Písně z hladu (1862)

Nová růže stolistá, Jan Duchoslav Panýrek

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ Z HLADU.
NOVÁ RŮŽE STOLISTÁ od JANA D. PANÝRKA.
V PRAZE. Tisk a sklad Jarosl. Pospíšila. 1862.
[I] JOSEFOVI HEINDLOVI, milenému příteli svému, toto prvorozeňátko Musy věnuje Jan Duchoslav Panýrek.
[III] So lange bis den bau der welt filosofie zusammenhält, erhält sie das getriebe durch hunger und durch liebe. Fr. v. Schiller.
Ba šťastnou láskou také appetýtu se člověk dočká v plné hojnosti, a appetýt přec nejsladších je citů a života všech zdrojem radostí a kouzlí v tváře krásu růžných svitů. Gustav Pfleger.
[1]
I.
Život náš je stálý boj, Život náš je stálý boj,
 myšlénky jsou vojáci; mnohá statná zahyne, mnohá chrabrá krvácí. A ty, které zůstanou, svírá hlad a slabota – ejhle zbylá setnina z boje mého života! [3]
II.
Ať jiní pějou u večer Ať jiní pějou u večer
 a jiní při svitání, já píseň zpívám v poledne, ta ze mne hlad vyhání. Pak ale se mi nedivte, když zpěv vám zmdlený kladu, já zpívám písně milosti – než jsou to písně z hladu. 4
III.
Na všem, na všem času zub, Na všem, na všem času zub,
 i na zvycích hlodá; nyní hostu sotva už chleb a sůl se podá. Místo chleba v modu teď pochlebenství vchází, a pro věčší pikantnosť,pikantnosť v oči sůl se hází. 5
IV.
My máme leccos: v horách hlad My máme leccos: v horách hlad
 a po údolích nouzi, a při tom ducha svorného, že andělé jsme pouzí. Což teprv naši písmaři! Ti ráděj hledí zpátky a myslí: vůli rozličnou, jen rovné mějme hádky!....hádky!... 6
V.
Já vlasť svou drahou miluju Já vlasť svou drahou miluju
 snad víc než mnohý jiný, leč nemiluju slova tak, já miluju víc činy! A každá píseň o vlasti je pro mne nová rána – bůh ví, snad je to žárlivosť, že jiným opěvána. 7
VI.
Jak krásná ctnosť je hostinství Jak krásná ctnosť je hostinství
 a národu jak sluší, když hosté všechno vyjedí, a on sám zuby suší! – Když z hosta se pak hostitel a vládce domu stává, jenž hostiteli z vděčnosti žebrácké drobty dává!... 8
VII.
Buď v světě dobrák nejvěčší Buď v světě dobrák nejvěčší
 a neměj žádné žluče, pak někdo za tvou dobrotu tě z lásky ještě stluče. Vždyť potkal osud podobný náš národ holubičí – kéž zhynou všichni dobráci aneb nás osud zničí. – 9
VIII.
Duch lidský mnoho žádá si, Duch lidský mnoho žádá si,
 jeť velký nenasyta, a když mu prstu podáme, hned celou ruku chytá. A pročež činí dobře ti, jenž v zárodku jej moří, neb on, když pak se vyvine, i staré trůny boří. 10
IX.
Byl v zemi české jednou čas, Byl v zemi české jednou čas,
 kde cizí jmění bylo věcí svatou, a dítě mohlo putovať po Čechách s korunou na hlavě zlatou. A jiné přišly doby zas, o vlastní jazyk kde jsme strachy měli, jejž v krátké lhůtě všechněm nám z úst našich vytrhat odvážně chtěli. 11
X.
Vy, děti, denně za Němce Vy, děti, denně za Němce
 se vroucně modlívejte; ti zachránili život vám, nuž v lásce vždy je mějte! Neb dávní vaši otcové to „lidožrouti“ byli, a oni teprv lásku k vám a cit v nich roznítili. 12
XI.
Znám já jednu mravnou knihu, Znám já jednu mravnou knihu,
 tu si, dcero, k čtení zvol, bez obrazů mlhavých je, neopěvá světobol. Kladouc dobrá naučení není žádná hubařka, obraznosť tvou nepokazí – je to „Česká Kuchařka“. 13
XII.
