Což mám vždycky rozprávět řečí nevázanou,Když uznávám češtinu veršů býti hodnou?Syn slovůtného Cžecha* má sy dát vzýt svou čest?Sedět v koutě němý, schvalně zanedbat pověst?Mne potomků chvála lektá: musým jim zpívat?Proč nemám být veršovcem? mám se jen dívat?Hle! vidím Phyloboga** harfu napínati,A čtvernohou píseň o knězy Ržímském hráti.———* Hystorykové mně dovolejí s Cžechem se, jakoby skutečný Arcyotec našeho národu byl, chlubiti.** Kdo to čteš, nahlédni do zpěvu ke cti nejsvětějšího Otce Pia šestého od Phyloboga nedávno vydaného u Dysbacha.[3]Jak on se vynáší! kterak s nim motá!Sem y tam po obloze jak on se lopotá!Luka, pole, lesy, ze všech stran větrovéJsou mu k službám, k vůli se mu mění časové.Ani Barta nemá pokoj, musý harfu* vzýti,Do písně jeho sednout, veršům krásu dáti.Onť zpívá nebesky! pouhý člověk jest sprostýVtip jeho pochopit. A já mám zůstat pustý?Nenechte mne tak hynout vy Bohové Cžeští;Nadchněte mne vaší sýlou duchové věští.Což? mám se utíkati k cyzých krajin Bohům?Nejste vy dost schopní dát léky mým neduhům?———* Barta má představovati sedláka, ale tomu, jakožto polnímu zpěváku, lépe sluší píšťala, nežli harfa; která toliko lyryckou báseň znamená, ne pak sedlskou.Qui vitiare cupit rem prodigaliter unam,Delphinum sylvis appingit fluctibus aprum.[4]Kterak pak Libuše* česky prorokovala?Zdaž někdy cyzých Bohů na pomoc volala?O nesmrtelná Umko!** dcero Svěntovíta,Ty mne řeď, tvou obranou bude má čest jistá.Z Petřinského stánku, kde sy své tovaryškyZnát moudrost učila, na mne vpusť papršlkyUmění svého, bych sy ouraz neuhonil,A přirozenost v snažení mém nepoškvrnil.V tvém lese svatém, an jest dubami obrostlý,Kde oltář drnový stál, teď mechem zarostlý,Tam, kde šedivý Cžech s synami se schazýval,Při selské oběti tvou chválu zpívával,———* Proroctví Libuše mezy básně patří.** Svěntovít byl Bůh Cžechů tehdejších pohanů; jemuž já zde dceru od umění nazvanou Umka připisuji. Kdo proti tomu co máš, pamatůj, že Rictoribus atqe poetis semper fuit aequa potestas quidlibet audendi, pokud se to s přirozeností snáší.[5]Když zlatí časové plouli v samé sprostnosti,Pokudž ti Cžechové sloužili v nevinnosti,Tamť tobě novou službu s vděčností rozmnožím,A na nový oltář čistou obět položím.Mne jen, prosým, zachraň bídným býti veršovcem,Zváčem nemotorných slov nesmyslným lovcem.Nech mne naší češtinu bez nucení znáti,Bych mohl k pochopení Cžechům písně hráti.Odkudž jest to, že Phylobog svou nutí prácy?Průchod básně* zachovat nemá žádné mocy?Tys ho zamrštila, že se tě pyšný spustil;Teď veden pochlebenstvím hříchu se dopustil.Jak bloudící poutník, pohrdač vůdce svého.svého,———* Báseň tolik, co v němčině Gedicht.[6]Padá nenadále do neštěstí hrozného.Bohům se svěřil, jenž jeho řeči neznají,A ti ho k posměchu pletky tlachat nechají.Mozek sy rozdrchá pracý rytmů čtvernohých,Až mu neporozumí žádny z Cžechů moudrých;Budeli chtít ve verši křičet jméno Peron,Musý hledat u Rozy, jeli tam kde Zelon;Aby míle zpíval, nemůže být bez pění,Musý totiž na koncy s tím srovnávat vění,Ach věru! stane se to; řekneli SvatyněSvatyně,V jeho verši, nastojte! bude rochat svině.Ejhle Cžechu! na světlo jdou, prý, vazomluvky;Nerozumíšli tomu, jest tvůj rozum lehký.E: av; 2004[7]