Deklamovánky a písně (1839)

Svazeček 3, František Jaromír Rubeš

Diplomatická verze Ediční verze
DEKLAMOVÁNKY
A
PÍSNĚ od Frant. Rubeše.
Svazeček III.
V PRAZE, 1839. TISKEM JANA HOST. POSPÍŠILA.
[1]
Příznivcům svým.
Aj tu kvítky! – kvítí nelíčené; Žádné růže, žádná liliátka! Chudobinky chudé, ubožátka, Slzinkami jenom porosené; Jsouť to kvítka, jež sem sbíral, Když se na mne blazí dnové smáli, Nezabudky natrhané v dáli, Když bol ňádra moje svíral; Jsouť to slze, jež sem slzívával, Když sem blahým dobám „s Bohem“ dával. – Kdybych mohl k nebes báni jasné, Třpytících bych nabral hvězdiček, Z nichž bych jako z růžiček Věnečky dva uvil milokrásné: Jeden bych dal mateři své – vlasti, Od kteréžto vás a sebe mám; Druhý bych dal, bratří! sestry! vám, Jejichž blahem blaženost jest vlasti. – Přijmětež ty kvítky nelíčené; Vám je, drazí! vám je věnuji, Ježto víc než sebe miluji: [3] Jsouť jen pro vás, pro vás vyprošené; Čím jsem vám, tím vy jim buďte, Výjev lásky s láskou suďte. Láska – láska, blahé pomnění! – Láska blahá, která všecko zmůže, Chudobky vám moje promění V lilie a růže. Kterou bych rád? Která, když k ní v době svaté Vroucně vzdychnu: „Ty jsi mou!“ Slova ta, co slova zlaté, Svatě zavře v duši svou, Sobě opětovat je se bojí, Ráj svůj v srdéčku svém kryje, A v tom ráji jenom pro mne žije: Dobré nebe! ta buď mojí! Která ale, když s ní tropím šašky, Hned počítá na ohlášky, Těšíc se na brzké vdavky; Báby, tetky, kmotry své Na jistou již svatbu zve: O jé, dívko – chyba lávky! 4 Která, řku-li: „Dívko moje! Již jsem zpřízněn s duší tvou; Spas mě, tvůj jsem, budiž mou –“ K zemi sklopí očka svoje, Jako růžinka se začervená, A, jak z krásného sna vytržena, K odpovědi darmo slova hledá, Nechtíc věřit, k vdávání že čas; Pak jak liliátko bledá Na mne upře očka svá, V nichž lze čísti: „Já jsem tvá!“ Dobrý Bože! tou mě spas! Která bol v svém srdci nosí, Že se dlouho nevdává, A pak, když ji o prst prosí, Celou ruku podává; Aneb, když jí podám prst, Po celinké ruce sahá, A hned drží celou hrst: Ne! taková dívka blahá, Věřte, ta je darmo drahá. Která, jak violka zkrytá, V svaté kvetouc domácnosti, S nelíčenou šetrností Příchozího mile vítá, 5 Která mě co přítele Upřímného vidí ráda, Býti mou si nechtíc žádá, Mne co mužského se bojí: Dobré nebe! ta buď mojí! Která ráda chodí na procházku, Do divadel, do bálů, Do kostelů, do sálů Sebe vodí na okázku, A po hoších každou chvíli Jako jelen očma střílí; Krátce, kteráby již ráda Ručičku svou odbyla, Co se doufá, mocí žádá: Ta by pro mne nebyla! Která ve spanilém rozkvétání Dítkem dobrým ještě ostala, Svět jen z jeho usmívání Teprv byla poznala; Ráj svůj najde ještě v každém kvítku, Anjelíčka jenom v každém dítku, Jsouc též sama sobě ještě dosti, A tak samou nevinností Neví ještě, že je nevinnou: Ta buď mojí jedinou! 6 Která však v nevinnosti Celé umí dissertace, O panenství a o ctnosti Držet umí disputace, Na kloubečky víc než steré Nevinnost vám rozebere A pak z toho resultaty Přeučené vyvádí, Na nemravy dovádí, A na hříchy volá katy: Nechci, věřte, nechci ji, Ta se může nechat sedět! Dívka, která tolik ví, Může ještě více vědět! Která jenom o svůj krám se stará, Před svým prahem jenom zametá, Družku, která klevetá, Upřímně a vlídně kárá, Jiné mírně, sebe přísně posuzuje, O jiných jen dobré vypravuje, Cizí čest ctí co čest svou: Ta jen, ta jen budiž mou! Která ale za jediná ráno Celé město převochluje, 7 Kde co bylo přetřepáno, Ví a vše to vysvětluje; V níž se všecky noviny Jako v centrum scházívají, Jižto ty, jenž rády povídají, Ctí co svoji bohyni: S tou mi dejte pokoj svatý, Ta nebude nikdy mou; Než bych si vzal takovou, Zemru raděj neženatý. Která jenom pro modlení Do kostela chodívá, A tam v blahém zanícení Za všecky se modlívá; Jejíž očko v knize dlí a srdéčko se chvěje, Mysl čistá, božským ohněm zňatá, A dušinka dobrá, zde již svatá, S anjelem své nevinnosti K trůnu božské velebnosti Z mrákotné snův říše spěje: Nebesa! ó klesniklesni, duchu blahový, Ztiš sese, cite, oněm, hlase podlý! Blažen, za nějžto se takový Anjelíček zde již modlí. 8 Která ráda, ne však ranně, Chodívá do chrámu Páně, Vyšňořená, Naškrobená, Sotva že jí kostel stačí, Na první se místo stáčí, Jedním očkem v knize slabikuje, Druhým ale bystře pokukuje, Kde kdo stojí, kde kdo sedí, Zdaliž všecko na ni hledí; A než řádky dva má přeříkané, Všecky čepce má již zmustrované, Ta se pro žádného nehodí; Dívka, která v místa boží Pro modlení nechodí, Ta je jistě lehké zboží. Která, jsouc děvuškou zdravou, Ze zdraví se svého těšívá, Aniž na to myslívá, Churavost že můž být dívky slávou; Která za milostné růže Zdravých tvářiček se nestydí, Aniž družkám bledost závidí; O které se v pravdě říci může, Že se samým zdravím roznemůže: 9 To je milostenka pravá, Ta buď mojí, ta buď zdráva! Která ale podlé mody nové, Ač jest sličná, ač jest mladá, Tvářinky si míti žádá Za růžové liliové, V bílé růži jenom krásu hledá; Proto jen, by byla bledá, V kafrové se vodě myje, Citron jí a ocet pije; Která brzo nosí podvázanou bradičku, Hned zas nato zavázanou hlavičku; Brzo očko, hned zas uši, Proto jen, že jí to sluší; Které, jak se jí jen zlíbí, Něco chybí, A od rána do noci Lékaře vždy volá k pomoci, Chtíc své srdce opit medicinou, A za tejden nemocí Padesát má, každou jinou: Ne, ne! té se ruka nedá! Toby byla svatba bledá. Která jsouc krásenkou českou, Českou být se honosí, 10 Duši přitom majíc hezkou: Dosti! Čech o jinou neprosí. Která ale, o níž vím, Že je vnučkou Libušinou, Když ji slušně pozdravím Milou naší mateřčinou, Jako hromu se ulekne, „Schön dank Ihnen!“ mně odsekne, Česky promluvit se stydí, A jen v cizí frančině, Němčině a vlaštině Líbeznost a krásu vidí: Ne! takovou fiflenu Nechci míti za ženu; Která Češkou být se stydí, Ať se z českých srdcí klidí! Která poslední jde spat, A zas ráno první vstává, Která vždy má co dělat, Jíž se práce nedostává; Která co včelinka čilá Po celinkém domě lítá, Řídí, rovná, snáší, čítá, Opravuje, smetá, čistí, Každý hrneček umístí, 11 Jížto domácnost jest milá: Ta, ach! ta by pro mne byla. Která jako jeniální hlavy V nepořádku sobě libuje, O to ale málo pečuje, Dívčinkám co vine věnec slávy; Která, když již slunce pálí, Ještě po lůžku se válí, Kávu snídá v posteli, Denně mít chce neděli, Pak se tři hodiny strojí, Práce se co ohně bojí; Když má na kvap někam jít, Pro saminké vrtochy Hnedle neví kam se dít, A pak strachy celá bledá Po celinkém domě hledá Podvazky a punčochy; Která, jsouc děvčátkem čilým, V pátek teprv do prádla se pouštívá, Strakatinu s prádlem bílým V jednom kotli vařívá, Aneb, abych šel již na jisto, Z jedné vody pere na čisto, Nepřebranou zavařuje čočku, 12 Vařečkou vyplácí kočku, Nové koště nechá spálit, Starým mrakům okna kalit, V píli čiperného děvčete Tatínkovy boty vymete; Teprv, když se jí chce spát, Postýlku si běží stlát: To je mnoho, to je moc! Milostenko – dobrou noc!