Rozloženy jsou práce mé, Rozloženy jsou práce mé,
 já tiše u nich sedím, a s ostrým pérem za uchem pře-smutně na ně hledím. A jako zlý duch na poušti se ve mně nápad šklebí – o kéžby tyto papíry se proměnily v chleby! 14
XIII.
Naši staří říkali: Naši staří říkali:
 (bůh jim to zplať nebem) „kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem!“ ŠdodaŠkoda, že ten starý mrav nechce znovu vcházeť, já co hoch už kamením doved’ trefně házeť....házeť... 15
XIV.
Černooká Hanička Černooká Hanička
 milovala Jeníčka; Jeníček zas Haničku nosil ve svém srdíčku. Plyne čas co vodička – nevěrného Jeníčka oplakává Hanička – je to stará písnička. 16
XV.
Co lidé mají na lásce, Co lidé mají na lásce,
 já nevěděl bych taky, ke všemu dřív bych obrátil, než k lásce, svoje zraky. A nejvíc je mi podivno, že lidé o ní pějí; ba lásku každý opěvá – a přec se láska nejí! 17
XVI.
Teď celý svět je realným Teď celý svět je realným
 a dusí ideály, a kdybych proti proudu plul, snad mnozí by se smáli. Nuž také trochu realně se na svět tento dívám, bych dokázal, že čí chleb jím, i toho píseň zpívám. 18
XVII.
Co člověk navyk’ v mladosti, Co člověk navyk’ v mladosti,
 ve stáří neodvyká: tak mnohý šedý vášnivec se slzou v oku říká. I já to pravím s lítostí, vždyť bídy mé to zřídlo, neb já mám návyk, návyk zlý – já navyknul si jídlo. 19
XVIII.
Co platen lidem tvrdý chléb, Co platen lidem tvrdý chléb,
 když není čím jej děliť? co platen jest mně ostrý nůž, když nemám kam jej vtěliť? Co platno volné srdečko, jež není komu skytnouť? co platna lásky lačnivosť, když nelze srdce chytnouť?! 20
XIX.
Lid dělá mi tu výčitku, Lid dělá mi tu výčitku,
 že vezdy prý jsem vlažný, a málo vůle k dobrému, ba ani v špatném snažný. Než křivda je mi činěna – až k smíchu mne to nutí – ve špatném ovšem vlažný jsem, leč dobré – jídám s chutí. 21
XX.
Jen humor, synu, neztrácej Jen humor, synu, neztrácej
 v těch dobách peněz nadvlády, a vtipem dluhy oplácej, a drž se této zásady: Čím svět se za to odmění, když trud ti srdce ubodá a zaprodáš se za jmění? – Měj humor, bude svoboda. 22
XXI.
Ve světě málo lásky zříť, Ve světě málo lásky zříť,
 že nelze se jí nasytiť, a nenávisti, lsti a zrad, že k nesnešení ani snad. O trochu lásky každý dbej, jí hořkosť zrady zajídej; vždyť v světě lásky málo zříť, že nelze se jí nasytiť. – 23
XXII.
Počkej, děvče, přijde doba, Počkej, děvče, přijde doba,
 ztratíš svoje ideály, nezvíš, kde tvé povětrné šťastné, blahé, zámky stály! Já jed’ také ambrosiji, nektar pil – o chutný párek! – doba snění odkvapila, a já jídám – komisárek. 24
XXIII.
Nechť žijou klepy na světě, Nechť žijou klepy na světě,
 ty nezkázané zkázky! Jich let je větru rychlejší a nad poselství lásky. A v nich jsou dámy mistryně, ty dobré, krásné dámy, a co se dámám líbí, nechť je opěváno námi. 25
XXIV.
Co je láska? – Srdcí dvou Co je láska? – Srdcí dvou
 obapolná bída; jedno žebře na druhém, jedno druhé hlídá. A co mají obě dvě, obě dohromady? – Někdy žijou od citu, někdy zemrou hlady. 26
XXV.
