Což mám vždycky rozprávět řečí nevázanou,
Když uznávám češtinu veršů býti hodnou?
Syn slovůtného Cžecha* má sy dát vzýt svou čest?
Sedět v koutě němý, schvalně zanedbat pověst?
Mne potomků chvála lektá: musým jim zpívat?
Proč nemám být veršovcem? mám se jen dívat?
Hle! vidím Phyloboga** harfu napínati,
A čtvernohou píseň o knězy Ržímském hráti.
———
* Hystorykové mně dovolejí s Cžechem se, jakoby skutečný Arcyotec našeho národu byl, chlubiti.
** Kdo to čteš, nahlédni do zpěvu ke cti nejsvětějšího Otce Pia šestého od Phyloboga nedávno vydaného u Dysbacha.
[3]
Jak on se vynáší! kterak s nim motá!
Sem y tam po obloze jak on se lopotá!
Luka, pole, lesy, ze všech stran větrové
Jsou mu k službám, k vůli se mu mění časové.
Ani Barta nemá pokoj, musý harfu* vzýti,
Do písně jeho sednout, veršům krásu dáti.
Onť zpívá nebesky! pouhý člověk jest sprostý
Vtip jeho pochopit. A já mám zůstat pustý?
Nenechte mne tak hynout vy Bohové Cžeští;
Nadchněte mne vaší sýlou duchové věští.
Což? mám se utíkati k cyzých krajin Bohům?
Nejste vy dost schopní dát léky mým neduhům?
———
* Barta má představovati sedláka, ale tomu, jakožto polnímu zpěváku, lépe sluší píšťala, nežli harfa; která toliko lyryckou báseň znamená, ne pak sedlskou.
Qui vitiare cupit rem prodigaliter unam,
Delphinum sylvis appingit fluctibus aprum.
[4]
Kterak pak Libuše* česky prorokovala?
Zdaž někdy cyzých Bohů na pomoc volala?
O nesmrtelná Umko!** dcero Svěntovíta,
Ty mne řeď, tvou obranou bude má čest jistá.
Z Petřinského stánku, kde sy své tovaryšky
Znát moudrost učila, na mne vpusť papršlky
Umění svého, bych sy ouraz neuhonil,
A přirozenost v snažení mém nepoškvrnil.
V tvém lese svatém, an jest dubami obrostlý,
Kde oltář drnový stál, teď mechem zarostlý,
Tam, kde šedivý Cžech s synami se schazýval,
Při selské oběti tvou chválu zpívával,
———
* Proroctví Libuše mezy básně patří.
** Svěntovít byl Bůh Cžechů tehdejších pohanů; jemuž já zde dceru od umění nazvanou Umka připisuji. Kdo proti tomu co máš, pamatůj, že Rictoribus atqe poetis semper fuit aequa potestas quidlibet audendi, pokud se to s přirozeností snáší.
[5]
Když zlatí časové plouli v samé sprostnosti,
Pokudž ti Cžechové sloužili v nevinnosti,
Tamť tobě novou službu s vděčností rozmnožím,
A na nový oltář čistou obět položím.
Mne jen, prosým, zachraň bídným býti veršovcem,
Zváčem nemotorných slov nesmyslným lovcem.
Nech mne naší češtinu bez nucení znáti,
Bych mohl k pochopení Cžechům písně hráti.
Odkudž jest to, že Phylobog svou nutí prácy?
Průchod básně* zachovat nemá žádné mocy?
Tys ho zamrštila, že se tě pyšný spustil;
Teď veden pochlebenstvím hříchu se dopustil.
Jak bloudící poutník, pohrdač vůdce svého.svého,
———
* Báseň tolik, co v němčině Gedicht.
[6]
Padá nenadále do neštěstí hrozného.
Bohům se svěřil, jenž jeho řeči neznají,
A ti ho k posměchu pletky tlachat nechají.
Mozek sy rozdrchá pracý rytmů čtvernohých,
Až mu neporozumí žádny z Cžechů moudrých;
Budeli chtít ve verši křičet jméno Peron,
Musý hledat u Rozy, jeli tam kde Zelon;
Aby míle zpíval, nemůže být bez pění,
Musý totiž na koncy s tím srovnávat vění,
Ach věru! stane se to; řekneli SvatyněSvatyně,
V jeho verši, nastojte! bude rochat svině.
Ejhle Cžechu! na světlo jdou, prý, vazomluvky;
Nerozumíšli tomu, jest tvůj rozum lehký.
E: av; 2004
[7]