Slzičky.
Včera sem vám ve snu Božskou zhlédl krásku; „Spas mě, dívko!“ zvolám; Ona: „Miluj lásku.“ – Z ráje svého prchá, Kdo se lásky štítí; Bídák! zemře dříve, Nežli počal žíti. Violinka kvete V stínu temném skryta; Violinka vadne, Den jak nad ní svítá; 13 Tajná láska blaží, Láska kvete v hrobě; Miluji! A ještě Sem to neřek’ tobě. Zejtra bude svátek Dívky srdce mého; Což pak ti mám, dívko, Dáti vázaného? – Všecko, kdybych mohl, Celou zem i nebe, Nejraději ale Dalbych ti – sám sebe! NeplačNeplač, dívko, neplač, Neplač! prosím tebe; Rozplačí se hvězdy, Rozpláče se nebe; Budou pršet slze, A mně, dívko moje, Nebude lze jíti Pod okénko tvoje. Milostenko rájská! Jednou tě uzříti – A žít s tebou věčně, Nebo hned zemříti! 14 Ach, já spatřil také, Dívko, očka tvoje; Já jsem tvůj, ach tvůj jsem, A ty nejsi moje! Kdybys mojí Laurou, Dívko, býti chtěla, Věrného Petrarku Mnou bys obdržela; Nemohlť bych jak on Velebit tvé líce, Za to bych tě ale Milovat chtěl více. Myšlénkám se bráním, Bránívám se spaní, Abych jenom déle Myslit mohl na ni; A když se přec spánek Na mé oči skloní, Těším se, že se mi Bude zdáti o ní. 15
Já jsem Čech!
Já jsem Čech! a kdo je víc, Přistup a se slyšet nech, A zvolej třebas z celých plic: „Ha, já jsem víc a nejsem Čech!“ Země česká mou jest vlastí, Já syn český, to mou slastí; Jen v Čechách žíti Čecha slast, Čech do Čech spěje domů; A lze se divit tomu? Což není krásná naše vlast? Rcete, kdo ji hanět může? – V srdci Evropy se skví co růže; Hledejte v světa vůkolí Tak utěšené oudolí, Které věnčí nebenosné hory, Jímž se táhnou požehnané dvory, Jehož háje Jsou jak ráje, 16 Nímž se vinou valné řeky a potůčky jemné – A to je ta krásná země, V níž se těší Čechů plémě, Země česká – moje vlast! – Patřte na ni, jaká slast! Každý strůmek má své dobré bůže, Každá chyžka vlastní pohádky, Každé místo svaté památky, Pěstitelku svoji každá růže; Každý pahorek má jméno svoje, Každá kaplička své ctitele, Každá studánka své přátele, Každá lípa včeliček svých roje, Každý háj má místa utěšená, Zpěvce své a vánky jemné, Každý les své háje svatotemné, Každý rov svá kvítka poslzená, Každý kámen má své zvěsty dávné, Každá ves své muže veleslavné. Nezávidím Němci břehů Rýna, Ani Vlachu citronový háj; Nezávidím Maďarovi vína, Ani Řeku slávohojný kraj; Přeji Švejcarovi jeho hory, Přeji Angličanu drahý krám, Přeji Španělovi zlatý chrám, 17 Přeji Turku lepých dívek sbory; Kavírny své, Franku! sobě nech, Já mám dosti – já jsem Čech! Ano, Čech jsem – kdo jest víc? Všemu světu chci jít vstříc, Volati chci v krajích všech: „Já jsem Čech!“ – Čecha jméno Ctihodných jest předků věno; Slávu naši vina nehnusí, Čech se za svou vlast a jméno Nikde stydět nemusí. Čech provždy ctíval svatou ctnost, Jen dobrým bohům světil chrámy, Čech neznal ouzkost ani zlost, Ni zášť, ni lest, ni klamy; On vždy ctil svatou zásadu: K zlým nikdy nechoď na radu; Své braň, Opuštěné chraň, Cizí nech. Proto kvetly Čechům blaha růže, Proto Čech říc’ směle může: Já jsem Čech! Čech vlast a krále miloval, Pro obé statně bojoval, Pro obé rád svůj život dal; 18 A tam, kde válčil český lev, Tam zkrotnul zhoubců krutý hněv, Tam Češi byli vítězi; A nepříteli, který klesl, Čech vstříc vždy palmu míru nesl, A ne otrocké řetězy; Čech válčil jen, když hájil své, On neved války z návodu, On nemá ruce krvavé, A nezná kletbu národů. Ano Čech jsem, to mou slastí – Slavnou honosím se vlastí! Řek a Říman měli Venuše, Čech pak Vlasty, Tetky, Libuše, Čech ten se bohumilou Honosí Lidumilou. My máme pěvce Lumíra, I toho, co pěl Čestmíra; My máme Karly, Kroky, My máme také Achilly, Co vlast svou statně bránili, A zahanbili soky; My máme Jany, Břetislavy, My máme Jany, Věnceslavy. 19 Malíře vůbec známé My Češi také máme; Kdož nezná známé světu: Kadlíka, Brandla, Skřetu? A kdož soka Rafaela vlaského, Menra, Rafaela našeho? Co se božské hudby týče, Čech má k chrámu tónů klíče; Naši čeští hudebníci, Tiť jsou praví kouzelníci, Rozhlášení po Asii, Známí v dálné Australii, V Africe i Americe; A kdybychom ještě více Světů měli, než jich máme Také tam by byli známé. Slavná jesti Česká země, Staroslavné Čechů plémě! Čeští hoši, to jsou hoši, To jsou ňácí jonáci! Z nich bývají hodní muži, Z nich též statní vojáci; Oni věrně milují, Oni statně bojují, 20 Pro ty, které rádi mají, Milerádi život dají. A pak naše dívky české, Nejsou-li to dívky hezké? Nevinné co holubinky, Co včelinky bedlivé, Pečlivé a stydlivé. Tváře mají hlaďounké, V nichž se v živé kráse může Každou chvílku spatřit růže; Usta mají slaďounké, Sladší nežli mandelinky, Očka jako violinky – Jsou-li pak to dívky hezké? Ony věnčí junů meč, Ony pějí české písně, Písní kouzlí z mysli tísně, Ony vnadí českou řeč: To jsou dívky naše, české! Písně české, ach ty svaté tóny! Jimi plyne Čechů celý svět; Ty jsou hrobů našich rájský květ, Naší slávy, našich hran to zvony. Písně české, ach ty zvuky jemné, 21 Z věků zlatých svaté památky, Rájů našich truchlé ostatky! V nich Čech plesá, pláče, sebe cítí, V nich jest vidět Čecha mřít – a žíti. A řeč naše, ó ta kvete znova! – Rus má sáhodlouhá slova, Španěl má slovíčka hladké, Vlach snad až již příliš sladké, Angličina, ta se temně z prsou vine, Maďar hrd je na své nic, Nosem mluví Frank a Němec z plic – Česká řeč však z srdce v srdce plyne. Až ztížen lhůtou dnů Na trapné klesnu lože, V posledním snu svých zemských snů Chci zvolat: Dobrý Bože! Já jdu již, kam mě hlas tvůj zvezve; Buď velebeno jméno tvé S poslednímPosledním tímto vzdechem: „Já byl – a byl sem Čechem!“ 22
