U základů (1914)

Myšlenky a rytmy, Adolf Racek

Diplomatická verze Ediční verze
ADOLFU GOTTWALDOVI
[2] U ZÁKLADŮ. MYŠLENKY A RYTMY
ADOLF RACEK
[3] Ať řekne ano, nebo ne, MÁ PRAVDU BÁSNÍK VŽDYCKY, klad, zápor v gesto jediné ve slovech jeho rozplyne, díť rýmem, rytmem, mlčky dost básníkův rozmar sladký. Svou minulost, svou budoucnost duch člověka, duch lidský s vývojem celým žije v něm jak dítě v lůně matky, O nechtě mne být básníkem!
[4] U ZÁKLADŮ
Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím Jak ten, jenž kýmsi štván, neb šílenstvím
 žhář svého vlastnictví se stal a prchl v dál, kde cizí řeč mu, a když sestaral, za temných šer se plíží k troskám svým a za svědectví hvězd se zrakem slzícím sní: zde jsem zrodil se, zde miloval – – – Pak vše že nedaroval, jme ho žal. – Tím v rumu dražší mu teď pampelišek dým: Tak U ZÁKLADŮ stojím, kdysi svých, bych věčný tulák pravdy za chvíli šel dál, jak jiní mne bych sám se zapomněl a zmizel v nic – nemožný ideál – přec nejsa jíst, proč žil jsem, trpě pěl sám v noc vždy z muk tou řeči divnou svou na hvězdě z posledních – – – 5
MÉ UMĚNÍ
... sedím v rozpacích nad Vaší knihou, nevím, co napsati, ba ani, jak začíti, řeknu-li – ctěná slečno – není to asi dost srdečné pro památník, říci – milá slečno – není dosti galantní a říci – drahá – zdálo by se snad již nedosti diskrétní, a pak, co napsati? Jiní již doporučili Vám památkou PRÁCI, a jak tak rád sním, jiní VŮLI, ale já miluji i její sestru touhu, NADĚJI jiný zas, a já si vzpomínám i na krásné chvíle resignace, kdosi LÁSKU, a ta jest má modlitba, kdosi SEBEVĚDOMÍ, a já vím, jak nic nejsem, když se do hvězd zahledím, jiný SOBECTVÍ, a já věřím v zázračný úrok darovaného polibku, o PRAVDĚ kdosi psal a já nevím ani, zda květ je skutečné jen květ (víte, jak to řeklo o mně ono dítě: vy jste tak nerozumný... ale býti nerozumný je počátek moudrosti, ovšem jen počátek...), kdosi MYŠLENKU, ale já vím, že jen myšlenky zrádné a měnivé jsou dcery pravdy, kdosi na VLAST vzpomněl a já nejsem pták a nemám křídel, bych vždy, když je smutno, zaletěl do svých rodných černých hor, kdosi o ŠKRABOŠCE se zmínil, ano, ano i já mám masku, ve svojí vlastní komnatě ji mám, ba BOHU Vás poroučeli, a já vím jen tolik, že bůh mnoho vytrpěv umřel, kdos VÍRU akcentoval, a já mám těžké hodiny, kdy ani v sebe nevěřím, kdosi o ŠTĚSTÍ jiných napsal, a já i své vlastní štěstí jen jednou ve snu tušil, že šlo kolem po špičkách, to na mezi jsem tehda v létě znaven zdříml – – a co ještě vše vyprávěli, ocenili a ohodnotili Vaši známí: PŘÁTELSTVÍ a já jednou s červánky jsem se spřátelil, a ony se mně rozplynuly, když chudobný jsa básník, jsem zatoužil po jejich zlatě, VÍNO, jež kouzelně vymaňuje myšlénky, ale čarovně brání je vtělovati, DOBROTU také kdosi, a já 6 zlý kdysi dávno zajal sametového motýla, VZPOMÍNKY, ale ty na velký pátek, a každý má svůj velký pátek, krvácejí a tak bolí, ZÁHADY, pravda je tolik, tolik krásných tajemství, ale já mám černé zrcádko, jež jsem vzal děvčátku milému, když usnulo, a do toho zrcadla-li se podívám, zdá se mně, že všemu rozumím, ale je to neveselé a černá zrcadla mívali jen zakletí černokněžníci. TĚLO A DUŠI ŽENY, jich kouzlo a nebezpečí, a já myslím, že básníci mají tělo muže a duši ženy, nemají jich kouzla, ale mají jich nebezpečí, kdosi ŽAL se snažil slovem objasniti, ale já bych chtěl, když není možno víc – tož všech mně tak drahých a blízkých bolesti vzíti na svá bedra a zázrak by se potom stal, že by všechny bolesti, tehda mé – radostí jejich roztály v ÚSMĚV, o němž také kdosi napsal Vám, úsměv, odlesk slunce, dar boží... Ale, kdyby Vám někdo někdy napsal řádky, které by chtěly znehodnotiti ŽIVOT naší vesmírové otčiny SVĚTA, nevěřte, nevěřte, kdyby to byl kdo byl, nevěřte a ruce sepněte a modlete se: živote, živote, požehnaný živote matky, báječný živote panny, živote můj a živote neznámých, živote půlnoční a živote slunce, ty jediná jistoto naše! Život jest jediný, život jest bůh, a člověk jeho prorok! Snad byl bych Vám na památku, kdyby aspoň na ni a v ní i na UMĚNÍ nebyl kdosi vzpomněl, byl bych Vám napsal PÍSEŇ, slast a milost a moudrost to básníků, a že jaro jest, tož píseň jarní, píseň svých toulek, píseň svých večerů, svých svítání, píseň, o níž bych si myslil, že ji zazpíváte někdy tichounce, a že Vám bude naslouchati někdo, Vám drahý, jemuž bych také onu píseň psal. Ale nezbylo ani to na mne, nezbylo. Každý, jak kdo RADU dal, kdo uměl, OZDOBNÝM PÍSMEM se vepsal, jiný zas kvítko vložil, jiný nakreslil OBRÁZEK, ba co nejdelikátnější se mi zdá – i pouho – pouhý PODPIS a začáteční písmena jeho mne předběhl již, ba ani šprýmem bych nebyl 7 již původní, ba ani sám VÝSMĚCH z památníku ve Vašem památníku již nechybí, co já tedy, co? Sám bez rady věru jsem, snad jiní by věděli, ale OPSATI NĚCO, jak mnozí, též se mně nechce, ale víte, co bych tak ze srdce chtěl napsati? LEŽ, lež, sestru pohádek, kořen všech umění, základ vždy štěstí, podstatu našeho vědění, které jest jen a jen zdání... lež, krásnou jako milenka, sladkou jako dítě, dobrou jako matka, svatou jako slitování... Věřte, že jistojistě myslil Kristus ji, když napomínal: radujte se s radujícími... ó jak by byl báječný,úchvatný a zázračný svět, kdybychom všichni již uměli krásně lháti, lháti sobě ve snách, i o polednách, lháti sobě i jiným, krásně lháti. Lež Pravdou by se stala! Ale neumíme ještě krásně lháti, a tak není krásné lži, jest jen ošklivá nepravda a prázdná neskutečnost... A tak nemohu ani já napsati do Vaší knihy onu svoji lež, krásnou lež, ale napíši kdysi komusi moji, moji lež, až najdu péro z křídla nejkrásnějšího ptáka, ptáka, který nikdy nikde ani nad pouští, ani nad mořem, ani nad ledovci nevzlétl, ale právě proto mohla ono péro nalézti jen nejčarovnější, NEBYLÁ MILENKA, která z báječné, nemožné, pohádkové lásky je dala nejpodivnějšímu snílkovi, který byl tak zasněn, že vůbec ani nežil a přece největším básníkem byl, který však nikam nic nenapsal, jen jedno veledílo, a to bylo jméno lásky, a když je napsal, péro do moře zahodil, aby je neznesvětil, do moře, jež dávno, dávno již vyschlo (já nevím, proč, ale učenec jeden tvrdil, že žárem vyschlo), a dnes tam již není more, jest tam snad již jen Umění... Umění v hýření květů, za nímž přijde zrání Života, na něž již čekají sýpky Budoucnosti. ... až tedy, až, pak Vám o tom zatelefonuji, až...
8
Můj život blouděním Můj život blouděním
 KU PRAVDĚ ODE LŽI. Leč rci, co pravda jest? Na štěstí záleží. Já nebyl šťasten však jsem ve lži jako dnes; by nezřel kdos mých slz, já masku vzal pak v ples, když stříbrný kol mráz. – Slz proud ztuh’ v perel skvost na masky sametu. Zrak žhavý slz dnes prost, já masku odhodil. Rys pláče podoben jest bez slz – úsměvu. – Dnes usmívám se jen. – 9
MÁ MOUDROST
– – – Ale já až na dno vhodiv kotvu v srdce moře – jsem jasný a tichý radostné jak dítě – já žiji a sním. – Cos každý chce, leč já – já nechci nic – svět celý cosi ví – leč mé myšlenky víří – svět celý snoubí se, já miluji samotu a hory, já toulám se jak vlna bez klidu plyna – svět celý umoudřen, leč já – já sprostný jsem, jsem bláznivý, než všichni jiný jsem, leč JÁ JSEM JÁ – – – (LAO-TSE: TAO-TE-KING).
Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas’, Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas’,
 ta na počátku byla, to byl bůh a dodnes rodí vše, co zve se duch, všech slastí sestra a všech matka krás, jí podobenstvím pohlaví je as’, jde v jejím znamení ves bytí ruch, jí moře plno, ledví země, vzduch, a jejím darem nesmírný ten kvas, jímž hýří láska, mužství s ženstvím svár a kladu, záporu a dvou vždy sil a zdvih a pád, tep žití, sluncí žár, hvězd přepych, květů, uměn, tuch a věd, jí krystal, plod, tvor, člověk jest a byl i bolest její, jíž zrodila svět.. 10
Jest BOLEST jen, ta porodila svět, Jest BOLEST jen, ta porodila svět,
 dnes žalů, muk má neskonalý sbor, své hrozné dědictví zná každý tvor, jí pláče nemluvně, jí úpí děd, jí marná láska, každý den jí klet, jí není možno prchnout v města z hor, v stesk zakuklí se dnes a zítra v mor a na dně číhá přírody všech tret, a hovor její zoufání a zmar a zlořečení, kvílení a vzdech, jí klne každý zkázou dotklý tvar, ni smrt, ni porod neušetří běd, až rouhání ti zhořkne na tvých rtech: zlem, záporem jen chápeš všechno hned.
ZLEM, záporem jen chápeš všechno hned, ZLEM, záporem jen chápeš všechno hned,
 toť všeho příčina a k všemu klíč, toť otec synů jménem hřích a chtíč, lež, bídná zloba, podlost, síla sket, jichž není prosto děcko, matka, kmet a milenka, sám maní jejís míč, všem věčnou válku našeptává: nič! – v tvé srdce pomstu, v kvítí skrývá jed, v umění tragiku, v cnost, mravnost – lest, života schopnost ve svých temnotách, jím mluví mlčenlivá krutost hvězd a jejím symbolem je hnusný plaz a vrchol každý čehokoli vrah; hvězd mumraj, rej v šílenství stvořil ďas. 11 Hvězd mumraj, rej v ŠÍLENSTVÍ stvořil ďas, ta maskaráda zaslouží jen smích; v tmách bublin kolotá dav nesčetných a v nekonečný prázdna letí sráz; bubliny plíseň měří věčna čas, hmyz nesmírno si dělí v sever, jih, pak v tanec směšný veršů, pověr, knih, až v nic se řítíc vše rozplyne v ráz. O dohady a pravdy, rovnice, pod zorným úhlem bodu k věčnosti, dřív k vzteku, dnes mne k smíchu nejvíce vy dráždíte, že zbožně zvedáme máz: zdar, bláznu, ďasu, tvůrci marnosti! – Ne, není nic, i slovo to jen hlas.
Ne, není NIC, i slovo to jen hlas; Ne, není NIC, i slovo to jen hlas;
 objevy všechny, našich vjemů mam, že není nic a vše jen blud a klam, vždy opak, část, rub skrytý za obraz nástrojem smyslů poučuje nás. Být kdos a cos, ten divý hlavolam v nás sobě pustý vysvětlil by sám. Co s životem? Jen nástroj smrti tas! Tak otázek se zbavíš na tisíc, a nebylého závratný v nic vír tím zmizí, a pak nic, nic, věčné nic... Rab podvodníků zdolej šest, či pět a z ničeho bez konce stvoříš mír té hmotě, myšlenku jež rodí v sled. 12 Jest HMOTA, myšlenku jež rodí v sled vývojem prostým, zřejmým zákonem, z chaosu praslunce, pak slunce, zem, hvězd mléčných drah nesmírný bezpočet, z praprvku, pratvarů až žití vznět jde z buňky životů dál stem a stem až k vědomí a v tajemné: já jsem, pak mrtva měsíců spočine v led, bezměrných, nových čekat možností – – – V tom klid a mravnost své znát: kam a zda, duch věčných hmot že silou, vlastností. Vše práce zradí, co lze vyzvědět i záhad marnost citu, jíž se zdá: duch podstatou, ideál jeho květ.
DUCH podstatou, ideál jeho květ. DUCH podstatou, ideál jeho květ.
