Něco pro českou literaturu (1782)

Podbělovský

Něco pro Cžeskou Literaturu,
báseň bez názvu

Něco
pro
Cžeskou Literaturu, Milovníkům básní obětováno od Podbělovského.
Vytištěno v malém městě Pražském, u Jana Tom. Höchenbergra, knihtlačitele 1782.
[1]

Což mám vždycky rozprávět řečí nevázanou, Když uznávám češtinu veršů býti hodnou? Syn slovůtného Cžecha* má sy dát vzýt svou čest? Sedět v koutě němý, schvalně zanedbat pověst? Mne potomků chvála lektá: musým jim zpívat? Proč nemám být veršovcem? mám se jen dívat? Hle! vidím Phyloboga** harfu napínati, A čtvernohou píseň o knězy Ržímském hráti. ——— * Hystorykové mně dovolejí s Cžechem se, jakoby skutečný Arcyotec našeho národu byl, chlubiti. ** Kdo to čteš, nahlédni do zpěvu ke cti nejsvětějšího Otce Pia šestého od Phyloboga nedávno vydaného u Dysbacha. [3] Jak on se vynáší! kterak s nim motá! Sem y tam po obloze jak on se lopotá! Luka, pole, lesy, ze všech stran větrové Jsou mu k službám, k vůli se mu mění časové. Ani Barta nemá pokoj, musý harfu* vzýti, Do písně jeho sednout, veršům krásu dáti. Onť zpívá nebesky! pouhý člověk jest sprostý Vtip jeho pochopit. A já mám zůstat pustý? Nenechte mne tak hynout vy Bohové Cžeští; Nadchněte mne vaší sýlou duchové věští. Což? mám se utíkati k cyzých krajin Bohům? Nejste vy dost schopní dát léky mým neduhům? ——— * Barta má představovati sedláka, ale tomu, jakožto polnímu zpěváku, lépe sluší píšťala, nežli harfa; která toliko lyryckou báseň znamená, ne pak sedlskou. Qui vitiare cupit rem prodigaliter unam, Delphinum sylvis appingit fluctibus aprum. [4] Kterak pak Libuše* česky prorokovala? Zdaž někdy cyzých Bohů na pomoc volala? O nesmrtelná Umko!** dcero Svěntovíta, Ty mne řeď, tvou obranou bude má čest jistá. Z Petřinského stánku, kde sy své tovaryšky Znát moudrost učila, na mne vpusť papršlky Umění svého, bych sy ouraz neuhonil, A přirozenost v snažení mém nepoškvrnil. V tvém lese svatém, an jest dubami obrostlý, Kde oltář drnový stál, teď mechem zarostlý, Tam, kde šedivý Cžech s synami se schazýval, Při selské oběti tvou chválu zpívával, ——— * Proroctví Libuše mezy básně patří. ** Svěntovít byl Bůh Cžechů tehdejších pohanů; jemuž já zde dceru od umění nazvanou Umka připisuji. Kdo proti tomu co máš, pamatůj, že Rictoribus atqe poetis semper fuit aequa potestas quidlibet audendi, pokud se to s přirozeností snáší. [5] Když zlatí časové plouli v samé sprostnosti, Pokudž ti Cžechové sloužili v nevinnosti, Tamť tobě novou službu s vděčností rozmnožím, A na nový oltář čistou obět položím. Mne jen, prosým, zachraň bídným býti veršovcem, Zváčem nemotorných slov nesmyslným lovcem. Nech mne naší češtinu bez nucení znáti, Bych mohl k pochopení Cžechům písně hráti. Odkudž jest to, že Phylobog svou nutí prácy? Průchod básně* zachovat nemá žádné mocy? Tys ho zamrštila, že se tě pyšný spustil; Teď veden pochlebenstvím hříchu se dopustil. Jak bloudící poutník, pohrdač vůdce svého.svého, ——— * Báseň tolik, co v němčině Gedicht. [6] Padá nenadále do neštěstí hrozného. Bohům se svěřil, jenž jeho řeči neznají, A ti ho k posměchu pletky tlachat nechají. Mozek sy rozdrchá pracý rytmů čtvernohých, Až mu neporozumí žádny z Cžechů moudrých; Budeli chtít ve verši křičet jméno Peron, Musý hledat u Rozy, jeli tam kde Zelon; Aby míle zpíval, nemůže být bez pění, Musý totiž na koncy s tím srovnávat vění, Ach věru! stane se to; řekneli SvatyněSvatyně, V jeho verši, nastojte! bude rochat svině. Ejhle Cžechu! na světlo jdou, prý, vazomluvky; Nerozumíšli tomu, jest tvůj rozum lehký. E: av; 2004 [7]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Höchenberger, Jan Tomáš
(Vytištěno v malém městě Pražském, u Jana Tom. Höchenbergra, knihtlačitele 1782.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 7

