ČEST RUDÉ VLAJCE
DIAGNOSA
Po celé zemi i v tropech vane ponurý listopad,
opadává nám život polomem ve vichřici,
lid všech barev a jazyků má hlad,
imperialistické platí chobotnici
daň bídy a krve,
aniž ví proč dnes jako prve,
kromě kontinentu šestého,
kde každé dítě, stařec, muž i žena
tohoto světa světlého
vědí, proč pravá demokracie byla tu napadena.
Po celé zemi štěkají kulomety, hulákají děla,
eskadry bombardérů rozsévají zkázu a smrt.
V takové míře se příroda nikdy nezapomněla.
Hluboko pod zem zalézá civilisovaný krt
1
před okřídleným dravcem nelítostné bouře,
polonahé matky s dětmi prchají silnicí,
trosky, prý pokryté slávou a hrdinstvím, zejí z ohně a kouře,
poslední zápalná oběť strašlivé vinnici.
Bestii nacionalismu.
Deutschland, Deutschland über alles.
Bestii imperialismu.
To je svrchovaný lékařský nález
na cévách lidstva chorého.
Milionů špricek sovětského protijedu je třeba.
Svobodné práce a svobodného chleba
v pospolitosti světa světlého.
To bude pokrok všech pokroků.
Budou jen dělní lidé, nebude otroků.
Bude jen mír a řád.
A lidé se budou moci zase milovat.
2
UBOZÍ ŽIVÍ
Až zase půjdeme lukami
vzkvetlými křehkým jarem,
pro všecko na světě, nad námi
ať nehrozí to už zmarem.
Nic neříkají už zabití,
však živí, ach živí prahnou
po těch, co do oken zasvítí,
po těch, co k čelům se nahnou,
paprscích mírové pohody
a slovech lidského citu...
Ubozí živí! Jsou porody,
jež minou v krvavém svitu
a z trosek zdvíhají kontinent;
jsou dlouhé porody světů.
Ubozí živí, již slávy kment
veliké doby nesou.
3
PRACUJÍCÍMU NETŘEBA VÁLKY
Pracujícímu netřeba války
ani loupeží.
Věčně naslouchá zpěvu dálky,
jež se železem neježí.
Pracujícímu netřeba pánů,
v kožichu ovčím hmyzu.
Věčný protest kladiv a lánů
doutná zpod jejich lizu.
Pracující má svízelů dosti
s risikem práce a přírody.
Věčně hledí do budoucnosti
k novému světu pohody.
Na vteřiny nás umlčeli.
Pomalu melou mlýny časů.
Nezapomněli jsme nic a bděli.
Zorali nám úhor. Bude klasů!
Veselostí zkřehlých svět se zatřese:
Pracující všech zemí, spojte se!
4
VNUKŮV ZPĚV
Okeán se vlní jak zelené pole,
pevniny už ztichly, klenba bez kouře
všecko živé znovu pocelovala;
dýše dobrá země nahoře i dole
jako dělnice, jež slehla za bouře,
úsměv z muk a štěstí na rty dostala.
Vraky starých lodí leží na dně,
na hladině racek s delfíny,
plachetnice moje nese ladně
vlajku jedné velké rodiny.
Rány zarůstají, bolest zapomněli
muž i žena, půda, kůň i pes i strom,
hroby sesuly se, trychtýř naplnil.
Práce zvoní, zpívá, hučí jako včely,
pýchou nadýmá se lán i důl i lom,
jednou krví zní zvon pospolitých žil.
Vzduch i voda pojí všecko s všemi,
hory nedělí ni hladiny.
Plachetnice moje zmládlou zemí
nese vlajku jedné rodiny.
5
ČEST RUDÉ VLAJCE
V nesvobod džungli jsme se narodili,
uličkou urážek nás honili,
žaláře všecky námi naplnili
a kde jen mohli, tam nás vraždili.
My věděli, co starý svět nám chystá
na strašné cestě k vysvobození:
nad námi plála rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
Pak na Východě nový svět se zrodil
a pravdě leninské se zasvětil,
kontinent šestý slavně osvobodil
a pravdou stalinskou jej upevnil.
Tu vyrazila luza sebejistá
na naše kádry, naše vědění:
nad námi plála rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
Svět celý roztančil se zběsilostí,
hořela města, lidé padali –
zmučená těla, rozlámané kosti –
i živé ještě zahrabávali.
Však přepočítali se; komunista
jim slavně zmařil plán i mámení.
Nad námi plála rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
6
Tisíce zhynuly nám v rukou vrahů,
tisíce prošly peklem nacismu.
A přece vítězně jsme došli k prahu
nového světa, rozptýlili tmu.
Jsme svéprávní, jsme existence jistá.
A nepřemožitelné snažení.
Nad námi plane rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
Pozor však! Na prahu jen vlasti pravé
stojíme; není dobojováno.
Jsou ještě všude temné síly dravé,
ostnatých drátů k cíli nastláno.
Jen tedy dál a všichni na svá místa!
Jen do práce a v boj, jenž nelení.
Dál nad námi plá rudá vlajka čistá,
to avantgardní lidské znamení.
7
Dech davu 3
revoluční básnické letáky
jejichž jedno číslo máte před sebou, jsou vydávány především z potřeby dát do rukou co největšího počtu pracujících hodnotný básnický materiál. Původní i přeložená poesie, vhodné citáty, agitky a vůbec progresivní literární výtvory, jež Dech davu přinese, chtějí sloužit jako podklad k samostatné radostné práci kulturních referentů ať už v závodech, klubech či spolcích. Stručnou, bezprostřední formou je ke každému letáku řečeno několik slov o jeho hodnotách a o možnostech jeho použití.
STANISLAV KOSTKA NEUMANN (*1875)
je jistě znám všem, jimž Dech davu přijde do rukou. Je z básníků, kteří milují život; jeho cesta básnická byla souběžná s tou, po níž jdou revolucionáři, usilující o spravedlivé uspořádání světa. St. K. Neumann téměř od začátku vzal za svou věc opravdového pokroku a většinu svých prací – až do dneška – napsal ve znamení boje za osvobození pracujícího lidu.
Z mnoha knih jmenujeme aspoň: Kniha lesů, vod a strání, Nové zpěvy, Třicet zpěvů z rozvratu, Rudé zpěvy, Srdce a mračna, Sonata horizontálního života, Staří dělníci. V nakladatelství Svoboda vyšel k letošním sedmdesátinám básníkovým sborník „Dík bojovníku“, ve kterém jsou nejnovější Neumannovy básně, k nimž patří i naše pětka.
Všech pět básní se velmi dobře hodí pro sborový přednes. Budou-li však uváděny v přednesu sólovém, pak je nejvhodnějším hlasem baryton, to jest zvučný, plný mužský hlas.
Cena 1.50 Kčs
Publikace číslo 72
E: jf; 2004
[8]