Srdcové eso (1902)

Adolf Racek

Diplomatická verze Ediční verze
SRDCOVÉ ESO
[1] KNIHY TÉTO VYTISKNUTO 300 EXEMPLÁŘŮ.
[2] SRDCOVÉ ESO.
V PRAZE. SVÝM NÁKLADEM VYDAL V. R. HERLES. 1902.
[3] KNIHA TATO JEST TŘETÍ TIŠTĚNÁ KNIHA AUTOROVA.
TISKEM DRUŽSTVA KNIHTISKÁRNY V HRANICÍCH.
[4] SMUTKY
[5]
Já usínám a vedle otec můj, Já usínám a vedle otec můj,
 já usínám a vedle matka má, já usínám a vedle bratr můj, já usínám a vedle sestra má. A milenka, ne, ne, to bůh je můj. Nechte mne zakrýt čelo v dlaně a zavřít horký, slepý zrak a mnohou tajnost nechtě mne dnes říci, neb aspoň cítit dovolte mně, tušit a neanalysujte ptáka mluvu! Než budu světcem kajícím a němým, než vážný vztyčím oltář karakteru, jen ještě dnes mne člověkem být nechte, jenž vše chce říc a mnoho zamlčí, jen ještě dnes mne nechte básníkem!
Jsem ďábel tváří, duší satan zpola, Jsem ďábel tváří, duší satan zpola,
 jsem propasť zející, jsem haluz holá, již zlámal Blesk! Jsem černý mrak, jenž v západ rudě hoří, jsem pěna špinavá na skalách v jedu moři, jež zanítilo Slunce! Jsem močál smrdutý a nečistá jen stoka, jsem ropuch bydlištěm, nápojem štíra, mloka a přece zrcadlím nesmírná Nebesa! 7
Pojď vážit lidské štěstí, Pojď vážit lidské štěstí,
 pojď měřit lidský žal a zamyšleně ptát se, kdo k nám je zavolal! Kdo nasel do mých ňader tak měkkých zrno zla, a působivost vznětů, kam ta se poděla! My zahyneme, zahyneme, ale ty divné písně mé, ach, nač jich pro věcnost, ach, nač jen ty všeho smutky šílené! Nač hlad a bolesť, zapomnění, tyranská krutost pohlaví, ach, rci, kdo nemá náboženství, kdo na to všechno odpoví! Nač vina, hoře, zápas, vzdory, zoufalé vlastní vědomí, proč ne jen smích a zuřivý tanec! Mlč! Slyš, co praví svědomí! 8
Na effekt všechno vypočteme, Na effekt všechno vypočteme,
 kritice všechno vhodíme, tak nejvnitřnější svoje hnutí my před výsměchem ukryjem! A necháme se obviňovat, své hříchy sami vyznáme a pokorou a němým tichem své nepřátely zničíme!
A já byl atom A já byl atom
 a já budu atom a já budu atom a já budu šťasten! A já jsem atom, vědomý atom a já cítím bolesť A já jsem jen atom! A já jsem jen atom, a hvězda je atom, a já cítím vinu, hvězda necítí vin? A hvězda je atom a já jsem jen atom, má touha je vesmír toť vina a hřích! 9
Ten zemře líp, Ten zemře líp,
 kdo zemře dřív; ten šťastně hrá, kdo zapírá. A já, já nejsem nic, jen ten, jenž mluví ze mně a já, já nejsem nic, jen matka moje země. Hoj, průhledný potok, průhledný, čistý, a já jsem zde nahý a já mám radosť, a já se směju a já mám radosť!
Mám duši, mám? Mám duši, mám?
 Mám lásku, mám? Mám víru, mám? Mám talent, mám? Či všechno snad, či všechno snad, či všechno snad, je suggesce? 10
Kdy přec se zbudu sebe, Kdy přec se zbudu sebe,
 tak zcela doopravdy, kdy budu objektivní, kdy budu epický? Kdy budu zcela klidný, víc ideově přesný; jak odhodit ten sladký moravský lyrismus? Kdy budu dosti chladný, kdy seznám dosti lidí, bych konstruoval typy k velkému dramatu? A praktický kdy budu, kdy stačí konstatovat žurnalisticky povrch bez trapných analys?
Humor, humor, humor Humor, humor, humor
 byl nádherný, červený pes a věrný byl moudrý můj pes a silný byl můj pes! Humor, humor, humor! Já zarazil svého jsem psa, ach, přeškoda mého je psa, dnes dobrý mohl být! Humor, humor, humor teď na cestě v tajemno kdes, ten chránil by, vedl by mne, tu bestii mít dnes! 11
Tam budeme spát, Tam budeme spát,
 tam budeme snít, o čase snít – – – Tam budeme spát, tam budeme snít, o kosmu snít – – – Tam budeme spát, tam budeme snít, o hmotě snít – – – Tam budeme spát, tam budeme snít, o duších snít – – – Tam budeme spát, tam budeme snít, svých o snech snít – – – Tam budeme spát, tam budeme snít, o smrti sny, o smutku sny, snít velké sny, až umřeme! – 12
Dnes, ach, jsem zde a zítra kde Dnes, ach, jsem zde a zítra kde
 tuláka osud zavede? Tak landám a se potácím a že nedojdu, již, již vím. Svědomí tím se skonejší, že neumím být ctnostnější. A umění, pro děti tret, napálit genialně svět! A potom zajít v samotu a síly lidské měřit tu, a vytvořiti karakter, dokázat nicotnost všech věr, svůj systém najít v moudrosti a připravit se ke smrti. Já slýchal to, nu, já to vím a přec dnes v pranic nevěřím a s naivností sextana bez rýmů blábolím la, la, 13 já nedbám kritik aesthetů, akutních právě námětů, po třetí půjdu bez tlesku exemplar všivý netřesku. Ne, ach, to není, co chtěl jsem říc’, vždyť já jsem měl přec cosi říc’! A jistě cosi nového, ach, já sám nevím, co, ach, co! Blábolím verše pomaten, já zas jen hledám, hledám jen. Již po druhé a znovu zas, ne, tisíckrát a znovu zas! Já myslil, již, již, již mám klid, epika aspoň klamný klid! Aspoň ten ironický klid, poseura histriona klid! Přec ne! Hleď, hleď tam vichor hesla zvedá a křičí: Scípnout, sešílit! 14
Ach, matko, matko, matko, Ach, matko, matko, matko,
 kde jsi, má matko? Ach, matko, matko, matko, mých matek matko! Ach, matko, matko, matko, má první matko! Ach, matko, matko, matko, má dobrá matko! Ach, matko, matko, matko, kde jsi, má matko? Ach, matko, matko, matko, matko má! Chci matku, matku chci!
