Básně 2 (1880)

Antal Stašek

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ ANTALA STAŠKA. II.
V ROUDNICI. V komisi knihkupectví dra. Ed. Grégra a Dattla v Praze. 1880.
[1] Tisk A. Mareše v Roudnici
[2] Milému příteli Miroslavu Kraušnerovi, lékárníku ve Vysokém, věnuje
spisovatel.
[3]
Varoň.
[5] I.
Růměnných růží vonný čas půvabem prodchl zemi děvu, vykouzliv na ňadrech jí ráj v bujaré vesny luzném zjevu. Na nebi v moři oblaků koupal se hvězdic kníže bledý, a s tváří světle unylou upíral o zem smutné hledy. Myšlénky v růměncích chtěl čísť, zbádať, co v ňadrech vonných skrývá, proniknouť v spánku země cit, zda-li to slasť, či bolest divá. Ukryt jest v květech děvy sen, marně se kníže na ni dívá; stříbrnou harfu v ruku vzav, milence v spánek píseň zpívá. [7] Jako hvězd kníže Varoň jest, s unylým zrakem jinoch bledý, a jako země Miriam, na niž své rmutné vrhá hledy. Tamo, kde hora s údolím snoubí se družně svahem jemným, poklidně plyne řeky tok hustými keři stínem temným. Uprostřed v malém proužku jen hvězdnatý třpyt se proudem chvěje, a přes něj vlna tichounká ve věčném kruhu dále spěje. Zahrada kolem prostřena, Miriam kněžna její paní; musy syn Varoň v besídce u nohou dlí jí, zírá na ni. U stop tak její mnohý čas proseděl jako v mramor vrytý, vrhaje na ni nitra zář, rdící se ohnivými city. Jest ale jako kníže hvězd, zbádať s to děvy nitro není – myšlénky její perlivé ve květův ukryty jsou rdění. 8 Někdy jen tichá Miriam podá mu ručku k políbení, kterou pak jme jak nebe dar, tiskna v ni vášnivých rtů chvění. „Miriam, lepá Miriam, hle, v houslích těch mé srdce dřímá; přívalem snů tě zasypu, jichž pouta let mé lásky snímá.“ Z houslí se řine citů proud, do noci hvězdné zvuky šumí, vlna je nese, kolébá, dálava chvějný ton jich tlumí. II.
Krásná jest dívka, kterou milujem, půvabem prodchnem předmět lásky svojí, zdobíme bohatstvím jej veškerým, jež v sobě nebesa i země pojí. Snímáme hvězdy s nebes oblohy, a jako vínek kladem v hlavu její, z hlubiny mořské berem perel třpyt, trháme květy, jež se v luzích chvějí, hledáme lilie a růží dech, 9 violek, konvalií vnadu vůně, démant i rubín, safír, zlata lesk a jasy drahokamů v země lůně, přívalem pak to celé bohatství sypeme dívce, jako v báji víle, a lepé bohyni se klaníme, jež z hlavy naší tryskla v bujné síle. V obraz ten lepý všechno kouzlíme, co v našich ňadrech velebného buší, až náhlý vichor proudem vlnivým rozvěje v dálku tuman našich duší. Ze všech těch kras tak hojně vykvetlých prázný a holý rám nám v oči zeje – chladně se omámený dívá zrak, a srdce marnou bolestí se chvěje. III.
Povídám starou pohádku – Miriam strojí svatbu svoji, ženichem její kníže Lech, s kterým ji rod i hrdosť pojí. Varoň je pozván na hody, uměním slaví den ten slávy, nehřejí hruď však mrazivou sypané pochval na něj vřavy. 10 Ponurým mrakem severu zrak jeho na ní odpočívá, a z huslí bolem raněných roní se srdce píseň tklivá. Na křídla zvuků jímá vše, unáší city vzdušnou lodí, a pluje na peruti dál, z étheru v palác ducha vodí. V budově té vše z růží je, všechno se leskne, dme a plane, stěny jsou z letných obláčkův, okřídlen každý hudbou vane, z podvalin mhavých tryská třpyt, perly se, kamy v proudech valí, a s hůry duha barevná v tajemné kouzlo obzor halí. Zakletá srdce v čárný let těkají, bloudí v zvuků báji, prostorem rozkoš chvěje se, a vánky něhou lepetají. – Nový pad zvuk jak blesku svit – silné a mocné udeření – kácí se náhle budova, okamžik v trosky půvab mění. Rozbořil, rozbil vlastní svět, srdce i city trhá dolů, 11 nebe i ráj i krásy let do moře vmetal vlastních bolů. Končí – a hřmotný pochval zvuk bouřlivým proudem naň se vlní; Miriam kněžna pohár jme, plamenným vínem po kraj plní, s půvabem zoře poranné podává nápoj, jenž se pění, rukou svou jeho dotýká, a tknutím krev mu v oheň mění. Pohár jme on, a perlivý přikládá k ústům, zdvihá hlavu, jediným douškem vypíjí kypících jeho jisker lávu, a pak jím mrští o zemi, rozbíjí na kusy lesk zlata, plamenný žár mu v oudech plá, a v zraku žhavá jiskra vzňata. IV.
V mladistvých ňadrech srdce jest jak květ: zlomené vadne mrazem neb žárem, ale vnov rozvíjí svou korunu, vzpučí a voní opět novým jarem. Zlomeno mladé srdce Varoni, 12 raněným ptákem těkal dálným světem, vzpomínky setříti chtě s útrob svých, vykoupať bol svůj v jasném vzduchu letem. Půvabná vesna přišla srdci zpět, zlíbala duši čarovnými ústy, a vdechla vůni, květy vkouzlila, v nitru, kde prvé mrazil cit jej pustý. Vrátil se zpět i nových myslí tem, v mladých mu ňadrech vzedmul bujné reje, a podžeh vůli vroucím plamenem, pod nímž vše rychle zrá a k činům spěje. „Dalekou duch mně ukazuje pouť, veliká jakás bouř mou duši jímá, veliká jména mého slávy bouř v útrobách mých se probudivši hřímá. Dívčino srdce malá říše jest, celého lidstva chci se státi králem, postaviť trůn svůj v jeho myšlénkách, rozvlniť nitro je proudným valem, čarovným mečem stanouť na čele, vykouzliť z ňader utajené city, vynořiť všechny mocně na povrch, a zjeviť tajných hlubin poklad skrytý. Králem chci vševládnoucím srdcí slouť, panovať mohútností zvučných tonů, 13 zatřásti duše lidské oblohou, sypať s ní hvězdy světel ve výronu.“ Lidská jsou srdce třtiny na stepi, každého vánku šum jim hlavy sklání; ta lidská srdce – písek na poušti, každého větru odnáší je vání. A Varoň hrál, a srdcí pánem byl, v propasti tu je vrhal, tu nes v ráje, i rukou panoval tak umělou, tajemné otvíraje zvuků báje. Věhlasu zdoben lesklou korunou panoval světu bez boje a znoje; na šumných vlnách pochval bouřlivých kolébal do snů dětské srdce svoje. Opojen v duši zemi probíhal, nesen jsa na perutích hučné slávy; trůn jeho – okamžiku nadšení; poddaní – rozvichřené citem davy. V.
Hudby zvuk vykouzlený umělcem je jako jara libodechá vůně, neb jako mládí pološerý sen, jenž z myslí junných vynořil se tůně. 14 Pomník z ní nepostavíš trvalý, nezavřeš v ňadrech, nezavřeš ji v hrudi, odletí, odvane, jak každý cit, an vánek v šírou dálavu jej pudí. Lidé a svět tak jako dívka jsou, ctí tebe dnes a láskou pro tě hoří, ale již zejtra jsi jen obrazem upadlým na dno v myšlének jich moři. Odpočneš tamo v tůni hluboké, nad tebou proudí nové vlny valem, a jestli náhodou se vynoříš, počerněn již jsi dna jich temným kalem. Pod vírnou hladinu kles Varoň již, a jeho rozjařené proudy zvuků byly jak písmo psané v mořský val, nad nímž se kácí vlny v burném huku. Vyrost mu soupeř, Věslav mladistvý, dívek se ladných na něj smáli rtové, jejich se králem krásný mladík stal, budě v nich nové krásy city nové. Mluvily o něm, o něm snily si, a kudy stoupal, kouzlo šířil kolem; Varoně ale uštkl v srdce had, závisti had, jenž v hrudi vířil bolem. Nesnesl jed ten v ňadrech zavřený, 15 soupeře vyzval k velikému boji; v zápase že jej zničí, porazí, nadějí rozervané nitro kojí. V zápasu tom však sám byv poražen s hlubokou ránou zpět se vrací v duši, a jeho srdce želem zvíchřené hněvem a nenávistí k lidem buší. VI.
Noční jest čas, a růží růměnec prodechl opět zemi, spící děvu, na jejíž ňadrech slastí odkrytých kolébal svit se luny v rozechvěvu. Kamkoliv oko vrhlo hledy své, obrovské hory pnuly k nebi těla, a z poloprůsvitného šláře jich k modrému nebi témena jich čněla. Byly jak z mlhy stupně k obloze, modlitby po nich dechem čárné vůně dmuly se vzhůru v myrrhy kotoučích, nesouce pokoru a poklid v lůně, pnuly se k nekonečným výšinám, pojily zemi s nebem kmitem struny, která se rozchvívala v prostorách prodchnutá dechem stříbrořásné luny. 16 Zvuky té struny byly jedna báj, tajemná jako šero budoucnosti, hluboká jako lidských srdcí říš, nezměrnou citů tůň jež v sobě hostí. Těkají v polosvitu myšlénky, z okovů vyváznuvše ňader lidí, šeptají sobě slova zákonů, jimiž se svět v svém kolotání řídí; a kolem květy dýší útrob sny, myšlénky lidské provály svou vůní, objaly je a v reji společném ve vzduchu nad uspaným světem trůní. Nad řekou ukryt v hustém stromoví maličký domek stojí v svahu stráně – domov to Varoně, kde z okna ven oko své upřel vzhůru v nebes báně. „Proč nejsi pravdou krásná myšlénko, která jsi jako holubice bílá snesla se s oblak v duši člověka, aby si v libém rozechvění snila? Proč nejsi pravdou překrásný ty sne, že mimo propasť tu, jež kolem nyje, vznáší se svatý, dobrý duchů pán, perutí svou jenž rmuty žití kryje, 17 pohodou libou vane v ňadrech svých, a duše lidská na jeho že lůně útulek najde věčný, bezsmrtný, ana se vynoří z té bouře tůně? Proč všechna krása jest jen libým snem, snem pouhým roztoužených lidských citů, a proč jest pravda bezdnou hlubinou, propastí bez útěchy beze svitu, kde na nás šklebí vířivá se moc, nutnosti síla – černá, slepá, tmavá, bez srdce, bez svobody, volnosti, bez klidu, bezúčelně kolotavá? Ó jak bych duchu k tobě vznes se tam, ňadra svá vyrval z bezladného víru, odhodil okamžiku břemeno, kochaje v tvé se jasnosti a míru! Jak krásný sen! – a krutá skutečnost? Smířiti s ní se bez žele a boje? Anebo celý život válku vést, úžasnou, beznadějnou, plnou znoje? Jsem jako struna v hudby nástroji, neznámá kamo síla noří ruku; nevidím jí, jen cítím její moc, a vůle má jest loďka v bouři zvuků. Bez konce smutek jímá duši mou, a srdce mé je bolů hromosvodem, 18 jež na ně s rozmetaných světů všech sřítily jediným se hrotu bodem.“ VII.
Byla jak vůně květ luzného, paprslek světla chvějný ve prostoře, vlnění hudby z harfy nejsladší, vanoucí vánkem touha z ňader moře; byla jak snění bílé labutě pod klidnou oblohou při luny záři, byla jak éther plna tajemství, byla jak svatý plamen při oltáři. A přece v duši vášeň ukrývá, jež v hloubi ňader hoří tajným žárem, tak jako v srdci země oheň plá, any se líce rdějí něhy jarem. Miriam byla tak – a Věslava vkouzlila v labyrintu lásky kraje, kde srdce potácí se bloudící, hledajíc v polosnění květné ráje. Pil první lásky pohár zázračný, jež plní andělice jiných světů z vlastních svých srdcí krví prýštících, a luzně obvinutý prostřed květu 19 s oblaků podávají jinochu, jenž tiskne pohár k palu žhavých retů, opijí k blouznění jím duši svou, s andělic krví krev svou mísí k změtu, a spoután v kruhu zemských okovů létá a myslí jako nebešťané, bolest však cítí jako smrtelník, ano mu z duše slzou srdce kane. Nepoutá umění již Věslava; myšlénky lidské, jež mu byly slávou, zdají se být mu hrobem hlubokým, nad nímž jen bejlí roste s nízkou travou. V hrobě tom lidských srdcí úzko mu, a láska je jak anděl hlaholící, který jej z mrtvých budí k životu, ve hvězdný stan zve před zářící líci. Miriam před ním z města utíká, kryje se v zámku čarovného kraje, a prostřed vnady léta bujného pohodu duši, poklid srdci ssaje. ** * 20 V lazuru moři letní slunko plá, Miriam hledá proti parnu chlady, vychází v park, kde vánek vítá ji, a stinných stromů dlouhé, táhlé řady. Po luhu kráčí k bujné bystřici, poslouchá květů hovor tajeplný, usedá na břeh mezi keřů stín, a hledí snivým okem v hravé vlny. Bystřice vypráví, co viděla na horách vysokých, kde má svá zřídla, rokotá dálné věsti oblohy, obláčkem letným kde svá měla sídla, šeptá, co v ňadrech země zírala, povídá mořského dna tajné divy, a sdílí, co v své pouti sebrala, od věků vmetena jsouc ve kruh živý. Na druhém břehu dřímá šumný les, lepetá v prostor snů svých šedé báje, ptáčkové rozpěli se nad luhy, vše vane hudbou z neznámého kraje. I srdcem jejím tatáž hudba hrá, proniká v hloubku celou bytost její, čeří se v roztoužených citů tem, a budí slzy, jež se rosou chvějí. Pohybem liliové ručky své trhá si nezabudku v pestrém břehu, 21 potápí černé oko v malý květ, a zírá v modrou, ladnou jeho něhu. „Pověz mně, pověz modrý kvítku můj, s kterého konce přivanul jsi míru, a co jsi dělal myriady let, a čím jsi býval v světovém víru? Étherem snad jsi na zem přikmitl, probíhal prvé hvězdic dálné říše, neb jsi tam býval někde motýlkem, a květů rajských ssál jsi sladké číše? Snad jsi tam býval dechem anděla, k světlé jenž andělici zmíral touhou? – Pověz mně, pověz báji věčnosti, a tajných dějův odhal řadu dlouhou. Pošeptej mně, jak v říších nadhvězdných milují srdce, jakou láskou hoří, pověz, co myslí tam a dumají, a jaké city v jich se nitra noří. – Ukrýváš odvěčných svých dějin let? Nuž, vrhám zpět tě, potácej se v dáli, až opět snad se sejdem v kruhu tom, jenž času proudem ku předu se valí. Snad budeš očkem krásné děvice, já snad se stanu kvítkem modré touhy, ty na mne zpod řas temných pohledneš, 22 a tak se uzříme zas na mžik pouhý. Plyň a rci světům, co ti pošeptám, ana se duše studem rdí a chvěje: jediným blahem šťastná láska jest, největším bolem láska bez naděje“.naděje.“ Procitla ze snů – a hle, Věslav zde, před ni již vrh se, klečí na kolenou, nohy jí chvějnou rukou objímá, poutá ji k místu ohněm uzarděnou. „Ó nech mne, nech mne spočnouť, dokavád ortel svůj neuslyším ze tvých retů, neboť v tvých myšlénkách sní dřímajíc černá má smrt i život tkaný z květů. Probuď své city slovem osudným, zahřmi mně „zhyň“, neb dej mně nebe jasné, blankyty vykleň nad životem mým, anebo pekla svod, kde naděj hasne.“ „Dělí mne cit i zákon od tebe, opustiž mne a dál jdi drahou svojí, neruš můj klid, a vrať se k svému zpět, časové v běhu každou ránu hojí.“ 23 Silou s vyvinula z rukou mu, po luhu květném zpět se nese spěchem, tak jako páry stříbrotkaný dým po zemi stra se mlhavým svým dechem. Věslavu snem se všechno býti zdá, probudiť chce se z přetěžkého spánku; v povětří nad ním ptáci zpívají, chladivě z boru vějí dechy vánku. S duše mu zefýr těžkou dumu svál, vyjasnil kruté skutečnosti city; ze země vstává v divém pohnutí, a stoje hledí za ní v půdu vrytý. „A byť i anděl svýma křídloma zastínil tebe před mých útrob žárem, mojí být musíš v mojí náruči okamžik jeden na mém srdci jarém. Okamžik jediný, jen jediný musím tě na své žhavé hrudi třímať, pečeť svou přitisknouti k ňadrům tvým, do duše tvojí plameny své hřímať. Okamžik jeden – a pak do trosek ať se mé srdce i tvůj život valí; okamžik jeden – a pak černá tma v propasti bezdné nechť nás oba halí“.halí.“ 24 VIII.
