Hřbitovní kvítí (1858)

Jan Neruda

Diplomatická verze Ediční verze
HŘBITOVNÍ KVÍTÍ.
od
JANA NERUDY.
Der hat‘s wahrhaftig als Poet Nicht hoch hinausgetrieben, In dessen Liedern mehr nicht steht Als er hineingeschrieben. Em. Geibel.
V PRAZE. Nákladem Karla Bellmanna. 1858.
[I] Tisk a papír Karla Bellmanna v Praze.
[II] Památce časně zemřelého přítele svého, nezapomenutelnému Antonínu Tollmannovi věnuje básník.
[III]
Na pahorku leží pole chudé – Na pahorku leží pole chudé –
 ostrov v časův proudu – málo znáno, jako skříně skvostné na poklady čtyrmi bílými zdmi obehnáno. Vrata jako zámek zrezavělý, povrch zbořené a spustlé sady – nesáhne zde ovšem žádná drzá ruka uložené na poklady. Noha spěla má k těm chudým rovům, poutcova jak k hrobu spasitele, bych zřel místo, čtvrtá zim kde stlala sabatový šat svůj na přítele. [1]
Zelená se tráva po hřbitově. Zelená se tráva po hřbitově.
 Snad jí nasilo zde ptactvo zpěvné? Naděje spíš že to pohrobené zase vzešly, by snad bylo zjevné. Červená se kvítí po hřbitově. Snad ho sázela zde lidská ruka? Ba spíš myslím, že to pohrobená láska jest i její drahá muka. Však i zažloutlé zde bejlí hnusné porodila v bolu země pustá, – aj ta podoba zlých vášní jistě, ta z tvých prsou, bratře, nevyrůstá. 2
Ticho – jako ráno v dálném poli, Ticho – jako ráno v dálném poli,
 kdesi jenom o kov hruda zvoní, – aj to stařec, – opřen o lopatu k zemi shrblá záda pracně kloní. „Nevíš, kde zde přítel leží?“ – „Čím byl?“ „Čím měl býti, blázne, – člověkem!“ „A jak umřel?“ – „Puklo mu jen srdce, že mu oplatila lásku nevděkem!“ „A kdy skonal?“ – „Není dávno tomu!“ „Kde by asi ležel, nevím víc; neboť věřte, kterým srdce puklo, že jich leží tuto na tisíc.“ 3
Porodila rosa kvítek malý Porodila rosa kvítek malý
 po zářivém slunci prahnoucí, – duch tvůj jarý zrodil idealy, mile čistou myslí vanoucí. Zahrálo si slunce ranním květem, a juž kvítek slabou hlavu kloní, – a tvé oko nad zbořeným světem idealův hořkou slzu roní. Co květ toužil, předce vyplněno – políbením slunce uvadnul – tobě osud dal však jiné věno – snové prchli, ty jsi uchřadnul. 4
Byl jsi chud – však bujní tvoji snové Byl jsi chud – však bujní tvoji snové
 nasypali po cestách tvých zlato; však že zlato sypali ti snové, nedal svět ti ani chleba za to. Nebyl’s krásným – chtěl’s však dobýti si od dívčiny marné věrnou lásku; přišel jiný, pustil jsi se v závod, pustil jsi se v závod – prohrál’s sázku. 5
Zval tě osud k nešťastníkův kvasu; – Zval tě osud k nešťastníkův kvasu; –
 sotva vyřknul slova neblahá, (abys slušně obstál při hostině) počal slíkat tebe do naha. Upletl i věnec krásný z blínu, položil ho tobě na čelo, pak tě v sál uvedl, nad nímž slovo „bída“ v hadův kruhu šumělo. Kolem stolu živé kostry stály, stolem jim zde hlad byl mořivý, hudba k tomu kvasu skočnou hrála – nešťastných to stenot jizlivý. A když přesycen byl’s lahůdkami umdlen plesem tmavé do noci, tu tě uložili v měkké lože, v lože, kteréž sloulo „nemocí.“ 6
Líhávali na jednom jsme loži, Líhávali na jednom jsme loži,
 a tys horlil pro mou netečnosť, kdežto bažit po tvých idealech vadila mně pouhá skutečnosť. A ta skutečnosť juž shromáždila tisícerých v krátkém žití bolů, srdce vadne, brzo, nejspíš brzo poležíme sobě opět spolu. 7 Denn alle Poesie ist tiefes Klagen, Ist des gefangnen Adlers Flügelschlagen, Ein Wächteraufschrei bei des Morgens Grauen, Sie stirbt, wenn wir des Lichts Erfüllung schauen. – – – – – – – – – Wenn diese Erde einst ihr Pfingstfest feiert, Dann singt die Poesie ihr letztes Lied.
