lže, jak rve se, potýká a shání; má komiku to divadlo a lidských snah je zrcadlo. Ký div, že aspoň jedno leto jsem vyhovět chtěl touze této? A v zatoulané vesnici já pokoj najal v bílém domku, kde před oknem měl silnici, na dvorku skutečně pár stromků 55 a – co mě chytlo nejvíce – ty husy, kachny, slepice. Tam sedám v osluněné straně a se zájmem se dívám na ně: shon neustálý, boj a rej, hoď drobet – vše se po něm řítí a vraždily by nejraděj pro kousek toho živobytí – a když je chvilka k veselí, pak ve prachu se popelí. I povaha je v každé jistá: hle kachna – chytrák egoista a husa – žvavý flegmatik a kohout – rytíř nesobecký, jak zrnko najde, spustí křik a svolá k němu slípky všecky, zře s důstojnou pak reservou, jak o jeho se nález rvou. On vůbec nemá trestů, výtek pro žádnou z těch svých favoritek: ať sebe hlučnější jich svár, přehlížet zdá se shovívavě sultanských očí jeho pár, že rozoumku má málo v hlavě ta každá slípka bujará – má rád je, víc se nestará. Ty slípky mají chvíle snění: ustane náhle ve shánění a hlavu nahnouc zvědavě k azuru upře jedno oko, 56 snad diví se, že ve slávě je rozepjat tak převysoko, že plovou po něm oblaka – pak poskočí a zakdáká. A paní, u níž trávím v nájmu, má asi radost z mého zájmu: kdykoli vyjde z kuchyně – a vyjde kolikrát tak deně – než hledne po té družině, vždy podívá se zaníceně a vděčně k mojí lavičce a hlavou kývne kratičce. Dvůr, jen ji spatří, hned k ní pílí. Už slepice ji obklopily i husí signál z koutů zní, a s polorozpjatými křídly se všechny ženou kvapně k ní, i kachny s potoka ji shlídly a běží krokem houpavým, až hlavičky se třesou jim. Teď stojí v kruhu: sem tam stranou ta ona družku klofne ranou a zase zdvihne hlavičku – „Nic nedám vám teď, nesyty vy! Však počkáte už trošíčku! A takhle vždycky na mne civí!“ mně vykládá, však zřejmě, že ji těší láska drůbeže. „Ty, Filko, styď sel Kššš! Jdi, Mici, ty myslíš jenom na pranici! 57 Pojď, Vrabečku můj ubohý! Čečetka hodná vajčko snesla? A nemůže ňák na nohy? A Bleška se až na strom vznesla? Jsou jako děti!“ – obrací se ke mně paní domácí. Klid zosobněný je ta žena, obtloustlá, trochu nachýlená, dobrácký pohled otvírá důvěru tvoji, řeč má milou, jen stín ji trochu zastírá, šat čistý, zástěrku vždy bílou – vzpomínám na ni v tyto dny jen jedním: člověk příjemný. Dá slovo slovo, věta větu a přátelský styk hnedle je tu a stojí se a povídá – tak během několika hodin se člověk lecos dovídá, poměry sousedících rodin a to a ono tam a sem, tak stávaje se tuzemcem. A konečně se také doví, že není nad los ženy-vdovy nic smutnějšího na světě, má starou služku, ta je hluchá, tož péči této havětě dá všecky fondy svého ducha, vždyť jinak stojí v světě tom jak v pláni opuštěný strom. 58 – A příbuzní, což žádných není? Toť právě její utrpení, že na tucty jich v světě má, jsou s mužovy i její strany, leč s těmato i s oněma jsou všecky pásky zpřetrhány, s ní všichni přerušili styk, co příbuzný – to protivník. Otázku němou uviděla v mých očích. Tedy vyprávěla: Je z rodiny dost bohaté, mělť velkostatek otec její v krajině – znám snad – té a té. Když vzrostla, jak už v obyčeji je výchova těch našich dcer, máť zavezla ji v Sacré-Coeur. Neměla hlavu otevřenou pro vědu pro ni připravenou: jde prabídně jí frančina, i fysika, i gramatika, při dějepise usíná a jen že růžence své říká a při mších pěje s lahodou, ji udržuje nad vodou. Pak láska se jí v srdce vkrádá: Renata sestra svěží, mladá, jež přírodopis přednáší, číms nadzemským se být jí jeví, zjev na tom světě nejdražší, k ní všecky city duše děví 59 jak ke slunci květ točí se – i roste v přírodopise. Ba, v druhých předmětech též roste, neb Renatino slovo prosté ji do učení pohání, pro pohlazení spokojené, pro blahoskloné usmání se do studia přímo žene a nadře to i docela, kde slůvka nerozuměla. Sny její tiše při tom kvetou: až bude jednou plnoletou, chce světu navždy s bohem dát a sem se v jednu celu schýlí a dá si vlasy ostříhat, šat černý vezme, čepec bílý, žít bude život přesvatý u drahé sestry Renaty. Sny dívčí!... Vy jste bublinkami! Z kláštera jela se slzami a doma hnedle okřála – když vzpomněla svých předsevzetí, už hlasitě se zasmála: Zde život zajímavý letí – a klášter! Jednou za týden však Renatě přec píše jen. A dlouho korespondovaly – však poví, jaké konce vzaly ty výlevy jich vzájemné. Je doma. Vše se kol ní točí 60 ochoty plno dojemné, rodiče, bratří, šafář, kočí – je krásno žít, je rájem svět! Osmnáct smavých dívčích let... Snad hodin Renatiných plody, snad vrozeno jí od přírody, či obojí – teď začala se zajímati o zvířata a celé dny se dívala na kachny, husy, na kuřata, na slípky, jejich záliby a zvyky, směšné pohyby. Sny její – děvčata sní stále – se obrátily nenadále k snů dívčích metě poslední: ach, vdát se v čisté hospodářstvíhospodářství, žít s mužem v shodě nevšední, té drůbeže mít celé cařství – toť vše, co srdce ráčilo, co pro život by stačilo. Zhas otec, poraněn byv koněm, i máť odešla brzy po něm a jeden z bratří přejal dům – ten druhý, ten je inženýrem, neklidným odán svojim snům kdes potlouká se v světě širém (o obou nyní málo ví, neb s ní už dávno nemluví). Jdou roky. Její ráno šťastné se zatemňuje, zvolna hasne, 61 den přišel s šedým mlčením. Když počet roků dívce roste, dům otcovský je vězením, a zvlášť když zvyky dávné prosté brutálně odklizeny jsou zánovní paní švakrovou. „Dne jednoho, jak větrem přivát, inženýr bratr přijel. Dívat se po nás, jak řek, kraji všem, a snad i postarat se o mě, neb přijel se svým přítelem a ubytovali se v domě – na koho hlednu, nese vstříc mi zasvěcenou přejnou líc. Nám všem se líbil přítel jeho, muž hezký jmena proslulého, a konec konců všeho byl, že nevěsta se ze mne stala a svatba byla, za pár chvil. Já arci maličko ho znala – však což? Vždyť všecky rosteme pro x, jež mužem zoveme. Ostatně, kdo ví? Jiná žena snad mohla jím být oblažena – mí bratří, moje švakrová teď ještě po všem, co se stalo, vám přisáhnou tak do slova; jak říkám, znala jsem ho málo – nu, přít se s nimi nebudem – jsmeť jedni druhým osudem. 62 Všem připadal on z dálky z blízka, jak jiskromet, jenž ohněm trýská, řeč duchaplná, humor, vtip a v hlavě bystré smělé plány, a nikdo nedovedl líp zabavit ženy, chytit pány – on slovně kde se objeví, vykouzlí radost, úsměvy. Byt najat v městě. Zařízení, že rovného mu nikde není, půl palác a půl museum. A dveře u nás netrhly se, byl stále hostí plný dům a stále sedalo se k míse – a mně v tom hluku, víření vám, věřte, bylo k zbláznění! Já nevím, jak ta ona žena – já jak bych byla uzavřena do nečistého zvěřince, kde zvěř si v lidském šatě chodí, tvář ukrytou má ve šmince a ústa jejich lži jen rodí a v duších podlost – bůh to ví, proč, k čemu mumraj takový! A to byl živel muže mého. On zlato ducha velikého proměnil vesměs v měďáky a bez ohledu, kdo je chytí, je házel v tyto hlupáky, jich radosti chtěl svými míti 63 a býti centrem očí těch mu bylo smyslem těch dnů všech. Jak trapně míjely mé týdny! A při tom vám byl ke mně vlídný, žert stále na rtech veselý – a já se zalknout mohla steskem po dnech mých, které zmizely, po zákoutí tom prostém veském, po stromech, mráčcích letících a po svých husách, slepicích! Já sestře Renatě jsem psala. Ta ihned v odpověď mi dala: vytrvat ve všem u muže, že takový je osud ženství, že řád se zvrátit nemůženemůže, že přisahla jsem poslušenství i církev při muži v tom jest – los ženy: dát se mužem vést. Já nemohla. Já muži řekla, že život ten mi trýzní pekla, ať věno mé si ponechá, chci mít jen malý domek kdesi, v tom že má bude útěcha, že on i od mne odechne si, vždyť musím být mu pokutou tou tváří svojí mrzutou. Jen usmál se. Řek vtipné slovo, že chci mít ono Horacovo Beatus ille... Já však dál jej prosila a neustala. 64 On chvíli jaksi přemítal a řek, že by se na čas dala má touha splnit. Za pár dní jsme koupili zde stavení. A představit si nemůžete, co potom přišlo! Do doupěte jak vosího by píchl jste! Švakrová, bratří, kde kdo psali, výstrahy, soudy přejisté mi do domku sem posílali i přípovědi případné, že osud můj zle dopadne. I Renata, má láska prvá, že klid můj dlouho nepotrvánepotrvá, mi ostrým listem věštila, já vzepřela se proti Bohu, já proti církvi zhřešila, co za tu vzpouru čekat mohu? Já porušila manželství, mně vypovídá přátelství. A muž můj? Jistě o všem slyšel. Když za uherský měsíc přišel, dotk vtipem se těch ortelů – však myslím, že mu lahodila ta posice: v kruh přátelů nes sudbu, již já nastrojila, lord Byron trochu – dámy zvlášť ten romantický láká plášť. A žil. A jak žil, pane drahý! Nu, nevyčítám. S jeho dráhy 65 já sešla bez všech nároků. Já měla, jak jsem sama chtěla, ten domek, něco úroků, má hluchá Anna se mnou jela – však bůh ví, proč tak souzeno: vše bylo přiotráveno. – On přišel jednou. Hotov s jměním a strhán prázdným lopocením, nemocen na smrt. Čtrnáct dní tak sedal, jak vy sedíte tu, a díval se v to hemžení a našel zájem na mém světu a řek mi to. A doznal sám, že jeho život byl jen klam. Zhas v loktech mých. A naposledy své příbuzné jsem zřela tedy, když totiž k pohřbu přišli sem. Ti zas mi dali, pane drahý! Že necitou a sobcem jsem, že vraždila jsem jeho snahy, ba, bratr řek mi, že jsem já v něm zardousila genia! A mně se jenom slzy lily – nač mluvit? K slovu nepustily mě proudy soudů přísných zlých. Ach žena! Víte, každá žena v těch situacích kritických je k smrti předem odsouzena – kde stéblem muž se zachrání – měj trám si – marné doufání. 66 Teď chápete, že jsem tak sama? Nu vidíte, tak je to s náma. S mou Annou není hovoru a mám-li tedy prázdné chvilky, jdu todo toho sem táboru, jdu mezi tyhle repetilky a mluvím, abych docela řeč lidskou nezapomněla. Však ony mršky rozumějí! Vidíte, zrní na mně chtějí, viď, Filko? Co ty, Vrabečku? A Kapistránek durdit zdá se, no, zakokrhej, chlapečku! Tak počkejte!“ – A kolebá se svým vážným krokem do síně a řinčí klíči u skříně. 67
VII.