Juž nedivte se slavíku, Juž nedivte se slavíku,
 že jeho zpěv jde k citu; on nestará se o prádlo, a neplatí též z bytu. On sám si stravu nasbírá a nezná lidských strastí, a když nás zima sužuje, odlítne z naší vlasti. 27
XXVI.
Naši básníkové – Naši básníkové –
 známe tuto chasu – když květ oprchává, nevydají hlasu. Teprv, když se notně ovoce najedí a list stromů žloutne, teprv truchliť vědí. 28
XXVII.
A ještě nejsem rozhodnut A ještě nejsem rozhodnut
 pro lásku aneb proti ní, a zcela srdci zanechám, krok jaký ono učiní. Že láska sama nejí se, je arci staré pravidlo, leč jinoch láskou rozčilen prý zapomíná na jídlo. 29
XXVIII.
Juž dlouho v mysli přemítám, Juž dlouho v mysli přemítám,
 svou odkud vzíť mám milenku; jsou příliš chytry ve městě, a příliš hloupy na venku. Však půjdu cestou prostřední, ta vede zrovna ku štěstí, ni z města, ani z venkova, já dívku zvolím z předměstí. 30
XXIX.
Z nás ještě může něco býť, Z nás ještě může něco býť,
 jen vyčkej času, děvo; tys nebroušený diamant, já netesané dřevo. Snad přijde sklenář nějaký, mne otesá a zhladí, a zrobí ze mne násadu a Tebe do ní vsadí. 31
XXX.
Že bych snad se přecenil, Že bych snad se přecenil,
 jsou jen pouhé klamy, dělám já sám na sebe ostré epigramy. Vtipy dělám na sebe, ne o Pavlech, Petřích – a kdybych znal metriku, psal bych v hexametřích. 32
XXXI.
Když, krásné oko, v tebe zírám, Když, krásné oko, v tebe zírám,
 tu všechnu bídu potrácím, a odpusť, že i oko svoje tak rád jen k tobě obracím. Však oko toto, oko krásné, to nenáleží mé dívce, jeť nejvěčší to oko ze všech – jež plovou po mé polívce. 33
XXXII.
Moje milá zpívá: Moje milá zpívá:
 „Ty hvězdičko malá, kdybys lásku znala, jiskry bys plakala.“ Já jí přizvukuju: „Ty měsíčku mělký, kdybys měl hlad velký, nechytal bys lelky!“ 34
XXXIII.
Na tě myslím, když se tisícové Na tě myslím, když se tisícové
 na obloze třpytí hvězdiček, neb, ač ticho vše kol lůžka mého, sen přec prchá mojich od víček. Na tě myslím, neb ty drzý větře, připravil’s mi muka veliká – líbaje mne, nafoukal’s mi do úst, zub mne bolí – spánek uniká. 35
XXXIV.
Já beru pořád ustinky – Já beru pořád ustinky –
 a ústek neubývá, a v krásné oko hledím jí – a krásy přece zbývá. Já krájím chleba pomalu – a dokrájím jej snadno, a do sklenky se podívám – a dostanu se na dno. 36
XXXV.
Daleko mám, daleko Daleko mám, daleko
 k Tobě, moje milá; kdybys aspoň srdce své ke mně přiblížila. Nuže, zkrať tu cestu mou, buď od té dobroty! Není o tu chůzi k vám – ale o mé boty. 37
XXXVI.
Je divem Ti, má milenko, Je divem Ti, má milenko,
 že tážeš se mne s lítostí, proč dávám přednosť kandisu před ústek Tvojích sladkostí? Když stál jsem s Tebou posledně při vroucím Tebe líbání, tu jsem se hrozně nastudil, a kandis kašel zahání. 38
XXXVII.
Ty’s krásná jako růžička, Ty’s krásná jako růžička,
 však jako podetnutá, již z celé růží rodiny vyrvala ruka krutá. A postavila v sklenici, kdež ovšem půda jiná – Ty představuješ růžičku, sklenici – krinolina. 39
XXXVIII.