 Víc hmota není nežli vůní pel, duch podmínkou jest světla čirá běl, v tón zvuku, k všemu pralátce se chvět. Jen živá včela robí sladký med, nadhmoty důkaz jsoucnosti je žel, ba hmota duchu zjevení jen tmel, jen tak vysvětlíš moudrost svatých Věd. A duši lze jen marně vzpomínat jak děcku v lůně matky života – – – V hádanku vědomí duch pouze klad, v člověka štěstí jím jen vzchází jas, on všeho lad, jím vesmír kolotá; o cítím v sobě, ve všem boha zas. 13
O cítím v sobě, ve všem BOHA zas, O cítím v sobě, ve všem BOHA zas,
 on mluví ke mně hudbou v prameni, dá útěchu mně tichem v jeseni, mně s jara vánkem hladí mdlému vlas, on počátek a konec, květ i klas, mne ráno volá jitra rumění, s ním hovoří mé večer tušení, a jeho království je ve mně, vás, mu láska bezejmenné znamení, modlitbou k němu, radost, veselí. Jak motýl světlem kdož jím zmámeni, ho popře krásnější pojetí jich, a kdož mu nejblíž, blahem zšíleli, on zákon zákonů, taj tajů v nich.
Je zákon zákonů, TAJ tajů v nich, Je zákon zákonů, TAJ tajů v nich,
 vždy, všude jest, vše z něho, jím a v něm, ne duch, ne hmota, všenekonečnem, nad dobrem, nad zlem on jak ticho tich, objímá kruhem žití, smrt, cnost, hřích, on mimo smysly smysl pojmům všem, ač marně v lhostejné nic jeho jdem’, on rozporů vědění výklad mých: hra svatého je znak, ne násilí, mu vzorem voda, rovenť osudu. Nám smysly jednost v mnohost rozptýlí. Ne rozum moudrostí, um, bytost žen. Nic nitra sudu sud; vše zpět jde k popudu, že jsem mně zdá se, ostatní též sen. 14
Že jsem, mně zdá se, ostatní též SEN, Že jsem, mně zdá se, ostatní též SEN,
 noc den můj, jistot s neskutečnem most, v ní bytostí hvězd jiných bývám host, v ní tajemna tušením opojen nezrozeného k žití slyším sten, v neznámo nořím se a prabytost, v tmách nových smyslů bájných cítím vzrost a zázračných jsem vidin, kouzel plen. Jde v podvědomí nevědomé výš a podvědomé v šero měnných tuch, v žas vědění a citu živou říš. Že všechno živo, vím tak v zdáních svých, když mystický všech pochyb svírá kruh i věčná krása skrytá v uměních.
Je věčná KRÁSA skrytá v uměních, Je věčná KRÁSA skrytá v uměních,
 v ní tvůrčí prasíly se jeví div, jím ve všemmíru bez konce tvor živ. Zpěv ozvěnou zní věčnou sluncí z lích, tvar větší vždy nemizí v zásvětích, zpět pakruhem jde myšlénka s hvězd niv, žár srdcí věčna zrcadlem v své dřív až z nekonečna světů závratných. Nejzazších soustav krása poslem tak, neznámých bratří obcováním všech, v nás božství nejtajemnější to znak a spása neklamná nám z žalů, vin, sfer hudby vysvětlení krása ech, jí cosi jest, já vteřiny však syn. 15
Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn, Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn,
 má sladká, lehká moudrost motýlí v poletu životem mne nezmýlí, jí rozeznávám vonný květ a blín, dnes zachutná mně rozpustilost vín, žen vnadami jsem zítra opilý, nadšením písně jásám za chvíli. Smyslnost vln, v nich kolébání třtin, mně stejně radosti jak vědy taj, hra nesmyslná, samota i dav, skutečno cením, chápu zbožnou báj, noc modré luny slast mně, slunný den, rozkoší světa oblek’ všech jsem háv; dnes miluji a láskou žiji jen.
Já miluji a LÁSKOU žiji jen, Já miluji a LÁSKOU žiji jen,
 mně všechno jasno láskou tak, o tak, taj nejvyšší můj její vlasů mrak, běl ňadra, když se dere z krajek ven, pro krásu jí, svou milost neznám jmen: Být tam, kde na prsou má rudý mák! Svou světicí jsem králem, bez ní vrak, ves jistě svět jí se mnou přešťasten. Polibků peklo, nebe objetí! O něžný zmatku můj, jí blízek když jak v zanícení vše zřím mizeti! Tvé čelo líbám, ústa, celou, klín, být věčně s tebou spojen moci již! Ne, plané hloubání, já věřím v čin. 16
Je plané hloubání, já věřím v ČIN. Je plané hloubání, já věřím v ČIN.
 Byť hluché slovo to, já cením čest. Dát uhodit se v líc? Ne, má dřív pěst. Mém běda na šatě je strůjci slin! Mou ránu sám si měří každý klín. Chci – svědomí mé; časy: bude, jest. Strach z žádných mně, dřív volím přímost cest. Kdo blízek mně, má možnost být můj stín. Byť prázdný zvuk, mně hodnotou je vlast. Znám kromě – já – jen tvárnou hmotu, dav, Ač k smíchu rovnost, lidskost, neznám kast. Výsledek práce pro mne její hráz. Znám moc a sílu, není svatých práv. Čin základ, rozkoš, s ní by vesmír zhas’.
Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas. Základem ROZKOŠ, s ní by vesmír zhas.
 Jen BOLEST jest, ta porodila svět. ZLEM, záporem jen chápeš všechno hned. Hvězd mumraj, rej v ŠÍLENSTVÍ stvořil ďas. Ne, není NIC, i slovo to jen hlas. Jest HMOTA, myšlénku jež rodí v sled. DUCH podstatou, ideál jeho květ. O cítím v sobě, ve všem BOHA zas. Je zákon zákonů, TAJ tajů v nich. Že jsem, mně zdá se, ostatní též SEN, Je věčná KRÁSA skrytá v uměních. Snad cosi jest, já VTEŘINY však syn. Já milují a LÁSKOU žiji jen: Je plané hloubání, já věřím v ČIN. 17 Co platny všechny moudrosti a rady, mudrci sladcí a mudrci přísní, když štěstí víc a života a krásy v polibku ženy jest a v snivé písni. A pravdy víc je v lásky sladkém klamu, víc něhy v otázce, víc kouzla v smutku, leč mravnosti víc v smíchu, opojení a stejně síly v myšlenkách i v skutku. A tajemství víc vyzradí mně slunce, čtu z růže záhad víc, v měsíci, rose, víc poví mně než knihy mlčky dítě, jež u studánky věnec vije bosé. Z hvězd vesmír vyložím a věčnost, boha a z jara touhy hlubiny všech duší, hádanku srdce z třpytu zbožné slzy, o básník v háji, v rytmu hrách vše tuší – – – Tak hovořil jsem k zahloubaným Stínům, jichž různá moudrost v snění splynula mi v paradox sladký. BÁSNÍK – RADUJI SE JDA EPIKUROVÝMI ZAHRADAMI. 18
Z MÉ VLASTI
Z HOR VYŠEL JSEM a v hory přijdu zpět, Z HOR VYŠEL JSEM a v hory přijdu zpět,
 až jako stařec sejdu celý svět, dnes moře toužím, moře uvidět! Až nebude mne třeba v údolí, blíž k hvězdám v horách zajdu kamkoli poslouchat stromů moudrost, jíž lesy blábolí. Leč v závěji až vlas můj bude sníh, slep’ zpola Prahy západ zřít chci tich, než v růžích zkvetu v ní v bílých a červených.
Podzimem zlatavým NAD PRAHOU měsíc pluje, Podzimem zlatavým NAD PRAHOU měsíc pluje,
 sen obraz přesladký mně v Zlaté Studní snuje: To město v šeru zašlých z mramorů je. Perletí v oknech lesknou v stín se světla, sta žlutých kosatců Vltavy v opál slétla, plá z oblak krajek v leknín luna zkvetlá. Hvězd s matným zlatem světel moře splývá, Petřína zhnědlá spěž lamp bělí v dol zří snivá, jak v temných obrysech se města úběl skrývá. O mostů oblouky, o báně zelenavé, hřebene divadla, komínů v mlhách dave, vodáren věží hodin kruhy žhavé! O školy, nábřeží, koncertních ruchu síní, svět velký, cizí mně ať kreslí pěvci jiní, mou pohádkou jste v měsíčných par jíní! 19 Skráň v dlani slyším z dálí hudbu: Rozmysli si... a s něhou dumy mé pláč radostný se mísí, o město života, nad zítřkem tvým a kdysi! Nadějí město naše, divný hlas tvých zvonů! – – – Leč láska bdít chce má, než v klid se pohříží střech oranžová směs, v sen ulic šum tvých shonu, má Moskvo, Říme můj, má drahá Paříži! 20
Z MÉ ZBOŽNOSTI
Jsou nesmazatelná, víš, znamení – – – Jsou nesmazatelná, víš, znamení – – –
 Obdobou symbol ten je nutnosti nemoci zrychlit vlastní vývoj, vzrůst; strom v půdu zakletý tak toužím k výsosti. Strom cítí jako my, leč cit mu mlčení. Strom tvůrčí jest jak my, leč tvorbou mu jen květ. Strom hovor má jak my, leč řeč mu šelest jen. Strom též vše chápat chce, leč obzor jeho svět – – – Strom mní, ze šelestu pták, člověk rozumí – – – Co dí, snad neví víc než kámen básník sám – Tož za báj, ZA LEŽ UČÍM ZBOŽNOSTI, řeč má však rovna marným, němým modlitbám.
V DUM MODLITBÁCH jdu tajů do zahrad: V DUM MODLITBÁCH jdu tajů do zahrad:
 jsem pozdních věků marnotratný syn, přec taj mně větví na kamenu stín, stud cudný škeble růžové mně div, mně zázrakem koberec letních niv a tajemstvím, jak chví se z oblak sníh, v tmách úžasem mně meteoru mih, nad pláčem slavíka jsem divem jat, 21 já zahledím se vonný na akát, má zítra zlatý motýl podiv můj, dnes problemem mým krápníková sluj, mně kouzlem květů jíní na oknech, v mou duši ozvěn něžný smutek leh’ mně pohádkou hra zlatomodrých vln, snů nad přeludem hloubám zmatku pln, hrou zvonkovou jsem dojat bílých stád, jsem u vytržení tvých krásou vnad, jsem zanícen, když v horách zahrá roh – – – Má zbožnosti, kéž vše bych chápat moh’, zvlášť, kterým vesmír hoří – lásky řád!
Ves vesmír hoří, to jest LÁSKY ŘAD: Ves vesmír hoří, to jest LÁSKY ŘAD:
 v ní za všechny zbožností smysl mých, jí na čelo mně bůh sám jistě dých’, jí klasů myšlének mých svázán snop, jdu náměsíčný stezkou její stop, mé srdce její jest, mé snění, dech, v mých na dně všech se tají v obrazech, mne modrý den s ní budí, s ní jdu spat, k ní nejvroucněji modlil bych se rád: O lásko, jsi-li sama živý bůh, neb pramáti, neb bludných kruhů kruh, ať cokoli jsi, lásko, jsi; mne vem, 22 mne zaniť obřím k hvězdám zápalem, mne v lásky símě žhavé spal, o spal, mé lásky uhlí rozsyp v šíř a v dál, až požár lásky vzplane odevšad, Že zbude jenom název: sestra, brat a něha lásky, důkaz, cos že jest, co zdolá hrůzu v osamění hvězd, jíž zázrak umění se stal, všem svat.
O TAJI UMĚNÍ, jenž všems nám svat, O TAJI UMĚNÍ, jenž všems nám svat,
 tvůj znak je snivý, tichý, bílý páv, tys divná mluva z nesmrtelna zpráv, tlumená píseň hovorem je tvým, tvou báje knihy knih a vzácný rým, stesk obrazu, v němž navždy zkvetl hloh, zakletý smutek v němý život soch, tajemství skrytá hudbou do sonat, ladění, nežli začnou housle hrát, žel v zraku herce, jenž rozdává smích, tváť závrať v kruzích tanců šílených, tvé zapomnění ženy, která tká, šer, v kterém kvete stařen pohádka, v slz matek zamlčených básní čar, tvůj milenek rtů zaniklých v láskách dar, diskretnost, s níž jde k hrazdě akrobat, 23 tvá zbožnost, vše jež světí na obřad – – – Já tebou taji krutý sešílil, kéž s tebou umru, jak jsem s tebou žil, tys krásy choť, jež královna všech vlád.
O KRÁSO, královno všech ducha vlád, O KRÁSO, královno všech ducha vlád,
 když v nocích mých vše hvězdy uhasly, když v nejistotách stal jsem úžaslý svou bludnou poutí v úzkostech jak hoch, všech marně ptal se vzpomínek a vloh, šept pravdy můj když marně čekal sluch, k mým otázkám i dobra hlas byl hluch, tvůj jas mně bleskem v tmu mých záhad pad’, že není, tebou co bych neuhád’, tys moje jistota, tys dnes můj mír, má prostá moudrost, kol ať bouří vír, já v chrámech našel tě, všech v zákonech, mou prosbu slyš: vždy na blízku mne nech, když za chlebem pro úsměv dětí svých jdu stejně, jak když básním akrostich, když zasněn hledím liljí do poupat i vášní perutě když slyším vlát! Tvým, kráso, smích můj, jásot, hněv i kvil, kéž umru s tebou, jak jsem s tebou žil, o kráso, tajemnýs as’ božství šat! 24
COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat! COS, BOŽSTVÍ, krása tajemný tvůj šat!