VLASY
[69] PŘEDMLUVA
Ta stará romantika vlastně je věc dost směšná. Člověk ví, on napsat Byronovy básně, že nebude v nich hrdinství prokletých duší, mračných vzdorů, upírství, všelijakých sporů – ne: tak a tak se příběh stal z těch a těch složek – pranic více; pak ovšem žandarm, kriminál a po případě šibenice. Chtěj-nechtěj, blížíme se maně Živote tobě, mistře náš, jak z prostých prvků nečekaně romany, dramy zapletáš, jak dráhu každé duši udáš, jak vyrůsti z ní osudu dáš, jenž vládne jí pak na vždycky – a vše jde klidně, bez výkřiků, máš humor, máš spád tragický i – střízlivou svou romantiku. – – 71 I.
Já proved svoje vyrovnání se svými Němci dávno již: jsem pánem já, jsou oni páni a rozdílů zde nevidíš, mně nepřeloží cestu stéblem, já s Gröbrem srovnám se i s Löblem a za pravdu mi kde kdo dá, že šejdíř to či hlupák chlubný, kdo řve dnes jmenem národa a mlátí vlastenecké v bubny. Ba, jsou i lidé mezi nimi, k nimž cosi sdílně láká tě a časem svazky přátelskými se spojíte dost okatě: jsi jako doma v bytě jeho i do okolí vídeňského děláte spolu výlety, svých žití znáte celou sferu i dáte si to řídké „ty“ a řeč vám nepřekáží věru. Zde míním Franka. Byl mne starší, vysoký, statný elegan, nes plavé vousy patriarší jak kdysi Hermann Sudermann, zrak modrý, ruce vypěstěné, prsteny na nich drahocené, šat jeho byl vždy bezvadný – bylť jedináčkem otce, matky a ot, továrník pořádný, byl zemskými dost nadán statky. 72 Frank patří k oné četě tady vídeňských židů-estetů, již mají všecky předpoklady vynikat lecčíms nad vše tu: má vkus ne zrovna každodení, má cit i smysl pro umění, je vzdělán, svět mu otevřen, jist úspěchem je v každém kroce – však hřivny sterilní spí sen a strom je stále bez ovoce. Neb ve všem k špičce jde, kde není už ani možno dále jít, kde nastává jen přelomení a vše se musí odhodit, jde, třeba v básních, za obratem, kde poet už je akrobatem – a proto s modní Francií je knihkupecky v styku stálém a z Němců rád se opíjí Georgem, Rilkem, Hofmannsthalem. I z přírody je vykořeněn a hluch a slep se zdá být k ní a celým duchem už je včleněn do adjektivních pomnění – je červen, kraj kol žárem dýše, on ztracen kams si říká tiše: „měsíce cudná hostie“, „zčeřených smutků chvějné prouhy“, „umrzlé sněhu lilie“, „šílení jezdci mojí touhy“ – 73 V divadle je to Shaw, jenž lámat zná smíchem jeho vážný klid, též při hře Schnitzlerových dramat se umí silně rozohnit, kde duchaplnost poskakuje kol osy, požitkem jež sluje – a třebas život jinak jde a Vídeň de facto je jiná, on citát, scenu vynajde a s citem si ji připomíná. I náboženské jeho vztahy dost modní byly – nechával problemy ležet v prachu dráhy, buď vyhnul se jim a šel dál, neb odekretoval je jinam; a jednou – jak se rozpomínám – jdem mimo kostel, ze vnitř tek proud kadidla, zpěv, varhan hřmění, tu palcem k dveřím toče řek: „Co platno? Bez smyslu to není...“ Mám dodat, ve věcech že lásky má zkušeností celý stoh a s Don Juanem bez nadsázky že vítězně se měřit moh? Má všelijak je zaplaceny, neb všelijaké poznal ženy – s Weiningrem sic se shoduje v inferiorní theorii, však v praxi bere, kupuje, jak jen sběh příhod nadhodí ji. – 74 Však tohle nebylo, co svedlo mě s ním, ač znám ho řadu let. Až Osud hodil svoje sedlo na jeho nezkřivený hřbet, až skočil na něj, bod jej v boky, že milý Frank se pustil v skoky a letěl jako šílený, až dech mu vyšel, až se svalil, pak vstal, zrak vlhkem zastřený a hlas mu vzlykotem se zalil... II.
A všecko přišlo zpolehynka. „Pojď,“ jedenkrát mě vyruší, „zjev ukáži ti z Maeterlincka a ve vídeňském ovzduší. Uvidíš, že jej budeš cenit a já, tak chtít se jednou ženit – vím, musil bych jen talent mít k úloze hlavy domácnosti, – v té pohádce jen zakotvit chtěl lodí bych své budoucnosti.“ – Je vila skryta v stromů houští, stůl venku pokryt ubrusem, a lípa, jež jej stíní, pouští kus slunce vedle kusu sem. Tři dámy jsou tu. Nastrojeny, jsou asi předem připraveny na neobvyklou návštěvu – tak dáváme si porce frasí a společenských úsměvů, až každý se pak k stolu sází. 75 Máť a dvě dcery – jisto. Paní je líbeznost a ochota, však v očích má už odříkání žen, prošlých strastmi života; z dcer starší, Bob, je plavá, svěží, svítící pleti, v očích leží jí humor vlídný, neškodný a v budoucno když pohled letí, slib věrný je v něm po vše dny odané ženy, matky dětí. A druhá – zvaly ji jen Lina – jak z pohádky elf hebounká („toť tedy Maeterlinckovština!“) je skoro choře bleďounká – však nevidíš v tom obličeji leč velké hnědé oči její, stuartské oči mandlové, jež, samy nehybné, kol sijí sny tiché noci májové – jež mohou stát se tragedií. A vlasy její – věční bozi, jak bujný, dravý je ten proud! Jsou spjaty sic a přece hrozí se s drobné hlavy rozběhnout, vítězným tmavým pláštěm skrýti to filigránské živobytí a lesk svůj vzácný modravý s temena, skrání rozlít mocí, by zářil kol té postavy co roba panovnice Noci. – 76 Co nad hlavou nám včely v davu na květné letí chumáče, co paní nalévá nám kávu a pobízí brát koláče, co Lina, pohled do daleka, ví bůh, kde myšlenkami těká, co chvílemi Frank zahoří a za pohledem tím jde v dáli – Bob se mnou klidně hovoří, jak bychom se už leta znali. „Co díte k poslednímu Bahru?“ – A Frank se vmísí znalecky: „Nu, zůstává si věren k stáru, má stále háv svůj věštecký, ač vlastně cestářem jen tu je, jenž jiným dráhy připravuje –“ a tak se mluví tam a sem o umění tom starém, novém, máť slouchá s trudným úsměvem, a Lina chvilkou vpadne slovem. A začne potom o klášteru a o historkách z oněch dob: tam bylo švábů – v nočním šeru šly zabíjet je často s Bob; šat vykasán byl před tou zvěří, i sesbírala od všech dveří svých spolužaček střevíce, Bob svítila a v ticho hluché praskali, umírajíce jak mandlí skořepiny suché. 77 A jednou – k nezměrné jich hrůze – šváb jeden rány necítě, na zadních noh pár vzpjal se tuze a zahrozil jim střelhbitě, pak, tykadla zle napřažená, rachotil zlobně k nim se žena, Bob sekla svíčkou – vletěly v svůj pokoj, klíč písk v zámku chvatně, vší silou dveře držely – až bylo jim pak jaksi špatně. – Bob červená se: „Nač ty krámy? Vždyť je to směšně nechutné!“ Však Frank dí rychle: „Cítím s vámi, mám averse též ukrutné, mně hnusen pavouk ku příkladu“ – a příkladů už hned má řadu, kde vyděšen byl tkalcem tím. I Bob i máti povídají, co Lina zrakem stuartským tkví zas už v bůhvíjakém kraji... III.