Alfred Meissner.
[9]
I.
Jaký bujný ples na živém stromu! Jaký bujný ples na živém stromu!
 Každý lístek k jinému lne polu; o dušičkách ale všechny dole kolem stromu leží klidně spolu. Bujná zeleň z jara v listech stkví se, života jarého obraz věrný; o dušičkách ale dávno vryla na každý list smrť svůj obraz černý. 11
II.
O dušičkách na hřbitově větřík O dušičkách na hřbitově větřík
 vesele si s lidmi zahrává radostí snad, že to množství lidstva pro hřbitov už zase dozrává. Náhlý vánek oči tobě klíží, snad to matčin prach tě uspává, neb co upomínka na hry dětské bratrův popel s tebou pohrává. 12
III.
O dušičkách ročně konají se O dušičkách ročně konají se
 u zemřelých drahých návštěvy, a kdo nezná živých žádných přátel, u mrtvých tu sobě uleví. – Skvostná krypta světly ozářená, kolem lůza v čilém hemžení, vždyť tu paní černě přioděná grošem platí jejích modlení. – U šachty zas malý hošík s sestrou menší klečí jako přikován, vždyť zde někde pod tou spustlou hlinou otec jejich leží pochován. Ze dvou kusů dřeva shnilé rakvi neuměle křížek zrobili, a – by hříčku měla dětská mysl – lojové kus svíce dobyli. 13
IV.
Nač zde sklonných vrbin u ohradě Nač zde sklonných vrbin u ohradě
 dóm ten pyšný jesti zbudován? Snad že nový sad na mrtvých sadě národa svěcencům věnován? O ten stan si pýcha zbudovala, tlíti lakota chce pospolu, žene zdi, by čistou zachovala dávno znečistěnou mrtvolu. Však i chudoba ta povždy kletá v smrti věrnou značí rodinu, – hrobník klna v dlouhou šachtu metá zlopověstnou bídnou chudinu. 14
V.
Bleskosvodům společenských bouří, Bleskosvodům společenských bouří,
 mučedníkům našich osudů v směšnou odplatu pak bratři zdarma ustelou společnou pod hrudu. O kéž byste místo toho lidu v šachtu stlali jeho chudobu, nezaslouženou tu jeho bídu, bolestnou tu hladu porobu. 15
VI.
Mnozí chválili, že zpívám o chudobě, Mnozí chválili, že zpívám o chudobě,
 že mou píseň soucit pravý znamená, – lehko zpívá pouta, kdo sám u porobě, koho chladně zeď snad střeží kamenná. Znám ten věčný boj, jenž před svítáním začne, který neukončí se snad za šera, v kolébce jejž zbudí žití ráno lačné, který v žití přešlém nemře z večera. Boj ten denní o chléb s brannou skutečností, lup kde vítězi píď změří dítěte, doufání vždy nové v milost budoucnosti, nadějí smrť náhlou v plném rozkvěte. Z věnce, který z ideí si mladosť svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti, dnové, lístky prchnou – hlína dešť ten vpila – živil’s se, bys mohl jednou umřítí. 16
VII.