Já nejsem mravný dost Já nejsem mravný dost
 být luzy básníkem, těch čistých instinktů, ač krev jsem z krve jich uměním zkažená! Já nejsem mravný dost, já kradl, smilnil jsem, já toužil po slávě, já nejsem čistý dost být luzy básníkem! A chtěl a chtěl bych být a drze vyzpívat všech pudů nadání, jich zápasy, já chci být luzy básníkem! 15
Stín budu bílý, Stín budu bílý,
 stín budu temný. Stín budu temný, ty stíne můj! Stín budu bílý, ach, hvězdo má! Stín budu temný, ty hříchu můj! Stín budu bílý, ach, cnosti má! Stín budu temný, osudný stín, ty stíne můj!
Je to tak komické, Je to tak komické,
 šíleně směšné, je to tak k smíchu zoufalé! Tamhle je bordell, tamhle je kříž, tam porodnice, tam jatky výš! Je to tak komické, šíleně směšné, je to tak k smíchu zoufalé! 16
Pes prašivý se choulím do sebe, Pes prašivý se choulím do sebe,
 já sbitý pes se svíjím spráskaný a kajicnost mé údy zlámala a nicotnost mne v sebe zdrtila, že zborcené je lidské srdce mé, v prach potřená je červa duše má. Já hledím v hvězdy, v nekonečnou modř a slyším hudbu, ne nástrojů, ne, ne, vzdálenou hudbu světů, světla, snů a hledím vyjeven a skrčen, bázlivý a hrozný, smutný skřek tušící bestie mně ústa v křečích, v mukách rozsmeká, řvu věčnou bázeň, ruce rozpřáhám a dusím se a nezřím, neslyším, jen rozplývám se ztráceje své já a volám, křičím, šeptám, blábolím a vyji, sténám, úpím, říji v tmách.
Tajemství veliké Tajemství veliké
 mé, kdo je uhodne z mých čtenářů, mé hříšné tajemství? Tajemství nezrazené, tajemství ukrutné, tajemství blasfemické, tajemství, ach, tajemství! 17
Pst! Pst!
 Ona se blíží a je tak svůdná a je tak tichá, ona se blíží, – – – Pst! Pst! Ona se blíží a je tak sladká a je tak němá, ona se blíží, – – – Pst! Pst! Ona se blíží a je tak krásná a je tak vážná, ona se blíží, – – – Pst!
Mám tušení, Mám tušení,
 mám temné tušení, mám tušení! – – – Tušení! – – – 18
Mé otectví, Mé otectví,
 ach, otectví, před zrozením mé otectví, před zplozením mé otectví, před otců mých mé otectví, všech v bolestech mé otectví, všech v tušeních mé otectví, všech v prasíle mé otectví, všech v závrati mé otectví, ach, otectví!
Proč se tak bojím šílenství, Proč se tak bojím šílenství,
 proč tuším velká tajemství, proč tuším velká tajemství, proč se tak bojím šílenství? Je to tak tajemné a zvláštní, tajemné, zvláštní, tajemné, a kdo jsi ty, jenž se neustále tážeš, ty za mnou, ty ve mně, ty vedle mne? 19
Když bude fiasko, bude velkolepé, Když bude fiasko, bude velkolepé,
 to bude fiasko úchvatné! Když bude fiasko, bude velkolepé, to bude fiasko nádherné! Když bude fiasko, bude velkolepé, když bude fiasko, bude královské!
Jak modlil jsem se na jiné kdysi hvězdě? Jak modlil jsem se na jiné kdysi hvězdě?
 Jak modlit se budu na jiné kdesi hvězdě? Zda sejdeme se s bratřími jiných světů? Zda sejdeme se k srozumění záhad? Zda porozumíme svým smutkům, dální bratří, jež miliony věků jen suggescí touhy mluvili jsme spolu. Zda otázky a pochybnosti své si pochopíme, zda usmějem se ve znamení náboženství? A zmizí bázeň v společenství s kosmem? Zda zmizí symbol tajemných tušení v blízkosti nesmírných rodin? Co bude z mých bratrů ptáků, z mých sester žlutých růží, z mých podobenství, mraků, písní, nádher krystalů? A jaké heslo a nové obrazy budou nám a jaká radost a přání a neznámé co bude nám a novou touhou a strachem? 20
Tvor bídný k modlitbám, Tvor bídný k modlitbám,
 k nejlepším modlitbám, jež lidstvo země má, já červ se odvážil! Pln blasfemie padouch rouhavý svým každým rýmem, každým veršem svým jen hřích a vinu, klam a strach zřím růst! A musím modlit se! Křičících lyrismů a slov svých zmatením, šíleně spontánních, tam do hvězd zpovědí se k smrti vysílit! O tíhy vědomí, o touho očisty básníků svatosti a smyslů nejhlubších. 21
Má rodná země, chlebodárná, štědrá, Má rodná země, chlebodárná, štědrá,
 má rodná země, rodná země lidstva; Mé tělo slabé, duchotvorné tělo, mé tělo bezbranné, bolestí tělo; O hmoto smutná, hvězdoplodná hmoto, má sestro životodárná, sestro ducha: ach, odpusťte mně všechny hříchy moje naproti hmotě, zemi, tělu, hříchy; jsem děcko člověčí a zpátky přijdu, zkad vyšel jsem a ve věčnosti časů chci čistým být a rouhání a viny a blasfemií, hříchů vámi prostý! Odpusťte mi!