„Nu, co jí říkáš?“ „Jaksi chorá, ba, bojím se – snad souchotě –“ „Já neznám luznějšího tvora v svém celém dosud životě! Toť báseň, která s nebes sklouzla! A o tom švábu – co v tom kouzla! Znát sebe – jak děl Sokrates – a vědět, je-li ve mně atom ku hlavě domácnosti dnes – kdo ví, jak byl bych dneska na tom!“ 78 „Má otce?“ „Pan Fürst na Grabenu, ten velký obchod zlatnický, muž velmi řádný, svoji ženu si nevzal pranic prakticky – Italka chudá od Torcella, však dnes už zcela zvídeňčela, jaks pozoroval na řeči. Nu, obchody teď nejdou skvěle a jí prý klíma nesvědčí – což udělat jim spasitele?“ IV.
Toť povídání nudné hodně, když láska koho v pěsti má! Jak náměsíčník nerozhodně jde se slepýma očima, bol směšný s plytkou slastí střídástřídá, kde neptáš se, on odpovídá – – Ach, rdíš se, když ti napadlo nad figurou tou směšnou bědnou, žaže na vlas tohle divadlo jsi světu skytal a ne jednou! U Franka byla ovšem jiná: byl za-, však nijak milován. Ta pohádková drobná Lina jak z ledu byla. Byl jen štván tím stavem, jejž zval nejistota, byl ze snů vyštván do života a ze života štván byl v sny – a Lina – neznala či znala – svůj klidně pohled záhadný v ty zmatky jeho upírala. 79 „Má rád vás duší roztouženou,“ já řek jí. Vyšpulila ret. „Chtěl by vás míti svojí ženou.“ „Já za živý ho nechci svět.“ Pak dívala se chvíli k zemi: „A vezmu ho, když připíše mi pro život rentu, přisáhne, že po odavkách před kostelem na levo v míru odtáhne, co v pravo já zatočím čelem.“ V.
Frank láskou získal – pokud ovšem v té nemoci co získat lze – střízlivý rozhled dostal po všem a nestál už tak ve mlze esthetického svého sniva; citovat přestal adjektiva, ba, přírodě byl navrácen: jdem deštěm vrchů po úbočích, rve vítr nás – on vzdychne jen, že krásně tu – a slzy v očích. A jednou na mě takto vypad: „Je problemem – a kdož to ví, zda není docela to případ Penthesiley Kleistovy? Odmítá – miluje snad skrytě a v posled odhodí to dítě ty romantické nesmysly? A proč ne? Jsem přec člověk slušný, jsem vzdělán, nikde odvislý a nemiluji život rušný.“ 80 A jindy touží: „Kdo mi poví, co nedoved bych za to dát, jen jeden pohled sametový na sobě cítit spočívat! Ty vlasy rozpustit a směti v nich žhavou hlavu potápěti – a víš, jak voní vlasy ty? Jak hořké mandle – Ach, ty cítit, být ve tmě jejich ukrytý, jen tělem jejím dát si svítit!...“ A jindy běsní: „Jsem to sketa, jsem zbabělá to příšera! Což pak mi někdy za ta leta už odolala některá? Jsem zbaven sil i zkušeností? A ona v té své nevinosti že by snad ženou nebyla? A hrome! – jinému dát časem, co přede mnou tak chránila – já zardousím ji jejím vlasem!“ VI.
Nebylo důvodu ji škrtit. Za pár dní přišel se smíchem: „Jdu novinkou tě, brachu, zdrtit, jsem, poslyš, šťastným ženichem! Jak obchod jsme to uzavřeli: se svědky k notáři jsme jeli a o smlouvě se dohodli – a dobře tak – teď člověk vidí, že k našemu jen pohodlí jsou tyhle vynálezy lidí.“ 81 „Co? Jaká smlouva?“ „Víš, je žena a vázne obchod tatíkův, ta druhá také nemá věna a dnes vyhlídky zlatníkův jsou bědné dost. Půl milionu jí musím dáti v chvíli onu, než odjedeme k odavkám – pak, že se netknu jí, tam psáno, a přec-li snad, že přísahám, že volna je zas – chacha, ano – i s penězi. Ten žertík smělý já podepsal, toť vtipná věc. Půl milionu – dám jí celý, můj táta vydělá zas přec. Jak vážná byla k zulíbání při komickém tom spisování! Co vylézá z té hlavičky, jež z pohádek se právě vrací a neví, za čas kratičký v jaké se octne situaci!“ VII.
Já zašel gratulovat Lině. Byl Frank tam. Byli u stolu v té staré lípy voném stíně a vymlčeni pospolu. Bob nese skleničky a víno: „Nuž, přiťuknem si, slečno Lino!“ Jak stroj se tiše pozdvihla a v očích, ztracených zas v dáli, se na mžik hořkost zamihla a v očích Bob zas slzy stály. 82 VIII.
Sál květy voní, světlem plane. Jsme ve Sachrově hotelu, manželé a my, svatebčané, jen úzký kroužek přátelů. Cinkají nože. Prosou, básní se řeční – refrén všeho: šťastni! Frank září. Růže krvavě vytryskly Lině v obličeji a oči její zvědavě se sálem stále rozhlížejí... IX.
Dne druhého už byla doma, a ještě v šatě svatebním, žár v očích, s horečnýma rtoma – tak časně z rána vpadla k nim. On zrušil smlouvu! Zvíře je to, vraždila by jej v chvíli této! Šat měla krví střísněný. On rval se s ní až do té chvíle, kdy z úst jí trysk proud červený – pak sed a mlčel zarputile. Ulehla. Ještě tu a tamo krev přišla. Zvíře uštvané... A za čas bylo nám už známo, že vícekráte nevstane. Já šel tam, ptal se. V této době nikoho nepouštěla k sobě. Zle – hůř – vše jednoslabičně. O Frankovi pak ani slova. 83 Jen domýšlí se rozličně. – Snad odjel tehdy do domova. Bob jedenkráte chytila mě a vedla pod strom lípový – prý Lina vzpomněla též na mě a to že mi vše vypoví: „Ta Lina – bože – ještě dítě a co v ní pracuje vše skrytě! Života znalost, vědění co jiný získá dlouhou prací, to ona při svém mlčení zná jakous divnou divinací! Ach, včera měla chvíli sdílnou: „Jdi, Bob, a přines nůžky mi“ – a ručkou, pojednou zas silnou, projíždí vlasy černými a stříhá si je. Lino! křičím. „Vždyť víš, že budu brzy ničím,“ mi odpovídá s úsměvem. „Ty vlasy rozdej. Tomu dáme ten pramen, ten té, tyhle M.“ – tak obmyslila nás, své známé. X.
Pak s černým rámem oznámení jsem dostal. „Lina Fürstova“ a „slečna“. Pranic víc tam není. Tak prý to sama do slova si diktovala. Podepsáni jsou po rozhodném jejím přání 84 co pozůstalí truchlící jen rodiče a Bob. A s díky odmítá věnec, kytici a vůbec všechny účastníky. Však na hřbitov na rozloučenou jsem vypravil se tehdy přec, vrb smutečních tam zakryt stěnou Frank stojí jako zločinec. Hled na mě sprahlých očí mukou a pokýv jenom trochu rukou, tak patřili jsme z podálí, až přišli, mrtvou ukládali a hlasně nad ní zaštkali a ze hřbitova zas se brali. XI.
Frank sklonil se nad krypty kámen, tak jak ta mrtvá dole tich, jen křečovité chvění ramen je svědkem slz se deroucích a v hrdle mocí zardousených. Když vstal, měl v očích pozamžených lednové pláně mrtvý klid: „Tys dostal,“ dí mi, „vlasy od ní? Vím, jak je dala rozdělit, nu, byli k tobě velmi hodní – a ke mně též. Vždyť chtěli vrátit mně peníze ty. Poslouchej, vděčností žití chci ti platit: ty vlasy její... ty mi dej. 85 Tak velká nebude tvá škoda a mého žití episoda jich zasluhuje nejspíše... Nic nemám po ní. – Nevzpomněly... Chci památku mít, fetiše – dej mi ten pramen... ale celý...“ Já dal mu jej – XII. XII.
 Po dlouhém čase jsem onehdy jej zase zřel. To bylo v korsu na Ringstrasse, chtěl přejít – já jej zadržel. Byl rozpačit, jak by se styděl, že minout chtěl mě, ač mě viděl, pak sebral se a pustil v běh řeč starým zvykem. Že jel světem, že vzpomínal mne za let těch a zde že stavil se jen letem. Že žije nyní v plánech nových a velké dílo spisuje: „Rys neženský žen Ibsenových“ (a proto Norskem cestuje) – měl jiný plán sic rozvržený, stanovit totiž cenu ženy dle dokumentů autorů od Saloma až k Weiningrovi – však po důkladném rozboru jej zavrhl a pojal nový. 86 Na tvorbu Ibsena svou prací dá spoustu nových hledisek a zvrátí soudy generací, má úžasných už výpisek – Bahr předmluvu pak napíše mumu, Klimt slíbil linky dělat jemu – tisk obstará mu Drugulen – je v práci ovšem na počátku – sto výtisků chce tisknout jen – a jeden dá mi na památku. 87
VIII.