Z šedých mračen dešť se hustý lije, Z šedých mračen dešť se hustý lije,
 po dláždění voda proudem teče, ulicemi prázdnými se města vojenský tu pohřeb truchle vleče. Černý vůz s tím bílým křížem táhne s hlavami svislými čtvero koní; – mrtvý v suchu – vozka však promoklý rozmrzele spřež svou k spěchu honí. Na vozíku kříž a lesklá lebka, v jejíž oční důlky had se vrývá; a za lebkou lesklou, dutou, prázdnou, prázdné čáko lidem „s bohem!“ kývá. Buben potažený černým suknem trudně odměřeným taktem zvučí, k tomu z bratrů, již ho sprovázejí, každý mrzutě si kletbu bručí. 17 „Arci – stejně se nám zvede, až nám místo rakvi dají otěp slámy, – však by bez nás také cíle dojel, Také chuďas bez nás došel jámy.“ 18
VIII.
Nebe šíré obléklo šat šedý, Nebe šíré obléklo šat šedý,
 jakby před kostelem kajíc stálo, své „memento mori“ v čele nesouc, za staré se hříchy lidstva kálo. Nebe pláče – nevěstu jak ženich mrtvou – stuhlou v slzách vřelých topí, či jak kněz snad budoucnosti poupě – mrtvou pannu svatou vodou kropí. Nekropí to kněz snad mrtvou pannu, aniž z hříchů by se nebe kálo, – dešť to vlažný v kyprou zem se vpíjí, bychom neměli snad chleba málo. 19
IX.
Za mřížemi rovy v stejné řadě, Za mřížemi rovy v stejné řadě,
 perly na šnůře jak nehezké, a snad skutečně to uložené perly pro království nebeské. Pak by mříže kolem hrobů byly řešato dle mého mínění, aby perel dle jich velikosti lehčejší kdys bylo dělení. 20
X.
Tichý růvek leží pozapadlý, Tichý růvek leží pozapadlý,
 vůkol země suchá juž se sbořila: dávno rakev spadla na trup svadlý, dávno země trup ten v popel změnila. Oj tu hádě na tré rozdělené – zdrhlé věčnosti znak v zem se potácí; tu zas dřevo kříže opuchřené div že mrtvých juž se dechem neskácí. Splítej lýkem hebkým kvítí ladné, – sotva pouvážeš, kvítka zpráchněla – Věčnosť! Víra! – Věnec zdaž nesvadne, kterýž spletla nám zde ruka umělá? Souhvězdí nás vede jedno luzné po života různolící planině; blahý’s poutče! bludičky co svůzné konečněli s tebou v jámě nezhyne. 21
XI.
Na hřbitově drobné hoše Na hřbitově drobné hoše
 za maminkou prozpěvuje, bezstarostně po náhrobcích lehkou nohou poskakuje. „O zlé dítě! slezeš dolů?! Nech ty v pánu dřímající, ať nepřijdou v noci k loži dusiti tě nebožtíci!“ Hoše slouchá poděsené, bázlivě se vůkol zhlíží, po trávníku opatrně za maminkou dál se plíží. – Pověry ty lidu svaté, jsou to myslí pouhé vidy? Či snad uctivosť to k zašlým? – Nebo pocit vlastní bídy? 22
XII.
Stojí ostrov pustý po kraj moře, Stojí ostrov pustý po kraj moře,
 na něm v hrobech otcův dávné mravy, bouřná vlna časův každodenně hrob z nich jeden v bezdné lůno splaví. Kolem hrobů pestrá moudrosť otcův, pestří opeřenci polétají, a ty runy po náhrobcích lidem celý svět a celou dobu tají. Ve kostnici věkem oplísnělé myšlénky se zbledlé ubytují, – – ba se schovávají, že jich ztráty – a to právem – vnuci nelitují. 23
XIII.
Valí proud se světem bystrý, ostrý, Valí proud se světem bystrý, ostrý,
 nekonečnou jeho rovná cesta, jeho pískem zbořená jsou města, jeho kalem národův jsou kostry. Vlnek třpyt jsou zhaslých sluncí světla, zhaslých sluncí dávno zašlých časů; – vlnek lesk, – toť vlna spláchla krásu, krásu, která po staletí květla. Proud ten – čas! – jenž nezná břehův okovy! Jen zde onde uzříš jako páru ostrov plynout nad propastí zmaru, – myšlének to dávných hřbitovy. 24
XIV.
