Soubor (1904)

Stanislav Mráz

Diplomatická verze Ediční verze
COLEKCE „CLIO“ SV. I.
STANISLAV MRÁZ:
SOUBOR.
Livraison tento obsahuje následující menší opa a publicace autora: Genius a dílo. RetězŘetěz sonettů a pieç explicativních a compilativních v intermezzo pierské a chimerské. Codex austriaticus v sonettech. Řada pieç a inscripsí sonettových suprasocsuprasoc. a pseudolegit.
V PRAZE 1904. MAISON A DÍLNA „CLIO.“CLIO“. – NÁKLADEM DÍLNY AUTORA.
[I] Genius a dílo.
Řada sonettů a pieç explicativních a compilativních v intermezzo pierské a chimerské.
I.
Pierra a vojny pisanské.
Elogium.
Co biješbiješ, lidské srdce, mecén umu tě zvedal výš vždy k aethru, strůjce blaha, tvé synchronisticon ať duch se zdráhá obemknout historie léna v sumu. Tmou pustou sieclů se chýlíš v dumu, čím praeceptrů jsi prvých, pleiono vlahá, Thamyris, Linos chimerou ať tlumu tvého a roje, Thrák kde v hymnus váhá. Čím Inachida studna lacem sytá, je v tobě, lidskost, kráso, věk jen skrytá, tvé Hyant Aon couvni invasi. Co po tom, zbude hlas zda jména v víru nejistou po mystu krásy, v bídu v šíru krb jistý, záruka a klín věčného míru.
Čím flexe, synonyma...
Čím flexe, synonyma, formy gramatické, suň kmen se k Attice, aeolské Oetě, ať tlumočníka třebí ve rozkvětě řeč měla prvá, jonská k trakofrygské. V námitku inverse, anakoluthy, v světě zda’s hieroglyf braku, k autentické kdy látce kovu Pierrid ve planetě určena, v zpěv jež vznikla sám. Z lidské přírody forma živá, vynucená z regulí němých sotva, rhytmus, krása ať v model stálý dítě tance jásá. Kavkazské kmeny snažší modulaci že v hrdlo měly, um spíš skytly v láci to víc, bod v focus v question prahu léna. Jak stance stanz, brach slovo slova v práci.
Než kypěl oceán...
Než kypěl oceánoceán, jsi, poesie, byla v střet, krytí s Tyché, jež roh v dlaň má zlatý, jsi věčna dcí, než Gai plán, terč vzňatý v klín aethru kýval, v pól jsi blaho dštila. Bys nardem, librem onyx naplnila člověku, mísíc v blín dech kroku, máty, v hled nesetřela slzy sůl v glób klatýklatý, zda prázdnotu bys žítí nahradila. S nomadem v slujích, pralesech v bok dříve, ve fauna podobu, jenž těkal, kůže Héva, zástěru odvrhla’s, jež brak ti, pleva. Za veteš umělý vždy víc háv’s vzala, z bludiště bludu v moudrost spějíc stálá, jež s zákonodárcem též počítala vždy na tě, Haemu dci, ve léno tklivé.
Hle, Buciphal...
Hle Buciphal, genius v hocha hřbet mu vsedni z děcka, ne víc pro hru v lemu, s galérou v břeh a s ořem dej se k Haemu, čím čtyry siecly před Christem v vznět. [2] Máš v muscul sílu, macedonský, zpět se neohlížej, ku obrazu v trému contury jiné vrhni, scal vděk v střetstřet, je vyplň duhou a nádherou v thému. Čím genre, forma, accent melodie, sám Plato v krásy roucho, poesie, kdy myšlénky své majestát snů kryje. Čím gnómik, metopist, v všem jedna jásá jen moudrost žítí, pravda vnov, toť krása, v níž Zeradušť, Lockman, Mäon dobro hlásá. V klín mety koresche žeň zlatoklasá.
Tak mluví Bileam...
Tak mluví Bileam, Beora syn, kdy lidu svému zdar a blaho přeje, jak ty, tkneš patrie kdy pych, býk v šin z tmy convence tys, z Aegypta on spěje. Ty, již jej tísnili, zhltil, v prach v šin zříš mrchy jich za trávu Cypru v děje, lvem stává se. Kdo podráždí jej v kyn? Klet, klne ti kdo, žehnán, vděk kdo seje! Mhy zbaven že, prost prohlétaprophéta zor, jistí, sad v pramu břeh vzkveteš, proud jak se šíří, aloe, cedru kmen jak v háje lesk. Lós hrozí-li se, BileameBileame, se v stesk,stesk vrať, přišel’s zkad, Moala věž se smíří. Však žehnat nepřišel, v terč nenávisti jak můž být bard či Peoru rek v blesk.
Čím Psyché schamana, hrou fantaisie..fantaisie...
Čím Psyché schamana, hrou fantaisie skor, Pierro, je tvá, Pisga za Haemos čím, ač paralelismus dob, pólů kryje se léna, v pieçy vděk, genru v tým. Jsi díla kejklíř, satir melodie, máš bradu, roh, v střet diabolskou patu v šprým, však studnu magická ferule bije kdy v zvůli, poruší tvou, kráso, vím. Nad polní květ je iris um dne, moda? Lac neskalil v hloub době v studny, shoda, nikdo, leč strópha, stanz je pýr a – voda. Však v Hioba elegii, jak tklivátklivá, zda, bardále, vzpláš proto, dráha zbývá pokroku širá, v nekonečnost zívá. Však Syr, toť chant v nerv balsám, struna živá.
Tvá charakteristika? Orel můž být jiný...
Tvá charakteristika? Orel můž být jiný, tvá strópha též, pieça v sol kdy tíhne; v van aeolský rozpíná vesla slynný pták, hnízdo v skal strž má, výš ho se mihne! Pro řeči mnoho o pštrossu z ké nivy v sled coloss běhu jménem netknut jihne, v shon typického díla v ambos zdvihne než kladivo, individuelnosti své v div v šiny, maeonský kovář z cyclického, známznám, neb jeho bláhovost ve zvyklost díla mu v díl a character snil Crónos sám. Též globu opa vejce pomníšpomníš, v prach jak položíš jej, sneseš, za věk vlah. Zda v rozumování o plodnosti tkví síla. Máš veslo, víc v brak, byť i prozřetnost jej skryla.