V rovině na úpatí ladných hor půvabné město v kraj se rozprostírá, po jedné straně husté stromoví, po druhé modrý pás je řeky svírá. Přijel sem Varoň, herec kočovní, minulých dob šla před ním pověsť slávy, a kouzlem zvědavosti přemocné diváků přivábila husté davy. V prostorách malebného divadla chvěje se světel mihotavá záře, a v řadách dlouhých pestrým souladem třpytí se dívek květy v bujném jaře. Šepot a šum a přitlumený smích, rojení pestré v různých barev kmitu, veselosť strojná v zvuku zavilém, jiskrné zraky paprskových svitů: vše to s snuje, šumí, lepetá, mění se, v sebe vplétá, zdvihá, padá, jako by jediného proudu tok, jako by rozmetaných vlnek řada. 25 Utichl rozčeřených zvuků šum, opona před zvědavými se zdvihá, Narcissem Rameau Varoň vystoupil, a pestrý tem se před zrakem mu mihá. Vysoká postať, krásná bledá líc, čelo jak vlnám myslí skalné břehy, prsa jak citů hráze vydmutá, a všude bouře, síla s vnadou něhy. Bylo cos mocného v té postavě, vědomí hrdé nad všedními davy: pohybem každým, každou myšlénkou, probíhal v hlubném nitru oheň žhavý, pokrytý lhostejností záslonou, z níž někdy válo ledovými mrazy; každý však tušil lávu v útrobách s příbojem mocným o závory hrází. Hra jeho jako živá příroda: Rameau jest dechem vlastní jeho hrudi, onoho srdce srdcem jeho je, v ňadrech se stejný záplet myslí budí. Noří svou duši v slova Narcisse, ku konci hra se v prostřed bouře sklání: Pompadour bledá čeká na herce, netušíc blesku chmury na svou skráni. 26 Jeví se Varoň; mimovolný zrak prvníkrát celý prostor letem stihá, i padá v jednu z loži malebných, odkud se postať ženy před ním mihá, a spolu s ní tak rychle jako blesk pochmúrný pocit probíhá mu duší. Ohromen stojí, zapomíná vše, mrákota smysly jímá, hru mu ruší. Přemocí její obraz setírá, myšlénku poutá ku přítomné době, a zrak svůj udivený odvrací, by chytil paměť, vůli skupil v sobě. V tom ale v řadách nová postava s úsměškem před očima jeho vstává, roste a šklebí naň se potupně, noříc mu v ňadra žíhadla svá žhavá. Dýky dvě projely mu útroby: Miriam, anděl utracené spásy – na druhé straně Věslav, ďábel sám, vysýlá k němu blesky ze své řásy. Do duše jeho temný tuman pad, omráčen na zem klesá s vykřiknutím; Miriam marně krotí úsměvem city své rozvlněné bouřným hnutím. 27 IX.
Starý mlynář Jakub v Černém Víru tlusťoučké má tváře, hlavu šedou, zlatem plnou kapsu a zlou ženu od křiku a zlosti celou bledou, osm synův a jedinou dceru, krásnou jako květy na jabloni, která rozkládajíc šíré větve před okny mu plna včelek voní. Cilka oči má jak v žitě charpa, jako první sníh se leskne čelo, vlásky jsou jak línek který přádá; růměncem s vezdy líčko rdělo, a na bradě důleček je malý, na ňadrech se hloubci dva něží, jež, by neulétli svému hnízdu, v úkrytu vždy přísná vazba střeží. Celičký den s jedné práce v druhou matka honí ji a při tom bručí; zvyk ten bez reptání nese Cilka, hůře v srdéčku ji cosi mučí. 28 Černý bor se v stráni rozprostírá, blíže mlýna za bystřicí leží; tamo večerní když záře hasne, ob den dívka tajným krokem běží. U studánky myslivec ji čeká, na měkounkém mechu odpočívá; jistě z daleka tam za ní chodí, nebť ho vůkol nezná duše živá. Neděle jest, Cilka v šero touží, a ten den tak lenivě se vleče, jako do polovy vyschlá řeka, za mlýnem jež přes kameny teče. – Letní slunko přec za hory zašlo, na obloze jenom růže zbyly, jež nad zemí dálnou v polokruhu andílkové v luzný věnec svili. Po lístku list s něho v šero padá, setmělo se, hvězdičky jen svítí, po údolí slyšeť mlýna klapot, ozvěnou jenž spěchá v bor se skrýti. Z komurky své oknem Cilka skáče, po sadě se mezi stromy plíží, v jeho konci ale krok svůj staví, udiveným zrakem k mostu shlíží. Postať černá vyrostla tam z půdy, 29 stojí strašidlem na druhém břehu, a svým nenadálým zjevem chmurným ovanula mrazem dívky něhu. Již již prchá nazpět polekaná, myšlénka však nová tryskla v hlavě: na druhou jde stranu za mlýn vzhůru, míří k řece o měkounké trávě, lehkou nohou dotýká se půdy, stírá květům luhu rosu svěží, a k bystřice rokotavým proudům utajeným dechem v šeru běží. Na břehu se balvan skály šeří, sedá naň, pak obuv s nohou svléká – na protějším břehu cosi šustlo, Cilka v nov se bojí, v nov se leká. – Zas vše ticho, střevíce jme levou, krátké sukně podkasává pravou, a již bosou nohou stoupá v proudy, vítající dívku hudbou smavou. Vlnky kolem laškujíce křepčí, šumí, pění se, ji objímají, pluskotají kolem něžných oudů, líbají je, vesele si hrají. Ve vodici chladné úzko dívce, city v ní se jako včelky rojí; 30 ustrašena upustila břímě, které nesla v levé ruce svoji. Uchytily rychle vlnky kořisť, na povrchu vrhají ji vlekou, tu ji noří, tu ji vyhazují, smějí s a hravě dále tekou. – Proud se bystří, proud se hlubším stává, kolem stříká rozčeřená pěna; úsilím vším dívka k předu brodí láskou jsouc i bázní rozechvěna. Vodou kmitá bělounký lesk nohou, k noci šeru tulí svoji něhu; až se dívka hravých vlnek proudem octla šťastně na druhém již břehu. Odtud rychlým krokem spěchá vzhůru do ponurých borů nocí tmavou; všude ticho, v dálce mlýn jen klape, letě ozvěnou sem kolotavou. Na stráni tam v středu černa lesa palouček se rozprostírá malý, v jeho konci studánka se prýští, po svahu z ní strumének se valí. Mezi travou mech svou postel stele, do kola se černé větve sklání, jež posupným stěny lemováním tichý chrámek luzné něhy chrání. 31 Oko marně proniknouť chce šíře, nad sebou jen vidí nebes kruhy, na nich hvězdy jako světlé kamy rozmetané pestře v modré luhy. Zašuměly v boru větve v šeru, na paloučku statný muž se jeví, a již dívka v náruč se mu vine, jako kolem stromu štíhlé réví. V mech měkounký usedli si spolně, teplý vzduch jim z hájů vůní vlaje, ona k němu hlavu svoji sklání, a on z ústek její blaho ssaje. „Pospěš, pospěš, Romane můj milý sobě za ženu mne milou vzíti, abych mohla býti celá tvoje, v náruči tvé bez bázně se krýti. Poslyš, co ti poví srdce moje: bych se vdala, nutí s otcem máti, nedobře prý dívkou dlouho býti, mládí s krásou prý se rychle tratí.“ „Každému dám kuli za odměnu, kdo se vzít mně tebe opováží; 32 nikoho se neboj, já jsem mocný, pevně budu státi na tvé stráži.“ „Za muže mám vzíť si Petra z Kroužku, jeden mlýn má a dva velké statky, ošklivý je, staré vojačisko, rezavé má vousy a krk krátký, pije kořalku a nos má rudý, zlý je, každého hned pěstí bije, nebojí se ani pána boha, nemodlí se, jako pohan žije, vysmívá se andělům a svatým, na duchy a vodníky jen věří, podvádí a lakomý je, skoupý, na falešné míry lidem měří. Boháčem je velkým ve vůkolí, chce si vzíť mne, proto často chodí, a mně strach probíhá všechny oudy, když své černé oči po mně vodí. Máš-li rád mne, vysvoboď mne z hrůzy, nedej člověku mne tomu vzíti, srdce by mně puklo velkým bolem – víš že nelze bez tebe mne žíti. Dojdi k nám a požádej mé ruky, bohatý jsi, dá mne tobě máti, 33 abych byla celá, celá tvoje, a svým mužem mohla tebe zváti.“ „Ani den již nesmí muž ten divý na tě zírať zrakem jedovatým, neboť já jsem jediným tvým pánem, a ty sama pokladem mým zlatým. Ještě dnes pojď se mnou dítě drahé, ukryju tě do náruče svojí, budeš míti dostatek a hojnosť, každé přání tvé má láska skojí. Letem skryta budeš, a pak v zimě pojedeme v zlaté město spolu, oděju tě kmentem jako kněžnu, nepoznáš ni žele ani bolu.“ „A kdy dojdeš miláčku můj k otci, po právu bys žádal ruky mojí? Kdy a kde pak budem svatbu strojiť, který kněz nás věčně věků spojí?“ „Brzy, brzy to se všechno stane – jenom rychle – nezbývá nám času – již již půlnoc – daleká nám cesta – beze strachu poslyš mého hlasu.“ 34 Opojena blažeností lásky v jeho slova jako v zákon věří, a již o rámě mu podepřena, v stráni boru spolný krok s ním měří, a kam v temnu vedle sebe kročí, pod nohama kameny se řítí; křečovitě se ho držíc dívka při každičkém kroku bolesť cítí. „Nespěchej tak miláčku můj drahý, suk a kámen dere bosou nohu – ahy! počkej, krev se z rány řine, zadřela jsem v patu trn si hlohu.“ „Neplač drahá, vezmu tebe v náruč; tam hle skála černá vzhůru pne se, na ni spočneš, obvážu ti ránu, dolů pak tě moje rámě snese. Dole na úvalu druhém konci čeká na nás bodrý vraník v skrytě, před úsvitem donese nás domů, kde se sladce vyspí moje dítě.“ Útes vysoko ční v stráně svahu, pod ním bystřina své proudy valí, úzká vede stezka na temeno, 35 jež mech s travou v měkké roucho halí. Tamo jemně složil zmdlelou dívku, posadil ji v zarosenou trávu, rozžeh světlo v lucerničce malé, ke bělounké noze sklonil hlavu, vyndal ostrý trn, a krev jí setřel, ránu obvázal jí svojím šátkem, hladil vlásky, líbal něžné čelo, a dál jíť chtěl po oddechu krátkém. – Ale vzduchem projel výkřik dívky; hrůzou jatá se ho rukou chytá, strachy k němu tulí se a třese, jako by ji uštkla zmije litá. „Bože, bože, co se ti to stalo?“ Uleknuté dech se v hrdle tají, chvějíc se a vinouc k němu šeptá: „Nevidíš ho? tam hle stojí v háji.“ „Kdo?“ „Ten lotr zlostný, Petr z Kroužku... teď se uhnul dolů, v stín se skrývá... pohleď... pohleď... teď se shrbil k zemi... upřeně se na nás semo dívá.“ 36 „Nikde nic, jen tak jsi rozčilena; holoubku můj vstaň, zas půjdem dále, dokud ukrývá stín noční cestu, nás i směr náš do temnosti hale.“ „Pro světice, všechny svaté v nebi, zůstaň zde, zde přece hvězdy svítí, a tam dole hrozná tma je všude, tam se na nás duchové zlí sřítí. S vodníky a ďábly ve spojení na nás s nimi číhá v černé stráni: probůh tebe prosím, zůstaň, zůstaň, tady matička nás boží chrání.“ Objímá jej, hlavu k ňadrům kryje, všechny oudy se jí hrůzou chvějí, on však chláchole jí slovem něhy jemně vine z náručí se její, béře věrnou zbraň svou v pevnou ruku, zrakem dravce ve tmě soka hledá, a jde v onu stranu kamo zírá dívka úžasem a strachem bledá. Všude ticho, jenom v druhé straně zahukali smutně noční ptáci; Roman nezahlédnuv živé duše 37 bezpečně se nazpět k dívce vrací. Ručnici svou hodiv přes rameno, nadchází si, nejde cestou pravou, s boku leze vzhůru na temeno po strmině srázné houští tmavou. Cilka hledí – děsného cos vidí: za ním strašidlo se plíží divé, polo vodník, polo zlý duch černý, jenž pne vzhůru k němu ruce živé. A prv než-li vykřiknula dívka, sklouzl Roman, zavrávoral náhle – padl – zbraně střelné vyšla rána, po lesích se rozlehajíc táhle, projela mu pléce, a on třeskem do propasti s kamením se kácí. – Noční příšera se zrakům dívky v černou tmu a děsnou mlhu ztrácí. „Jezu Kriste!“ – volá hrůzou jatá, ale za ní chechtá se cos v houští, a prv než-li ozvěna se vrací, Petra postať v úžasné té poušti svítí na ní dravce žhavým okem, natahuje po ní černé svaly. Couvá dívka před příšerou noční, obrací se, běží na kraj skály, 38 polo v snění, polo v hrozném bdění ve propasť se černou vrhá dolů – a tam valí řeka temnou vlnu, plnou šumu, nářku, jeku bolu. Děsným zakletím muž do tmy rotí, po skalném se svahu pouští k břehu; mrtvol dvé tam leží roztříštěných, teče krev z nich mutíc vodu v běhu. Divý muž je nohou hází v proudy, bystřice je vedle sebe nese – kníže Lech pod hrad svůj s dívkou pluje, kulich zakulichal v černém lese. X.
