Sto písní k dobré duši (1911)

Jan Evangelista Nečas

Diplomatická verze Ediční verze
100 PÍSNÍ
K DOBRÉ DUŠI
SEPSAL A SVÝM NÁKLADEM VYDAL JAN EV. NEČAS NA KRÁL. VINOHRADECH SLEZSKÁ 36.
1911 VYTISKLI NOVOTNÝ A MISÁK, KRÁLOVSKÉ VINOHRADY.
[1] VERŠE?!
Těch se bojí každý – jak čert kříže! Ano verše! Přihlédněte blíže! O tom nemůže býť náhled sporný: Slovosled jest všude přirozený; rhytmus bezvadný, rým vzorný!
[3] Ukončil jsem úřad soudní! Teď mám úkol jiný: Sazeničky citů sázeť na luh domoviny. Co se mi tu podařilo? – O tom mně soud nepřísluší: Zachytil jsem pouze pérem, co jsem cítil celou duší!
[4]
1
Vás – jak ještě v duchu vidím – Vás – jak ještě v duchu vidím –
 rád bych jímal silou slova, abych milá pomyšlení jako ze sna vzbudil znova! Květy od Vás darované pečlivě mám uschovány; vzpomínka jim život dává jako krev, jež řine z rány!
2
Nová řada*) písní, z kterých Nová řada*) písní, z kterých
 vane pro Vás mysl tichá, plynoucí jak potok z přízně, která nikdy nevysychá. Ani dálka, ani úpal, ani dlouhá, krutá zima nezabrání, abych Vás měl jako světlo před očima!
3
...., nepíšu Vám ...., nepíšu Vám
 veršů, které kypí varem; skromnou kytku z luk i lesů nesu darem; příroda ji vykouzlila v rozkvétání; přijměte ji jako pozdrav s našich strání! *) První o 50 číslech vyšla nedávno nákladem Jaroslava Hončíka v Litovli. – Prodává knihkupec Jirman na Žižkově.
5
4
...., k Vašim dveřím ...., k Vašim dveřím
 dobrý duch mne vedl sám; na ten příchod nahodilý rád a často vzpomínám. Sblížily se duše našenaše, soucit spolu cítily, do temnoty hvězdičkami na vzájem si svítily!
5
...., dobrá, drahá, ...., dobrá, drahá,
 plná vlídné ochoty, z duše Vaší prýští pramen ušlechtilé dobroty! Přišel jsem k Vám jako cizí, u Vás moje teskno mizí – Kéž Vám zvláště na rozcestí květem krásným kvete štěstí!
6
...., víte proč k Vám ...., víte proč k Vám
 lnu tak vroucně, vřele? Mám Vás v duchu za anděla v ladném ženském těle! Hledím na Vás jako k zlaté, sličné hvězdě na obzoře; na Vás myslí duše moje ráda všude, štědře, spoře! 6
7
...., Vaši přízeň ...., Vaši přízeň
 cením sobě nad zlato! Vámi bylo myšlení mé zabráno a zajato. Uvolněno jako motýl nad květy se mihotá – rádo by Vám neslo duši do šťastného života!
8
...., víte dobře, ...., víte dobře,
 že jsem duši do slov dával, když jsem v době ke snídaní zjev Váš milý očekával. Každé jitro přinášelo potěšivý pozdrav mně: od oblohy světlo jedno, z očí Vašich světla dvě!
9
...., na mysli když ...., na mysli když
 mívám Vaše počínání, jako kdyby anděl míru vanul vlídně u mých skrání. Tělo z hmoty pomíjivé do hrobové země padne, věčnost nese nekonečno krásy své a lásky ladné! 7
10
...., Vaše vlídnost ...., Vaše vlídnost
 přišla ke mně jako host, přinášela vonným vánkem lahodu a líbeznost. Z Vaší přízně kvetou květy ušlechtilé jemnosti – Rád bych vznesl vděčnost svoji vysoko až ke ctnosti!