 O bože, silný, dobrý otců mých, já, bože, před tebou chtěl kleknout bych, můj bože, v mládí mého modlitbách, mých, bože, studno nevýslovných blah! Že nejsi, bože, řekli mně; dnes vím, žes přelud jen a míň než kouř a dým, že mimo tebe světů cíl a lad, že nelze tebe, bože, dokázat – – – Ty nejsi, bože, proč však já zde jsem a proč jsem k tomu, bože, básníkem, jenž s věcí duší, zdáním mluvit smím, jak s ženou svou a se vším nebylým i s neskutečnem krasším jistot všech – jak klamný obraz věcí v zrcadlech jak v hládi vod lesk červánkových zlat. Vzývaný bezpočtem, popřený tisíckrát, v tom slově úchvatném, jenž skrytýs taj, ať jsi, ať lidstva nejhlubší jen báj, nejistot jistotou jsi, štěstí, klad. –
Nejistot jistotou jsi, ŠTĚSTÍ, klad, Nejistot jistotou jsi, ŠTĚSTÍ, klad,
 jar vidino snů plachých v závojích, tak tichá hlas jak ozvěn desátých, hro duhová broušených, drahých skel, 25 jak za hvězdou jsem k tobě mládím spěl, ty jako měsíc s poutníkem šlo’s dál mdle svítíc v noc. O já tě hledával v mámivé hudbě, v marném lesku zlat, z knih bláhový jsem chtěl tě vypátrat, (v snách za bludičkou slávy šel jsem jen) v hlubinách smavých zraků potom žen, až vzbuzen bílým sluncem z mátoh rán své světničce dlím v osud odevzdán, tak chud, tak bohat; s tebou, dětmi; sám, tret krásných několik a snů říš mám, divadlem světa rej mně jen a chvat – – – „Své štěstí, klid ničeho na základ leč sebe stav!“ já srdci svému řek’. Dnes k rozjímání v duši své jsem klek’ šťastnější blahoslavených všech u věr vrat.
O VŠICHNI, ČEKAJÍCÍ u věr vrat O VŠICHNI, ČEKAJÍCÍ u věr vrat
 vzývání boha sladký na výkon, až zadumaný zazní zvoucí zvon, vy doufající tajemství zřít jas, rád v čelo všecky políbil bych vás se kloně touhy marné naději – Či s vámi čekat slavnost raději? Nic neprozradit líp je dětem snad, 26 jež matky slovům věří dosavad, ženě, jež muže věří úsměvu, milenci, jenž zří sprostně na děvu, nic vědci, jenž své věří v rovnice, nic těm, již slzí boha prosíce, nic těm, jimž věkověčné tajemství, nic tomu, jemuž vírou to, že ví? Jak, bratří moji, s vámi neplakat? Modlitba marna věčných prazáhad; dost, hádanek že nikdy nesprostí se naše nic, jež tklo se věčnosti, když život bez konce duch tuší plát.
BEZ KONCE ŽIVOT duch můj tuší plát, BEZ KONCE ŽIVOT duch můj tuší plát,
 v noc zřím-li mléčných drah, šer mlhovin, vod na krůpěj a hrobu do hlubin, ve věčném mraze, ve skal krystalu, v chaosu, prvku, v ohně zápalu, zřím život všude, hvězdy živy, zem, jsou měsíc, slunce i stín životem, ba celý vesmír života jen sklad. Dělením kámen chceš-li probádat, v sled přijdeš na sílu, v ní na život, ne hmotu smyslnou a mrtvý bod. O život věčný bude, jest a byl. 27 V tom nepochopitelný onen cíl a zákon všeho – stvořit život dál přes hrob a vůli, třebas v muka, žal – – – O marno myslit! Bílý vodopád mně život zpívá, v růžích zkvetlý sad a motýl pestrý, vůně, nebes nach, živ v květu ne-já kdys, živ budu v bezesnách. Nás pověr nesmrtelna svit jen zmát’.
CO PAVĚD POVĚR svit mně, jenž nás zmát’? CO PAVĚD POVĚR svit mně, jenž nás zmát’?
 Víc není to než kahan horníka; svit věčných lamp, jenž v hrobkách zaniká, ač klam dá zřít a příšer strašidla, v nesmírno neskonale více plá než matná rozumu nám světélka, v nichž můra duše spálí křídélka – – – Bys nebál se pravd lidských nikdy zrad, poznání svíci vždy ti jinam dát! Hleď, osvětlení jak se mění jen! Tak poznáš, všechno že jen zdání sen hodnoty stejné však jak skutečnost, bol fikce, neznalým nepravý skvost – Systemy, axiomy, maximy, jež nesmírná nám pláte do zimy, o hypothes a theorií vád, 28 jež k smíchu budete již zítra snad! Nesplacen zblem ni záhad zbude dluh, míň víš než květ, jímž poset letní luh; ba květ jsi, žencem smrti budeš sťat.
JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat, JSEM KVĚT, jenž smrti žencem bude sťat,
 než vzplá kdys modrý, bílý, zlatý den; dál pomněnkou kvést v horách bude len, větérek v lesích třásti modříny, v tmě hladiny kolébat lekníny, zahouká holub háje z ostruží, míhavý motýl slétne do růží, červánky shoří, mně vše zanechat, když sladce znaven žitím půjdu spat. – Má DCERKO, liljí, jasmínů dej běl mně v rakev, by mne nikdo neviděl, mne smutkem nebuď, ŽENO, v pohádce jak zmizet nech mne; dva jen kosatce TY za mnou vhoď! Kol budiž slavnost tich! Než vyhnanství mne stihne otců mých, mně na cestu dej, SYNU, houslím hrát: Dobrú noc – – – Zahučaly – – – jedenkrát! „Z tajemna v neznámo jde snivý host“ – rci všem, pak zapomeň mne pro radost! – Můj popel růžím dej, v nichž dřímá Vyšehrad. 29
Z MÝCH LADĚNÍ
Vždy pozdě na podzim a příliš skoro z jara Vždy pozdě na podzim a příliš skoro z jara
 ten dojem mám, že ZPĚVAVÝ JSEM PTÁK, jen v melodiích myslet, mluvit musím, utéci za město a výsknout do oblak. Pak ztichne všechno ve slov sladkých rytmy a pozděj vše se mění do abstrakt, až v bláhovou mou moudrost v pozdním létě v mlčení teskném vítr dává takt. Je moudrost naše jenom hudby vláním a hudba tajemství jest nejbližší, tak pěvce píseň sladkým nazíráním. Žel, sluch náš vždy část hudby uslyší.
Na pasekách z křoví buků Na pasekách z křoví buků
 pláč zavýsk’ dutý PÍŠŤALY, já ztajen k uchu kladl ruku, jak zvuky se skal padaly a drolily se do údolí, kde v pomněnkách se potok smál, já naslouchal, sáh’ po koukoli a chrp a máků natrhal, bych daroval je komukoli – já s rosou jsem je natrhal – – – Utichlo sladké, lkavé kuku, pastýř, jenž hrál, šel do dálí, v mou a mých květů němou muku has’ měsíc v modři zsinalý – – – 30
Doubrava chmurná, pastvina, Doubrava chmurná, pastvina,
 mýtina, chorá kalina, červená, černá malina, březina, vonná dolina v stínu usíná. Červánkům modrou za horu stín kyne z šera v úhoru, stříbrná hvězda v obzoru, kolují můry ve sboru dolů, nahoru. V javorech truchlých, ze dvora dědiny kraj stín vrávorá, rozmarná tremolo kde hrá HARMONIKA. A za zorami na stráni klekání marně vyzvání; vzpomíná snů kdos v ústraní harmonikou.
Jdou mraky tmavé po horách Jdou mraky tmavé po horách
 a vody modré v dolinách. – Roky mé kruhy na vodách tam u dna perly v hlubinách, – Šeří se, šeří, padá tma, noc bez hvězd málo světla má, ach, žal můj bílá touha má v sny skolébává křídloma – – – Hrám modlitbou, hrám NA HOUSLÍCH, v polohách píseň vysokých jak v hloubi háje teskný mnich k Panně své sténá touhy hřích. – Hrám. Nevýslovným smutkem tich, žal šílí hlubin houslí mých. 31
Z úskalí rozvalin Z úskalí rozvalin
 tryskaje opály, klenoty, krystaly hladiny do hlubin VODOTRYSK chrlí. V lastur a škeblí klín blankytný, sklenný stvol z leknínů, lilií kol lákavých ve vln splyn kalichy perlí. To k zrcadlu pokleká královská milenka na hrdlo z úběle, na lokty unylé, korály navléká, v oblaka láskou lká – vodotrysk.
Kostelní hlahol zval horaly Kostelní hlahol zval horaly
 k oblakům, zrudlé jež doutnaly, unylé FLÉTNY volaly; do údolí, do údolí. U splavu blouznivě topoly rozkolébaly kol vrcholy, kouzelné flétny dál hlaholí ospalých do lích, do polí bláhovém mládí o bolu, o sladkém úlů úkolu, stmělý dol až sklenné bílo luny zahalilo. Alt fllétny sola do zmlklých rolí blábolí; mládí nebylé bolí, bolí, bolí, láskou bolí. 32
Břečtanů oponou, Břečtanů oponou,
 jasmínu záclonou do husta zarůstá zahrada má. Stíny mých dum a snů za mraznou, za svůdnou ocúnu s korunou jdou princeznou zahradou mou. Jasanů sosen tmou zahleděn za lunou zamčená na ústa podobnou zaúpím VIOLONCELA hrou sám bloudě zahradou.
HARF ston HARF ston
 bronzových zvoní strun. Vln v klínu luny člun tone. K dívence v ruměnci milence kloní se stín, fontány plamen démanty záhonům vonných třtin roní. Strun rým zní v pozdních hodin tón, v platanech lampion luny tane. Unaven dny kdos romancí v snů zmámen jinam klamem vín zastřeně blouzní k vidinám. Leknínů v tůni spon vůně kane. 33
MOTIVY
MÝCH ROZHOVORŮ
To z hrozných nocí jedna byla zas, To z hrozných nocí jedna byla zas,
 zoufalství blízkých, ten když zavzněl hlas, jenž stichlým svědomím v mém srdci vždy se třás’: Tvůj z marna básní tvých je žití hnus, chceš žít, tož smysl životu dát zkus, jímž není tvoje já a moc a přepych, vkus. BÝT BÁSNÍKEM JE BÝTI PROROKEM, vzals zdarma, zdarma dej, střez stát se kramářem, strach odhoď, stud; hůl, srdce, ducha vem, jda po vlastech, uč lid, bij, rozněcuj, číms zhřešil sám a v jiných napravuj a ohně plápoláním hlas buď tvůj! Já snivec s odporem se bránil; nevím nic, co Sirotků a Bratří synům říc’, když svaté války zpěv mně zahřměl vstříc dob změněn ozvěnou a prapor viděl jsem s rovnosti znakem všech, se zlatým kalichem... V ráz chápu: Zas jdou pravdy bojovníci v zem a její zákona – Jednota zvítězí nad nevěstkou, největší lidstva, lží – – – V tom mistra Jana hlas mně sladce moudrý dí: Jda všem rci: PROSÍM VÁS, ABY SE MILOVALI, NÁSILÍM DOBRÝCH TLAČITI NEDALI A PRAVDY KAŽDÉMU VŽDY BYSTE PŘÁLI – – – Já procit’, poslech’ jsem, ač s reptáním. Já kázal jsem nástrojem tajemným, jak pravdy láska dala smysl slovům mým. 34
Já nevěřím, já nevěřím, Já nevěřím, já nevěřím,
 JÁ VÍM; vím, není Pravdy nám pravd mimo měnivých, s jichž podobenstvím hrám jak dětských řečí smích.
Já nezvu jménem tajemství, Já nezvu jménem tajemství,
 mu NEVÍM jména. S neznámem sám vždy hovořím zbožností, milostí, uměním, snění hrou a žízní bezmeznou se opít Vším. Od hlubin ledví v hlubiny hvězd knih knihou mou ves vesmír jest.
Den se dne můj jest svatvečer, Den se dne můj jest svatvečer,
 neb svátek v srdci mém, vši práci světí účelem nám paní zem.
My milenci se milujíce My milenci se milujíce
 své děti v lásce milujem, života marně neplodíce, my k idealu v dětech jdem’. 35
Já živím vše, já nezabíjím, Já živím vše, já nezabíjím,
 jeť vraždy mírou míra přesily. Pán života já bráním násilí, ač krev že matkou myšlenky jest, vím.
Lásce není žádných zákazů, Lásce není žádných zákazů,
 jen čistí buďte v lásce, v lásky hrách a pravdivi a krásni ve zdraví, za lásku lásku, něhu za vášeň!
Z plnosti života se raduji Z plnosti života se raduji
 neshromažďuje nikdy lakotou, již také příživnictvím jmenuji, jíž jména prodejnost a podlost jsou.
Člověka hledám v člověku Člověka hledám v člověku
 všech v příbuzenství odvěků a po všech lásce srdce moje sní, jejž zákon jediný, první i poslední.
