ZPĚVY A HNĚVY.
Sonetty
od
Františka Sušila.
V BRNĚ, 1869.
Nákladem Matice Moravské.
[3]
Tiskem národní kněhtiskárny J. Šnaidra v Brně.
[4]
1.
Jaký titul! Zpěvy to a Hněvy!
Jaký titul! Zpěvy to a Hněvy!
Nemohlo-liž na zpěvech býť dost?
Nač k nim přidán nelaskavý host,
Jenž nám hněvy ještě v zpěvech jeví?
A ty zpěvy! Nikde nezříť děvy,
Slaví se v nich jenom holá cnost,
Bez vnad sloh a chod jich vabů prost,
Nikde nejdou Musy na návštěvy!
Vězte vědci! Vyšší moc mne vede,
Není Pind, jest Sion Mús mých sídlo,
Není práv jen, Pegazem jenž jede.
Zpěvy s hněvem jedno mají žídlo. –
Jest to hněv, jimž mrak se zakaboní,
Když nám s nebe požehnání roní.
[5]
2.
Pěj jen dále, pěj jen moje duše,
Pěj jen dále, pěj jen moje duše,
Z celé hloubi vroucné útroby,
Nedbej liché světa hanoby,
Že k těm zpěvům má se jenom hluše.
Vezmi lyru z doby za LibušeLibuše,
Svatých lahod zahuď způsoby,
Vynes všechněch perel zásoby,
Popolámej všechněch vrahů kuše.
Vítr věje hlasně svoje šumy,
Slavík pěje sladce svoje dumy,
Louka z jara vonnou ambrou dýmá.
Dbají-li, zda která duše vnímá?
Tak pěj duše pořád z celé hrudi,
Až se národ k lásce Páně zbudí.
6
3.
Kam jen stavím na své pouti nohunohu,
Kam jen stavím na své pouti nohunohu,
Vidí oko jenom pouhou suť;
Za nektar se skytá holá rmuťrmuť,
Místo růží čiré trní hlohů.
Zavzni hlase vševládného rohu,
Dávné otce z hrobů tmavých zbuď,
Neb vlej aspoň mně jich oheň v hruď,
Ať ho vložiť v celý národ mohu.
Ó slyš lide, otevř útrobu,
Přijmi od otcův tu zásobu
A v ní pro vlast blahodějně těž.
Tož mu bláhy vybuduješ věž;
Ta mu bude věčně na ostrahu,
Z ní on zbije haldy všechněch vrahů.
7
4.
Ach ten Řím! ten hruď mi v hloubi hlodá!
Ach ten Řím! ten hruď mi v hloubi hlodá!
Na svaté kříž lámou na báni,
Cháska hrany jižjiž sezvání
A již dýku v ňádra církvi vbodá.
Rozmohla se křivda jako voda,
Vlastní syn již otce vyhání,
A to nebe předc se nesklání,
Kdož tu pomoc pro vítězství podá?
Kdež jste světci! proč tak tvrdo spíte?
Neslyšíte křiky vraha líté?
Tisíce z vás dali za Řím krev.
Vstaňte v jev a vztyčte korouhev,
Chopte meč, jenž darován byl Petru,
A zlou chasu splašte do čtyr větrů.
8
5.
Jak ten národ bohat, velik, mocen,
Jak ten národ bohat, velik, mocen,
Jak náš mal jest, jak jest slab a chud,
Osud jeho jak jest pořád krut,
Jak sám celý ranami jest sbrocen!
Vrah náš jestiť dobře usjednocen,
A nás mámí nesvornosti blud,
A nám v kalich přimnožuje trud,
Hrad náš skocen a náśnáš život shrocen!
Takto kvílíš? znášli vznik a řády
Velikosti, bohatství a vlády?
Tak mní rozum, jenž dlí v dětských plénkách.
Bohat jest, kdož bohat na myšlénkách,
Velik jest, kdož nízké vášně tlumí,
Vladař jest, kdož duchem vládnouť umí.
9
6.
Šakhja-Muni – to ten rek jest statnýstatný,
Šakhja-Muni – to ten rek jest statnýstatný,
Jehož vedou,vedou proti Christu v boj,
Z hradeb jeho vysýlají rojroj,
S ním meč mlatný prý a věrozvratný.
Ó jen kliď se, sněme neobratný
A svůj zálusk přece upokoj,
Daremný jest veškeren váš stroj,
Meč váš matný a boj marnotratný.
Což plod platen, za zelena česán?
A což sloupsloup, jenž z roztroliny stesán?
Na vějice hlup jen pták se lapá.
Nedozralka prvním větrem kapá,
S vetchých píšťal křivé tóny hudou,
Smrť a život věčně různo budou.
10
7.
Zpívej žalmy, hudej zvuky Páně,
Zpívej žalmy, hudej zvuky Páně,
Bydlej v nich jak v ducha domovu,
Pluj k nim jako k spásy ostrovu,
Přes vše pláně, peřeje a sláně.
Totě rosa spadlá s nebe báně,báně
V lidské mluvy květnou osnovu,
Vtělená to pravda ve slovu,
To lék v ráně, to klíč k nebes bráněbráně.
Když je pěješ, letí nebes tlumy,
A je slyšíc tonou v sladké dumy,
Když je pěješ, pějí s tebou hvězdy.
Ó pěj vroucně věčný zpěv ten vezdy,
Zhynou písně, jež tresť věstců hude,
Hlahol žalmů v nebi zníti bude.
11
8.
Málo jest vás, milí světci Boží,
Málo jest vás, milí světci Boží,
Co jste vyšli z našich úporů,
Ó kdož dá nám zdatnou podporu,
Kdož nám pomůž vyklestiť zlé hloží?
Cháska zlá jest napořáde hoží*),
Po celého rodu prostoru
Dává pláti svému praporu,
A svou zlobu neustále množí.
Proste světci, by Bůh poslal vás
Položit jich zlobě tvrdou hráz,
S milostmi se spusťte s nebe k nám!
Než radš proste, by Pán sstoupil sám,
Aby pošel vešken v zemi kletec,
A se zrodil v každém dítku světec.
———
*) ruské slovo godný, gožij = dovedný.dovedný
12
9.
Pořád snášej příkrou zlobu sudby,
Pořád snášej příkrou zlobu sudby,
Snášej pořád její hněv a žluč,
V útrap skřipcech pořáde se muč,
Nejsou věčny ty zlé srdce trudby.
Došly druhdy Ulyssovy bludby,
Vezme Bůh tě opět na náruč,
Znova vzroste vymýtěná kluč,
Skřipot sudby změní se v slast hudby.
Takou těchou těší nebe duši,
Když ji strojístrozí svízelové kruší!
Překrásná to bláhy lidská perla!
Leč plá jeśtěještě krásnější nám berla,
Že Pán sám dal v propast bolů sebe,
To v hruď bídě celé nese nebe.
13
10.
Velké muže – kdež pak vy je máte?
Velké muže – kdež pak vy je máte?
Takto lají v hrdém postupu
Nepřátelé v naši potupu
Každodenně na tisícekráte.
Muži vaši – hejno větrem sváté,
Nezřím palac, zřím jen chalupu,
Za klekt orlů zní křik od supů,
Se sketami na hrdiny hráte.
Slyš to lide, k srdci řeč tu veď,
Počni jednať, buduj k nebi zeď,
Kopej měď a palác vystav z chýže.
Zmeškali jsme, nepřítel vstal spíše,
Nyní sto let žijme za hodinu,
Ve mžik shrňme léta slavných činů.
