Citem (1911)

Jan Evangelista Nečas

Diplomatická verze Ediční verze
CITEM.
NAPSAL JAN EV. NEČAS.
V PRAZE 1911. CYRILLO-METHODĚJSKÁ KNIHTISKÁRNA A NAKLADATELSTVÍ V. KOTRBA.
[1] ZBOŽNÉ ZVUKY.
[3]
Vstup paprskem Svým, Pane, do mé duše Vstup paprskem Svým, Pane, do mé duše
 a osviť mi ji dobou večerní, a veď ji, jako vodíš plavce v moři, svou jasnou, stálou hvězdou severní. A učiň, Pane, bychom zasvětili Tvým službám všechny svoje oddechy, veď do pokoje duše unavené, kde prýští prameny Tvé potěchy!
Jsem malý, maličký, a vím to, Pane! Jsem malý, maličký, a vím to, Pane!
 Jsem jako závan, který z dolin vane, a se vším, co se ozvalo v mém hlasu, zmizím ve vteřině času. Jdu k Tobě, Pane – jako řeky k moři – a duši otvírám – jak pupen k zoři. – Ty na zemi jsi postavil mne, Pane, kde mnoho slz a mnoho potu kane, kde láska trpí, vášeň vře svou kletbou. – Buď při mně, Pane, vzmocni ve zlé chvíli mou duši nadšením; dej pažím síly – a světlem, teplem zůstaň nad svou setbou! 5
Kdo se chystá mluvit k pánu Kdo se chystá mluvit k pánu
 vysokému, snad až králi, umyje své tělo čistě, oděje se rouchem pěkným, připravit si v mysli slova – A král země jest jen člověk. A ty duše, chceš se modliť, mluviť k Pánu na výsostech, velekráli všehomíra. Smyj a setři hněv i vášeň, potom teprv otevři se, jako bílý kalich květu ranním svitům otevírá ňadra svoje libovonná.
Co z hlubin vyvěrá, co v slunci plane, Co z hlubin vyvěrá, co v slunci plane,
 vše sílu Tvoji zvěstuje, ó Pane! Co pučí, kvete, plyne, lítá, jásá, vše, Bože velký, lásku Tvoji hlásá. Tvou chválu pěvci na haluzích pějí. Tvým vanem větve duše mé se chvějí!
Od země vražd a zločinů a hříchů Od země vražd a zločinů a hříchů
 ku tichým, hvězdným nebes výšinám, od kletby žen a šílencova smíchu ruce své, Bože, k Tobě vypínám! 6 Smiluj se, Pane, veď nás k vodám živým, vyprahlá prsa ovlaž ve stínu – otevři k Sobě světlem milostivým, duši mou jako kalich leknínu. –
Kalich květu k slunci zářícímu Kalich květu k slunci zářícímu
 otáčí se tichou hlavičkou – Obracej tak, Pane, za Svým světlem také duši moji maličkou!
Mistra z díla poznáváme! – Mistra z díla poznáváme! –
 Chtěje myslit o Bohu, rád se dívám v jasné noci na vysokou oblohu. V tajemném tom velechrámě blýskot hvězd, svit měsíce ke zbožnému rozjímání nabádá mě nejvíce.
Ptej se slunce, země, mraků, Ptej se slunce, země, mraků,
 motýlů i vodních řas, stromů, květů, skal i proudů – všechno dá ti jeden hlas: všechno vůkol bude jásat vývojem i proměnou, ba i ze skal ozvěnou, velebit a hlučně hlásat 7 v každém vanu, svitu, těle moudrost svého Stvořitele.
Když poklesává víra v zázraky, Když poklesává víra v zázraky,
 v něž věřili jsme jako děti, roj nových divů vštěpuje nám výzkům do paměti. Zrak ozbroj si a přihlížej k těm nejdrobnějším květům – hleď za tmy noční ku hvězdám, kde není konce světům. V čas, kdy se trhá víry hráz, a na poplach když bijí zvony – teď mrtví mohou mluviti k svým milým – gramofony. Skloň, synu, ucho k přírodě a poslyš její hlas – a mimovolně poklekneš a v Boha věříš zas!