Kde tomb tvůj, barde...
Kde tomb tvůj, barde, genije, je milá tak píseň Pierře i parcí chóru, že z tvého popele, knihy bez sporu duch, phoenix vzpluje, vesla rozestýlá. Pramu, jenž vláhu ssá, kmen palmy ssýlá jenž crónou stín, z tě v transformaci v vzdoru je Aidu, to vděk, Elysium v glóru níž chýlíš k Gai že, v sluch chant jež vpila. Agathodémů divadlo tvé strasti jsou, cypřiší leč háj zda lože tvého blíž sledního vlá věčně smaragdného? Vznešený mistře, kde tvůj spočin svatý? Jsi z Abulfedy, fikce ké mní zmásti, rek jiskru přej z popele svého v slasti a v naenii vzhrá v věčnost laur tvůj zlatý! 3
II.
Tvůj revír a cizí.
Genus ludorum.
Jsi attalan, vkus ausonský máš, dítě, leč scény žití, její copist věrný, na jiných účet často dštíš vtip perný, obscení, bránice až chví se sytě. Dsky Uranie myst, bardál prvé v hbitě též otcem historie bývá, mythus směrný, klep dobrodružný, příhod pstrých děj černý, toť fantaisie rozhozené sítě. Dřív toskánský sloup dorského se týčil, jak Hetruské vděk vzdělanosti klíčil, v vosk, med, šmink římský mim všech prv se líčil. Jsou póly svobodné um, politika na se neodvislé. Her národ zvyká co Pierrid oběti sotva, řád zniká juž v žítí zápalu, nach jehož bliká.
Z kojence Aspasií...
Z kojence Thalie’s Aspasií stala se, mudrce jež okouzlila, učí či Helenou, dva díly světa zmála jež v čar být svými poddanými mučí. V výš dokonalosti, v prach nutíš, vzplála jsi, paláců, hold tronu za vděk ručí ať ceny tvé. Lidskosti jsi, zmaru žluči za Idy pych jen v požehnání vstala. Ó bardi pradob, vždy jen pravdu jasnou jste v krásy tróp věštili v roli žasnou. Jak Mois hůl jen Ataie v bok spasnou jste v pouť svých kroků v výspu v dlaň svírali, v hruď těchu. Hlas váš jak tón neskonalý v vzdech aether, pýr též žítí znikne v žaly jak koukol chudý a květ zvonku malý.
Vypřeď v spíš allegorii, niť jemnou vmis...
Vypřeď v spíš allegorii, niť jemnou vmis, scoliast doby pozdní, příz buď ryzí, neb chápeš, theogonie ve zkazek frízy jen lidským rekům místo dělá v rys. Jim dráhu razí v Eliských kruh v vlys a tvému umění, neb míň chant cizícizí, an lichotivý víc v užitek kýs je liberálnější v vděk svůdné řízy. Čím philosopheme ve tradici léna, však látku soutěžný tlum modeluje vždy, Pierra v heslo přej, ať zvěst víc cenná. Idea, these, verse přemožena kdy pojetí, jde bardál s trópu květem a mythus Ovida, Pindara vzpluje. Otcové altár vztýčili, hold, cult zbuď dětem.
Je krása lavina...
Je krása lavina, v píď roste doby, šíp na zkoušku z tetivy bohů luku. Maeonské epopeje zlaté koby, pot díla našeho svědčte v snů shluku. Amba moderního v pstré látky mdloby, jež pochybnostem podávají rukuruku, v Kokytos problémů se noří roby, ať frapantnosti své v sled klnou tuku: Nechť blízko cíl a terč nechť třeba v hřbetu brak, Jason, Dionys, Theseus v střetu, jen barvy sytost zbuď, oel štětci v vznětu. Neb personificací maluj pych sytý, jak přes philosophemen um spěl spitý, se v pokrok sunul, motiv z naivity chci v rafinerii v vír a boj klatý. 4
Kdys Cadmos s býkem, s sylfou ty v potkání...
Kdys Cadmos s býkem, s sylfou ty v potkání na svatém místěmístě, Jakoba kde znak zřel žebřík zlatý, v podušku kam maní na těžký sen s geniem v zápas v mrak, kde v spekulaci vhodné otec v plání by Boiotie stanul, rozbil ve rozpak krb kýžený, chýž vzkleň ty Pierrid v žďání, Cephisos, Caystr blíž ať zpívá v brak. Phoibos věštbu zjev, kde nejblažší shon sylf a libell, stín roste, se smráká, však s obludou v střet novoty, zhlť draka. Zdav motivace módní ještěra, lesk šupin salamandra toho hrá ať v písni tvé v šperk za tróp nejkrasší. V trh io rek’s sensace, v střet, chiméra.
Čí vůle, skřípej zub, ať kov stanz line...
Čí vůle, skřípej zub, ať kov stanz line, čí rada satva dračí šera věků, dým síry Kokytu kdo v skráň nám vine, jím srdce plní nám, jak žlučí reku. Kdys v menady šperk zmije zjev se slynné i Psyché snění, věř, neb syčí v jeku myšlénka liberální doby stinná ve zájmy, otázky, vír sporů v řeku. Čím oraclum: Muž zrdousiž muže, rek reka, bastarda bastard, encomiast v vděk, jak slouchá příkaz, motiv tvůj se bije, nítí. Lac libru hérům a mok narv v hold umu ve mrvu vzácnou, v nouze kyn, však dobra vrch v dar zlom oštěp, jest rada v smír obra. Hrot nezlomíš myst krásy, dračí dumu dál spřádáš nad zmatkem, convencí v rumu a vírem zápasu snů v snáz, líp v zbytí.
Mez pravdy překroč směle hyperbola...