11
...., duše drahá! ...., duše drahá!
 Z dálky cestu mám, myšlenkami ve dne, v noci volnou přímo k Vám. Po té milé mojí cestě ani zloba nezabrání, by se po ní nepřemihlo moje vlídné vzpomínání!
12
...., dobrou duši máte: ...., dobrou duši máte:
 Rodinu svou v srdci zavíráte! Kdyby Vám v něm skromný koutek zbýval, já i tam bych k potěše Vám zpíval; pocítění vytvořené vlídně před Vámi bych míval pohotově, zjevoval bych se Vám rád i z dálky v upřímném a přívětivém slově. 8
13
...., myslím si Vás ...., myslím si Vás
 jako pramen světla! U Vás květem potěšivým mysl moje kvetla. Nebyla to náhoda snad – rád já pevně věřím, že mne to sám dobrý osud vedl k Vašim dveřím!
14
...., duše naše ...., duše naše
 jemně, něžně srostly spolu; chtěl bych býti slzou, která ulevuje ve Vás bolu. Duše má jest na zahradě keřem růží z jemných přání. Chtěl bych býti vánkem ranním vanoucím Vám kolem skrání!
15
...., vím já dobře, ...., vím já dobře,
 že mně přejete, že svou krásnou, milou duši vstříc mi nesete! Budu Vaší laskavosti vděčen velice, vřadím si Vás milou, krásnou mezi světice! 9
16
...., verš můj nový ...., verš můj nový
 nechť Vám něco pěkně poví; ať Vás baví, ať Vás blaží, o to se má vůle snaží. Vaše vlídná, dobrá slova v paměti své zvedám znova. Zima zrodí jaro nové, smutek jaro myšlenkové!
17
...., vzácná, drahá, ...., vzácná, drahá,
 co mám říci na odchodu? – Věřím rád, že duše naše zachovají stálou shodu! Nejsilnější vůle zemská vší svou mocí nezabrání naší schůzky pod hvězdami vzletem milých vzpomínání!
18
...., už jsem pro Vás ...., už jsem pro Vás
 napsal veršů mnoho; celou duši rád bych vložil ještě do jednoho, do verše, jenž nese pro Vás jemnocitná slova, do zoře, jež novým ránem nebe zlatí znova! 10
19
Jest to od Vás, ...., Jest to od Vás, ....,
 líbezné a přehezké, že jste k duši zarmoucené nesla světlo nebeské. Vy jste ráda potěšením plnívala ozduší, Vy jste radost vnášívala do srdcí a do duší!
20
Myslete si, ...., Myslete si, ....,
 o mně to, co chcete, jen mne nikdy nevděčníkem nenazvete! Co jsem o Vás napsal pérem, byl jen záliv mého citu, když se mi v něm zrcadlily zlaté hvězdy od blankytu!
21
Napsal jsem už mnoho písní Napsal jsem už mnoho písní
 ...., k poctě Vám! Plynuly jak vody v řece, že se tomu divím sám. Psával jsem jen, co mi dával do péra můj cit, když jsem toužil duchem Vaše oči políbit! 11
22
Musa moje nezahálí; Musa moje nezahálí;
 tancuje si po papíře, rodí se mi každým ránem verše hned a v hojné míře. Kéž bych mohl zbudovať z nich palác plný krás – na trůně bych usadil v něm ...., Vás!
23
Jako vodu z hlubin studně Jako vodu z hlubin studně
 nadšení své čerpám z Vás, Vy jste pro mne otevřela cestu k ráji plnou krás. Na Vás každé vzpomenutí mysl moji ladí jemně, Vámi pro mne v ráj se mění každý koutek naší země!