Když jsem zpívával co malé dítě Když jsem zpívával co malé dítě
 s matkou zbožnou umučení páně, všechny muky srdce procítilo, a v mé oko vstoupla slza maně. Matka chválila své hodné dítě, sama plačíc syna konejšila, srdce usedavé k srdci tiskla, slzí tok svou láskou utíšila. A když zrostl jsem a spatřil muže v člověčenstva slávě, v plné kráse, když jsem pochopil to vykoupení, – byl bych radostí pak zplakal zase. Radostí že byl bych plakal – mnohý neměl za hodné mne dítě více, – děje lidstva mne pak konejšily, že-tě marně mnohým rozžeh’ svíce. 25
XV.
Mezi hroby dva se červi potkali. Mezi hroby dva se červi potkali.
 „Odkud, bratře?“ – „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek – pra nic krásného. – Odkud ty?“ – „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ „Myslím bratře, že ti geniové, jsou jak ona pod sklenicí svíce; posvítí-li jiným se tmou brojícím, nezbyde jí samé nic pak více. 26
XVI.
Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná, Přede mnou tu leží lebka rozpoltěná,
 oko svaté runy lebky čítá, a má mysl z črtů zapletených živý obraz žití sobě splítá. Onu runu láska vryla, zášť snad tuto, onu blaho, tu snad neštěstí, a zdaž ty, jež činí cesty kratší, stopy přemýšlení nevěstí? Tak jak v paměť obraz mrtvoly se vrývá, ryje mysl v lebku znamení, – vidíš brachu, moh’s mít lebku hladší, méně jen, ach méně myšlení. 27
XVII.
Neplač, neplač, brachu, nenaříkej, Neplač, neplač, brachu, nenaříkej,
 že je záhad v světě k znavení, jenom pít a jíst se pilně zvykej, v hrobě času dost pak k strávení. A až umřeš, budeš zbaven všeho, tělo v prach se moudře rozpadne, a co zde ti bylo záhadného, zůstane ťi pak i záhadné. Jakou však tvá mysl píseň hude, zpívá s tebou celý tvůj i čas, která lež tě hnětla, hněsti bude v jiné formě jiné lidi zas. 28
XVIII.
Mnoho bolů v tomto světě, Mnoho bolů v tomto světě,
 mnohý vzdech se zachvěje, mnohý blázen, co ho hněte, v dumné písni zapěje. Mnoho skořep v šírém moři, mnohá z nich i v chorobě, však jen jedna ze slz tvoří perlu v skvoucí údobě. 29
XIX.
Jsem-li syn neb cizím Apollinu, Jsem-li syn neb cizím Apollinu,
 to mou mysl lehkou nermoutí, aniž úsudek snad pohanlivý někdy čelo moje posmoutí. Jesti, myslím, poesie první podíl každého už dítěte, jeho okem, mysli jeho chůvou, první učitelkou ve světě. A ta milá dáma poesie je jak vůbec všechny dívčiny, věčné nevěrnosti věčně věrná, a když prchne, povždy bez viny. A kdo dívkám věří – stará píseň! – Píše „věřím“ v řeku plynoucí, po pavučinách se k nebi souká, v sítě chytá stíny hynoucí. 30
XX.
Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy Však znám ten lid, jenž nožem hnusné pitvy
 si chleb a slávu potem dobývá, snad zpěv můj klada na své nuzné váhy, juž znak mu soudu svého v čelo vyrývá. On z pýlu motýlův si vápno pálí, kdy trámů třeba, les si cizí skotí, kdy písek váží, jasný pramen kalí, kdy kámen láme, sousedův dům shrotí. 31
XXI.
Zlato chtít snad pozlacovat, Zlato chtít snad pozlacovat,
 slunce svící osvěcovat, duhu barvou domalovat, sopku ohněm podpalovat, demantův chtít tvrdost zvýšit, oblakův chtít rychlosť spíšit, toť by bylo rozumnější nežly tvoje, pěvče Erbene, písně chtít snad písní opěvovat. 32
XXII.