Mez pravdy překroč směle hyperbola i obraz, míň co odvahy se ptej, zkad nadání víc vloženého zpola, puk téhož v květ se spěchem rozvij v rej. Chant o přírodě, pieta její holá sbled’ sotva, srdce dojem, cit v tón vlej chvění a vření, vážnost pokus zdolá juž v Heläenis, v mistrovství epopej. To Psyché a genia rozžehnutí, hádanka chará, v ráz vzplají a pstrý se genre zrodí z popěvku, gnom hry, metop a faiblů v kruh a návrat data, k idólu přes mety, uzly v cíl chvátá duch a vznět výkonnosti v svatém vzdmutí. Chvíš odvážným se být v bázni, v hlod svítí v zor, příklad plných duchů poetika furiösní, sluch, srdce ať jí zvyká. V žas pečeť zralosti jest rhetorika.
Div módy laur, Olena přiroznost...
Div módy laur, Olena přiroznost, Thamyris, Lina orfický vám zdá se, dostupným snadno, v hru se rouhej kráse, mistrovství blízkosti, kde v výtku skvost. Časně či v krátce v cancán s Pierrou v pstrost, s graciemi, klientkou, dcí Haemu v jase máš žíti přec, zbýt v družném svoru, prost faun není v skřítka fléty trillu hlase. Bděl pokrok s Heliconem, Pindos zníval, tys netušil, se zrodíš v psalmů příval, hřbet trojí echem parhesií zmdlíval. Nadšení, cohese plod struně lyry prv podá, nabízí, žeň i laur z míry, povahy své i Psyché v doklad čirý. V tom shoda k přírodě v ples v úchyl, v tíseň hněv, něhy plam či bázeň chvění v tříseň spět, klid vrať, její klín smiř, slaď vše v píseň. Stesk, rozkoš, bouře nitra čím? V plán širý! 5
Vkus tříbí se a alcaiský chór vzplane...
Vkus tříbí se a alcaiský chór vzplane, saphický, pindarský, leč k humannosti dík fata určení a loyalnosti um vede v břeh a cíl, z ves cest v něm stane. Rasena zbledla, Latium požehnané, leč věky žně a šumu díla v pstrosti úlu chimerského v dnes v oddannosti dědictví žehá zpříma nepoznané. Siculen, Auson, Salyové mystimysti, ó kráso, tvojí nádhery jsou čistí, nechť bez paměti, ať timp jich zvěst zjistí. Vše nóta k lidskosti historii skorá, však léna v vývoj nesmrtelná glóra, čím Ligur, Ombrid, nóta zdráva sporá buď z Pisenny že orfický bard k zvěsti Tyché a slitování věků v tresti, io svatý umu prah v kolébku štěstí. Imituj děcko! Duch zralý tvoř a boř scestí.
III.
Do uzlu kapesníku.
Je mrtvá příroda, kde ty zříš žití...
Je mrtvá příroda, kde ty zříš žití, vzruch, pohyb, činnost zliší v fantaisii démonů rodinu za apathii, povahu nečinnosti, věk jež v zbytí má, fantom tuší všudy, v cíp ves nítí se, bardálebardále, dob šera v hled ti, zmijí menady hrozí střízlivosti kyji. Bez družství s graciemi jak’s moh’ zbýti? Moderní reclamy rmut a ryk v sluchu mi hrá, pram crystalný, produkce svěží je umělce, byť v realismu puchu. TiTi, mistře, lauru kývala sněť v krok, za Pythona leč druha rdousí sok, žák pierský bratra, kde chant Niké vzpěl myst krásykrásy, nevítězný hymnus v žel pythický sladíme my. Výtka, vzdech v kruh před siecly jak po sieclech.
Duch doby, množství řídí pojetí...
Duch doby, množství řídí pojetí a barvu umění žhavosti, snahy tvé tužby čím subtilní, slov spád vlahý v brak, za positivnosti ké rozpjetí. Kás krásy jednota škol ve změti a hlasů debutu zda pujčí tahy, gnomolog helenský k Sirahu blahý čím Asaph Pindarovi v zapětí. Besanu slitování nebo Haemu, však před majestátem módního umu je přečin nedůvěřit v jeho dumu. Leč nevděk směru bardála čím tobě, kdy překloní novota móda v mdlobě se, zvestříc oklepaná v nudu k zlobě. Vzdal’s sil vzkvět, péč, vznět genru v žernov sobě!
Jsi mudrc z Themanu, Edomu snící...
Jsi mudrc z Themanu, Edomu snící, za Arcadie pastýř z Nabathanu. V pram, jeho perspektivu nevěřící, prospekt, jejž rozvírá, zvoň opu hranu. Čím v nenasytnosti davy, věřící, můž Pierra přes noc nadštít v plán, klín manu, hlas v skal strž drsný za vděk něhy v píci zvuk petrejských výsp za ionský čím v vanu. Ať lesní osel hýká v debut šera jak, latrón v stín čká houští v cest bok, sféra nomádů žití Jemenu vlá z včera. 6 Tím harmoničtější je chant, hvězd, solů v něm zrcadlí se šperk, v ně schýlil v bolu jenž přírody se, vděku nocí spolu. Zač tlesk spíš vzhřmí? Za lacu střep či libru Éra?!
Jsi snářem, léno lze zda zneužíti...
Jsi snářem, léno lze zda zneužíti, mníš zvýšit se, však v propasť krok se smýká. Čím to? Že’s encomiasta stačil v spití že v mih, chtěj cultovat věc za se, zákopníka. Pythickým ohlasem vol strópha zníti, v alternativu pro jedno se zříká hruď dobra druhého. Čím klient v zbytí, v soud. Co po něm ti! Patří každý do publica! Tak modlitby lze skřivit účel, cíl, lkáš slitování aetru, rozum bloudí leč, lós co lepší od Haemu stesk loudí. Ó skřehlé touhy, světla lacu v žďání, skor prozřetnosti v pietu vzdát se maní, přirozné z dob, vzrodu, v skráň v nadání. Zda s krásou výš lze nad světlo poznání?!
Opium Psyché krása oživuje...
