báseň bez názvu

Podbělovský

Což mám vždycky rozprávět řečí nevázanou, Když uznávám češtinu veršů býti hodnou? Syn slovůtného Cžecha* má sy dát vzýt svou čest? Sedět v koutě němý, schvalně zanedbat pověst? Mne potomků chvála lektá: musým jim zpívat? Proč nemám být veršovcem? mám se jen dívat? Hle! vidím Phyloboga** harfu napínati, A čtvernohou píseň o knězy Ržímském hráti. ——— * Hystorykové mně dovolejí s Cžechem se, jakoby skutečný Arcyotec našeho národu byl, chlubiti. ** Kdo to čteš, nahlédni do zpěvu ke cti nejsvětějšího Otce Pia šestého od Phyloboga nedávno vydaného u Dysbacha. [3] Jak on se vynáší! kterak s nim motá! Sem y tam po obloze jak on se lopotá! Luka, pole, lesy, ze všech stran větrové Jsou mu k službám, k vůli se mu mění časové. Ani Barta nemá pokoj, musý harfu* vzýti, Do písně jeho sednout, veršům krásu dáti. Onť zpívá nebesky! pouhý člověk jest sprostý Vtip jeho pochopit. A já mám zůstat pustý? Nenechte mne tak hynout vy Bohové Cžeští; Nadchněte mne vaší sýlou duchové věští. Což? mám se utíkati k cyzých krajin Bohům? Nejste vy dost schopní dát léky mým neduhům? ——— * Barta má představovati sedláka, ale tomu, jakožto polnímu zpěváku, lépe sluší píšťala, nežli harfa; která toliko lyryckou báseň znamená, ne pak sedlskou. Qui vitiare cupit rem prodigaliter unam, Delphinum sylvis appingit fluctibus aprum. [4] Kterak pak Libuše* česky prorokovala? Zdaž někdy cyzých Bohů na pomoc volala? O nesmrtelná Umko!** dcero Svěntovíta, Ty mne řeď, tvou obranou bude má čest jistá. Z Petřinského stánku, kde sy své tovaryšky Znát moudrost učila, na mne vpusť papršlky Umění svého, bych sy ouraz neuhonil, A přirozenost v snažení mém nepoškvrnil. V tvém lese svatém, an jest dubami obrostlý, Kde oltář drnový stál, teď mechem zarostlý, Tam, kde šedivý Cžech s synami se schazýval, Při selské oběti tvou chválu zpívával, ——— * Proroctví Libuše mezy básně patří. ** Svěntovít byl Bůh Cžechů tehdejších pohanů; jemuž já zde dceru od umění nazvanou Umka připisuji. Kdo proti tomu co máš, pamatůj, že Rictoribus atqe poetis semper fuit aequa potestas quidlibet audendi, pokud se to s přirozeností snáší. [5] Když zlatí časové plouli v samé sprostnosti, Pokudž ti Cžechové sloužili v nevinnosti, Tamť tobě novou službu s vděčností rozmnožím, A na nový oltář čistou obět položím. Mne jen, prosým, zachraň bídným býti veršovcem, Zváčem nemotorných slov nesmyslným lovcem. Nech mne naší češtinu bez nucení znáti, Bych mohl k pochopení Cžechům písně hráti. Odkudž jest to, že Phylobog svou nutí prácy? Průchod básně* zachovat nemá žádné mocy? Tys ho zamrštila, že se tě pyšný spustil; Teď veden pochlebenstvím hříchu se dopustil. Jak bloudící poutník, pohrdač vůdce svého.svého, ——— * Báseň tolik, co v němčině Gedicht. [6] Padá nenadále do neštěstí hrozného. Bohům se svěřil, jenž jeho řeči neznají, A ti ho k posměchu pletky tlachat nechají. Mozek sy rozdrchá pracý rytmů čtvernohých, Až mu neporozumí žádny z Cžechů moudrých; Budeli chtít ve verši křičet jméno Peron, Musý hledat u Rozy, jeli tam kde Zelon; Aby míle zpíval, nemůže být bez pění, Musý totiž na koncy s tím srovnávat vění, Ach věru! stane se to; řekneli SvatyněSvatyně, V jeho verši, nastojte! bude rochat svině. Ejhle Cžechu! na světlo jdou, prý, vazomluvky; Nerozumíšli tomu, jest tvůj rozum lehký. E: av; 2004 [7]
Básně v knize Něco pro českou literaturu:
  1. báseň bez názvu