Čech a Němec (1846)

Báseň a rozmluva Čecha s Němcem, Josef Jaroslav Melichar

Diplomatická verze Ediční verze
ČECH A NĚMEC
Báseň a rozmluva Čecha s Němcem
od
J. J. Melichara.
V Lipsku 1846. V Kommissí slovanské kniharny. Arnošt Keil et Comp.
[1] „Wir alle sind ja Kinder einer Mutter, wenn auch von verschiedenen Vätern – nicht erzwungene Duldung, Liebe sei das Band, was uns vereint!“ Jos. M. Graf v. Thun.
„Máme ještě před sebou: Čas, rozum a sbratření!“ Jan Kollár.
[2] Urozenému a vysoce ctěnému Pánu, Panu
Janovi NejebsoviNejebsovi,
vrchnímu panství Černo-Kosteleckého, zakládateli České matice a. t. d.a. t. d., ujci sobě láskavě nakloněnému
připisuje spisovatel.
[3] Předmluva.
Nikdy bych se nebyl osmělil jednotlivý tento výrobek své nelíčené múzy u veřejnost vydati – tímž méně neobyčejným přídavkem v řeči německé, kdyby mne zvláštní dožádání vzacného přítele k tomu nebylo donutilo; přísnému soudu ráději se podrobiv, než abych nelibost přítelskou na sebe byl uvalil.
[5] Tomu, že v rozmluvě Čech s Němcem německy rozpráví, nebude se snad nikdo diviti, ježto v Čechách každý téměř vzdelanývzdělaný Čech německy promluvit umí, ale malokterému vzdělanému Němci na tom záležíno jest, pro snadnější dorozumění a obapolní sblížení se, i po česku rozprávěti.
[6] Úvod.
[7] Úvod.
„Národ tak považuj jedině jako nádobu lidství; A vzdy, volášli: Slovan! nechť se ti ozve člověk!“ Jan Kollár.
Rozjímaje pod večer všeliké osudy školy Budečské, bezděky jsem si v minulost zabloudil, a u blahém pomnění příznivějších jí někdy dob, usnul. Sotva že se mne dotkla peruť kouzelního bůžka snův, již mne i zanesla v oné učilíště, v němž moudrý Krok u četném žákův shromáždění Libuši a Přemysla vyučoval. – Bylať to krásná stinná zahrada. Mnoho pravdy mnohou moudrostí zde učil, a marně bychom je snad hledali v školách našého věku, nímiž se o věcech přirozených něčemu naučiti tak málo hledí. Domluviv a času cizince jeho učení bedlivého sezřev, tázal se, co mne sem hledajícího přivábilo, ježto bych učitely devatenáctého století nebyl dávno již dostíhnul!
[9] Lichým studem zapojat, abych otřepanou odpověd nedal: „Moudrost že hledám“ – řekl jsem: Slávu! Zasmál se moudrý Krok té odpovědi vece: „Lituji tětě, bláhový synu! žes tak dalekou marně pro ni vážil cestu; slávy se v minulosti nedobývá, tu budoucnost svým přináší!“ I odpověděl jsem jemu: „Nerozumím tobětobě, moudrý otče! nebo mi mnohých patřit bylo, jenž přitomnost v budoucnost proměnili, aniž nabyli za mák slávy!“ „Nebyli, čím měli býti!“ doložil mudřec; ale znamenaje, že mi slova jeho vysoká a málo skušenosti do mě, ptal se mne (snad aby si dlouhých výkladův ušetřil a podle stavu i duševní schopnost vyskoumal)vyskoumal), ptal se: čím bych byl! Já ale, abych se snadně nezmýlil a víc ze sebe neudělal, než na čemž by skutečně bylo, odpověděl jsem: „Člověkem!“ „ČlověkěmČlověkem!?“ divil se Krok usměvem řka: „Čím dobývá sobě člověk v devatenáctém století obyčejně slávy?“ Já: „Mocí!“ Krok: „A kterou moc uznáváte za slávyplodnou?“ Napadlo mi Srbské přísloví:
10 „Slavjan nikog sam nerani, Ale samo svoje brani;“ řku: „Moc taková, která dobro dobrých brání; zlých však pro zlé zlým neraní!“ I zradoval se mudřec z té odpovědi a čelo se vyjasnilo se mnou dále rozmlouvajícímu: „Když tedy slávy moc v obraně dobrých zaleží, křivd nikomu aniž nepřátelům svým tropíce; jakou dal asi Bůh k této obraně přirozenou člověku zbraň před ostatním stvořením jej vyznamenav?“ Člověka, myslil jsem si, vyznačuje zvláště rozum, i odpověděl jsem: „Rozum!“ „Rozum je však sám sebou bezruká věc,“ dokládal se Krok, je„je zavřený hospodář, jemuž v těle lidském jako v nádherné tvrzi zatknutému klíče se nedostávánedostává, na světlo v pole by vyšel, pokuď mi nevyjevíš, koho zas tento rozum za prostředníka má, jenž před ním brány otvírá a mečem neodolajíčné moci slávy dobývá?“ „Rozum působí řečí, řečířečí, říkámeříkáme, člověk rozumu nabývá“ –nabývá –“ mluvím sám k sobě v duchu a odvece dím: „Prostředník rozumu, jeho klíč, nímž srdce lidské otvírá, a jeho meč, nímž si je podmaňuje, jest: Řeč!“ „Každá zbraň má své ostří, tvrdil mudřec, načemna čem tedy řeč ostří své, moc svou zakládá?“