Opium Psyché krása oživujeoživuje, a proto žehnán mih buď prahu vznět, kdy její klíč zrá v puk a týž vzplá v květ, kdy z dětství, chlapectví se v možnost snuje. Však fanatismus bludem vždy jen sluje cultu, za encomiasmu stoudný ret a čistý, lži prophéty cíle umu v střet ať míjí, žáru příliš dosi moru skuje. Zda víte, cohese ascetů vzkvétá zkad, v nemíru ať v modlitbu se hříží kde napjetí, nedbajíc, snů kde meta. Sophismu bludičce jak z rmutu tíhy bys čelil, dobro v zlo ať nezvrátí se sviží. V luh pól spěj chiméry, v spěch zavři knihy! Jo dosis, v níž se opatrnost zhlíží!
Dí Epictet: Aversí, inclinací...
Dí Epictet: Aversí, inclinací, domněnek, situace vždy jsme páni, leč svatosti, předností velkých v ždání, blahobytnosti fata, reputací. Svobody člověka ký názor? V láci že Epaphrodita rob hostí zdání a v eloquenci odporoučí v maní. Kdo delicatnější v vzor v družství staci? Hle, encomiasmu lichého v spádu doklad, čím calculace pstrá v blud v zradu, čím za klid verse žertvou stát se hladu. Můž maliciösní princip jediný roli zbaviti cti, na vážky přesné, holý revolty lidskosti, prozřetnost průkaz v poli odhadu scoliasmu ceny díla; toť vzpoura přírodě proti, jež svila se v nelítostný článek códu, slila. Tak ignorance modlu vztýčí, volí.
Jen ten neblah, kdo těká beze strany...
Jen ten neblah, kdo těká beze strany, nekliden, v zmatku bez koleje vlastní, bez excentrické dráhy, běžné planý kolísá v názor, Straton revolty. Jsou strastní v kyn slouchající či velící stany bez rozhodnutí, soudu v vlažnost slastníslastní, nečinnost síly v hruď vložené v rány a skryté křižují kol strží chvastní. V encliny klínu jak ve loktech druha je sladko poznávat a stihat, tuhá ká bitva názorů, to snů jen vzpruha. Ký žití dar, můž v vděk jej zušlechtiti, to výhrada tvá, taj umění žíti. Čin největší bratrstvím podchytiti, kde cena recreace mravné svítí. 7
Sám radí Tasso, kyne...
Sám radí Tasso, kyne, v háji něhy nach irid trhal bys, jen srdce druží co k srdci se, je hledá, stihne v šlehy ať oddanosti je, jíž v žold se tuží. Zda Pierry to moudrost též v snů břehy, to genia v conpilaci nález vzpruží, jenž v sled se, dílo děl, snaha, péč, běhy ké dnů, s runou tou spěj ku oruží. Muselín Pierry kapesníku svítí a choretida, slib jejž zapomníti nelze, tož oracla, jež zbude z žítí. Nach hór vlá, jitro sličné dýchá, šeř truchlá je, leč lahody plá lícha, a zniká vteřina. Den nepospíchá tak v skon, jak žití květu mih v ples bytí.
Kdo se žhavostí žije v spokojenosti...
Kdo se žhavostí žije v spokojenosti a současností a víc nežďá v dosti, vrstevník barbarůbarbarů, ve zavilosti již základ jen kdys k světu položili, vše zbylé v dílo nám leč poručili, zda suit jejich žití žije v píli. Z zralosti, dokonalosti snem co objímali, zda se těší, míra zdrhnouti byla v úkol jim v co sirá zda lepší, snažší v klín žně ruče v lem. Je člověk módy, recreace lvem v střet, v contrast alb výš zdiví víra jej Pluta plánu šumu, hvězd v stanz lyra, v hrom hudba vodopádu. Se netkne rtem žasu a panegyrie. K sobě, geniu, je něm!! 8
Codex austriaticus v sonettech.
I.
Na bási přesvědčení.
Vždy mdloba ve službě tkútkví tyranie...
Vždy mdloba ve službě tkví tyranie a jako ty, kdy strádáš podmínění, ó barde vznětný, bloudí phantasie, kol vře mor Augia stáje, vlá porušení. A roli ctných si hrají přemožení a robů líc se ve světectví kryje. Gyg zvedni cód! Kol blesk ať pravda sije v svaz, amba tróp, květ i jas vykoupení. Slib lepšího jest plod jen Haevy kmenu, vtip viny rez nerozliší i hoře, trn či šperk iris srdce v díl či lyry. Vnes v calendarium nové světce víry, čí trofej, ples vítězství vždy čím v skoře. Na mladost vzpomíná lidskost dětství as z míry, však řádu ne, adjectivu slouží, jménu.
Ó doby, loyalnost kdy byla vším...
Ó doby, loyalnost kdy byla vším, Achillem, Lyäeem monocrat sám, jenž v jasu solu slunil se, ssál plam, drak, salamandr zvůle čiré v šprým. Kdy despot lidskou něhou jímá, mním? Cyclické stróphy v trill dci Prokne v mam nejtvrdších spáčů shluk burcuje, zřím, convence dóm v prach zvrácen, bludu krám. Rek plumpní Aeolos jest doby naší, mníte. Leč pro kyj, násilí vždy pieta zbývá, neb emancipace množství, jež z pólu kývá v pól, individua vždy věc jest, v hrudi zda Atai plá mu či pochybnost studí jej v rmut a mor. Heslo, norma vzplaší, leč z logiky, rozumu dobro raší.
Nes convenc plášť tvůj, provocace, robi...
Nes convenc plášť tvůj, provocace, robi její, neb Brutus střeží tě. Však scal dvou sstřídá zda svatost se, výhrada či táž bída stroj institucí svých dál vzdává, zdobí? Kdo zmožen v sled? Zda vítězi přec Jobi? Zda dómu sloup v msty touhu v úkos hlídá zoru legitimnost jak Simson, hroby, neb davu nenávisť jest Niobida. Vři v var žluč! Pro volnost vše v banque se sází! Však suspendace scal dvou v nesnáz mrazí vždy, v crisis zlou. Je Oidip oslepený convenc, však předstírá, je nezmožený, cíl recreace vzdaluje i metu. Však neomeznosti nevzpěje větu víc písně! Revoluce kmen jest v máje květu! [9]
Tvá didascalia čím, kliente...