Pomněnky.
Truchle se raduje, Sám kdo má plesati; Dvakrát ale pláče, Sám kdo musí lkáti; Odvykl sem, běda, Se již radovati, A přec musím sám, ach! Sobě jenom lkáti. Vánkem klesá kvítko Kvítku do náručí; Snad se mají rády? – Kdo je tomu učí? Milovat se jest již Tvůrcem tvorům dáno, Nemilovat ale – Ach – vymudrováno. Koho těší soumrak, V něm kdo ráj svůj cítí, 23 Ten si na něj jistě Sluncem neposvítí; Nespasí tě láska, Nikdy není v stavu, Máš-li srdce v hlavě, Aneb v srdci hlavu. Po světle kdo touží, Plesá, když se šeří, Ve mrákotách pustých Světýlku uvěří; Dívko! duše moje! Ach, též slunce žádá, Lži mi třebas, jenom Řekni: „Mám tě ráda.“ Dívky, zlaté dívky, Ach! vy krásně lžete, A vy lžete, i když Pravdu mluvit chcete; Ač to, že nám lžete, Velmi dobře víme, Přec vašemu lhaní Rádi uvěříme. „Neplač! plesej, hoduj, Po dívkách se dívej, 24 Cestuj, střílej, tancuj, Pí a pí a zpívej“ – Mlč a nech mě lkáti, Neposlechnu tebe; Ty mi přeješ ráj, a Já již viděl nebe. Ach, to je vám děvče, Krásnější než krásné, Hebounké jí vlásky Věnčí čílko jasné; Zoubky má jak perle, Milostných dvé líček, Z každého jí očka Kouká anjelíček. Kdyby tak Petrarka Z hrobu vstal chladného, A já mu okázal Dívku srdce svého: Žeby se zarmoutil, A v kvetoucím máji Písničku nám zalkal O ztraceném ráji! A kdyby ji býval Rafael uviděl, Onby se snad věčně 25 Za svou slávu styděl; Zahodilby štětec, Chtě jen žíti pro ni – Zkrátka, on by se mi Zamiloval do ní. Povídají lidé, Že je ještě mladá, Hrozí mi lidičky, Že mě nemá ráda; Mluvte si co chcete, Nebudu se lekat, Ona si pospíší, A já budu čekat. Dívko, zlatá dívko! Až se uvidíme, Pak si teprv všecko, Všecko si povíme. Ach, já myslím marně, Mluvím jako děcko; Až tě spatřím, pak, ach! Zapomenu všecko. Pak se budem učit Jako dobré děti: Já tě písně skládat, Ty mě písně pěti. 26 Uč mě jakékoli, Každé porozumím, Jen ne: „Sil sem proso –“ Té ne – tu již umím. Co je pravda, to je pravda; s pravdou ven! Ach, co se to s námi děje? Celý svět se světu směje, Času duch se denně zmáhá, Moda šilhavá a bledá Po všech smyslech jako po svém sahá; Svatá prostota již dvéře hledá, Stydlivost jde odkud přišla s plačkem, Věkům zlatým zvoní umíráčkem. Ach co se to s námi děje? Jaké slunce nás to hřeje? Jaký vítr nás to ovívá – Kam nás zahnal osud mstivý? Kam se člověk podívá, Vidí, běda! svoje divy; Kam se vrtnout, kam se dět? – Bezhlavý je slavnou hlavou, Slavným býti žádnou slávou, Slavným slouti slávy květ. 27 Slepec, kdo má zdravé oči; Krátkozraké slepý vodí; V kočáře se veze kočí, Rytíř ctnosti pěšky chodí. Kdo má hodně dvacetníků, Učeným hned pánem sluje, Ten má vtipu, krásných zvyků, Umí víc než potřebuje: Krátce, kdo má drobných dosti, Ten má samé krásné ctnosti; Kdo však zlaté nemá ctnosti, Ten je nyní bez milosti, I pod věncem bobkovým, Vulgo – oslem hotovým. Kdo má ale jenom trochu rohy, Sedne směle mezi bohy – – Inu, kam jen člověk zhlédne, Spatří div a zbledne. Vzácný pán si maže boty, Písař tloustne od roboty, Před panskou se krčí milostpán, Před poklasným jako stěna Zbledne neb se začervená Důchodní co indián. Dráb se správce nebojí, Pan obroční obrok jí; 28 Hajnému skrz krk Dub proleze, buk i smrk, A pan oučty vedoucí Čítá: dvakrát tři je pět; – Babylon to kvetoucí, Na rub zvrácený to svět! A kdybych měl o paninkách, Panenkách a o slečinkách To co vím, vám povídati, Tubych musel – a to nechci – lháti. Nyní ale co to je, Co nám nedá pokoje? Mudrcové, ptám se vás! – „Lid je lidem, časem čas. Čas je zlostný, čas je zlý; Člověk křehký, slabý, mdlý.“ Jen se za svou křehkost schovávejte, Jak vy se tam časem najdete; Na čas také všecko nestrkejte, Myslete a myslete, Že v tom čase, vás co kalí, Druhby hvězdy zlaté zrály; Čas jest půda, na níž kvete Símě, v brázdy její vseté. 29 Jděte pro výmluvu dál – Čas? ó ten je neutrál. Jak se mi však, páni! zdá, Jiného v tom vězí cos; Ať se raděj každý podívá – Rukou ale – kde má nos. Aby se nám vyjasnilo pod lebkou, Začnem hnedle s kolébkou. O jé! to je radost bledá – U kolébky kojná sedá! Nechtějme dýl na ni hledět, Pojďme dál a nechme kojnou sedět. K outlounkému pojďme dítěti; Ach, tu jest nám slyšeti, Přemoudré jak matičky Poučují chůvičky: „Neubliž anjílku mému, Dej mu, co chce, ať nepláče, A když s ním půjdeš na táče, Nechoď mi s ním ku žádnému: Je to lůza oškubaná – VíšVíš, že z něho chci mít pána!