14
11.
Jsili kněz ty? aj ten národ hřeší,
Jsili kněz ty? aj ten národ hřeší,
A ty dáváš se jen na požitbu,
Po rozkošech chodě na honitbu,
Bohu sloužiť málo tebe těší.
Proč tvá hruď se na lahody věší?
Dlouho-li chceš modlám vzdávať litbu?
Nevydáš-li se již na modlitbu?
Ohně svaté se ti nerozkřeší?
Kněže Páně! Jak Bůh poctil tebe!
Dal ti klíče blaženého nebe,
Dává denně samého ti Sebe!
Máliž více? O buď roven Jobu,
Když lid křepčí, vejdi v tajnou kobu,
Boha pros, by prominul jim zlobu.
15
12.
Věda nyní – starodávný Títán,
Věda nyní – starodávný Títán,
Jenžto v hrdém pýchy záchvatu
Pro světlo šel v nebes komnatu,
Jehož zdroj byl samým bohům skýtán.
Sešed na zem s radostí byl vítán,
Avšak ve zlém sudby obratu
V žeru káně snášel odplatu,
A bič na něj strohých muk byl splítán.
Kdož jsi vědec, oheň s nebe snímej,
Vznět mu třímej a naň mocně dýmej,
Cti však řád, jenž Bohem ustanoven.
Bývej raděj Heraklovi roven,
Tu zlou káni prostřel v samém středu,
A smiř s Bohem vzdorovitou vědu.
16
13.
Jsme my předce při všech vědách bědci;
Jsme my předce při všech vědách bědci;
Vždy předc hruď nám po lahodách touží,
Tělo chtíčům nerozsudně slouží,
Duch je v poutech a náš rozum v kleci.
Srdce vzhárá v hříšných vášní peci,
Zle se souží, v marných citech plouží,
A ta mysl – v bludech divných krouží,
A znáť pravdu brání všechny věci.
Poradím, jak pravdu poznať rázně,
Chtíče těla, srdce svého strázně,
Zraky mysli dejte pod prut kázně.
Kázní půda ducha zaleželá
Pro pravdy se símě sličně vzdělá,
By až na dno vnikla její střela.
17
14.
Připadává druhdy smutná chvíle,
Připadává druhdy smutná chvíle,
V nížto mysl celá vrávorá,
An jí všechna mizne podpora,
A duch nyje v hořkých dumách kvíle.
Za krev proudí hoře v každé žíle,
Pocit bláhy v duši okorá,
Budoucno pak věčná závora
Zamyká nám v nepřemožné síle.
Což tu činiť? Odkud dostať vesla,
By hruď zlým se šťastně mořem nesla,
A si vedla jako věčná skála?
Tu chval Boha. Vyšlá z úst tvých chvála
Zbaví tebe neblahé té můry,
A tvé zkvetou věčným blahem zvůry.
18
15.
Což jest osud? Náhoda to slepá,
Což jest osud? Náhoda to slepá,
Jenž se dala v slepém zlověku
Za slepého vůdce člověku,
A jím vládla jak saň přesveřepá.
Sešla s hůry dcera Boží lepá,
Vzala lidi v milou opěku.
Tu zdín konec sudby povztěku,
A v ráj vzešla poustka holostepá.
Lide Páně! Zapěj Bohu chválu,
Že On sám, král věčný všechněch králů,
Dal ti poznať míru svého řádu.
Věčná Láska vede světa vládu!
Tož ač zuří bouře sudby lítě,
Odevzdej se Bohu jako dítě.
19
16.
Přes života toho bouřné moře
Přes života toho bouřné moře
V ustavičných lítých chomolech,
Na pouhých jen pravdy klamolech,
Putovali lidé plni hoře.
Nesvítila nižadná jim zoře;
Kde loď ploula po svých úkolech,
Houdla žalost v trudných hlaholech,
A vál vichor krutě v plné vzdoře.
Nám však lepší dostalo se sudby,
Sešel lodník, koráb ustavil,
Ku plavení maják upravil.
Otaveni zvuky božské hudby
Plavíme se prostřed litýchlítých davů
V nové světy šťastně do přístavu.
20
17.
Proč chceš pořád na svůj život rydať,
Proč chceš pořád na svůj život rydať,
Že tě trápí v temné šatlavě
Zlostný osud ke své zábavě,
A tě nechce na svobodu vydať?
Zdali hodláš tím svým rydem přidať
S loket jeden ke své postavě?
Sčerná-li vlas šedý na hlavě,
Když naň budeš zlořečení kydať?
Není život smutnou temnicí,
Aby člověk ve zdích jejích truchlel,
A tam bídně v beznaději stuchlel.
Cvičištěm jest nebes dědici;
V čilejší kdo harcuje tu láscelásce,
K bytelnější dostane se částce.
21
18.
Vlasti naše! Čím ty hodláš slynouť
Vlasti naše! Čím ty hodláš slynouť
V řadě toli slavných národů?
Předešli tě všickni v pochodu,
Chcešli sama v malátnosti hynouť?
Viz jen zevšad osudy ti kynouť,
By se’s dala do ctných závodů,
A zlou odvrátila nehodu,
Do níž vrah tě usiluje všinouť.
Ó již přestaň v poživách se pásti,
Uč se berlou čiré vědy vlásti,
Uč se umou oživovať rudu.
Nestačí jen orať rodnou hrudu;
Před světem-li hodláš zniknouť studu,
Světodějných podjímej se trudů.
22
19.
Málo předce má vlast naše synů,
Málo předce má vlast naše synů,
Jenž by na svá mocná ramena
Vzavše těžká její břemena,
Sňali její mnoholičnou vinu.
Statných nikdo není pilen činů,
Kde dřív láska plála plamenná,
Tam teď vlastenectví znamená,
Slovanskou píť hojně medovinu.
Čehož medle takto dovedeme?
Zůstaneme věčně na vetechu,
A vždy budem vrahu ku posměchu.
V čin se dejme! Zapřem chtíče chlemé.
Každý z nás buď nad pochoťmi rekem,
A tak vítěz nad vrahovým vztěkem.
23
20.
V tobě vidím obraz pravé Češky,
V tobě vidím obraz pravé Češky,
Sličná dcero mého národa,
Ana láska tebe pobodá,
Obrat sobě úkol často těžký.
Zasluž sobě jmeno pravé kněžky,
Pěstuj umu, jížto zloplodá
Opovrhla dlouho nehoda,
Ať dál nejsme vrahům na posměšky.
Vnikej v cizé city, mysli, vášně,
Ale se v nich nikde neztracuj,
K rájům svým se vždy zas navracuj.
Sil svých nemař na zdař prostopášně,
Denně pálej Muzám oběť vonnou,
Vždy ať s láskou k snahám tvojim klonou.
24
21.
Ostaňte již s hudbou svojí planou,
Ostaňte již s hudbou svojí planou,
Písně moje, toho pochodu
Krajinami svého národu;
Potkáváte se předc jenom s hanou.
Nebes manou křídla vaše kanou,
Svět ten ale pro svou lahodu
Hledá jenom pletskýchpleťských výplodů,
Vyšším pravdám ucházeje stranou.
Avšak zněte v toho světa hluku,
Zněte hudbou trudokojných hlasů
Nedbajíce na zlou světskou chasu.
Přijdou doby jinorodých časů,
Uši, mysl, srdce pozdních vnuků
Ve vašem se kochať budebudou zvuku.
25
22.