Nedám se vlastnit, aniž vlastním sám, Nedám se vlastnit, aniž vlastním sám,
 nic, nijak, nikdy, nikým nevlastním ni lží, ní opojením, násilím a šlechtictví své v srdci mám, že květ i zvěř jest bratrem mým. 36
Sirotám boha vírou – vědění, Sirotám boha vírou – vědění,
 za mravnost – milování, za zbožnost – radování, modlitbou – mlčení a umění a smysl prací – meditací, klaněním – bádání, za minulost nám přítomnost, za tradice nám budoucnost, pravd změna – naše zjevení a vnuknutím nám – tušení, heroism – svatostí, nadšení – naší milostí, a geniové světci nám, jest všeho vývoj – očistou, na místě dogmat – objevy jsou a za zázraky – pokrok mám, tajemstvím jsou nám – záhady, života styl – nám obřady, za odříkání – vůle činu, za vůle svobodu jest – mužů volnost, žen, extasí – krásný sen, na život právo – místo almužen, Zrušila rovnost – poddanství, za kněžství božství – všelidství; solidarita bratrství za obcování stínů; zpovědí hovor s milenkou, rozhřešením – objetí dvou. Svůdnice dříve umlčená nám rovnoprávnou družka žena; za reliquie – živý strom, oltáře služebník jest růží, štěpů zahradník; museum; hvězdárna mně dóm, v knihovnách, školách vidím chrám, 37 hudební síně, obrazárny, hříšť, lázní, divadel zjev lepotvárný já za kostely mám. Chorobince, sirotčince a nemocnice zahrad ze šera mně kynou zjevem kláštera a sladkou kapličkou zřím domek dělníka zahrádkou s maličkou, a krematoř mně za hřbitov můj urna v květech jizby – rov! Na místo kříže – v polí pluh, má mše háj, půlnoc, večer, jitro, samota a luh má znamení: rovnice, zlatý řez a kruh. K mému kázání svatebním o veselí, příchodu nových lidí, a něžné smrti kráse, o tom, co zdá se, zrak zasněný co vidí, co člověk celý – hrom, vichor, jaro, jeseň, ptáče, smích dětí, mužů hovor, žen úsměvy, stesk pláče vyzvání. Mé pokání jest sebe poznání a příjímání moje myšlenky, života jest podoboje a svátostí polibků sladkosti, mu; zákon jasný, laskavý a sladký jak úsměv milenky, jak oko matky.
BYS NENÁSILNIL, NELHAL, NEVLASTNIL, BYS NENÁSILNIL, NELHAL, NEVLASTNIL,
 V TOM CELÁ MRAVNOST, CNOSTÍ NAD TO VŠAK – CNOST ČINU JEST, LEČ CNOSTÍ BEZ ZÁSLUH – 38 O SYNU ČLOVĚKA, sám z rodu kněžského, až z kněžství vyrosteš, z modliteb zbožnosti, jež prostředníkem jsouc jest svatokupectvím; za bohočlověčstvím moudrostí moudrosti, jež nejsouc věděním, jsouc život, vidění pochopíš: v krystalu v leknínu, skřivánku, beránku, v nástroji že sám jsi jednotný, SÁM S BOHEM TOTOŽNÝ myšlenek věčnem věčný, vesmírem nekonečný. –
MÁ ZBOŽNOST, pocit sladké bezpečnosti MÁ ZBOŽNOST, pocit sladké bezpečnosti
 z nutnosti jednotné, nevyhnutelné, z rozvoje všeho v tajné zákonnosti mně vyplynula a MŮJ PŘÍKAZ DOBRA v půlnoci hvězdné světa z osamění z kolkolem tajů, všeho z umírání, OBŘADNOST krásná z lásky odevzdání, z mlčících zraků milých, tvůrčí něhy.
Lží bázně dítě bylo vychováno, Lží bázně dítě bylo vychováno,
 lží lásky jinoch sám se vychovával, lží rozumu se muži vychovali a setrvačností lži žijí starci: VY PRAVDOU VŠICHNI BUĎTE VYCHOVÁNI jež nad zlem, dobrem jsouc vždy dobro plodí. 39
DOBROTA naše ta jest milování, DOBROTA naše ta jest milování,
 a ZBOŽNOST naše, ta jest radování a naše MODLITBA jest poznávání vědění, umění a mlčení.
Jest příliš snadno VOLNĚ MYSLITl. Jest příliš snadno VOLNĚ MYSLITl.
 leč nesnadnější VOLNĚ CÍTITI a nejnesnadnější jest VOLNĚ ŽÍT.
Násilí církve každé znamením, Násilí církve každé znamením,
 stát žádný není nežli vlastnictvím, vlád práva mrtvých moc jen zákonů, vlád spravedlnost ozbrojený mír, kast mravnost výsad, úřednictví lež: TY MIMO CÍRKVE, VLÁDY, KASTY ŽIJ!
TOTOŽNÁ VŽDYCKY VÍRA S POVĚROU, TOTOŽNÁ VŽDYCKY VÍRA S POVĚROU,
 pravd mrtvol kostry náboženstva jsou a mravnost dcerou jest jen života. Na konec věda matkou zbožnosti a všechno nezvratnou je nutností.
Hvězd znamení než na nebi se pohla, Hvězd znamení než na nebi se pohla,
 ZMIZELI BOZI hvězdných náboženství, A s novým žárem NÁBOŽENSTVÍ ohně.
KNĚZ, OBŘAD, VLÁDA TVOŘÍ NÁBOŽENSTVÍ KNĚZ, OBŘAD, VLÁDA TVOŘÍ NÁBOŽENSTVÍ
 lež, násilí, vlastnictví náboženstvím, v tom lidem novým konec náboženství. 40
NEJVYŠŠÍ KLAD TVŮJ KLAD JEST OTÁZEK, NEJVYŠŠÍ KLAD TVŮJ KLAD JEST OTÁZEK,
 řád myšlének tvých není všeho řád, nejvyšší moudrost života je řád, hráč mudrc symboly je věčných otázek.
Já – podobenstvím dětí mudrců, Já – podobenstvím dětí mudrců,
 nic, nekonečno moudrých jinochů, číselný pořad mužů mudrců řád mravný moudrost starců mudrců, a celá moudrost BUNĚK moudrostí, jichž SOUHRN V NÁS si vesmír MUDRUJE.
Nemožno mimo smysly mysliti, Nemožno mimo smysly mysliti,
 nebylé není možno mysliti, nemožno mimo tělo chápati, JEN TĚLO MOŽNO TĚLEM CHÁPATI: to věz zře sebe části nejmenší, jež stejně živy tebou, jimi ty – jich k jinému tys žití obměnou.
Milovat moci sám jsa milován Milovat moci sám jsa milován
 mez MANŽELSTVÍ a v tom mu zákon dán.
NESMÍRNĚ VELKÉ A NEZMĚRNĚ MALÉ NESMÍRNĚ VELKÉ A NEZMĚRNĚ MALÉ
 jsouc jedno v čočce smyslů tvých se střetá a tvoří obraz čemusi, jež vidí; A chápáním je čehosi a čehos láska rostlin, hmyzů, hmoty, lidí a rozkoš všeho čemus život tvoří, co neznámo a NEKONEČNO JESTI a čeho důkaz v tvém a všeho hoři. 41
JE ŽIVOT VĚČNÝ a je všude život, JE ŽIVOT VĚČNÝ a je všude život,
 jest život jen, vše žití na základu, smrt pro život jen, život smysl všeho, leč život tušit lze v jen v stejném řádu, ne pochopit. A není srozumění nám s ptáka zpěvem, ani včele s květem nám s bratry jiných hvězd, ni v slunce vlasti. Jak podstatou tvou život živých tvorů tak čehos přec tys nutnou k žití částí.
Tvá všechna jistota a VĚDĚNÍ Tvá všechna jistota a VĚDĚNÍ
 na motiv těla tvého POHLAVÍ JEST blábolením jen a TUŠENÍ.
Uprostřed věčnosti a v středu nekonečna, Uprostřed věčnosti a v středu nekonečna,
 tvoření světů, zániků jich svědci, života vznikání a smyslů růstu, proměn, rozvoje pralátky, jež prasilou je věčnou, v niž všechny síly zpět se proměňují, jednoty všeho v nutném koloběhu: vědomím, jež jest tušení a vůle, ÚČASTNI PRAZÁKLADU JSTE, JENŽ VESMÍR.
Bezrozměr vnímáním je lidských tuch, Bezrozměr vnímáním je lidských tuch,
 jediný rozměr vnímá lidí sluch, dva rozměry jen vnímá lidí zrak, rozměry tři již vnímá lidí hmat a nekonečno chápe lidí duch, co nic nechápe chytrý lidstva brak, VŠEROZMĚRNO SNÍ MUDŘEC KOLOTAT. 42
JSOU LIDSKÉ PRAVDY OBRAZ ZVRÁCENÝ JSOU LIDSKÉ PRAVDY OBRAZ ZVRÁCENÝ
 v člověka ducha temné komoře, rozměrů číslem vždycky dělený, jímž dálka v čase, duchu, prostoře.
V zrcadle oken vlaku v jedoucím V zrcadle oken vlaku v jedoucím
 TVŮJ OBRAZ protínaný skutečnem, TOŤ TYS, JENŽ BÁDÁŠ se svým poznáním vše jsoucí mata se svým nebylým.
Veškera pravda věd jen rovnic klad, Veškera pravda věd jen rovnic klad,
 všech základ pochybný však předpoklad – měřič i míra, sama rovnost snad: tož VĚCNĚ NEZNÁMÝM JE PRAZÁKLAD.
LEŽ SPOLEČNOSTI BĚD VŠECH ZÁKLADEM, LEŽ SPOLEČNOSTI BĚD VŠECH ZÁKLADEM,
 ať nesmyslný jest to ideál, ať omamování se sobě lež, ať zašlých minulostí zbylá lež: tož hřešíš kdokoli jakkoli lžeš, ať mocnějším, či lepším bys se zdál.
Co myšlenkou je mlhovině hvězd? Co myšlenkou je mlhovině hvězd?
 Co rozhovorem soustav slunečných? Co cítěním měsíců hasnoucích? Co pratvora života základ jest? Co štěstím, dobrem, moudrostí má rdest? Co hmyzů proměny, co cnost jim, hřích? 43 Co vývoj nutný tvorů přechodných? Co v hrůzu nestvůr, v šelem skryto lest? Co prapředku as nejsladší byl zvuk? Co pračlověku pojmem nejvyšším? Prvotným lidem co byl taj a bůh? Co lidí kulturních pramenem slastí, muk? Co příštích svatým bude znamením? TÁŽ SÍLA, JÍŽ VZPOMÍNÁ ZRAK, HMAT, SLUCH. –
STROJ STVOŘIV, TVŮRČE, SEBE POZNALS ŘÁD: STROJ STVOŘIV, TVŮRČE, SEBE POZNALS ŘÁD:
 účelnost jeho slohů slohem jest, čistota přesná jeho krasocit, šetření výkonem mu mravní řád, nejmenší spotřeba mu moudrostí střádání práce, sil mu věčností kol hudba řeč, souvislost strojů vlast: stroj nové krásy, dobra znamením, majetku tvůrcem leč i zničením.