11 Toť nebylo nesnadno, neb v řeči pravda že vítězí, každému povědomo; soudím tedy, že i jejím ostřím a mocí býti musí, řka: „Řeči moc spočívá na pravdě!“ „Když mocí dobýváte slávu věkem svým, dovozoval Krok dále, a moc pravdy člověku jest nejmocnější zbraní, čím budeš tedy člověkem býti se vydávaje slávu dostíhnouti hledět, po níž tolik dychtíš?“ MneMně nezbývalo, než odpovědíti: „Pravdou!“1) Tu se starec poněkuď zamlčel, a pak, aby mne snad v přesvědčení svém upevnilupevnil, opakoval, koho by pravda zvláště mocným činila. Když moc řeči v pravdě záleží, soudil jsem tedy, že i na opak řeč mocnou číní, a řekl jsem: „Řeč!“ Krok ale na tom nepřestal tázaje se opět, koho řeč mocným dělá? Tou samou příčinou odpověděl jsem: „Rozum!“ Krok. „Koho rozum?“ Já. „Člověka.“ Krok. „Koho člověk to stvoření nejmocnější?“ Pásmo myšlenek mi došlo, já nevěděl co říci. „Onoho zas, doložil Krok, nímž vládne rozum, rozumem řeč, řečí pravda, pravdou Bůh, Bohem 12 lásky duch! to jest: Člověka opět, jakým mu však býti sluší! Budiž tedytedy, čím mníš býti člověkem, a dojdeš slávy!“ Tak zněla poslední slova tohoto mudrce, an se ze sna vytrhnu, bych krásným ránem mužův bděje žehnal, jenžto základem myšlenky této národnost naší z stověkého spánku jsou probudili, sebe a národ k pravé slávě provodíce.
SlavouSlavou, SlavjaneSlavjane, se nikdy nehonosiž, K slávě člověka-li v srdci svém nenosíš; Ozívá-li se však člověk jménem Tvým, Nemine Tě sláva pokolením svým!!
13 Čas mění lid, ale lid dělá časy!
[15]
Čas mění lid, ale lid dělá časy.
„Čas je půda, na níž květe Símě v brázdy její vseté.“ F. Rubeš.
Nahlížeje v časy historie české, Vidím zlaté, vidím stříbrné, Železné pak – a to všecko hezké – Nyní ale, hrozivá to zóře! Přijdou z olova a z papíru, ó hoře! Což je dělat, aby čas ten zlatý Zpátky dal se zavolati, Aby cesta vzhůru celá Dělati se nemusela? – Tu je dobrá rada drahá! – Hezky zvolna; čas chce času, Však ono se dál to podá! Ahá! Již to máme! Kollár zpěvný mudřec náš, [17] Klíč tajemství našel okem zhledným, On ten zázrak učí řádkem jedným; Poslouchejte, Um sbírejte, Všichní sem, Mlad i stár, Jen řádkem Nás Kollár Naučí nás z papírových Zlatých časů získat nových, Předkové v nichž naší žili, Peruna když s Slávou ctili: „Slavme slavně slávu Slavóv slavných!“ Celou tedy Slavii, A v ní naší Čechii, S celým tělem, Srdcem, s čelem OkráslovatOkrášlovat musíme, Síti chcem-li k lepším časům símě; A to medle ne jen slovy pouhými, Nobrž skutky činnými! Vůle pří necelku ochabuje, Síla nespolčená ulevuje; 18 Paprysek když jednotlivý hřeje, Žhoucí zápal v kolu jiných leje; Co znemůže jednotlivec v samotě, Nedokáže národ tížen v klopotě! Nebo je snad hlava celé tělo!? Když tě bolí, zavaž čelo, Nezastuď však ruce, nohy, Nezapomeň jako mnohý, Že žaludek chce mít půst, Když má hlavě zdravo zrůst! – Blaho, sláva hlavě Zrůstá v těla blahu, slávě! Dá-li žaludku se víc než sluší, Zemdlí tělo, splízní duši; V tuku jarost mužná hubne, Žaludkem, jenž jest mi: sobství zhúbné! Neb kde strana jedna druhou zlostně hněte, Tu nižádné z obou prospěch nevykvěte, Obé zvolna slabnou, Seslabnuvše chřadnou, Chřadnouce pak umdlévají, Vadnou, schnou, až opadají. – 19 Když však pěst ve pěsti bratra dlela, Strana stranu v uctivosti měla, Jedna mysl byla někdy mysl všech, Nevznikl tu v moci mocný Čech!? Vznik žádá sílu, ta