Já nevím, zda lilie, Já nevím, zda lilie,
 já nevím, zda vavřín, já nevím, zda leknín, já nevím, zda růže! Já nevím, zda ona, já nevím, zda sestra, já nevím, zda cudnosť, já nevím, zda smrť. Já nevím, zda víra, já nevím, zda snové, já nevím, zda život, já nevím, zda hřích. 22
Já zaprodal jsem mnoho – Já zaprodal jsem mnoho –
 a nedostal jsem nic, já zaprodal jsem mnoho a nelituju nic! Já zaprodal jsem mnoho a zaprodám i víc, já zaprodal jsem mnoho, já vyzískám si víc! Já zaprodal jsem mnoho, já prodal žebrákům, až ukradnou mně všechno, já půjdu k žebrákům!
Co bude zítra, Co bude zítra,
 co bude zítra? Co bylo včera, co bylo včera? Dnes co je, nevíš, dnes co je, nevíš? 23
Mám velkou illusi Mám velkou illusi
 a hroznou skepsi mám, mám silné nadšení a nejhlubší mám hnus, v myšlení sofisma v cítění symboly, mám hrdost podlosti, v bolestech radost mám, v žebrotě mám svůj škleb, jak ďábel chlípný jsem, mám tisíc myšlének a hříchů bez počtu a velkou illusi a jedno tajemství, jež lze snad vyslovit, ne zradit, rozluštit!
O měl jsem, měl jsem velké nadání, O měl jsem, měl jsem velké nadání,
 však málo síly, síly málo měl jsem, já mohl vzkřísit Fausta, Hamleta, já abbé davy mohl fascinovat, já měl jsem jistě velké nadání, však málo síly, síly málo měl jsem. 24
Mé dětství, dětství, kde je moje dětství? Mé dětství, dětství, kde je moje dětství?
 Dejte mně dětství, najděte mé dětství! O vraťte mně je, pro boha vás prosím, mé dětství vraťte mně, Ježíši, moje dětství! Jen málo roků vrať mně dívčo, v snách ty a mnoho roků vrať mně poesie! Mé mládí celé vrať mně moje víro, já na kolenách prosím, ruce spínám!
Ještě jen maličko dnů, Ještě jen maličko dnů,
 ještě jen maličko dnů, ještě jen maličko dnů a půjdeme pryč! Půjdeme pryč, půjdeme pryč, půjdeme z Evropy, půjdeme z Moravy, půjdeme pryč! Ještě jen maličko dnů a půjdeme pryč, půjdeme za Sluncem, půjdeme pryč! 25
Ten nástroj nekoupím, Ten nástroj nekoupím,
 ten nástroj ukradnu! Jest ještě jistě čas, nu vždyť je ještě kdy! Na píseň nejlepší, na píseň úchvatnou, na píseň poslední.
Já vlastní hledal sloh Já vlastní hledal sloh
 a já jej nenašel, jen výkřik šílený se vydral z prsou mých. Já vlastní hledal sloh, já vlastní hledal sloh a já jej nenašel, jen výkřik bolestný se vydral z ňader mých. 26
Odvykám trópům, figurám Odvykám trópům, figurám
 a metaforám, obrazům. Zda zpět, zda zpět se vrátíme, zda vrátíme se? Co říc’ je, všechno povíme, povíme všechno, co je říc’, my zpět, my zpět se nevrátíme, my nepřijdeme zpět.
Já experimentu se nebál nikdy, Já experimentu se nebál nikdy,
 já se svou duší hrál jak se strunami ladič, já experimentu se nebál nikdy, já s city hříšně hrál jak malíř s barvou. Já hraje se srdcem vždy pozoroval, jak svíjelo se, jak se k smrti třáslo, já pozoroval a vše dvakrát cítil, já pozoroval, vše na dvojako cítil. Se zdáním umělce já lékařsky byl chladný a že jsem zkazil vlastní hříšně nitro a že jsem zkazil své a jiných štěstí jste vinni vy svou silnou suggescí, bych zkoušel jen, a pozoroval, hrál a v experimentech se v mukách prolamoval a všechno jasně zřel, tu jedinou cnost měl, ji v písních bez příkras bych v křeči vykřikoval. 27
Jsem lidí svoboden, Jsem lidí svoboden,
 a kdyby náhle tam, tam dole v ňadrech mých, zas černá blasfemie kdys vztekle zavyla a v mukách zaúpěla, ne, tu bych nezradil, o tu bych zařval zas! O tu bych zaskučel v svíjení zdrceném a potom žalem řil a třebas zalkl se!
On bude hrát, on bude hrát On bude hrát, on bude hrát
 na jedné struně solo hrát! Svou píseň hrá, o zaprodaných hrá, hrá píseň, hrá, o zapadlých ji hrá! Svou ironickou hrá, on výborně ji hrá, on hroznou, vlastní píseň dobře hrá! On bude slavným, já nebudu slavným, já nebudu slavným a on bude slavným! Ach, šeří se, šeří, stmívá se, stmívá, mne dnes tak divně hlava pobolívá – 28
Tragiko, tragiko grafomanie, Tragiko, tragiko grafomanie,
 tragiko vlastní má i velkých básníků, jež ústíš v naší síle životní, jež splýváš se strachem před zánikem! Komiko, komiko grafomanie! Jsme příklad výstražný svým potomkům, jsme zakuklení tiší šílenci, vše v sobě v bláznovství svém ubijem! Zoufalá tragiko grafomanie, ubijem v sobě umělce, ubijem štěstí a ženu a klid, my ubijem sebe, tragická komiko grafomanie!