Nalákav se prachu z lidské hlíny, Nalákav se prachu z lidské hlíny,
 pojav hrobův živou myšlénku, darmo sháním s oka charé stíny, klesám zemdlen v krypty výklenku. Spánek na oko se zmdlené sklání, jako mlha pláni zaplaví, – mlhu slunce v rosu rozehání, – mysl tvoří ve snu postavy. – Přede mnou se zastkví obraz jasný, z demantův jak záře setkaný, vystupuje z něho jinoch krásný, duševním kýms kouzlem pásaný. V řasách volných přeskvostného rouna hraje sterá barva měňavá, tak jak v rouše prý chameleona s barvou svou květ každý zahrává. 33 „Kdož jsi? – Pravda? – Či tě sen můj bájí?“ – „Mne co mocnosť věčné proměny bratři tvoji smrtí nazývají. – Sleduj mne jen, spáči zmámený!“ Mimovolně noha moje vstane, spěchám divy uzřít žádaje, až duch před náhrobkem jakýms stane, bych si nápis četl, kývaje. „Aj zde odpočívá poezije, byla, květla, svadla, setlela!“ – „V tom se, brachu, leda žert kýs kryje, poezije že by zemřela? – A co lyry zvuk by přeznít mělo?“ Pokleknout mně dal duch znamení, z nitra země v ucho mocně znělo kyklopických kladiv bušení. 34
XXIII.
Poezije žila dokud každý Poezije žila dokud každý
 snům svým víc než pravdě uvěřil, dokud věci nám teď malicherné obrovským měřítkem vyměřil. Dokud bájím věřil zastaralým, ježto zrodil zpráchnivělý věk, dokud v palmách dryadky se kryly – a ne sago našich polívek. 35
XXIV.
Posud písně lásky rozkvétají, Posud písně lásky rozkvétají,
 posud plynou v proudu časovém, chováť láska mnoho neznámého, nevysvětleného v lůně svém. Láska zalétá knám jak to ptáče z krajův neznámých, jih rodících, písně jeho – zvonkův cinkot ranní, k životu novému budících. Co kdy jinoch myslel, děva snila, co kdy nervem chvělo některým, uskutečněno mní v lásky době – chvějeť mocně tělem veškerým. 36
XXV.
Lehko nyní zamilovanému; Lehko nyní zamilovanému;
 co se chuďas dříve navzdychal, a než rýmy svedl předce k čemu, jako kovář ohně nadmýchal! Otcové nám dávno přezpívali lásku všelikým už způsobem, a ty písně pěkně napísali, než se seznámili se hrobem. Synu, kdy pocítíš lásky tísně nepotřebně ohně nedmýchej, čti jen otcův přecitlivé písně, a k těm písním sobě povzdychej. 37
XXVI.
Co jest láska? Divná smísenina Co jest láska? Divná smísenina
 z citů časně mládí šálících, lék to pro rychlejší živobytí z bejlí ostře v prsou pálících. Z přátelství, jenž pojí nerozlučně v štěstí, v strasti prsa blahorodá, – jistý pud pak – zvyk i mnoho dělá, pak snad soupeřů též náhlá shoda. Aby nevymřelo člověčenstvo, kdy se osud zvrátí větrnatý, tvoří příroda ty slíčné tváře, slíčné tváře, a ty – pěkné šaty. 38
XXVII.
„Povždy znovu pochybuju, „Povždy znovu pochybuju,
 jeli cudná, jeli čistá, nezřímli jí, kde ji hledám, juž má nedůvěra jistá. Jak to přijde, u ní víra, u mne nedůvěra v kvap?“ Klidně přítel odpovídá: „Pro to, že jsi špatný chlap!“ 39
XXVIII.
Láska shořela jak tenká svíce, Láska shořela jak tenká svíce,
 která ve průvanu zaplála, řek’ jsem jí, že necítím nic více, ona hloupě pro to plakala. Zaštkála, že obecně juž ví se, že jsem u jiných juž býval dareba, pravila, že jistě utopí se, že jí více žití netřeba. Rozběhla se a já osel za ní, moh’ jsem klidně zůstat seděti, o utopení že ani zdání, moh’ jsem tenkráte juž věděti. 40
XXIX.