LISTY PRVÉ LÁSKY
[89] Tak trochu směšná byla. „Modrá panna“ jí přezdívali. Byla vdána sice, než její muž se stále kdesi toulal, a když se v Praze zjevil, rovnal vtipně se k Janu z Lucemburka, který zapad do drahých Čech, když vymáhat chtěl berně. – A modrého nic neměla než oči, ty, pravda, byly jako kousky nebe, když zahledneš je snětmi tmavých smrků, tak čistě modré, jímavé a pěkné, že vskutku byly dojmem celé hlavy, tož modrým dojmem. I ta pověst její blankytná byla: v dobročiných spolcích, v těch tichých, nemodních, jež vyžadují i čas i práci, byla na svém místě; kde neštěstí si pomoc vymáhalo, tam s čestnou sumou vklouzla ruka její vždy bez jmena; kdo na dveře jí klepal, vždy odcházíval hlasně blahořeče – žít pro jiné – se zdálo býti smyslem dnů podzimních, v něž vešlo žití její ach, takých duší už je tolik málo, že vskutku směšnou raritou se staly... A když jsem zřel jí v tahy obličeje – byl též jsem u ní v dobročiné misi, a ovšem zklamán nebyl – hned jsem poznal, proč ono „panna“. Zvadlé tahy ženy, jež kvetly snad kdys – ale bez ovoce, rty zestaraly – bez polibků ohňů, v ty oči nepadávala tma vášní – a tedy „panna“. Z pokoje jsme vyšli na bílou terasu. Na zídce její 91 řad pelargonií plál rudě v slunci, za nimi koruny se chvěly stromů nad sytou travou. Bylo odpoledne na sklonku července. Já dále líčil své účel návštěvy: to vdova s dětmi zbyla po malířovi, jenž kdys ohlušit chtěl svět slávou svojí – našel vzácnou duši, již zval svou Musou – vzali se, leč, běda, na místě velkých světoborných maleb můj mistr stvořil řadu drobných dětí a pil a umřel – Smutné světlo v očích a rety shovívavě zatažené mi Modrá panna naslouchá – v tom snáší se na terasu houfec černých hmyzů, to drobní mravenci a tmavé mouchy, a rozčileně pobíhají po zdi, po dlažbě terasy a rudých květech. Já s tichou otázkou vzhled k paní domu. I ona hledí na křepký rej hmyzů a tiše hovoří: Vy básníkem jste, hle, zde byste moh napsat nové číslo do knížky ženských dramat. Osud ženy je všude stejný, u mravenců, lidí – vždy totéž. Vidíte zde lesklé mouchy, zde, hleďte, tytéž, ale beze křídel a mravence zde – tohleto se stalo: takové červencové odpoledne je dobou lásky mravenčího rodu, v té chvíli vstoupnou drobní mravenečci na okřídlená tílka milenek svých a páry vzletí do zlatého vzduchu vysoko k slunci, letí nad zahradou, nad stromy, domy, nad tou hnědou zemí, 92 kde muži mravenčí se lopotili až k této chvíli... Letí rozjásáni a prožívají chvíli, v níž se cítí života věčnost... Potom padnou k zemi, a prvním činem mravenčích těch mužů jest: ukousají láskám svojim křídla, neb po té chvíli jsou z nich už jen matky, jež vajíčka klást, o rodinu starat a robotiti musí v mraveništi. – Což – osud ženy. Napsal jste to vlastně, a tohle jest jen novou ilustrací. – Vzdech dlouhý. Díváme se oba tiše na rej těch tvorů. Vidím blánky křídel, vzlet odamputovaný, volnost vírnou, se lesknout na podlaze – mužský rozum za řádem Přírody jda neúprosně se stará o příští a věčnost rodu. Toť úděl ženy, hovoří dál tiše, a zákon nezvratitelný, nu, budiž – co říci však o losu žen těch bědných, jímž ani toto v úděl není dáno? Z ubohých nejubožší, pastorkyně žití, pláňata bez ovoce – Pohled očí mojich zavadil o smutek těch modrých zraků. Hle, povím vám tu prostou historii, jste básníkem, snad můžete jí užít. Mám přítelkyni, v Sacré Coeur jsme rostly a k sobě přilnuly. A přátelství to šlo a jde s námi, že pro naše duše tajemství není – studánky dvě lesní. 93 Tak v klášteře jsme měly první lásku Mère Brauner, k vůli ní jsme stát se chtěly i jeptiškami – vždycky stejné touhy i záliby i sny i horizonty dnů našich příštích. Ale trochu k věci. Mám už tu širou povídavost stáří a dát jí uzdu často zapomenu. My vyšly z kláštera. Má přítelkyně a řekněm – Alma – začla záhy sníti máj prvé lásky. Student rozblouznělý a poet trochu (za mladých let našich psal každý student verše, však to víte), na bále sešli se a vznikla láska. Že Alma byla jaksi nedokrevna, tož vozili ji světem, lázně, hory, zas moře – a tak láska putovala na křídlech pošty. A že mladá láska se obává a chvěje a že větří se všech stran smrtonosné nebezpečí – tož poste restante či na adresu se psalo dobře podplacené služky, a zprvu týdně jednou, potom dvakrát a deně v posled – běda, nepřines-li den některý to vytoužené psaní!... Já četla všechny. Oh, ty listy lásky a jara, štěstí, nadějí a mládí! Ty byly mírou zdraví mojí Almy, ty barometrem sluných nálad jejích i zorným úhlem na svět, lidi, život. Ty prvé lásky, zkvetlé záhy z jara, ty mívají též osud prvých květů – když mráz uhodí. Alma byla záhy partií dobrou, lékař radil vdát ji, a milovník byl student s maturitou, 94 jenž v podzim na práva se chystal jíti, a při tom s pyšnou hidalgovou duší: při jedné schůzce steskla si mu Alma, že rodičové o vdavkách jí mluví, a čekala jen sliby věrné lásky, jež chtěla „věčně tvá“ jen zodpovědít, leč hidalgo jen jedovatě vzkypěl, že v cestě nechce jejímu stát štěstí – a paličatá Alma odsekla mu, že přepila se už tou limonádou – a ještě několik vět v tomto tonu – a to byl konec. Dvěma nápadníkům pak nato Alma dala košem, věříc, že její hoch se vrátí; přišel třetí, i řekla ano. Proto řekla ano, by jako výkřik poslední mu mohla svatební oznámení svoje poslat, a čekala, že on udělá zázrak, dojista zázrak, přikvapí jak kdysi, a ona všecko odvolá a půjde, kam on chtít bude. – Pranic nestalo se a svatba byla. Neveselá, mrazná, a neveselé mrazné dny ty byly, jež přišly po ní. Dny i noci. Všecko: Ten vášně opojný vzlet, jak jej žije rod mravenčí za žhavých odpolední, ten Almě souzen nebyl. Myslila tak a myslila, že pochovala navždy s tou první láskou všechny požadavky zmrtvené krve, zakřiknuté duše. Muž její ve svých zájmech začal jezdit po širém světě, prostředky mu skytla, neb milo bylo jí, že trávil v dálce. Jak kajícnici zavřela svou duši 95 a místo modliteb jí dala v celu jen skříňku s listy prvé lásky svojí. Ty čítala za teskných odpolední, za dlouhých večerů a před usnutím. A byla mladá, byla opuštěná a byla vdaná – důvodů tré silných, že lovci takých žen se blížit začli a zkoušeli... A Alma naslouchala těm svodům lásku lhoucím chtivou duší, hlad smyslů hltal je a milo bylo snít o vášnivých chvílích, jak je znala z divadel, novel, z různých ústních tradic – a čítala ty listy první lásky a srovnávala čisté city její s tím parfumem, jejž nalokala za dne – a otřásla se nechutí a hnusem... Jen velká nová láska pohřbít mohla tu čistou, mrtvou prvou lásku její. A tyhle pohledy, ta slova žhavá, ty dvojsmysly a vyškolené triky – ne, v jejich průvodu to nejde láska, tak nechodí, co čeká její duše. On kdyby přišel, jenž psal kdys ty listy, a řekl: chci tě – všecko by mu dala a s díkem za to dala, že chce bráti. Čím byla by jí čest a dobré jmeno, soud společnosti, příbuzenská klatba, když láska posvětí vše... Či jest ještě nějaké štěstí kdes, než dáti sebe a vše, co žena má a dáti může? Čím větší oběť, tím je větší štěstí, leč pěšinami lásky jíti musí. A tak ty listy prvé lásky spředly jí krunýř ctnosti... Ach, jak tlačil, tísnil 96 ten krunýř duši, chladil krev i mozek, a jak by ráda shodila jej na zem a naha padla v rozpřaženou náruč! Ta bědná Alma... Prožila tak jaro i leto žití. Vestálka ta bědná svůj oheň střehla, zatím život plynul, dny, měsíce a roky spěly kamsi a ona tiskla prázdné ruce k očím, a slzy byly vším, co zachytila si z běhu žití. Šedivá je nyní a klidná je. Až na to rozželení, jež svírá ji, když vzpomínává všeho, co nebylo, co mohlo být. Je líto života nežitého, hladu smyslů – a věříte, že proklínává časem ty pošetilé listy prvé lásky? – – – Nuž, napište to. Někdy. Až vám řeknou, že Alma pouští života už prošla. – – – – – – – – – – – – – – – – – Dnes mohu napsat dramu tiché duše, již svěřila mi tenkrát modrá panna. Hned tehdy zradily mi oči její, kdo je ta „Alma“. Jako modrý závoj ten pseudonymek ležel na těch zracích, ničeho neskryl, skrýt snad ani nechtěl. A ondy čet jsem v drobném nekrologu, že dokonala vzácná pracovnice v oboru drobné sociální péče, želena všemi, kterým zasvětila svou celou duši a tak dál a dále – – 97
IX.
TOSKA
Toska znamená v ruštině nejen to, co naše tesknice a německé Heimweh, nýbrž také žal, nudu a únavu bezúčelného života.
[99] I.