Básník – král to přeblažené říše,
Básník – král to přeblažené říše,
Celý svět jde jemu v poklonu,
A on dává mu svod zákonů,
A mu znaky blahovůle píše.
Noc mu na den mění nebes výše,
Sad mu zkvítá z pustých záhonů,
Přišlost před ním snímá oponu,
Zašlost z blahot připíjí mu číše.
Kde schne lupen, tam mu vzrůstá pupen,
Křivdám světa bývá nepřístupen,
Zaklíná všech čarodějů zlobu.
Pošlé slasti volá prutem z hrobu,
A kdy venku vítr duje zimný,
Jemu anjel vnuká nové hymny.
26
23.
Kdož jsi pěvec, ó buď čistý křemen;
Kdož jsi pěvec, ó buď čistý křemen;
Když tě nebe blaze okřeše,
Vydej jiskry duši k útěše,
A vznět skytej k spalbě pyšných slemen.
Myslí nebes dotýkej se temen,
Zhrdej chodiť v podlé peleše,
Ráje stvořuj z chudé veteše,
Setbu metej nadhvězdových semen.
Velekněz buď pravdy, ctnosti, krásy,
Bůh ti heslo, znak buď prapor spásy,
Z hloubi duše perly vyhlubuj.
Pravdu s krásou vlídně zasnubuj,
Na stříbře plod zlatý skytej světu,
A hruď lidskou k svému utuž letu.
27
24.
Žíří vrchol na posvátném Nebu;
Žíří vrchol na posvátném Nebu;
Na pažitném v dole úporu
Rozhostil se národ v táboru,
A zří zdiven na tu na velebu.
Věstče – vůdce! Vzhůru vstup z těch žlebů,
Přijde Pán a v sladkém hovoru
Pojme tebe do svých do dvorů,
Slož pleť! Pán jde k tvému ku pohřebu.
Vstoupá Mojžíš. Jeho vlas je v květu,
Obzírá kraj u výtržném vzletu,
Až zrak náhle utkvěl na Golgotě.
A aj vzplanul slunkem o krokotě,
Světlo Boží olívá mu tváře;
Není-liž to s kříže Páně záře?
28
25.
Dávno jsme již, mládí mého druhu,
Dávno jsme již, mládí mého druhu,
ZapoměliZapomněli svého pohledu;
Vítr sladkou naši besedu
Zavál dávno do nevlídných luhů.
Kdo zas vzklene dávnou přízně duhu?
Kdo zas vzkřísí oheň z podledu?
Kdo zas v růži změní lebedu?
Kdo tok lásky vzvede v zašlou struhu?
Půl sta let již uplynulo skoro,
Co nás různo dala ruka Páně;
V líhách lásky vzrostlo mechu sporo.
Padlo slunko za mhlokryté stráně,
Nach-liž zoře již si dráhu klestí,
Jenž vzchod nový lásce blahověstí?
29
26.
Mužně dej se na to svaté pole,
Mužně dej se na to svaté pole,
Jež ti osud v úkol uložil;
Byť tě tyran zcela ubožil,
Svou se silou vybuď od nevole.
Bůh dal tebe na tom na úkole,
By svět tebou hojně ostožil;
Tož ti z mládí milost rozmnožil,
A tě cvičil v moudrosti své škole.
Když se ozve na bojišti buben,
Myšlenkou jen jednou vojín dýchá,
Aby vrah byl zhola v boji zhuben.
Tak nechť duch tvůj skal se neostýchá,
Zmuž se statně v boji nelítostném,
Nesnáz buď jen k vítězství ti ostnem.
30
27.
Lidstvo tuto na dvém různých lodí
Lidstvo tuto na dvém různých lodí
Vede plavbu mořem života;
S lodí jednou vánek šepotá,
A ji hravě po lahodách vodí.
S lodi druhou plavba tížej chodí,
V bouři tuhé pracně klopotá,
Často zdá se, že se stroskotá,
Ana sotně vodami se brodí.
Leč hleďhleď, jaký dál je osud stíhá!
Pracná v přístav, hravá v propasť vbíhá,
A v tom vzor viz, jak kdys osud splácí.
Cnost má práci, hřích se v slastech ztrácí,
Leč slast zajde, dojde honba práva,
Zajde práce, pozůstane sláva.
31
28.
Pravá zbožnost – páseň přepodivná,
Pravá zbožnost – páseň přepodivná,
Jenžto pojí zemi s nebesy;
Ráj to duše, jehož neděsí
V míru svatém bouře neodhlivná.
S nebes mana je to věkoživná,
Boží vůz to s bláhy kolesy,
Duha v pouti zlými útesy,
Nejdražší to lásky Boží hřivna.
V zdraví rozkoš, lék jest v nemoci,
Stín jest v parnu, světlo za noci,
Anjel strážce s holí vítězovou.
V smrti dává růžťku lilijovou,
Do tajemství Božích směle patří,
Stéblo s horou a prach s Bohem bratří.
32
29.
Božský úkol vychování dítek;
Božský úkol vychování dítek;
Kdo to břímě béře na svou plec,
Z duší mladých všechnu zlobu svlec,
By se sličně rozvil duše svítek.
Poslouchati uč je bez namítek,
Nezavírej však jich duše v klec,
Ukaž, že jsi pravý umělec,
Ráj v nich vyveď plný božských kvítek.
Veď si moudře, ale veď si rázně,
Čarovné tu užij hole – kázně;
Kdož jí zhrdázhrdá, mění se mu v hada.
Kdož jí vládne, jak chce Boží rada,
Ten ji uzří jak kdys Aron kvésti
A plod sladký k spáse duší nésti.
33
30.
Právem se lid od přírody učí,
Právem se lid od přírody učí,
Moudrosti to božská mistryně,
Jenž co mátě v světa cizině
Ducha béře k chovu do náručí.
Ve přírodě moudrosti strom pučí,
V ní se leskne pravdy svatyně,
Proudy bláhy jako v bystřině
Od ní k lidstvu tokem valným hlučí.
Takto svět ten převeškeren hlásá.
Leč zda celým z toho právem jásá?
Příroda stín Božího jest roucha.
Z oděvuliž plyne lidstvu spása?
Moudrý člověk na řeč Boží slouchá,
Tou se jenom kojí duše toucha.
34
31.
Ze svízelů druhdy u pohanů
Ze svízelů druhdy u pohanů
Za nejhorší měli chudobu,
Mocný puch to jim byl od hrobů,
Tyran s bičem z Hekatina stanu.
Přišel Pán a nevolnici pannu
V sličné kněžny odíl podobu,
Za věno jí nebes zásobu
A v klín dal jí sladkou z ráje manu.
Div se chopil lidstva pro tu krásu,
S jakovou se ukázala světu
Tvoříc po něm ráje blahých květů.
Odtad seje pořád světem spásu,
A kdo jat byl kouzlem její moci,
Nebe z pekla, den mu tvoří z noci.
35
32.
Znáš ten národ? V tichém bydlel luhu,
Znáš ten národ? V tichém bydlel luhu,
Z dvojí strany nepohostinnánepohostinná,
Zádumčivá, smutná pustina
Spor s ním vedla o úrodnou pruhu.
V bolův stálém rozkochal se kruhu,
Domovem mu byla hrobina,
Náhrobek mu sláva jediná,
Za znak nosil zármutku vždy stuhu.
Jeho kraj se ročně stával rovem,
Každý zpěv mu stonul v plačnou dumu,
K smrti jen si snoubil sličnou umu.
Teď spě baží po životu novém,
Vyhlídá a ptá se pořád tlumu,
Brzo-li ho Pán zas vzkřísí z rumů.