Že ustinky tak chutné jsou, Že ustinky tak chutné jsou,
 o, kdožby pochyboval? Ba jsou prý sladké nad cukr, o, kdožby nemiloval? Však jedna vada činí je neschopny k živobytí, že, ač snad chutné, sladké jsou, přec velmi špatně sytí. 40
XXXIX.
Jdu od ní zcela rozechvěn Jdu od ní zcela rozechvěn
 ze samé zdvořilosti, jsem více hladov nežli syt, ač jídel bylo dosti. Jsem celý v jejím okolí ach, stížen vládou kletou: ve lásce krutým rozumem a v jídle etiquettou. 41
XL.
Když jsem se loučil s milenkou, Když jsem se loučil s milenkou,
 šla se mnou ke kříži, já těšil ji, by neklesla snad smutku pod tíží. A mnoho padlo hubinek pěšinkou ke městu, – však milejší by bývala mně buchta na cestu. 42
XLI.
Rád bych k Tobě, děvče, letěl Rád bych k Tobě, děvče, letěl
 na perutech lásky vřelé – letěl, letěl, blíž a blíže a se spustil s výše směle. Rád bych k Tobě, děvče, letěl, do té stověžaté Prahy; žel – neumím ještě lítať – a dostavník nyní drahý. 43
XLII.
Pod oknem ptáci skřehlí v davu, Pod oknem ptáci skřehlí v davu,
 po zrnku každý pohlíží a zimou klopí malou hlavu, by nekles’ hladu pod tíží. Své srdce jaré bych vám hodil, by bylo vaší potravou, a tím se vlády osvobodil, jež sídlí mojí nad hlavou. 44
XLIII.
Byl jsem tázán, které as Byl jsem tázán, které as
 oko má víc vnady, zdali toto modravé, aneb černé tady? Věru nevím, obraz však obou stejně hájím, když do mléka modrého černý chleb si krájím. 45
XLIV.
A má-li píseň některá A má-li píseň některá
 snad špatný vtip, ať neztrácí se důvěra, že bude líp. „Jen jednou v týdnu neděle,“ můj říkal strýc, a lepší něco kyselé než sladké nic. 46
XLV.
Lidské srdce se jak sirka Lidské srdce se jak sirka
 třením rozžehává; vzplane, hoří, nevždy ale hořící zůstává. Lidské srdce se však také láskou víc otírá, nechce chytať, nechce hořeť a pro lásku zmírá. 47
XLVI.
Chtěla na mně pořád věděť, Chtěla na mně pořád věděť,
 jest-li věrným budu přec, nenechám-li prý ji seděť, a podobnou tomu věc. „Ano, milá, budu hleděť, ano – možná – možná – – snad.“ Jako bych moh’ napřed věděť, budu-li míť věčně hlad! 48
XLVII.
Já milenku měl krásnou, mladou, Já milenku měl krásnou, mladou,
 ta bonbony mně dávala, a časem také mojí radou i hubinku v ně vmíchala. Však měla nectnosť – slovem plynným to pravím, drahé dívčinky – že podávala také jiným i bonbony i hubinky!... 49
XLVIII.
Vy věrnosť stále hlásáte Vy věrnosť stále hlásáte
 a kráse že prý schází, než co je do té věrnosti, již krása nesprovází? – Na stole mém je černý chléb, ten mi je vždycky věrný – a přec se do něj nepustím, vždyť je tak strašně černý. 50
XLIX.
Můj přítel chudák umírá – Můj přítel chudák umírá –
 juž brzy smrť jej schvátí! – Emilka tančí, laškuje a láskou čas si krátí. Jen hezky pilně, dcerušky, a nikdy nezaháleť, když stará láska zhasíná, nuž, s novou neotáleť! 51
L.
Zas k novým písním zasedám, Zas k novým písním zasedám,
 na papír city kladu, zas lyru svoji „štemuju“, zas zpívám písně „z hladu“. Ač hubený můj Pegasus do výše nejde ruče, nebližte se mu s úsudkem, ať Vašnosť nepotluče. 52
LI.
A byť i na vás, koketky, A byť i na vás, koketky,
 svět celý kydal hanu, já nad vámi se nezhorším, vás vezmu pod ochranu. Neb vy jste jako lesní strom, jenž hlásá stálosť světu, a mého hladu obrazem vždy nové, svěží, v květu. 53
LII.