Tvá didascalia čím, kliente, jsou módy prosodické? Orgeada chará, neb čas se přechýlil, brak, limonada. Hlas týž to mezidobí vždy, jen trochu zrady v tón, stanz že mísí se z stran pstrých, v rmut rady za vůle dobré kyn, blud v tête a tête. Však devisa: Volnost nevzdává kníže, ferule Promethysa zrvána být musí, třínož či trofej, pólu blíže se množství ocitni, lidskosti v kmit. Soud v bezpeč: Tolerantní nechá mříže! Vše získá provocant v skok lví, můž vřít si v hrozby kyn, peremptorické kletby cit onen. Se odvážit vším moudrost z tíže. Čím constituce lad, v ni klam kdy zlý se víže.
Rci: oplývavou, žvatlavější v krok...
Rci: oplývavou, žvatlavější v krok že Pierra, bol vlastní obecnosti kdy rmutu podřídíš, trudu i shluku zlostí, kde žhavost díla heroldem je slok. Monocrat, despot, loyalist v střet sok je tvým, škleb ať glossy, blesk tě žluči sprostí, strannosti bolu. Pieça v pstrosti je pravdy propaganda v samotok. Tvá akce architectury vždy stroj tají, toť její nerv i kostra v květu znoj. Však Golgota čím zájmu, umu tvého. Leč z léna lazaret kdy, model v skoj altárů, trónů charých ký soud všeho? Slz sprcha aparátu rozbitého běžnosti nad rumem ká? Vše ctný boj byl, v úkol dob, lidskosti, Clio thema. Čím jed, v lac Pierry jejž’s smísil v cíl a schema.
Sloup odvety: čí portrait vbit naň, rcete?...
Sloup odvety! Čí portrait vbit naň, rcete? Je lačnou vlčicí msta bez úporu, jež matky bok sám zdrásá v neúmoru, těhotná lítostí, jež v střet ji hněte. Jak process Psyché davy v žluč se třete! Ve comparaci provocace v vzdoru co svatým bylo, kam dlaň vaše v glóru v skráň, v bok jak Haemu oře žernov vmete. Však trn v zbodnutí convenc ves má, oř jak fata terč kdy nese slepý. Zmoř se v let, leč prosebníku nepokoř. Čím davu suverönita? Čím osob vláda, výhrad kých? Vším zákonů pych, rada, kde rovnost vlídnou pastýřkou je stáda. Neb forma moci čím? Vším blaha vnada v cíl a účel. Ostruha kde dobra v lem? Záruka, bezpeč, contract ladu v sněm? Též obecnost můž svým být tyranem!
Il ne faut pas trop regner!
Pram bídy, dobra Montesquieu zjeví i odhalí. V stín stopy Dirce paty spěje, moku HaemejskehoHaemejského, kde laik neví rady mi zlišení v rmut epopeje. Líc jedna boha questionu směje se, lká co druhá, nyje, žďá nard révy. Vše: rozvaha i moudrost vášně plevy zbudou, klas pokosený, chlad v nějž věje. Stesk, hoře, výkup, vyproštění tkví v reponse hrsti sylb těch, tmesi lví té, dob ať všech question řešit ví. Stroj formy cílem zda vnov, člověk v spíš či jeho peripherie patronage a sil květ ves v svor služba tuhá váže zda obecnosti? Ta reponse ves je tíž hry záhady: Je volnost neomezná či podmíněnosti jen děcko, vděk 10 či robství žertvou člověk v vzrod sám již? Sic stroje stráž! Ne v příliš leč, jen v lék! Střez náčep čep, nard lákej, číš buď bezdná!
Stroj doby mystem, Diespitrem jest...
Stroj doby mystem, Diespitrem jest v střet. Žertvou oběť ves buď altáru, po níž úkosem šlehne ku zmaru zoru, plášť zdání mysticismu vše slaď v lest. Čím Lycurg byl? Ká Robespiera je čest? Kolébka volnosti, hle, ze zdaru se v rakev zvrátila v žluč komárů, neb ložem Procrusta občanstva v trest jest obecnosti stroj, stát. Nevíš, úd zda celku tělo nést má či rub v blud případu triomphuje, cíl ký žítí v trud. Hérů míjejících, jednotlivců stálost za, lidskost, uniformity pól, neskonalost jest, zákon cnost kde zniveloval, zralost.
Jsi nést odhodlán, kde jho vlídné kyne...
Jsi nést odhodlán, kde jho vlídné kyne, však ostruha pro oběť, čím kde slyne, ta znikla s illusí a rozplynula věk. Že martyr tisícatý množství spasí, kdy z předchůdců nezdrhl trofej spásy ni palmu jeden, těchy nevzdá lék. V se nezmýlíš se, liberálnost ryzí v tom nepobloudí, vymoženost, žeň dob střežil bys; však námaha pól cizí zbuď ti, v mzdu víru za požitku touhu směňsměň. V dost širou žítí mez i scéna, mízy by v vznětu šum v piedstal, kam či dřeň moh’ vstoupit dav, shluk zápasníků, mizí kdy charých světlonošů pochodeň. Philistr kalem šiň se v sny o crisi.
II.
Prosodické laudanum.
Bard nárok, předurčení k provocace...
Bard nárok, předurčení k provocace zda dílu má i úkolu a roli? Čím nauka, jíž v lad inclinovat volí, ať z empyrie či v pych z ostentace. Jed athmospherický vlá, contemplace jich zájem suprasociální holý. Jo démos! Však s pierskou Haemu solí, attickou, s hvězd to jak s paprsky v krátce. Laik nezliší škol dvou koleje, mnímní, co pseudoclassické, je též decadentní, však hluchý sud přec chval přívalem zní. Ať umu, směru, krásy, recreace pravdy či zvědy taj, plaň dissertace, můž conference bez konce být z láce. Tak léna progresse též question v hladce.
Vlá básis, základ, sloup se snadno vztýčí...
Vlá básis, základ, sloup se snadno vztýčí, hrou, mníš. Však nauky pych čká rmutu křest vždy nové, Psyché strasť čím v vrásek zvěst. Vším příští, sen jen buňka trpasličí. Než z símě zrna žeň, klas k aethru vzklíčí, jak děcko u ulity, v škeble s hvězd hru a šprým, stihne tě čas; zájem v chtíči dál caprice čím, perla leč kde v čest. Lac její, šperk, bob v prach jsi blíž vmet’ v chvíli, plášť po větru jsi pustil pošetilý bouře provocace... leč s vší co pílí? Sstárneš; kmet zří věc, zájem cizí formy má. Čemu dny, skráň obětoval’s, normy 11 i žítí, ořem Haemu za cicadu bylo? Žil’s opuštěn... Dskou v tomb tvé bylo dílo!