36
33.
Tíží hruď mou povinění mnohá;
Tíží hruď mou povinění mnohá;
Proto vzdychám v hlasném nářeku,
Pro toli že mého nevděku
Sešle na mne Pán snad muka strohá!
Kam se dá tu pro útulek noha?
Ku kterému v schránu člověku
V nesnází své šťastně uteku?
Bych vzal křídla, neujdu předc Boha.
Všudy Bůh jest, v něm se všeci hýbem,
Pořád on nás chová ve své moci,
Potříť nás můž každou chvíli tříbem.
Hvězda však mi svítí předc v té noci,
Jenž mi chyště bláhy temeniště,
Vzíť k samému k Němu útočiště.
37
34.
Ober sobě druhdy závěť tichou
Ober sobě druhdy závěť tichou
K oddechnutí od zlých vichorů,
A tam přičiň sobě závoru,
Před radou bys jist byl světa lichou.
Takto vládna mocně nad ulichou,
S marným světem buda v odporu,
Z posvátného s Bohem hovoru
Pro duše važ sílu živodychou.
Violka-liž, růže, lílije
O soukromém tichu nežije?
Na horách-liž nevrou hromův hněvy?
V tichu nočním nebe divy jeví.
V hluku lidé pro nebe jsou hluši,
O samotě Pán jen mluví k duši.
38
35.
Zabloudilo lidstvo na pustinu,
Zabloudilo lidstvo na pustinu,
Plahočí se po ní bez víry,
A se dává na zlé na hýry
Z viny v hlubší upadajíc vinu.
Anjel jde, chce vésť je k Hospodinu,
Tu se vzdor jich zvedá ze škýry,
Hřezne dál, ač vráží na štíry,
Chce míť slávu samostatných činů.
Leč kdy růže na krách ledu skvetla?
Zda zrá žito bez slunečna světla?
Bez vzduchu-liž lípa vyrostá?
Bez víry – všeť marná pakosta.
Víra jen jest pravým slunkem duchů,
Víra cnostem skýtá hojnost vzduchu.
39
36.
Šlechtic jest, kdož mužně lidem slouží,
Šlechtic jest, kdož mužně lidem slouží,
Jenžto marně v skvostech neklímá,
Leč se s láskou chudých ujímá,
A tam spěchá, kde se blížní souží.
On jak rytíř bez bázně se hrouží
TamTam, kde peklo hrůzou zahřímá,
Mysl jeho jest vždy upřímá,
Umříť za lid – to čestčest, po níž touží.
To jest šlechtic, vyšší všeho rydu,
To jest pravý květný výstřel lidu,
Meče jeho nepoznala rez.
Šlechtic taký – každý pravý kněz,
Jeho duše k lidem láskou hoří,
On se Bohu službou lidstva koří.
40
37.
Toť kněz Páně! Jak mu svatá říza
Toť kněz Páně! Jak mu svatá říza
Dolů splývá v sličném půvabu!
Božského to socha vydlabu,
Jíž se netkla žírná světa hlíza.
Kam on kročí, vášeň s trůnu slízá,
Kam zří, klesá zloba v ochabu,
Kde dlí, všady dušem v ostrabu
Proudně teče věčné spásy míza.
Duha míru se mu v duši skví,
Ňádro jeho – sluje ozvěnová,
Z nížto sláva Boží věčně zní!
Vnitro lásku jak tůň perlu chová,
Kdež se baví, všady ráje staví,
Boží duch v něm věčné divy slaví.
41
38.
Blahá dobo, vánoční ty čase!
Blahá dobo, vánoční ty čase!
Vítej mně, o ráji blažený,
Záře spásy prostá proměny
Nad tebou se klene v zlatém jase.
Mysle na tě, plynu v sladkém žase,
Nalézám ráj dětství ztracený;
Nadnebeské hudba uměny
V rozkošném zní k duši moji hlase.
Nový svět se v ňádrách mojich budí,
Nebes slast se prolévá mou hrudí,
Rozkoš ve mně bleskem zory žíří.
O dej Pane! jak Ty’s věkem vzrostal,
Ať se ráj ten vezdy ve mně šíří,
Leč dej vícvíc, bych v milosti Tvé ostal.
42
39.
Když tak chodím o písně svou vlastí,
Když tak chodím o písně svou vlastí,
Lazaru se zdám býť podoben,
Svízelům jsa tisíc podroben,
Jenž se na mne jako vrazi drastí.
Ty-liž jsou, jichž nadál jsem se, slasti?
Již-li ráj můj zhola pohroben?
Mám-li hořem jen býť zásoben?
Do toboly proč jen klásť mám strasti?
Jako žebrák tluku na vše vrata,
Volám pro svůj národ o almužnu:
Mějte mysl, mějte vůli služnu!
Nechci perel, nechci stříbra, zlata,
Rád vše ztratím, rád svou krví splatím,
Když jen vlast tím věnem obohatím.
43
40.
Římský jazyk – vtělená to žula,
Římský jazyk – vtělená to žula,
Ustálený, mohútný to hrom,
Majestátný chrabrosti to dom,
Bystřina to z bradel vyplynulávyplynulá.
Obelisk to, jejž dlaň vládná snula,
Dub to vzrostlý každou větví v strom,
Ze skal vyšlý orel kostilom,
Meč, jejž sudba v blesků výhni skula.
Vytrysklý to z ohně ducha pramen,
Leč mu církev přitlumila plamen;
Křestem církve skrotla jeho síla.
Vestalky jej toga přiodíla.
Tudy sponu vnímáš v něm všech tonů
Od vnad lyry do veleby zvonů.
44
41.
Stoiky zde hlasně slaví trouba,
Stoiky zde hlasně slaví trouba,
Zdobí je všech cností zásobou,
Cnost prý jen jim byla ozdobou,
Vášní zlých prý netkla se jich zhouba.
Jsou prý lidské společnosti chlouba,
Vítězové pletskoupleťskou nad mdlobou,
Bohové jsou s lidskou podobou,
A jak dál duch ještě o nich hloubá.
Měli ovšem mohútného ducha,
Avšak blaha nedostihli rouna,
Aniž našli prsten Šalomouna.
Pust sad jejich, niva byla sucha,
Duše zimna, hruď jich k lásce hlucha,
Cnost jich marna, berla jejich krucha.
45
42.
VíšVíš, co výrok věčné pravdy praví?
VíšVíš, co výrok věčné pravdy praví?
Ňádro lidské jestiť Boží chrám,
Jejžto sobě Svrchovaný sám
Ku své slávě, k lidské spáse staví.
Tam On svátek milosti své slaví,
Kdež se výhost dává světa hrám;
Leč kde vládne neposvátný krám,
Tu hruď Pán své lásky darů zbaví.
Bez obětě však jest chrám jen půle;
Oběť sobě co půl nutnou pojí.
Jakou tedy tvůj duch oběť strojí?
Dej jak Abel Bohu oběť vůle:
Jen dar srdce mil jest nebes králi,
Oběť tu jen oheň s nebe spálí.
46
43.
Spadlo na nás ubohé jen pole,
Spadlo na nás ubohé jen pole,
Na stráni to leží studené,
Plné zlotřilého kamene
Setého jak naschvál po okole.
Kdo má skalí vzdělávať to holé,
Kdo má zdvihať pro ně ramene?
Škoda práce, škoda semene,
Vše se v dole spláchne brzo v zmole.
Leč předc půdy střezme, palme hloží,
Trolme kámen, plejme buřeň škodnou,
Hajme plotem, vozme hlínu plodnou.