Lizočka byla u nás hostem. – Lizočka Michajlovna jednou s úsměvem otevřeným přišla se vzkazem ke mně od Soničky, od Soni Petrovny, mé Rusky, mé římské cesty souputnice, jež pozdravuje prý mě tuze a Lizočku mi odporoučí. A osud Lizočin byl tento: Prý pravitělstvo petrohradské si usmyslilo byt jí schystat na břehu řeky Jeniseje – však ona, člověkem jsouc volným, na Sibiř nijak nezvědavá, povrhla něžnou péčí vlády a pevně rozhodnuta vyhnout se nucení i domlouvání, s pašportem Sary Aronovny proklouzla šťastně přes hranice a teď je tady, mezi Šváby, v té Vídni, jež jí tak je cizí jak oblast řeky Jeniseje... Já pomoh, jak se vůbec dalo: dal různé pokyny stran bytu a stravy, zvyků, mravů Vídně, na památnosti upozornil, ku vycházkám jí doporučil Kahlenberg, Schönbrunn, Prater, Dornbach, a zval ji přijít, sdělit dojmy. 101 A přišla. Jaksi rozpačitě a hříšnicky se usmívala, že Voloďa prý – – ostýchavec – – přechází dole – – vyjít nechce – – druh – – přítel její – – prchli spolu – neb pravitělstvo tehdy mělo též o něj zájem – – o něj hlavně – – a že prý by ho zavolala... Mládenec trochu nemotorný s poctivým hledem bledých očí mi podal s bodrým gestem ruku a začal mluvit – bratři Rusi jsou mistry jazyka i řeči, a kde ty díš: Dnes venku prší, Rus hodinovou řečí vytkne, že arci prší, však dešť onen má jistý význam, vztah má různý, jenž nesmí býti podceňován, ba, zjev ten všední nenápadný má mnohostranou zajímavost po stránce té a vzhledu onom – tak Voloďa se rozhovořil – ne o dešti sic, bylo pěkně – však o kvartýře svojí zdejší, o domu, kvartýru kde našel, o ulici, kde dům je onen, o čtvrti, kde je ulice ta, o celé Vídni – mluvil svěže s humorným jaksi zanícením, že člověk odpouštěl té řeči i ruskou šíř i ruskou délku. 102 A Lizočiny srnčí oči s obdivem visely mu na rtech a rtíky její pouze chvilkou náběhem němým pohnuly se, neb hlavou kývla – věční bozi, a tihle mile směšní lidé, jimž duben žití první lístky vylákal k slunci, tihle byli tak nebezpečni carské říši, že mezi ně a tělo svoje půl Asie si vsunout chtěla! A tehdy zvěděl jsem, že vlastně mou Soňu z doslechu jen znali, že jmenem jejím zaklepali na dveře mé jak navštívenkou, vždyť padli do té švábské Vídně jak kameny dva do Dunaje... II.
A přišli zas. A povídali. I Lizočka se rozmluvila, když liják Voloďův sláb v posled na drobnou pršku. Byla směšna jí vlastně celičká ta Vídeň, ti Švábi totiž – činovníci, armáda, katoličtí popi a zvyky, gesta, obličeje té samolibé Gemüthlichkeit – tak očima se usmívajíc plastickou řečí představila svou domácí i chodce z ulic, zjev z tramwaye a různé sceny z kaváren, parků, restaurantů, 103 sta zajímavých genrů našla, kde jiný člověk šel by mimo a pohledem se nezastavil. A Voloďa ji při tom hladil svým zbožňujícím bledým zrakem po tmavých vlasech, bledých líčkách, do rtů a očí se jí vpíjel a po svém mladém obličeji rozsvěcel plno sladkých světel. III.
Dny plynuly. Už svěží jaro se vystřídalo sytou vesnou a podzim, doba tichých stesků se střízlivým a smutným světlem se na Vídeň snes. „Sufražetka“ zas občas s „nihilistou“ přišla a vysypali čerstvé dojmy. Leč obsah jejich monologů už zvážněl valně – nebylo v nich už zájmu pro tu švábskou Vídeň a směšnost její – jaksi maně si začínali vzpomínati... Na matičku Rus rovinatou, na velké bledé nebe nad ní, na ruský život, ruské lidi – však bez smutku a bez tesknění, spíš jakby nám jen, posluchačům, to všecko chtěli přiblížiti... 104 IV.
Ten smutek přišel teprv pozděj. Za tesklivého odpoledne, kdy chladný vítr kolem oken hnal spousty zažloutlého listí, my samovar jsme roztopili. A Lizočka, jak spatřila jej, vykřikla hlasně, jakby baňáč jí nesl zvěst o náhlém štěstí. I laskala jej, opatřila a sama že chce čaje schystat a sama nám všem posluhovat. Var šuměl. „Zpívá! kterak zpívá!“ se radovala. „Samovarčík! Ach, samovar!“ s ním mazlila se. Pak vroucí vodu napouštěla na odvar čaje ve sklenicích a podávala: „Ejhle, topas! Tekutý topas! Čaj lze píti jen samovarem připravený! Ach, pijte, baťušky mé, pijte! Je velký svátek! Pohodujme!“ A sloužila nám s láskou zbožnou jak kněz, jenž věří, věřícím svým – co Voloďa svým širým slohem rozvinul velké theorie, že pouze samovar dá vskutku čaj nejlepší a proč jej dává, čím takový čaj předčí víno a každý nápoj, vůbec všecko. A Lizočka pak vzpomínala, jak nerozdílným společníkem je samovar všem ruským lidem, 105 jak putují s ním v železnici, jak v bystré trojce ruskou stepí – a neštěstí to, ona že si, když odjížděli do ciziny, na samovarčík nevzpomněla! A když jsme čaje syti byli a samovar svůj šumot skončil, Lizočka se mu uklonila a děkovala něžně vděčně: „Baťuško samovare, díky! Spasibo tobě!“ V.
Jindy přišla – jen na skok, Voloďa stál dole – kde možno prý lze vidět břízy?... Že protivné jsou už jí stromy těch parků vídeňských i lesů, že břízy, břízy vidět touží, ty dcery svojí ruské země... Háj březový mi napad onen pod Bisambergem u Dunaje, já poslal ji tam. Přišli potom povadlí jaksi, málomluvní. – A což ty břízy? Našli jste je? – já vznítit chtěl je k povídání. „Ach, našli,“ Lizočka jen vzdychla. „Eh!“ rukou Voloďa máv pouze. „Taková mládež – vaše břízky,“ 106 Lizočka teskně vyčítala, „keříky směšné... Naše břízy až k oblakům jdou, bílá těla jsou hrdě na kraj vytýčena a koruny se výškou klenou – ach, jenom Rus má ruské břízy. A jaké nebe je v té Vídni! Nic velké, nijak nekonečné a nízko visí – zdejší břízy si proto vyrůst netroufají, že prorazit by je snad mohly... A půda mrtva je tu, mrtva – v jeseni, kde je všude holo, zem ruská voní...“ VI.
Jindy zase Voloďa vážně zasmušený se zeptat přišel: zdali člověk, jenž v boj se pustí proti státu a s pole jde, jakmile vidí, že vláda všímat si ho začla, zda člověk taký smí nést jmeno hrdiny, reka, bojovníka? Zda není ústup zbabělostí? Zda k boji nepatří též nésti důsledky svého přemožení? A přemožen je – býti poznán a dát se lapit, neb věc svatá mít musí nejen bojující, i mučeníků žádá sobě. A odpírati mučenictví 107 je hříchem na té svaté věci – hle, Rylejev šel na popravu a Dostojevskij do Sibiře – – Dušičky bědné, vždyť já viděl, jak stýská se vám po tom Rusku, po vůni půdy, po tom nebi, po břízách, lidech – domovině, vždyť tohleto já prožil všecko a chvíle jsou, kdy ještě dneska zatínám zuby marným steskem po mráčku kouře Ithaky své... Mně stýská se – a ty si snuješ spletené temné theorie a touha tvoje hledá příkaz u „svaté věci“! VII.
Jindy vzali můj ruský slovník. Četli slova i přiložený švábský význam. A vhloubali se do krás řeči i Turgeněva citovali, jak oslovuje ruský jazyk... Jak všecko ustoupiti musí před plnou mateřštinou jejich! Řeč plastická, řeč hudby, básní, řeč mohutná, jak ruská země, řeč důvěry a hrdé síly! A oni se zde potýkají s tou švábštinou a lidem jejím! Voloďa učí u Berlitze, Lizočka též má řadu hodin – 108 však jaké trmácení celkem a jak má býti za rok, za dva? A je to život? Stojí za to pak vůbec žíti?... VIII.
Smích jim zmizel a radost vykradla se z očí. Zas jednou přišli: „Chodíváme, kdy možno, večer na nádraží... na Severní... vždyť lhostejno to, kam člověk procházkou si zajde, jen když se pohybuje vůbec... Tam v proudu příchozích se často tvář ruská zjeví, ruské slovo zavadí o sluch... Člověk cítí zas atom vůně z ruské země...“ IX.
„A kati naši nejsou katy,“ Voloďa jednou poznamenal, „jak všichni druzí po Evropě. My nejsme obětěmi jejich, my soky jsme jim, protivníky, a oni ctí nás. Není možno, v nich nevidět kus rytířskosti a oni rovněž vědí o nás, že my je zničit chcem – však se ctí. Náš žandarm – též je ruský člověk...“ 109 X.
Tak točily se ty dvě mušky kol ruské lampy... Přišla chvíle, že zmizely mi. A já tušil, že vchod si našly v žhavý plamen a padly v něj. Což také stvrdil mi potom dlouhý dopis z Ruska. Lev Sergějevič, přítel obou, mi vypsal všecko. Tajný spolek vznik ve studentských kruzích Moskvy, jenž odhlasoval volnost Rusku a zhoubu násilnické vládě. Voloďa s Lizočkou šli ubít – dle hlasování – policmistra. Voloďa střelil kamsi k nebi, měl prvně browning v chvějné ruce, byl chycen, spoután – Líza prchla. Nějaký stařík, jeden z vyších, máv při výslechu jaksi rukou a zasmál se – což vyložili si pro Voloďu jako přízeň a pustili jej. S cizím pasem viníci prchli přes hranice – a útěk jejich zradil všecko: svaz tajný, smělé plány jeho – a policie měla práci. A ostatní prý už mi známo – až na to snad, že tajně psali do Moskvy z Vídně, že se vrátívrátí, že ze všeho se vyznat chtějí, že plánů všech se odříkají a o beztrestí jen že prosí. 110 Žít chtějí ve své domovině, neb bez ní že jim život trýzní. Dostali neurčité sliby a vrátili se... Teď je vezou už v Sibiř – k řece Jeniseji. 111
X.
HORROR VACUI
[113] I.