V mrak třísek suk roztříštíš bludu...
V mrak třísek suk roztříštíš bludu, pól negativní kde rozumu hrozí, kritiky, logiky ladu, kdy blesk šleh v půdu. Čím verse kyn: Stroj ethický či žádný, laconský tak, leč hluboký a skladný. Snáz zrobíš svět, než oblažíš jej v pósy. Sinai i Beomah, Delf třínož v krytí kdy totéž bývaly, čím Apennin, alb kštic shluk či Pyraeneí klín, kdy zákonodárce jednoho v zbytí v lék, spásy vděk a dílo léno má v spití v dosti, v zla píli, slitování šin. Však Diespiter eloquence v kvítí své vznořit dal kdy svět a pól ves v kyn, zná aparátu v poklad obecnosti vždy oraculum laconské víc v dosti. Stroj jeden pravdivým. Lží, lstí brak v zlosti ves jiný, zákon jiný z téhož vzkvete v cnosti.
Tvých nót směs, divertissement šeré...
Tvých nót směs, divertissement šeré, jež učit má, hry žní, brakem jest, znáti leč čím jest cos, však též cos pozorovati. Čím scal jich pstrost v metamorphóse steré, haut-relief kdy v tíseň leda pláti zvědychtivosti má, množství chápati než počíná. Malebná perspectiva, kde apellským má býti poučení čím, floscule či bublina v péč mřivá. Fríz, nóta, glossa totéž v střet je v zmdlení. Však ostruha mne pychu nítí, snění že jiskry skoré či hasnoucí, zmdlívá jak dílny krb, roj paradoxů v mření že nekolísá, ze roubíku splývá že řeřavého lampy věčné v chvění.
Mrak revalage svatou dšti již mannu...
Mrak revalage svatou dšti již mannu v své slitování, rmut žďá obecnosti, lká; nedej, bastard, popírač by v zlosti vrch vzal, že v Gai plánu pravdy není stanu. Kramářství mystiky pól! S oblaků v vanu flórem v dál žvatlatžvatlat, discurovat v cnosti zda necháš, Pierro, mysta svého. V dosti ráj, jenž by loutek sadem být měl v hanu ti pythická a bohy vznícená? Ne nad léno jen efeméry, dav nad ér ves, epoch povznesena v mrav zbuď, zhrdej papoušky módy a chasou ničemů perfidních, již s pravdou, krásou se snaží laškovat s heterou jak. Brak, model pietuje zmatená ta rota, choré fantom phantaisie. Ctná zda víra jich? Zda z gnose nervu řine, dna?
Vracíš se k sobě, bohu, lidskosti...
Vracíš se k sobě, bohu, lidskosti v nauce. Svor tmesí čím. Leč propast kývá, duch, příroda že rozvrat tvoří tklivá, pól k pólu. Zbuď famulem bystrosti! Však mor čím bludu věčný, skráň kdy zmdlívá, kde grandezza snění jest marností, mnění i vědy sexe! Svatosti zda vůně zléčí, Sáby nardu nyvá dómů, ať inoculovat se liberální dá vtip i temnoty zdání. Však triomphální zda recreace indicace ideální je ethická míň, božské morálnosti tož křesťanství, v křest moudrost lenejská, um, nauka. Čím krása evejská, cód epidaktní její pravdy v cnosti.
Papežství recreace sladit mor...
Papežství recreace sladit mor, rmut a bol bědy má v mrak obecnosti. 12 Air zdravý, ryzí z pravdy její v svor vzplát, vzkynout má, táž pupillou zbuď v dosti. Myst contemplace věšť, čím nítí v vzdor se, proclamuj, zraď, oraclum cnosti, sol ryzosti mhy epidemie v spor že zmůže v sled, štít vznese spravednosti. V ves žítí sféru omlazení vděk tryskni, stvoř vědu v obrození mezí bez, nesměrnou, rub hluché phantaisie. Zda v Athény pro sůl je dlouhá dráha rady a neporušenosti? Klient váhá v poutníka píli? Vznět nepravý tyje zkad? Spěj v drapu pravdy stín pro Psyché lék.
Čím Ledy vejce...
Čím Ledy vejce, encomiast neví historie užší; leč v přístavu klid bys nekolísal, Thiers, Vignette v kmit člun zdání tvého řídí. Turgott z slevy. Zda chimerskými pulsy států jeví se, morálnosti vzpruhy, hmoty byt za, právo její? Marat krví spit či Dumouriez čím v Uranie zpěvy. Zda světcem, obludou či katem jen, kde Mirabeau byl Talmon avantury, vždy do nesměrna v héra drapován? Ó, pole Martova posvátné děje, náměstí Ludvíka dlaně, zkad vůně věje klín zahrad Touilerií! Čím váš byl stan? Je scéna exotickou epopeje kdys tak či stafage z diváka má v tíseň toury být, profannost věřící zkazce v plán? Ó, svaté transakce! Ó, touhy k dobru reje!
Ne kéhos liqueruliqueru, leč destillaci...
Ne kéhos liqueruliqueru, leč destillaci, kés bědné sžíraviny, pieça jiná. Čím Duclosa, Reynala v contemplaci vstup v světa arénu a žítí. Slynná druž: d’Alembert, Diderot v věků staci a efemér. V sčet Morellet zda ssíná, liberálnosti rhetor, legie stinná kde encyclopaedist v chór v přísné práci ve vývoj lidskosti a zkumu léna. Dveřníci pravdy Pantheonu, šerý ves obecnosti náleží věk který, zda recrece pólu rozevřete též v kořán bran klín v spomoc páky, rcete? Pot týž, násilí, krev jsou zdaru cena! Však Chróna Diespitra suspendaci kdy sníte, žena nepřipustí láci tu actu, něhy códu provokaci. Nad víry Jerichem sní zamyšlena.