Rozpíná křídla po obloze noc, dech citů rozkochaných z lůna leje, čeří se ve prostoru dalekém, s perutí šerých tichou rozkoš věje. Pod nocí letní čárným závojem objímá nebe zemi jako děvu, spočívá v náručí jí bohatém slavíc v ní sňatek v tajném rozechvěvu. A země z nebes jako z Lethe vod bídy a bolu pije zapomnění, 39 jež jako velký, klidem tkaný šlář v útulnou něhu její žel mění. V jediný život, v jednu myšlénku obloha s rozechvěnou milkou splývá, není ni nebes ani země víc, jedna jen říš, kde trůní láska snivá. Vesmír jest lásky citem jediným, jediným srdcem jeho prostor věčný, z něhož dech vane v lidské útroby, noříc v ně touhy polet nekonečný. Tam, kde se kloní k lesům parku svah, altánek bílý vypíná se z temna, kolem jest luzných keřů milý stín a kvítků libodechých vůně jemná. V altánku sedíc čeká Miriam, srdce jí buší, tma ji čirá skrývá, opony zamezují každý svit, který by vrhla s hůry hvězda snivá. Pod clonou okna – otevřena však; duje z nich chládek ve větérku vání, a slastí nasbíranou napojen, přítulně něží kněžny žhavé zdání. Naslouchá v dálku; každý ševel, šum, chvějného listí lehké kolychání, 40 každého zvuku vlnka čeřivá, fontány jednostejné lepetání, splašených ze sna ptáčat prchnutí, zurčivé řeky snivé rokotání, polního cvrčka opozděný zvuk, slavíka v hustém křoví štěhotání – všechno to, všechno její nitro dme, ňadra se vlní v lásky hlubném moři, rozkoš i bázeň ňadra prochvívá, vášnivá touha v její nitru hoří. Silněji bije srdce tlukotem, minuta každá nový pal v ně hází – Varoně čeká v temném úkrytu, a on tak dlouho, dlouho nepřichází. Uzřevši jej, víc klidu neměla, zatřásly staré upomínky duší, a jeho bledá, krásná postava spánek i bdění touhou po něm ruší. Ku kojné svojí došla pod zámek, stařena černou novinu jí sdílí, že její manžel jakous dívku má, kterou vždy navštěvuje noční chvílí, ji semo blíže k zámku přivést chce, a že již nejvěrnější jeho hajný, aby vše pro ní přichystáno měl, 41 od pána dostal včera rozkaz tajný. Vzkypěla hněvem krásná Miriam, svěřila všechno důvěrnici svojí – Varoň zbyl srdci lékem jediným, jenž všechny bolesti a touhy kojí. To jest již on, znak umluvený dal, po tichu po schodech své kroky nese, dvéře již otvírá, a Miriam rozkoší se i spolu bázní třese. V komnatě čirá tma, ni hvězdy svit; klesá mu v náruč umdlena jsouc strázní; rozchvěnou on ji tiskne k ňadrům svým polo jsa v bouři vášně, polo v bázni. – „Miláčku drahý semo usaď se, odpusť mně přičiněný bol a hoře, nahradí vše ti krásná přítomnosť, nad níž se ranní rozklene nám zoře. Vyslyš mou zpověď – snivá byla jsem, dumala o slávě a světa lesku, vznešenosť každá, každé krásy květ prodchla mou duši k unylému stesku. Nemohouc sama stát se velikou velikosť každou podmaniť jsem chtěla, nemohouc nikdy slávy dosíci, 42 u nohou kořiť se mně jsem ji zřela. Dostihla na okamžik jsem svůj cíl, viděla, ana velkosť se mně klaní, a já jsem byla její královnou, s korunou nejkrásnější na své skráni. Jediná vina má to veliká – a něžné lásky tvojí hrdá zráda oblačnou na mne sesypala mstu vrhnuvši do mých ňader zmiji hada. Utéci v tišinu jsem chtěla sem, pod mrakem zapomenutí se skrýti, na oltář povinnosti složiť vše, bez bolu, vášně lučním kvítkem žíti. Úsilí marné, – tvůj vše zničil zjev, tvoje jsem – srdce vše ti v oběť dává, nástrojem svým mne vezmi v ruce své, ty’s duše má, ty’s život můj a sláva.“ – Sklonila hlavu k jeho rameni, a on ji mlče tiskne ke své hrudi, celuje zlatým deštěm polibků, jež v její ňadrech něhy rozkoš budí. ** * 43 „Miláčku můj, proč mlčíš, nemluvíš, proč se mně srdce tvoje uzavírá? Tichý jsi tak, jak kolem temná noc, a duše má po zoři slov tvých zmírá. Slyším jen tlukot krve v srdci tvém, cítím jen tváře tvojí plamen žhavý, pálí mne ohněm jiskry ústa tvá, a dech tvůj jest jak zážeh žárné lávy. Nevidím však tvých očí jasnou zář, nevidím čelo v jeho čistém jasu, po němž vždy obláčkové průzrační myšlének světlých nesly vábnou krásu. Slovíčko promluv, bych slyšela hlas, který mně byl vždy hudbou sladce hravou. Bože můj, bože, proč se chvěješ tak, a proč ten povzdech vlnou kolotavou? Proč mne tak třímáš, jak bys srdce mé plamenným připoutať chtěl poutem k duši? Pověz, co svírá tebe v útrobách, a co ti okamžik ten slastný ruší? Musím tě vidět, uzříť tvoji líc, zbádat, co v nitru nepohodou víří –“ vine se ze z jeho sladké náruči, a již se v komnatě svit náhlý šíří. 44 Žasnutí děsné – hrůza s výkřikem – Věslava živá postať před ní stojí! Pohromou skameněla návalnou, zmateným vírem city se v ní rojí, z mramoru sochou stojí nehnutě, zděšeným studem tuhnou lepé oudy, chvěje se ret a ňádra se jí dmou návalným dechem vlníc sněžné proudy, a černých vlasů mraky spuštěné od zbledlých lesk svůj odrážejí lící, obrví temné níže klene se, a z něho hřivou potřásá hněv spící. – Vrhá se k její nohám skroušeně, sálavým zrakem na ni hledě vzhůru. „Jsem v ruce tvé, jsem celý v rukou tvých, zašlap mé srdce, syp v ně hněvu chmuru. Vinen jsem před tebou a ždám svůj trest, vina má jest i vinou lásky mojí šílené rozkvílené jako bouř, mocné jak smrti hrot, již smrt jen zhojí. Povím ti vše – jen nakloň ucho své; Varoně jsem i tebe sledil stále, závisti vichr mutnou zmítal hruď srdce mé v tmavé opojení hale. Sotvy že slunko, jasný dnovládce 45 vynořil své dnes líce ze záhory, spěchala do blízkého města již důvěrná stařena tvá skrze bory. Divného cos mi šeptal tajný hlas; šeptal mně pravdu – já se plížil za ní, a viděl, ana v domě Varoně poslání svoje vyřídila ranní. V jediný mžik jsem všechno uhodl – žárlivý zrak jest ostrý, pronikavý – a opět nazpět za tvou stařenou nesl jsem nepoznaně krok svůj žhavý. Uchýlil jsem se za ní v dlouhý bor, Jasoně světlo stálo prostřed dráhy, ana jsouc dlouhou cestou umdlená sbočila do paseky na mech vlahý, a na zem položivši košík svůj hasila malinami žízeň žhavou, až ji tak spánek v houští překvapil, a lůžko stinné mech ji ustlal s travou. Přiloudil jsem se, našel jeho list, v němž tebe odmítá, víc nechce znáti – v hlavě mně ale kmitla myšlénka, jak bych tě svou moh’ na okamžik zváti, a když se probudila stařena, přemluvil jsem jí úlisnými slovy, 46 a tak jsem přišel k tobě nepoznán – statní vše ať tento list ti poví.“ Miriam Varoňův jme rychle list, který ji Věslav chvějnou rukou dává, probíhá skokem řádky zlověští, do tváří žene krev jí jiskra žhavá, citové stydu mizí z očí již, myšlénka druhá rychle zraje v hrudi, a hněvu zážeh v ňadra vržený úmysl pomsty vírným mutem budí. „Já sebe pomstím za tu strašnou noc, jež mne jak žhavá pečeť v ňadrech pálí, – jdi a ta slova vžehni v paměť svou, ostatní vše ať mlčení noc halí.“ XI.
Záplava rudá zory východní růžovým zavlnila nebe mořem, a Věslav po břehu jde bystřice, v útrobách s hlubokým a vírným hořem. „Co na tom světě mohu ještě chtíť, a jaký účel vytknouť vůli svojí? 47 Nižádná v dálce neleskne se zář, která by k života mne vedla boji. K čemu mně krása, k čemu umění? To, co mne nadchne velebností svojí, co vzedme city k bouři zvlněné, a vznese duši k pravěčnému zdroji, co mně jest svatým vínkem zdobeno, tomu se zasmějí jen příští časy, mrští v to svojím hnusným úšklebkem, rozumu cárem zastrou zář mé krásy. Zlomen jest cit a vůle potřena, na dně mně zbyla myšlénka jen bledá, jež sama sebe mučí zžíravě, a plna jedu svoji oběť hledá; když pak ji najde, kape do ní jed, rozkruší na kusy ji zubem hada, až z ní jen zbude kostra šklebivá, kde jakás divá báj svůj pelech spřádá. S láskou mou padlo vše, a myšlénka – tyran ten nad citem a vůlí chorý – mění mně světy v bezúčelnou směs, bez umu, bez naděje jitřní zory, ve které nejlépe být prvkem zas, střásti cit i duši svého bytí, kolotať bez vědomí v slepý kruh, v černého moře valy zpět se skrýti. 48 Zničiť tě musím, kletá myšlénko, rozmetať písmena té písně živé, z které je nitro moje utkáno s nápěvem bolesti a tísně divé.“ Po břehu jde, a láska k životu tak jako holubice bílá, jará nad černou propastí se třepetá, z níž valí kotouč jedovatá pára. A ptáče míru, ptáče pohody sněžná svá opustivši křídla dolů míhá se leskem v černém tumanu, a padá v bezdnu, tone v říši bolů. Rozlétl výstřelu se rány zvuk, úvalem potácí se v nitru lesa, a Věslav, zbrocen vlastní krví svou, kácí se mrtev, mrtev k zemi klesá. ** * Ze svého zámku paní vychází vykoupať nitro svoje ranním vzduchem, perlivou rosou srdce osvěžit, okřáti sluch i oko živým ruchem. Nebe se vlní mořem blankytu, 49 pernatá míhají se zraku stáda, a jejich luzný rozjařený sbor veselý hlahol pestrých zvuků spřádá, letné lásky zpívá radostech, o jaré vesny bezstarostné vnadě, o kráse květů v libém rozlupu, o mládí půvabného mocné vládě. Miriam noří v ruch ten sluch i zrak, dojmem tím zastříť v ňadrech ton chce zvuku, přírody mladé svěžím balsámem zahojiť ránu z osudného luku. Paprsek perlí orosený květ, po kterém vzdušným zjevem stoupá paní, a její bledou, zádumčivou tvář ovívá svěží vůní vánek ranní. Tam, kde se hukem valí řeky tok, lehké své kroky chvějným letem nese, setřásá rosu s trávy zelené, a již jest u bystřice v stinném lese. Úžasný ohled – dívčí mrtvolu vlnami vyvrženou vidí v břehu, poznává na ní šátek manžela na bílé nohy odhaleném sněhu. Vykřikši hrůzou zrak svůj obrací, utíká nazpět během podél proudů; 50 strašlivý zjev – zde leží na znaku Věslava tělo roztříštěných oudů. Uštknutím hadím jest jí pohled ten, předtucha strašná její duši leká, zakrývá zrak, by nemusila zříť, a letem okřídleným dále těká. Vzkřiknutí děsné – děsnější než prv – manžela postať mrtvého tam těla, zbrocena krví ještě řinoucí, jejížto červení se voda rděla. Poslední sílu ducha napíná, zjevům chce utéc z ponurého lesa – nestačí síla, ducha jímá mrak, omdlelá k zemi na mech měkký klesá. XII.
Mladistvé srdce je jak květina, sklamané vadne mrazem buď neb žárem, ale v nov rozvijí se v korunu, pučí a voní novým opět jarem. Varoni vesna přišla srdci zpět, zlíbala duši čarovnými ústy, dýchala vůni, květy vkouzlila tam, kde prv vlnil, zoufal cit si pustý. Vrátil se zpět i nových myslí tem, 51 v ňadrech mu mladých bujné vzedmul reje, podžehal vůli hojným plamenem, pod nímž vše rychle zrajíc k činům spěje. „Myšlénko velikosti nesmrtné, k obloze vznes mne ohromností svojí, na čelo mé mně postav slunka zář, v ruce mé polož blesk a meče k boji, do úst mně sílu vdechni zákonů, operuť nohy k hromovému letu, zasypu duši lidstva myšlénkou, myšlénkou krásy v nejluznějším květu. Jednou svou rukou sáhnu v lidskou hruď, do hlubin moře bezhraničných vírů, druhou svou v rmuty světů ponořím, v přírody síly nekonečných mírů, vhlednu, co kolotá jim v útrobách, života všeho bytosť vyrvu z nitra, skupím ji v pravdu krásy velebné, probudím srdce lidské k zoři jitra, shrnu vše v slova divotvornou moc, vytvořím mohútné a velké dílo, postavím slunkem v ducha oblohu, aby tam svítilo a věčně žilo. A přijde člověk s duší srdcem svým, uzří tam sebe, přírodu a míry, 52 pokloní se jak bohu kráse té, plný jsa nadšení a v pravdu víry. A světlo to – to budu já a já, přede mnou věčně skloní lidé čela, věčně jim budou zníti slova má, na věky vířiť v nich má mysl vřelá. Tak v prsa matky země napíšu obrovským písmem jména svého zvuky, a dokud bude v kruhu kolotať v prostoru věčném mezi hvězdic pluky, a dokud živiť bude plémě to, jež ve svých ňadrech paměť chová s city, hlaholiť budou moje myšlénky do duší lidských památníkem vryty. Nesmaže nikdo, nikdo nesetře, duch můj co vkuje do nich silou svojí – velikých myšlének mých zástupy s věčností času památku mou spojí. Bezsmrtnosť, průvodkyně velkosti, na svá mne vezmi zlatošumná křídla, okolo zemské koule se mnou spěj, vlož v mozky lidské jména mého sídla.“ 53 XIII.
Do duše své se tajin ponořiv, hledá v ní přírody a žití krásu, jak by tam skryta byla pokladem čekajíc probuzení k světla jasu. Otvírá hlubin brány útrob svých, k novému vše se rozechvívá žití, bují a kypí pestrosť v hlubinách, metají jiskry živlové tam skrytí. Jemu se zdá, že v ňader prostoru skupeno na hromadě celé bytí: člověk a světy ve všech paprscích, hvězdy i zemi kroužiť v sobě cítí. Světlo i tma i peklo s nebesy dřímalo tam, a nyní z mrtvých vstává, všechno se vplétá v kola obrovská, jak ona před tvořením mírů vřava. – Násilím v pouta řeči vnutil vše, myšlénky jeho do slov rozmetány, ale ta slova jsou jak cárů směs v pospěchu rozvěšená na balvány. Nelze mu ustať však – on dále jde, hledá a těká, uchytiť chce krásu, často ji vidí ve snech hlubokých, 54 ve snech i slyší souzvuk její hlasů. Probudí se – a obraz lepých snů, zaniká před duší jak chvějná pára, nemůže zachytiť ji v pevný lad, jak nelze v pouta jmouť dech vonný jara. V okamžik taký závisť pálí hruď, titanská v něm se budí borná síla, on chtěl by Olymp krásy zničiti, rozkotať předků slavných božská díla. Přál by si, aby krása veškerá po světě do paprsků rozmetaná, po částkách uložená v pokladech, v hlubinách srdcí dílně uschovaná skupena byla v jeden velký chrám, podpáliť by jej pochodní moh žhavou, setříti s půdy zemské, s paměti, pokrýti zmol ten ducha svého lávou. – ** * Paprsek nový ozářil mu hruď, změtené myšlénky se pojí k ladu, bujně se vzhůru pnou a v temenech rozvily vonných ňader květnou vnadu. Budovu staví z květů citů svých, a každá vůně, která se v ní vlní, 55 rozchvívá slastí rozčeřenou hruď, rozkoší novou útroby mu plní. Buduje stále velebný svůj chrám, nevidí ani, co se děje kolem, ztratil i sluch i zrak i pocit svůj, zapomněl, svět že zatím víří bolem. V chudobě, nouzi dílo skončeno, do něhož vložil celou duši svoji, o němžto mněl, že velké jest, jak svět, že v sobě přírodu i lidi pojí. Radostný pocit ňadra rozvlnil, hrdosti duma čelo ověnčila: dosáhnul života cíl vytčený, k němuž se vzpjala letem ducha síla. V temenu stojí nadoblačných hor, již nesou lesk svých bílých skrání vzhůru – pod ním jest mha i mrak i hrom i déšť, on ale stápí zrak svůj do lazuru. XIV.
Nad hlavním městem v ranní oblohu gotický chrám své štíhlé věže ryje, věřících časů pomník ponurý, po šeru zašlých dob jenž touhou nyje. – 56 Rozžehlo slunko nad ním letní žár, zlatým se třpytem leskly kříže bání, temný zvuk varhan s písní hlaholem zněl jako dálných žalů chmurné vání. Ve vzduchu ranním Varoň duši hřál, v níž hrdé vědomí mu mužně trůní; okolo šel a slyšel modlitby kanoucí v nitro bílých růží vůní. – Do chrámu vkročil s duchem skroušeným, v náruč ho pojal šerého vzduch chladu, štíhlými okny světlo tlumené vrhalo duhou pestrých barev řadu. – Ve hloubi temné v mlze kadidel plameny světel hoří na oltáři, za nimi světic jemné postavy v zlata a drahokamů skví se záři. K postranní kapli chýlí chvějný krok, posvátné šero jímá ducha v snění, svit věčné lampy plá, a světla kmit barevným oknem vniká v polordění; z tajemné dálky zvuky chorálu hlaholem nadpozemské touhy znějí. – 57 Usedá do lavice v samotě, city se jeho rozvlněné chvějí, na obraz oltáře zrak upírá: pohodou nebes boha syn tam září, a před ním Magdalena koří se k zemi jsouc nachýlena rmutnou tváří. Nohy mu nardem vonným omyvši líbá je v horoucím zanícení, otírá božské zlatým vlasem svým, a z oka kane slza v studu rdění. V besedě prostřed farisejských tlup spasitel zírá plný slitování, a v jeho líci sama nebesa milosti láskou k hříšnici se sklání. Upírá Varoň do obrazu zrak, do duše božská mysl z něho dýše, postavy žitím dchnou, se hýbají, mění se náhle v skutečnosti říše. Slyší, jak Magdalena plačíc lká, čeří se vlnou její zlaté vlasy, roznáší vůni nardu chvějný vzduch, reptají vzadu farisejské hlasy, reptají tiše, potom víc a víc, repot jich hučnou bouří prostor plní; spasitel klidně vstává, zdvíhá hlas, 58 v němž souzvuk velebný se sladce vlní: „Já jsem to smilování odvěké, celého lidstva srdce nesmrtelné, já jsem to věčné milosrdenství bolu i slasti, žele, lásky plně. Ranami srdce krutě zbodejte, krev z něho ceďte hrotem svého práva – pohřbené pod kamenem zákonů věčně a věčně opět z mrtvých vstává. Slza tě, Magdaleno, umyla, srdce tvé čisto zas a posvěceno, sestrou jsi mou, já bratr opět tvůj – poklid a mír tvé duši budiž ženo.“ Pozdvihá Magdalena k němu tvář, paprsek lásky z ní s vzhůru vine, bez konce něha tam se zachvívá, krása i blahost z oka se jí line. – Podobný Varoně i jímá cit, před synem člověka on na zem klesá, veškerou vášeň chtěl by s duše smýt, k němu se vznésti láskou na nebesa. Dlouho tak, dlouho klečí pohřížen, zalétá v jeho učeníků řadu, sedá s ním za večera pod palmou, 59 oddýchá v stromu fíkového chladu, po břehu chodí klidna jezera, na hoře srdcí věčná slova slyší, žížní s ním u studnice v Samaři, v hovoru družném prázdní vína číši, sdílí s ním každý lidský, božský cit, po nivách Palestiny za ním kráčí, provází ho i na Golgoty vrch, kříž jeho tokem trpkých slzí smáčí. Hranici dob i míst duch přeletěl, před ním vše v skutečnosti dýchá, žije; s božským svým mistrem, synem člověka po věčně lidském žížní, práhne, nyje. – A když tak v snění s čelem skloněným v lavici dumá v nitro pohřížený, náhle tu slyší vzdech, a zdvihnuv zrak před sebou vidí postať lepé ženy, ana tam před oltářem klečící modlí se vroucně, k spasiteli hledí, tvář svoji želně k němu obrací, a z očí hořkých slzí bolest cedí. Zírá a zírá v ni, – toť Miriam, to onen dech té vonné, luzné krásy, 60 toť onen půvab vezdy kouzelný, který ho poutal k sobě drahné časy. – XV.