Rád bych se modlil rozdychtěnou duší Rád bych se modlil rozdychtěnou duší
 a metal jiskryjiskry, jak když kovář buší; chtěl bych se točit na polo jen v temně jak kolem slunce putující země. Jak balvan tíhota se na mne valí: že jsem svým duchem na modlitbu malý, že moje tužby a můj rozmach celý jsou jen jak listí, když se rozševelí! 8
Ohromný, nesmírně veliký Ohromný, nesmírně veliký
 Někdo jest nad námi všemi – Jeho jsou slunce i květinka kořínkem přirostlá k zemi. Jeho jsou východy, západy, zákony života všemu. Nejvyšší nadšení bylo by malou jen modlitbou k Němu!
Já nejsem tam, kde jako v mravenisku Já nejsem tam, kde jako v mravenisku
 se hemží, honí lidstva miliony; já neslyšel jsem vzbouřeného moře, když vyráží své nejděsnější tóny; mně není dáno do nebeských světů jak hvězdář hledět ozbrojeným okem – mě život postavit jen na venkově a nechává mě zpívat nad potokem. A proto zpívám tam, kde lesy šumí, kde s horských skalin vody tekou stále, kde modrým očkem pomněnka se dívá – tam zpívám s ptactvem k Boží cti a chvále.
Tys pravil, Pane, dávaje mi píseň: Tys pravil, Pane, dávaje mi píseň:
 Buď tobě květem s půvaby a vděky, buď mostem pevným přes zapadlé věky, buď klíčem zlatým, který otevírá i okno, jímž se do budoucna zírá, buď pákou, která klesající zvedá, buď kotvou, která utonouti nedá, 9 buď seménkem, jež může býti stromem, buď jiskrou, která rozehřmí se hromem, kde násilí si ostří zub i drápy a klidné kraje lidskou krví zkrápí – Važ sobě písně, těš se tou svou hřivnou a z nížin země povznášej se hymnou.
Mocný, Silný, Veliký! Mocný, Silný, Veliký!
 Vladaři věčnosti! Ty, který svítíš do temnot na stezku ke ctnosti, buď veleben! Ty, jehož moudrost vesmíru určila zákony, a chce, by člověk znenáhla zvedal jich záclony, buď veleben! Ty, který krásou odíváš korunku květovou, a v letu věčném držíš svou soustavu světovou, buď veleben!
O, Pane, jehož dobrota mně dala O, Pane, jehož dobrota mně dala
 zříť ke zdrojům, z nichž světlo pramení, dej, aby duše moje pojímala Tvé vysokosti věčná znamení. 10 Vznes ji a zvedni k hymnám velké chvály až k slunci, k hvězdám výš a víc, ať naplněna krásou, ideály jak skřivan vzlétá, Tobě zpívajíc.
O Bože, který neseš vesmír celý O Bože, který neseš vesmír celý
 a zíráš na dno propastí a vod – Ty, který v jádru vlastnost stromu jímáš a ku pokroku vedeš lidský rod a zemi dáváš rodiť klas a kvítí, Ty, Jehož lásku červ i člověk cítí, Ty, který z noci rozsvěcuješ den, Buď veleben! Buď veleben!
Jest na nebi jen jeden Bůh, Jest na nebi jen jeden Bůh,
 tvor každý se mu koří, sta milionů zlatých hvězd a sluncí pod ním hoří. Jest jediný, ne jednaký! V tom popřejte mi sluchu: Jest v duchu velkém velký Bůh, a malý v malém duchu!
Kde jsou meze myšlenek? Kde jsou meze myšlenek?
 Ptám se sebe: Z hlubin země tryskají, prší s nebe. 11 Modlitbou se vznášejí na oblohu, sahají až k samému Pánu Bohu.
Co je listí na všech stromech, Co je listí na všech stromech,
 co je rosy na všech travách, co je kvítí na všech lukách, co je vlasů na všech hlavách, co vln mají všechna moře a co svitů hvězdné roje – tolika buď dechy, slovy posvěceno jméno Tvoje!
Ty, který nebem neseš hvězdy svoje Ty, který nebem neseš hvězdy svoje
 a z hlubin skalních vodíš vodstva zdroje a ze semínka palmě růsti dáváš a osetému poli požehnáváš a z hrdel ptačích milé zpěvy liješ a hrdé sosny blesky svými biješ, Ty, kterýs naplnil vzduch, vodu, zemi svých nezbádaných divů kouzly všemi a v duchu lidském pokrok budíš stálý – Ty, Bože velký, dej nám ideály!