“ Tak se o malého Fricínka Stará milostpaninka. – 30 Maličkého Jiříčka Dobrá chová matička, Kluk je tichý jako pěna; Jak ho klade: hrabe, vříská, Tluče sebou, pláče, výská; Matka celá poděšená Nechá všeho, hned ho bere, Slibuje mu věci steré: „Neplač, tys můj Jiříček!“ A co říká tatíček? – Vzkřikne, sebrav všecku sílu: „Vezmu-li já na něj žílu“... Roste Fric i Jiříček. – Jirka, to je dobré dítko, Fricínek zas pěkné kvítko: Jeden jimi šije čertíček. Jirka tluče hrnce, láme biče, Na žlab cizí hází míče, Dráždí psy a kozlíky, Odřezává knoflíky S bratrového kabátu; A když novou záplatu Babě strhne z kožichu, Dá se nahlas do smíchu. – 31 Fricek také neposedí, Ač se na něj více hledí, On si přec dle vlastní chuti Časem ledacos zakutí: Brzo starou chůvu pošťuchuje, Hned zas služce smeti rozhazuje, Leze, lítá, křičí, káže, Na zdě, dvéře, stoly, schránky Uhlem nebo hrudkou maže Dlouhonosé tatrmánky; A když panáček ten smělý Papínkovy knihy pokaní, A chce činit pokání, Vytrhne ven list ten celý; Když pak na nemoudré záda Moudrá přijde bastonáda, Hned citlivá matička Od sladkého mazlíčka Truchlivé dostává depeše, A je – oheň na střeše! – Jirkovi je sedm let. „Jirko! musíš do školy!“ (Matku srdce zabolí) „Odvést musím rekrutu, Sic hned máme drába zdeť, Abych platil pokutu.“ 32 Tak tatínek k Jiříčkovi. Kluk dostane lístek nový, Snídani pak tatínkovou, Na krk tašku z brusu novou, Do ní všeho, čeho třeba, Totiž předně: krajíc chleba. A tak první v pusté kraje Krok učiní z svého ráje. Fric již také dlouho světí, Třeba mu již kantora. „Nepošlem ho do školy, Tam jsou samé sprosté děti, Vezmem informátora.“ Pak se dále šveholí: „Čecha nechcem, ani Němce: Němec, ten má mysl hrdou, Čech zas hlavu tuze tvrdou; Jiného chcem cizozemce. Pomozte nám ze nouze – Nejlíp, vezmem Francouze!“ A co jsou ti slavní mentorové? Tiť musí být ňácí kosi, K nám co z Francouz rozum nosí! Respekt to – jsou kubíkové, 33 Takoví nerostou všude: Fechtem jdoucí jenialní hlavy, Miláčkové chudopyšné slávy, V možném těle duše ducha chudé, Bankrotirovaní karbaníci, Absoluirovaní uličníci, Lumina a monstra mundi, Jimž se, kde se okázali, Hezky zčerstva rozdávaly Consilia abeundi; Náhončí, bývalí markeři, Takové a jiné pazdeří. – Informátora jak mají, Hned jsou s nebem svojím v ráji; To je člověk, to je jonák řádný, Vůkol nad něj není žádný, Tolik žádný nerozumí! Byť byl s tělem s duší trám – Jen když pilně házet umí S bon jour sem a s bon jour tam. Nežli počne hoblování, Mentorovi milostpaní – Každá ne, jen některá – Celý vychování plán, Totiž: „z Fricka má být pán,“ 34 Diktiruje do péra. O jé, to jsou slasti bledé! Kam to vede? – Fricek se po tichmo směje Žluči svého mentora; Jiřík ale nahlas kleje Metle zlého kantora. Fricek-li se učit nechce, Tu si najde pomoc lehce; „Achich! křičí, zub mě bolí!“ Nechce-li se Jiříčkovi do školy, Ujde také lehce oukolu: Jiříček jde za školu. Něčemu se učit z knížek, Pro oba je notný křížek; Fricek se radč v čeledníku Psíkům kouká na zuby; Jirka se zas z holubníku Kouká, kde má holuby. – Dvanácté jak prchne podletí, Časové tu přijdou zlatí: Ze školy Jiříček vyletí, A víc se již do ní nenavrátí. Místo práce si teď hvízdá, Volně chodě po dvoře, 35 Po oboře hledá hnízda, Neb si zdřímne v komoře. Fricek musí dále jíti Na té cestě třikrát perné; Páni pána chtějí z něho míti, Obou duše ostanou však věrné Sobě též i svému žití. Fricek, to je sladký host, On má totiž peněz dost, Ještě víc však kuráže; A již se tu mluví všude: V krátkém čase z něho bude Jistě „lustig pasažé.“ – Jiřík, to je klučina! A již se to v každém místě Mluví, že z něj bude jistě Kapitální ferina. O čem se jim nyní snilo, Již se jim to vyplnilo. Fricínek na vtipné dámy Ostré dělá epigramy; Dopálí-li Jirku děvčata, 36 A on vtipnou mstu jim kuje, Tu jim hrudkou vymaluje Muří nohu na vrata. – Fricínek-li jde do bálu, Ostře dvacetníky sází; Jirka u muziky hází Dvougrošáky do cimbálu. Jirka, počne-li mu v kapse svítat, Pomáhá do města lítat Holoubatům tatínkovým; Fricínek, jak pozoruje, Že se v kapse rozšeřuje, A on nakvap potřebuje Do temnosti světýlka: Nakvap směnkám papínkovým Přidělává křidýlka. Fricínkovi taroky Malé nesou ouroky, Jiříkově kapse malý znik Ferbl, vojta, ramšl, cvik; Oba synáčkové zlatí, Jeden lepší nežli druhý: Na kredit vybírá Fricínek, Jirka sprosté dělá dluhy; Za Fricínka papá platí, Za Jiříka tatínek. 37 A co tomu říkají? – Napřed ovšem hřímají, Pak jen trochu broukají; Jsou však brzo hotovi; Jak se city utišily, Řeknou: „Inu, vždyť sme byli Někdy také takoví!