To psal jsem tehdy, to tehdy, To psal jsem tehdy, to tehdy,
 jen vzpomínat ne, ne! Ten jistě, komu psal jsem, pochopí, uhodne! V těch sentimentálních verších, v té písni naivní člověk se snadně schová a tajně vyteskní. Líp měkkou lidskost skrýt tak, když nutno být brutálním; když nutno být prostitutem, jsem přec jen urputným! 29
Strom plný plodů, až se láme, Strom plný plodů, až se láme,
 – nu, vždyť vy přece chápete, snad je ho, věřte, přece škoda; vždyť jsme jen jednou na světě! – – Ach, kdyby raděj plně kvetl! – Věc každá má svůj rub a líc! Jak, přátelé, jsme zde se sešli, tak nesejdem se nikdy víc! Žil jednou básník v malé zemi, chtěl vytvořit kdes v kraji typ – nač ten vás fanatický výraz, nač skeptické: měl žíti líp?! – – – – – – – – Ten kuplet řeže zatraceně, jen nemyslit nic – nic – nic – nic; jsme, k čertu, jednou na světě, tak nesejdem se nikdy víc! – 30
Diletant nedostudovaný Diletant nedostudovaný
 a matrikový katolík, impertinentní proletář jsem a skeptický jsem fanatik. A moderně jsem romantický a komediant vulgární, bezkarakterní zloděj-básník a symbolista bigotní. Jsem polosvětcem, pololhářem, jsem cynický, jsem frivolní a nemohu být sebou hotov, snad eklektik jsem povrchní! Sic suggestivní je můj smutek, mým ideálem křesťanství. Já malomocným řval bych vztekem a plakal vzdorem v zoufalství. A chtěl bych se řítit dolů, dolů a musím žít, ne, já chci žít! Však já si přec vše vlastní najdu morálný budu, budu čist! 31 Já nevím, proti komu kdesi má nenávist, zášť, zarytost – A, nevěřte! Vše mystifikace, vám řeknu to, vy můj jste host! A hostům mým buď požehnání, by vedlo se jim líp než mně; ach, snad jsem jenom trochu churav – Nesmysl! Nač tak effektně! Já znám jen nevkus, nervy lidí a umím na nich dobře hrát a volit umím na dálku masky já jsem jen mladý akrobat. 32
VŮLE SÍLY.
[33]
Ne, ne, ne, ne, o vždyť to není pravda, Ne, ne, ne, ne, o vždyť to není pravda,
 vše pokus jen a konstrukce a effekt! Já nechci básně, já chci sílu, sílu, chci války, zápasy a pomsty, vzdory! Chci animální vykřikovat sílu, být nechci poëta, jen silný živočich! Bestií lidskou být vší životnosti v hrůze, v života kráse – Tam to není pravda!
O, písně spontanní, bez metafor a trópů, O, písně spontanní, bez metafor a trópů,
 o, písně spontanní, jak vodopád je hučí. O, píseň spontanní, jak hory si ji hučí, o, píseň spontanní, měst táhne ulicemi! O, píseň spontanní, jak z galerií hřímá, o, píseň spontanní, jak v revolucích hřímá a v stávkách tisíců a v táborech a válkách a při vzkříšení, v maškarádách pustých! O, píseň spontanní, z úst proroků jak hřímá, o, píseň spontanní, bez metafor a trópů, svým žitím žijící a v sebe obrácená a v dav se měnící, ta píseň zatracená! 34
Co jsem, jen hádám a co je mně po tom, Co jsem, jen hádám a co je mně po tom,
 co bude, dnes mne plní lhostejností. Co bylo, jedno mně, teď jasný je můj zájem: umění pokořit, jež pokazit mne chtělo a všechnu brutálnost v tvář vyplít vysíleným a chabým z neluzy, jimž ctnost je víc než život. Já mravnost neučím, jež výronem je mozků a pitomců a zbabělých a chlípných. O, buďte smyslní jak příroda a krutí a opravdoví, užiteční, krásní! Kdo jsem, jest jedno a kam půjdu, jedno a odkad přišel jsem, jen veliký chci život! A žíti instinktivně, jak zvíře v před se řítit a jaro, slunce, krev a život cítit!
Já chtěl bych být ženou Já chtěl bych být ženou
 a rodit a rodit a rodit, v radostných bolestech rodit, v nadějí tvořících mukách! Já chtěl bych být ženou a rodit barbary silné a giganty těla a svalů, básníky války a krve! 35 Já chtěl bych být ženou a rodit a rodit a rodit bez počtu národy, davy, bez konce divoce rodit! Já chtěl bych být ženou a rodit vůdce mass pyšné, obry a života děti zdravé a smavé a nahé! Já chtěl bych být ženou, roditelkou!
Dnes hodnotu svou znám Dnes hodnotu svou znám
 a význam práce, vášní, dnes cíl mám života a nenávidím spánek, dnes vím, zač rvát se, přemítat, nač žárlit! O plodnosti, jež života jsi smyslem, o mužskosti, jež vědomí jsi, síla! O ženskosti, jež symbol jsi a plodnost, jež probudila’s mne a životu mne dala! 36
Až zcepením, já nechci míti hrob svůj Až zcepením, já nechci míti hrob svůj
 na hřbitovech a v společenství mrtvých. Chci slyšel ohlas života, jenž hýří vášní, mocí, jenž zpívá, modlí se a klne, jásá, zuří. Chci na korsu mít hrob svůj, promenad slyšet hukot, ne moře, pouští ne, jen lidí, jenom lidí! Jich smích a radosti a chvat a vynálezy a svěží novinky a objevy a vřavu! Chci v předsíni být bílé velkých domů, kde bydlí dělníci a nevěstky a časopisy. V divadel předsíních chci míti hrob svůj a pod perrony slyšet náraz strojů a výskot továren, tramvají, vozů hřmění, jen na hřbitov mne nedávejte k mrchám! 37
Mne luza vyslala Mne luza vyslala
 a já jdu s odporem, mne luza vyslala vám pojmy zpřevracet a názor, hodnoty, mne luza vyslala, mstít zkázou mravů vám, mne luza vyslala jak tisíc nevěstek, jež v šíji visí vám, vám zdraví hltají a sílu, statky, čest a radost života. Mne luza vyslala mstít morem morálky, můj nástroj básnictví, červ kazím s jistotou. Mne luza vyslala, smím zradit tajemství, v tom pomsty mé je vrch, msty mravně křesťanské, že smutky rozsévám a z hlubin tušení, úrodné myšlénky, jež klíčí bez konce. – – – Mne luza vyslala. 38
Co je mně rým? Co je mně rým?