Nad Tvé oblaky a za Tvé hvězdyhvězdy, Nad Tvé oblaky a za Tvé hvězdyhvězdy,
 Pane, za Tebou mé tužby jdou, k dálkám prostoru, jenž zrakům našim zakončen jest klenbou nebeskou. 12 Dětské oko vidí v jiskrách hvězdných zlaté ozdobení blankytu, badatel zas slunce gigantická ve znatelném sotva zásvitu. U mnohých již přesně poznal dráhy Tebou vytknutého kroužení, na nichž není v dálkách všehomíra zastavení ani zbloudění. Vesmír Tvůj to chrám Tvůj nekonečný, divukrásný, skvostný, přehezký; v každém srdci otevřeném kráse máš Svůj oltář, Otče nebeský!
Nesmírně vznešený, veliký Nesmírně vznešený, veliký
 Stvořitel, živitel všeho! Slunce i hvězdy jdou poslušně vůlí a zákonem jeho. Milion světů svých letících uvedl v soulad i shodu, k němu svou hlavičku pozvédá kuřátko pijící vodu. Jemu se otvírá z poupěte růžička letního rána, na listech přírody přehojná tajemství jeho jsou psána! 13
Ze všech chvil mých nejkrásnější Ze všech chvil mých nejkrásnější
 bývají mi chvíle vzletů, kdy se duše křídlem vědy nese v dálkách hvězdných světů. Když tam v pásu mléčné dráhy krouží kolem sluncí roje – z nekonečna do pokory padá přímo duše moje!
Ježíši, Ty kterýs visel Ježíši, Ty kterýs visel
 mezi lotry na kříži, kdo z nás lidí do hlubokých zámyslů Tvých nahlíží? Učení Tvé čisté, krásné, trpí bludným výkladem. Nelíbí se lidem chodiť za tvým svatým příkladem!
Od zlatého stolce ne vždy Od zlatého stolce ne vždy
 zoře lásky svítila, často se tam krvelačná výheň války vznítila. Za to v stáji chuďasově spáse pro svět celičký za kolébku posloužily pastýřovy jesličky. 14
Na Golgatě meškám v duchu. Na Golgatě meškám v duchu.
 Doléhají k mému sluchu rouhání i kladiv rány – Ruce, nohy probodány! Otřásá se země – V trapném temně slyším po šířce i zdéli Ježíšovo „Eli! Eli! lama zabachtani!“ Na duši se navalila tíže – Na krvavé Kalvarii zůstaly tři prázdné kříže.
O lásce k bližnímu káže se O lásce k bližnímu káže se
 v kostelích všude a mnoho. Člověk to pobožně poslouchá, ale nic nedělá z toho. Pradávný Říman povídal: „Slova se rozplynou, zmizí – ke skutkům šlechetným táhnou jen šlechetné příklady cizí!“
O Pane, kterým stojí vesmír celý, O Pane, kterým stojí vesmír celý,
 Ty, jehož pokyn slunci, hvězdám velí, Ty, který naši holou zemi šatíš a vrchy nachem zaléváš a zlatíš, a vodu spínáš mostem smaragdovým a každou zimu končíš jarem novým, Ty, který z housenky, jež žeru hledá, nám tvoříš motýla, jenž v růžích sedá – 15 mou duši osviť, prohřej světlem denním a rozšiřuj ji každým pomyšlením, ať očištěna, rozjasněna, blahá se vznáší paprskem, jenž k Tobě sahá, ať od hrud země do výsosti vane k Tvé pravdě věčné, Bože můj a Pane!
Jak lístek na lípě se zticha chvěje, Jak lístek na lípě se zticha chvěje,
 když z končin neznámých naň vánek vane, tak na pni života a větvi času má bytost před Tebou se chvěje, Pane! Tvé slunce vstává ve královském nachu, Ty živíš červa, lezoucího v prachu, Ty krásu, něžnost vyvozuješ v květu a vlašťovičku neseš v dlouhém letu a vůlí svou ji udržuješ v směru, by našla svoje hnízdo na severu kdes ve vsi horské, kterou teče řeka. A Ty bys, Pane, nedbal o člověka, v němž uložen je atom dechu Tvého, klíč k otvírání světa tajemného a divů v zemi, ve vzduchu a vodě, jež od věků jsi ukryl ve přírodě, a jež duch lidský v práci tiché, jemné jak vodu věčnou čerpá z hloubky temné!?
Kovej slova u kováře, Kovej slova u kováře,
 hřímej hromem – co tím spravíš? Času kola shora zdola neudržíš, nezastavíš! 16 Věci jsou, jichž neodvrátí mudrcové svojím mozkem – Čiň, co Tvého, chraň se zlého, ostatek nech na řízení Božském!