Ba ještě toho lituju, Ba ještě toho lituju,
 že tenkrát jsem ji nepozdravil, že jsem s ní při svém potkání se na slovíčko nezastavil. Než, jak jsem ji moh’ pozdraviť, jak mluviť s ní? – má touha zrůstá! – Já tenkrát plné ruce měl – a měl jsem, ach, i plná ústa. 54
LIII.
Měla svatbu, nevěrnice! – Měla svatbu, nevěrnice! –
 Do kostela kroky řídím, myslil jsem, že omdlím, padnu a nevěstu neuvidím. Avšak viděl přec jsem všecko: jak šla s ním a se družinou, – jak odemkly celé dvéře, aby prošla s krinolinou. 55
LIV.
Květe v stínu kopřivka, Květe v stínu kopřivka,
 mráz se blížiť chrání, ona, by ji nenašel, do trávy se sklání. Terinka a Jeníček nesejdou se lehce, – ona se mu vyhýbá, on ji potkať nechce. 56
LV.
Ptali se jí, co mi vzkáže, Ptali se jí, co mi vzkáže,
 co mi vzkáže vzdálenému? „Já? – Já nic,“ odpověděla, „co bych mohla vzkázať jemu?!“ Ptali se mě na mou lásku, že prý se k ní nechci znáti; „jako nic je moje láska, jak bych ji moh’ milovati?!“ 57
LVI.
Potkal jsem ji, jak se vedla Potkal jsem ji, jak se vedla
 zavěšena v jeho rámě, viděl jsem, jak tvář jí bledla, když pohlédla s něho na mě. Viděl jsem, jak ruměn zvadl, jak by vinna byla hříchu; a já? – Důkaz, jak cit schladl, já se nemoh’ zdržeť smíchu. 58
LVII.
Já chtěl milce své dáť malý dárek, Já chtěl milce své dáť malý dárek,
 i vyňal jsem srdce ze své hrudi; srdce mladé to se rozplakalo, že je rozum můj už z domu pudí. „Nech jen, nech jen, nedělej si výloh,“ řeklo ale děvče cvičené. Nyní nevím, proč je nepřijalo – či snad chtělo srdce pečené?!... 59
LVIII.
Ba ještě na to vzpomínám, Ba ještě na to vzpomínám,
 jak jsem Tě poprv zhlédl, jak láska vzešla z přátelství, že láskou bych Tě snědl. Však žel, že pouhým hleděním jsem syt už – vkus se mění – jen přítel bude z milence, a potom? – rozloučení. 60
LIX.
Já poznal lásky trpký bol Já poznal lásky trpký bol
 ve žití svého jaru, a od té doby nemá už má láska více zdaru. A tážete se, jak a proč, a divíte se třeba? – Já tenkrát – však to dobře vím – já neměl ještě „chleba“. 61
LX.
Ó blaze tomu básníku, Ó blaze tomu básníku,
 jenž v boj se dává pro svou lyru, a který maje něžný cit má humor při něm i satyru. Jsou lidé, jim když ukážeš, jak struny srdce tvého znějí, to srdce z ňader vyrvou ti a blátem ti je poházejí. 62
LXI.
Jen pokrok rychlém ve běhu Jen pokrok rychlém ve běhu
 si světem dráhu klestí, ač před ním stále uprchá se světa lidské štěstí. Ach, kde jste, zlatí časové a doby pohádkové, kde domy byly ze cukru a střechy perníkové! 63
LXII.
Jak as ten pěvec vypadá, Jak as ten pěvec vypadá,
 co tyto písně skládá? tak u nás každý – bohužel – když čte, si věděť žádá. U stolku v malé světničce je jinoch plných tváří, před sebou bochník chleba má, tak s hladem hospodaří. 64
LXIII.
Co je láska? – Krmě vzácné, Co je láska? – Krmě vzácné,
 krmě drahocenné; srdce lidské po něm práhne, jím je rozechvěné. Pokud bývá krmím vzácným, pokud nezevšední, potud bývá láskou pravou, láskou neposlední. 65
LXIV.
