Prostibolo duše (1894)

Arnošt Procházka

Diplomatická verze Ediční verze
PROSTIBOLO DUŠE.
[1] Vydáno bylo této knihy 200 výtisků, vesměs číslovaných, a sice prvých 25 exemplářů na hollandu s autografem spisovatelovým, ostatních 175 exemplářů na velinu. Nové vydání této knihy nebude již nikdy uspořádáno.
Číslo:
[2] Praha MODERNÍ REVUE 32 Poštovská ulice 32 1895 Všechna práva vyhrazena
Prostibolo duše
Arnošt Procházka
[3] Une nuit que j’étais près ďune affreuse Juive, comme au long ďun cadavre un cadavre étendu, je me pris à songer près de ce corps vendu à la triste beauté dont mon désir se prive. Charles Baudelaire.
[5]
VYHNANEC
Ve spasmu nahých žen kdy v lásky orgiích mřel cudných květů sníh, svůj svadlý křísil sen. Té vášně ve plamen lkal smutně, černý mnich, zře boha, v žlutý jih jak vzlétá – strastí plen. 7 A hnusem nasycen kdy v lethargii ztich’ zas’ jeho rudý sten a rozdrásaný hřích, v noc mrtva rozprášen – spal v nových liliích. [8]
KONEC POHÁDKY
La chair est triste, hélas! et j’ai lu tous les livres.....livres... Stéphane Mallarmé.
A les opět zpustnul. Princeznu zlatou zase vězní v černém hradě trojhlavý drak a chrlí žár a síry v třesoucí se děsem kraj. Je mrtvo kol. Smutno je ňadro mé a smutna duše má. Na volných vlnách neúkojných tužeb se chvěje, 9 ve stojatých vodách pohřebných slz se utápí. Je mrtvo kol. A les opět spustnul. Kvílící zvuk táhne se zněmlou houští, výr těžkým tepotem křídel tiš hluchou brázdí..... teď v stínech blesklo ustrašené oko a laň prchá, bílá laň. Má duše se modlí. Nebo choří starci jdou ve vyhnanství hlubokými závějemi a hlad je vede. 10 Vojíni klekají před bitvou pod žehnajícím objetí kněze. A les opět zpustnul. Oplzle hnusné tance vede šerednost nečistých čarodejnic nad ohni smrdutých kouřů a z dáli ozývá se nářek stád hnaných na porážku, ryk matek, jimž berou mláď. Hadi! Duše má rozervána řítí se v skon. Tupí barbaři vtrhli do obětnic nedotknutých, hruborucí, zprznili cudnost květův a poplvali bílou něhu světic. Servány jsou úběly svatebních rouch čistých nevěst, 11 vůně myrt nevinnosti do prachu stékají, panenství mystické krvácí ve chlípných rictech masa. A les opět zpustnul. Nádhery královských jasů rozváty. Šero mlžné a sychravé zaplavuje rozdupanou zemi. Šero mlžné a sychravé pláče s dalekých nebes. Šero mlžné a sychravé plně sytí třísnivým kalem duši mou. A les opět zpustnul. [12]
ZDRCENÁ REVOLTA
Otravné páry valí se nad sžehlou zelení povadlých luk a smutkem pokosených polí, kotouči olověnými ovíjí kostry stromů, v hluchý kraj lehajíce a němost shroucených obzorů. 13 Mraky se plazí v černé tíze oblohou, padají v neplodné klíny mrtvých údolí, snoubí s rudými výdechy zejících roklí, v drtivém tichu nehybných mrazů. Slunce jen jako vřed otevřený a jitřící 14 v prohlubni stínů sazové dálky, neznámých světů příšerna hasnoucí oko, v posledních křečích dáví tu zkažené krve své stydnoucí kapky. Duše má v poušti té, smrtelné agonii 15 žití a vesmíru závidí strnulost tupou zvěři a necitný klid hmotě, vzpírá se vzepjetím svrchovaným zlomených sil, v konečné touze rozšláplého srdce, svíjí se v zápase marném po teplém světle, aby se v chvíli 16 zřítila zdrcena do tůně bolů prázdna a samoty. [17]
POPRAVA DUŠE
Scharrt mich, wenn ich verendet, ein Aas zu den Aesern. Felix Dörrmann.
Snů chodbami jdu v šerém přítmí jak v labyrinthu podzemním. Dál zeje prázdnou propastí a slunce mrtvo zhaslo v chumlech mraků. Jen černé náspy, hradby sazí, 18 kyklopická stavba stínů zoufalství. A nikde výhled na zeleň panenskou neposkvrněných krajů. Štkavý pláč zklamaných nadějí prolomuje natlačené vrstvy těžké atmosféry, voskové květiny sklenníkův uvadají v přívalu studených větrů roztříštěnými tabulemi, andělé lkají nad smutným hříchem v prachu ponížení, panny svaté roucha svá rvou a popel sypají na zlatozáři sametných vrkočů. Tma pustých nocí neplodné zimy dusí křehké stonky květů budoucích jar, Smrt hýří nad hroby samovrahů bez křížů lásky v nesvěcené půdě. A v jekot vichrů půlnočních, z plísní páchnoucích jeskyň zločinů, 19 proniká temný chorál chroptivých hlasů příšerně mystických litanií k Satanu, černá mše slaví své orgie na ztupených symbolech Boha, svatební lože cudných nevěst kal hanobí, oltáře lesbické lásky halí se v oblaky kadidla, spasmodické křeče zmítají obnaženými údy nestoudných žen. A stále divě zní, v skřípotu zubů, ó Pane náš a Spáso naše, Satane vševládný, Vítězi nad Bohem, Satane nádherný! 20 Duše v závratích nečistých třese se,se jak v deliriu alkoholik sežehlý, do pekla rozšlapaných snů řítí se s rachotem hnátů umrlčích. Hnus a špína valí se dusivým proudem ve zhustlý vzduch šerých chodeb dnů, jdu v labyrinthu podzemním do černa bezvýchodného, v propasti prázdna. [21]