Ohnivé barvy pyšné komnaty do oka kmitají se vlnou živou, koberce orientu dálného pestří se rozbujeně pestrou nivou; čalouny plny fantastických her jsou jako přikouzlené roje bájí, jež v stanech pod hvězdnatou oblohou vypráví poutník při palmovém háji. A mezi tím se vinou po stěnách zelených listí rozprostřené vnady, jakoby prst jich něžnou svěžestí dotknouti chtěl se pohádek těch řady. Obrazů visí malba mistrovská, lesknou se v bělu sochy mramorové, a květy vonné kolem skvostných vas na odiv vykládají krásy nové. Letního slunka z venku žhavý žár marně se dere skrze žalusie, záslona těžká pouští polosvit, do něhož tajemně se prostor kryje. Čeří se vzduchem jakýs kouzla dech, 61 na polo v snu a na polo jsa v bdění; fontanka malá v květech ukrytá vzhůru proud tryská, stíny v chlady mění. – Na sofě pestrých látek východu Miriam kněžna luzně odpočívá, puštěný na svobodu černý vlas v prstencích dme se jako mračna živá; ze mraků těch lesk perel lihotá, třpytí z nich báje, jež dno skrývá moří; pod bledou lící žhavý hárá dech, dvou sluncí plamen v černých očích hoří. – U nohou její Varoň, bledý muž, k ní hledí jako k svému ráji vzhůru; s blaženým ona v ústech úsměvem uklání k němu bleskem žhavou chmuru. – Na zemi rozházeny papíry – četl z nich kněžně myšlének svých jasy, jež měly k slávě bezsmrtné ho vznésť, povýšiť velikostí nad vše časy. „U nohou tvých zas klečím před tebou, v lilií ruku tisknu sprahlá ústa, do duše hřmí mně lásky světlá bouř, jež sype růže na má ňadra pustá. 62 Polož svou ruku v bouřné čelo mé, přitiskni k srdci mému hlavu svoji, uslyšíš jedinou tam myšlénku, na věky jež mne něhou k tobě pojí.“ V bouřné mu čelo ruku vložila, vášnivě k jeho ňadrům hlavu kloní – smutně se odvrací pak od něho, s temného oka světlou slzu roní. „Nejsem to já, jež žiju v nitru tvém, duši tvou nesmrtnosti touha jímá, pudí a štve tě, bodá dál a dál, hlaholem mocným do útrob ti hřímá. Krásu svých myšlének až vrhneš v svět, jež jsi zde v pestré složil bohatosti, oslepí slávy lesk tvé lásky zrak, zatemní obraz, jenž ti v ňadrech hostí. Samotna opět budu toužiť, nýť, z oasy lásky v poušť zpět vyvržena, zahynu já, ty dále poletíš, zpomínkou zbudu ti jen, chorá žena.“ „Na křídla svá tě vznesu v oblohu, přikovám ohněm svoje srdce s tvojím, ty budeš mnou, já tebou budu zas, 63 k jednomu vínku duše naše spojím. Kdo vyzve v mysli z hrobu jméno mé, vyzve i tebe z minulosti tůní, spojí nás v jednu duhu barevnou, ty budeš květů myšlének mých vůní, slunéčka mého paprsková zář, půvabem luzným provaneš mou krásu, ty budeš teplým dechem ňader mých, kouzelně sladkou hudbu mého hlasu.“ Usmála bolestně se Miriam, popírá beze slova hlavy znakem; myšlénky zahalené v oblaky prolétly v rychlém letu její zrakem. Vstává a ku krbu svůj míří krok, temné se vlasy v chůzi rozchvívají, o skvoucí lesk se šíje odráží, a šaty mlhotkané šustíc vlají. Na krbu rozdělává plameny, jantar a vonných věcí směs veň hází; praskavě šlehá oheň háravý, vířivých jisker tem jej doprovází. Po boku krbu jasných bohyň dvé; Miriam mezi nimi stojí třetí, pravicí ukazuje k zážehu, z úst slova v spolku s bleskem oka letí: 64 „V plameny ty zde vrhni slávu svou, odměnou dám ti lásku svou i ruku – bezsmrtnosť jména vol, neb srdce mé, velikosť, aneb sladkosť něžných zvuků.“ Udiven hledí Varoň v postavu, nadzemským leskem ana před ním září, žár žhavých zrakův o něj upírá bouřlivé lásky kněžkou při oltáři. Vrhá se k ní a nohy objímá, vášnivě ústa k její ruce třímá: „Osudné vezmi nazpět slovo své, v ducha jež mého jako bouře hřímá.“ „Slzu mou viz – než spadne v ňadra má, k rozmyslu tu ti dávám krátkou dobu; rozplyne-li se marně kanoucí, pohřbím svou lásku do svých útrob hrobu.“ „Chci ti dát vše, co svojím mohu zváť, velká však oběť velkou víru žádá; obětí novou zahoj duši mou, rozchvěná jež teď do svých trosek padá.“ 65 „Vezmi co chceš!“ „Co nejdražšího máš?“ „Nemohu to, neb ty jsi sám tou cenou.“ „A co jest po mně tobě nejdražší?“ táže se Varoň s tváří uzarděnou. Sklopila zrak, jej řasa zatměla, stydlivě šeptá s ukloněnou hlavu: „Půvabu mého lesk a krása má, života mého jež mně byla slávou.“ „Znamení vypálím ti v krásu tvou, majetkem svým že dobyl jsem ji v boji, do tváří tvých ti vklejmím kříže znak, poutem jenž na vždy s duší mou tě spojí.“ Bílou svou rukou sahá v černý vlas, jehlici zlatou béře, jemu dává: „Rozplameň zde ji v ohni háravém, otroka znamení mně vypal žhavá.“ Rozchvěný Varoň jme tu jehlici, na jejíž konci démant leskem září, za démant béře ji a rozžehá hořících myšlének svých na oltáři. 66 V komnatě děsivého ticha mrak – oheň jen praská, šlehá vzhůru vůni, obrací zrak svůj Varoň k plamenu, nad jehož duhou obláčkové trůní. – Rozžhaviv konec jehly k žehnutí, obrací k ní se rychle s temným videm; v ňadra mu klade hlavu Miriam, a drží tvář svou k bodu s mírným klidem, pod temnou řasu oči zavírá, jakoby skláněla se k něhy spánku, ždajíc tak tiše hrozná uštknutí, jež vloží hada do kras její stánku. Nezří, jak hroznou ruku ukrutník přitýká žhavým koncem k její líci; v půvabu luzném k němu tulí se tak, jako poklid nevinnosti spící. Lilie v čele jen se zarděly záplavou rudou podvečerní zoře; vpijí se do ní Varoň zrakoma, vnikaje na dno její útrob moře – pak ale na zem vrhá jehlici, na místě bodů v náruč jme ji hlavu, celuje líce, čelo zardělé, v tváře jí sype útrob svojich lávu, vášnivě tiskne na svou bouřnou hruď, 67 opět a opět líbá její krásy. Miriam žárem ze sna zbuzena s očí svých odhaluje temné řasy, na něho vzhůru zírá jasným dnem, k němu se jako nebe k zemi vine, a záříc luzným úsměvem jedinou hvězdou blaženství mu kyne. Povstává Varoň, rychlým krokem jde, po zemi rozmetaný papír sbírá, chvějící rukou drží osud svůj, bolestným okem na něj ještě zírá, vrací se nazpět – stane – opět jde – potácí se – již stojí u plamene – napřahá ruku – drží nazpět zas – zmatených myslí roj se v mozek žene, před zrakem mihá se mu temný kruh – v zážeh vše vrhá náhle s křikem divým – stáčí se papír – chytá – hoří již, dým klubí vzhůru kotoučem se živým. „Vícekrát v mysli nikdy neskupím, co jsem zde živlů rozmetaných sladil, zbývá mně ještě jenom srdce mé, ducha již svého plamenem jsem shladil.“ 68 Stisknouť ji chce v svou náruč bouřlivou – ona však nazpět krokem před ním stojí, divokým zrakem šlehá na něj blesk, líce se třese v žhavém nepokoji. „Pomsta má vykonána nad tebou, tamo již hoříš celý se svou duší, nevstaneš nikdy víc z těch plamenů, na věky jež tvůj poklid žárem skruší. Ještěra jedovatým žíhadlem zničil jsi v ňadrech mojich stánek míru, života mého duhu rozmetal, nasadil do útrob mých hnízdo štírů. Znáš zde ten list? jej vrhám v zážehy, ať hárá s myšlénkami tvými spolu; šlapu tě ve prach červem plazivým, v žertvu tě dávám zuřivému bolu. Pryč z očí mých“ – list vrhá v plameny, s Varoněm svět se točí kolotavě, neví, zda bdění to neb těžký sen, jenž ostré drápy položil naň dravě. Hledí a hledí – výkřik šílený z ňader se rozbouřených dere hněvem, vrhnouť se na ni chce a rozsápať litého dravce rozzuřeným řevem. 69 Sám ale již – a pusto kolem jest, na krbu papír v dýmu dohořívá, mrákota jímá zraky posupné, a ducha uchvacuje mocnosť divá. ** * Pádí a pádí, neví kamo sám, nocí i dnem a po dni opět nocí, pekelný oheň štve ho v útrobách, ku předu bodá hrot ho černých mocí. Konečně klesá na temeni hor pod smrku omšeným a smutným hávem, jenž jako černokněžník v pustyni do nebe trčí ve šláři svém tmavém. Dlouho tam spal, a když vstal ku světlu, jiné již našel srdce ve své hrudi; v nitro se vkradl jakýs druhý duch, démona silou jenž ho rve a pudí. Do kola dusné ticho prostřeno, na šedých skalách jenom mechy žluté, a na nich kráká hnusnou povídku havranů stádo černě rozkynuté. Té jejich písni Varoň rozumí – pějí tam světu budoucnosti báje. Hrozí jim rukou, oni letí pryč, 70 a černá síť jich po blankytu vlaje. Do kraje hledí – kolem celý svět zdá se mu černým čarodějem býti, a srdce lidská hradem zakletým, v němž spící děva zakletá se třpytí, třpytí se, leskne všemi půvaby, zamrz’ však kouzlem života proud jarý; Varoň chce jíť a zpěvem probudiť, rozváti z nitra dechem ledné čáry, vzkřísiť ji k žití, pojmouť v náruč svou, na její ňadrech slaviť věčné hody, v zakletý zámek vštěpiť ráje strom, kochati jeho zlatými se plody. Divá ho mysl pudí v dálavu, od místa k místu jde a hraje, zpívá, ve dne se po dědinách rozléhá hlaholných jeho zvuků hudba tklivá, a v noci na hřbitovech mrtvým hrá, na hrobech sedá, po jich rovech chodí; zakletou děvu ze sna budiť chtě šílenec dálným světem krok svůj vodí. 71 XVI.
Dvacet let již tak se vleče, skráně kryjí šedé vlasy, na zbloudilé duše desky myšlének řad vryly časy, vryly hieroglifů je písmem tajným, skrytým lidským zrakům, jenom Varoň čte a hraje, rozumí těm černým znakům, vypráví je v slov tísni, temnu slonu odhaluje, jako věštec hlubných mocí, jejichž tém se před ním snuje. Svět se směje bláznu starci, jenž vždy hrá a k tomu zpívá, někdy vesel, někdy smuten, jak kdy duch se na svět dívá. – Léto jest a modré nebe, slunko hřeje, slunko pálí, k dědině se blíží Varoň, housle jeho slyšeť z dáli. Ke známému tomu hlasu se všech stran se hrnou děti, 72 děvčata a chlapci spolně k starci běží, k starci letí. Veselým se hemží skokem kolem něho v bujném davu, štěbetají, tančí, křepčí, zvyšujíce křikem vřavu. Mezi nimi ale Varoň kráčí vážnou tváří k předu; vlasy rozčechrané v čele sahají až k mrakům hledu, na hlavě má těžkou čapku, černou starou beranici, zpod níž celý strumen potu po vráskách se řine v líci. Zeleň, kapradí a chvoj, listí z dubu, květy z luhu, přesličky a jetel polní zdobí čapku v pestrém kruhu. Halena mu kryje tělo, vidna snědá ňadra nahá; drží k hrudi housle levou, pravou smyčcem k strunám sahá. K veselým svým zvukům zpívá jakous píseň hlasem starým; děti, podavše si ruce, kolem tančí skokem jarým, 73 hledí k hudci okem modrým, potřásají malé hlavy, a své tenké hlásky mísí ve Varoňův hlahol žhavý. Děti, starec – vše jest boso – kudy táhnou, prach se svíjí, u domů psi hudbou jati štěkají neb bolně vyjí. Starý pometlář a podruh Kubeš v návsi houf ten vidí, hází v stranu pometla svá, kulhavý k nim krok svůj řídí. O berličce jedné hbitě k malé tlupě běží, spěje, pantofel mu cvaká v běhu, horký pot se z něho leje. Dál jde s nimi; Varoň hrdě na pometláře se dívá, pometlář však nedbá toho, s dětmi křičí, s dětmi zpívá. Přišli za ves, Varoň stanul v květném luhu, hraje dále, děti nyní po dvou tančí 74 kolem pochmurného krále. Pěnkava a skřivan umlk’, přestal cvrkať cvrček v trávě, v žitě charpa květ svůj skrývá, s nebe slunko pálí žhavě. – Varoňovi klesla ruka, umdlel hráti v prostřed vřavy, odhodil i smyčec, housle, sundal pestrou čapku s hlavy, položil ji dolů na zem, a sám také sedl v trávu, děti ještě křičí, křepčí, volajíce jemu slávu. Umlkají zpoznenáhla, k mistrově se čapce derou, sahají si do kapes svých, a z nich různé dárky berou: suché švestky, suché hrušky, kusy chleba v ruce mají, prvé však, než za odměnu starci almužnou to dají, každé ukousne si kousek, a pak teprv klade v trávu; klidně bere daň svou Varoň, jako důkaz svému právu. O berličku opřen Kubeš, 75 za dětmi si stojí tiše, a z dětinských jeho tváří dobrá, milá mysl dýše. – S bolně tklivým usmíváním peníz hudci darem dává; a svou daň si Varoň sebrav, skrývá ji a zvolna vstává, zvolna kráčí, dále stupá, posupně před sebe hledí; dokud nezanikl v dálce, zrakoma ho děti sledí. XVII.