moc, Tu dá všem jen všech pomoc! Ale jdem ku naší věci zas: Kdy se tedy vrátí onen zlatý čas, Čím budeme mocí bratrův sesílení? Zlatem, zbraní Angličanskou? Zlaté časy zlatem hledá pošílený. – Lstí snad dykou Karušanskou?2) Lest leze strachem, strach straží lest, Ostrážený strachem pádu jistý jest. – Tedy bojem pěstí Otakarskou? Nechci sledovati chybu pomaďarskou. – Bůh dal býku sílu rohů, Rychlou jelenovi nohu, Člověkovi rozum, řeč; Aby býkům zbraní síla, Jelenovi rýchlost byla, A člověku rozum meč! – Tímto mečem mluva vládne, K vítězství jej vede čas, 20 Těla mocnost každá padne, Pravdy žije v řeči hlas. – Až nám věčnost Tu všem vrátí, Budem míti zas věk zlatý! Slávy věk to zlato časův věčné, Rez, jenž nesní nasilí nevděčné, Ráno, nímž všech Slávóv blaho vznikne, Člověk člověčnosti vidinou vynikne,3) Bratrův snahou vzešlý světla den, Jenž vytrhne syny z vazeb noci ven, Syny octůotců slavně v Slávy slávě slavných, Budoucí osvěty světlem světu světlých, Světlem pravdy Slávy, jenž se z tmava ven Dere svorem k světu; mysl vzhůru! den! DenDen, basníci! Nechte noční lásky snění, Vzneste světlem světu osvícené pění, Pění duchem pravdy Slavóv blahem hlasné, V níchž by člověčenstvím skvěl se Slavjan jasně!! 21 Vysvětlivky. Anmerkungen.
[41] 1) „Wissen (pravda) ist Macht.“ W. Canning. – „Die richtige Einsicht ist die beste Garantie gegen jede Macht, nur darf sie nicht selber eine Macht bilden, sondern durch Wahrheit wirken; denn die Wahrheit (pravda) macht sich Bahnen unter den Menschen, und sobald sie die Mehrheit für sich hat, dringt sie überall durch, herrscht so im Staate, und selbst die Regierung dient Ihr!“ Exner. 2) Karuša; Kara Mustafa u Srbův. 3) Pozorujíce postupy národního vzdělání od časův nejdavnejšíchnejdavnějších až na naše, čtvero stupni rozeznati nelze není: a. Vzdělání duchem Božství v Bohu (Divinität); doba Hebreův, Hindův a. t. d. – l’age theocratique. b. Vzdělání duchem člověčství v Bohu (Objectivität); doba Řekův a Římanův – l’age heroique. c. Vzdělání duchem božství v člověku (Subjectivität); doba Germanských a Románských národův – l’age philosophique. d. Vzdělání duchem člověčství v člověku (Humanität = člověčnost); doba vzdělanívzdělání duchem tímto ještě nepanovala, a čeká příštím [43] věkem na člověka, mnohými jsouc již předtušena, soudíme a dokládáme se: Doba vzdělanosti Slovanského národu – l’age humaine. Dostane-li se nám času a síly, pokusíme se co nevidět o věci té šíř a důvodně promluviti, zatím ale klademe sem jakožto chvalozpěv této blažené doby následující slovozpyptnou báseň, první (na str. 19) doplňující:
Slovan a Slavjan.
„Na začátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh.“ Jan I, I.
Syni otce Slova! Děti matky Slávy! Svět (svit) osvěty světa Chrámy na Vás staví!
Neboť původu jstejste, Co všem život dalo, Z ničehož před věky Světy vyvolalo. –
Slovem vzešlo světlo, Svět ním život dostal, V člověka duch vstoupil, Slovan z něho povstal!
Ai když Slovem světlo Dřív vzešlo než světy; Národe můj Slova! Nejprv hleď osvěty!
44 Tou se mocně vzneseš V chrám ten matky Slávy, Synové v němž Slova Věk v Slavjanství tráví!!
E: av; 2004 45
Bibliografické údaje

Nakladatel: Keil, Arnošt; Leiner, Oskar
(V Komissí slovanské kniharny. Arnošt Keil et Comp. Druck von Oskar Leiner in Leipzig.)

Místo: Lipsko

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: Nejebsa, Jan
(Urozenému a vysoce ctěnému Pánu, Panu Janovi Nejebsovi, vrchnímu panství Černo-Kosteleckého, zakládateli České matice a. t. d., ujci sobě láskavě nakloněnému připisuje spisovatel.)

Autor motta: z Thunu a Hohensteina, Josef Matiáš
(Jos. M. Graf v. Thun)/
Kollár, Jan
(Jan Kollár)

Motto: z Thunu a Hohensteina, Josef Matiáš
(Jos. M. Graf v. Thun)/
Kollár, Jan
(Jan Kollár)