HARAKIRI
Jest dokonáno! Ty’s odešla v tu dáli studenou, kde v kalných mlhách obzoru mrou vzpomínky jak přísvit vlahé záře, když slunce zašlo v západ. Tak tiše mrou... 22 a duše s nimi – – – Juž zemřely! Jen duše bolně chví se po sledních dotecích – z neznáma jdou jak lehce vdechnuty – tvý ruky. Juž není to ten žár tak drásavý a mučivý jak vzpomínky, 23 jež opět skutečností stát se chce – v těch cestách citu v minulost juž nehoří ten požár nádhery a radosti – – tvé tělo královské..... Tvé tělo vítězné! Zas’ jiných paží dvé mou šíji objímá, a nové ňadro se vilnou rozkoší 24 na prsa moje tiskne, a údy nepoznané se v moje vplétají – to tělo ledové! to tělo lhostejné! to tělo koupené! A ústa moje navždy sžehnuta jsou ohněm retů tvých, v noc mého bytí plá jenom tělo tvé jak úběl tuberos. 25 Ta vůně otravná! V ní duše nadšením se ztrávila, v ní mládí výsklo naposled, k nebesům trysknouc až. Ten plápol žhavý, ten jas, jenž slunce zastínil – – – jak chladné světlo měsíce teď padá v nitro mé. A vzpomínky v ně tiše kráčejí jak z cel svých jeptišky 26 k večerní modlitbě... Jest večer. V tmy duše mé se hloubí chrám, jenž opuštěn – jen výdech omamný tu květů vlá, jež trouchniví. Svatyně znesvěcená rukou hanebnou: na oltáři, jenž Panně oběť nes’, Venuše Vulgivaga své hnusné slaví orgie – – 27 jest k dávení to hnus! – – – nevěstu objat touží duše, nevěstu s velkým, hnědým okem nevinnosti, kde vášeň čistá svítí – – – – a rámě tiskne ženu potulnou, jež lživou rozkoš chvíle prodává! Má duše ve vzpomínkách víří, vše směsuje se náhle, jas podléhá, jas zhasíná, 28 jas v šeď se ztápí – jak netopýrů let vzpomínky v nitro vznášejí se neslyšně... já v mraků temnoty se pnu jak maják, v němž oheň vyhasl – a kolem černá bouře vře a vichr bije sychravý – sám, samoten... poslední plavec naděje 29 ve vlnách jeku zahynul... tak tupě, bez účasti zřím, jak pouze nemoc úkradkem se ke mně druží a za ní smrt se plíží s tváří sebevraha... [30]
ET TOUT EST EFFRAYANT LORSQU’ON Y SONGE Maurice Maeterlinck
Zvířený prach!... Řítí se a sžírá zeleň svěží. – Mraků popel strnulý vzduch plní!... Smrt kol táhne šírem. Ledný dech! A měkký vánek!... Mlhy sněží... Poušť se v saze halí. – Po vláze ret vyschlý práhne. Na obzoře rudý zážeh: jitro!... Červánky dne!! – Temní... fialové páry... Zase ve tmách tápat! 31 Kříže hřbitovní ční v prázdno. Večer. Touha stydne... Ráno stejnou záři má a stíny jako západ!! Jas a tma. Boj a klid. Žití smích a tragedie. – Výkřik zoufalství... Krev! jen krev!... všady cíl a nikde!! ... Tělo hyne v křečích... Duší zmítá agonie. Mrtvá tiš – – – jen otázka ta věčná: vítězství kde?! [32] Im Übrigen ist Alles Dreck und hat wahrhaftig keinen Zweck! Magst du das Höchste ahnend streifen: Du kannst nicht deinen Schatten begreifen. Hermann Conradi.
[33] Obsah: Vyhnanec7 Konec pohádky9 Zdrcená revolta13 Poprava duše18 Harakiri22 Et tout est Effra antEffrayant31
[35] DOTIŠTĚNO DNE 11. PROSINCE 1894 NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA KNIHTISKAŘE PRAHA 146 V JIRCHÁŘÍCH 146
E: sf; 2004 [36]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Stivín, Emanuel
(Moderní revue - 32 Poštovská ulice 32 - Dotištěno dne 11. prosince 1894 na strojích Emanuela Stivína knihtiskaře - Praha - 146 v Jirchářích 146.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 36

Autor motta: Baudelaire, Charles;Conradi, Hermann
(Charles Baudelaire. Hermann Conradi.)

Motto: Baudelaire, Charles;Conradi, Hermann
(Charles Baudelaire. Hermann Conradi.)