 Co je mně rythmus! Já zpívám ideje, já zpívám sebe! Co je mně myšlénka? Co jsou mně pojmy! já zpívám hudbu, já zpívám sebe! Co jsou mne barvy? Co hudba umění! Já zpívám život, já zpívám sebe! Co je mně do mně? Já zpívám vaše zájmy, já zpívám dobro v existenci sebe! Co je mně do vás, do vašich zájmů, do vašich svárů, já zpívám si píseň! 39
Mám radosť davu, jak v ulicích se valí Mám radosť davu, jak v ulicích se valí
 za hřmotu brutální vojenské hudby, mám jeho zvědavost na sensace neznámých zemí, mám jeho ukrutnost, jež baví s býky cirkus, mám jeho morálku o rovnosti všech stavů, mám jeho útlocit mít soustrast s němou silou, mám jeho naivnost, jež v čáry kejklů věří, mám jeho pochybnost hvězdářů rozpočty popřít, mám jeho pravdivost frivolní písničku zpívat, mám jeho krasocit, jejž výkřik opije a jeho slušnost mám, jež všechny víry ctí, mám jeho víru v osudu neodvratnost mám jeho pověru, jež revoluci tutlá a jeho podlost mám v úsměvu, v mlčení a jeho grandezzu, jež spita v sobotu, ač nezná titulů, všem přece vzdá svou česť a skryté pudy mám, jež kdysi propuknou. 40
O ženy, suggerující mně život, O ženy, suggerující mně život,
 o ženy, suggerující mně úsměv, o ženy, suggerující mně sílu, o ženy, suggerující mně radost, o ženy, suggerující mně vášeň! Já cítím ženství svojí v mužskosti, já byla jsem, já byla jsem, já byla, ach, kdy jsem byla, kdy, ach, kde jsem byla? Kdo poví mně, kdo poví mně? O děti, děti, usměvavé děti, o děti, děti, hrající si děti, o děti, děti, rozpustilé děti, o děti, děti, s nadějemi děti, o děti, děti, čisté, svaté děti! Já bylo jsem, já bylo jsem, já bylo, tak dávno, dávno, nedávno, včera, včera, já bylo jsem a brzy budu zase, já bylo jsem a budu brzy zase! O duše davu, mohutná a silná, o duše davu, proklatá a vítěz, o duše davu, ukrutná, a podlá, o duše davu, hladová a štědrá, o duše davu, všemocná a nízká! Já byli jsme nesmírný zástup davů, já byli jsme a pravda byla s námi, já byli jsme a rozkaz, zákon s námi, já byli jsme a náboženství s námi! 41
O pomsta Judaey, O pomsta Judaey,
 jež doutná v národech! O pomsta Israel v moudrosti marnosti! O pomsta Judaey v moudrosti rovnosti! O pomsta Israel sil luzy v národu! O pomsta Judaey přes věky, za moře! O pomsta pokory, bratrství, volnosti! O pomsta Israel, Jehova národů!
Jak pohan klaním se slunci a hvězdám a nebi, Jak pohan klaním se slunci a hvězdám a nebi,
 jak civilisovaný smrti a věčnosti, ideám, zbožnění lidstva, jak barbar kořím se brutální kráse a síle, jak zvíře rouháním a hladu a nářku a pudům, jak milenec lásce a dobru a kráse, jak muž dítěti a plodnosti, sobě, jak básník dvacátého věku tajemstvím, vědě, pokusům, symbolismu, jak pověrčivý kořím se božstvu všech časů, jak churavec zbožňuju vesmír, abych byl nejblíž pravému, jednomu bohu, který se vtěluje přes všecky časy v nekonečno pojmů a systémů a vědění a tušení a smutků a věčnost! 42
Budeme tančit, Budeme tančit,
 zuřivě tančit, závratný kvapík budeme tančit! A budem se smát, tak šíleně smát, budem se, budem se, budem se smát! Budeme zpívat, bez smyslu zpívat, vysoko zpívat, bez konce zpívat! A budeme blábolit zmatená slova, nikdo nám nesmí rozumět! Budeme tančit, budem se smát, budeme zpívat tajemnou píseň! 43
Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel, Šel Prorok škaredý a rozškubaný šel,
 šel pouští, skalisky a divoce si zpíval, bezuzdnou píseň o chlebě si zpíval, měl hrozný hlad a tělo chtělo jíst: divoký nesouzvuk v ňader jeho velkolepý hymn, leč Prorok nezmát’ se. – Za šera stínů přišel do města, na střechu chrámu vylez’, hleděl v noc a viděl život svůj a cítil padat tmy, skok dolu spasil by.... V tom v mraky vzrost’, hvězd ostny paprsků se zabodly mu v rozcuchaný vlas, a Prorok sestoup’ tich. – Šel z města pryč a bloudil po polích, až k ránu stanul černých na horách. Zřel Prorok v šeření se válet celou zem, až zvolna s rudým sluncem z dálek vstával hluk a hory hučely: Buď naším miláčkem, zde bydlí v samotách! – – – On hluch šel v údolí. – 44
Já hazardně hrál, nač zapírat, Já hazardně hrál, nač zapírat,
 to nemohlo již jinak být, já proklatě hrál, já hazardně hrál, a dnes se mně chce snít! Dnes v noci mnozí plakali, zítra se budou smát a nová budou zakuklení a my budeme lhát! Ne lhát jak malí, směšní lidé, lhát velkým slohem budeme. – Na jedenkrát stotisíc strunách hřej všechny písně, srdce mé! Jak umělec hrej z variété, virtuos, jongleur dnes můj muž, pryč všechny písně intimity! Slyš dole zas! Pse, mlč a kuš! Umění potencuj můj život, – ach, pardon, zde též publikum – kdo má co říc’, ať poví, prosím, jen perel nepředhazuj psům. Já miloval své housle, to nástroj živoucí byl a v záchvatu šílené lásky já nástroj svůj rozdrtil. A dnes jdu schýlen k zemi sám zdrcen, zmaten, němý s škubnutím v tváři cynickým, můj bože, z čarovných, vlastních houslí dnes zovu střep a smyčec svým. 45
