XII.
DRAMATIS PERSONAE
[133]
Prásk novinami: „Zatracení šmoci!
Už i v té mrazné hrůze velké dramy
se zařídili drze po domácku
a troufají si prodejnými pery
ji komentovat, určovat a třídit!
Ba, jak by nestačilo, že dá voják
na sněžné pláni v útrapách a strázních
své zdraví, nervy, krev a vůbec všecko
v zápasu sázku – clown ten přesvědčení
jist skálopevně, že na pomoc jeho
stát celý čeká, hází hojný příval
slov nehorázných v nepřátelský tábor,
lže, vtipkuje a pomlouvá a špiní –“
A hejtman, silák, jenž byl poslán z pole,
by napravil si porušené nervy,
si zlostí odpliv. Seděli jsme spolu
při sklence čaje v tiché kavárničce.
Kdys náhoda nás svedla a druh druha
zachoval v blahovolné upomínce –
tož sešli jsme se.
„Nemám, prosím, pravdu?“
– a zabod ve mně poctivý svůj pohled –
„vždyť snižuje-li mi kdo nepřítele,
mě snižuje tím, snižuje můj zápas,
v němž dnes či zítra mohu život ztratit.
Jsme lidmi čestnými, ne podlou zvěří
a tato válka tak je vážným aktem,
že neměl by jej takto karikovat
lecjaký pitvorný a mělký šašek!
Už v poli vřelo to v nás, když nám přišly
noviny k očím. Každý přehmat zlobí,
jenž sahá v obor naší právomoci:
135
my bojujeme, nám nepřítel patří
tak, jak my jemu. Utít každou ruku,
jež sáhne na něj špinícími prsty!
Jak inkoust v krev se mísí, znečistí ji.
A což když šmok se zladí na básníka
a Homerem se stává našich činů!
Zalk by se člověk odporem a zlostí,
když vylíčí nás, kujon lehkovážný,
jak střelce sváteční, již dají ránu
a zajíc-nepřítel už upaluje.
Což myslí opravdu, že bez námahy
lze vzíti zákop, prapor, pušky, děla?
Jak možno měřit domovnickou mírou
dějiné věci? Nepřítel tu stojí,
cit povinnosti naší se tu sráží
s tou poviností jeho, zabíjíme
člověka člověk bez záští a hněvu
a víme všichni, že jsme beze viny.
A věřte, pane, že v tom moci vyší,
tajemných plné zákonů a řádů,
jsou zúčastněny. Chápeme je pouze
dle účinku a podle známek jistých.
Na příklad: známa věc ta o předtuchách.
Mám spoustu dokladů teď: přijde voják
v předvečer boje, odevzdaně hlásí,
že zítra padne. Že tak cítí zřejmě.
A hlásí bez bázně to, jak by Osud
mu celou duši pronik přesvědčením,
že nutno tak a ujít že už nelze.
A padl. Dvacet, třicet jich tak přišlo
té války během... Nebo: stojí děla,
je bezvětří, po nepříteli není
do dáli šíře potuchy ni slechu.
136
A děla najednou se rozezvučí
kovovým stenem, jako psi, když kňučí
po jídle pro hladové jícny svoje –
a druhý den je jistojistě bitva...
I pověry jsou, jež se stanou pravdou:
vzít něco zabitému nepříteli
smrt přivodí ti. Ať to plášť či šavle,
či tobolka či knoflík uniformy.
Smrt žárlivá je na věci své říše
a vojáci se o tom přesvědčili
a střežili se. Rus pad, jehož kabát
zdobila hvězda plna briliantů –
já po očku se díval, zda z mých lidí
ten onen přece chtivě po ní sahne –
a nikdo nesáh – měli zkušenosti...
A nebo: znáte Böcklinův ten obraz
Mlčení lesní? Jakýs jednorožec,
zasněnou nahou dívku na svém hřbetě,
ze šera stromů vyrazil a stana
zří vybouleným tajuplným okem
do vzdáleného slunečního jasu?
Oh, jaká limonáda! Duše lesa
je příšerná, je plna děsných stínů,
hrozebných zvuků, vysmívavých ozvěn –
nemluvím o tom, jak les řve a křičí,
když praští do něho sta kulí z pušek
a zasažené stromy naříkají,
jak nikdy nedovede bolest lidská –
ne, kdo jen jednou patrolou jím prošel
a slyšel ševelit tu duši lesa
ztajenou hrůzou, kdo ten úžas zaslech,
jenž chvěje jí, když zabloudilá koule
proletí náhle stromů korunami –
ten poznal ji a už jí nezapomní.