24
Pouto vděku za dobrotu Pouto vděku za dobrotu
 mysl mou mi táhne k Vám. Nedivte se, že si proto často na Vás vzpomínám. Vzpomínky mně v duši kvetou bohatě a líbezně, pomáhají přemáhati tesknotu mou vítězně! 12
25
Že Vám přeju, projevil jsem Že Vám přeju, projevil jsem
 mnohokrát již vlídně, jemně. Přes to nová pomyšlení vanou každým ránem ve mně. Jsou to city nehledané, po přátelsku něžné, pouhé – Vás v nich vidím na jitřence po noci zlé, temné, dlouhé!
26
Nejsme svoji rodem, sňatkem, Nejsme svoji rodem, sňatkem,
 pojí nás jen přízeň duší pevná, silná, trvanlivá, jakou smrt jen sama zruší! Ani ta snad nebude míť na to síly dosti – – Duše mohou milovať se dál – i na věčnosti!
27
Na Vás kdyby padla někdy Na Vás kdyby padla někdy
 těžkých smutků tíha, vzbuzujte si ve své duši sílu, která zdvíhá. Nebuď nikdy naše přízeň prudká jako plamen, ale buď jak z tvrdé skály osvěživý pramen! 13
28
Nemůže býť více přízně Nemůže býť více přízně
 na povrchu země, než jest ta, jež v duši mojí pro Vás žije ve mně! Mne hnal život přes pěšiny trnité a klamné, Vy jste jako ranní slunko zasvítila na mne!
29
Nejjemnějším přátelstvím, jež Nejjemnějším přátelstvím, jež
 ochraňuje sama čest, nazývám si poměr, který mezi námi jest. Jako bratra k sestře poutá příbuzenství zděděné, založme si z dobré vůle spřátelení zjemněné!
30
V samotě své myslím na Vás, V samotě své myslím na Vás,
 mozkem mým jde vzpomínání, jak jste slovy zaháněla těžký smutek od mých skrání. Kéž bych mohl mysl Vaši otočiti věčným jarem! – To jsem napsal tužkou, již jsem z Vaší ruky dostal darem! 14
31
Růže, jež jste na cestu mi dala, Růže, jež jste na cestu mi dala,
 dávno zvadlé, sílu v sobě mají, hledícímu na ně o dárkyni vlídná slova pěkně povídají. Suchá kytice mou mysl nese lahodivým vánkem do chvil zpátky, kdy jsem dýchal vůni svěžích růží – – pomíjivou, jak zde tyto řádky!
32
Na pláni života svého mám Na pláni života svého mám
 oásu zelenou, svěží, ráda tam mysl má z tesknoty pro trošku potěchy běží. Svítí tam slunéčko hřejivé světlem svým líbezně jasným tomu, kdo v životě vezdejším neuměl státi se šťastným!
33
Dámě nejvýš uctívané Dámě nejvýš uctívané
 napsal by snad pěvec větší báseň vzletnou s krásou květnou, která všechny jiné předčí! Připouštím sám, že by jiný zářivějším světlem svítil, nepřipouštím, že by někdo upřímněji s Vámi cítil! 15
34
V pozdním věku v cizím světě V pozdním věku v cizím světě
 životem jda sám, neuměl jsem zabraňovať vstupu chmurným myšlenkám. Vy jste ke mně osvědčila mysl vždycky laskavou, Vaše přízeň hvězdou ve tmách svítila mi nad hlavou!
35
První ranní pomyšlení První ranní pomyšlení
 pospíchá mi k Vám, k duši milé, na kterou si nejněžněji vzpomínám; k dámě, která zdobívala,zdobívala okno moje květinou, k duši zlaté, jakou v světě poznal jsem jen jedinou!
36
Lékem jsou mi vlídná slova, Lékem jsou mi vlídná slova,
 která ke mně povídáte; Vy jak slunce kalich květu duši mou si otvíráte! Pro Vás chtěl bych každý řádek míti jako hvězdu zlatou, nedostupnou v libém lesku, s krásou plnou, vrchovatou! 16
37
Ku věčnosti duch jde cestou Ku věčnosti duch jde cestou
 neznámou i nebezpečnou. Kéž bych uměl napsať pro Vás aspoň jednu píseň věčnou – sličnou jako slunce zlaté vzbuzující krásné kvítí, jemnou jako duše, která cizí duši do tmy svítí!