“ – Z kterých býti mají páni, Těm se v moudrém rokování Svaté určí povolání: „Fric je hlava jenialní, Rád si časem zahučí: Kapitán z něj bude kapitální! Klít už zná, a bít se naučí. – Lukáš, ten má hlavu na svém místě, Tichý jest a rád si chodí čistě, Řádně světí každý svátek, Rád si ale pohoví: Dobře, farář hotový! Petříček má hodnou hlavu, A v ní mysl notně hlubokou, Na ní klobouk s střechou širokou; On zná skoro každou trávu, On zná skoro všecko koření, On zná blín a slíz i růžek jelení, 38 Lépe nežli všecky báby; Již co chlapec kuchával rád žáby, A ví mnoho – vždyť ho znáte! Do kapsy už strčí kantora: Co s ním, rcete? – I to máte Z Petra – pana doktora. – Jan je trochu lehké zboží, Nerad slyší slovo boží; Umí všecko, co kdo žádá; Vlasy má již kudrnaté, Oči celé jedovaté, Pije rád a rád se hádá; A když přijde mezi krasotinky, Umí kroutit kudrlinky A zná mluvit do duše; Jakby neměl doma hlavu, Staré Dorce říc’ je v stavu: „Má divokrásná Venuše!“ Béře rád a nerad dává; A když se mu nedostává Pravdy, umí také lhát – I toť celý advokát!“ Ach, co denně vzdychá hlasů: „Jestli pak se lepších časů 39 Přece někdy dočkáme? Marně, marně vzdycháme: Náděje nám svítá malá. Plačme, plačme, plačme všude: Ono to tak myslím bude, Jak ta bába povídala.“ Ten měl rozum! Sil sem v háji konvalinku, Trhat však ji nepůjdu; Měl sem dívčinku Bělinku, Já však její nebudu. Kde sem zasel konvalinkou, Narostly mně kukačky; Kdybych chodil za Bělinkou, Mělaby dva miláčky. Co sem já se, pro nic za nic, Jenom za ní nachodil; Pro ni bych byl šel v kraj světa, Život bych byl zahodil. Nestrhnu si proto hlavu – Rozumný si nezoufá; Pánbůh nikdy neopustí Toho, který v něj doufá. 40 Nebudu se ani rmoutit, Dám si klobouk na stranu; Za nevěrné jedno děvče Kopu věrných dostanu. A cobych se také rmoutil? Vysočany nejsou svět; Za horami také dívky, A mně let čtyrykrát pět. Tam si zajdu, tam si najdu Modrookou dívčinku, Nevinnou co holubinku, Krásnou jako růžinku. Měj se dobře, má Bělinko! Měj se dobře, jsme si kvit: Můžeš ty beze mne býti – Já bez tebe mohu být.
Julince.
Nejsladší prý bývá V blahém lásky snění Poslední a první Milých políbení. Julko! až si budem Hubinky zas dávat, Budem si jen první A poslední dávat. 41
Horimírův skok.
1. Velký žel.
Na pahorku stojí hrad, Jehož pozlacené báně Přes daleké hledí pláně; Pod hradem se táhne sad, Táhne se až k jasné stráni, Na ní lípa v rozkvetání. – Pode lípou sedátko, Na sedátku děvčátko, Děvče, jako jarní květ, O dvě víc než třikrát pět Sotva čítá let. Rozmilá to dívčinka: Očko její modré, krásné – Jako jitřní hvězdinka, Která jitrem zorním hasne – Jeví, ač to tají kráska, Že je hasí žel a láska. Bílá růže s violinkou modrookou Krášlí její kaštanové vlásky, Jak sníh padlý skvělý šat Šlechtí dívku outlobokou; V bledé tváři však je znát Touhy žel a bolest lásky; 42 Děvčátko, ač bleďounké, Hezčí přec než hezounké. Sadem libý vánek věje, Plané růže provívá, S jabloní květ vonný seje, Kvítím stezky posívá; S páskou dívky sobě hraje Líbá její líce jemné, Nese vzdechy její temné V dálné kraje. – V dálné kraje Bolestně se dívka dívá – Setře sobě z oka slzičku, Vezme loutnu, mutně hraje, Hraje truchle, truchle zpívá Z útrob srdce písničku: „Zpanilá růžinka Na vesnu čekala, Ač čekala dlouho, Přece se dočkala. Vesna přišla z ráje – Růže se usmála, A perlinku drahou Slasti vyplakala.“ – 43 „Ach, co sem se já již Také načekala! Ach, co sem se já již Také naplakala! Slíbil mněmně, že přijde, Sníh než s lučin sejde; – Sníh již s lučin sešel, A on ještě nejde!“ Víc se dívka zarmoutila, Zdychla sobě z přehluboka; Z modravého se jí oka Jasná slza vyperlila. S blahem svým se rozžehnává, Nejzrádnější ze všech zrád V srdéčku svém oplakává, Vezme loutnu – spěje v hrad. By trapné ušla samotě, Ke staré spěchá Dorotě, A v ňádra služky bedlivé Své líce skrývá ohnivé; A lká a vzdychá ouzkostně: „Ach, pryč jsou doby milostné! Mé krásné sny, můj ráj je pryč – On nejde, on nepřijde víc!“ 44 2. Krutý čin.
Černá noc své hroby otevřela, Mrtvé stíny klesly v oudolí, Po umlklém vůkolí Čírá tma se rozletěla. Půlnoc tichá – volně plyne čas, Kraj tu odpočívá v těžkém snění: Z hradní věže zavzní trouby hlas, V noc jej nese vánků jemných chvění; Ve mrákotné dáli umírá, Lid se z mrákot probírá, Letí z chyšek, sem tam spěje Volá: „Bože! co se děje? Proč troubí hradní do noci? Proč volá: Běžte k pomoci?“ „Ha tamo nebe krvavé! Ha tamo sloupy řeřavé! Ach Bože, tamo hoří! Tam každý rychle pomoc nes! To bude onna blahá ves, Kde zlatý kov se tvoří!“ A již tam spěje všecken lid, By zprostil bratry krutých bíd; Však pospěch jejich zmařen, Přes vodu most je stržen! – – 45 Jak se mile slunce pousmálo, Po vůkolí se již povídalo, Že asi deset vojínů V pokojnou vtrhlo dědinu, Doliny že všecky zavalili, A pak tichou vísku zapálili. Pak že k ohni z blízkých hor Kovkopů se přihnal sbor: Ti že vůdce škůdců, mladíka, S bělounkého strhli koníka; Že ho nyní vedou k Praze, Kde zaplatí čin svůj draze. – Mnozí hlučně hlásali, Že v tom smělém mladíku Horimíra poznali; Mnozí se i dokládali, V bělounkém tom koníku Šemíka že uhlídali. 3. Přísný soud.