Tak nutno začít: Přede lety my v pluku spolu sloužili, on rád měl ženy, cigarety, číš vína, žertík zpozdilý – však rozumějme: vůbec ženy a vůbec víno. Zvláštní ceny ničemu nedal v stycích svýchsvých, ni přátelství se svrchovatě vzdát nedoved – on v měďácích cit vydával a nikdy v zlatě. Měl k vojenské i karieře cit zhrdavého odporu – vždyť voják dnes se cestou beře šlapanou od profesorů! Studium věčné, samá kniha, hřbet ohne učenosti tíha, pleš, brejle, člověk-pápěrek! Ne císařské kdo nést chce šaty, má mít, jak Napoleon řek, především a jen oheň svatý. A – co dým jizbu naplňoval a táhlo k raní hodině – o touhách těch rád zahořoval (a v tom byl pravdiv jedině): Že cítí žár ten v hrudi douti, že ví, že moh by vyniknouti, leč komický mu úděl dán: kasárním dvorem vleče žití 115 a bude opotřebován, aniž by moh kdy posloužiti. Čert aby mír vzal! Mír je pouze žní zlatou podlých ničemů, však vrahem bývá smělé touze a škodou rodu lidskému – jen válka podstatou je všeho a zřídlem vzruchu velikého, vždyť všecky cnosti osobní a podněty děl nesmrtelných vyrostly dosud jenom z ní, jak svědčí příklad lidí čelných – – tak vyznívaly jeho tužby... On v pluku neměl přátelů, na jednotvárnost dení služby a vážnost nadvelitelů zřel s ironií nepokrytě – a tomu v jeho konduitě se ovšem přesný výraz dal a proto mnohý z důstojníků, než by se skompromitoval, střeh se s ním privátního styku. II.
Jak psáno v dokumentě mnohém a známo, tuším, dokola, já dal pak službě Marta s bohem a přidržel se Apolla – však jak už člověk v evidenci má řadu známých existencí, 116 tak během několika let já postřehl jsem jeho jmeno: při povýšeních jsem je čet – leč proti jiným... opozděno. III.
Až letos – počátkem té války jej potkám v živé ulici: z jakési zastrčené dálky s transportem jede k hranici, je vesel, k žití plný chuti, na sklenku vína hned mě nutí, kde možno trochu povídat – však přísahá a dává ruku, že věci zašlé nechá spát – psí službu, kreatury v pluku. Sedíme. Cigarety voní a víno jako topas plá. – Ta válka... Modlil jsem se o ni, když modlil jsem se – ta je má. Já zplesnivět moh kdesi v kleci – leč Osud smiloval se přeci, teď, brachu milý, budu kvést, víš, měl jsem vždycky v sebe víru, znám, velkého cos ve mně jest – však kam s tím v chorobném tom míru? Věř, já z té sklenky svého žití jsem během roků řádně pil a nevím, lze-li pochopiti: já pořádně se nenapil – 117 ne, vlastně jinak vše to bylo: mně do duše se protivilo, co život podával mi pít, a ďas ví – nebylo přec síly tu sklenku jeho odstrčit a žít jak trapist zasmušilý. Vem ženy – každá chudák jistě... a s mučenickou glorií – však svatý Pavel na svém místě už dí: Smrt není trpčí jí. A svatá pravda. Já to zkusil – a tak si do duše je zhnusil – teď řekni mi však upřímně: Čím je ten život beze ženy? Toť směšno vše... Leč mučí mě... A toužím... A jsem znechucený... A člověk vůbec – brachu milý, vždyť jsou to vesměs bestie – do kultury se zabalili a krve žízniv každý je – a každý hloupé já své upne i k věci třeba nedostupné – i slunce strhli by, buď jist – když vystoupne jim uhlí v ceně – ostatně – jsem též egoist – však znám se k tomu otevřeně. A přec: než nějak hnusně válet se v štěstí jejich špinavém, já volil raděj prozahálet své dny v tom míru nezdravém – 118 podotknout musím: z blízka, z dáli chodili, by se postarali: partie vzácné, děvče květ, tchán hodnostář vždy zazobaný – ach, roman moh bych povědět, jak honily pak ctné mě panny! – Konečně je ta válka tady! A já v ni doufám ze všech sil, že nahradí, čím dohromady ten mír se na mně prohřešil – víš – nitro moje. A mé jmeno zde musí státi ozářeno – ty dočteš se. Eh, žízniv jsem tak zvané slávy na té zemi! Chci znám být všude, lidem všem – snad proto, že tak zhrdám všemi. Rci: může člověk nad tu žízeň světějších citů v žití mít? A teď mi dává sudby přízeň i možnost hned ji uhasit! – – – A jak by viděl tu svou slávu, opírá dlaní horkou hlavu a sivé oči nehnutě jsou upřeny kams v neurčito, kde dým vlá jako perutě, za nimiž vše je tajno, skryto... 119 IV.
A válka, válka! Manifesty – ton heroický v žurnálech – vojáci hemžili se městy – nadšení po všech lokálech – marš mnohý, dávno zapomněný, byl tenory i basy pěný – do bojovného zápalu lil deně olej v křepkém chvatu Lippowitz v Neues Journalu, Kornitzer Siegfried v Mittagsblattu. A s utajeným zvláště dechem se četla „zvláštní vydání“, jež tiskli s konkurenčním spěchem výrobci novin mazaní, kde tučným písmem oznámeno, že přes břeh bylo vystřeleno, že od finanční stráže rek na bdělé pochůzce své vzrušen, sto kozáků hnal na útěk. A nepřítel že vůbec zkrušen – – A duše hladem zbičovaná konečně našla potravy: telegram hlásil jednou z rána boj urputný a krvavý a vítězství, jež ku cti říši. A potom došly zprávy bližší. Můj z pluku kdysi kamarád vavřínem ovil čelo svoje, má povýšení jisto, řád – leč odnesen byl s ranou z boje. 120 V.
Do zvěstí nesmrtelných činů, do slávy vojska vítězné napadne vždycky černých stínů, jež zkalí radost z slunce dne: jmen seznam, jmena divná cizí, jež přečteš a jež hned ti zmizí, však děs a bázeň srdce rvou, že najdeš jedno... Seznam taký žen, matek zvlášť je lektyrou a čtou ji zjitřenými zraky... Tak našel jsem i jmeno jeho v té truchlé konsignaci jmen – ne mrtvého, ne raněného, leč výslovně jen: nemocen. Že sudbou slavných osobností stal majetkem se veřejnosti, já mohl číst pak v novinách, kdy přijel, kde je v ošetření, že účast po všech končinách a k obavám že příčin není. VI.
Já šel tam. Nemocnice taká překvapí každou návštěvu: kam pohledneš, tam život láká tě k radostnému úsměvu: vojáci vymytí a čilí se v chodbách, parku seskupili a kouří, na rtech žert a smích – po strázních pole, kruté řeži 121 se octli v říši blažených. Zle ranění však v skrytu leží. Jdu, hledám číslo kamaráda. Před dveřmi jeho pokoje vojáček-sluha na zem skládá vak, kufr, koňské přístroje – radostně jaksi na mne civí, pán jeho je prý zádumčivý a nedal slova v odpověď, když on mu hlásil, že se zvedlo ten špitál šťastně nalézt teď a přinést kufr, vak a sedlo – Snad návštěva ho povyrazí. – Je raněn? – Ani potuchy. – Co tedy s ním? – Jo, kde to schází? Je divný ňáký, bezduchý, nemluví, oči otevřeny, jak struna leží natažený, je vnitřně nějak pokleslý – tak byl, jak dnes ho vidím zase, když ze šance jej přinesli, kde vyznamenal tolika se. – A co se v oné šanci stalo? – No, Rus tam tedy šanci měl, v ní kanonů – no, dvacet málo – a vojáků jak v oulu včel – a bili do nás jako ďábli, nám, pane, věřte, oči slábly, krev tekla nám z nich od hřmotu – a co nás padlo! No, co chcete? 122 Těch kulí sypalo se tu, jako když švestkou zatřesete. Pán přijel, zaklel. Kanony ty že vzít chce. Kdo chce s ním, že v před! Zdvih revolver a jako litý se rovnou k šanci pustí v let – no, vojáci ho mají rádi, tak celý prapor za ním pádí – jen bodáky se blýštěly – svým hurá! děla překřičeli. A ruské kule pršely – však hoši jako běsi hřměli. A pán můj – dvacet kroků věru byl přede všemi – v šanci vpad a pálil do nich z revolveru a šavlí tepal napořád – i chlapci naši dorazili, bodákem, kolbou do nich bili – až Rus zdvih ruce – patří nám. I sedne pán můj na lafetu a prohlíží ty jaté tam a zapálí si cigaretu. V tom zavrčí cos nad hlavami a než bys řasou oka mžik, zaryje se mu pod nohami veliký náboj. Někdo vzkřik a něco bouchlo. A to dělo s chumáčem hlíny vyletělo – a potom leží dokola houf lidí – všichni roztrháni – 123 i pán můj – jako mrtvola a hlinou pokryt k nepoznání. My odnesli ho, očistili – nic – ani stopy po ráně – otevřel oči v malé chvíli, však díval se tak ztrhaně – nic nemluvil, nic nepoznával a známku žití pouze dával tím ustrnulým pohledem. A tak je tady. Dneska za ním řád, povýšení přišly sem a já tu věci jeho chráním. VII.
V pokoji ticho. Natažený na znaku leží bez hnutí, široce oči rozevřeny zří k stropu v tichém ztrnutí, zavolám – ani slova nedí, ptám se ho – nedá odpovědi, a sestra u hlav sedící upřeně zrak mu pozoruje, rukou mu jede po líci a smutně hlavou pokyvuje. Jdu k lůžku. Neslyšeně dýše – zřím do nehybných zřítelnic a mráz mnou prochví: Hrůzně tiše z nich zeje kamsi v prázdno Nic. Nic – akord žití dožitého, nic – hody ducha hladového, 124 nic – přístav lodi umdlené, myšlenka slední naší hlavy, lék každé rány zjitřené a obsah každé zemské slávy. VIII.
