POPRAVA DUŠE
Scharrt mich, wenn ich verendet, ein Aas zu den Aesern.
Felix Dörrmann.
Snů chodbami jdu v šerém přítmí
jak v labyrinthu podzemním.
Dál zeje prázdnou propastí
a slunce mrtvo zhaslo v chumlech mraků.
Jen černé náspy,
hradby sazí,
18
kyklopická stavba stínů zoufalství.
A nikde výhled na zeleň panenskou neposkvrněných krajů.
Štkavý pláč zklamaných nadějí prolomuje natlačené vrstvy těžké atmosféry,
voskové květiny sklenníkův uvadají v přívalu studených větrů roztříštěnými tabulemi,
andělé lkají nad smutným hříchem v prachu ponížení,
panny svaté roucha svá rvou a popel sypají na zlatozáři sametných vrkočů.
Tma pustých nocí neplodné zimy dusí křehké stonky květů budoucích jar,
Smrt hýří nad hroby samovrahů bez křížů lásky v nesvěcené půdě.
A v jekot vichrů půlnočních,
z plísní páchnoucích jeskyň zločinů,
19
proniká temný chorál chroptivých hlasů příšerně mystických litanií k Satanu,
černá mše slaví své orgie na ztupených symbolech Boha,
svatební lože cudných nevěst kal hanobí,
oltáře lesbické lásky halí se v oblaky kadidla,
spasmodické křeče zmítají obnaženými údy nestoudných žen.
A stále divě zní, v skřípotu zubů,
ó Pane náš a Spáso naše,
Satane vševládný,
Vítězi nad Bohem,
Satane nádherný!
20
Duše v závratích nečistých třese se,se
jak v deliriu alkoholik sežehlý,
do pekla rozšlapaných snů řítí se
s rachotem hnátů umrlčích.
Hnus a špína valí se dusivým proudem
ve zhustlý vzduch šerých chodeb dnů,
jdu v labyrinthu podzemním
do černa bezvýchodného,
v propasti prázdna.
[21]