Velká síň – A v té síni vše je černé, Jako noci hrobům věrné Truchlý stín. Nade síní v slávě svojí Spravedlnost svatá stojí; 46 V tváři její božské tahy, V jedné ruce meč a v druhé váhy. Sudí vstane; vše se pokloní až v zem, A on počne: „Lotra sem!“ V soudní síň hned vkročí kat; A již juna s tváří bledou K soudu biřicové vedou; S ním jde jeho advokát. Za nimi se kovkopové, Vrátní, drábi, pochopové Do soudní síně tlačí, Že sotva dvéře stačí. Tu sudí stáhl obočí, A jinochovi do očí Takto se mluvit jal: „Jako šelma přišels v noční době, Kovkopům si hroby zahrabal; Nemáš za to ležet v řádném hrobě! A když oni s svými manželkami V teplých lůžkách sobě hovili: Zapálils jim střechy nad hlavami, Byliby se lehko spálili, A snad, kdo ví, zdali neupekli, Kdyby byli neutekli. 47 Smrt chtěls v klidné lože hoditi – Zato nemáš v loži zemříti! – Kdybych to vzal jenom napolo, Zasloužilbys přijít na kolo, Neb aspoň na notnou šibenici; Abysi však nemoh’ žvát, Že jsme hrozní ukrutníci – Budeš sťat! Všecko jistě, Všecko čistě, Jako zlato, K tomu ještě všecko zkrátka. Puntík! teď jen na to Ještě trochu posejpátka – Nuže, bohaprázný synu! Mluv, a zlehči svoji vinu.“ Jako hříšník Horimír tu stál – Jeho tváře ještě bledší nežli prveprve, Sotvaby se jeho krve Snad i řezník dořezal. Ač bolesti cítí steré, Po mužsku se přec chová, Všech pět dohromady sebere, A as v tato mluví slova: „Již co dítě 48 Zakusil sem mnoho zlého, Neboť hnedle na usvitě Žití mého Krutý los mi otce vzal; Máti moje – byla sama –“ Sudí. Tyť začínáš od Adama! Vem to dál! Horimír. Zamiloval sem si sličnou pannu – Otec její sám mi přál – Sudí. Láska patří do románu – Vem to dál! Horimír. Bych se dívky hoden stal, Opustil sem blaho svoje, Do krutého táh’ sem boje, Pro svou vlast sem bojoval. Sudí. O tom dosti, To bylo tvou povinností – Jenom dál! Horimír. Mezitím se správce kovkopů Milence mé loudil na stopu; 49 Zdenka moje, dívka stálá, Lichotníka odbývala; Ač sliboval hory zlaté, Světila své sliby svaté. By vítanějším hostem byl, Milence mojí namluvil, Že buď sem v bitvě zabit byl, Neb jinou sobě oblíbil, Že proto jen nepíši nic – Zkrátka, že nepřijdu víc. – Dnem a nocí jedu z boje, Bych neztratil blaho svoje, Dnem a nocí sem se hnal. Aj, již zírám kraj ten milý, Již se blížím k svému cíli – Osudný již den se chýlí. Tu toky vidím zvodněné, A můstky schválně ztržené, Mé namáhání zmařené. Sudí. Jen dál, jen dál! Horimír. Jak beze ducha sem tu stál, Spěchal sem – a nemohl sem dál. Sudí. Jen dál, jen dál! 50 Přísedící. A kdo ty můstky rozboural? Horimír. Vůdce zrádný kovkopů S hejnem zlostných pochopů. Přísedící. A proč to medle udělal? Horimír. Táhnoucímu do krutého boje Přísahala milenka mi moje, Že chce na mě čekat rok a den; Však jak mile prchne ten, Že jsou ničím naše svazky, To že koncem naší lásky. – Válku skončil krutý boj; Many své u vojště nechám, S věrnými opustiv voj Knížecí, a k milce spěchám; Osudný se končí rok. Můj však sok, Dostav zprávu o mém příchodu, Strhal mosty – lotr ten! Osudný se chýlil den, a já nemoh’ přes vodu! V krutém bolu, hněvem zapálen, S lidem svým sem hnedle jel 51 Tam, kde sok své statky měl; Co sem činil tam, Povědomo vám. Sudí. Hezky umíš povídat, Za svůj čin však přece budeš sťat. Sbor. Má se stát! Advokát. Vy si do ust nevidíte! Zdali sobě na rozumu nesedíte? Což pak z toho míti budete, Jinochu když outlému Život vezmete? Hrob vám nezalehne žádnému. Sudí! jste-li pak přec lidé? To si pomyslit přec můžete: Tím že, co mu vezmete, Žádnému nic nepřibyde. Pamatujte na nebe – Vždyť je člověk tvorem věčným! On vám může býti vděčným – Pamatujte na sebe. Sudí. Fiat justitia – mundus pereat! Sbor. Má se stát! 52 Advokát. Co tím ale medle chcete, Že mu kousek života, Jenž jest holá trampota, Nepřejete? Šetřte juna outlého, Nezhanobte jeho jméno! Vy tím neztratíte ničeho – Jemu bude zpomoženo. Sudí. Však my sobě rozumíme: Zkažen budiž jedovatý květ! Sic se vysměje nám celý svět, Odsoudit že neumíme. Advokát. On má milku, českou krásku – Jí přisahal svoji lásku; Do boje šel k vůli krásce, Čin ten zpáchal k vůli lásce: Laskavější k němu buďte, Vinu lásky láskou suďte. Sudí. My mu z lásky k právu Vezmem hlavu! Spravedlnost naše svatá Musí na ten krutý čin, 53 Byť ho zpáchal její syn, Volat kata. Advokát. Což pak také udělal? Na jedinký došek oheň dal! Že pak chytly také trámy, Chalupa že celá shořela, A že chytlo chalup víc – Do toho mu není nic! Ty se zapálily samy – On zapálil jenom kousek slámy! Sudí. Já mu také, moudrý pane, Jenom hlavu srazit dám; Jestli se mu více stane, Tím si bude vinen sám. Advokát. Doubek outlý, ten se ohnout nechá: Chraňte juna – budoucího muže! Šetřte bratra, šetřte Čecha – Z trní vykvetají růže! Sudí. Polepšení u vraha! Neznáš několik těch slovíček: Čím ti jednou hrníček Navře, tím že dlouho zapáchá? 54 Pro takové děcko zrádné Spravedlnost nemá uší, Nemá také srdce žádné, Jak se sluší! – Ves skoro celou vypálit! Stoletou práci zavalit! On nemá v srdci lidský cit! On v těle nemá žádnou čest, On lotras, palič, šelma jest – A šelma nemá žít! Advokát. Kdybyste mu hnedle život vzali – Lidstvo tím nezíská nic; Světu bude jedno, má-li O jednoho šelmu míň neb víc. Račte outrpnost s ním mít! 1. Přísedící. To nemůže být – Vinník musí přijít o hlavu! Lid se těší na tu popravu, Lidu se ta radost nesmí zkazit, Vinníku se musí nejmíň hlava srazit, Tak se musí, musí dít! 2. Přísedící. Optime, to byla pravda svatá! Palič musí ztratit hlavu! 55 Nač pak platí obec kata? Toťby bylo proti všemu právu! 3. Přísedící. Nevím! – na věčnost ho poslat bez hlavy – To nás málo oslaví! Já ho bránit nebudu, To však patrno jest dosti, Že nám ten chlap na věčnosti Bude dělat ostudu! Jinák sme to určit měli! Sudí. Ah – vy vždycky něco víte; Vy tomu as rozumíte! Advokát. Tu není dobré duši zdrávo, Tu rozum zdravý zpitomí; Kde nahlas může mluvit právo, Má též smět mluvit svědomí. Sudí. Jazyk vždycky za zubami měj, Co chce právo, to též chtěj! Nehas, co tě nepálí, Pak tě moudrý pochválí. Palič zlostný budiž sťat – Tak chce tomu právo svaté! Sbor. Má se stát! 56 Sudí. Horimíra vem si, kate – – Hned biřiči a pochopi Se Horimíra uchopí; Sbor drábů, vrátný, dlouhý kat, Kovkopové i advokát Se z soudní síně tlačí, Že dvéře sotva stačí. 4. Dlouhý čas.