S temena nadúvalných, příkrých skal do noci plné hvězdic Varoň zírá, po skráních plyne dlouhý, šedý vlas, housle jak dítě svoje v rukou svírá. Tichý z úst šepot nejprv divných slov větrem se mísí, duje do dálavy; živěji mluví pak, a k obloze vysýlá hlasu svého hlahol žhavý: „Nebesa, dálná, krásná nebesa, velebné odvěčného světla sídlo, jedině vy jste s to v své pohodě 76 pochopiť touhy mé a bolu zřídlo. Ty krásný, stříbrovlasý jinochu, měsíčku lepý, hvězdic kníže bledý, poutníče nebes, vyslyš prosbu mou, kterou dnes k tobě nesu naposledy. Až na mé srdce hlínu položí, zaroste hrob můj nízkou, chvějnou travou, ty nedej jménu mému zemříti, probuď je v duších ozářenou slávou. Až za sto let, ne ne – až za tisíc uvidíš večerem neb nocí stinnou dívku a mládce v něžném objetí, ani se celují a k sobě vinou, paprskem svým jim šeptej do ucha: Žil jednou člověk Varoň na tom světě, jenž vrh se v lásky moře hluboké, poklid svůj ztratil v jeho velen změtě. Žil však muž ten, a věčně bude žíť, velké měl srdce, přeplněné city, tak jako pohár vínem kypící, ve kterém celé světy byly skryty. Člověk ten hrál a věčně bude hráť – zahrej jim píseň na paprsků třpytu, které té naučím, bys pomněl ji, hráti ji mohl po mně v luzném kmitu. Pověz, že já jsem tvůrcem písně té, 77 dobře však zachovej ji ve své duši, by ti ji neukradl vrah můj – čas, jenž chce mne zničiť, a vše krásné ruší.“ Z nástroje jeho nový vane zvuk, lilie sní tak v letní noci báje, s oblohy rosa když jí svlaží tvář, a vánek nad ní svůdnou něhou vlaje. Ze sna se motýl budí vyplašen, ve vzduchu chvílku kolýchavě krouží, klade se v její ňadra opojen, ssaje z nich slasť a v rozkoši se hrouží. – Vzduchem se vlní píseň Varoně, jenž za ní pohlíží, jak letí k luně, vidí ji na perutích svých se nést, vidí ji prchať v éterové tůně. Dál hledí vzhůru k jasným nebesům; – obláčky s měsícem si bledým hrají, hvězdy se smějí, tančí, laškují, plesají míry v nekonečném kraji. Do duše bodá hudce taký ples, Varoňův zrak se pokryl černým mrakem, počíná hroziť pěstí k obloze, jeho že bolu větí smíchu znakem. – 78 „Bídná vy světla, vezdy mrkavá, vichrem vás dechu s nebes báně smetu, na jednu haldu skupím všechny vás, na jednu kupu věčnosť shrábnu světů.....světů... K smíchu to nebe chytré, lstivé jest, nahoře rozepjalo svoje vděky. Pod námi dole tam proč neteče, veltoku proudem modré, světlé řeky? Skákali bychom v ní jak stádo žab do vody skáče vyplašeno z břehu, ve vlnách lazuru se koupali, a ssáli slastí rozčeřenou něhu. Žáby, ty žáby....žáby... nebe lazurné....lazurné... lazurné nebe, v tebe písmem žhavým vyryju z ohně hrozné jméno své, aby tam plálo slunkem kolotavým. Lazurné nebe, v tebe hlaholem děsivě houknu jména svého hlasy, aby se rozlehalo hromem svým v prostoře nekonečném na vše časy. Duněti bude celou věčností, z jednoho konce valiti se v druhý, od hvězdy k hvězdě bude vichrem váť, káceti obrovskou se vlnou v kruhy. Buráceť bude světy, zahřmí jim: Žil jednou člověk Varoň na tom míru, 79 veliké duše muž – však utonul, utonul v prachu, v malých lidí víru.“ Trhané zvuky z houslí vichrem rval, odrážel jich se hlahol od skal kolem, vlnil se, táhl v lesích ozvěnou, naplněn šíleným a hořkým bolem. – Umdlelá ruka padá s nástrojem, toužebným okem Varoň k nebi zírá, tamo však bez konce jest klid a mír, a třpytem leskne rozloha se šírá. – Šílený smutek ovívá mu tvář, klesá i vztýčená prv hlava dolů, a duše jak by něco hledala, potácí po zemi se plna bolu. „Nebe jest jako mysl ženina, jako to její srdce kolotavé; v citů těch poušť rýť jména svého zvuk – toť jako psáti v písku moře žhavé, jenž letí lehký s každým vanutím, oasy nejvábnější ničí žití. Kde najdu ňadra, duši, myšlénku, kde bych moh jména svého paměť skrýti? – Krásná ty země, panno věčných vnad, 80 miluju tebe jako sestru svoji; vyslyš mou prosbu, prosbu jedinou, života mého luzný, svěží zdroji. Se stromu poznání jsme jedli jen, stromu však nesmrtnosti plody sladké zavřel nám anděl mečem plamenným, vrhnuv nám duši v rmutu víry vratké. Já nechci umříť – vyslyš prosbu mou – naučím tebe jedné svojí písni, o níž jsem celé žití přemýšlel uprostřed bouře lásky, vášní, tísní. Nauč jí ptáčky své a potoky, oblakům sděl ji, ozvěně i borům, řekám i vánku, ba i havranům, všemu, co hýbe se, všem živým tvorům. Až na mé srdce hlínu položí, přikaž jim, aby píseň moji pěli, šuměli, rokotali, šeptali, v uši i nitro srdcí lidských hřměli, a veždy aby k tomu přidali: Žil jednou člověk Varoň na tom světě, muž duše veliké, ba obrovské, utonul ale v malých lidí změtě. Dobře si však ji máti pamatuj, poslední jest to k tobě píseň moje, poslední z rozedmutých prsou zvuk, 81 poslední výtrysk kypícího zdroje. Člověka tobě vyrvu z mutů těch – hle člověk vztýčil hrdě svoji hlavu, a volá hlasem hromů třepících ve všehomíru kolotavou vřavu: Co jest tam rozmetáno ve vás všech, a v prvků roztříštěno myriady, co v konce věčností dvou vmetáno, čas co víc nespojí v sklad jedné řady, to všechno skupeno jest v ňadrech mých! Veliký duší jsem jak vesmír věčný, bohatý jako časů valný proud, myšlénkou svojí stojím nekonečný, a v rukou mocných držím všechny vás. Rej vaší hudby pouhým jen jest strojem, bez vášní jste, jen pouzí otroci, však vášeň mého života jest zdrojem. Buduji nebe, peklo vášní svou, čerpám v ní nadšení a lásku svoji, k hněvu i k nenávisti zážehu, k vítězství mne a k slávy trůnu zbrojí. Buduji světy v bouřné hrudi své, a zas je kácím v propasť, v bezdno metám, i tvořím bohy, stavím pro ně ráj, vyháním pryč je zas a sám tam vlétám. Člověk jsem, člověk! – Poslyš, máti má, 82 velikou píseň moji o člověku! V paměť svou písmem žhavým vyryj ji, bouřlivou, pestrou, ladnou, plnou vděků.“ Z nástroje vlna nových hlaholů čeří se vzduchem, v úskalích se ztrácí, po borech tmavých těká úvalem, a jako ozvěna se nazpět vrací. – A když tak hraje, náhle zdá se mu, země že rozlohy se šíré chvějí, zpěvu že jeho větí odpověď, a vše že tančí v kolotavém reji. Zpívají bory, hory kloní se, pukají s třeskem nachlumené skály. Z přírody celé hřmotem obrovským kolácí zvuk se šílenými valy, a bouří píseň jeho v prostory, k oblohy klenutí jí nese letem, valí jí do podzemí temného, v útrobách země hrochotá ji změtem. Pod ním i nad ním, vedle něho, v něm hýbe se vše, vše kotoučí se, zmítá, vyvíjí luky, krouží v kolesách, vzedmutím dme se, chvěje se a kmitá, 83 romoní, šumí, šeptá, rokotá, lepetá, zpívá, hraje kolýchavě, zvoní jak vichrem rozhoupaný zvon, hučí a kypí v rozvlněné vřavě. V obloze hvězdy rozprýskaly svit, v divoký rej se daly v modrém moři, v obloucích plamenných se houpají, a září ohněrudou nebe hoří. V přívalů rozpestřených rmutů těch podivně luznou melodii slyší, jakoby něha duhou věnčená na křídlech bílých vála z rajských říší. Béře jej v náruč vůní prodchnutou, nese jej na perutích k nebes báni, on sahá po obloze ramenem, a hvězdy shrnuje svou mocnou dlaní, jímá je v hrsť a opět v prostory třpytem je roztříštěným seje, metá, a z každé hvězdy v dálku vržené lidského srdce vonný kalich vzkvétá, naplněn vůní slasti opojné, jež z něho duje oroseným vánkem; kamo jen hlédne, vidí citu květ, a celý mír jest lidských srdcí stánkem, 84 v každém z nich třpytí jména jeho zvuk, barvami duhy vyryt v rozvlnění; diví se – hledí – pláče radostí – na zemi klesá – Varoně víc není.
85
Bořek.
[87] I.
„Hospodin živ, a při něm přísahám, každého ruky mé že sklátí rána, kdo bez mé vůle vkročí na půdu, dědictvím svatým jež mně byla dána. Má je ta zem, a není na světě, kdo by směl uchvátiť si drze práva, kmíny stavěť, kolej tamo klásť, kde bujná na luzích mně roste tráva.“ V kruhu svých sousedů tak Bořek děl, zachmuřil zrak a jiskry metal v pány, co přišli v tichou Labskou dědinu železné dráze vyvlastňovat lány. Světnice plna hučné vřavy je, za stolem s lejstry komisaři sedí, okolo nich se šámá rudý žid, brebentí, šeptá, vrtí sebou, sledí, [89] v nohou má rtuť a v ústech sladký med, na hlavě ježka, v očích ostrý jed. Okolo domu chasa vřeštivá na panské uniformy okny zírá, knoflíků zlatých řady, hvězdic lesk kyselou touhou mladá srdce svírá, přes druha leze druh a dere se, sčechrané hlavy trčí na hromadě, a všichni hledí za sklem do vnitřku,.vnitřku, jak slavná komis s tátou sedí v radě; rukávem mnohý utírá si nos, jinému službičku tu koná šos. Rozšafný Kavan, vyndav dýmku z úst, sousedům praví prostřed rokování: „Mozolem vzdělali jsme půdu tu, na které kolej klásti chtějí páni; nepříjmem proto malých za ni cen, soudiť se budem podle řádu práva; uzmouť nám nivy marně zkoušejí, zákonů pokud moc a vláda stává. Nechať se bije, kdo má k tomu chuť; kdo moudrý jest, ten o právo se suď!“ 90 Úkosem pohled při tom na Bořka, jenž byl naň ruku vztáhl pro kus boru; patnáct let se o to točil soud, až Kavan vítězem byl v dlouhém sporu. Nastává nová vřava, nový huk, zákony jmou se vykládati páni, neslyší ale shromážděný sbor, v odpověď dávaje jim hřmotné lání. U stolu vstává v zlatém límci muž, počíná kriminálem hroziť lidu, jakoby v slově tom byl kouzla prut, jenž krotí vášní bouř a panskou bídu. Selhává kouzlo, vmetán oheň v rmut, hřímaje Bořek rozjítřený brojí: „Toť by byl pěkný v zemi naší řád, Němcům a židům dáti půdu svoji, a za to posadiť se v kriminál – aby to čert již jednou všechno vzal!“ Řekl a máchnul rukou ve vzduchu, ostatní za ním do křiku se dali, a prve nežli prchl okamžik na pány v roznícení pěstmi hnali. Komise slavná rychle utíká, za ní se hrnou rozvášněné proudy, 91 dědina celá vzhůru povstává, metajíc po nich kameny a hroudy; hbitější ale nežli hněv jest strach, štvaní jen psi jsou pánům na patách. Před domy stojí ženy na prahu, jazyk jim mele, nadávky z úst letí; za nimi, s chlebem v rukou vřeštíce, drží se sukní umazané děti. Zahnán již nepřítel jest daleko, vítězné vojsko nazpět slavně táhne, a že pak ruka válkou zemdlená po znoji ráda ke džbánku si sáhne, proto je krčma zve co blaha zdroj, nový kde počíná se točiť boj. Hromada hochů jako zadní voj ohledat běží místo bitvy v spěchu; knoflíkův utrhaných lesklý třpyt náhradou panskou jest jim pro útěchu. Nejprve hádka, kdo má kořisť míť, shoda pak, že se o ni děliť budou; do důlku nejprv v kůlně házejí, a potom hrají na lichou a sudou. Tátové v krčmě karty hrají o zlaté, synové v kůlně o knoflíky kulaté. 92 Veselo vše jest, vážný Kavan jen samoten kráčí do chalupy svojí; zamračen drbe hlavu za uchem, myšlének na sta se mu v mozku rojí, šepotá stále jich mu živý proud: „Z tohohle bude jistě notný soud!“ II.
„Do pece hoď již bibli proklatou, a vezmi do rukou přec opět práci; zmírám hlady, zimou – ty i já, sbortilo vše se, všechno se nám kácí, ty ale čteš a nad tím písmem sedíš, jakoby spásu přineslo v ně hledíš. Druhý již den, co nic jsem nejedla, probíhá oudy mráz, hlad v nitru řádí; dojdi přec ke svým dobrým sousedům, hojnost jest u nich dají pomoc rádi, a neb mně dovol, dojdu sama třeba, přinesu palivo ti a kus chleba. V celé již chátě není ani zbla, trámy jsi spálil, sníh si na nás věje, sbořena střecha, v stěnách skuliny, spadne i strop, a ze všad zhouba zeje, nebudem dlouho moci tady býti – 93 hu, jak tam počíná zas vichor výti. Poslyš, a hoď tu bibli do kouta – vždyť máme ještě malý kousek louky; prodej ji, hlad a bídu zaženem, na dlouho budem chleba míť a mouky; továrník Majer dobře půdu platí, čtyry sta zlatých chce ti za ni dáti.“ Tak děla skřehlá žena Bořkovi, jenž s biblí u studených kamen seděl, a celý pohřížený v myšlénkách co praví manželka mu ledva věděl. Vyplnilť hrozbu spurně vyřknutou, Majrovi židu z hněvu potlouk oudy, zákonem připoután když k továrně postoupiť musil lán i Labské proudy; a puzen ohněm pudů vášnivých násilím bránil milované luhy, páni když přišli v klidnou dědinu pokládať přes ně železné své pruhy. Vězněn byl dlouho jako zločinec, prodali dvory mu i pole, stáda; neštěstí to jej plní divou hrou, myšlénky černé hněv mu v nitro spřádá, pocit jej mučí, svět že se mu rouhá, 94 útroby mutí nové pomsty touha. Přes jeho nivy, luhy milené železné vozy rachotí a duní, na křídlech páry šumí jejich let, hvízdají, supí, fičí, hučí, funí; přemocí zvuk ten ryje se mu v uši, a jako bouře hrochotá mu v duši. Tamo kde bílý jeho dvorec stál, kmíny černé, štíhlé strmí vzhůru, valí se kouř z nich, jak by čert byl tam dýchaje z hrdla svého k nebi chmuru; v postavě Majra Bořek ďábla vidí, pekelným zrakem svým jak lučí v lidi. Útěcha zbyla mu jen jediná, bible to stará, v které stále čítá; bůh to ví sám, co najíti tam chce, jaká v ní hledá kouzla tajně skrytá. Na slova ženy vstává – divný zjev: šedivý vous a černé ještě vlasy, hubená tvář a ústa stisknutá, klenuté brvy, dlouhé, temné řásy, vysoká postať, mocné kosti, svaly – zevnějšek dříme, v nitru oheň stálý. 95 „Nepůjdeš nikam za chléb žebronit, neboť se nesmí nikdo v světě chlubiť, Bořkovi že kus chleba darem dal, byť oba nás i dcéru hlad měl zhubiť. Cizáku nedám poslední kus hroudy, raději hrob z ní zdělám pro své oudy.“ „O Pavlu nemusíš se více báť, utekla ráno do fabriky k práci, déle by nemusila hlady mříť, a báť se vichru, jak jen zaburácí.“ „Proklínám dítě, jež mně uteklo rozmnožit hoře, hněv a hanbu moji; vyzývám na ně hospodina mstu, s mým že se vrahem k hnusné práci pojí. Bože můj, bože, dej mně zpět mé statky, bolesti s duše sejmi, ukrať zmatky.“ Chvěje se cháta, vichor skomírá, v skulinách ozvěnou to hvízdá divou; do země Bořek zří a každý mžik v bledé mu líce žene barvu rdivou, a chvatná myšlénka v zrak metá city, jež byly na dně temných hlubin skryty. 96 „Vírou svou v boha se ti ženo klnu, že prve, než-li jeden týden mine, zasypu tebe leskem bohatství, jež se mi jako příval v mysli řine, Hoj, bude Bořek opět Bořkem starým, užasne lid, jak zmládne duchem jarým. Mstíti se budu za své útrapy, zašlápnu Majra, kopnu škůdce svoje, slouť budu pánem, jako ďábli ti, a kamo dupnu trysknou zlata zdroje. Klekni si ženo, nahlas modli se, modlitbou ale hlubokou jak moře, vysokou jako dálná obloha, úchvatnou, mocnou, jako naše hoře. Modli se z ňader hloubi na kolenou, až nebe třásť se bude před ozvěnou.“ Na zem se vrhla žena k modlení, an Bořek zatím v statku sousedově prodal své půdy hroudu poslední, sto zlatých za ni dostav na hotově. III.