Ostatně se dejme v milost Boží;
Nebem se nám tento úkol dostal,
Dá Bůh vláhu, by plod sladký vzrostal.
47
44.
Byly časy, když jsem duši topil
Byly časy, když jsem duši topil
Do kvetoucích krásy tvojí vnad,
Veškeren bych všeho světa sklad
Byl ti tenkrát za podnoží skopil.
Když jsem zhléd tě, hned se duch můj vzchopil,
Za tebou šel mocným kouzlem jat,
Kdes ty byla, zdálozdálo, rajský sad
Že se na zem s nebes říše sklopil.
Přála’s jiným; a tu bourné hoře
Valilo se na mne jako moře,
Žárlivost mne brala v dravá pruhla.
Odtad v hrudi láska ta mi stuhla,
A co kámen sloužila mi k slohu,
Aby pevněj stál chrám lásky k Bohu.
48
45.
Sebral jsem vám velekrásné písně,
Sebral jsem vám velekrásné písně,
Moravského kvítka úporu,
Sveřepá moc zlého víchoru
Již již chtěla odváti je přísně.
Královských jsou rouch však jen to třísně,
Slabý ohlas božských hovorů,
Trosky jsou to zlatých mramorů,
Palác zasuly ach časů plísně.
Leč i tuto kastalský vře pramen,
V tonech jejich plaje vděků plamen,
V slovech dýchá ambrosijská vůně.
Věstče, hudče! Potop se v jich lůně,
Pak slast vůně, ohňů zář, vděk toků
Porozlívej krajem v každém kroku.
49
46.
Jeseň přišla, ba již přišla zima,
Jeseň přišla, ba již přišla zima,
Jenžto v smutnou skonu zástavu –
Šediny ti sype na hlavu,
A ti v ducha mlhumhlu a stříže dýmá.
Všechna radost v duši k smrti klímá,
Zloba času růžnou záplavu
Změnila ti v mračnou blíkavu,
Z nížto strast a žalost na tě hřímá.
Jak se vybyť z klepet hladoleta,
Který duši bez milosti hnětá?
Miluj Krista! Budeš prost těch břemen.
Jako jiskry v sobě chová křemen,
Budeš ráj nésť v sobě s hrudí plesnou,
Jenž ti skvitne nevadnoucí vesnou.
50
47.
Všickni, synu úmyslové tvoji
Všickni, synu úmyslové tvoji
Naměřeny buďte k nebesům,
Křídla zavěs k žití kolesům,
A spěj k BohuBohu, všeho dobra zdroji.
Pouť tvá zlými obklíčená voji
Nejednou se vine k útesům.
Předc jdi z příma k věčným okresům,
Voje, skály zmáhej v statném boji.
Překonaje úklady všech vrahů
Ocitneš se na dvou světů prahu,
A zvon dějin zahlaholí na tě.
Klekni v chvatě a veď sobě svatě,
Vzdej se Bohu, umři smrtí reka,
Bláha věčná v nebesích tě čeká,čeká.
51
48.
Což jest divna prostraň hvězdolemá!
Což jest divna prostraň hvězdolemá!
Bez konce se leskne její sál,
A stře z dálek zas se v novou dál,
A těch dálek nikde konce nemá.
Podivením tone mysl chlemá,
An vždy dál ji šine světů vál,
V níc tu klesá člověk, světa král,
Duše žasem ztracuje se němá.
Ale víme větší divy praviť,
A sáh větší rozměrům těm staviť,
Proti nimž všech dálek minou sázky.
Znáš dál, hloub, šíř, výsost Boží lásky?
Láskou Boží měř svět v Christu zjevnou,
Tož míť pro svět míru budeš pevnou.
52
49.
Byl muž velký, leč byl roven sopce,
Byl muž velký, leč byl roven sopce,
Jenž týl mračný k nebi prostírá
A vnitř na čas oheň zavírá,
A když uzrá, lávou zhoubně chropce,chropce.
Což mi rek ten, když z nás dělá robce,
Když v něm vládne duše uvírá,
Když nám révu a žeň potírá,
A nám v zemi z rájů tvoří hrobce?
Ten, kdo v sobě sílu sopky cítí,
Potop ducha nejhloub na dno mořemoře,
Zlato, perly, drahokam tam stvoře.
A když poklad v krokot se mu vznítí,
Vynoř výspou sklad těch skvostných květů,
A v ráj proměnproměň pouště našich světů.
53
50.
Což mi platno, že mám sester toli?
Což mi platno, že mám sester toli?
Jakou ze všech čerpám oporu?
Zda ten počet divost vichorů,
Co dmou na mne, spíše uchlácholí?
To mi srdce ostrým mečem trolí,
Že jen jedna vládne v oboru,
Ostatek z nich strádá v úkoru
A tam v koutě suché kůrky žmolí.
Zda jim podá mocná sestra ruce,
Býť jim nedá vrahům za onuce?
Neblah, kdož ždá pomoc z ruky cizé.
Jinak psáno v Božích sudeb knize:
Každá sama sbírej svoji sílu,
Až Bůh sám v čas povolá ji k dílu.
54
51.
Bohověda jak v té klesla době!
Bohověda jak v té klesla době!
Jak se octla celá na vetechu!
Kdož dá těchu jí v tom smutném vzdechu,
Any služky smějí se té mdlobě!
Dvě z nich sunou v horší k ní se zlobě;
Jedna praví: Já ti sejmu střechu,
Druhá praví: A já ku posměchu
Servu zdola všechnu půdu tobě.
A což ona? Chvěje-li se v strachu?
Čili s pláčem hrob si stele v prachu?
Či se směje vrahyní těch hrozbám?
K pokorným, dí, nebe mojim prosbám
V samém vzduchu trůn mi věčný vzdělá,
A zem zas mně pokoří se celá.
55
52.
Neslyšte ho! Zatkněte si uši,
Neslyšte ho! Zatkněte si uši,
By vám zpíval roven anjelu,
A svět nový křísil z popelů,
Jest-li v obci svaté mravy ruší.
Kdo vám pěje: Oddej mi svou duši,
Ruku můžeš oddať manželu,
Ten zve na vás sanuť svízelů,
Jenž tu hryze a pak v peklo stuší.
Čist buď mrav! Cit lásky věčně kraluj,
Oheň s nebe v srdci plevel spaluj,
Na vzájemné přestávejte lásce!
Takto půjde s vámi anjel strážce,
Povede vás ku věčnému blahu,
Vašim dětem ráj dá ku posahu.
56
53.
Jak to všechno vědci oni vědí,
Jak to všechno vědci oni vědí,
Vědí dobu, znají minutu,
Kdy svět povstal k náhod ponutu,
Samé pravdě oni v klíně sedí.
Leč ta pravda kosmo na ně hledí,
Na zlou se jim mění na zrutu,
Oslepuje zrak jim v pokutu,
A jim strojí v pekle výpovědi.
Zmoudřete již! Uznejte svou křehkost,
Nedávejte rozum svůj tak v lehkost,
Kde jste byli, když svět ten se tvořil?
Čas, by pych váš se již upokořil;
Hvězdným písmem psáno na oblohu,
Že vše pravda spočívá jen v Bohu.
57
54.
Měla církev z prva hned tré vrahů.
Měla církev z prva hned tré vrahů.
Pohanů jí utláčela ruka,
Ta v krách na ni navalila muka
A jí vtiskla nevolnice smahu.