Dlouhé, pusté sklepení; Hleď kam hleď, Všudy zeď, Z níž mrtvý dech zavívá, Již chladný pot polívá – Toť Horimíra vězení! On kráčí sem, on kráčí tam S sklopenou k zemi tváří, On kráčí, neví ale kam, Po truchlivém žaláři. Do trudu se zabírá; A na černavém sklepení Svit, co celinké vězení Osvěcoval, umírá, A půlnoc hrobům věrná Se vůkol, vůkol černá. On kráčí sem, on kráčí tam, Čas dlouhý sobě krátí; 57 Tu počne rozjímati, A mluví takto k sobě sám: „Být – Neb nebýt? Živu být? Přestat žít? Přestat žít – snad přece být? Spát? – ba spát! Snad také snít? Sny – však jaké sny? Budou se mi zdát též dny? Budou se mi zdáti léta? V jiskřící-se dennici? Neb v vybledlém měsíci? Aneb v lůně Hladoleta? V stálici neb planetě? – Dosti, dosti jednoho! A co je mi do toho? Pro mne třebas v kometě! – Bylo ňák a ňák zas bude, Bída – ta je nyní všude. Ať je živ, kdo mříti nechce; Já, já půjdu odtud lehce, Život jest jen cesta k hrobu. Mdloba tu jen stíhá mdlobu, Neštěstí nás stále hlídá, Za nouzí jde strach a bída, 58 Pro smrt se jen člověk narodí; Dobře má, kdo život zahodí! Kdo se bojí smrtícího drába, Ten je baba! Mám tu skonat na zimnici, Chybu v tisku, pakosnici, Na šíp milenčiny nevěry – Pročbych se měl báti Umírati Na ostří té sekery? Ten kdo žije, mnoho zkusí; Kdo se zrodí, zemřít musí; Mohli ti a mohly jiné – Horimíre, proč pak ty ne? Pojď smrti, družko milená! Ha, to myšlénka studená! Zejtří den – ten hrůzný den, Ten promění můj dávný sen! Až půlnoc světy zahalí, Sbor kulichů se přivalí, Zpěv pohřební mi zapěje; A až se zase usměje Slunéčko zlaté zrána, Přiletí ňáká vrána. Hrůza i ten jasný den Můj černý nezapudí sen.“ 59 Jun prudčej kráčí sem a tam, A volá k nočním mrákotám: „Slyš mě, noci, máti černá! Hrobům věrná! Já ti musím zazpívat, Přijď se na mě podívat, Až tě pustí osud z hrobu; A v tu dobu, Jak mě zhlédneš, Černá máti – zbledneš!“ „Měj se dobře, krásný světe! Pro mne svadl již tvůj květ. Však co jest to – světa květ? A co jest to, co v něm kvete?... Chudého ďábla smích – Zbořený ctnosti chrám – První družičky hřích – Svatě líčený klam – Poslední bídy stesk – Smrt vstávající z mdlob – Oka hříšnice blesk – Zmrzlého orla hrob – Zapomenutý dluh – Z pouště do pouště let – Z hříchů zkovaný kruh – 60 Vyzáblé tváře květ – Věčně hladový chrt – Vejskot – slzy a smrt! „Ha, co to všecko mluvil sem? Co se to semnou děje? Jaký pak život mě to hřeje? Zdali pak je to ještě zem, Kam noha moje kročí? Vše semnou se již točí – Jsem-li pak tím, čím dřív sem byl? Žiji-li pak, jak dřív sem žil? – Ach, tím sem ještě, čím sem byl! Ach, mně teprv bude jíti, Slunéčko kde jiné svítí! Půjdu půjdu – půjdu spat. Spánek můj, ten bude chladný; Kdo mně bude lůžko stlát? Lůžko stlát – ach žádný! O má drahá vyvolenko! Moje drahá, dobrá Zdenko! Ty mě neuvidíš víc – Z naší svatby nebude již nic!“ Zvolav zdychl, v bolu klesl, Na kamení studené Oudy složil zemdlené, 61 A duch jeho v blažené Kraje snů se mile vznesl. 5. Hrůzný skok.