Nač poesie surrogaty, Nač poesie surrogaty,
 nač rýmů klinky o hvězdách, když beztak noci probloudíme po polích, parcích, zahradách! Nechť Vrchlický stou píše sbírku literatuře, chvále žen, ať shrbatí... Ty opilý, juch, ať sobě výskáš, miluj jen! Jen líbej děvčata a sváděj a s tuláky pojď do světa! Co žiješ, stokrát větší ceny než: Být či nebýt – Hamleta. Buď buržoou co nejšťastnějším a hodně ze srdce se směj, co blaží, zbla ni nepodceňuj, abstrakcí duchů nevolej! A ostatně, nu, kdo ví, kdo ví, zda Goethe a ti ostatní spíš klassickému buržoovi blíž nebyli, nu, kdo to ví. S kým mám tu česť? – „Jsem básník, šlechtic, českého tvořím Fausta – – –“ Patriot nejste! „Velký." Hňup jste, můj despekt, pane, má úcta. 46 Ten chlap neumí nenávidět, chce štípit raçu krví krys. Passivní čert vzal humanitu, když bodl, zašlápni jen hmyz! Hoj, muzika, muzika, šumaři, zvesela do kola, zdivoka, dopijme až do dna, juché hop, Pán Bůh ví, kde budem do roka! Ten rythmus jen tak ledabylý a rým tak schválně nedbalý, řečnické konfusní ty věty zde málo poesie nechaly. Já znám to, vím, já všechno smím, nedopovím, jen napovím, nezpíval Musai budoucnosti, Orpheův syn – jsem anonym. Pějme píseň do kola okolo stola-lalala... Umrem’ na klíně sčeřivé Maríně, v smíchu ňa pritiskne, Honza len zavýskne, duša moja! Když jsme se tak sešli, kamarádi, pivorádi... Vím, že nic nevím. Vědění je cnost, já piju rád, ať rozpuk nebo víno. – Ah, bumbal z Řecka, též náš vzácný host... 47 Das Leben ist e’ G’schäft e’ hausse e’ baisse, Das Leben ist gut, die Philosophie bös, ein Goi ist e’ Hund, ich kenn’ nur uns’re Leut’. Alles ist Schein, e’ Freud’. Žid?! – Bin, bitte, Privatier Ahasver. Kdo dandy, jenž sed’ vedle do křesla? Já? Mefisto, Dr. omnis iniuriae, já dím, že není dobra, není zla. Ano, ano, ne, ne, blahoslavení chudí! Chléb vezdejší dnes!... Nač tě zítřek trudí? Nesuďte! Hle, zda lilje nekvete! Žízním, já nemám doupěte. I velebný má s veselými radost. Kde, sklepnice, však naše, Logika? – Zde. Nudno vám? Snad prázdné sklenky? Vždy slušné děvče hostům utíká. – Hej, kdo nám co může za naše peníze... Já půjdu, čas, dál vandrovat, svět široký, chcu všecko zvidět a k mamě vrátil bych sa rád! A půjde-li kdo k Radhošču z vás, tož maměnku mně pozdravuj, ať mezi nás sa co chce stavjá, su, mamko moja, Honza tvůj! 48
Eh, jindy zase dokážeme, Eh, jindy zase dokážeme,
 že ovládáme řeč a styl, dnes dokázal jsem, že též trochu jsem, řeknem, dekadentem byl. – A jindy zase dokážeme, že všechno v slovích dovedem, dnes jen, že simulantem dobrým, v životě darebák, že jsem! Ne, ne, já na tom nezakládám, vše prostě žensky vyzvaním, – tak látku zcela bez zlé vůle... dám moralistům šprýmovným. Dost možná, sám že mystifikován vše vlastně ani necítím a přece nelhu. – Literátem a rouhačem nechci býti zlým. Opice chlípná, sapiens homo, opilec, urning, vagabund, bláznivý básník lyrický, šílenec, šašek pudu komický. Fi! Aspoň pudy nesarkasuj, tvůj dusný hnus – se uklidní! – Nebojž se, čtenář můj, kompromissu, prompt nebudu, však solidní! 49 Já najdu systém, jenž snad spojí mne v individuelní povahu, dnes víc-li chcete, vyslovte mně hvězd, hudby, květů záhadu! Teď půjdu pryč, pryč k ženám, k ženám! Já řek’ bych, páni, náhled svůj! Váš život, umění toť humbug, já vyčistit chtěl lží svých hnůj. – A bude zase hudba, hudba, lyrismus bez slov nejvyšší a hudby moudrost bezprostřední, klid, ženství, mravnost nejhlubší! Och, zbývá ještě mnoho říci, jsou ústa slabá, přijde duch, ach, já jsem vichor jen a příval a vidím, vidím hrozný kruh. – 50
FEMINISM
[51]
Ach, krásné pitky, v kouři, vřavě Ach, krásné pitky, v kouři, vřavě
 s černými slunci, ženami, ať žije noc a zpěv a hřích, co po tom, co je za námi! Od města k městu, holaho! tuláci světa my a my! Víc není život než peníze, co potom, co je před námi! He, zvrhlosti: ta fantasie krásného otce dítěte!! – – – – – – – – Zas venku hluk, kdo klepá to jen, vy sotva smát se budete. Rej příšerný jak venku tančí, zas nezvaná má visita. Vím Mužskosti mojí proklatý plural. Pst! Bezhlavý stín vyčítá: „Hlouposti! Vždyť jsme bez jmén, bez hlav, ostatně nejsi nejhorší, najdeš si zbaběle očistění, hňup nad vepřem se pohorší. –“ 53
Já touha jsem a láska Já touha jsem a láska
 jsem matka náboženství, a mravnosti a snění; jsem dcera ženství. Já krutost jsem a chlípnost, je umění mé dítě a vědění a vývoj; jsem mužství, dítě. Já pohlaví jsem věčné, vy vyšli z chtíče mého, jsem otec hmoty, ducha, jsem otec všeho! Já toužím bez přestání. – Já vládnu nekonečně. – Je bez konce náš zápas. – Já tvořím věčně! – 54
Já jsem bratr, ty jsi sestra, Já jsem bratr, ty jsi sestra,
 proč ty nejsi bratr? Já jsem bratr, ty jsi sestra, proč nejsem sestra, sestra já? Proč nejsme oba, sestrami oba, Proč nejsme bratry oba dva?