V člověku krása, nekrása, V člověku krása, nekrása,
 zlo, dobro omyl člověka, bytí, nebytí podstata, možné nemožné smyslů klam, vzals velké, malé prostorám, vysoké, nízké pořádku, nesouzvuk, souzvuk ze znění, neživot, život z vědomí, včera a zítra z trvání. Prazáklad bytí jednotný v poznání jenom podvojný, 44 podstata věčnou prasilou, jest nevýzpytnou, lhostejnou – – – nejhlubší taje řekl filosof, dím k tomu: první pohyb lidský klam, týž, k posledním jenž krouží příčinám, KROM LÁSKY NEJISTOU VŠE HŘÍČKOU SLOV. 45
Z MÝCH LISTŮ
Rozpory srdce duchem ztýraným Rozpory srdce duchem ztýraným
 KDYŽ BÁSNÍKA JSEM BÁDAL TAJEMSTVÍM, s úzkostí v zrcadle vlastního ledví zřím, že básník vždy sentimentálním, zlým... Též síly v ano, ne – i v světů sněžení dvou pólů zase zjev – – – Co v pláči pýcha sní o vůle svobodě – – – Ve věži příčin krutě vězněni od těla k světu volni jsme jen v ní – – – O marnosti! Zákony temné! Řáde vývoje! Co já, co tys: chci vědět! Chci tona, ratolest! – – – – – – – – – – – – – – – – Tvůj rozkaz v před, snad v kruhu, ale v před... A je-li básník cos, tož zvedač závoje. – Chci dobro. Chci? Lze chtít? Co mohu? – Zpět nechtíti je síla básníků. A každý básník jest. MILÝ
Hleď, jak u mne, mluvím jen o sobě a jen pro sebe a je mně při začátku toho, co chci říci, zbožně a stísněně jak před zpovědí. Hleď! Mne inspirovala vždy jen má touha – ta neurčitá touha, kterou nejlépe bys vyjádřil, kdybys jí zbožnost řekl, ta bezpředmětná touha, která má podobenství s velikým marným doufáním a která je sestrou neurčitého smutku, jaký splývá z klamných nadějí a jímž je zastřená oddaná resignace obdivuhodných večerů a slavnostných 46 nálad svatvečerů, jichž je plný můj život, třebas že mne někdy zastihnou ranní červánky na zarosené mezi nebo čarovné ticho nedělního odpoledne daleko od města pod růžovým keřem, mým přítelem – i tehda mám dojem onoho šeření a připozdívání, které si vzpomíná a tak jasně vše vidí a tak všemu omlouvavě odpouští a neanalysuje, v krásném, silném vědomí jakési nevýslovné nutnosti, které se blíží tou schopností hry s loutkami ať postav, které jsem potkal onoho dne, nebo vidin, nebo abstrakt, hry bez bolesti, kterou nejlépe nazvati umělecká jistota, hry, která nebolí i když nejmilejší z loutek prohrává, ba i když nutno v oné hře trpěti a umírati nejdražší z krásných panenek, jíž jsi dal podobu nejmilejšího ze svých snů – první lásky, nebo nejvyšší, nebo nejbolestnější lásky, ba ani tehda, když klesá v loutkové hře hrdina, v jehož změněný hlas a naivní, ztrnulá gesta ukryls vlastní bolest a muka, jež tolik bolely za dne. Jen tato touha mne vždycky inspirovala. Pravda, vím o pramenech této touhy, totiž, kde asi vyvěrá z hlubin – dál mně samému neznámých a skrytých, vím, že tato touha byla nejblíže u mne vždy, když každého, každého jara, třebas jsem to ani nevyslovil, znova a znova čekám – zázrak, zázrak nejzávratnější lásky, lásky, která přijde nesmírná jako moře, vznešená jako nejjasnější z hvězd a neskonalá a věčná. Vím, že tato touha nejvíce se ke mně přitulila vždy, ať jsem viděl obraz, na němž malířem v Madonně zbožněna byla jeho největší láska, nebo v soše když jsem uviděl zachycenu naději sochařovu, – a těžko bys mohl říci, kterým pravidlem techniky jeho je docíleno onoho tajemství – že políbil duši své nevěsty. Vím, že tato touha mne nejvroucněji políbila na čelo, když již již jsem myslel, pohlížeje do zraků všech žen, které potkávám: tato, tato jest žena, která jest geniem lásky, tak jako geniem umění byli všichni ti, kteří pomohli držeti chvíli onomu obru, který drží svět, chvíli alespoň nesmírnou jeho tíži. Vím, že má touha se nejvíc na mne usmála, KDYŽ JSEM SNIL O VELKÉM OB- 47 ROZENÍ VŠECH UNAVENÝCH A TESKNÝCH ZÁZRAKEM NOVÝM, ZÁZRAKEM OBŘÍHO PŘÍKLADU LÁSKY, O VYKOUPENÍ NOVÉM NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY; NE NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY KRISTOVY, ALE NÁBOŽENSTVÍM LÁSKY K MILENCE, ŽENĚ, LÁSKY, o níž jen básníci snili a jen báje o níž vypravují legendy a věky minulé a schopné grandiosních vášní a orlích rozpjetí a rozletů, náboženstvím lásky, kterou příkladem bych žil a tak ukázal, že jest a nezemřela svatá erotika, erotika čistá, v horoucí závrati tělesnosti stejně pohádková jak v realitě života, který tak, tak, tak nevýslovně miluji a jemuž jedinému se otrocky ač v pokoře této králem se cítím – kořím, erotika nerozlučitelná stejně skepsí a rozborem a poznáním vědy jakož ani pravým vědomím jako jest nemožností dohovořiti se muži ať se sestrou ať s milenkou, ať s ženou, ať s matkou nebo přítelkyní jinak než neurčitou řečí, nevypočítatelnou řečí, která jedině výmluvně hovoří v objetí, v mlčení, v slzách a úsměvu. Ano, tato má touha a jen ona mne vždycky inspirovala, ať jsem psal nebo – a toho je víc – snil a koncipoval a myšlénky jak zlaté ptáky do svobody pouštěl, že mně – ovšem jen mně pak – zpívají. Divná touha inspirovala a milenka vždy zatím v práci překážela, vždy; není v tom trpkosti ani ty zlatovlasá modrých očí, ani ty plavovlasá sivých očí, ani ty bílá jako sníh a černá jako noc s očima jako peklo, ani ty snědá zelených očí, ani ty podivuhodná, roztoužených zpola a zpola znavených zraků se rty žíznivými jako rty dítěte a kolem nich přece onen bolestný rys zklamaných žen, ohlížejících se za životem, není v mém slově nespravedlivé výčitky a pýchy, není a miloval-li jsem vás marně, hledaje onu lásku lásek, není viny na vás, není viny na mně, sešli jsme se vždy a jeden druhého se otázali, kudy vede cesta do města svých každého cílů a nikdy nebyly cesty naše stejné. –
48 Děkuji vám, všechny, za každý úsměv váš, za každý polibek váš, za každé slovo vaše a za vše, za vše, čemu já význam dával a smysl a hloubku, děkuji za vše, co nemohly jste dáti ženami jsouce, muži-básníku, jenž chápe vás jsa ženou v muže zakletou a proto básník jest a ví, že nelze jednati proti tajemnému nařízení nejvyššího rozkazu z útrob a z dna srdce. Děkuji vám tak krásně a čistě, naučily jste mne muže a jen muže vážiti si a ctíti život, žil jsem o několik vteřin víc, žije sen lidských lásek s vámi, učily jste mne, že život je prvý a pak umění teprve, učily jste mne moudré lenosti, která učí výběru nevšedního, učí počátkům umění, odkrývaly jste mně závoje se zastřených odpovědí na mé otázky, objevovaly jste nové pevniny mého vlastního srdce. Děkuji vám za každé odmítnutí, jež dávalo zráti pýše a bolesti, z nichž pučely znova květy touhy. V nevyhnutelné drobnosti mého života pomáhaly jste mně vytvářeti umělé zahrady illusí a ideálů, bez nichž není možno žíti básníku, který hrdě a vědomě se nevymyká daním předepsaným povinnostmi soužití se svoji dobou, daním lidskosti a společenských nutností, ať jde o chléb pro moji rodinu nebo o vzpírání břemen společnou silou spolubratří, ať nazývají se již občany nebo dělníky na vzájemné stavbě budoucího života. Děkuji vám já muž, ne básník a umělec za dary vaší ženskosti, že připomínaly jste mně mé mužství, nabádaly mne k síle, k odvaze, mne člověka. Děkuji vám jako básník-umělec za chvíle odpočinku od zasněné práce mimo život, tak vám děkuji, jako děkuji vám za chvíle rozkoše, jež mně dala zasévajíc zrní budoucích květů sice, ale nemajíc sama síly živné pro ně, ani slunného tepla, ani o ně se nestarajíc – živelnost světů. – Vy jste sily, ale růsti dával žár vlastní pýchy a vláha vlastní bolesti ze zklamání a nerozumění, jež nebyly vaší vinou ani ve vaší moci. Byly jste vždy poslušny víc než proseb mých tajemného a dbaly jste víc než nadsku- 49 tečnosti života v umění toho, co poslouchati je vám nakázáno nezvratným velením vašeho ženství a jeho úkolů ať lidská slova je překládají a ne vždy věrně v mateřství a cudnost, v životnost a jak jinak zní ta slova mužů – jen mužů. Ano, díla od sonettu až po koncepci díla mého života rostlo vždy, až nebylo již lásky, lásky tak jak jest, až nebylo již mužného snění, až nebylo již vás, jen krásné stíny vaše když kráčely před mým zrakem, když nebylo již něhy milování, jen cosi jako onen večer tichý, když se rozprostíralo již nad mým srdcem, když nebylo již slasti a nejistot milosti a jen ona touha, o níž těžko říci, zda proto je tak čarovná, že kořeny tkví v minulosti a korunou již plnou květů v neznámé budoucnosti, tehda jsem mohl zpívati, zatím co jsem jen šeptal, když jsem v několika vteřinách prožíval s vámi jako děcko v krátké době života pod srdcem matky věky podivuhodných metamorfos lásky a v ní života. A tenkrát, když bylo nutno ne pro slávu, ne pro cosi snadně vyslovitelného, ale jen tak, jak slunce kreslí kouzelné obrazy vrb na hladině nebo měsíc své mlhavé stíny na nádvoří nejtišších klášterů, když tak podobně bylo nutno pérem zachytiti píseň na čistý papír – zbyla jediná z žen – žena, která trpělivě a bez reptání vždy znova a znova sama zůstane, napomene, že jísti nutno, obstará božský nápoj – černé kávy a potřeba-li, záclonu spustí, aby slunce při psaní nerušilo a jindy, když nejsmutněji, tě pohladí a dětí tvé, pokračování tebe, které tobě, když zaníceně hledíš za písní, jsou nevyzpytatelným, krutým zákonem stejně cizí, jako třebas krásný, ale přec jen lhostejný spolucestující ve vlaku uhánějícím šíleně do dálky a nevíš ani kam, – když děti tvé obstarává. Tak matka rodí dítě muže, touha lásky z něho činí básníka, milenka z něho činí umělce, žena činí ho spisovatelem v krásném slova zvuku. Tak u mne, u mne, který nepsal nikdy pro chléb, ba ani pro doušek vína ne.
50 Ano, víno! Jak rychle, hravě vybavuje myšlenky a jak zmámenou radostí a veselím zakazuje zachycovati je! Je to divno, chléb, dobrý, živný černý, nezdánlivý chlebíček život dá, sílu dá; a nadšení dá víno, nechápeš a pravda je to a stejně tak je to i zde – žena skýva dobrotivá a milenka nápoj opojný. Ženu pohladíš, neublížíš, nakrmíš, živobytí obstaráš a k milence klekneš a nevíš, jak bys se jí dotekl, žena k tobě shlíží a milenka za svými sny je zahleděná a milence řekneš: pohádko – a ženě: Ženo! A muž jsi a rozum máš a řekneš si, srdíčko, klam je to všeckno, marnost, zdání, vše je v tobě jen a ne v ní, víš to, a nejsi zvíře jen a marno, vína se napiješ a všemu rozumíš a chlebem se nasytíš a chybí ti cosi, žízeň máš. Tak, tak, u ženy béreš a milé dáváš, ba chvílemi ani ženy nepoznáváš, milenka odejde a ty žalem zpíváš a žena, kdyby snad umřela, oceníš, opláčeš, ale snad nezazpíváš. A všem lidem snad zle bys učinil, kdybys zároveň básníkem nebyl pro milenku a marně se sama sebe ptáš, proč, proč, proč, tys má milenka, ty, která nejsi krásná jako vidiny mé fantasie, dobrá nejsi a ona je světice; u ní jen mlčíš a u milenky se modlíš; u ženy zamyšleně sedáš a nevíš, proč že ona je žena tvá a u milenky poklekneš – a v chrámu neklekáváš – a zvíře nejsi, pravím a kořen lásky vytrhls, tělo zapřels, zákon lásky překonáváš, ale lásky nepřemůžeš. Ne, ne, Ofelie, nevíme, co jsme a nevíme, co z nás bude – – Pravda, úpravou sociálních poměrů, překonáním nejhlubšího zla a nejhnusnější amorálnosti, která jest, manželství, tak jak jest, očištěním smluv a znovu uzákoněním našich vzájemných práv a ujasněním našich lidských vztahů k sobě – ale to vše není darem ještě dnešku a zítřku – tisíc bolestí se vypleje, ale nic se nezjednoduší na tomto nejzázračnějším tajemství, záhadném přes všechny fysiky lásky víc než nejnepochopitelnější mysterium dogmatu, nic se nevysvětlí z tohoto největšího paradoxu a 51 nejmystičtějšího neznáma na tomto náboženství nevyvrátitelném, na lásce pro lásku a bez lásky. Zákony nám neznámé, pro něž zákony našimi řečmi vyjadřované jsou dětinské obrázky a rozkošné nestvůrné značky dětské – ty zákony drží světy a nechápeme-li jich v celé síle a v celém rozsahu tušíme je, ale stojíme bezradně nad pramenem života, nad prazákonem lásky, kterýžto ať formulujeme tak, či tak, vždy se vymkne našim rovnicím a vypočteme-li jeho dráhu tak či tak, nikdy není nám možno dle výpočtů našich zpodobiti si a přesně určiti jasným výkresem její běh a nutnost. Marně. Řekneš-li láska není než pohlaví, lžeš, řekneš-li, není lásky leč mimo pohlaví, nemluvíš pravdu, řekneš-li láska jest sobecká, mýlíš se, díš-li, láska je zázrak, nevysvětlils ji, ano – LÁSKA JE PODSTATA, víc nevíš o ní, jednou je bolestí, jindy rozkoší, jednou vykvete lilií, jindy dítětem, jednou je jasná a pravidelná jak dráha paprsku a paprsek sám, jindy je zrůdná, že slova absurdní jsou matnou, hluchou ozvěnou jejího jména, jednou je účelná a jindy marna, jednou hory přenáší a jindy je nemohoucná jako dítě. A umělec a básník a mudřec to všechno vidí a člověk o tom neví, ale mým ideálem není býti jen umělec nebo jen člověk a tak jsem láskou i vidoucí i slepec a nevzdám se lásky za cenu umění a umění ne za cenu lásky, sním a stále doufám a stále se modlím o dar velikého umění života a lásky a věřím-li, věřím v náboženství života a lásky. Marno je mluviti o vlivech lásky a ženy na umělce, možno mluviti o ženě a muži a to jen o této ženě a tomto muži a to jen dnes a v tomto pokoji, mluví-li se o láskách lidských a ne o grandiosní fikci mé lásky. Já mluvil o sobě.
52
MÁ LÁSKA
Báseň Rafaela, Kresba Danta! Co s tím, ptáš se, co nás obé učí? Umělec, jenž miluje a žije, touží, byť jen jednou, jedenkráte lásce svojí propůjčit řeč zvláštní prostou, krásnou, vše by vystihnula místo umění jdouc za přírodou, která jeho uměním se stala, z umělců žijících, milujících každý rád by vzdal se svojí vlohy, něžné básně rád by skládal malíř, básník rád by krásné kresby kreslil, cizí sobě umění rád dělal, pro jednu jen jednou, pouze jednou, umělce by zapomněl, byl člověk šťastný, vesel, bez umělce trudu.
ROBERT BROWNING.
MÁ LÁSKA CESTA K PRAVDĚ SMUTNÁ! MÁ LÁSKA CESTA K PRAVDĚ SMUTNÁ!