Já vodou kvítek zalévám, Já vodou kvítek zalévám,
 a víno leju v sebe; květ nedaří se bez vláhy, já, víno, beze tebe. Leč div to, div je divoucí před celým božím světem: tak nestejný nás vlaží mok, a oba po něm květem. 66
LXV.
My, jenžto v světě sloužíme My, jenžto v světě sloužíme
 jen pouhé za stafaže, my sobě samým všechno jsme i samé equipaže. My v jediné jsme osobě i pán i sluha vřelý – my majitkem jsme bohatství a bídy držiteli. 67
LXVI.
Mé srdce tvrdne víc a víc, Mé srdce tvrdne víc a víc,
 ba chytá se jej plíseň; a proto také umlkla má tužná lásky píseň. A nebudu-li kazení naproti stavěť hrázky, ze srdce mého nezbude ani na oukrop lásky. 68
LXVII.
Na nebi každá hvězda je Na nebi každá hvězda je
 prý věčší naší země, ba na ní také obývá snad podobné nám plémě. A mají-li hlad tvory ty a utišiť jej hledí – nu, tolik tisíc hvězdiček, ty něco za noc snědí! 69
LXVIII.
Duch lidský dřív, než vtělí se, Duch lidský dřív, než vtělí se,
 prý vesmír proletuje a hledá domov – hvězdu – si a v něm se ubytuje. – Měl jsem já, země šeredná, dřív o tvé bídě věděť! – Však dobře, aspoň po druhé už budu lépe hleděť. 70
LXIX.
My poznali se bloudící My poznali se bloudící
 ve hřmotuplném proudu města, nás trápil jenom jeden bol, nás jedné touhy vedla cesta. Ty’s poznal tenkrát v tváři mé, že útroby mé hlad jen trýzní, já četl opět v oku tvém, že duše tvá po lásce žízní. 71
LXX.
Vřelou jevím sympathiji Vřelou jevím sympathiji
 přítelovu pro milenku, všecky její ctnosti, vady vypočet’ mi z vnitř i z venku. Má prý, řekl, velké oko a tak dále – a já šotek hned jsem při tom poznamenal: To bude od malých botek. 72
LXXI.
Ne každý kvítek vůni má, Ne každý kvítek vůni má,
 jejž země z jara zplodí; ne každý člověk pěvcem je, neb pěvci, ti se rodí. A věru činí moudřeji, kdo ve svém živlu kráčí, než, který pěje o lásce, kdy měl by o bodláčí. 73
LXXII.
Ba ten je stoik nejvěčší, Ba ten je stoik nejvěčší,
 kdo vtipu šípy proti sobě řídí, vždyť moudrý čtenář raněna se jimi tajně přece vždycky vidí. Tak činil jsem až dosavád a nebál jsem se nikdy samovraždy; vždyť mním, čtenáři laskaví, že ráčí moudrým býť z Vás jedenkaždý. 74
LXXIII.
Jsem student – ptáček ve hnízdě, Jsem student – ptáček ve hnízdě,
 juž brzy však je zanechám a na svá křídla spolehnut, s radostí odtud pojechám. Však mládě v prvním výletu pták starý brává pod správu – nuž, drahý pane profesor, na pivo, nebo na kávu? – 75
LXXIV.
Tak málo v světě pánů je Tak málo v světě pánů je
 a tolik, tolik sluhů! – Leč mnohým toto sloužení jde velmi, velmi k duhu. Máť člověk velké neřesti za pány, jež ho souží; jich livrée nosiť nerádno, a přece jim se slouží. 76
LXXV.
Chudáčkové! Jak se báli Chudáčkové! Jak se báli
 každinkého Tvého slova, myslili, že hrobem samým jsou ta „kvítka ze hřbitova“. Děsným hrobem, cestou k zkáze, tůní, v níž se národ stopí: tak se děje – bůh je naprav! – když se pěvec nepochopí. (J. N.) 77
LXXVI.
Má lépe, kdo čas předběhl, Má lépe, kdo čas předběhl,
 než který za ním pokulhává; byť současník jej neuznal, budoucnosť přec mu díky vzdává. Budoucnosť – jak to krásně zní! a jest-li také hladem mřete, svět postaví vám pomníky – nuž, pěvci drazí, co víc chcete?! 78
LXXVII.