A k ránu zemřel. Po půlnoci vzkřik zoufanlivou bolestí, s postele skočil a vší mocí otřásal její pelestí – i spoutali jej, v lůžko dali – ztich, zíral zase tupě v dáli, až přišla raní hodina. Diváku, chceš-li, můžeš tleskat: Zde leží voják-hrdina, hráč o slávu. Nuž: requiescat. 125
XI.
MAMINKO MOJE...
[127] Ty černé šaty... syna jedináčka mi vojna vzala... Ale nepad, nepad a také nemoc mi ho nezkosila – snad ani práva nemám v těchto časech mít smutek po něm, ač jen láska ke mně, jen láska ke mně zhubila mé dítě. – Můj dobrý Teddy – máte trpělivost vyslechnout neštěstí mé, pochopíte, že octla jsem se v sběhu událostí, jež nemohu si nijak srovnat v hlavě? Můj dobrý Teddy!... V podzim mého žití mi přišel jako záříjové slunce, – let beznadějných čtyřicet mi prchlo, když narodil se mi můj jedináček – a světem byl mi, když jsem opuštěná ve světě stála... To vám bylo dítě! Když jako student sedal nad učením, já musila s ním všecko prodělávat, já zkoušela ho, já s ním časovala latinsky, řecky, tvarosloví, skladbu – maminko, pomoz! – věřte, pane drahý, já mohla klidně jít s ním k maturitě a jistotně bych byla nepropadla! A tímhle soužitím má zmládla leta, a všecko bylo ve mně osvěženo – jak starý kaštan, když si v teplém září zakvete znovu! A tak šlo to dále: už právníkem byl Teddy, už měl kníry, leč pro mě stále zůstal jaksi hochem a chtěl jím zůstat. Já si často řekla (a řekla teskně): tohle všecko mine a musí minout, do světa ti půjde a odpoutá se – připravit se nutno a uvolnit ho raděj dobrovolně, 129 než zpřetrhá ti rázem svazky duše – a tak jsem o něj rozdělit se chtěla i posílala jsem jej na zábavy, divadlo, koncert, věneček a výlet, kde mladý člověk seznámí se, najde styk přátelský či dívku, která maně pak společensky dál jej vychovává – ne, smál se pouze, pohladil mi líce: Maminko, s tebou! – S ním jít musila jsem, když vypravil se... Tak mi, pane, zůstal a tak jsem, myslím, smrt mu připravila... Pták moudřejší je, myslívám si často – když mládě opeří se, lítat může, sám vyvede je z hnízda, letět nechá a na dále žít samostatným žitím – neb večer s ránem spojiti se nedá, pták ví to, ale, bohužel, ne člověk. A to je tuhý, nenapsaný zákon, kdo poruší jej, sám se pokutuje... Můj Teddy zůstal dítětem a hochem, já maminkou mu. Bývá obyčejem, že mladý muž rád (jako by se styděl dát průchod vřelým citům lásky k matce) cit obaluje drsnou tvrdou korou a na cynika si tak trochu hraje – můj Teddy ne. To „maminko má“ – jeho vždy znělo dětsky poctivě a teple – mé dítě drahé!... A teď přišla válka a narukoval. Nemohu vám líčit tu chvilku posledního rozloučení a vše, co potom přišlo. Den mi plynul jen v trapném vyhlížení listonoše, zda nese něco. Bíížil-li se k domu, 130 já muka vystála, než schody přešel a přines psaní – byla nová starost: já počítala, jak už dlouho tomu, kdy list byl napsán, co vše od té doby se státi mohlo – – map jsem nakoupila a studovala každý pohyb vojska a stopovala železnice, cesty a hádala, kde as je dítě moje... To byly dny mé. A ty noci, pane, kdy každé pomyšlení padne na vás jak balvan hrozný, každá obava se jistotou stává – oči tonou v slzách, a hlava hoří, člověk pak se modlí jen proto, že už v zoufalosti neví, kam prchnout sobě... Noc je beze spaní jak moře dlouhá – a když někdy k ránu zmučená duše v polosnu se zklidní, tu náhle zřetelně vám v uchu zazní: Maminko moje – – Ach, je konec všemu! Psal obden. Často deně. Vždy mě těšil, jak myslil, že mě právě těšit může. A já zas jemu psala. By se šetřil a pozor dal, by nemoc neulovil, by nepil nikde z vody znečištěné a jídel nejed polouvařených – leč o svých mukách neřekla jsem slova. A poslala mu teplé zimní prádlo a všecko možné – bože, byl mým světem a životem byl celým žití mého! – A tohle poslední je lístek jeho. Toť všecko teď, co po Teddym mi zbylo. Zde vidíte: že příštího dne půjde 131 v bitevní čáru, a dál – – bože, bože, ubohé dítě, jediná já mohu rozumět tomu, jediná já vidím do duše tvojí – nemám prý mít strachu, když bude nejhůř, dá se klidně zajmout – to „klidně zajmout“, vidíte, to napsal – „živ chci se vrátit, maminko má, k tobě,“ a tohle napsal jenom pro mé oči, jen pro mou chvějící se starou duši. Dětinským způsobem svým chtěl mě těšit – a zatím hleďte: modrým razítkem tu: „Úředně prozkoumáno“. Potom řádka inkoustem psaná: „Praporčík E. L–s byl pro zbabělost tuto oznámenou válečným právem zastřelen.“ Můj Teddy! A takhle, pane, vraždí taky láska – i láska k matce – – 132
XII.
DRAMATIS PERSONAE
[133] Prásk novinami: „Zatracení šmoci! Už i v té mrazné hrůze velké dramy se zařídili drze po domácku a troufají si prodejnými pery ji komentovat, určovat a třídit! Ba, jak by nestačilo, že dá voják na sněžné pláni v útrapách a strázních své zdraví, nervy, krev a vůbec všecko v zápasu sázku – clown ten přesvědčení jist skálopevně, že na pomoc jeho stát celý čeká, hází hojný příval slov nehorázných v nepřátelský tábor, lže, vtipkuje a pomlouvá a špiní –“ A hejtman, silák, jenž byl poslán z pole, by napravil si porušené nervy, si zlostí odpliv. Seděli jsme spolu při sklence čaje v tiché kavárničce. Kdys náhoda nás svedla a druh druha zachoval v blahovolné upomínce – tož sešli jsme se. „Nemám, prosím, pravdu?“ – a zabod ve mně poctivý svůj pohled – „vždyť snižuje-li mi kdo nepřítele, mě snižuje tím, snižuje můj zápas, v němž dnes či zítra mohu život ztratit. Jsme lidmi čestnými, ne podlou zvěří a tato válka tak je vážným aktem, že neměl by jej takto karikovat lecjaký pitvorný a mělký šašek! Už v poli vřelo to v nás, když nám přišly noviny k očím. Každý přehmat zlobí, jenž sahá v obor naší právomoci: 135 my bojujeme, nám nepřítel patří tak, jak my jemu. Utít každou ruku, jež sáhne na něj špinícími prsty! Jak inkoust v krev se mísí, znečistí ji. A což když šmok se zladí na básníka a Homerem se stává našich činů! Zalk by se člověk odporem a zlostí, když vylíčí nás, kujon lehkovážný, jak střelce sváteční, již dají ránu a zajíc-nepřítel už upaluje. Což myslí opravdu, že bez námahy lze vzíti zákop, prapor, pušky, děla? Jak možno měřit domovnickou mírou dějiné věci? Nepřítel tu stojí, cit povinnosti naší se tu sráží s tou poviností jeho, zabíjíme člověka člověk bez záští a hněvu a víme všichni, že jsme beze viny. A věřte, pane, že v tom moci vyší, tajemných plné zákonů a řádů, jsou zúčastněny. Chápeme je pouze dle účinku a podle známek jistých. Na příklad: známa věc ta o předtuchách. Mám spoustu dokladů teď: přijde voják v předvečer boje, odevzdaně hlásí, že zítra padne. Že tak cítí zřejmě. A hlásí bez bázně to, jak by Osud mu celou duši pronik přesvědčením, že nutno tak a ujít že už nelze. A padl. Dvacet, třicet jich tak přišlo té války během... Nebo: stojí děla, je bezvětří, po nepříteli není do dáli šíře potuchy ni slechu. 136 A děla najednou se rozezvučí kovovým stenem, jako psi, když kňučí po jídle pro hladové jícny svoje – a druhý den je jistojistě bitva... I pověry jsou, jež se stanou pravdou: vzít něco zabitému nepříteli smrt přivodí ti. Ať to plášť či šavle, či tobolka či knoflík uniformy. Smrt žárlivá je na věci své říše a vojáci se o tom přesvědčili a střežili se. Rus pad, jehož kabát zdobila hvězda plna briliantů – já po očku se díval, zda z mých lidí ten onen přece chtivě po ní sahne – a nikdo nesáh – měli zkušenosti... A nebo: znáte Böcklinův ten obraz Mlčení lesní? Jakýs jednorožec, zasněnou nahou dívku na svém hřbetě, ze šera stromů vyrazil a stana zří vybouleným tajuplným okem do vzdáleného slunečního jasu? Oh, jaká limonáda! Duše lesa je příšerná, je plna děsných stínů, hrozebných zvuků, vysmívavých ozvěn – nemluvím o tom, jak les řve a křičí, když praští do něho sta kulí z pušek a zasažené stromy naříkají, jak nikdy nedovede bolest lidská – ne, kdo jen jednou patrolou jím prošel a slyšel ševelit tu duši lesa ztajenou hrůzou, kdo ten úžas zaslech, jenž chvěje jí, když zabloudilá koule proletí náhle stromů korunami – ten poznal ji a už jí nezapomní. 