38
Padlo na mne roztesknění! – Padlo na mne roztesknění! –
 Bloudě světem sám, k Vaší milé, dobré duši rád se utíkám. Mívala jste vlídná slova, pohled laskavý, Vaše přízeň jako hradba trud můj zastaví!
39
Napsal jsem už veršů mnoho, Napsal jsem už veršů mnoho,
 abych vzdal Vám dlužný vděk. Čím, ach, bude ve věčnosti mizivý můj věk! A přec rád bych silně, vřelevřele, než se za mnou zavře svět, pro Vás, milá, jemná paní, nechal věčný květ! 17
40
Krásnou mysl jako duhu Krásnou mysl jako duhu
 nad sebou si rozklenu; kdykoli si na Vás z dálky vděčně, vlídně vzpomenu. Vzpomínám si na Vás často v úsvitu i v soumraku, přemáhám se, aby slza nevskočila do zraku!
41
Kéž bych uměl zavříť dvéře Kéž bych uměl zavříť dvéře
 před trudnými myšlenkami: ony jako dravci lační rozvírají svoje tlamy; jsou jak vichr, který žene na mne se všech stran – Kolik už dal život trudný do mne těžkých ran?!
42
Skoupý osud míval pro mne Skoupý osud míval pro mne
 dávky skromné! V ruchu světa ztratilo se štěstí pro mne! Nevěřím už slibům psaným, na řeč nedám! K dobrotivé duši zlaté zraky zvedám! 18
43
Zabodlo se do mne slovo, Zabodlo se do mne slovo,
 jež se dýkou zváti může. – Cizí žena pěstovala v myšlenkách mých rajské růže. Kdyby tato byla v nebi a já u hrud země, tuším, že by zlatou hvězdou svítívala ke mně!
44
Za lásku když zlobívavost Za lásku když zlobívavost
 dopadá jak odplata, zdá se mi, že černá křídla nade mnou jsou rozpjata. Za přízeň, když přízeň vane ze šlechetné dušičky, zdá se mi, že anděl s nebe sesypává růžičky!
45
V proudu milých pomyšlení V proudu milých pomyšlení
 Vás si nosívám, od Vás kvete duše moje kam se podívám! Vy jste pro mne na nebesích světlem hřejivým; že mou duši jasníváte, nic se nedivím! 19
46
Když se valí smutek na mne, Když se valí smutek na mne,
 volám Vaši bytost milou, která umí zapuzovať trudy moje svojí silou. Volám Vaši bytost v duchu, slyším šumot jako křídel, jasný duch Váš vane ke mně jako anděl s hvězdných sídel!
47
Vy jste vždycky byla dobrá, Vy jste vždycky byla dobrá,
 nikdy jste se nehněvala; ráda jste mi pro potěchu přívětivé slovo dala. Byl bych hrubým nevděčníkem, zasloužil bych těžké tresty, kdybych nešel odvalovat kámen smutku s Vaší cesty!
48
Zůstaňte mně milá, vlídnávlídná, Zůstaňte mně milá, vlídnávlídná,
 jako jste až dosud byla, Vy jste pro mne na pozemsku rajský koutek vykouzlila. Rajský koutek?! Musa moje opraviť ten výrok velí: Vy jste pro mne dobrotivě vykouzlila ráj můj celý! 20
49
Kdyby všechny poznatky mé Kdyby všechny poznatky mé
 pérem byly zachyceny, znal by svět, jak vynikáte nad přemnohé slavné ženy. Nevelebím krásy, jaká pod průběhem času mizí, velebím si duši ve Vás čistou jako zlato ryzí!
50
Vyzvídáte, jaká asi Vyzvídáte, jaká asi
 bývají má tichá přání, kam se nosí mysl moje na perutích vzpomínání? Odháněl bych těžké trudy, rozléval bych světlo zlaté, abyste, jak Eva v ráji žila v kráse vrchovaté!