Co o Voltairu Fouquè jistí, víra...
Co o Voltairu Fouquè jistí, víra zda, Disa křtí jej jménem kdy. Zda čirá bezpeč to, jistota, nechť v lásky zmírá k volnosti vznětu. Králem černých voje zda, dědičným či nepřítelem z skoje lidskosti... Kde leč rozžhnutí vzal svoje?! Či v něhy rozplání či žluči, Christa ssýlá, Atillu, Napoleona, Voltaira s výše kdy Elysium. Těm, jimž slán víc, spíše, vždy břevnem v zor je, zášť jich jej ostýlá. Však ot chimerský sieclu a díla, co sok mnímní, quadratury kruhu tiše taj stih že, odhalil, jej v dlaň svřel v liše, jist zbuda v moudrost, jež se nepřežila. Oválným universum zdá se maní, leč legitimnosti má boky, zdání co liberálnosti mní křivek plání kol za hran, linií léno zrádné v klání.
Bez vás, ó humannosti hlasatelé...
Bez vás, ó humannosti hlasatelé, vždy střet a boj by nelítostným víc byl, brutálním. Apoti v líc, jste alby v vzchod sieclů nových epoch bdělé. 13 Je oveslené slovo vaše smělé jak ono genese role. Jste jas, jenž vstříc se davu chýlí s aetru, zor jichž s nic v hru oslnitelný, v dol obezřele tá, splývá, leč i alb skráň v hráz i jezjez, jež slouží svitu. By dne nebylo, sok mní, sophist, též alb není skrání. V dóm pravdy a Pantheon stupeň v maní za stupněm řídíte shon množství v krok. Skráň vaše pravd se křísících jest les, kštic alb, již sol v vzchod nejprv zlíbá v vzplání.
III.
Zmij na berle umění.
Bych s stínem z Avernu pólu se v discours živý...
Bych s stínem z Avernu pólu se v discours živý pohroužil, commentaristou zda prosodie v háv pstrý jsem edice spíš – zdiví což v výminku invence čiré – chrie své malby v píli, pensa v prach, act tklivý hry vesel motýlů a libell, nyje co duh apellských hrot v šum phantaisie, bych med vzal v material executivy své pierské, komára jež miluje, zda slzu pharisejskou vycedím. Je heroiským, kdo pro řád horuje. Zvěst, moudrost a morálnost recreace tkví v látky jiném cípu, kruhu v krátce. Šlépějí tíhnu pramu tmese v šprým. Za starý kam camejí zlato vzdáti nové či pro nových věž fresek rozplývati, co lepším, bystřejším? Jo antiquit brak sociálních za artistických v kmit! Chci charé zlato v blan kment nový tkáti!
Ne matkou krása mi, um, poesie...
Ne matkou krása mi, um, poesie jen holou, v léno vyšší jsi mi provocace. Tak jiný pěl, v dost hra bez cíle v krátce že stačí, užitek jež nevzdá hrubší. Vije nechť zisk se ku požitku phantaisie. Je mléčnou střídou pleionismus práce, leč pravda Gai osou, harmonie světa a pólů, božské divinace. Komorou pairů lidskosti jest um, však v rozklad kde se řítí národové, tmel, vosk, kov i květ, jímž v vzchod, obrod z dum se soumraku vnov sklíží, vznoří. Apotové, v rmut persequovaným a bědným přejte, ve srdce klínu asyl, v soucit vzpějte jim, v naeníe sbledlých v turnaj dobra věci tajte, dlaň v pouť po mostě tajuplném reci skytněte mdlým z zapřísáhlosti zónů. Avšak svět láskou vykupte v vznět v sklonu.
Čím touhutoulu polemiky hrubší střely...
Čím touhutoulu polemiky hrubší střely, blesk, raketa kdy vtipu pieçy hoví ohňost ůjceohňostrůjce léna, etudy. Slovy piety v tróp je recreace v žely vším contemplace, med Hymettu včely rtu, dlani platonské. Tabule nový zda elegie host jsi. Encomiastovi, co jedno, laikovi odbornost želí. Však pamphletu vděk nelze podceniti, byť soubor pieç naznačením svítí a Pierru z skouposti lze podezříti. 14 Však břehu nemít moře contemplace, den míru, spočinu noc, skoj, klid v práce vzruch, dílo, pochopení speculace vtip nenalézt – je Tantal mistr v zbytí.
Pater peccavi...
Též zbloudil jsem, leč léna pierott, paspartout slev a shov, piecy sol kdy bledne, v lad se propagandy bol řeší, rozplývá v červánkový pot. Persia, Juvenala hvězd plá v model svod, vzor, příklad. Satiry odpůrce v pol zbuď introdukce milostivý mol, jenž žehná, tractován čím, byť hořk’ plod. Zří Argus, kukaččího vejce glób zda kývá v krámu či tabule tróptróp. Čím austriatických těch fanfár brak. Tož bouře theatrální io v sklon i ve rozpak euru affectovaného. Žij idol v vstříc, cíl snění, tuch, dokonalosti onyx v líc!
NámítekNámitek delicátních hýří pluk...
Námitek delicátních hýří pluk, ač polemiky toul to známý, hra táž chará, ambulantní provocace pstrá a legitimnosť stationärní v shluk. Tantalos lidskosti dál zmírá z muk, jeť Psyché náhody terč od včera, nestačí impuls, jenž jest chiméra; vzdáš uzdu tělu, leč ne snění v tluk. Viz veterány škol a směrů, zvící to invalidi zvěsti žvatlající smyšlené, confusse pstré, nepravdivé. Jim podobáš se neskojen vždy, spleen ne sic pro ký, leč blesků pstrý vždy plen, vždy názor břitký ve kritice živé.
Je plebejskou tvá politická nóta...