Má dušeduše, rozpni křídla Má dušeduše, rozpni křídla
 a snub se s hvězdami, sviť slunkem jarním z rána a plač mi perlami. Buď vichrem, který vrchy všech stromů zachvěje – a do hynoucích srdcí nes naděje!
Psal jsem písně plné žáru, Psal jsem písně plné žáru,
 studené jak od ledu – Jakou asi naposledy napsati vám dovedu? Kdybych věděl, který bude poslední můj verš a rým, vyslal bych v něm duši svoji k jasným hvězdám nebeským. Dal bych jí tam na tu cestu přikázání jedno jen: kde se octneš, všude volej: „Budiž Pán Bůh pochválen!“ 17
Sláva Tobě na výsostech, Sláva Tobě na výsostech,
 Pane Bože, Otče náš, který všechna stvoření svá milostí svou objímáš! Na Tvůj pokyn nekonečnem krouží slunce světová; broučka v bouři pod lupínkem péče Tvoje přechová. Posvěcuj se jméno Tvoje, království Tvé přijdi k nám, vůlí Tvojí naplněn buď všehomíra velechrám. – Dej nám chleba vezdejšího, odpouštěj nám hříšníkům, jakož i my odpouštíme rádi svojim vinníkům. Neuváděj v pokušení našich srdcí, našich hlav – Nejsvětější, nejmocnější, lid svůj všeho zlého zbav!
Když Bůh svou setbu světovou Když Bůh svou setbu světovou
 sil do prostorů, do věků a z jasu svého tvůrčího kmit umisťoval v člověku, děl sobě: Vzešel pracovník! nechť temno rozhání. Věk po věku buď stupínkem mu v žebři poznání! 18 A k člověku děl: Volný buď! Má moc tě nenutí. Sám dávej ducha do vzmachu svých pevných perutí! Znej vesmír můj a důvtipem se zbližuj k silám všem! Kdo tuší, kam duch dospěje, když nesmrtelnost v něm?
Jak se modlit k Tobě, Pane, Jak se modlit k Tobě, Pane,
 dobrotivý otče náš, Ty, jenž vesmír v nekonečnu ramenem svým objímáš? Každé naše slovo k Tobě vyjde, vyzní zvukem jen – kterak můžeš nejkrásněji býti ctěn a veleben? Staré stromy nahrazuje sadař stromy novými – Modleme se méně slovy, více skutky dobrými!
Na zlou nemoc dobrý lékař Na zlou nemoc dobrý lékař
 volán bývá do domu; ústavy jsou pro ducha, když utrpěl zlou pohromu. 19 Chorobno jest lidstvo celé rozechvěno vášněmi – Nedoceněn Kristův výrok: Pokoj lidem na zemi! [20]
ZA MATIČKOU.
[21]
SMLOUVA S ĎÁBLEM. (Dle motivu Lva Tassana.)
Dívka, jež jen pro svět žila, ďáblu duši zaslíbila, když jí za to hojně dá rozkoší, jež v moci má. – Ďábel, schylný k všemu zlému dostál přesně slibu svému; ve dne, v noci za svítání plnil všechna její přání. Dívka ve své zvůli žila, až se míra dovršila, až dle smlouvy – žádný žert – směl si pro ni přijít čert, nesa úpis od ní psaný, její krví podepsaný. Dívka se ho hrozně lekla, žadonila, štkala, klekla – – ani kříže znamení neneslo jí zbavení. Brzo byla s ďáblem v pekle. Tam už vyskakoval vztekle palčivý a prudký plamen. Ďábel pustil duši s ramen: „Ať se smaží, ať se vaří! přikládejte čerti staří!“ 23 Již jest v kotli duše mladá – – Ejhle! Co to s hůry padá?! Jakás vláha plamen hasí. Rady nevědí si ďasi. Co a jak? Ďábel jako drak do nebeské brány pěstí dal tři rány. Andělíček z brány vyšel, z ďáblových úst slova slyšel: „Duše se mi zaprodala, mnou si za to sloužit dala, hojně a ne po troše, sypal jsem jí rozkoše! Teď, když mou jest, těžká rada! S nebe na ni stále padá vláha, která plamen hasí. Rady nevědí si ďasi, jaká moc a jaká síla, maří úspěch mého díla?! Zastavte tu vláhu s nebe!“ Andílek děl: „Klameš sebe, plány tvé se staly vratky pod slzami – její matky.“
Do křídel, duše má! Vlašťovkou Do křídel, duše má! Vlašťovkou
 přes hory, za hory leť! na hrob mé matičky, do pole, za bílou hřbitovní zeď. Zetlely oči, jež svítily slunéčkem jasného dne, zetlely ruce pracovné – zapadlo, zmizelo vše – – 24 Zetlelo srdce, jež bušilo láskou, již vzbudil Bůh sám – zetlelo s dobrotou nejvyššínejvyšší, jaké já znám! Zbyla jen vzpomínka. – Hvězdičkou v nebeské dálce ji zřím, černá noc kolem když pokrývá krajinu rubášem svým.