51
Ze staviva myšlenek svých Ze staviva myšlenek svých
 domek rád bych vybudoval, aby se tam s Vámi snadně milý pokoj ubytoval. Na zahrádce před okny bych pečoval, ať všechno kvete, ať Vám voní krásné růže, až k nim okna otevřete! 21
52
Rád bych, aby nejjemnější Rád bych, aby nejjemnější
 píseň, jakou ruka psala, zvuky svými lahodnými příjemně Vás přivítala. Toužívala duše moje, teď už prahne žhavou žízní po studánce, již bych nazval Vaší přízní!
53
Rád bych, aby slovo moje Rád bych, aby slovo moje
 pravou perlou bylo, aby se v ní Vaší něžné duši zalíbilo. Rád bych vdechl do svých písní tvůrčí sílu světla, aby krása plným jasem okolo Vás kvetla!
54
Rád bych pro Vás napsal ještě Rád bych pro Vás napsal ještě
 novou píseň roztomilou, jež by vzácně vynikala ušlechtilou, jemnou silou. V duchu vidím na zátiší Vás jak ladnou lesní vílu; chytiť si Vás aspoň veršem na to sbírám vzlet a sílu! 22
55
Rád bych napsal píseň pěknou, Rád bych napsal píseň pěknou,
 jaká ze slov býti může, líbeznou jak vonný výdech s nejsličnější vnadné růže. Dámě bych tu píseň podal. Které? – Snadno zvíte; postavte se před zrcadlo, v něm ji uvidíte!
56
Píseň moje není hlučná, Píseň moje není hlučná,
 zní jak ševel větříčků, když se zlehka zatoulává do růžových keříčků. Píseň moje nevyniká zlatých jisker mnohostí, dost mám, Vás když jako včelu v květu pohostí!
57
Přišly ke mně písně samy Přišly ke mně písně samy
 zlehounka jak vonné vánky, prýštily se jako čistá vodička ven ze studánky. Měl bych snad je odpuzovať?! Toho na mně nežádejte: Jsou to děti duše mojí, místečka jim někde přejte! 23
58
Nové moje písně nejsou Nové moje písně nejsou
 psány pouze pro parádu; psal jsem je, když osud na mne valil trud jak těžkou kládu. Psal jsem je, když smutek svíral srdce mé jak ostré kleště. Sám se divím, že v mých prsou srdce bije podnes ještě!
59
Napsal jsem už písní mnoho, Napsal jsem už písní mnoho,
 rád bych napsal ještě novou, která by se zatřpytila pro Vás perlou myšlenkovou. – Já býť v nebi zlatým sluncem a Vy v sadě růží třpytnou, paprskem bych líbal z dálky duši Vaši jemnocitnou!
60
Nepsať veršů není možná, Nepsať veršů není možná,
 když si na Vás vzpomenu, každé Vaše slovo vlídné vyvolává ozvěnu. Vy jste pro mne světlem, které před oltářem hořívá, Vy jste pro mne lunou, která světlo světem rozlívá! 24
61
Přemýšlel jsem mnoho zas a znova, Přemýšlel jsem mnoho zas a znova,
 abych našel nejkrásnější slova, čistá jako slza, sličná jako kvítí, jasná jako slunce, které s nebe svítí. Přemýšlení moje nebylo by marné, kdyby našlo srdce ušlechtilé, švarné,švarné. Takové znám jedno – vytrvale věřím, že mne dobrý osud vedl k jeho dveřím!
62
Pod sluncem Vaší dobroty Pod sluncem Vaší dobroty
 jaro mi zkvetlo, z něho já mívám potěchu, lahodné světlo! Pod sluncem Vaší dobroty líbezno bývá: Vy jste mým ranním sluníčkem, od hor když vycházívá!