Já byl jsem zvíře, ty jsi byla zvíře, Já byl jsem zvíře, ty jsi byla zvíře,
 já byl jsem dítě, ty jsi byla dítě, já byl jsem poëta, tys byla poëta! Viď, já jsem bratr, ty jsi sestra, viď, já jsem otec, ty jsi matka, já miláček, ty asi milenka! Jdem ruku v ruce, jdeme vedle sebe, jak blízko hvězdy, nocí blízké hvězdy, a přec ty hvězdy, zlaté, bílé hvězdy – Já ocením, věz, že já přecením, když nelze, drahá, přísahat na věrnost, věčnost, splynutí. 55
O manželství, o svatosti, O manželství, o svatosti,
 proklaté duší splynutí, ach, zlořečeny ty všechny fráse, o šťastní osli jimi netknutí! O manželství, to povznáší, tak zatraceně, tak zatraceně, když žena se dívá do duše až, ty do srdce až ženě! O manželství, ach, jak jsem šťasten, já najím se a napiji, čtu sonety tiché pohody pak, a pak si – odpliji. – Udřená žena se dlouze dívá a mlčí, pranic nevyčítá – – – – – – – – – – – – Eh, vidíš ji, klec, klec, klec v ní pták zkrvácen vztekle lítá... Na zemi děcko si, chudáček hraje. – Co zločin je větší, zabít či zplodit?! – Nu jisté jsou normy, zákony, česť a nutno jen v manželství rodit... Já dobro chtěl, nu, já byl slaboch, a zatím tři jsem otrávil. – Dítě se směje. A já se směju, směju se šťastným, mužným smíchem, já bych se – křídla má – oh, křídla, já bych se smíchem zadusil! 56
Ach, ženo, ženo, ženo, Ach, ženo, ženo, ženo,
 chci vilných samců lepším být, já nechci, ženo, jen tvé maso, já chci tě, ženo i pochopit! Chtěl mít bych v tobě útočiště, svého já sestry posvátné a přec jen cítím divoké, obří tvé pohlaví hrozné, brunátné! A pohlavím jsou oči a pohlavím jsou chřípě a pohlavím jsou ústa, pohlavím ňadro chlípné, pohlavím nekonečným jsou všeckny linie, a já jen schoulen čekám, až v mne se zaryje. Pohlavím slyším pláč tvůj a smích a ňader ach, tvé pohlaví v nemocech, věštbách, v moudrosti, v modlitbách. Tvé pohlaví mně ukradlo vesmír a nahotu, krásu, cudnost, sny, básnictví, tanec, vědy a hudbu, malířství. 57 Hle, sexus kopule staveb a obří ve tmách věž a salon, divadlo, bordell a kalich květu též. A pohlavím je vesmír a pohlavím je moře a pohlaví má duše a pohlaví je hoře. Pst! Eh! Brutální rozkoš zavraždit pohlaví, boj zuřivý, bezvědomý, sen krvavý, mlhavý! Ach, ženo, ženo, ženo, odejdi, prosím, ženo, ach, neplač, neplač, ženo, to vše jen fikce, ženo! Ach, ženo, ženo, ženo! Ač sociálně dám ti všecka svá práva muže-člověka, přec hrozná cítím mezi námi ta nepřátelství odvěká. 58
Hory, hory, černé hory, Hory, hory, černé hory,
 hukot váš a moje slova, vaše barva a mé smutky, hory moje, rodné hory! Hory, hory, modré hory, zamyšlené, zahleděné do daleka, do vysoka, do hluboka, sestry hory! Hory, hory, zbožné hory v oblakách a blesku, hromu, němé hory, smutné hory, hory, moje rodné hory! S vámi, hory, tmavé lesy, pohovořím, dumám, sténám, zaduníte, zakýváte, a já výsknu v tesknotách svých. 59
Studánko stříbrná, studánko divná, Studánko stříbrná, studánko divná,
 studánko lákavá, studánko živá, já vhodím prsten, zlatý prsten do hlubin tvých, víš, studánko dobrá? Prosím tě, studánko, neprozraď sen můj a bud jenom smavá a dobrá a mlčenlivá, když vyzradit musíš, vyzraď jen v písni, v zamlklé, jemné písni bratřím ptákům, bílým květům! A černým horám, modrým horám, němým horám, černým jak vina, modrým jak touha, němým jak žal a chovej můj prsten a na mou zapomeň píseň, až nebudu již bratrem ptákem! Až nebudu již bratrem ptákem, ach, bože, bože, bože, bože! a studánka studánkou už nebude stříbrnou, na hory vzpomeň černé a modré a němé jak bolest! 60
OBJECTIVISACE
[61]
Na břehu moře a na druhém břehu, Na břehu moře a na druhém břehu,
 nad stojatými vodami ty vládneš a duší umdlených tys divotvorná síla a duší zlomených ty podpora jsi jistá a tvoje sláva, sláva mezi námi! Ty nad olšemi vládneš a anarchií srdcí, tvé sladké šílenství mne přepadlo jak radost a úsměv naivní a zbožnost v zlatě hvězd, nech blábolit mne lidsky dětská slova a z pojmů nepojmu říc’ něžné blasfemie! Ne hmota, ne, ne duch, ne taj, ne, ne, ne, ne, jen temným slovem, Bože, nech nazvat, ach, otče můj, ty ve mně, v mojich ňadrech! A vy, co stojíte kol v zamyšlení, vám dím, jsem pokorný dnes, šílen svojí touhou, já půjdu tam, kam otcové a bratří!... 63
O mlčenlivý, bílý příteli, O mlčenlivý, bílý příteli,
 své čistě lidské smutky, které mám, ty tobě v myšlénkách jen vyzpívám, a ty je uhodneš a ty je nezradíš! Ty mlčíš roků tisíce a jenom těšíš a těšíš a neustále těšíš, o mlčenlivý, zlatý příteli, ty nezradíš, ty nezradíš! – Když zásady a všechny ideje se rozlétly jak černých ptáku hejno, já přišel k tobě a tys nezamítl, ty’s porozuměl, dobrý příteli! Ty’s nesmál se a nebyl skeptický a poradil’s a životu dal smysl, dnes, pravda, slabý jsem a rozespalý, ty nehoršíš se, viď, o trpělivý? Myšlénky rouhavé, jež ve mne nasel život, a lidé, klam a mam, ty k dobru suggescí přes věky silnější změň v srdce úrodu, můj bílý, snivý, věrný příteli! 64