 Mé lásky truchlá píseň věno; má láska zvadlých růží seno, má láska hořkou mandlí chutná. Má láska trnů věnec ostrý, má láska torso v parku zkvetlém, má láska hřbitovní stín thůje, má láska teskným, věčným světlem, má láska z temna pohled kostry, mé lásce pavouk závoj snuje, má láska tichý krápník sluje, má láska marnost zoří vzplálých, má láska zlatý, puklý kalich. Má láska cesta k pravdě smutná. 53
Když srdce mé se rudé večer zasní, Když srdce mé se rudé večer zasní,
 CO hvězd a KOUZLA V LÁSCE MARNÉ MOJÍ, jak černých smutků snové moji krásní mé lásky, kterou hrobu noc jen zhojí, vím, dnové mí jak mohli zářit šťastní, vzplát duhou v čas ty mládí ve příboji, má láska úchvatnou života básní být mohla dobra! Duch snít dál se bojí.
Písni má, JI NEBUĎ ZE SNA! Písni má, JI NEBUĎ ZE SNA!
 Láska krásná rozjímá: minul květen můj, má vesna, vše je marno, písni má! Písni má, zni zticha v přítmí echem v samoty jen rytmy! Smutnýma ni očima nevzbuď lásku, písni má!
Má milenko, MŮJ HOVOR MLUVA TICHA, Má milenko, MŮJ HOVOR MLUVA TICHA,
 hle, mlčenlivý zlatý kalich květů jen barev nádherou plá, vůní dýchá, žel lásky své říc’ včelám nemá retů: něm tobě vyzpívám taj touhy světu. Duch hudby chví se tichem jen, má drahá, hra houslí blouznivých jen zapírání, strun zmlklých v kouzlo schovám žal a blaha, mou duší písně závoj všedna chrání; náš hovor mlčení, řeč hvězdných plání. 54
MOU SAMOTOU SE LÁSKY MIHL STÍN’STÍN MOU SAMOTOU SE LÁSKY MIHL STÍN’STÍN
 stín bílý, mnou by poesii v klín, v klín kráse slétl, písni žal zbyl jen, jen nadšení a kouzlo, touha, sen, sen o světle a touha do výšin. Do výšin, básník modra, jasu syn, syn slunce, nesmírna že bratr žen, žen z milostí vlá vůně rozmarín mou samotou. Mou samotou, jíž mluví věčna kyn, kyn touhy světů, všehomíra splyn, splyn s praláskou, jež nekonečný den, den, vin v němž není, smutku, klam ni sten, sten za tebou jen přec vzdých’ ze hlubin mou samotou.
Ve vzácný okov v zámku studny, Ve vzácný okov v zámku studny,
 kde oliv šer i v poledne – v akrostich tichý schovám, cudný své lásky jméno jen jedné vzpomínkou sladkou na mých snů dny, než zlato jich v sníh vybledne, ve vzácný okov v zámku studny, kde oliv šer i v poledne. Tam bude lákat poklad svůdný, až s delikátní něhou bludný v TAJ DISKRETNÍ kdos nahlédne ve starý okov v zámku studny, kde oliv šer i v poledne. 55
Má v ohni lilií vzácných záhon touha, Má v ohni lilií vzácných záhon touha,
 mé touhy perlou třpytné rosy něha, mé něhy pestrých věnců vůní milost, zakleta v zpěvný vodotrysk má láska, z pohádky kněžna parku mého paní, jsem lásky zahradník, JSEM LÁSKY BÁSNÍK. Jsem lásky klenotník, jsem lásky básník, měnivý drahý opál plá má touha z klenotů světlé princezny, mé paní, půvabem daru snubního má něha, démantem, blesky svítí v noc má láska, má svatebního šperku darem milost. Má kouzlem tajemným zmámena milost, (sám lásky kouzelník jsem, lásky básník) pohádkou sněžnou nevýslovná láska, přeludem osudným má žhavá touha, blouzněním chorým bílých růží něha a sladkou vidinou má krásy paní. Kéž ozvěnou je srdce mého paní; je nápěv čarovný má snivá milost, a písní nejvroucnější moje něha, (jsem lásky hudebník, jsem lásky básník) má hudbou věčnou hvězd závratná touha, a refrén bez konce mých hlubin láska. Je zázrak milostný má vroucí láska, světicí nebes samoty mé paní, extasí bez ustání moje touha, a život můj, má naděje, má milost, (jsem lásky poustevník, jsem lásky básník) má modlitbou za svatost, spásu něha. 56 Má v knize básní zlatým písmem něha, ji drahocennou vázala má láska, (jsem lásky památník, jsem lásky básník) klíč knihy zamčené má snů mých paní, skvost initial nádherný má milost, má moudrostí a poesií touha.
MODLITBU zanícen MODLÍM SE LÁSKY. –
Madonno milostná, královno lásky! Knihou mně zlatou dnes vesmír je lásky! Údělem božským má žízeň tvé lásky! Věčnosti nebes mé obraz mžik lásky! Mlčení poety – píseň má lásky! Zkazku svět pozdní zvěz svaté zas lásky! Korunou vavřínů sláva tvé lásky! Uměním uměn dnes život mně lásky! Zákonem zákonů prazákon lásky! Úplňku noci mé, Korouhvi jasná má, Ohni ty mrazů mých, Zálive troskám mým, Oddechu smutků mých, Okno ty v žalář můj, Roso mých úpalů! Obloho vzletů mých, Mízo jar nových mých, Slunce snů, touhy mé, Lásko má, lásko má! 57 Chorá má duše Zbožností lásky, Nemocné nitro Prahne tak láskou, Stráven že umru Bolestí lásky! Spínám, hle, ruce své, Vše své ti v oběť dám: Ztrát pýchu básníka, Království samot svých, Pokoru lásky své, Úsměvy vidin svých, Úsilí marných krás – Tobě o spáso má, Hvězdo má, berlo má, Závrati sladká má! Užaslí bratři mí řeknou: hle šílený – – – Nesmírné lásce mír splynutí s tebou jen, Dnu mého jitřenko, zdrávas’ o paní má, Bohato srdce mé nuzné v tvých pokladech! V myrtoví ověnčen v zrcadlo – tebe zřím, Zázrak můj životas, naděje vítězství! 58
Lásko, cudném v závoji krásy nahé, Lásko, cudném v závoji krásy nahé,
 s tajem v oku, na retech slasti úsměv, v klínu rozkoš, milosti radost v ňadrech, básníku zjev se, mocná, svůdná poetu věčné touhy, život pěvce k oběti svaté odou učiň, aby ohlasem báje zněla: DUŠE A LÁSKA!
Unavil mne cudný žalů květ, Unavil mne cudný žalů květ,
 Unavil mne hvězdných světů jas Unavil mne modlitbou mdlý ret, Unavil mne v šeru něhy hlas, Unavil mne uměn lichý kvas, Unavil mne noci plachý sen Unavil mne záhad zbožný žas, Rozkoší chci v tobě shořet jen! Nudí mne lží krásných vonný jed, nudí mne pravd tříti planý klas, nudí mne pít slibů sladkých med, nudí mne svit věčných pochyb plaz, nudí mne div nádher dávných krás, nudí mne klam vidin, touhy sten, nudí mne jar zmatek, slza řas, rozkoší chci v tobě shořet jen! Co mně písní smutných v západ vzlet, co mně slunce žár, jenž večer zhas’ co mně mlčení taj, snů sníh, led, co mně sebe patřit na obraz, 59 co mně věčnost, vesmír, bůh a čas, co mně žití hra, co světla den, co mně hřích, strach, hodin v půlnoc ráz? Rozkoší chci v tobě shořet jen! Lásko, všech chci v tobě vášeň žen, v splynutí svých líbat cenu cen, úsměvem jak duši, tělo spas, ROZKOŠÍ CHCI V TOBĚ SHOŘET JEN!
O LÁSKO, KTERÁ JSI, TYS TAJŮ TAJ, O LÁSKO, KTERÁ JSI, TYS TAJŮ TAJ,
 zákonů zákon, svaté slovo slov, krás kráso, poznání, jistoto, báj, té, která neví vymodlit chci ráj, kde slunce podnožím, hvězd září krov, o lásko, která jsi, tys tajů taj! Té, která zlatý vzbudila můj máj, jejž sivý hrobař čas pochoval v rov, krás kráso, poznání, jistoto, báj, té, která hřích můj bílý, kaj se, kaj, má modlitbo, jen jména nevyslov, o lásko, která jsi, tys tajů taj, té, která neví v blaho rozehraj života lyry nelítostný kov, krás kráso, poznání, jistoto, báj, té, která neví dny změň v růží háj, kde štěstí modrých ptáků zpěvný chov, o lásko, která jsi, tys tajů taj, krás kráso, poznání, jistoto, báj! 60
O sama rci, PROČ MÁM TĚ RÁD, O sama rci, PROČ MÁM TĚ RÁD,
 a tak a stále víc a víc, když mládí květ a krásu vnad mně dávno nesl anděl vstříc? O sama rci, proč mám tě rád, a tak a stále víc a víc, když dala by mně život snad k obětem ona na tisíc? O sama rci, proč mám tě rád, a tak a stále víc a víc, když v propasti jsem lásky pad’, nic po tobě když nechci, nic? O sama rci, proč mám tě rád, a tak a stále víc a víc, zahloubán lásky do záhad se táži, rci, já nevím říc’!
Jak plaché ráno, bosé, stříbrné, Jak plaché ráno, bosé, stříbrné,
 v par vonných jara flór tvář zavátu, když draperie jitra rozhrne, tak zlehka šlas v mou, lásko, komnatu, bys večer v háj můj tichý vavřínů hořela léta oblak v brokátu, pak večernice rovna leknínu, když podzim v nebi zlaté kosatce měsícem kosí, zašlas v hlubinu, by ROZPLYNULAS V BÍLÉ POHÁDCE. 61
V mou černou komnatu jak z výhně plamen V mou černou komnatu jak z výhně plamen
 v tmu na bibli a lebku plá nach kamen. Zrak přivřen, hlavu zvrácenu sním zmámen, v noc směji se tvých šílen žárem ramen... V krev rudou v modré váse vřes zřím svadlý kvésti zřím v temnu bílý přelud básníkova štěstí... Kam jdu, kdo jsem? O jak krb divou vášní šlehá, Vím, vichor půl, půl oheň, peklo půl, půl něha. Hranicí požár můj zapálí skrýš mou stínů, polibků horečnou jak žízní práhnu, hynu... Co umění mně, svět, co moudrost, nic o nic, svých úst jen kalich zvedám k tobě vstříc, o líbej na čelo, o na rty líbej, v líc, JEN LÍBEJ, POHÁDKO, sne, líbej, líbej víc!
Stlumený pokoji můj, jaký těžký šer tu, Stlumený pokoji můj, jaký těžký šer tu,
 spíš žalář, hrobka, chrám modlitbu lákáš se rtů. Hra zdola harmonia v sny mé sténá zticha, kdos blízko pochován jak rovu z hlubin vzdychá. Dost dum, má otrokyně, Obraznosti lichá, co rozkazuje, plň má nezkrocená pýcha: Smích, tanec víno chci, šílenství sladkých žertů, žár těla, ústa, ňadra, klín, chci vášní ku koncertu hry lásky, závrať polibků, chci peklo objetí, ji písní zmámit v hřích, jí sebe spíjeti, žár slunce ruměnné chci její milosti, chci hmotou urvati mžik štěstí věčnosti... Ne, kouzelnice má, nic nechci sám, AŤ ONA ÚSMĚV MÁ, mé nebem vězení, mé rájem zoufalství a rozkoší má tma. 62
O VĚŘÍM, já též věřím, zase věřím, O VĚŘÍM, já též věřím, zase věřím,
 já v zázrak věřím, lásky spáse věřím; sen stříbrných nocí mých, modrý a sněžný v den slunný vtělovat zdá se, věřím. O vůně v mé hrudi, o hudbo v mém srdci, o míre v duši, bílý jase, věřím! V západy zářné, zjev ostrovů blaha, červánkům zítřka, růží kráse věřím. Má na strunách zlatých radostná píseň vše zodpoví, nic neoptá se – věřím. Tušením hvězdným, v modlitbách síle v chrysanthem čar i tobě, klase, věřím, vln věřím hře, v slavíků návrat a jara v tvůj úsměv, slze v tvé řase věřím! V tvém „věřím“ já v tajemno vesmír a boha v zbožnosti moudrost, V SEBE zase věřím.
O lásko má, jsouc nejsoucí, O lásko má, jsouc nejsoucí,
 jsouc lásko, můj’s klam, zdání, sen, o lásko, jež mně’s tma, zář, noc a den, o lásko nejsoucí, jsouc illusí, mé nitro tebou sebe, vesmír ví, jenž v tobě mnou a ve mně tebou jen, živ tebou – v absolutno unesen jsem v nejsladším, mučícím šílenství, že volný jsem, jak bůh jsa připraven vždy z žití – dobrodružství vyjít ven; ne lyrik, solipsista tebou lká, to bytí symbol sám se vším se chápe v já, záhvězdný mraze, peklo horoucí ILLUSE LÁSKY jsoucí, nejsoucí! 63
Mé listy! mrtvý papír... němý, bílý! – A každý přec se chví jak oživen, když chvějná dlaň je z pásky béře ven a nechám padat v klín je v noční chvíli. E. BROWNINGOVÁ.
V mou lásku, rcete zahleděné víly, V mou lásku, rcete zahleděné víly,
 dát růže svadlé ohni kde vzít síly, z nichž lásce touhy mé v snách věnec vily – MÉ LISTY MRTVÝ PAPÍR, NĚMÝ, BÍLÝ! Kol šípkoví jdu, zlatem hasne den – – – Vln vzpomínek má duše hládí jen, v niž maní květy za snem padá sen – a každý přec se chví jak oživen. Mé lásky andělský, leč přece sten jak svatými by zazněl ostatky – když chvějná dlaň je z pásky béře ven. A sladký stín mých vidin v háj zas pílí, své klenoty když líbám ve svátky – a nechám padat v klín je v noční chvíli.