63
Myslím na Vás ráno, večer Myslím na Vás ráno, večer
 vřele zas a znova. Co Vám mohu poslať z dálky, jsou jen psaná slova. K vyjevení, jak Vás rád mám vřele, vrchovatě rád bych perly myšlenkové zasazoval v zlatě! 25
64
Vaše oči vlídné ke mně Vaše oči vlídné ke mně
 vidím z dálky mnoha mil – nemůže jich zapomenouť, kdo jim denně blízko byl. Ony byly samá vlídnost, pramenily potěchu – Samo štěstí přelaskavé vedlo mne k Vám pod střechu!
65
Ze staviva myšlenek svých Ze staviva myšlenek svých
 stavěl bych rád palác nový! Koho bych v něm ubytoval, důvtip Váš Vám pěkně poví. Nejen důvtip! To již snadno pohleděním pouhým zvíte! Postavte se před zrcadlo, v něm mou ctěnou uvidíte!
66
Od země i hvězdných světů Od země i hvězdných světů
 ke svým písním beru látku, abych napsal duši Vaší vděčný projev na památku. Ať svět klne, ať se směje, my své duše spojme v ctnosti k společnému putování od hrud zemských do věčnosti! 26
67
Po svém ranním procitnutí Po svém ranním procitnutí
 po papíře sahám s chutí, abych zachycoval tužkou, jak jest Musa mojí družkou. Na oknech mráz krásou jemnou kreslí květy svými dechy. – Od Vás nikdy duše smutná neodešla bez potěchy!
68
Přál jsem sobě býti u Vás Přál jsem sobě býti u Vás
 pro potěchu očí z blízka – u laskavé, dobré duše, po jaké se z dálky stýská. – Jak se nazve cítění mé, na tom tady nezáleží, jen když duch můj blýská třpytem čistým jako rosa svěží!
69
Myšlenky mé zvláště z rána Myšlenky mé zvláště z rána
 putovaly rády k Vám. Opuštěn a o samotě přece nejsem sám! Vonný vánek vane na mne, zlahoďuje mysl mou, ta se octne zlehka, rychle u Vás – milou vzpomínkou! 27
70
Nad pomněnku jemnějšího Nad pomněnku jemnějšího
 květu nechová snad země; co v ní něhy blankytové seskupené sličně, jemně! Dána z milé, dobré ruky umí k duši hovořiť, dovede i děsnou dálkou do vzpomínek ponořiť!
71
Jak jste Vy se měla ke mně, Jak jste Vy se měla ke mně,
 tak se s cizím nejednává: Byla jste mi růží krásnou, která jemnou vůni dává! Víc než růží! Vaše duše sesílala pramen světla, aby květy lahodnými píseň má mi z duše kvetla!
72
Drobné kvítko z milé ruky Drobné kvítko z milé ruky
 působívá potěšení. Od spanilé duše Vaší nikdy duch můj dalek není. Zaměřím si myšlenkami ku oknu, kde ráda dlíte, vzpomínám si v tiché chvíli – na koho? – Vy dobře víte! 28
73
Bez rachotu hromového Bez rachotu hromového
 na nebi se někdy blýská; po šlechetné duši krásné o samotě se mi stýská! – Vyjasní se nad mou hlavou, zmizí z duše teskné chvění, zvlášť když ještě daleko jest k červánkům a k rozednění?!
74
Nejsem u Vás a jsem přece Nejsem u Vás a jsem přece
 duši Vaší blízko zcela: Často duch můj poletuje motýlem Vám kolem čela. Vaše duše jest mi sadem – Duch jak včela sedá v kvítí. Mistrem pěvcem byl bych, kdybych vyslovil, co duch můj cítí!
75
Ty růže, jež jste na cestu mi dala, Ty růže, jež jste na cestu mi dala,
 ač dávno zvadlé v úctě mám, a při pohledu na ně sobě rád na dárkyni vzpomínám! Jsou suché již a přece, jak by žily, s mou duší vedou tiché hovory, zvlášť za večera, když se luna zticha svým zlatým štítem zvedá od hory! 29
76
Vaše slova bývala mi Vaše slova bývala mi
 libým vánkem větříku, jenž se pěkně pohoupával na růžovém keříku. Vaše slova pomáhala duši mojí do květů – – bez toužení po vavřínu proslavených poetů!