Blázny jsem si dělal z hezké děvy, Blázny jsem si dělal z hezké děvy,
 nazpíval jsem o lásce jí mnoho, a když věřila v mé lživé zpěvy, měl jsem nevinnou svou radosť z toho. Však ti blázni, již mne těšívali, jsou teď starší a jsou zcela jiní, a že blázni lásku pochovali, zbláznil bych se s chutí sám už nyní. 41
XXX.
Po mém pohřbu křepčili, Po mém pohřbu křepčili,
 hudba skočnou hrála, matka jídlem, nápojem hosti častovala. Druhý den se dělili o mých zámkův devět, že jsem málo zůstavil, nadělali klevet. „Komu že mou bývalou milenku dá máma?“ „O tu já se nestarám, postará se sama.“ 42
XXXI.
Krásný obraz manželů dvou svorných! Krásný obraz manželů dvou svorných!
 Jak dvě vrby v jedné vlně obraz svorně koupají, stejnou rosu pijí, v stejném slunci žijí, v stejném vánku lístky lehké houpají. Jsou jak lilje dvě na jednom keři: stejně pučí, stejně květou, stejně stářím klesají, ve své sněhobílé barvě lesky barev duhových všech chovají. Teskno však, kde dvojspřež divá táhne, jeden líně jde a druhý skáče, jeden v pravo, druhý v levo tíhne, jeden zpívá si, kdy druhý pláče. 43
XXXII.
V krásném vodojemu vlnky V krásném vodojemu vlnky
 obraz hvězdný houpají, po trávníčku lehké nožky každé noci stoupají. – Doňo Anno, doňo krásná, což ty vlny šeptají? zdáž se po manželi starém, krásná doňo, neptají? – „Kmetovi již třeba spánku, aby mnohý dožil den, – mladá jsem a nepokojný mám já ještě v noci sen. Bych mu nerušila spánek, pudí mne to z lože ven, a don Fernan krásný, mladý, ten má se mnou stejný sen.“ 44
XXXIII.
Černý vůz se padlým sněhem Černý vůz se padlým sněhem
 kolotavě plouží, kolo vrzá, v stálém pláči dál a dál se krouží. Na pokrývce ovetšelé věnec z myrthy leží, od věnce pak bílá stuha letmo s vozem běží. „Koho vezeš? děvče? hocha? dej mu pánbůh nebe.“ „Starou pannu!“ – „Ah to jiná! nechť ji v zemi zebe!“ Černý vůz se padlým sněhem kolotavě plouží, – ještě hana těsnou rakev staré panně ouží. 45
XXXIV.
Mnohé srdce milovalo, Mnohé srdce milovalo,
 láskou blaze květlo, – jenže z jara dchnutí mrazu bílý zvonek zhnětlo. Hrůzné nemilosrdenství srdce v poušť vyvrhlo, a když v bolu churavělo, smích si z něho strhlo. 46
XXXV.
Pláče hošík otrhaný Pláče hošík otrhaný
 „Přec se jednou seberu, tatínkovi, kde ho najdu, notně holí vyperu.“ Kdož tvůj otec? – „Nač se ptáte – Tatínek je velký pán; Odejel nám, – dávno tomu, když mi dával marcipán.“ A kam odjel? – „Ah, což já vím! – Odejel mil na tisíc, o maminku nedbá juž, má prý mam těch ještě víc. 47
XXXVI
Nad rovečkem malým živá kostra sedí Nad rovečkem malým živá kostra sedí
 krásná to kdys žena ve želu: ležíť radovánek bez otce zde dítě, – mělať matka mnoho manželů. Manželů, již z lící sotva porozkvětlých růže nevinnosti slíbali, a když lístky seschlé v bláto opadaly ještě v smíchu po nich šlapali. Nesuď nebohé té, dokud neslouchal jsi, jakou osud zpíval píseň jí, jinde bajader snad zas by v svatých chrámích hanba její došla zšlechtění. 48
XXXVII.