„Co mám dělať se svým srdcem, „Co mám dělať se svým srdcem,
 kdyby smrť tě povolala?“ tak se dívka hocha svého úzkostlivě kdysi ptala. „Střež je pilně, aby jinou v sebe lásku nevloudilo, pro jistotu však je nasol, aby se ti nezkazilo.“ 79
LXXVIII.
A pak-li se mi nepoved’ A pak-li se mi nepoved’
 v mé růži lístek některý, za jiný nechť se ukryje, by nepovstaly mezery. Aj, kdož by nožem pytevním chtěl každý lístek zpytovať, a celou růži pokaziť – a práce ještě litovať?! 80
LXXIX.
Mé písně jsou jak obrázky, Mé písně jsou jak obrázky,
 jichž původce se v světě zhlíží, a na ně moudrý kritikář i rámce pěkné snad už klíží. A obrázky ty malinké jsou pro sebe i malé celky, nuž neber hrubé měřítko, ať není rámec příliš velký. 81
LXXX.
Nechvalte, pěvci, slavíka, Nechvalte, pěvci, slavíka,
 on s vámi konkuruje, a lidé chodí k tomu spíš, kdo lacinějším sluje. A byť i zpěv váš krásný byl a slastný nad poháry, jim slavík zpívá za-darmo, vy chcete honoráry. 82
LXXXI.
Když podívám se na měsíc, Když podívám se na měsíc,
 tu srdce lítosť cítí, že tváře jeho ubledlé jen bledě vůkol svítí. Buď v lásce chudák oklamán proklíná ženskou zradu, aneb si zpívá jako já – a zpívá písně z hladu. 83
LXXXII.
Děkuju Ti, o bože, Děkuju Ti, o bože,
 že nejsem jako pěvci jiní, jenž s výše svého Parnasu hned na honorár nárok činí; jenž zaplatiť si dávají v své básni každou kapku vody: jsem mírný, skromný, uznalý a nežádám na jiném škody. 84
LXXXIII.
Mne neobtížil mrtvý spleen, Mne neobtížil mrtvý spleen,
 já nejsem blasírován, též není v hloubí duše mé přetrpký weltschmerz schován. Nač opičiť se po jiných a vodu chytať v koše; či hlad a bída jest jen tam, kde trůní Krkonoše?! 85
LXXXIV.
Na luně David žalmy své Na luně David žalmy své
 při zvuku harfy zpívá, a každý básník na jiné prý hvězdě stánek mívá. Už vím, na kterém přebývať po smrti budu světu – mně jistě byt jest uchystán na hvězdě hladoletu. 86
LXXXV.
„Beze vůně, beze chuti,“ „Beze vůně, beze chuti,“
 tak mi jídlo hanili, a když jsem byl venku, sami do něho se pustili. – Jen vy, páni písmařové, seďte hezky v pelechu, ale haňte, haňte všecko, co se míchá do cechu. 87
LXXXVI.
Když v jámě lvové Daniel Když v jámě lvové Daniel
 zakoušel hladu muka, tu poslán pták, jenž přinesl mu s jídlem Habakuka. Ó Muso, velká bohyně, (to pravím beze svědků) ó sestup k svému milenci a přines něco k snědku. 88
LXXXVII.
Uč čísť se mezi řádkami! Uč čísť se mezi řádkami!
 tak příkaz kdesi sluje; uč jísť se vedle talíře, má píseň pokračuje. Jak možno vedle talíře, když v něm nic není, jísti, jak možno mezi řádkami, když řádky prázdné, čísti?! 89
LXXXVIII.
Já nechci mnoho příznivců Já nechci mnoho příznivců
 a potlesku vší lůzy, jenž když se najdou někteří co obhájci mé Musy. A byťby to i nebylo snad k vůli veršů ceně, jen když, že mnoho čítali, k nim sáhnou k vůli změně. 90
LXXXIX.