Své ruce zdvihám a své ruce spínám Své ruce zdvihám a své ruce spínám
 a nevidím a neslyším, jen hlavu zvedám výš a výše stoupám a nevím o sobě a o proměně vím. – – – Jsem měsíc stříbrný, jsem bílá oblaka a zlatý meteor – – – Já jsem – – – – – – Jsem snítka modřínu, jsem iris na vlnách, hra modrá perly mdlé – – – Já jsem – – – – – – Jsem potok, rosa jsem, jsem poklad vonných hrud a kámen na mezích – – – Já jsem – – – – – – Já zvíře čisté jsem, motýl a zlatý pták, laň, mořská hvězdice – – – Já jsem – – – 65 Jsem, nejsem, dřímám spánek v hrobě svém, a věky nad mnou jdou a bratrem je mně čas, mně u hlav sosna vyrostla ze smutků záhadných, ze srdce lilie, mé louhy náboženství, z pohlaví mého bolest cudných fial, z mé pozemskosti zlaté jarní kvítí, z noh těla mého květ minulosti černý, truchlivý – – – Jsem, nejsem, splývám, rozplývám se v modro a hořím, zpívám, kvetu, plodím, hynu, jsem, nejsem, bez místa a vědomí a doby – – –
Je víra darem a já budu věřit, Je víra darem a já budu věřit,
 já budu věřit a já budu věřit, já budu věřit, já se budu modlit, já budu zpívat, o já budu jásat, já budu věřit a já budu žíti, žít život radostný a jistý budu, já budu žít a věřit, budu zpívat, já budu věřit, věřit, věřit, věřit, je víra nadáním, je víra darem, já budu věřit silnou obří vírou, jak umělec, jak básník, a jak člověk, je víra lidskou, básní, svatým darem, já chci být člověk a chci věřit, věřit, já budu věřit, velice, velice věřit! 66
Já zničím všechny pamflety Já zničím všechny pamflety
 a mně též všeci odpustí, ach nač jich, k čemu, nuže tedy, a v boží budem milosti. Ach otče náš, ach otče náš, jenž v mojí ženě, i v mém děcku, v mém příteli i nepříteli i v zvířeti zde přebýváš! Tvým chrámem klikatina ulic, svět, hory, ňadra, samota, tvé vzývání je život lásky, tvé jméno radost života!
Ty musíš mluvit pravdu, Ty musíš mluvit pravdu,
 když zákony jsou lež, lže soudce, biskup, úřady a básník též, ach též! Když konversace mrav a cnost umění, noviny jsou lží i milenců když lží jsou frase, na pravdě ať ti záleží! Povíme pravdu, holou pravdu! že chléb nám za to ukradnou?! Chceš přece snímat hříchy světa a viz tam lilii nádhernou! 67
Co na mně nesejde, Co na mně nesejde,
 ne, čeho najím se! Co chcete s tituly, co s vaší blbou ctí? Ne braši mravností, práce je nutností! Co mé, co mám, to dám, jen právě vydělám! Mít budu požitky, jak neznáte je vy! Být stále připraven z života vyjít ven. – A stále hotov být žít, primitivně žít. – a naivně se smát, v květ mrtev vykvétat!
Chléb krájím bílý a chléb krájím černý Chléb krájím bílý a chléb krájím černý
 a vzpomínám a vzpomínám a slzím. – Co jí dnes otec můj, co jí dnes matka má, co jí dnes žebráci, co jí dnes boháči? Chléb krájím bílý a chléb krájím černý a vzpomínám, nůž zatínám a zuby. – 68
Nu, ono se to dalo čekat! Nu, ono se to dalo čekat!
 Ta silná vůle musit žít s života, sebe, všeho smutky v křesťanství musí zakotvit. Čech raçou s luzy socialismem a dědičnost a výchova, tělesná vlastní disposice, že křesťana si odchová. Nu, ono se to dalo čekat, mé srdce vám to potvrdí, vášnivá, prudká analysa že povede i k synthesi! Dnes nevím, zda-li katolictví, – snad – jistě vím však, křesťanství, jež s přírodou se cítí bratrem a tuší boží otectví. A usmívá se, raduje se ví vše, se klidně sebe vzdá a nepřátelstev zapomene, žebrákům nohy umývá. 69 Ach, ano, ano, jak se těším na dětské znova radosti ty z květů, ženy, písní, slunce a vynálezů, z mladosti! Ach, spal již brzy, teď již, Kriste dnešního srdce mého rej a přijď již brzy ke mně, Kriste, svůj pokoj dej a požehnej!
70
!
Co chci? – Dnes nic. Ano, tehda před půldruhým rokem jsem chtěl, tehda jsem bral vše tak seriosně, měl jsem cíle – – – Dnes? Dnes připíjím na zdar všem diletantům, pijanům, vagabundům, ať žijí morální geniové, ať žijí jesuiti! A pryč, pryč! Dál! Co na tom, kam dojdeme a dojdeme-li, nebo zabloudíme. My bychom mohli! Co nám do všeho, co nám po všech! Nejsem přítel smutnosti, rád jsem, když se zpívá... Chlapci, tam jsou krocani! Mávejte rudými šátky! Hle-le-le-le! Absinth, krásné ženy, karty a cizina! To je výborná věc! Ale zvlášť karty! Srdcové eso! Srdcové eso je radost, je svatba! Jak podivuhodné rudé je mé eso srdcové, jak skutečná krev. A jak osamocené je tohle srdcové eso, jako skutečné živé srdce! Ano! Srdcové eso je trumf! Eh co! Karta jako karta! Srdcové eso není radost, není svatba, to jest jen pověra, mystifikace, tahle karta vůbec není eso, tohle srdce vůbec není karta! A přece ne! To jest jen papír, pánové, hahahaha, který roztrhnu, až se mně zachce. – [71] OBSAH:
SMUTKY VŮLE SÍLY FEMINISM OBJECTIVISACE !
E: mk; 2004 [72]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Herles, Vojtěch Rudolf; Družstvo knihtiskárny v Hranicích
(Svým nákladem vydal V. R. Herles; Tiskem Družstva knihtiskárny v Hranicích.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 72