Je plebejskou tvá politická nóta, ač páchne parfumu dechem. Papirismu víc moudrosti plna než ideismu, z professe bouří poslání tvá psota. Však lokajská kde conjuruje rota, se nesmísíš přec, lascivní jak v prismu analysy a prophylaxe v schismu, vyrudlým zmála ač háv pierotta. To revoluce leč v Mnemosyn tróp! Toť experimentální poesie, k publicu vzkaz, jež z provocace tyje. Tak látkou díla, umu, chleba drob je v krytí politická phantaisie. Však též kdy pamphletu ostří, pych haň. Je amalgam, jímž ves se zleští zbraň, ké vnoří v blány se, tříbí se skráň a legitimních proscribci vzdá daň.
Ne mysta predigt čím, cult, modly pieta...
Ne mysta predigt čím, cult, modly pieta, žold vašich obětí, jímž draka ctíte. Však kramáři jste piedstalu, mníte, svět sbystří legitimní alfabeta. Je moru atmosféra vaše meta, byť strasť smyšlenou v slov proud přelíčíte. Hebrejci dle srdce, Judasy zvíte nežnež, jste, však tryzna hřiven třiceti je kletá. Leč blány dějin role nesmísíte, ač bran klín knížat obléháte, Psyché jste plží, ač v philistry hrát si sníte. V své nebludnými persiflagi liché se máte, však vin stáhne v hloub vás ston, smrtí Sully, Heroda, Philippa sjdete v sklon. Ó Roboami interessu Tyché!
Vivat mundus, pereat justitia!
Componist role dějin, světa pólů, fermát zda, cadencí zná, fanfár pych, jímž imaginace svůj šatí hřích, znát nemníc provocaci v kříže bolu. 15 Stil martialní, zmoudření v střet spolu odmítá stejně táž, helota v stih toleranc, oslí trpělivost stolu se zříká krásy recreace v švih. Však neskutečným idealu vrch jest, temenování i vytýčení jasu i vděku jeho. Tyranie ducha a genia mu břímě k zmdlení zlé, nejhorší as, z pout by jeho prch rád, moru přídechu i apathie. Však škol, stran moudrost neodčiní v vření.
Ká oplývavost fríz formy v cult vést... (Finale a epilogium.)
Ká oplývavost fríz formy v cult vést vždy účelnosti své v hold občanskému v vznět nový v kruh vždy věnci zjihnout Haemu, vždy firlipanci nový vzdáti křest. Kdo k Demosthenu Aeschinem zde jest? Snad střízlivou je spižírny tvé v lemu tabule, leč ne lethargie v trému pro autentickou věc, ne flegma v lest. Avšak je mohutnější recreace pych, by třeba bylo kápi vnov v skráň harlekýna v kruh vstavit, magickým byť pasquil sám byl z láce. Encomiasmus v podstřeší znik’ ducha, číš pólů, doby novinek je suchá. Však ponížením exaltace hluchá kde byla by, víc nežděj z pieç mlýna i formy. Výš hřmí v spočin Mnemosyna, roj titanů jak, v zdání dílna líná co květ jak zdřímla v noc či stín je Mína. 16 Tableau de matineè fasciclu a livraisonu. z serie a řady pleiony suplementární a pleiony monocyclid a mistrovských edicí sonett a inscriptivních:
I. Pierra a vojny pisanské. Elogium. Čím flexe, synonyma... Než kypěl oceán... Hle, Buciphal... Tak mluví Bileam... Čím Psyché schamana, hrou fantaisie... Tvá charakteristika? Orel můž být jinýmjiný... Kde tomb tvůj, barde... II. Tvůj revír a cizí. Genus ludorum. Z kojence Aspasií... Vypřeď v spíš allegorii, nitniť jemnou vmis... Je krása lavina... Kdys Cadmos s býkem, s sylfou ty v potkání... Čí vůle, skřípej zub, ať kov stanz line... Jsi snářem, léno lze zdezda zneužíti... OpiemOpium Psyché krása oživuje... Dí EpicletEpictet: Aversí, inclinací... Mez pravdy překroč směle hyperbola... Div módy laur, Olena přiroznost... Vkus tříbí se a alcaiský chór vzplane... III. Do uzlu kapesníku. Je mrtvá příroda, kde ty zříš žití... Duch doby, množství řídí pojetí... Jsi mudrc z Themanu, Edomu snící... Jen ten neblah, kdo těká beze strany... Sám radí Tasso, kyne... Kdo se žhavostí žije v spokojnostispokojenosti... Fin monocyclové tresti a řetězu pieç a sonetových inversí compilativních a contemplat. intermezza piersk. a chimerského.
Tableau de matineè fasciclu a livraisonu z serie a řady pleiony suprasociální a provocace a pleiony monocyclid a mistrovských edicí sonett a inscriptivních:
I. Na bási přesvědčení: Vždy mdloba ve službě tkví tyranie... Ó doby, loyalnost kdy byla vším... Nes convenc plášť tvůj, provocace, robi... Tvá didascalia čím, kliente... Rci,Rci: oplývavou, žvatlavější krokv krok... Sloup odvety: Číčí portrait vbit veňnaň, rcete? Il ne faut pas trop regner... Stroj doby mystem, Diespitrem jest... Jsi nést odhodlán, kde jho vlídné kyne... II. Prosodické laudanumlaudanum. Bard nárok, předurčení k provocace... Vlá básis, základ, sloup se snadno vztýčí... V mrak třísek suk roztříštíš bludu... Tvých nót směs, divertissement šeré... Mrak revalage svatou dšti již mannu... Vracíš se k sobě, bohu, lidskosti... Papežství recreace sladit mor... Čím Ledy vejce... Ne kéhos liqueru, leč destillaci... Co o Voltairu FouquéFouquè jistí, víra... Bez vás, ó humannosti hlasatelé... III. Zmij na berle umění. Bych s stínem z Avernu pólu se v discours živý... Ne matkou krása mi, um, poesie... Čím toulu polemiky hrubší střely... Pater peccavi... Námitek delicátních hýří pluk... Je plebejskou tvá politická nóta... Ne mysta predigt čím, cult, modly pieta... Vivat mundus, pereat justitia! Ká oplývavost fríz formy v cult vést... (Finale a epilogium laconské a inscriptivní).
E: av; 2004 [17]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Mráz, Stanislav; Rokyta, Jan
(Maison a dílna „Clio“. - Nákladem dílny autora. Knihtiskárna J. Rokyty v Praze, Bredovská ulice.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 16