137 Jsem člověk nebojácný, ale věřte, že neshasne-li v dalším běhu války lampička žití mého, přísahám vám, že nevkročím už v šelestnou tu hrůzu, již lesem zvete... Na vojně se pozná rub všech těch půvabů, jež steré básně vám vyličují. Příroda, říš děsů, je mátí bezcitnou svým bědným tvorům, že zoufal by si člověk, zrak-li vnoří v ty líce její. Když se rozepíná vám nad hlavou to rozhvězdněné nebe a vy v té cizí dálce jste jen hříčkou Osudu svého, jemuž nejste více, než mraveneček, jdoucí přes silnici, či kvítko u cesty, jež v příští chvíli být sťato může prutem uličníka, a tyhle tisíceré třpytné hvězdy zří studeně k vám, jak už dívaly se k všem milionům bezradných těch očí, jež kdy k nim zírávaly – tu já vaše se scvrkne zoufanlivou nicotností, že zatoužíte dostat se co nejdřív jak zrnko písku pod to kolo Dějin, by zdrtilo vás... A ti šmoci hlásí, že z téhle války vyjde pokolení velikých duší! Kdo v líc Smrti zřeli, prý silni budou! A prý era nová nastává světu! Velmi pochybuji, že nástroj, jenž byl takto potřebován při žatvě Smrti, můž být ještě něčím 138 v Života říši. Že ty bědné duše, prováté všemi tony příšernosti a rozšlehané hrůzami a děsy, by mohly karyatidou být ještě při stavbách příštích časů. Ne, my budem byvšími lidmi. Zrak náš bude hledět za silou vydanou, za velkým dějem, v němž nepatrným atomem jsme byli – v líc Minulosti...“ Hejtman zadíval se do plochy stolu přimhouřeným zrakem. Pak mávl rukou: „Veliké to drama je složeno ze sterých menších dramat a kdož v nich vystoupili v činé roli, zle zaplatí to. Dokladem jsem čerstvým. Mých nervů sílu dramka má mi vzala. A tak to přišlo. Byla tuhá srážka. Kde – lhostejno to. K večeru už bylo, my ustoupili. Nepřítel vzal pole a při pochodních – viděli jsme z dálky je míhat se jak svatojánské mušky – pohřbíval padlé. Víte, pohřby v poli jsou primitivní. Jáma, do ní trupy, jež přikryjí se nehašeným vápnem a vrstvou hlíny. Hlíny často tak tak, že dešť-li přijde, trčí ztuhlé údy ze siré země. Všechno to – je válka, ta nevede se esencemi z růží, leč tvrdě, drsně. Tedy k mému ději: za rána sprchlo. Hlídky ohlásily, že nepřítel jim v noci zmizel z očí. My postoupili. Vedl jsem svůj prapor po místech včerejšího zápolení. 139 Tu v dálce zřím ten hromadný hrob jeden, jenž barvou čerstvé rozkopané země se odráží od rezavé kol trávy a u hrobu pět prapodivných postav, dřepících bez hnutí a beze hlasu. Dám koni ostruhy – teď představte si: pět lidí – lidí? nějakých pět tvorů, leb, tváře – bláto, krev a spálenina, na místě očí – zkrvavené důlky, šat rozežrán a zžehnut tak, že nelze, zda Rusi to, či někdo jiný říci – tak sedí tu. A stále beze hnutí. Já porozuměl. V bezvědomí jsouce poslední službou byli obslouženi, jež údělem je v poli vojákovi. Dešť k životu je vzkřísil v jámě mrtvých a ranění ti vylízali k žití. Leč rozžhavené vápno hrobu vzalo, než pustilo je zase na vzduch volný, clo Smrti od nich – všecka sídla smyslů, a teprv pak jim dalo jíti k světlu, když uvidět ho více nedovedli. Tak dřepěli – ne mrtvola, ne člověk. A já – já komandoval deset mužů, dal přiložit a pálit. Než třesk výstřel, ty hrůzné zjevy, jak by ucítily svých bližních blízkost – zdvihly rudé ruce. A to a záblesk pušek ještě kmitlo se v očích mojich. Prý jsem sletěl s koně jak strom podťatý. Prozatím to bylo mým sledním na bojišti vystoupením. 140 Teď léčím nervy. Nervy? Rozpoznali, že nervy prý to... Říci chci jen ještě, jak drama takové jak tato válka ty běžné dosavadní lidské pojmy na hlavu staví. Hleďte ten můj případ: Já bez rozkazu zahladil pět lidí, pět raněných, pět lidí beze zbraně, ba, ruce zdvihali – pět vražed tedy, a přece, myslím, nemám v živobytí zásluhy lidštější... A teď tu trčím, sláb jako třtina. Od té chvilky – konec. To tedy je ta silná generace, jež z pole přijde. Ostatně: že přijde? ech, věřte, čítám horečně ty týdny, jež určili mi. Rychlík nestačí mi, až navracet se budu k naší frontě – a vím už, tam jak nervy svoje spravit...“ A zadíval se na stůl. Zavřel oči a svěsil hlavu. Předtuchu měl? Přání? Když vzpřímil se zas, zalusk silně prsty. 141
XIII.
EPILOG:
SESTRA SYLVIA
[143] Mé drahé dítě, mohla bys jen sníti, jak jara tvého by to bylo právem, o divadlech a zábavách a modách, milostných listech, o novelkách srdce – sta jiných sní tak i v těch tvrdých časech, sta jiných otáčí své mladé hlavy jak slunečnice k sluné stránce žití – i ty bys mohla... Jak jsi pochopila svůj ženský úkol v době všeničící! Jak jiný smysl našlo srdce tvoje dnům svého mládí! V síni nemocnice, v té říši ran a bolestí a krve, v tom útočišti všech, kdož krokem Dějin v dalekých pláních byli rozdrceni – v čepečku bílém se jak paprsk kmitáš a měká ručka tvoje myje rány a mění obvaz, urovnává polštář, co zrak tvůj jasný bolest jejich hladí a jímavý hlas posilu jim vlévá. Ne záchvat humanosti, modní rozmar, tlak náboženství, mystická ne touha se dáti v obět – nic nebylo z toho. Tak samozřejmou ti ta dráha byla jak hvězdám světlo jejich, jak je vůně vlastností květin. A jsi bezstarostnou, ne, že bys neznala, jak blízko k hrobu je z této síně, jejíž vzduch ty dýcháš – ach, znáš a víš, jak lehce Smrt tě může vzít sebou, když jde tiše sálem tvojím – tvá bezstarostnost údělem je duší veselých, čistých. Kdo ji má, jí nezná, ta vyzařuje duhami jak demant 145 jen pro jiné. Ty duše dobrá, nevíš nic o své hloubce, nic o zářném světle. Ti vědí o něm, dům kdož opouštějí, tví drobní vojáčkové-prosťáčkové a zjev tvůj řadí k obrazům těch světic, jak z legend vznícených jim trvá v duši. Ti věděli, kdož předčasně tam hasli v tvé náruči a ve ztrhaných zracích svit díků tobě ještě zapálili. A já vím o něm, duše tvé stín věrný. Nad kolébkou tvou před dvacíti roky já psal ty tiché dramy, jimiž láme Vás ženy život. Toužíval jsem potom ti jako krunýř dát svou hořkou skepsi, svou nedobytnou vnitřní osamělost, poznatky lidí, spoustu zkušeností, jež zaplatil jsem draze na své cestě a všecko marně. V demantové duši máš čistou dobrotu a slunou víru i nadějí zdroj stále tryskající. Tvým Osudem být – vše bych tak ti nechal. Leč Osud vydá Životu nás v pospas a ten je brutální a bezohledný. Vím, kterak umí vytrhati růže a zasít blíny. Vím, jak tvrdou pěstí dovede na prach rozbít zářný demant. Jak umí rdousit čistou, bílou víru a když se modrý zrak už v sloup jí točí, jak zachechtá se surově a drze. Vím vše a vím, že on se nezjinačí... 146 Vše může přijít... Život zradí všecky, kdož jdou jím... Zradí jistě, bezohledně... Sylvie, v tom svém světě utrpení snad vidíš, v ničem stálosti že není: i sebe krutší bolest přec jen mine (leč za prvou hned řetězem jdou jiné) a radost je jak slunce: teď se ztratí a za chvíli zas tamhle stěnu zlatí, pak vůbec zmizí. Přijde zítra? Ano. (Jen nebude-li zamračené ráno.) A lidské já – jak vratkou pavučinou je spjato s tělem! Vidíš je, jak hynou, jak každý je tu s radostmi a žaly nic nevážící všední atom malý – měj rovnováhu duše stálou, klidnou, jak pro čas zlý tak pro pohodu vlídnou, před sevšedněním chraň ji čistou, ryzí, a nedej svlect ji z bílé její řízy, měj hrdost, chudákům jež neublíží a před mocnými čela neponíží, trp tiše, sama, když tě Život raní, neb s cizím hořem není slitování – – A potom – v konci dráhy světlo svítí, pár voskovic. My ženem se tam chvatem. A kdyby Život chtěl tě vléci blátem – vždy můžeš Atropě své nůžky vzíti a vzdorně vrátit násilníku žití! [147] OBSAH
I. „Děti“9 II. Hrdina17 III. Případ paní Anny S.25 IV. Čekanka31 V. Digitalis43 VI. Beatus ille53 VII. Vlasy69 VIII. Listy prvé lásky89 IX. Toska99 X. Horror vacui113 XI. Maminko moje127 XII. Dramatis personae133 XIII. Sestra Sylvia143
E: tb; 2004 [149]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Aventinum; Štorch-Marien, Otakar; Průmyslová tiskárna v Praze
(J. S. Machara Životem zrazeni vyšly v osmém vydání v březnu 1931 v Aventinu, nakladatelství Dra Ot. Štorcha-Mariena v Praze II, Purkyňova 6, jako 290. svazek edice Aventinum. Vysázeno písmem Slavoboje Tusara a v úpravě M. Kalába vytištěno v Průmyslové tiskárně v Praze. 50 číslovaných výtisků na ručním papíře autor podepsal. 1-2000.)

Místo: Praha

Vydání: 8.

Počet stran: 149

Věnování: Kubátová, M.[?]
(Paní M. Kubátové)