Druhý vrah, jenž dán jí ku posahu,
Byly zlost a šmejdy Žida – kluka;
A vrah třetí byla bludcův uka,
Jenž ji z vlastních vyháněla prahů.
Trojí vrah ten zas se na ni spiká,
Na ni hyká, s meči na ni vniká,
Mní ji zhubiť ústy pouze dmechna.
Církev zmohla v dětství pouta všechna,
Dá-li teď si od vás podtít žíly,
Když své celé došla mužské síly?
58
55.
Christus jenom člověčenstvu stačí,
Christus jenom člověčenstvu stačí,
Jemu svět dán v Božím odkaze,
V něm svět stihá k pravé oblaze,
V něm jen pout můž zniknout, co jej tlačí.
Proto se v něm člověčenstvo zračí
V nejčistější zcela povaze,
Lidstva děje zříš v něm v obraze,
Veškeren v něm lidstva směr se značí.
Divli tedy, že vše Christa jeví?
Že jdou ve všech krajích o něm zpěvy,
A svět celý v něm svou spásu hledá?
V něm se člověk k pravé byti zvedá,
V něm se vidí praidea lidstva,
V něm zdroj teče veškerého bytstva.
59
56.
Není ducha, vládne pouhá hmota,
Není ducha, vládne pouhá hmota,
Shluklá mocí z holých atomů
Neděkujíc původ nikomu;
Snem jest vina, snem jest všechna cnota.
Takto hlásá novomoudrá rota,
A tak volá na nás pohromu,
Jaká druhdy stihla Sodomu,
Když z ní anjel vysvobodil Lota.
Můž duch náš se proti pravdě spouzeť,
Zhoubné boje může na ni zbouzeť,
Aniž sebe z bytě obírá.
Kde však duch sám sebe zapírá,
Tu se kácí, kolem popotácí,
A se zhola v čirou pošeť ztrácí.
60
57.
Byl to Seraf ve člověcké pleti!
Byl to Seraf ve člověcké pleti!
Celou vlast svou na šíř poprocházel,
Drahokamy věčné pravdy házel,
Učil srdce nebes písně pěti.
Lid se sbíhal jako ku knížeti,
Se slávou jej všady doprovázel,
Světec však se v popel s pláčem sázel,
Všelásku zře chladem odpláceti.
Když v ty v časy duše moje zbloudí,
Bezděk slza se mi z očí proudí,
A zlý smutek zle se na mne kasá.
Ó tec slzo, v nevděku svět hasá,
Sedni duchu v popelu si k smutku:
Leč radš vůle pílej božských skutků.
61
58.
Proudy dva jdou sadem živobytu
Proudy dva jdou sadem živobytu
Zlahozujíc úrodné mu pláně.
Zahlídají se v nich vinic stráně,
Stromy stelou stín jim na záštitu.
Veleduch jim žehná od blankytu,
I jdou v spol jak anjelové Páně,
Plynou v skrytu chvíli v různém láně,
Leč se v schytu pojí na výskytu.
Kdož ty proudy? Uma to a věda.
Blah, kdo z té neb oné řeky váží,
Geniové jich ho mají v stráži.
BlažejšíBlažejší, kdož obou přízeň hledá.
Kdož si s umou vědu za choť snoubísnoubí,
Věčný ráj si sází v útrob hloubi.
62
59.
Kdož tvůj přítel pro poslední dobu?
Kdož tvůj přítel pro poslední dobu?
Rozkoš světa tebe ostane,
Sláva tvá se různo rozvane,
Bohatství se změní na chudobu.
Láska přátel provodí tě k hrobu,
A jí z očí snad pláč pokane;
Průvodčím se tvým však nestane,
A ti dá jen kvítí na ozdobu.
Jenom dobro, co jsi tuto konal,
Pomáhal-lis, když kdo v tísněch stonal,
To jen tebe za hrob sprovodí.
Leč ty víšvíš, co soudce zlahodí,
Povede tě ke všech blahot zdroji
A tě s Bohem na vše věky spojí.
63
60.
Dumky ruské – večerní to záře,
Dumky ruské – večerní to záře,
Jenž se klene kolem oblaků,
Když se nesou v tichém soumraku
K modlitbám se měníc na oltáře.
Nížina se koupá v sivé páře,
Výsosť ale trhá povlaku
A v nach sličný k vlády oznaku
Potopuje celých nebes tváře.
Jest to slavík sladkých rozbolů,
Eolína dumných hlaholů.
Miluj Čechu, blouznivý jich sen.
Leč jen tak se jemu dávej v plen,
By se duch tvůj kouzlem jejich zmájil,
A tvůj život vanotem jich zrájil.
64
61.
Od lidské se vzdálil od velebyveleby,
Od lidské se vzdálil od velebyveleby,
Kdo se k plesu má neb ku pláči,
Právě jak se nebe obláčí,
Ku přírodě chodě na pochleby.
Kdo v tom hodláš rovnati se nebi,
Nečiň, jak když v divém chomáči
Černá bouř se po něm roztáčí,
A blesk siká zlobně v zemské žleby.
Aniž bývej jako lehké mraky,
Jenžto škádlí patřitele zraky
Prázně nebes prosahujíc dláhu.
Ty zříť v sobě dávej nebes bláhu,
Podob nebe, když se směje z modra,
Ať jest z tebe každá duše bodra.
65
62.
Kdo zde žije, neustále píše
Kdo zde žije, neustále píše
Do knihy si věčná písmena,
A v ně skutky všechny znamená
A vše city, jimiž v hrudi dýše!
Na úrodné polí našich líše
Můž býť brázda radlem zmařena,
Písmena však žití kamenná
Nevymaže celá světa říše.
Chceš je smazať? Zůstane předc maz.
Chceš je zkaziť? Zůstane vždy kaz.
Neznikneš ty nikdá jejich hrudky.
Proto zmoudři! Vpisuj jenom skutky,
Z nichž by celá nebesa slast ssála,
A z úst světců věčně šla tvá chvála.
66
63.
Jsme my tuto všeci jenom sluzi,
Jsme my tuto všeci jenom sluzi,
Nikdo není sobě vladykavládyka;
Ale služba jestiť koliká,
Rozštěpuje strom se na haluzí.
Toho k službě jenom bída nuzí,
Ten se k ní má jako osyka,
Ten ji za mzdu jenom podniká,
Onen slouží, že i slouží druzí.
To jsou všechno jenom robské duše,
Ledabylo každá v službě kluše,
Když se nad ní vznáší metla trestu.
Ty si tuto jinou ober cestu;
Nechoď v stopách takovéto chásky,
A služ Bohu z pouhé čisté lásky.
67
64.
Jaká má býť kněžská politika?
Jaká má býť kněžská politika?
Ochraňuj vždy mocně dávný sád,
Přičiňuj se, aby vládl řád,
Ač vrah hrdě proti němu křiká.
Kde se zloba k lidu zhoubě spiká,
Odvracuj svou paží jeho pád,
Zbav ho zlých, jež vrah mu kujekuje, zrád,
A znič posměch, jímžto na něj kikáksiká.
Leč to vše veď slovem, bez ran meče,
Vyšší tobě svěřena jest péče.
Pravdu hlásať, s mysle bludy střásať.
Tož lid na nebes hleď nivách pásať,
Jak kdys Mojžíš na modlitbách bojuj,
Blaho země s bláhou nebes spojuj.
68
65.
Žely vedu, že tak mého ducha
Žely vedu, že tak mého ducha
Obmyslela chudo příroda;
Neblahá ta často nehoda
Jako káně útrobnútrobu mi kuchá.