Stíny, stíny; stínů Stíny, stíny; stínů
 žalost, hrůza tmy, hřbitova blínů vůně, tesknota, samota: my – – – Nebes modro; tůně, půlnoc, bezedno, bolesti lásky, muka tušení, tajemno – – – 64 Zrak led, líc sníh, ruka mráz, lilií běl, ÚZKOSTI LÁSKY, marno minula milostí, žel – – – Prázdna bezetvárno, snů shasínání, zhyn závratí lásky, klínů cizota, stín, stín, stín!!! –
Jak vysvětliti onen zázrak mám, Jak vysvětliti onen zázrak mám,
 východní smyslností který plám, já, jehož oheň vášně ovíjí, že VYKVETL JSEM V cudnou LILII? Jenž na dno necudnosti vstoupil až, v němž, lásko, pekla žárem plápoláš, já, jemuž žízní chlípnou hoří ret jsem v stříbrobílý zkvetl čistý květ! Taj Monny Lisy modrých na horách za mostů klenbami mizících v mhách... Joconda, Vinci pryč i zázrak umění. Všem v reprodukcích zbývá tušení. 65
Z MÝCH MODLITEB
MATKO nebeská nás, MATKO nebeská nás,
 POSVĚŤ se tvé jméno, KRÁLOVSTVÍ tvé přijď k nám, VŮLE tvá nám věno! CHLEBEM buď nám, lásko; ODPOUŠTĚJÍC viny – NEUVOĎ nás v stíny, ZLA nás zbavíc, lásko!
LÁSKO, uslyš lásku! LÁSKO, uslyš lásku!
 Lásko, vyslyš lásku! Lásko, lásek, bože, Lásko, spáso světa, Lásko, duše duší: Lásko, smilování! Lásko nebes matko, Lásko, matko světa, Matko mužství, ženství, Matko ideálu, milostí všech, darů, Lásko, matko něhy, Lásko, matko síly, Lásko, matko cnosti, života a dobra: Lásko, slitování! 66 Panenství slunce, lásko, Ozvěno pravdy, lásko, Závoji bytí, lásko, Plameni tajů, lásko, Pohádko srdcí, lásko, Tušení světlo, lásko, Zahrado snění, lásko, Půvabe mládí, lásko, Koruno lidství, lásko, Majáku zmatků, lásko, Života duho, lásko, Prstene víry, lásko, Věčnosti křídla, lásko, Svatostí chráme, lásko, Prameni blaha, lásko, Poháre krásy, lásko, Osnovo žití, lásko, Démante kouzla, lásko, Zázraku štěstí, lásko, Šílenství svaté, lásko, Nevěsto duchů, lásko, Velikých věno, lásko, O lásko, smilování! Královno všehomíra, lásko, Královnou básníků jsi, lásko, Královnou umění jsi, lásko, Královnou soucitu jsi, lásko, Královno veleduchů, lásko, Královno vyvolených, lásko: Lásko slitování! 67 Království boží, jež jsi odpuštění, Království boží, jež jsi milování, Království boží, jež jsi láska sama Lásko smilování! Nelásky hříchy odpusť, O ledví naše očisť, Království boží přibliž, Veď sama nás v ně, lásko, O lásko, posle boží! Lásko, uslyš lásku! Lásko, vyslyš lásku!
VÍM: bohem láska, VÍM: bohem láska,
 je pravda známá, je dobrem láska, je krása sama. Je život láska, je láska štěstí, je moudrost láska a mravnost jesti. Uměním láska, je láska cností, řád žití láska, prozřetelností. 68
Bůh láska, mimo lásku BOHA není. Bůh láska, mimo lásku BOHA není.
 Mé učení je zvěstování lásky. V ní všeho život, v ní se všechno mění, v ní odpověď je všechny na otázky. Ji všechna náboženstva temně tuší, je bez konce jak v prostoru tak v čase, ač hmotou zjevna nám, je hmoty duší, co mimo ni, je klam a nám jen zdá se. Mé spočinulo srdce v lásky taji, z mých hlubin chrámu lásky vroucnost vznáší se modlitbou, v níž všecka slova tají. O lásko, podstato vší pravdy naší!
Bůh láska, mimo lásku boha není, Bůh láska, mimo lásku boha není,
 andělem jeho tvoje POLÍBENÍ, jež zvěstováním z věčna končin slétá, týž anděl to, jenž pojí hvězdy světa, jenž přítomen byl slunce při stvoření; má vášeň, ruměnec tvůj – podobenství jak oklika našeho přiblížení – jest jeho; světy – mužství mé, tvé ženství.
Má mladost smutku věnec kolem skrání Má mladost smutku věnec kolem skrání
 před tebou klekla, tys jí věnec sňala, o lásko, těšitelko, růží paní! 69
Dech křehkých hyacinthů, Dech křehkých hyacinthů,
 akátů omamných, sněhových růží oddech v tvých cítím kročejích – tys vůně má! V stříbrných liljí pýchu, v narcissů vzdýchání – – když tebe potkám, cítím – bez bílý zavání – tys vůně má! Sněženky, jasmín vroucí, konvalin něžnosti, leknínů bledých závrať z tvé voní bytosti – tys vůně má!
O lásko, podstato vší PRAVDY naší, O lásko, podstato vší PRAVDY naší,
 nám hranolem jsi zření v světlo světa, poznání všechno z tebe jenom raší, všem vědám, lásko, hranice’s a meta, V tvém podobenství vznik zřím všehomíra, že život všechno, tebou se mně jeví, tys rozluštění všeho, všeho míra, a mimo lásku člověk pranic neví. Vše láskou chápu; v mlhovinách svitá, všech v silách zřím ji, v drůze, v růži, v roji; všech tvorů v projevech, ve vůli skrytá, ty jistoto má, lásko dobra zdroji! 70
O lásko, podstato vší pravdy naší, O lásko, podstato vší pravdy naší,
 a její hovor – snové moji plaší, jež budíš ve mně BLÍZKOSTÍ svou svatou; žel, slova pojmy – jas jak barvy matou. Milence pohled němý bádá, zvídá, otázky nejistoty v temno svítí, milenky mlčení jim odpovídá: o pravdu tušit lze, ne vysloviti.
O lásko líbezná a shovívavá, O lásko líbezná a shovívavá,
 rouhání vzdoru mého nedbej dávných, O lásko líbezná a shovívavá!
Tys kouzelný tón hodin, Tys kouzelný tón hodin,
 tys sladká ozvěna, večera ticha hudba, řeč houslí stlumená – tys hudba má! Tys varhan ševel zbožný v pozdvihování čas, slavíka v půlnoc tesknot a smíchu lásky hlas – tys hudba má! Hlas tvůj ukolébavkou, z hor v písni šepotá, v obilí, v stromech vánkem, praménkem rokotá – tys hudba má! 71
Ty jistoto má, lásko, DOBRA zdroji, Ty jistoto má, lásko, DOBRA zdroji,
 soucitu výsost, jež se zcela vzdává, jež v sobě mužství sílu s něhou pojí, jíž ničím světa zákony, ni sláva; rozkazů neznáš, rozdílů, ni zrůdna, jho sladké tvé, ty neznáš povinností, tvé cnosti, lásko, cesta všem je schůdná, tvou svatost stejně mudrc zná jak prostí. Tvým blahem milenci se modlí z jara, jen v tobě, lásko, z muk a bolů spása, z tvé milosti snů nadšení žár hárá, o lásko, jejíž jméno též jest krása.
Tys jistoto má, lásko, dobra zdroji! Tys jistoto má, lásko, dobra zdroji!
 Projevem jeho – ÚSMĚV líce tvojí, jenž slunce slávu tvojí dává tváři a žárem, světlem bez přestání září myšlének lunám, planetám mých citů, tuch meteorům, snů mých hvězdám bludným. – Tvůj úsměv blízký večernice svitu svět čaruje mně v báj svým kouzlem svůdným.
Mé srdce zatoulané v tesknot stráni Mé srdce zatoulané v tesknot stráni
 perličkou pobíhalo v plaché bázni, pastýřko, lásko, zavolalas na ni. 72
Tys měsíc v krajkách mraků Tys měsíc v krajkách mraků
 vln v květech jezera, když mizí bledý z rána, rud vzchází z večera – tys luna má! Tys bílou hvězdou v modru, když žár shas červánků, nachová v lesklém nebi mne budíš ze spánku – tys hvězda má! Tys souhvězdí mých nocí v mlhavé dráze hvězd, meteor, slunce nové a vše, co v kosmu jest – tys nebe mé!
O lásko, jejíž jméno též jest KRÁSA, O lásko, jejíž jméno též jest KRÁSA,
 v milence zraku, v ruměnci jež svítí, jež vůní liljí, růží nachem jásá, jíž motýl, kolibřík jest živé kvítí, jež oken na skle kreslí zimní háje, již krůpěj pratvaru, trilobit hosťíhostí, jež s vločky tvarem si jak semen hraje, sní v ladu, rovnováze, souměrnosti v elipsách tvoříc, v rytmu, vlnách, kruhu. V zákonu krásy skryty všechny jiné sil vedle proměn maní tvoří duhu. O kráso lásky, z tebe život plyne. 73
O lásko, jejíž jméno jest též krása O lásko, jejíž jméno jest též krása
 a její vtělením tvých OČÍ řasa, jež závrať pohledů tvých hlubin stíní jak broskev nádech, květy rosy jíní much křídla pel, třpyt měsíce modř vlny, rým písně obraz, odstín barvy plání, tvou duši sněním zrak tvůj kouzlaplný: tak podstať závoj krásy pozaclání.
O lásko nežistnánezištná a svrchovaná, O lásko nežistnánezištná a svrchovaná,
 vím, minulost má není tebe hodna.hodna, o lásko nezištná a svrchovaná!
Tys moje tichá kaple Tys moje tichá kaple
 a svatostánek v ní a svátost nejsvětější, hlas zvonkem zvoucím k ní – tys modlitba má! Tys okno malované a kalich ze zlata, tys moje zpovědnice a svíce rozžatá – tys modlitba má! Světící’s na oltáři, tys dechem kadidla, hrob boží můjs i betlém, tys cherub, v ráj jenž vlá – tys modlitba má! 74
O kráso lásky, z tebe ŽIVOT plyne, O kráso lásky, z tebe ŽIVOT plyne,
 jenž prazákonem, spoluprapříčinou ať v slunce soustavu zřím, jež se šine kol jiné dál neb v mléčnou dráhu jinou než naše jest, jen život vidím všude, jenž v lásku ústí, která život plodí. O není smrti. Já mé, v růži rudé jež včera žilo, básník dnes, se zrodí zas zítra, v ne-já snad, leč láskou věčno. Mžik lásky závrati slast tvoji věstí, již vesmír má tvé cítě nekonečno – ne symbol jen, tys, lásko, vrchol štěstí.
O kráso lásky, z tebe život plyne, O kráso lásky, z tebe život plyne,
 o ŇADRA matky, ŽIVOTE a KLÍNE, já klečím hlavu schýlenu až k zemi vtělení zdrcen kořím se a němý. Živote ženy, nejsvětější’s kalich, v němž v krůpěj stajen strašný vývoj časů; přec matka, otec – světy – hrozně malých jsme tvorů v lásce lásky nástroj v žasu.
Mé srdce rovno poraněné lani, Mé srdce rovno poraněné lani,
 již, lásko, lékařko jsi vyléčila – za tebou kráčí volně, bez váhání. 75
Tys zakletý můj zámek, Tys zakletý můj zámek,
 větévka kouzelná, má hora křišťálová, tys bílá princezna – tys pohádka má! Tys poklad tajuplný, měsíčků ohníčkem, tys čarovné mé slovo, já zlatým rytířem – tys pohádka má! Tys skrytý prsten v moři, poslední perlička, království, modrý ptáček a živá vodička – tys pohádka má!
Ne symbol jen, tys, lásko, vrchol ŠTĚSTÍ, Ne symbol jen, tys, lásko, vrchol ŠTĚSTÍ,
 pokorně, lásko, skloněn vzývám tebe, tys legendou mou, biblí, blahozvěstí, má spáso, svatosti, můj ráji, nebe. Ty tělu rozkoš dáváš, radost duchu, prostotu v srdce, výmluvnost v má slova, jas v tajemství a neznámého tuchu, tvůj blahoslavenství taj všechna chová. Tvůj zákon v polibků mlčení splývá. O lásky svaté kouzlo, ať již mučí mne marná láska, nebo blaží snivá. O láska moudrosti mně ducha učí. 76
Ne symbol jen, tys, lásko, vrchol štěstí, Ne symbol jen, tys, lásko, vrchol štěstí,
 jež tebe v CHŮZI tvojí vidím nésti, jíž zdvih a pád mně sil všech kreslí rytmy, drah světů krásu, modrých nocí v přítmí v snách hvězdných když smím v zásvětí v jich reji a v nevýslovné blaho duch se noří; zře příchod tvůj však rozkoší se směji, slunéčko radosti, slzičko v hoři!
O lásko radostná, jež zapomíná, O lásko radostná, jež zapomíná,
 muk zdráhání má odpustiž mně, lásko, o lásko radostná, jež zapomíná.