Celičký svět je rakví obrovskou, hozenou v hněvu nekonečným mírem, 97 a její víko černě klene se nad smutným života i smrtí vírem. V rakvi té noc se houpá na křídlech, v letu svém chmurná ústa k zemi sklání objímá ji a líbá šíleně, dýchajíc na ni v žalném vichru vání. Utopen svět je v její náruči, z objetí jich se davy duchů rodí, a ti jak běsi vzduchem těkají, sténají kvikem, litou bouři plodí, těkají dálnou, širou planinou, bolný svůj dech do lidské duše noří, jež bledé hrůzy obtěžkána snem děsivých postav legiony tvoří. A je ta duše jako čírá noc; na křídlech visí z pekla štvané chmury, kolébku černou má v nich vichru vír, a vedle něho příšery a stvůry. V obzoru temno, v malé chátě jen plamínek lampy při umrlci svitá, a nad ním v nebi hvězda jediná naděje třpytem v oblacích se kmitá. Bludiček matných vyrojil se roj, tak jako svíce kolem rakve hoří; pes vyje do tmy píseň pohřební, jež spolně s vichrem v dálavu je noří. 98 Bořkova cháta stojí v samotě; tma v ní – a přece nespí muž ni žena; na hlas se modlí oba: stoje on, na zemi ona klečíc rozprostřena. Z plamenných ňader, ze rtů blouznivých modliteb proud se hrne řekou žhavou, vysoké vlny síly obrovské z útrob se kormoucených valí lávou. Na nebe sopkou ženou útokem, poklid mu bleskem bouřných citů ruší, rozchvěti nebesa chtí v želný ruch, jako se zachvívá střed jejich duší. – Tu člověk mní, že cit i vůli svou do všeho míru žárem může vrýti, vrhnouť svou bouřnou bytosť do něho, vesmír že, zmítán jím, s ním stejně cítí, jiskrou že tou se celý otřásá z jednoho konce v druhý beze míry, člověk že v propasť bezednou jej strh, v rmutné, srázné nitra svého víry. Tak válčil muž ten s bohem na trůně, přemoci chtě jej, strhnouť k sobě dolů, vynutiť, by se věčný před ním chvěl, vrhnouť mu v ňadra jiskru svojich bolů. 99 „Nyní víš bože, co na tobě chci, víš nyní, jaký žel mám a jak strádám; polož svou ruku do mých osudů, kolesa jejich obrať tak, jak žádám. Jestliže prosbu moji nesplníš, nevěřím v tebe víc co světů pána, nevěřím, v rukou svých že třímáš mír, a tvým že dechem lidem duše dána. Tak jsi jen parou, dýmem lidských snů, jež tobě postavily trůny tvoje – pryč ale s pochybností hřešící, vím, že mně oplatíš mé víry znoje. – Hoj ženo, strach svůj zapuď, modli se, v osud náš sáhne ruka páně zjevně; na pět jsem čísel stovku posadil, vyjdou tak, jako v boha věřím pevně. Vyjde pět čísel tahu Pražského, a prve sedmého než jitra vstanem, všechno se změní blesku rychlostí, slouť bude Bořek zlatým zlata pánem. Mstíti se budu za své útrapy, kopati škůdce své i řad jich druhů, továrnu sbořím, žida vyženu, opět se zazelená lán mých luhů. Z komínů kde se hrne černý mrak, povalí dým se bílý z mého dvoru, 100 na místě hnusných ve vůkolí par povane čerstvý vánek z blízkých borů. Modli se dále k božské všemoci, ohnivým písmem tak jest v bibli psáno: Očkoli budete jej prositi, bude vám štědře bez odmluvy dáno.“ Oba své ruce vzhůru vzpínají, nebesa dobývají proseb silou, ženu až unavením zemdlenou naděje sen byl pojal v náruč milou. Bořek však ještě vrhá lávu slov, útroby jeho jsou jak žhavé chmury; řítí se bleskové z nich k obloze odměnou vichrům, valícím se s hůry. Vichřice, rachot vozů železných, skolení psů a cháty otřesení, všechno se pojí v jednu divou směs – z modlitby vytrhnouť jej však s to není. IV.
Není to jasoň háravý v nebi, krvavé oko rdí se tam zraku zoufale na zem hledící skřehlou uprostřed mlhy, uprostřed mraku. 101 V planině dálné vichru hlas stená, sběsile pádí vesmírným světem – jakýs to duch, jenž žaláři unik prostorou věčnou utíká letem. V žaláři těžkém sténal a úpěl, odsouzen krutě k věčnému žití, odsouzen věčně mysliť a cítiť, věčnou nésť paměť, břemeno bytí. Rozerval pouta, žalář svůj strhal, bezednou propasť úprkem hledá, by se jí střemhlav uvrhl v jícen, smrt kde by v náruč stiskla ho bledá. V myriad kousky roztříštit pádí sochu jak ze skla věčnou svou duši, rozbíť chce paměť, roztrhať srdce, jehož mu city v útrobách buší. A když tak tryskem utíká letným, soudce že za ním žene se, cítí – bůh to sám v hněvu, co jej byl krutě ukoval v pouta věčného bytí. V zoufalství duch ten stená a nyje, ryje se v sníh a chumáče prachu planinou metá, k nebesům vrhá v úprku divém, ječivém strachu. 102 V sněžné té lité vichřici ranní ke městu Bořek v závějích pádí, dohonit let svých myšlének spěchá necítě bouři, jež kolem řádí. Číslice jeho vyjíť dnes mají, bohatství žezlo v rukou svých cítí, na místě sněhu vidí jen zlato, jež se mu v očích třpytí a svítí. V oudy mu vjela plamenná síla, v útrobách pomsty myšlénka pálá, zuřivá, dravá, jakoby byla na poušti s tigry žila a zrála. Největší jeho nepřítel Majer povalen na zem před ním se svíjí, Bořkovy nohy šlapou naň, dupou, a paty v ňadra židu se ryjí. Jakoby v půdě pokryté zimou, po které spěchem podivným kráčí, v úkrytu byli vrahové jeho, nohy své s hněvem do sněhu smáčí. Jest jak ten vichr daleké pláně, jenž vůkol bouří, vyje a buší; i jeho duše v myšlénkách letných okovy kruté láme a kruší. 103 Dospěl již k městu – hrne se, žene, číslná řada zraku se míhá, a v jeho hlavě všechno se hemží, myšlénka druhou ve skoku stihá. – Vývěska malá – patero čísel – okolo nich se zástupy tlupí; staré tam baby v bačkorách, čepcích houfně se řadí, houfně se kupí. Vrčí a bručí, huhňají nosem, strkají se a sypí jak hadi, na čísel řadu brejlemi čumí, dvacetkrát čtou a spolem se radí. Starší tam kmotra kmotřičce mladší vypráví sny své o černé vodě, o kněžích, myších, o psech a kočkách, a z piksly obě šňupají v shodě. Ševcovský hoch si v pantoflích hvízdá, tančí a rejdí, šídla má v těle; mistr ho poslal číslice seznat, on mezi baby žene se směle. Umouněn v tváři úkosem hledí, a že mu zima, zahřát se spěje: ze zadu babám varhánky tahá, utíká pak a z hrdla se směje. Stařeny za ním zlostně se ženou, 104 ve skoku hoch svůj pantofel ztrácí – nastala rvačka, a její konec, učenník že se vítězně vrací. Huhňají baby, vrtí se, kroutí, spílají, rotí nějakou chvíli, po té však, aby smyly své hříchy, s růžencem na mši společně pílí. Přichází Bořek, číslice sčítá – vnitrné moře stuhlo mu ledem, zkameněl citů vlnivý pohyb, do mrazu vkouzlen úžasným hledem; v balvany hor se myšlénky kupí, do nebes trčí, srdce mu mučí – prohráltě Bořek samého boha, divého cos mu v útrobách hučí. V.
Dalekou nocí bouří vichřice, prostorem černým duše mrtvých pádí, honí se, kvilí, válčí, rydají, stenají, rvou se, buší, šumí, řádí. Život i smrť je válkou bez konce, oběma v čelo vryto klejmo boje; 105 zmítání věčné osud všeho je, co nese temným hávem bytí znoje. V životě válka, válka po smrti, pokoje marně zmdlelá duše hledá; život i smrť, to obé stejný změt, tichého klidu ani skon ti nedá. Dalekou nocí bouří vichřice, duše se nebožtíků vzduchem honí – nad bledým lícem ženy umrlé v studné chátě Bořek hlavu kloní. Zamrzlo srdce v ňadrech bezcitných, myšlének roj jen bouřně hřmí mu z hlavy, jež jako chmura zkázou břemenná ze sebe chrlí bleskův oheň žhavý. Jediné slzy oko neroní, zuřivým dravcem zpod obrvy zírá, a čelo jako skála přímořská návalným bouře příbojem se svírá. „Skončilas vlastní rukou život svůj, kněz ani modlitbu ti nezabručí. Že hrob máš nesvěcený u plotu, nebolí srdce moje, aniž mučí, to mne jen bolí, že mám prositi, zadarmo by tě za plot pochovali, z lásky by rakev pro tě setloukli, 106 z milosti k černé jámě povoz dali. Jiný ti pohřeb ženo vystrojím, po smrti nesmíš žebrať cizé dary; knězem ti budu, hudcem, kantorem, položím vlastní rukou tělo v máry.“ Řekl, a do náručí pojal ji, na půdu nese chladnou, mrtvou tíži, ze dřeva na stolici ukládá, na prsou její bledé ruce kříží, do rukou dává staré modlitby, nebe klíč vetchý, na něm ryté hvězdy, na knihu klokočový růženec, na němž se večer modlívala vezdy; se střechy trhá došky setlelé, okolo klade mrtvého je těla; nářadí zbytek kupě pospíchá, krůpěje potu řinou se mu s čela. Hotov již – béře kousek koudele, pod věci nakupené hbitě dává, hořící chápe rukou lučivo, ve vzduchu chladném zběsile jím mává, s plamenem blíží se již – staví se, upiatým na hranici hledí hledem: mrtvola, rozkotaný citů chrám, posupně trčí z trosek mrazným ledem. 107 Rozvalin spousta plna tajemství – bolestný povzdech vyrval se mu z duše; přitlumil jej však vzdorem kamenným, návalem hněvu žel i hoře kruše. Stydí se za ten slabý okamžik, plameny rychle do hranice metá; čistící živel jme ji v náruč svou, se všech stran objímá a výše vzlétá. Šílený Bořek něco zapomněl, neboť se chvatem ještě žene dolů, popadá bibli, rychle pádí zpět, a vrhá do ohně ji v divém bolu. Skončeno dílo – chatrč opouští, ponurým, volným krokem pryč se valí, nazpět se neobrací zrakoma, v kamenný závoj ňader nitro halí. Do sloupů černých kotoučí se dým, žárnými vlnami v něm oheň bují, šlehají vzhůru rudé plameny, snoubeni s kouřem klubí se a snují; třaskavým praskem cháta řítí se, vichrové do ní se stran dmou a hučí; do noci temné plápol šíří zář, v dálavě stená cos a bolně skučí. 108 VI.
Šero táhne přes dědinu, jež svůj klid a květnou vnadu rozprostírá podél Labe plna luk a bujných sadů. Nebesa i zemi líbá jarní večer v kráse svojí, a jak milec rozkochaný milky dvě v svou náruč pojí. Teče Labe po planině, po lučinách žene proudy, zdobíc pásem bleskotavým kyprou zem jak dívčí oudy. Z okna cháty hledí Pavla – v rozpuku to poupě mladé, první paprslek když slunka do jeho se ňader vkrade. Její srdce, plno jara, je jak tichošumná řeka: vlnka za vlnkou jde mírně, neburací, ale těká. Neděle je – prostor klidný, jenom vánek poletuje, 109 tu se houpe jako motýl, šustne tam, zde vážně pluje, zaševelí do lupení, tu si opět s vlnkou hraje, poškádlí ji a jde dále, ve vzduchu jak ptáček vlaje. Z východu to host je milý, z dálných končin, plný vůně; viděl růži Hafisovu, dech svůj nořil v její lůně, hřál se slunkem od Tebridy, v Širas napájel se vínem, šuměl v cedrách Libanonu, u pyramid krad se stínem, s farysem se honil v poušti, vlnil buřán Ukrajiny, potácel se při mohylách, chladě stepí bujné syny. Lepetá a šumí báje, minulosti děje šedé, zvěsti dálných krajů básní, touhu v nitro lidské přede. Ve vlasech si Pavle used, duje v kadeř čtveračivou, ševelí jí píseň v ucho, srdce plní touhou snivou. 110 Dívka mysli dala křídla, pouští v dálavu své city: a již ňadra dmou se, vlní, vynořují poklad skrytý. Věčné slunko od Tebridy snad jí srdce rozehřálo, o němž vánek vypravuje, jak se nad ním bujně smálo? Nebo náhle božské víno v žilách její vzplálo žárem, božské víno z kraje Širas, jež jí vánek přines darem? Ani slunko ani víno, ale poupě, co tam chová, vykvetlo jí v ňadrech láskou, jako růže Hafisova. Voní láska dechem dívky z její úst ji ssáje vánek, a na její bílých ňadrech buduje svůj luzný stánek. Ach ta láska rychle kvete, jak by od Tebridy slunce líbalo ji a ji hřálo něhy ohněm na korunce. Ach ta láska rychle bují, 111 jak by pila od poháru božské víno z kraje Širas, víno plamenného žáru. Ach ta láska je tak krásná, jako růže Hafisova; vnady kouzla celých světů na ňadrech svých pěstíc chová. * ** Žel, ta láska rychle vadne, kvetouc od Tebridy v slunku; oheň žhavý vášní divých prší zhoubou na korunku. Žel, ta láska potácí se, opijíc se z Širas vínem. Žel, ta růže opadává podzimního chladu stínem. * ** Jarní večer, doba něhy – Pavla ven se z okna dívá, v ňadrech láska zavířila polo žárná, polo snivá. Divného cos srdci věstí, 112 divné myšlénky v ně věje; odvrací zpět hlavu z okna, k ochraně se modlit spěje. „Zdrávas královno, ty matko“....ty matko...“ vánek oknem zrádu spřádá, ovívá ji něhou, libá, svůdně do duše se vkrádá. Přestala se „zdrávas“ modliť, do podušky klade tváři, mysl letí k Jeníčkovi, a s ním ve chrám ku oltáři. Od Tebridy věčné slunko již již v její ňadrech pálá, božské víno z kraje Širas v žilách proudí, žárem sálá. Ňadra dmou se, rdí se líce, dívka před sebou se leká; uzavřevši rychle okno před obrazem opět kleká. „Zdrávas královno, ty matko“ – náhle v šeru na obzoru vyšel měsíc, kníže bledý ve stříbrném hávu z borů, a tak snivě, tajnaplně ozářil jí líce rdivé, 113 že se dívka před obrazem lekla záře v mysli tklivé. Modlitby své zapomíná, prsa bouří, líce plane; ku oknu jde, otevírá; vánek duje, vánek vane, a tak svůdně a tak vábně čaruje a kouzlí duši, že se touhou srdce chvěje, myšlénkami lásky buší. Věje vánek na ni chládek, lepetá i bájí dále – řeka tichošumným proudem libá obraz hvězdic krále. V útrobách vše krouží, plane, bouří, zmítá se a houpá – a tam pod ní měsíc kníže v Labské hladině se koupá. „Zdrávas královno ty matko“ – vlnky na řece se rojí, a na břehu v hustém křoví zpívá slavík píseň svoji, zpívá odvěkou tu píseň, kterou pěl již Evě v báji, ana pod hvězdnatým nebem 114 rozkochaně nyla v ráji. Klokotá o sladké lásce, o slunku, o božském víně – nemodlí se více Pavla, vzdýchá, držíc ruce v klíně, vzdýchá, při tom píseň pějíc, píseň zarmoucené něhy o hvězdě, jež chladně hledí na slzavé lidské běhy, o hvězdě, jež nemá srdce, nemá slzí, nezná žele, sic by jiskry zaplakala smutkem dívky uzardělé. Na zahrádce vedle cháty náhle zašustěly keře – mladý Kavan, krásný Jeník k její okénku se beře. Ulekla se jeho zjevu ve večerní šeré době, zabloudila krev jí v žilách, jiné dráhy razíc sobě, začervenalo se líčko, a pak zbledlo jako sněhy – u okénka nepohnutě stojí dívka v kouzlu něhy. 115 „Dívenko má, Pavlo moje, nesnesu těch muk já déle; musím míť tě, nebo umru: tak dí srdce rozechvělé. Chtěl jsem utéci dnes v město, abych zapomenul chvíli, ale kroky neposlechly, nechtíce mne vésti k cíli. Přišel k doubravě jsem stinné, jíž tvůj otec býval pánem; vedle na poli jsem uleh, kde jetýlek v květu ranném. Chládek tam byl taký milý, neboť den byl ještě žhavý, a já z milého mně stínu díval jsem se do doubravy. Za mnou zabzučela včelka, přilákána medným květem; poohlédl jsem se po ní – odletěla rychlým letem. A tu moje oko padlo na jetýlek čtvera listů, který ještě nerozpučev ukrýval se v hustém místu; utrhl a schoval jsem jej, neb je lásce znakem štěstí – 116 pohleď naň a pověz děvče, jetýlek zda pravdu věstí, zdali věrnou dal mně radu, za šera bych zašel k tobě, zaťukal ti na okénko – pusť Pavlinko, pusť mne k sobě. Mám tě rád, jak život v hrudi, nech mne do komůrky svojí; dívko, dívko, ani nevíš, jak ta láska ve mně brojí. Odpověz přec na má slova – nechceš býti ženou mojí? Zřenicí mně budeš v oku, kněz nám ruce k srdci spojí. Nestrachuj se otce mého, dobrá máti k všemu svolí – pusť mne, pusť mne do komůrky, láska mučí, láska bolí.“ Hořce dívka zaplakala, slzí proud jí v tváře padá, mutný vzdech jí vylét z ňader, do srdce jí bol se vkrádá. „Jako pláně o samotě chudičká jsem na sirobě, 117 otec bloudí někde světem, matička mně hnije v hrobě. Vše mne v světě opustilo, každý se mne bojí, leká; ale ty máš nivy, pole, věno zlaté na tě čeká. Tatiček tvůj s mojím otcem žili v nepřátelství spolu; nesvolíť, bych tvou se stala, z jednoho s ním jedla stolu. A tak marná naše láska odkvete a padne záhy, jako stromek ranně zkvětlý beze slunce, beze vláhy. Bohatých máš nevěst dosti, jdi Jeníčku, opusť chudou, sice tatiček a máti na tebe se hněvať budou.“ Slza kane, slza padá, líčko, ňadra perlou rosí, a Jeníček utírá ji, šeptá, celuje a prosí, a tak lahodně a mile čaruje a kouzlí duši, že se srdce v ňadrech chvěje, 118 bouří, plane, hoří, buší. Šepotá, jak listí lípy, když v ní větérkové vějí, líbá v ústa, v líce, v ouška, růměncem se tváře rdějí. Celou duši vynořuje, při tom sladký refrén zvučí: „Pusť mne, pusť mne do komůrky, láska bolí, láska mučí.“ Pavla mlčí, Pavla nyje, slza kane, slza padá, a Jeníček pozlehounka do komůrky se jí vkrádá. Šťastni jsou, jak ptáčkové dva, když na větvi spějí jedné – měsíc kníže skryl se v oblak, obraz jeho v Labi bledne. * ** Planá růže ještě kvete, po mezích se rdí a voní, ještě ptáků pestrá hejna hláskem bujným v lesích zvoní, mláďata svá dosud v hnízdech vlašťovičky krmí, kojí – 119 Jeníček již od oltáře vede Pavlu ženou svojí. VII.