77
Z ohňů jasně plápolavých Z ohňů jasně plápolavých
 zbudou černá ohniska! – Kam se mám já uchýliti, kde si duše postýská?! Řadou krajin probíhává rychlík pospěšně – Kde jest duše, jež by ke mně promluvila potěšně?!
78
Víte-li pak, jak se mi můj Víte-li pak, jak se mi můj
 smutek z hlavy plaší? Když si skládám nové verše k poctě Vaší. Ze zdaleka vane ke mně vlídně vnada blaživá – Lék mé duše uteskněné vzpomínkou se nazývá! 30
79
Rodily se písně moje, Rodily se písně moje,
 když jsem na Vás hleděl z blízka, rodí se snad ještě více, když se z dálky po Vás stýská. Kéž by každá píseň byla pro Vás aspoň lučním květem, až já půjdu sám a smuten sobeckým a klamným světem!
80
Staré písně kladu stranou Staré písně kladu stranou
 a zas píšu písně nové – – slzami jest zaroseno pole moje myšlenkové. Nejsem skromný ve svých citech, neberu já za vděk s málem: V písni pro Vás chtěl bych býti nad poety slavným králem!
81
Vaše jemná mysl vedla Vaše jemná mysl vedla
 k stezce našich duší dvou. Hledal jsem Vás jako plavec v mlhách hvězdu nebeskou, hvězdu, která od věčnosti svítila a neshasne nikdy – ani nad poznáním, které bylo nešťastné! 31
82
Jsem jak skalní zdroj, jenž dráhu Jsem jak skalní zdroj, jenž dráhu
 prorazil si v kamení, odkud hlasným tokem jasným na venek se pramení. Rád bych jako ze studánky z duše čistý pramen lil, aby se jím na své pouti unavený osvěžil!
83
Víte, jak si představuju Víte, jak si představuju
 svoje nebe? Chaloupečku v rámci z kvítí s Vámi vedle sebe. Víte, co by pro mne bylo mukou pekla? Kdyby s Vašich krásných očí slza tekla!
84
Přišel jsem k Vám jako cizí, Přišel jsem k Vám jako cizí,
 byl jsem u Vás jako host; Vaše přízeň vykvetla mi pro štěstí a pro radost. Odešel jsem od Vás smuten, nesa si jen potěchu, že Váš duch vždy dobrý najde cestu ke mně pod střechu! 32
85
Ať parné léto, ať jest tuhá zima, Ať parné léto, ať jest tuhá zima,
 Váš milý obraz vždy mám před očima, vždy krásný, vlídný, líbeznosti plný, jak v zoři ranní sličné vodní vlny. Jak rád Vás mám, to rád bych řekl slovy, leč takových až dosud v řeči není, to přesahuje všechno pomyšlení a zdaří se snad, snad jen geniovi!
86
Kde jsem byl, kde jsem a budubudu, Kde jsem byl, kde jsem a budubudu,
 obraz Váš jest všude se mnou, myšlenkami nejčistšími líbám Vaši duši jemnou; posílám k Vám pomyšlení políbit Vám Vaše čelo, aby – jsou-li chmury na němněm, líbezně Vám rozjasnělo!
87
Kdyby moje duše kvetla Kdyby moje duše kvetla
 jako louky v máji, nechápal bych starých zvěstí o ztraceném ráji. Osud lidmi, nešťastníky divně umí točiť, ukazuje ráj a praví: Nesmíte tam vkročiť! 33
88
Dovršena moje doba! Dovršena moje doba!
