Já jsem Čech!

Já jsem Čech!
Já jsem Čech! a kdo je víc, Přistup a se slyšet nech, A zvolej třebas z celých plic: „Ha, já jsem víc a nejsem Čech!“ Země česká mou jest vlastí, Já syn český, to mou slastí; Jen v Čechách žíti Čecha slast, Čech do Čech spěje domů; A lze se divit tomu? Což není krásná naše vlast? Rcete, kdo ji hanět může? – V srdci Evropy se skví co růže; Hledejte v světa vůkolí Tak utěšené oudolí, Které věnčí nebenosné hory, Jímž se táhnou požehnané dvory, Jehož háje Jsou jak ráje, 16 Nímž se vinou valné řeky a potůčky jemné – A to je ta krásná země, V níž se těší Čechů plémě, Země česká – moje vlast! – Patřte na ni, jaká slast! Každý strůmek má své dobré bůže, Každá chyžka vlastní pohádky, Každé místo svaté památky, Pěstitelku svoji každá růže; Každý pahorek má jméno svoje, Každá kaplička své ctitele, Každá studánka své přátele, Každá lípa včeliček svých roje, Každý háj má místa utěšená, Zpěvce své a vánky jemné, Každý les své háje svatotemné, Každý rov svá kvítka poslzená, Každý kámen má své zvěsty dávné, Každá ves své muže veleslavné. Nezávidím Němci břehů Rýna, Ani Vlachu citronový háj; Nezávidím Maďarovi vína, Ani Řeku slávohojný kraj; Přeji Švejcarovi jeho hory, Přeji Angličanu drahý krám, Přeji Španělovi zlatý chrám, 17 Přeji Turku lepých dívek sbory; Kavírny své, Franku! sobě nech, Já mám dosti – já jsem Čech! Ano, Čech jsem – kdo jest víc? Všemu světu chci jít vstříc, Volati chci v krajích všech: „Já jsem Čech!“ – Čecha jméno Ctihodných jest předků věno; Slávu naši vina nehnusí, Čech se za svou vlast a jméno Nikde stydět nemusí. Čech provždy ctíval svatou ctnost, Jen dobrým bohům světil chrámy, Čech neznal ouzkost ani zlost, Ni zášť, ni lest, ni klamy; On vždy ctil svatou zásadu: K zlým nikdy nechoď na radu; Své braň, Opuštěné chraň, Cizí nech. Proto kvetly Čechům blaha růže, Proto Čech říc’ směle může: Já jsem Čech! Čech vlast a krále miloval, Pro obé statně bojoval, Pro obé rád svůj život dal; 18 A tam, kde válčil český lev, Tam zkrotnul zhoubců krutý hněv, Tam Češi byli vítězi; A nepříteli, který klesl, Čech vstříc vždy palmu míru nesl, A ne otrocké řetězy; Čech válčil jen, když hájil své, On neved války z návodu, On nemá ruce krvavé, A nezná kletbu národů. Ano Čech jsem, to mou slastí – Slavnou honosím se vlastí! Řek a Říman měli Venuše, Čech pak Vlasty, Tetky, Libuše, Čech ten se bohumilou Honosí Lidumilou. My máme pěvce Lumíra, I toho, co pěl Čestmíra; My máme Karly, Kroky, My máme také Achilly, Co vlast svou statně bránili, A zahanbili soky; My máme Jany, Břetislavy, My máme Jany, Věnceslavy. 19 Malíře vůbec známé My Češi také máme; Kdož nezná známé světu: Kadlíka, Brandla, Skřetu? A kdož soka Rafaela vlaského, Menra, Rafaela našeho? Co se božské hudby týče, Čech má k chrámu tónů klíče; Naši čeští hudebníci, Tiť jsou praví kouzelníci, Rozhlášení po Asii, Známí v dálné Australii, V Africe i Americe; A kdybychom ještě více Světů měli, než jich máme Také tam by byli známé. Slavná jesti Česká země, Staroslavné Čechů plémě! Čeští hoši, to jsou hoši, To jsou ňácí jonáci! Z nich bývají hodní muži, Z nich též statní vojáci; Oni věrně milují, Oni statně bojují, 20 Pro ty, které rádi mají, Milerádi život dají. A pak naše dívky české, Nejsou-li to dívky hezké? Nevinné co holubinky, Co včelinky bedlivé, Pečlivé a stydlivé. Tváře mají hlaďounké, V nichž se v živé kráse může Každou chvílku spatřit růže; Usta mají slaďounké, Sladší nežli mandelinky, Očka jako violinky – Jsou-li pak to dívky hezké? Ony věnčí junů meč, Ony pějí české písně, Písní kouzlí z mysli tísně, Ony vnadí českou řeč: To jsou dívky naše, české! Písně české, ach ty svaté tóny! Jimi plyne Čechů celý svět; Ty jsou hrobů našich rájský květ, Naší slávy, našich hran to zvony. Písně české, ach ty zvuky jemné, 21 Z věků zlatých svaté památky, Rájů našich truchlé ostatky! V nich Čech plesá, pláče, sebe cítí, V nich jest vidět Čecha mřít – a žíti. A řeč naše, ó ta kvete znova! – Rus má sáhodlouhá slova, Španěl má slovíčka hladké, Vlach snad až již příliš sladké, Angličina, ta se temně z prsou vine, Maďar hrd je na své nic, Nosem mluví Frank a Němec z plic – Česká řeč však z srdce v srdce plyne. Až ztížen lhůtou dnů Na trapné klesnu lože, V posledním snu svých zemských snů Chci zvolat: Dobrý Bože! Já jdu již, kam mě hlas tvůj zvezve; Buď velebeno jméno tvé S poslednímPosledním tímto vzdechem: „Já byl – a byl sem Čechem!“ 22