Světem se brodil Bořek posupný, myšlének tisíc projelo mu hlavou, tisíce citů v srdci bouřilo, tisíce chtíčů pálilo jej lávou. Jediným dnem víc prožil, procítil, jiný než člověk v životě svém celém, tu mrznul v citech zimou třeskutou, tu kypěl varem v nitru rozechvělém. Útroba jeho onen ostrov jest ukrytý ve věčného sněhu hávu, z kterého sopky strmí k obloze, chrlící ze svých chřtánů pekel vřavu. Marně však bouří proti nebesům, marně je dobýti chtí hněvem vřavy – tihou se kácí střely obrů zpět měníce plameny své v kámen lávy. Zdá se mu někdy, že se rozplyne, a již se vrhnouti chce na kolena – zachvátí však jej mžikem nový mráz, a kryje prsa ledová zas stěna. 120 V oblacích hustých luna skryla zář, po zemi stíny mykaly se, chvěly, po nebi černé struny napiaté v ponuré hudby rej se rozzvučely. Skryvši se v horách tajeplná noc z ponurých lesů temným okem zeje, v hloubi jich kulich píseň kulichá, přes hřbety, doly ostrý vítr věje. V úvale dole řeka šumivá do noci černé pění se a čeří, a vedl o samotě starý mlýn rachotem klapavým svůj obrat měří. Jest jako srdce vetché, vypráhlé, zvuk jeho unylý a jednostejný v dálavě tratí smutnou ozvěnu, do svého nitra halí bor ji chvějný. Veliký most o pěti obloucích sklepením strminy dvě pojí tvrdým, by po něm v motaninách železných vůz běhal nad propastí letem hrdým. Pod mostem Bořek v křoví divokém ukrytý odpočívá, šera čeká; nad ním se klene balvanový svod, 121 a pod ním přes kameny šumí řeka. Povalen na znak leží nehybně, odraný plášť mu kryje skřehlosť oudů, pochmurné oko marně spánku ždá, marně ho do snů kolebá šum proudů. Do černé klenby hledí nahoru, písmenem rudým hříchy své tam píše; zdá se mu, že se klenba sřítí naň, a vůkol něho že vše zkázou dýše, balvany že se dolů skácejí, zavalí zážeh útrob, pohřbí duši, že bude konec – ne – vždyť bez konce vědomí za hrobem i poklid ruší. O, kdyby roztříštiť moh srdce své, rozváti nesmrtelnosť v dým a páru, myšlének shasiť věčný plamének, ulíti jej a stlumiť, přivésť k zmaru, rád by se vrhl smrti v náručí, nevěstou obejmul jí k zasnoubení; bez konce ale... věčně... věčně žíť, vědomí míť i paměť, citů chvění – myšlénka ta jak peklo děsna jest, upírem, šerou můrou hnízdí v hrudi. Pro Bořka nikde, nikde naděje, život i skon v něm stejnou hrůzu budí. 122 Myšlének černých, stádo krkavců, zaplašil rachot, z daleka jenž duní; železné vozy letí perutí, na křídlech páry supí, hučí, funí. Blíže a blíže doráží jich šum, ozvěnou ozývá se v černém lese; starcovi vyvstal v čele chladný pot, jemu se zdá, že smrt se k němu nese. Úzko mu, děsno pod tím klenutím, utiká pryč a přes řeku se brodě, do boru tmavého se ukrýt jde, smáčeje oudy ve chladivé vodě. Ponurou zvěsť mu šeptá černý les, tajemně černá noc se kloní k ránu, hýbe se v hnízdech stádo pernaté, vstává již zora z růžového stanu. Nad šumnou řekou v bujném stromoví domek jest rozložený mezi luhy, a v stínu jeho kohout kokrhá, vítaje na východě zory pruhy. Někoho zbudil bdělý strážce ten: v zeleném šeru vchod se otevírá, vychází z něho muže postava, a z prahu za ním krásná žena zírá; bílá se ručka zakmitla i šat, zavřela zpět, a zas vše ticho kolem. 123 Zahléd ji Bořek – dcéry vzpomínka útroby ránu rozjitřila bolem. „Zlým budu, jako dravec hltavý; všady, kam postavím svou žhavou nohu, vychrlím pomstu v nepřátely své, ba budu mstíť se samému i bohu“ – tak hněv v něm v divém změtu burácí, zuřivým prokletím se bohu rouhá, v myšlénkách kupí spousty zločinův, a lidem, nebi mstíť se dme jej touha; před zrakem mihá s mu oheň, krev, vidí se již, jak ničí, vraždí, loupí, vidí, jak chvatem pálí dědiny, vidí, jak požár k obloze se sloupí. Potácí dlouho tak se po stráni, až dostih holopustý vrchol hory; na její hlavě skála omšená, úpatí vroubí modrých sosen bory. Usedl na vrch – před ním k východu nehnutě obři strmí lysých skrání, bedra jim šedý tuman opásal, temeno jejich zdvihá nebes bani, čela jich hrdě trčí v prostory, valí se z jejich vrásek temné chmury; 124 myšlénky hlav to jejich v postavách mračivou tihou kácejí se s hůry. Bořek svou duši noří v oblaka, z nitra jich čeká hromu litou vřavu – na místě blesků slunko vyplulo, vztýčilo hlavu v zlatoskvoucím hávu. ** * Světem se brodí stařec posupný, dalekým krajem bez oddechu těká, ledové spousty plní jeho hruď, umříť se bojí, a přec smrti čeká. Brodí se krajem žárů plamenných, toulá se zemí severného chladu, probíhá dálné pouště východu, na jihu vidí věčně smavou vnadu, ve stínu léhá sosny ponuré i tam kde vavřín lepou zeleň slepí, hasí svou žízeň žvavým pramenem, i vodou hustých bařin holých stepí. Žebráckou hůl má druhem jediným, opřený na ni těká v cizé strany, po boku nosí torbu odranou, a kolem beder provaz opásaný. 125 Tři léta již – ten malý lísteček s věčnosti stromu sprchl v propasť tůně, upadl tam, jak slza v okean, hledajíc hrob svůj v tmavém bez dna lůně. Podzim jest – smutna zem i nebesa; s javorů žluté listí prchá dolů tak jako city s duše sestárlé umdlené bodcem života i bolů. Obloha – do tumanů skrytý ráj; šedivé mraky plahočí se po ní, vichrové v plachty jejich lodí dmou, a s nimi po černém se moři honí. V daleké stepi Bořek jediný; na plecích shrbených má kolovrátek, vetché své tělo holí opírá, po boku mošnu drží, celý statek. Starý mu provaz slouží opasem, po něj až sahá dlouhý vous mu šedý, za pasem visí černý růženec, na němž se dole houpá křížek bledý. V osmahlých lících starce sivého ledové mrazy rozbily své stany; hubená tvář a čelo schmuřené vrytými vráskami jsou rozorány. 126 Vůkol vše pusto, prázdno, unylo, mraky se klubí nad schýlenou hlavou, a z lůna jejich hrozné myšlénky do ňader zmrtvených se sypou lávou. Vzpomínky temné, jako stádo vran, jež nad ním kruhem krouží krákoravým, padají shůry valem změteným, a jitří starou hruď mu palem žhavým. Divoká touha jímá srdce v něm, v zjizveném nitru nové víří proudy: dědinu rodnou rád by uviděl, prve než do hrobu své složí oudy. Otčina, vlast, ten světa malý pruh kouzelnou mocí táhne v své jej kruhy, a z mrtvých vstávají v něm myšlénky, letíce tam, kde bují rodné luhy. ** * Ty kraji svatý, země kolébky, démona silou táhneš k sobě duši, v okovy poutáš mysli volný let, a srdce přece láskou k tobě buší. Ty kraji svatý, země kolébky, bolestí jsi a mukou lidské hrudi, a předce slunkem bludným myšlénkám 127 jež tvoje teplo ve kruh světla pudí. Ty kraji svatý, země kolébky, bouří jsi věčnou, jež nám pokoj zmítá, a přece v tobě klid svůj hledáme, kde hrob i pomník nadějí nám svítá. Ty kraji svatý, země kolébky, v chrámu tvém vždy se duše naše kryje, s ňader když všechny city strhány, a bolem kleslý duch když hořem nyje; zbýváš nám velkolepou svatyní, svatého když nám nic již v světě není, bohem – když boha jsme již ztratili v života srázných drahách v bouřném chvění. ** * V příboji myšlének a citů vln dávno již skroušenosť se vynořila, ostatní vše se v trosky sřítilo, zbyla jen pomsty touha, pomsty síla. „Ty jsi přec hospodine světů pán, jenž v srdcích lidských každé hnutí vidíš, kynutím svým je vrháš ve propasť, a dechem pouhým opět k spáse řídíš. Bože ty mocný, hříšný jsem já červ, 128 který se v prachu, v popeli ti koří; odpusť mně vinu mou, můj černý hřích, duch můj se v moře přemoci tvé noří. Dnové jsou moji jako z dýmu sloup, život můj na čas jako polní tráva, ba celá zem i nebes klenutí, všech také děl tvých velebnost a sláva sestárnou jako barva pestrých rouch, ty je jak oděv pouhý pane měníš, sám jsi jen tentýž vezdy na věky, stínem ti vše, jen lidskou zbožnost ceníš. Strachové smrti na mne připadli, hrůzy se povalily na mou dráhu; dědictví mé jsi v rozchvátání dal, znoj můj a pot je tukem mému vrahu. Útržkou, povrhelem lidu jsem, úšklebkem křivým se mně posmívají, vypráhla síla má i klesla v zem, a kudy kráčím, zlé mně roty lají. Procitni pane, pane pohlédni, za kořisť dravcům dílo moje padlo; jsem jako sova v temných pustinách, srdce mé bídou jako bejlí svadlo. Ale své břímě skládám na tebe, mně učiň podle svého slitování – nad vrahem mým však soudy vykonej, 129 ať mocná ruka tvá jej k smrti zraní. Hněv svůj naň vylej – litý jest on vrah, vše pobral, co mně milost dala tvoje; za to jej shlaď a vmetej do pekel, záhubu skácej naň a hrůz všech znoje. Vím, pane můj, že tresceš hříchy mé, vím ale též, že pomstíš bolesť moji, vrahu že mému ledví probodáš, střela že tvá jej potře, žal můj skojí. Sešli naň oheň, bouři, povodeň, naplň jej pláčem, msti se jeho dětem, zabi mu ženu, statky rozmetej, v žebrotě ať se toulá šírým světem. Shřešil jsem pane, on však spáchal víc, život je jeho nepravostí plný, protož mu pokrej tělo ranami, duši pak poval v ohnivé mu vlny. Vyslyšíš hospodine prosbu mou, od věku vždyť jsi nejvýš spravedlivý, učiníš zázrak hrozné pomsty své, svět aby poznal všemoci tvé divy.“ S nadějí tou se stařec vrací zpět, z ciziny dálné kroky k vlasti řídí – pudíť též touha jej zříť Pavlu svou, jediná jež mu zbyla ze všech lidí. 130 Již před ním rozprostřena rodná ves, slunéčko za bory se sklání právě; nehledá dcéry, lůžkem tělu les, a měký mech jest odpočinkem hlavě. Neslyší boru bájeplný šum, nedýchá vanoucí mu vesny vůně – usínáť v naději, že přijde blesk, jenž vraha jeho strhne v zhouby tůně... „Ve snách se zjevil dnes mně hospodin, naklonil srdce k pokornému lkání; hroznou svou ruku vztáhne v hněvu svém, a vraha mého ranou smrti zraní.“ – Šílený pomstou stařec tak si děl, když slunka východ probudil ho k bdění, a proto dnes chce slaviť velký den, zrak stopiť ve vrahovo ponížení. Octnul se v šíré, dálné planině, po polích jde, jimž ondy býval pánem, a nad ním dálná, ranní obloha klene se jasná lazurovým stanem. K mezi svých polí přišel – starý dub stojí tam potřískaný valem hromův; temenem obloze šle ještě vzdor 131 šedivý, s trůnu svržený král stromův. Ulehá na pahorku v jeho stín, ramenem podepírá trudnou hlavu, a z ňader váží mládí vzpomínky, jež valí do útrob mu žhavou lávu. Přehlédá odtud celý kolem kraj, vidí svá pole, lány, pestré luhy, vlnící zelení se osení, místa, kde brázdy oral svými pluhy; tamo pak v dáli Labe čeří se, paprsky slunka stkví se nachovými, a vedle vrahovy ční továrny, z nichž černé k blankytu se nesou dýmy. Ždáť bude, až se nebe protrhne, s oblaků hrom až rozkácen se sřítí, budovy padnou, lehnou popelem, ohněm až ztratí vše vrah, i své žití... Na Labe tichošumné pohlédá, s oblohy divy bleskův čekává, a sám již jiskry z očí metaje vyráží z hrdla hněvu slova žhavá; tu opět zraky k nebi napíná, hledá tam chmuru, touhou po ní hoří – modrý však blankyt bez poškvrny jest, jasoň tam pluje v lazurovém moři. V prostoru svatý klid se rozhostil, 132 větérek jenom po polích se honí, lupením šumí věkonosný dub, někde i kvítek s koruny list roní. V Bořkovi bouří bolesť, litosť, hněv, naděje jeho každým mžikem klesá, přec ale ždá, ač jasoň zapadá v obzoru konci do temného lesa. Pohroužil do ňader zpět mysl svou, v zmítaných těžce útrobách se zhlíží, a v sebe zabrán ani nevidí, k němu že jakýs muž se polem blíží, a zahled starce upírá naň zrak, poznává jej a zlostně k holi sahá. Pozdvihnuv Bořek skleslou hlavu svou, litého svého vidí stáť tu vraha, an mává rukou, vyhání jej pryč, rameno napřahá již k ráně vzhůru. Vzpřímil se Bořek před ním v šedinách, sršel naň jiskry, brvy stáhl v chmuru, hlasem děl temným, zvukem hrobovým: „Nehnu se odtud, jsem zde na své roli!“ Sotvy však dořek spurně slova ta, do tváří muž jej udeřil již holí. Šíleně zařval stařec raněný, na vraha padl, chyt jej paží hbitou, stiskl mu chřtán a do povětří zdvih, 133 mrštil jím o zem rukou svalovitou, že půda zaduněla pod tělem; skloniv se k němu rány dát se chystá, napřahá nad ním tak svou pádnou pěsť, smrť že již na vraha se řítí jistá; v tom ale okamžik slyší hlas: „Ustaňte muži, pomsta bohu sluší, hospodin na vás hledí, střežte se, vraždou tou nepoškvrňujte svou duši!“ Ohlédá zpět se, ana dívka jest; jemu se ale zdá, že anděl páně, s oblohy snes se lehkou perutí, zabránit smrtonosné spěchá ráně... Uleknut Bořek pouští jatého, rameno k smrti napřáhnuté klesá; upírá v dívku vytřeštěný zrak, na všech s oudech náhlou hrůzou třesa. Stepilá Tamar stojí před starcem, po krásné šíji její vlasy plynou, hrnouce bujně se jak bystřice, když s temen hor se valem v úval řinou: černy a temny jsou jak noci zjev, v jichž lůně bouřných citů zdroj se rodí. 134 Ve snivé tváři polo dítě spí, a polo myšlénky již rej tam vodí; z pohybů její sálá žárný jih, vše jest v ní z plamen a ohně tkáno, bujarou vesnou stkví se vábná pleť, v polední vášně dozrává již ráno. Nad leskem ale třpytu bohatým rozepjal smutek perutí se dlouhou, a bera krásu v křidel tmavý stín, květ její korunuje snivou touhou. Zdvihá se povalený na zem muž, ze strachu třese se mu dlouhá brada, utíká mlčky s dívkou hbitě pryč, a kolem nich své šero večer spřádá. Udiven hledí stařec za nimi, ani se ve večerní mlze ztrácí; zbuzený v poraněné tváři bol paměť mu, hněv a pomstychtivosť vrací. Po líci řinoucí se cítí krev, ana mu dlouhé, šedé vousy brotí, dlaní ji stírá, červeň její zří, třese se bolestí a zlostí rotí „Proklaté hádě v cestu kročilo, hospodin když dal vraha do mé moci; 135 však i to hádě bude potřeno, zahladím všechny ještě této noci!“ Opouští útulek, dál vrávorá, setřena každá krůpěj krve v dlani, šípem mu oko, sluch mu hrochotem, útroby jedem, ohněm duši raní. Za starým dubem asi kroků sto v paloučku bujném studánka je svěží, pod dvěma vrbami se prýští zdroj, a tamo nyní umýt krev svou běží. – Pokleknuv u studánky na kámen vodicí chladnou bol své rány krotí, v prameny čisté smáčí šedý vous, rudými pruhy jasný strumen brotí, a při tom hučí hlasem chraptivým, prokletí metá na svět v kvělném řevu; v studánku hořké slzy padají, slzy to bolu, vzpomínek a hněvu. Za letních znojů odpočíval zde od polní práce ve vrb milém stíně; dceruška Pavla, dítě jediné hrajíc si v jeho sedávala klíně, okolo čeleď rozložila se, mezi ní žena jeho, tenkrát mladá, k svačině rozdílela boží dar, 136 a před ním po lukách se pásla stáda. To všechno vidí jako na jevě, vztáhl by ruku k dceři, k milé choti – rány však bol mu mutí krásný sen, a rudá krev to čisté zřídlo brotí. VIII.