Ač se najdou velcí odpůrníci, Ač se najdou velcí odpůrníci,
 kteří písmem, slovem dotírají, já vždy bráním zlatou kyrilici – to klíč pravý k ztracenému ráji. Jak se diví otec zvěděť chtěje, co as dívka synu v listu sdílí, písmo hlavou dolů obraceje – učte se jí, milovníci, s pílí! – 91
XC.
Nevěřte pěvcům na slovo Nevěřte pěvcům na slovo
 a co vám praví jejich zpěvy; lžeť někdy pěvec vědomě a někdy ani sám to neví. Ba někdy rýmů potřeba jej k takovému svede hříchu, a někdy – někdy – – honorár, maličkosť – haha – věru k smíchu! 92
XCI.
Časem v tváři drsnaté Časem v tváři drsnaté
 sličné oko bývá, pod halenou zapjaté něžné srdce dlívá. Časem píseň bodlavá lásku pravou skrývá, ironije štiplavá krásný účel mívá. 93
XCII.
„Míň lásky, věčší výbavu, „Míň lásky, věčší výbavu,
 míň citu, peněz více!“ Ty skryjou srdce ohavu i méně krásné líce. Nuž mnoho štěstí do nebe! má Musa přáť těm pádí, již zvyknuvše prý na sebe, se teprv mají rádi. 94
XCIII.
Jak krásný prý je máje čas, Jak krásný prý je máje čas,
 a zvláště ranní doby, když slunce, koule ohnivá, svou září všechno zdobí. Jak libě vane zefýrek a sterých kvítků vůně, a jakých jiných vnad a krás má příroda v svém lůně! 95 Však řídiť se dle Césara a slovem jeho věčným je nejlépe a spojovať vždy krásné s užitečným. A proto oknem z zahrady si pustím jemný vánek, zpěv ptactva, vůni, všecko, vše – – a nový počnu spánek. – – 96
XCIV.
Jeť všechno marnosť na světě, Jeť všechno marnosť na světě,
 a všechno někdy zhyne – Ba i můj kanibalský hlad svým časem také mine. Pak budu tyto písně své ze dlouhé chvíle čítať, a smáť se, jak jsem dovedl i lež i pravdu splítať. 97
XCV.
Písně, drobné kvítky Písně, drobné kvítky
 v „růži“ posebrané – jste jak vesské dítky chudé, otrhané. Ač jste málo hezké, veršíky mé hravé, jste jak dítky vesské buclaté a zdravé. 98
XCVI.
Ten moudrý, tichý, dobrý lid Ten moudrý, tichý, dobrý lid
 se na mé písně vrhne, a zkusí v nich svůj ostrý hryz a leckdes zubem trhne. Leč málo na nich, málo je, tak řeknou hlavy ctěné – vy blázni, hladov podávám už kosti ohryzené. 99
XCVII.
Komu se nelíbí Komu se nelíbí
 moje „písně z hladu“, věz, že na něj věru malé váhy kladu. Psány jsou ty písně před obědem v smutku, ale postačujou – k zkažení žaludku. 100
XCVIII.
Ještě bych tak leccos pěl Ještě bych tak leccos pěl
 o lásce a o hladu, tvoře z růže jediné růží celou hromadu. Budu však míť práce dost, ochrániť tu jedinou od červíků, housenek – před kritickou družinou. 101
XCIX.
Mne omrzel juž celý svět Mne omrzel juž celý svět
 a všechny jeho krásy; já v životě se nevyspal, snad v smrti najdu spásy. Pro všecko chladný, ničím juž se více nerozhřeju, až usnu sladce na Věky... nuž „dobrou noc“ Vám přeju! 102
C.
— — — — — — — — — — — —
 — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — E: av; 2002 103
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad Jarosl. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+103

Věnování: Heindl, Josef
(Josefovi Heindlovi, milenému příteli svému, toto prvorozeňátko Musy věnuje Jan Duchoslav Panýrek.)

Autor motta: Schiller, Friedrich; Pfleger Moravský, Gustav
(Fr. v. Schiller.) // (Gustav Pfleger.)

Motto: Schiller, Friedrich; Pfleger Moravský, Gustav
(Fr. v. Schiller.) // (Gustav Pfleger.)