Nevinnosť jest bylina jak vodní, Nevinnosť jest bylina jak vodní,
 s větrem po vlnách jenž bludných plove, jejíž kořen s vlnou narozený samovraždně rybku k hodům zove. Lehko vězni nevinnosť zachovat, lehko hlupci býti beze hříchu, lehko tomu být i beze hříchu, kdo nepoznal hříchův mocnou pýchu. 49
XXXVIII.
Nad rovečkem svírá prkno šedé Nad rovečkem svírá prkno šedé
 malou bytosť časně zchřadnulou, vůkol věncem zdobí lilje bledé posestřenou lilji zvadnulou. Pozdravení vane matce truhla; – neplač, bouř že květ tvůj sklátila: dechl mráz a jasná vlna ztuhla, než se v řece lidstva skalila. Anděl nevinnosti krystaly ty sbírá, zahřeje je vlastních prsou v hlubinách, stkvějí se, kde sama smrť jen zmírá, perly rosní po nebeských květinách. 50
XXXIX.
Co jest země? – Mocná báně Co jest země? – Mocná báně
 z kostí vetchých, z popele, velký hřbitov, tvor kde všaký druhu tělem ustele. Báně povrch zlatostkvělá hvězdy bílé podoba, u vnitř dech a světlo mroucí, teskná smrti poroba. Bytosť jakás klamná příkrov skvostný na báň prostřela, jaký as se děvě dává, kdy co poupě zemřela. 51
XL.
Humor jesti kvítko stobarevné, Humor jesti kvítko stobarevné,
 vzejde v krušných dobách lidstva žití tak jak podlé krásné báje vzešlo z krve, ze slz páně pestré kvítí. Krásná doba dokud humor nebyl! Nestávalo touhy ani smutku, neb kde smích se hledá, výsměch líhne, musel žal dřív být a chyba v skutku. Humor jesti rosou lidstva žízni, – nesmějíť se jenom šílení! často výsměch chybu ponapravil, často udusil vtip kvílení. 52
XLI.
Smutným náhle oko nevěstino, Smutným náhle oko nevěstino,
 smutným celé družstvo svatební, potkají-li lidé zveselení průvod černý – průvod pohřební. Malý žal ti oko dříve jasné, dobu blaha náhle zakalí, tak jak kapka jedu čistou studni, celé město morem zahalí. Voníš k růži, a však v okamžení nepomníš už růže příznivé, na bolest však, trn-li tebe píchl, zpomínají jízvy ošklivé. 53
XLII.
Co jest slza? – Skvostná karbunkule Co jest slza? – Skvostná karbunkule
 v noci světlem divným zářící, a svou září charé noční stíny i jich dusné strachy mařící. Co jest slza? – Kapka rosy chladné, jakou palčivý blín nasází, kapka ta jak vlna v okeanu celé nebe sama obrazí. Co jest slza? – Mlíčná nebes střída, stříbra zář to modrem ztopená, tisícerých chová v sobě světel, tisícerých světel bez jmena. 54
XLIII.
Smutek promění nám v sněžné lady Smutek promění nám v sněžné lady
 náhle myšlénkové krásné světy, a dá za to – leckdy ovšem vhod nám – bezovocné, chudé, ledné květy. Slza v smutku, – dešť to vlažný, jarní, holou zemi mění v živé sady, a z té půdy poslzené vzrostou květů myšlénkových jarní vnady. 55
XLIV.
Na vršíku dům stál bláznů, Na vršíku dům stál bláznů,
 panna tudy chodila chytili ji, aby bláznům k vůli lecos rodila. Na stůl si ji posadili, pod sklenici vklopili, aby pěkně přibývala, notně pod ní topili. Panna arci churavěla, panna arci skonala; radosť tu však blázni měli, pannou že jim zůstala. Bravo, páni literáti! dejte pozor na ženské, byť i písemnictví pošlo – jen když bude pannenské. 56
XLV.
Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná, Nad blázincem věž se stíhlá vzpíná,
 jako pomoc s nebes dálných vzývá, či jak nade rovem spustlým leckdy matkobijce ruka vyschlá čnívá. Což ti za živa zde pohrobení, což jsou matkobijci mezi nimi? – Ovšem! – Chtěli nad věhlasnou matku, nad přírodu býti moudřejšími. 57
XLVI.