Autorem přítomné básně, podepsané pseudonymem Podbělovský, je Václav Stach. Text je v originálu vysazen švabachem. V našem vydání v souladu s předlohou zachováváme ypsilon po c-, s-, z- a ve spojce i stejně jako verzálu na začátku každého verše. Obdobně se chováme ke spřežkám užitým pouze namísto verzály s diakritickým znaménkem (Cžeskou, Cžecha, Ržímském). Pouze ve formalizovaném zápisu titulu opravujeme pravopis jak spřežek, tak velkých počátečních písmen (českou literaturu). Ligaturu písmen ae v latinském slově na straně [5] dole rozepisujeme, přehlasované ö vyznačené v tiráži na straně [1] pomocí malého e nad písmenem zapisujeme běžným znakem pro přehlásku. Verše přesahující na nový řádek zatahujeme, abychom umožnili přesný chod veršové statistiky. Stránkové kustody na stranách [3] a [6] rušíme. Latinský text v poznámkách pod čarou na stranách [4] a [5] pouze kolacionujeme. V jazyce Stachových veršů i autorem připojených poznámek pod čarou zachováváme na rovině hláskoslovné kvantitu samohlásek (slovůtného, pamatůj, míle, schazýval se, schvalně; s nim), hláskovou kvalitu (nepoškvrnil, též tvrdé zakončení substantiva skloňovaného podle vzoru kost: obět), ou- místo ú- (u) (ouraz, plouli) i další hláskové alternace (řeď, tj. řiď). Šetříme vkladné -d- a -l- (sedlskou, papršlky). V pravopisu ponecháváme rozlišení i - y, jež se v tomto nevelkém textu liší od současné normy pouze ve slovech přejatých (hystorykové, lyryckou). Jedenkrát užitý tvar slovesa být pro druhou osobu singuláru v podobě bez j- (sy) neopravujeme. Nevstupujeme do užívání velkých začátečních písmen v názvu knihy (Něco pro Cžeskou Literaturu), ve výrazech, kde verzála vyjadřuje úctu (Arcyotec, Bohové, Svatyně) či v adjektivech utvořených od valstních jmen (Petřinského). Hranice slov v písmu neměníme ve spojení jakoby (s. [3], v poznámce pod čarou: jakoby skutečný Arcyotec našeho národu byl) ani ve slovech, kde je vynechán spojovník (budeli, řekneli, nerozumíšli). V tvarosloví přejímáme v deklinaci substantiv nominativ plurálu větrové, časové a instrumentál plurálu dubami, synami. Neodstraňujeme ani příklonné -ť: onť, tamť nebo -ž: pokudž, odkudž. Minusku po vykřičníku nebo otazníku, který neuzavírá větný celek, dodržujeme (s. [3], ř. 6: Proč nemám být veršovcem? mám se jen dívat?). V interpunkci v jednom případě doplňujeme chybějící čárku v souvětí (s. [7], ř. 10) a na s. [6], ř. 13 měníme tečku na čárku podle významové souvislosti mezi větnými celky; šetříme však čárku před spojkou a (srov. s. [6], ř. 3) nebo v přirovnání uvozeném výrazem nežli (s. [4], v poznámce pod čarou: ale tomu, jakožto polnímu zpěváku, lépe sluší píšťala, nežli harfa;). Interpunkci ve vokativu nepřizpůsobujeme současné normě (srov. s. [4], ř. 9 nebo ř. 10).