 Až se jitro rozešeří, vyjdu sobě rozesmutněn naposledy z Vašich dveří. Potěchu si vezmu s sebou pro budoucnost teskně temnou, že duch Váš, mně milý, dobrý jako anděl půjde se mnou!
89
Jako bratří k sestře svojí Jako bratří k sestře svojí
 přirozeným poutem lnou, utvořme a upevněme přízeň našich duší dvou. Spojme si je, spřátelme je nejněžněji, nejúže – Láska k bližním líbezněji mysliti se nemůže!
90
Nepoznal jsem kromě matky Nepoznal jsem kromě matky
 ženy, jež by dobrá byla do té míry, aby pro mne koutek ráje vykouzlila. Teď, když bije vichr zimný na plošinu mého čela, Vaše bytost v pomyšlení vyrůstá mi na anděla! 34
91
Suďte si a mluvte o mně: Suďte si a mluvte o mně:
 „Člověk malé víry!“ Věřím v Boha, pro kterého vesmír nemá míry v kráse, světle, výšce, hloubce – ve věčnosti, kam nás vedou bezpečně jen světla ctnosti!
92
Není o tom pochyby, že Není o tom pochyby, že
 konávají dobrý skutek lidé, kteří s duší cizích zapuzují žal i smutek. Jací jsou to dobrodinci, zvěděti by mnozí chtěli. Jsou to lidé, kteří sami mnoho žalů přetrpěli!
93
Manželství jsou podrobena Manželství jsou podrobena
 mnohým mrzutostem; manžel může u manželky býti pouhým hostem. To, co pravil jistý biskupbiskup, váží víc než cent: Dobré manželství jest svátost, zlé jest sakrament! 35
94
Duše má jest otevřena Duše má jest otevřena
 Vám jak svému hosti – Setkají se cesty naše také na věčnosti?! Bylo by mně opravdovým vrchem krásy, něhy, světla, kdyby Vaše dobrá duše na věky dál pro mne kvetla!
95
Až má duše vyjde z těla Až má duše vyjde z těla
 do neznáma tajemného, vraceti se bude často k oblíbence srdce svého; půjde za ní při paprsku, který s nebe k zemi svítí, hledať bude stopy její v zaroseném, krásném kvítí!
96
Ptala jste se po mých písních. Ptala jste se po mých písních.
 Už jich mnoho mám! Jednu ze všech nejkrásnější rád bych zpíval Vám: o slunci, jež otevírá kalich květový, o duchu, jenž drží v kráse vesmír světový! 36
97
Od rozmachu člověčenstva Od rozmachu člověčenstva
 libý pocit vládne ve mně: Vzduchovými vlnami jde hovoření kolem země. Mezi ptactvem lítá člověk, lehký vzduch s ním tíhu nese – opozdilí jsme jen ještě v opravdovém: „Milujme se!“
98
Už mých zpěvů bylo mnoho Už mých zpěvů bylo mnoho
 a zas prýští píseň nová, ještě se mi nepřetrhla nitka moje myšlenková! Běží časy jako řeky, tma se tratí jasem rána – Píseň mého procítění není ještě dozpívána!
99
Přál jsem sobě napsať pro Vás Přál jsem sobě napsať pro Vás
 něco velmi velikého, co by neslo do budoucna širý rozhlas jména mého! – A co se mi podařilo? – O tom soud mi nepřísluší! Zachycoval jsem jen pérem, co jsem cítil celou duší! 37
100
Stovku drobných pomyšlení Stovku drobných pomyšlení
 vyjádřených slovy předkládá zde spisovatel svému čtenářovi. Odstavuje jiná přání, snaží se jen o uznání, že jsou tyto jeho listy jako rosa v květu čisty! E: lk+lp; 2002 38
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nečas, Jan Evangelista; Novotný, [?]; Misák, [?]
(Sepsal a svým nákladem vydal Jan. Evang. Nečas na Král. Vinohradech Slezská 36. Vytiskli Novotný a Misák, Královské Vinohrady.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 30

Autor motta: neuveden

Motto: neuveden