Což pak se to asi děje? – Kdo jen může, z domu spěje, Staří těžce, mladí lehce, Žádný vzadu ostat nechce, Ze všech bran, Ze všech stran, Z dolů, s hor Za sborem se táhne sbor: Starci, muži, juni, děti, Vše to spěchá, vše to letí! Tu zas řada dívek skvělá; Stařeny, jež Morena Na životu zapomněla, Suchá ohybají kolena. Bože! co pak se to děje, Že to všecko k Vyšehradu spěje? Snad tam bude v Pangraci S Fidlovačkou regrací? Anebo tam někde vzadu, Velmocného Vyšehradu U paty, S nebe prší dukáty? 62 Snad tam někde blíže vody Nové mody Vyrostly neb rozkvetly – Že se všecky krasotinky vyvlekly? Aneb v městě pravda svatá Mocně někde vyniká, Že ta řada kropenatá Z Prahy utíká? Zevšad, zevšad k Vyšehradu – Co to asi znamená? – – „Rytíř jeden, zpáchav hroznou zrádu, Mečem skončiti dnes život má!“ Takto hlásá lidstvo jedním tónem, Mezitím však: „Pojďme honem!“ Tam na slavném Vyšehradě Množství lidu pohromadě; U prostřed se černá lešení Pro jinocha nešťastného; Podlé něho Pro sudího sezení. Víc a víc se lidstvo sbíhá, Tu se staví, tu se míhá, Tu se těší, tam se leká – Na zločince každý čeká. 63 Již se žalář odevírá – Každý výše vystupuje, Každý krk svůj natahuje – Aj, již vedou Horimíra! Kat ho drží rukou snědou, A lid volá: „Již ho vedou!“ Dlouhý kat Vyved jej až na lešení, Kde chudinec musel stát, Ztejrán jako umučený, A ta jeho dušička Byla v něm již maličká. Lid se hemží, lid se rojí, Vše se na vězného kouká, Tu se hučí, tu se brouká, Každý počne vésti svoji. Kostelník. Je to kousek hodně hloupý! Člověk z rodu možného Si zadarmo věčnost koupí, Bez funusu, bez všeho! Hrobník. On tak lehce z světa vyjde – Jak však hrobník k tomu přijde, Že má tratit svoje akcidence? Lid mře beztoho až hanba tence! 64 Mladá panička. Jak chudák hlavu svoji K prsoum kloní! Snad se také smrti bojí! Učený pán. Toby se měl čeho bát! Smrt jak počne počínat, Již jest po ní. Jinoch. Má prý míti na venku Velmi hezkou milenku. Zkušený pán. Ta měla jíti za něj prosit! Mohl ještě dlouhá léta Hlavu nosit. 1. Přístojící. Nebo jakás možná teta! 2. Přístojící. Aspoň jakýs možný strejček – Nezpívalby mu teď sejček! Pozorovatel. Tu je zase pěkně zříti Jeden notný světa zmatků: Ten má konec živobytí Na začátku. 65 1. Krasotinka. To jsou líce! to jsou oči! Jak je chudák po nás točí! Vážná paní. Spravedlnost musí obět mít, Tu se může co chce dít! 2. Krasotinka. Tomuby se vyhovělo lehce: Ať jí dají přistárlého, Nebo třebas takového, Který se již ženit nechce! Dát jí ale mladého, Který může každou chvílku Žínkou učinit svou milku, Dáti hocha jí tak hezkého – To není nic hezkého! 3. Krasotinka. Zato zasluhuješ pochvalu; Ženichů je beztoho teď po málu! 4. Krasotinka. To je pěkné řízení – My tu přijdem k zkrácení! Elegista. Smrt mu přejme – bude spát, Bude se mu o milence, 66 Jak mu v ráji plete věnce, Mile zdát. Prozaista. Máte-li pak rozum zdravý? Jak pak bude moci snít? Vždyť nebude hlavu mít; K snění potřebí jest hlavy! Měšťan. Ten své mládí zahodil! 1. Baba. On se jistě narodil Na nešťastné planetě! 2. Baba. Neb na ňáké kometě! 3. Baba. Kdo chce kam, Pomozte mu tam. Kovkop. Vše to dobře – žádné chyby! Latinář. Hodie mihi a cras tibi! Fatalista. Neštěstí-li má kdo mít – Jakby je již jistě měl! Tu se může co chce dít, A on dělat coby chtěl – 67 Třeba nebyl ledakdos – Pomoci mu není žádné; Na rovině čisté padne – Na znak padna rozbije si nos. Dobrá máti. Ta nebohá matka – smutná máti, Dočkala se pěkných radostí! Ona zemře lítostí, Ona želem rozum ztratí! Dceruška. Ta nebohá dívka jeho, Ta se celá poděsí! Její přítelkyně. Ona se snad pověsí – Zkušený študent. Na jiného! – – „Ticho!“ zahřmí sudí – lid se leká – „Horimíre, připrav srdce své! Dělej brzo – kat již čeká, Smrt a lešení tě zve.“ I dí jinoch: „Chci dle slova tvého Osudu se volně podrobit; Než však zcela živobytí mého Poslední, ach! zhasne svit: Dovol, bych jen ještě jedenkráte 68 Na svém oři projeti se směl, Jenž mě k slávě nesl tolikráte!“*) Pousmál se sudí: „Má se stát! Bychom se však neměli co bát, Žebys nám ukázal paty, Zaopatříme se vraty.“ Přiveden byl juna kůň, a zavřela se vrata – Po hradě se hostí tichost svatá. Sudí Horimíru pokyne, Jun se na Šemíka vyšine; Oř, jak pána na svém hřbetě cítí, Hrabe, řehtá, očma divně svítí. Na koni svém Horimír jak seděl, Nový život v žíly vjel, A tak klidně vůkol sebe hleděl, Jakby na veselku jeti měl. V tom Horimír stiskne oři boky – A Šemíček milovaný Přeukrutné počne dělat skoky; S křikem couvá lidstvo na vše strany. – __________ *) Jindřich Marek. 69 Dvakráte již mocí divosmělou Obejel si jinoch hradbu celou; A když objíždět má po třetí, Proti zdi se strašně rozjede – „Zhůru, Šemíku!“ zní jeho hlas. Oř se sepne, a jako divý ďas Hradbu nad Vltavou – přeletí, Rázem letí s vyšehradských skal. Temně zní: „Ha, ten si dal!“ Lid se křísí, probírá se z mdlob, Vše již ku vltavské hradbě spěje, Každý zřít chce juna vlhký hrob; – On však se jim, jak nám Hájek praví, V dobrém zdraví Se Smíchova směje. 1. Baba. Vždyť sem si to pomyslila, že to nějak vyvleče. 2. Baba. Blázen! od nejpěknějšího uteče. – – Lid šel potom bezpochyby domů. Kousek ten byl všude povídán; Křezomysl (byl to dobrý pán) Uslyšev to, pousmál se tomu, A dal Horimíru bez prodlení Zkázat – odpuštění. 70 S rytíře jak spadla klatba, Jako srnec sobě poskočil, K ženění se hnedle přitočil, A za tři dni – slyšte! – byla svatba. A to byla také svatba! Lidé zlatí, to byl ples! Pozvala se k němu celá ves; Malá byla pánům hostům hradba. Po tři celé dni se hodovalo, Jedlo, pilo, tancovalo, Kde kdo byl, Jed’ a pil, A kdo přišel, nesměl stát, Chtěj neb nechtěj musel tancovat. Všecinky se dobře měli, Hoši dívky prováděli, Žádná dívka neseděla, Každá tvář tu byla skvělá; I ta stará Dorota, Ta učiněná dobrota, Nechtěla sic dlouho zapřít zdrželivou pannu, Posléz ale prý si přece říci dala, A na zdraví mladých pánů Celinké dvě polky tancovala. Jako každé věci pod oblohou, Přišel také konec této svatby; 71 Všickni hosté s díkou mnohou Valili se z hradby; Všecinky to těšilo, Vše se dobře skončilo; Jenom Šemík chudák byl v tom bledě: V tom přehrozném skoku Strh’ si něco v boku, Chřadl chuďas vůčihledě; A než celý měsíc odploval, Za své vzal. Od té doby, Co slavnému Šemíku Klesnout bylo mezi hroby, Žilo v Čechách mnoho koníků, Mnohý z nich byl koník řádný – Šemíkem však nebyl žádný; Žádný kouzlům jeho nerozumí, Cizé prý ním vládlo bůže; Každý skáčeskáče, tak jak umí, Každý skáčeskáče, tak jak může. Oprava Na str. 22 poslední řádky čti takto: „Já jdu již, tam mě hlas tvůj zve; Buď velebeno jméno tvé Posledním“ a t. d.
E: lk; 2002 72
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jan Hostivít
(Tiskem Jana Host. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 72