137
Jsem člověk nebojácný, ale věřte,
že neshasne-li v dalším běhu války
lampička žití mého, přísahám vám,
že nevkročím už v šelestnou tu hrůzu,
již lesem zvete... Na vojně se pozná
rub všech těch půvabů, jež steré básně
vám vyličují. Příroda, říš děsů,
je mátí bezcitnou svým bědným tvorům,
že zoufal by si člověk, zrak-li vnoří
v ty líce její. Když se rozepíná
vám nad hlavou to rozhvězdněné nebe
a vy v té cizí dálce jste jen hříčkou
Osudu svého, jemuž nejste více,
než mraveneček, jdoucí přes silnici,
či kvítko u cesty, jež v příští chvíli
být sťato může prutem uličníka,
a tyhle tisíceré třpytné hvězdy
zří studeně k vám, jak už dívaly se
k všem milionům bezradných těch očí,
jež kdy k nim zírávaly – tu já vaše
se scvrkne zoufanlivou nicotností,
že zatoužíte dostat se co nejdřív
jak zrnko písku pod to kolo Dějin,
by zdrtilo vás...
A ti šmoci hlásí,
že z téhle války vyjde pokolení
velikých duší! Kdo v líc Smrti zřeli,
prý silni budou! A prý era nová
nastává světu!
Velmi pochybuji,
že nástroj, jenž byl takto potřebován
při žatvě Smrti, můž být ještě něčím
138
v Života říši. Že ty bědné duše,
prováté všemi tony příšernosti
a rozšlehané hrůzami a děsy,
by mohly karyatidou být ještě
při stavbách příštích časů. Ne, my budem
byvšími lidmi. Zrak náš bude hledět
za silou vydanou, za velkým dějem,
v němž nepatrným atomem jsme byli –
v líc Minulosti...“
Hejtman zadíval se
do plochy stolu přimhouřeným zrakem.
Pak mávl rukou: „Veliké to drama
je složeno ze sterých menších dramat
a kdož v nich vystoupili v činé roli,
zle zaplatí to. Dokladem jsem čerstvým.
Mých nervů sílu dramka má mi vzala.
A tak to přišlo. Byla tuhá srážka.
Kde – lhostejno to. K večeru už bylo,
my ustoupili. Nepřítel vzal pole
a při pochodních – viděli jsme z dálky
je míhat se jak svatojánské mušky –
pohřbíval padlé. Víte, pohřby v poli
jsou primitivní. Jáma, do ní trupy,
jež přikryjí se nehašeným vápnem
a vrstvou hlíny. Hlíny často tak tak,
že dešť-li přijde, trčí ztuhlé údy
ze siré země. Všechno to – je válka,
ta nevede se esencemi z růží,
leč tvrdě, drsně. Tedy k mému ději:
za rána sprchlo. Hlídky ohlásily,
že nepřítel jim v noci zmizel z očí.
My postoupili. Vedl jsem svůj prapor
po místech včerejšího zápolení.
139
Tu v dálce zřím ten hromadný hrob jeden,
jenž barvou čerstvé rozkopané země
se odráží od rezavé kol trávy
a u hrobu pět prapodivných postav,
dřepících bez hnutí a beze hlasu.
Dám koni ostruhy – teď představte si:
pět lidí – lidí? nějakých pět tvorů,
leb, tváře – bláto, krev a spálenina,
na místě očí – zkrvavené důlky,
šat rozežrán a zžehnut tak, že nelze,
zda Rusi to, či někdo jiný říci –
tak sedí tu. A stále beze hnutí.
Já porozuměl. V bezvědomí jsouce
poslední službou byli obslouženi,
jež údělem je v poli vojákovi.
Dešť k životu je vzkřísil v jámě mrtvých
a ranění ti vylízali k žití.
Leč rozžhavené vápno hrobu vzalo,
než pustilo je zase na vzduch volný,
clo Smrti od nich – všecka sídla smyslů,
a teprv pak jim dalo jíti k světlu,
když uvidět ho více nedovedli.
Tak dřepěli – ne mrtvola, ne člověk.
A já – já komandoval deset mužů,
dal přiložit a pálit. Než třesk výstřel,
ty hrůzné zjevy, jak by ucítily
svých bližních blízkost – zdvihly rudé ruce.
A to a záblesk pušek ještě kmitlo
se v očích mojich. Prý jsem sletěl s koně
jak strom podťatý.
Prozatím to bylo
mým sledním na bojišti vystoupením.
140
Teď léčím nervy. Nervy? Rozpoznali,
že nervy prý to... Říci chci jen ještě,
jak drama takové jak tato válka
ty běžné dosavadní lidské pojmy
na hlavu staví. Hleďte ten můj případ:
Já bez rozkazu zahladil pět lidí,
pět raněných, pět lidí beze zbraně,
ba, ruce zdvihali – pět vražed tedy,
a přece, myslím, nemám v živobytí
zásluhy lidštější... A teď tu trčím,
sláb jako třtina. Od té chvilky – konec.
To tedy je ta silná generace,
jež z pole přijde. Ostatně: že přijde?
ech, věřte, čítám horečně ty týdny,
jež určili mi. Rychlík nestačí mi,
až navracet se budu k naší frontě –
a vím už, tam jak nervy svoje spravit...“
A zadíval se na stůl. Zavřel oči
a svěsil hlavu. Předtuchu měl? Přání?
Když vzpřímil se zas, zalusk silně prsty.
141