Zaduněly zmrzlé hrudy – – Zaduněly zmrzlé hrudy – –
 Zasypána byla – – A co nám s ní, dětská duše ani netušila. Vzpomínka jak zimný vítr na hlavu mi běží, jak jest dětem, kterým matka na hřbitově leží.
Za hory se slunce skrylo – Za hory se slunce skrylo –
 okolí se zachmuřilo, z temných lesů vane vání – Jsem zas hochem, který v pláči za rakví své matky kráčí – vidím, jak ji – ještě mladou do zamrzlé země kladou, na rakev jí hrudy duní – – vzpomínkami zas jsem u ní! 25
U Bystřice mají hřbitov U Bystřice mají hřbitov
 ohrazený bílou zdí – přes padesát let tam na něm popel milé matky dlí. Zmrzlé hroudy s bílým sněhem k černé rakvi padaly – na pokraji hrobu čtyry drobné děti plakaly. Znělo: Requiem aeternam dona ei domine! – – Nikdo z dětí napřed neví, co mu s matkou pomine!
Přes práh z domu na studie Přes práh z domu na studie
 odcházel jsem, chlapec malý – Není divu, že mi slzy spod brvami vybíhaly. Do světa a k cizím lidem! Ve chvílence, než se jelo, matička mne políbila, požehnala křížkem čelo. Předvídala, tušila snad, tisknouc ruku s dárkem v dlani, že smrt chladná, nelítostná v úkrytu již číhá na ni?! Tušila snad, matička má, držíc hlavu u mé hlavy – že se navždy rozcházíme jako Svratka od Sázavy! 26
Kdybyste mně snesli štědře Kdybyste mně snesli štědře
 všeho světa dary. Kdyby osud před mým prahem zlému volal: Vari! Kdyby se mi na střed ráje proměnila země, přec už nikdy matička má nevrátí se ke mně! Zasypali mně ji zemí, zakryli ji rovem – – v paměti jen slyšívám ji mluvit sladkým slovem. Bývá mimi, když tonu časem v tesknotě a muce, že si v duchu klade na mne žehnající ruce.
Když jsem byl hošíkem, školákem, Když jsem byl hošíkem, školákem,
 smrt mi mou matičku vzala – Od těch dob vichřice přemnohá přes moji hlavu se hnala. Poznal jsem hořce a hluboko ve dne i v půlnočním bdění – Nad srdce matčino na světě lepšího místa že není! 27
Píseň buď jak pravá perla! Píseň buď jak pravá perla!
 Malý objem, velká cena; také s čistou mincí zlatou může býti spodobněna. Přirovnat ji k srdci matky byl by pokus příliš smělý: na tom malém místě najde dobré dítě ráj svůj celý!
Matičko má, duše drahá, Matičko má, duše drahá,
 kde ty nyní dlíš? – Tam kde slunce nezachází, někde Bohu blíž. Tam, kde není žalu, bolu, kde jest samý jas, kde se s hlasy andělskými spojuje tvůj hlas. Mnohá bouře přes mou hlavu od těch dob se přehnala, co mně, chlapci, matička má křížkem čelo žehnala. Hledal jsem ji, hledal všude, když mne bolest trýznila, když má duše po krůpěji lásky její žíznila! 28
Hlavou mou myšlenky letěly Hlavou mou myšlenky letěly
 do světa širokým polem, duše jak stromoví vichřicí chvěla se bodavým bolem. A když zas nastalo zátiší, úlevu milou jsem cítil – na půdu ve světě nejdražší měsíček pěkně mi svítil. Osvětlil dokola bílou zeď, pomníky, kříže a desky – Nemám již místa, kde možno jest odložit nejtěžší stesky!