Tys divů světa dávných, Tys divů světa dávných,
 věd nových zázraků mně vrcholem a slávou: perutí k oblaku – tys zázrak můj! Voláním z mořské bouře pevnině se vzkazem, neznámým lidstva smyslem, oživlým obrazem – tys zázrak můj! Mým zázračným jsi lékem, paprskem tajemným, praprvkem, duší strojů a vidmem duhovým – tys zázrak můj! 77
O láska MOUDROSTI mně ducha učí O láska MOUDROSTI mně ducha učí
 jak lásce málo k blaženosti stačí, dva stuleni když v snách si do náručí a za knihy že milencům zpěv ptačí, kon nejvážnější hra že milování, že vyznat lásku mravno vždy a nutno, že cesta lásky přesná zdá se maní, že odříkání lásky strašně smutno svou marností, že cudnost krásy šatem, že světu mysterium ve splynuťísplynutí se koná znova pří početí svatém. O láska k mravnosti mé stdcesrdce nutí.
O láska moudrosti mně ducha učí, O láska moudrosti mně ducha učí,
 a její ohlas se RTŮ tvojich pučí, slov spása tvých brat slavných zákonů je, vět čaromoc tvých vše mně vysvětluje, tvá řeč mých tisíc ozvěn hudbu budí, tvůj šept mých písní kytice je stuhou, hlas tvůj mých houslí melodií v hrudi. Tys celá světlem mým, leč také duhou.
Mé srdce vadlo v beznaděje pláni, Mé srdce vadlo v beznaděje pláni,
 až požalas je s jiným, žnečko, lásko, v tvé kytici dva květy vstříc se sklání. 78
Hvězdičkou sedmikrásky Hvězdičkou sedmikrásky
 tys z jara, třešně květ, mou zlatou pampeliškou, poupětem růže – ret – tys kvítečko mé! Jahodou bílou v létě, chrp nebe; máku nach a zvonkem, kopretinou, pestrostí na lukách – tys kvítečko mé! A podzim hořcem, svlačcem, břečťanem na větvích a myrtou, jeřabinou! v sled květ jsi oken mých – tys kvítečko mé!
O láska k MRAVNOSTI mé srdce nutí. O láska k MRAVNOSTI mé srdce nutí.
 Vím hlucha dobra, zla jsou slova známá, leč láskou dobří jsme, neláskou krutí, je láska žití smyslem, účel sama. Je projev lásky úsměv, odevzdání a mlčení a čekání a něha, již v bolestech se, v mukách lásce klaní, když vstává, „lásko“ šeptá i když lehá a vítězí, když horoucně se poddá. O lásko toužící vždy nová v mládí a do hlubin jak obraz tvůj, jímž voda. O láska k umění mou duši svádí. 79
O láska k mravnosti mé srdce nutí, O láska k mravnosti mé srdce nutí,
 znak její delikátní GEST tvých hnutí; rouch přepych královských tak neoslní jak šatu tvého záhyb, když se vlní, tvá ruka, jak když v leknín zlehka sklání se vážka, stříbrná mha v letorostí, červánek v hladinu, v žal slitování, k básníku krása; jemnost tvá mně cností.
O lásko čistá, tvůrčí lásko, šťastná, O lásko čistá, tvůrčí lásko, šťastná,
 mých nevzpomínej smyslností srdce, o lásko čistá, tvůrčí lásko, šťastná!
Můj poklad dětství drahý, Můj poklad dětství drahý,
 oltářík s andílky, dar hraček nejkrasší ty dnů štědrých nadílky – tys vzpomínka má! Mou knihou obrázkovou a divadélkem mým, růžencem z amethystů, jablíčkem voskovým – tys vzpomínka má! Mých vzácných květin sbírkou a skříňka barviček, obrázek svatý s krajkou, říkanka sluníček – tys vzpomínka má! 80
O láska k UMĚNÍ mou duši svádí, O láska k UMĚNÍ mou duši svádí,
 bych krásně zrak svůj upřel vlhký láskou bych sladce řekl, že se máme rádi, vykreslil lásku čarokrásnou zkazkou, bych bytost tvoji vkouzlil v růži sněžnou, z mých rukou věnec by tě zdobil prostý, ráj zahradu bych stvořil, se svou kněžnou kde žil bych – hvězd a snů ji zdobě skvosty. Řád chápu umění v ně láskou svítě: je neprodejné dát lze hostům, bědám, neb láskou milenci, mu v lásce dítě. – Mdlý, lásko, já se tebou k cnosti zvedám.
O láska k umění mou duši svádí, O láska k umění mou duši svádí,
 jimž PROSTOTA tvá, noc jež se dnem sladí jsouc sama svítáním a probuzením, jitrem, bělostným ránem, vzešlým nad mým nitrem, jež stínům barvy, obrysům tvar vrací, obrazům kouzlo, jež jim krásou dáno a z mátoh noci silou láká k práci, jež k smutkům volá: ne a k slunci: ano.
Mé srdce mrak táh’ rudý nebes bání, Mé srdce mrak táh’ rudý nebes bání,
 až zlákalas je, lásko, zahradnice, by v záhonu byl nejsa rosou ranní. 81
Jsi krásná hvězhvězd jak odlesk, Jsi krásná hvězhvězd jak odlesk,
 třpyt matný perleti, červánek, záclon stínem jenž v tvář slét’ dítěti – tys krása má! V růžovém háji’s motýl hrou křídel zrcadle zář slunce; vodopádu v kapradí perly mdlé – tys krása má! Jak úsměv pod závojem, jak lampionu šer, jak modravá noc jarní, jak duha pavích per – tys krása má!
Mdlý, lásko, já se tebou k CNOSTI zvedám, Mdlý, lásko, já se tebou k CNOSTI zvedám,
 jež pravda, čin, co vím a cítím říci, v zrak životu zřít, lidem, nejen vědám, v pěst sevřít skutečnost, ač milující. O z lásky radost tvůrčí, síla prýští, ať obřadnostem žehná, přepych světí, ať genij muž z mlh za vidinou v příští, či žena zpět k ní do pohádek letí. O láska nevlastní a nenásilní, v jas slunce hádanka jí sebe těžší se mění, manželství co vraždí, smilní. Tvůj, lásko, zjev mně života řád řeší. 82
Mdlý, lásko, já se tebou k cnosti zvedám Mdlý, lásko, já se tebou k cnosti zvedám
 jejížto záblesk na tvých PRSOU hledám, života nového jež studnou sladkou, v jichž teplém údolí ukryto matkou se nejjistěji spící dítě stočí, co matky láska silna k činům obra, jak pravdě dravci pohleděti v oči, jen v sobě slavná a jak slunce dobrá.
O lásko slunná, jasná, usměvavá, O lásko slunná, jasná, usměvavá,
 o zapomeň mých bludů, marných snění, o lásko slunná, jasná, usměvavá!
V mém temnu světluško má, V mém temnu světluško má,
 má bílá labuti, větérku, besídko má, blankytu klenutí – tys Vesna má! Ostrůvku v řece tesknot, okénko v zahrady, jímž lodě plout zřím, ptáky západů za hrady – tys Vesna má! Má břízko nad studánkou s blatouchy v pomněnkách, v koberci petrklíčů ovečko na horách – tys Vesna má! 83
Tvůj, lásko, zjev mně ŽIVOTA ŘÁD řeší, Tvůj, lásko, zjev mně ŽIVOTA ŘÁD řeší,
 tak krásně, prostě, jasně, čistě, dětsky, že srdce z království se lásky těší, jež přijde jistě pres problemy všecky. Neb milenci jsme jen, pak otcem, matkou, dítětem, bratrem, sestrou, sirotami. – To pravdou jest, ne utopií sladkou, tož ráj zde uskutečnit můžem sami. Milenci něžní, dnešní society bořící nejkrásnější, msta jichž měkká, vy ssutin chrámů starých tklivé květy! O láska bdí, svět přetvořujíc čeká. –
Tvůj, lásko, zjev mně života řád řeší, Tvůj, lásko, zjev mně života řád řeší,
 když zrak můj snivý v PŮVAB tvůj se věší tvé pleti jako paprsk v jabloňoví, kde rdí se příštím květ, a víc mně poví tvůj nach než moudrost, která z knih se lije řka: slovo tělem staň se, život láskou, neb v lásce život částí věčnosti je, milostí šťastna jsem a štěstím kráskou.
O lásko, srdce kalich v bílé dlani O lásko, srdce kalich v bílé dlani
 já k tobě zved’, stesk hořký vylila jsi a nalila mně vína milování! 84
Jak stvol když zlaté lilje Jak stvol když zlaté lilje
 vln sklenném v náručí, neb z útlé vásy orchis když vzácná vypučí – tys nádhera má! Stříbrným štíhlým svícnem, třpyt lustru v nebesích, výpravou nejbájnější hýřivých ve snách mých – tys nádhera má! Z tisíc a jedné noci setkána z kouzla je, z básníků obraznosti, jež zřela do ráje – tvá nádhera má!
O láska BDÍ, svět PŘETVOŘUJÍC čeká. – O láska BDÍ, svět PŘETVOŘUJÍC čeká. –
 O lásko, která svádí vše a snoubí a s nemluvnětem spěchá v nadčlověka, jak viditelné proměňujíc hloubi, jíž nové smysly, lásko, tvořící nám, o prozřetelná, svatá, všemohoucí, ať vedeš nás, kam člověk mní, či jinam, vždy tebou, v tobě srdce budou tlouci, ať jiná jména budeš mít a význam, vždy nejvyšší ty budeš vytržení! O lásko, smiluj se, já tebe vyznám: Bůh láska, mimo lásku boha není. –- 85
O láska bdí, svět přetvořujíc čeká. – O láska bdí, svět přetvořujíc čeká. –
 Zřím zbožně: VLAS tvůj vonnou řekou stéká cudnosti tvojí závojovým šatem, plá zanícení ve zraku mém vzňatém, jenž vidění má, že se anděl blíží, milenců anděl, tvoje políbení; to ty jdeš k mojí skutečnosti kříži – bůh láska, mimo lásku boha není.
O lásko milosrdná, naděje má, O lásko milosrdná, naděje má,
 mé znovuzrození, můjs nový život, o lásko milosrdná, naděje má!
O kněžno královno má, O kněžno královno má,
 poetův ideál všech království, dob, pěvců jsem v tobě opěval – tys zjevení mé! Tys Beatrice moje, z Paradou Albína, Irena z Mrtvýchvstání a světců vidina – tys zjevení mé! O dcero Azalova, Routičko, Grušenko, Sibyllo Vaneova, rusalko, milenko – tys zjevení mé! 86
Tys, lásko, zvítězila, Tys, lásko, zvítězila,
 a já se vzdávám cele, tvůj polibek, o bílá, já cítím na svém čele; ať, jak chce pýcha reptá, mé SRDCE vroucně prosí a PO NIČEM SE NEPTÁ a jde jak svatý kdosi za zjevem Spasitele: tys, lásko, zvítězila!
Lásko, lásko, lásko, Lásko, lásko, lásko,
 nepoznaná ani, která v nás jsi, s námi, dej nám POŽEHNÁNÍ! Lásko, slovo – zázrak v nás se znova stani – životem a skutkem ve tvém požehnání! Lásko třikrát svatá; v tebe odevzdáni – prosíme a ždáme, dej nám požehnání! 87
NAD ZBYTKEM ZAŠLÝCH
KULTUR
Nad zbytkem zašlých kultur báječných, Nad zbytkem zašlých kultur báječných,
 nad mraveništěm proživ mnohý den, muk procítil jsem hrůzu zoufalých: dva světy cize tak žít vedle jen ni ze zákonů sobě společných nic říc’ si nemůžem – – – O, nad to sen šílený, s bratřími hvězd dalekých chtít srozumění – – – O, v nic rozdrcen dnes vím, že ani řeč mne s dětmi též víc nesblíží – – – Cizoto, větší hvězd! Co tajů, smutkův i v lásky řeči jest! Tož v konec přec jen PRAVDY sladká LEŽ, jak slepců dvou v dotecích znamení mně ZBÝVÁ V PODOBENSTVÍCH BÁSNĚNÍ – – –
V symbolů bludiště jsme vkouzleni, V symbolů bludiště jsme vkouzleni,
 symbolem vesmír, myšlenka též jím té slovo zas, jich metafora, rým – – – Má bolest symbol, já, má láska, tušení – Svět zrcadlová síň. – V ní srdce moje sní, co za mou tváří skryto, nevím kým, s tím rysem chmurným, teskným, pátravým, jejž kreslím v sladkých mukách básnění, bych pochopil, co možno pochopit vše vnímaje zas rytmů šepotem v svém srdci smyslném, leč něžném, hudbou spit. Spěch časovosti budí u mně smích, kdys nad zítřky, dnes zamyšlený jsem NAD ZBYTKEM ZAŠLÝCH KULTUR BÁJEČNÝCH. – 88 U ZÁKLADŮ5 MÁ MOUDROST10 Z MÉ VLASTI19 Z MÉ ZBOŽNOSTI21 Z MÝCH LADĚNÍ30 MOTIVY MÝCH ROZHOVORŮ34 Z MÝCH LISTŮ46 MÁ LÁSKA53 Z MÝCH MODLITEB66 NAD ZBYTKEM ZAŠLÝCH KULTUR88
[89] VYDAL V ZIMĚ 1914 SVÝM NÁKLADEM AUTOR. ADRESA: PRAHA I.-660.
VYTISKL EMANUEL STIVÍN, PRAHA-II.
TYPOGRAFICKY UPRAVIL J. MOTYČKA.
E: mk; 2004 [90]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Racek, Adolf; Stivín, Emanuel
(Vydal v zimě 1914 svým nákladem autor. Adresa: Praha I.-660. – Vytiskl Emanuel Stivín, Praha-II. – Typograficky upravil J. Motyčka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 90

Věnování: Gottwald, Adolf

Autor motta: Racek, Adolf

Motto: Racek, Adolf