Po nebi rozprostřena tichá noc, hvězdy tak vroucně, tklivě hledí dolů, jakoby žily věčným poklidem, a jenom země byla plna bolů. Pokojně Labe plyne rovinou, malé mu vlnky hladké čelo čeří, u jezu pouze hněvá, pění se, hukotem jednostejným časy měří; spoutáno tamo dělí proudy své, lenivě k továrně se plíží strouhou, nešumí, mutno, zádumčivo jest, unylou po svobodě tesknic touhou. – V dílnách je pustá, temná prázdnota, dělníků sny tam žití trudné tkají, jsouce jak z mrtvých vstalí duchové, když černým rakvím v noci utíkají. Neslyšeť hlásku, spí též strážcové, všemocný spánek lidi v poutech třímá, 137 ba i ten chundelatý velký pes u strážné boudy nedbale si dřímá. Toliko vládce sám a pán tam bdí, při světle bohu mamonu se koří, minulosť sčítá, váží budoucnosť, ohněm mu v mozku miliony hoří. O čem sní lepá Tamar v jarní čas, v života rámec jaký tká si osud? Nespí – neb opustivši lůžko své, kochá se čáruplnou nocí dosud, naslouchá snivě zpěvu slavíků v lesíku Labském na květnatém břehu, perutí bujnou letí ve snu říš, a touhu mění v tajeplnou něhu. Korunou dívku věnčí luzné sny, slavík v ně rozkochaným zpěvem dýchá; blaženou Tamar rájem kouzleným do spánku rozkolebala noc tichá, čaruje v nitro nové obrazy, do útrob sype deštěm lesklé květy; a jak by byla nebem zatřásla, padají v dívčí ňadra hvězdic světy. V tom náhle z šera lesa vyšel muž, země jej porodila mžikem maně; 138 oblečen v hadry v rukou drží hůl, šedivý vous se kývá rozčechraně. Plíží se jako chmura zlověští, přikrad se blíže vidí spící děvu; o hůl jsa opřen hledí, poznává; metaje na ni z očí jiskry hněvu, šeptá si tiš divé prokletí, šedivý vous se se rtem pohybuje, na vážkách váží hněv i děsný čin, zámysl hrozný z myšlének svých snuje, a při tom s Tamar oka nespouští, pohledem každým blesky na ni kácí – pak ale máchnuv holí v povětří do tiché noci příšerou se ztrácí. Necítí děva žhavý jeho dech, nepálí ňadra plamen jeho zraků; z paprsků růžových noc přede sny, v říši s ní kouzla plujíc na oblaku. S oblaku náhle však ji smetl blesk, probudil opojenou duši její. – Vychází luna z boru zášeru, nebesa že se rudou září rdějí?.....rdějí?... Záplava rozprostřena nad lesem; zbuzená dívka ze země se zdvihá, 139 obrací rychlý krok svůj k domovu, v směsici divé vše se před ní mihá; přichází v prostor – volně vidí vše – zoufalý výkřik – letem dále pádí – otcovu dílnu divým plamenem požarné šlehy objaly jak hadi, vinou se vzhůru, lezou, skákají, rostou jak obři, stěny lámou, boří, z oken se derou, k střechám sahají, pojí se k jedinému z ohně moři. Slyšeť jen prask a břeven padání, ostatně vše jak na zakletém hradě: človíčka nikde, nikde lidský hlas, sotvy sám strážce plamenů znik zrádě. Lašťovky letem letí dívka tam, mihá se v bílém rouše nočním vzduchem; probuzen lid též rudým úžasem zmateným sebihá se k ohni ruchem, ve vzdálí hučí, křičí, vlní se, v práskot se ohně mísí jeho hlasy – Tamaře v běhu větrem létají černé jak havran rozpuštěné vlasy. Křovím se tajně Bořek plíží zpět, neviděn kmitnouti se dívku vidí. 140 „Zpívá vám červený můj kohoutek!“ – zlostně si šeptá, krok svůj k temnu řidí, přichází k staré lípě košaté, zdvihá se v její větve silou svalů, od snětu k snětu leze k vrcholku, a tam skryt hledí k ohni do přívalu, divokou radosť metá ze zraku, v útrobách vše mu koluje a víří, z útulku svého pouští z oka šíp, k plamenům zkázy ostřím jeho míří. Ha! co teď vidí? – V patře posledním obklíčen ohněm vrah jest ve vězení: u okna stoje vzpíná ramena, živlové pod ním zuří rozkácení, kolem pak něho šlehy plamenné jazyky plazí, sičí jak hadi, kotouče dýmu z úst svých vypouští, svijí se, kroutí, vinou, zhoubou řádí, a nad ním břevna, stropy padají, smrť naň již lávou dýchá, zkázu nese – plamenů vězeň křičí o pomoc, rukama lomí, rudou bradou třese, tu z okna kloní se a volá v dol, tu žárem zahnán potácí se zpátky; 141 není však, kdo by živlům vychvátil za všechny jeho poklady a statky. „Žena má tak se před ním svíjela, připadly na ni smrti hrůzy tmavé, když kop ji nohou z dvora vyháněl, bičem ťal Pavlu, dítě ještě hravé!“ – hučí si Bořek ve svém úkrytu, vrahovy smrti čeká jak své spásy; zrakoma lučí v dýmu kotouče, zdvihaje vzhůru dlouhé temné řásy. Rukama lomí Tamar k plamenům, za milosť, slitování boha prosí, ramena obnažená vzhůru pne, krůpěje slzí žhavou půdu rosí, se hlavy rve si krásný černý vlas, před lidmi na kolena kvílíc kleká, otci by z hrůzy žáru pomohli, zakliná, pláče, semo tamo těká, zmítá se holubicí raněnou, slibuje zlato, s těla šperky trhá, s labutí šíje perly odvijí, mezi lid lesklou rukou darem vrhá, zoufalé křiky k otci vysylá, bolestným zrakem hledí k němu vzhůru – 142 není však, kdo by živlům vychvátil, za zlato kdo by zahnal smrti chmuru. „Pro spásu duší, řebřík dejte sem, já půjdu sama, bych jej vyprostila“ – volá, však z lidu slyší mutný huk: „Tu více nepomůže lidská síla!“ V tom náhlý prask a třesk a kouře sloup – poslední výkřik – střecha v dol se valí – stěny se kácí, řítí ve propasť – v černého dýmu závoj smrť jej halí. Není ho více – Bořkem zatřáslo, vnitrnou bouří zachvěly se oudy, v ňadrech mu zahřmělo i šeptá si: „Tak na něm dokonány boží soudy!“ Na zemi Tamar klesla v úpění, děsným jí lůžkem tvrdá půda žhavá; tváře jí osvětluje rudá zář, a nad ní zuří živlu vášeň dravá. Vzmahá se vichor, duje v plameny, černého dýmu sloupy vine změtem, z černého lůna jiskry řítí se, kmitavým naplňují prostor letem, padají v nivy, luhy zelené, 143 mihají dál se ke vsi, vzduch je nese, klesají unavené na střechy – hrůzou a bázní celá ves se třese. Kavanův dvorec, nejblíž továrny, polit je září rudou od požáru; valí s letných jisker na něj tem, jakoby nebe chrlilo dešť zmaru. Netuší někde nebezpečí své milý choť Pavlin, hospodář tejď mladý; vyjelť byl s celou četnou čeledí v daleký trh dnes s bohatými stády. Napíná Bořek zraky, vidí vše: na střeše po řebříku Kavan starý chodí a brání krbu rodného, tlumit a dusit spěchá jisker žáry; mladice žena stojíc v hřebenu jediná zbyla ze všech pomocníků; utekliť všichni po svých domovech, dědina plna zoufalého křiku. „Nepřítel byl, však byl i soused můj, nedej mu pane zhynouť mojí vinu“ – Bořek tak dí a pádí na pomoc, krůpěje potu s čela se mu řinou, 144 modlitby šeptá za nepřítele, šedivý, dlouhý vous se v běhu kmitá, rukama mává, spěchá klopotem, a v jeho bledou tvář je bázeň vryta, any se jiskry nad ním zmítají, oharky letí s větrem kolem hlavy; černým naň deštěm popel sype se, vzduchem se řine žhavý ručej lávy. Ničeho nedbá, brodí ku předu – ale již střecha Kavanova chytá, kotoučky černé dýmu vstávají, za nimi supá zážehů saň litá. Na vrchu brání jiskrám mladice, Kavan jí nosí vodu, ona hasí; než se však vrací od studnice zpět, slyší již její úpěnlivé hlasy. U nohou jí se kolem oheň vzňal, sloupové kouře kroutí se a rojí; oblitá rudou září požáru zoufale žena na vrcholku stojí. Šatem jí chvěje vichr, duje v dým, smrť před ní na každičkém visí kroku, nad ní se myká chumáč jiskrný, a vedle žeh se množí v letném skoku. Obětní žertvou kouř ji objal již, vyvstává z něho temeno jen hlavy, 145 a z hávu šedivého oblaku dere se ženy výkřik pronikavý. V plamenech Bořek dcéru poznává, rykotem rydá poraněných turů, nejde, leč letí, odhazuje plášť, a již se hnáť chce po řebříku vzhůru. V tom ale Pavly výkřik poslední břitké mu dýky bodem ňadra raní: „Otče můj, otče, k pohřbu přicházíš – o bože, bože znej své slitování.“ – A již se kácí v rudé zážehy, tělo se prostřed ohně valí dolů. Plamenné chyt je Bořek v náruč svou, šat jeho vzňal se též a hoří spolu; přiskočil Kavan; chladné vody proud udusil smrtonosné žáry mžikem, a Pavla otevřevši oči své vzlýká a volá v bolu převelikém: „Synáček můj tam dole v světnici... spaste... ach spaste ubohé mé robě!“... Mrtvolu již jen v rukou Bořek má, dcéři je jeho náruč rakví v hrobě. Návalem rozpoltila se mu hruď, v útrobách jeho pukla skála třeskem, 146 protrhla se a zaduněla v něm, rozsedla zachvácena božím bleskem; ze skály vyprýštil se ručej slz – ale pláč nevytrhne smrti duši, marny tu slzy, marné kvílení, okovy skonu žalost nerozruší....nerozruší... Drkoce bolem tělo starcovo; mrtvolu skládá do zelené trávy, a nabyv opět rychle paměti, vrhá se pro robátko v požár žhavý, v plamenech, kouři hledá nemluvně, hořící trámy se všech stran se kácí, probíhá letem žhavé prostory, z ohně a dýmu s robátkem se vrací. Vychvátiv spící klade opodál, nazpět jde zachovat mu trosky statku: vypouští brav i skot i spřežení, pomahá Kavanovi v divém zmatku, a vedle sebe oba spěchají, břemena vynášejí z ohně spolem, ale z nich žádný slova nemluví, zamknuta hruď i duše jedním bolem. Pozdvihá Bořek zakalený zrak, ana tu hrůza nová, nové hoře: dědiny polovina v plamenech, 147 a celý prostor rozžehnuté moře. Nebe naň blesky metá v hněvu svém, zničena síla ňader sterou mukou; co dosud v světě ještě miloval, povalil v trosky vlastní vinou, vlastní rukou. I jeho nitro hoří plamenem, myšlénky též, ba sama pod ním půda; kolem i v něm jest požár dusivý, a v hrudi rozžehnuta záře rudá. Pal děsný cítí – chce i promluviť, ramena v zoufalosti vzhůru zdvihá, na místě slov však rydá v záchvatech, kolem vše s ním se točí, s ním se mihá, do útrob blesk se kácí klikatý, myšlének vlastních jemu ránu nesa – prve, než zachytiť jej Kavan moh, starý ten jasan mrtev na zem klesá. Padl – a zaduněla pod ním zem, tak jako duní pod obrovským stromem, jenž v stráni marně bouři vzdorovav, kácí se rozražený nebes hromem. 148 OBSAH:
Varoňstr. 7 Bořekstr. 89
E: pk; 2002 [149]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard; Dattel, Ferdinand; Mareš, Alois
(V komisi knihkupectví dra. Ed. Grégra a Dattla v Praze.)

Místo: Praha; Roudnice nad Labem

Vydání: [1.]

Počet stran: 149

Věnování: Kraušner, Miroslav
(Milému příteli Miroslavu Kraušnerovi, lékárníku ve Vysokém, věnuje spisovatel.)