K večeru se dívám do hor K večeru se dívám do hor
 jak tam měsíc vychází – s jeho svitu od blankytu potěcha mi přichází. V lehkém vánku při červánku při záblescích měsíce – tuším blízkost matky, jež mne milovala nejvíce!
Kdybyste mně snesli štědře Kdybyste mně snesli štědře
 všeho světa dary, kdyby osud před mým prahem zlému volal: Vari! 29 Kdyby se mi na střed ráje proměnila země, přec už nikdy matička má nevrátí se ke mně! Zasypali mně ji zemí, zakryli ji rovem – – v paměti jen slyšívám ji mluvit sladkým slovem. Bývá mi, když bych již tonul v tesknotě a muce, jako by si kladla na mne žehnající ruce!
V zášeří večerním sedím si sám, V zášeří večerním sedím si sám,
 záhady záhrobní na mysli mám. Kdo mi je vysvětlí, která kde moc? Venku se rozkládá hvězdnatá noc, – posvátné mlčení, němé jak hrob! – Mysl má zalétá do dávných dob; stíny mých zemřelých kolem mne jdou – žehnám ti, matičko, za lásku tvou! –
Zůstala sama duše má – Zůstala sama duše má –
 teskno ji sevřelo v kleště, vzdychala úpěním vichřice, plakala přívalem deště. 30 Zůstala sama duše má – bolest svou zavřela v sobě – Co mi to zmizelo s matičkou ve tmavém hlubokém hrobě!
Šumí stromů miliony Šumí stromů miliony
 s pošumavských hor, v hloubí lesa ležím skrytý, osamělý tvor. Nevýslovná teskna z dálky divně na mne jdou, šel bych třeba pravým peklem za matičkou svou!
Leží hřbitov v širém poli, Leží hřbitov v širém poli,
 dobrým se tam dřímá sladce – šly tam děti osiřelé na návštěvu k matce. Klekly k rovu, modlily se – dušička v nich lkala, matička jim před očima z hrobu vyrůstala. Co jim mohla milejšího vnuknouti neb říci, než že bude s nimi všude duše její žehnající! 31 Chodím, bloudím, hledám koutka, kde lze sobě postesknouti – nabrať sil jak ze studánky občerstvení k další pouti. Rozhlížím se v pravo, v levo – Stmívá se a cesta srázná – Místo tepla vane zima, místo přízně – slova prázdná. Chladný podzim. Vítr studí, květ má povlak jinovatky – – O že mi zpráchnivělo v zemi srdce milé matky!
Táhnout leta přes mou hlavu Táhnout leta přes mou hlavu
 jako k moři toky řek – Jel jsem do vsi, v níž má matka prožila svůj dívčí věk. Lesy šumí, voda běží – rosu srážím s travičky, ke stavení, v kterém stála kolébka mé matičky. Plní se mi těžká hlava vzpomínkami z dávných dob – za horami v řadě hrobů zmizel již i – matčin hrob. 32 Jenom její duše čistá ozářená láskou svou nepřestala svítiť na mne jako zlatá hvězda tmou!
Kdybych měl na horách Kdybych měl na horách
 chaloupku maličkou, a žil tam chudobně s milou svou matičkou – kdyby potom Pán Bůh ráčil do nebe mne vzíti – bez matičky milé, dobré, nechtěl bych tam žíti! (Nápěv složil J. Musil.)
Kdyby Pán Bůh děl mé duši: Kdyby Pán Bůh děl mé duši:
 „Na nebe pojď a žij sladce!“ zaprosil bych: „Pane, dej mne kamkolivěk – jen když k matce!“ Kdybych letěl k jícnu pekla, do muk věčných s hrůzou temnou, matka moje, svatá s nebe, přišla by je snášet se mnou! –
Míť někde v očích světlo sympathie, Míť někde v očích světlo sympathie,
 když hasne den a tmí se kolem nás – míť někde v srdci koutek, který hřeje, když na záhonech venku zuří mráz. – 33 Míť někde ruku, jež pot s čela stírá, když pod ním trampoty se míhají – míť někde rty, rty ke mně nakloněné, jež upřímně a vřele líbají! – – To všechno měl jsem v mladých, plachých letech! (Už dávno nad tím roste travička! –) to všechno měl jsem, dokud ještě žila má milá, zlatá, dobrá matička! E: lk+lp; 2002 [34]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Cyrilometodějská knihtiskárna; Kotrba, Václav
(Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a Nakladatelství V. Kotrba.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 34