Kdo vlásť můž, když berla jeho krucha?
Kdož se bojí, když meč nebodá?
Střepinám se nikdo nepoddá,
Aniž zrakům zlíbí step se suchá.
Leč ty stesky k nebi nerunou,
By mne osud zdobil korunou:
Ty má vlasti, předmět jsi mé tužby;
Kéž dle srdce ti zdíť mohu služby!
Kéž ti snésti vítěznou moc s hůry,
By tvou slávou zněly světa zvůry.
69
66.
Což nám dělať, od zlých vlasti zmeků,zmeků
Což nám dělať, od zlých vlasti zmeků,zmeků
Slyšíme-li hrdě hlaholať:
Národ český – jak můž odolať
Sudbě smrti v mocném běhu věků?
Což nám dělať, když již ve svém vztěku
Střechy naše vidí plápolať?
Jaké máme tedy povolať
Hejno reků sobě na opěku?
Ten proud sobě skalím dráhu klestí,
Který vody prvotního žídla
Sebou vleče ve vše nová sídla.
Tak náš národ stane ve svěžesti,
Jen-li v toku prvotných svých věstí
Mysl svoji blahodatně křestí.
70
67.
Boha sobě tuto lidé tvoří,
Boha sobě tuto lidé tvoří,
Jak to žádá hříšný jejich duch,
Jaká mysl, taký jejich Bůh,
Kde chor člověk, tam i bozi choři.
Tudy vášní nálezům se koří,
Chtí, by Bůh byl k jejich hříchům hluch,
K vrahům tuh, však k jejich přízni druh,
Těcha v hoři, pýcha ve příkoří.
Chce lid milost na svou provinilost,
Žádá pásku na svých hříchů vrásku,
Bez síly a spravednosti lásku.
Neníliž to pouhá zpohanilost?
Ó hruď lidská hříšna jest a podla,
Bůh, jejž hodlá, jestiť čirá modla.
71
68.
Což to byla krušna ta má cesta,
Což to byla krušna ta má cesta,
Když jsem chodil v kraji po lidu,
Darmo tušetuše, že mne v poklidu
Přijme s láskou jako blahověsta.
Vyřítila odcizená města
Zlobu na mne v divém výkydu,
A k nim hned se v rovném bezstydu
Připojila cháska přepeřestá.
Hruď mi zbodla ta zlá nehoda,
Nad duchovou bídou národa
Jsem tu slzy trudných bolů ronil.
Leč se osud ke mně vlídně sklonil.
Vstala věštka, zděla pravdě cestu,
A již konec nectnému byl chřestu.
72
69.
Zdráva budiž, chloubo svého lidu,
Zdráva budiž, chloubo svého lidu,
Ve vesnické skrytá tišině!
Tobě se jak zrakům věštkyně
Ukázala pravda v jasném vidu.
K odvratu jsem pyšných vraha kydů
Sbíral písně po své otčině,
Any se tu na mne lotryně
V pošetilém vyřítily rydu.
Ty jsi pravdy vztyčíc korouhev
Nebála se ve stříc postaviť:
Národ chce on, řeklas, oslaviť.
Takto vešlo všemu světu v jev:
Prostá žena pravdy našla stopu,
Vzdělanci když tměli v nepochopu.
73
70.
Pravá svornost – božská ušlechtilost,
Pravá svornost – božská ušlechtilost,
Nad rajskou to strom jest nad řekou,
Kvítko skvětlé nebes opěkou,
Nebes mana duchům pro zmužilost.
Tam kde svornost, tamto Páně milost
Sobě volí schránku pověkou,
Nezmořená závad zásekou
Tam pouť koná statná vítězilost.
Hlásejtež to vlastenskému světu:
Kde jest národ duchem sváru sveden,
Snadně ho vrah složí na rozmetu.
Stůjme všickni spolu jak muž jeden!
Tehdy v síle nepřemožni budem,
A vrah prchne s nectným od nás studem.
74
71.
Víš, že Krása na Olympě bývá?
Víš, že Krása na Olympě bývá?
Že jest palác s perel podlahou
Oblesk pravdy s charit ostrahou,
Kněžka, jenž cnost vnadou přiodívá?
Co jest krásno, duši k nebi zrývá,
Nebeskou ji blaží oblahou,
Nebeskou ji strabí ovlahou
A v ni s nebe věčnou manu slívá.
Taký prápor vytkla krása pravá,
Dary její – vše jsou rozkoš zdravá
A vždy v hloubi s nevinou se snoubí.
A tvé básně? Jed strou ve vše klouby,
Běs v nich zuří, zloba kypí vzteklá,
To ne muza, to jest Cerber z pekla.
75
72.
Každým dnem moc nad přírodou roste,
Každým dnem moc nad přírodou roste,
Celá musí nám býť v úsluhu;
Zapřáhni se, díme, ku pluhu
A tvé ruce břemen zlých nás sprosťte.
Hrome, blesku, páro, teplo kdo jste?
Postavte se tuto do kruhu!
Služko vodo, měj se k soustruhu,
Světlo, záře – písma naše noste!
Slyší příroda a zuby skřípá,
Pýchy lidské palác podmílá,
Jedy zlé z úst na lid vysýlá.
Tajnou umou úklady nám slípá,
Volá větry, shání blesky v kupu
A jim lidstvo dává na potupu.
76
73.
Vlasti má, kdež jest tvá sláva skvělá?
Vlasti má, kdež jest tvá sláva skvělá?
Kde tvůj břečtan, kdež jest berla tvá?
Jaký osud sudba tobě tká?
Jaká kletba nad tvou hlavou zněla?
Vidouc jizvy vůkol tvého čela,
Jež ti sudba ustrojila zlá,
Duše v hloubi celým smutkem lká
A se s tebou klade do popela.
Jak z ruk tvých mám sníť tvá těžká pouta?
Jak tě sprostit urputného žrouta,
Co ti játra hlodá jak zlá káně?
Zachovávej v skutcích zákon Páně,
Přijde Herkul, protkne káni střelou,
Vrátí slávu dřívější ti celou.
77
74.
O ty drahá, o ty velesvatá
O ty drahá, o ty velesvatá
Tisícleté doby památko,
Ukázalas, že jen pozlátko
V lidské cnosti skví se místo zlata.
Rajská se nám otevřela vrata;
Vypuklo nám sličné poupátko,
Leč to blaho bylo převrátko,
Z paláců nám zbyla bídná chata.
Vrah náš ceně matném po penízku
Naši slávu mněl býť psánu v písku,
A chtěl sníť ji jednou ruky čárou.
Leč mu vyšla pýcha holou párou.
Bůh i tenkrát vedl světa správu,
Na vzdor vrahům ustrojil nám slávu.
78
75.
Znáš tu dvojeť, jenž když máť tě zrodí,
Znáš tu dvojeť, jenž když máť tě zrodí,
V chatrný ten obyt, člověče,
Hned jak stín se k tobě přivleče,
A ztad s tebou neustále chodí?
Z nich ti jeden druhdy zalahodí,
Druhý tobě strojí pomeče,
Až tě odtad s mocí vyvleče,
Aniž tebe někdo vysvobodí.
Smrt a život za dne za noci
Od porodu jsou ti průvodci,
A se derou o tě otroka.
VizižViziž, ať smrt tebe nezloká,
Ukoj ji, sprostsprosť duši všechněch křivot,
Takto věčný pojme tebe život.
79
76.