Z Kateřinek dlouhý tah se, Z Kateřinek dlouhý tah se,
 černý tah se vleče – co se vleče neuteče. Předce blázni jsou též moudří, moudrého cos mají, moudrého co mají? – Umírají. 58
XLVII.
V vlasti jsem a předce divná tužba V vlasti jsem a předce divná tužba
 svírá prsa těsným okovem, stoupám místa od dětinství milá, a předc nejsem zde víc domovem. Cizé tváře, cizé chladné zvyky, cizé citům zvuky kolem znějí, že bych zaplakal si v domě vlastním píseň tužby – toužnou Odysseji. 59
XLVIII.
Otce matku, lásku oželíme, Otce matku, lásku oželíme,
 jsouli pohrobeni zemí svatou, hůř však, dokud trapná nejistota budoucí nám hrozí teprv ztrátou. U matčina lože s bratry stojím chudák dlouho nám už postonává, darmo tážem se, zdaž naděje nám, Zdaž snad sirotkům nám dokonává. U matčina lože doktor starý, neví nic a moudře hlavou kývá: „Neumřeli, buďte bez starostí, zůstane vám jistě dlouho živa.“ 60
XLIX.
Upřímně se bratři zpovídejme, Upřímně se bratři zpovídejme,
 upřímně si sdělme svoje hříchy, vyznejme, že co nám škodí, jesti – příliš dobrá vůle, málo pýchy. Každý dál chce letět, nežli může. slabého být celku silná půle, a ten kámen, přes nějž klopýtáme – málo pýchy, příliš dobrá vůle. Vlastní ceny žádný dobře nezná, kde má mluvit, tam je mdlý a tichý, a kde mluví, tam mu zase vadí – příliš dobrá vůle, málo pýchy. 61
L.
Milosť! – Můž-li slavík jemný mnohým Milosť! – Můž-li slavík jemný mnohým
 krásnějšího slova zapěti? může-li však noční šedá sova hrůznějšího také úpěti? – – Strom bych žití svého v zemi vsadil, krví vřelou denně zalíval, tlukotem ho srdce okopával, aby s časem stejně prospíval. A kdy prsou hrany vyzvánějí, že jsem smrť si pracně vydobil, ze stromu bych sestárlého sobě motyku a prkna vyrobil. Motykou a prkny připravil si jámu, lůžko, jež mne pohostí, o kéž víchr jámu sám zaváje! – jiných žádných nechci milostí. 62
LI.
Strom květ nese, dokud neuchřadne, Strom květ nese, dokud neuchřadne,
 lilje voní dokud neuvadne, hvězda svítí, dokud nezapadne, sopka pálí, dokud nevychladne, sníh se bělí, než se v vodu shlukne, – pěvec zpívá, než mu slabá struna, nebo srdce v úzkých prsou pukne. Blaha dáno, že až k přesycení, strastí dáno, že až k nesnesení, však to přejde, až se ve hrob svinu, vždyť si také jednou odpočinu. Na rozcestí roste pěkné kvítí: „Že nemusí píseň věčně žíti.“ 63
LII.
Zhlížela se vrba u potoku, Zhlížela se vrba u potoku,
 skalilo se oko bystrých toků – nedbá o mne žádný, ba pražádný, nedbámť o žádného, v srdci chladný. Vítám led, jenž kol hrudi se klade, vždyť i led má svoje něžné kvítí; – pěknýmť bodlák v růžovém i sadě, – proč by nemoh’ též své trní míti? E: až + mk; 2004 64
Bibliografické údaje

Nakladatel: Bellmann, Karel
(Nákladem Karla Bellmanna. Tisk a papír Karla Bellmana v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [III]+64

Věnování: Tollmann, Antonín
(Památce časně zemřelého přítele svého, nezapomenutelnému Antonínu Tollmannovi věnuje básník.)

Autor motta: Geibel, Emanuel; Meissner, Alfred
(Em. Geibel. Alfred Meissner.)

Motto: Geibel, Emanuel; Meissner, Alfred
(Em. Geibel. Alfred Meissner.)