Poledne jest, slunko parně žíří,
Poledne jest, slunko parně žíří,
Ve studnicích voda vysýchá,
V trapné žízni člověk povzdychá,
Všechna zeleň po oboru tyří.
Potok spěchá ujíť té zlé pýři,
Vadne žito, spadá možicha,
Klokot pěvce parnem utichá,
Vedro všady po tyransku hýří.
Každý hledá skrýše při domovu,
Tam jen národ zanechává krovu
A si kroutí marnou chýži z proutí.
Zdali se mu rozum zmatkem moutí?
Polednice na zlé děti chodí,
Tudy si tak pošetile vodí.
80
77.
Ucházej se o korunu vědy,
Ucházej se o korunu vědy,
A v ní bývej dokonalý rek,
By tvé jméno s úctou choval věk,
A vlast slávu měla před sousedy.
Ale s vědou spojuj vyšší vzhledy,
S pobožností zasnub její vděk,
Netrop s vědou pouhý skřek a jek,
Neposkytej místo léků jedy.
A tak uveď obojí tu cnotu
Ve skromnosti, s láskou, bez vřeskotu
Do života svého národa.
Ztad mu vzroste pravá svoboda.
A jí nadchnut zmůže sudby zlotu
A květ jeho uzrá do krokotu.
81
78.
Kdož jsi básníkbásník, vstupuj často v kraje,
Kdož jsi básníkbásník, vstupuj často v kraje,
Kdežto kvete mládi lidské sad
Plný kvítí srdcejemných vnad,
A kdež jitro věčných blahot plaje.
Věčných svobod ovoce tam zraje;
Kdo v ten čárný ubydlí se hradhrad,
Pozůstane jako Apoll mlád,
A zlý osud jemu nezalaje.
Jak jsi bohat a jak právě blažen!
Proto nebuď odměn světa bažen,
V sobě máš zdroj blaha, pěstě Músu.
Jen jak anjel po vlasti sej bláhu.
Běda, kdo svou hříchy značí dráhu,
Músa se mu změní na Medúsu.
82
79.
Srdce lidské – jaký stroj to malý!
Srdce lidské – jaký stroj to malý!
Malý prostor v těle zajímá.
DívliDívli, že si jeho nevšímá
Svět ten objemem tak neskonalý?
Na malý pak úd ten všemi valy,
Se stran všechněch, z příma z nepříma
Divých vášní příboj zahřímá
Ztroskotať je o příkré chtě skalí.
I tak splaská a tak více svraská,
Zdá se, že již musí vymiznouť,
A v sám vzduch se pouhý rozpliznouť.
V mále svém však předc svět všechen laská,
A své žádby takto vede směle,
Že jen Bůh můž naplnit je celé!
83
80.
Život lidský – plavba šírým mořem
Život lidský – plavba šírým mořem
Plná péčí, plná zápasů;
V nebezpečí, hrůze, úžasu,úžasu
V tůni brázdy přehluboké ořem.
V plachty často vítr duje hořem,
Blah, kdo řídí se dle kompasu,
A kdo před návalem zavčasu
Hledí k věčným na blankytě zořem.
Kam jde plavba? Kde loď přistáť žádá?
V ruce tvé se veslo plavby skládá,
Tvá chod řídiť má a může vůle.
Nebuď směrem lecjaká ti Thúle!
Leč jak Kolomb jistou maje métu
Na novém tam přistaň v nebi světu.
84
81.
Věstci polští – zanícená kráska,
Věstci polští – zanícená kráska,
Která zjevy sladkých pěstot ždá,
Z jejíž hrudi oheň pořád plá,
Jasný oheň – vroucná k vlasti láska.
Tato láska – čarovná to páska,
Ježto všude mocná kouzla tká,
A ty zvuky, jež jich lyra hrá,
Hvězdných světů lichotivá hláska.
Avšak ruhot zní v té vaší písni;
Stožnujete v bolů svojich tísni
Vlast svou s církví, s Christem samy sebe.
Takým písněm nepožehná nebe.
Pomněte, že na rouhavé zpěvy
Nebe můž jen vylévati hněvy.
85
82.
Jste vy mučni! Ale vaše víra,
Jste vy mučni! Ale vaše víra,
Pro niž tokem vyléváte krev,
Není božský s nebes výše zpěv,
Z pozemského ona zdroje vzvírá.
Kdyby víra byla u vás čirá,
Nesoptil by z útrob vašich hněv,
A váš zpěv by nezněl jako řev,
Vedla by vás rozumnosti míra.
Dejte výhost snu a přeludu,
Podrobte se vůli osudu,
Ustrňte se nad ubohou vlastí!
Vezměte již volně kříž těch strastí,
Skloňte v prachu nice pyšnou nohu,
Každý mučeň povinen stáť k Bohu.
86
83.
Vášně vaše, jenž vám hrudí manou,
Vášně vaše, jenž vám hrudí manou,
To jsou modly, jimž se duch váš klaní,
To jsou bozi vaši ukydaní,
Jimž vždy žertvy z komor vašich planou.
Zvony zvoní cnostem vašim hranou,
Vášně trhou do tmavých vás zhlaní;
Předc duch váš se těch jak moru straní,
Kdož vám o nich rozmlouvají s hanou.
Ó jen veďte sobě s nimi v lásce,
Mějte se k nim co k své jedné částce,
ZvíteZvíte, jakou náhradu vám zplatí!
Jako vrazi zle se na vás skatí,
Oblekou vám oděv DejaníryDejaníry,
V hruď vám vetknou věkobodé kýry.
87
84.
Nejmenujte kraj svůj svatou Rusí!
Nejmenujte kraj svůj svatou Rusí!
Kdo chce svatým mezi lidmi slouť,
Nesmí sádem cnot a práva hnouť,
Leč i vrahu právo chovať musí.
Svatost vaše – pouhé slamotrusy;
Do zlých pout vy znáte bratra kouť,
Právem hnouť a sádem jeho souť,
Skutky ty se Bohu v nebi hnusí.
Tím jste svati? Nepráva jste robi,
Jenž si sobí jiným kopat hroby!
Na vše rodce hanba se z vás leje.
Oblecte se v práva obyčeje!
Až se s nebe Astrea k vám vrátí,
Můž kraj váš se svatou Rusí zváti.
88
85.
Stihla Brno tíseň zkázoplodá,
Stihla Brno tíseň zkázoplodá,
Zžíravému roven nežitu
Do městských dral Švéd se obytů
Rozproudiv se jako divá voda.
Hlad nás, znělo, nákaza nás hlodá!
Nezříť nikde spásy úsvitu;
Kdož nám bude v blahou záštitu,
Kdož nám ruky v pomoc jistou podá?
Švéd aj hrozí, mluví slova chlubná:
Vzdej se město, tys choť smrtisnubná,
Aj zbraň moje zbraň jest vševýhubna!
Avšak volá Vrbna, Dubský, Bubna:
Nezvratnou moc město chová v lůnu:
Ta jest věrnost k Habsburskému trůnu.
89
86.
Znám tři sestry, jedna druhé předčí
Znám tři sestry, jedna druhé předčí
Vděkem, krásou, vnadou spanilou;
Bůh je spojil vazbou vrodilou
Jedněch mravů, rázů, jedné řeči.
Dvě z nich stály spolu v klidu, v seči,
Zdílely se slávou, mohylou;
Nehodou ta třetí zlotřilou
Padla v drápy zlému podbiječi.
Aby vyšla z rukou svého kata,
Sestry zvou ji míle v náručí,
Leč ta zad k nim vrací ve žluči.
Pouty zlými, jimiž byla spiata,
V srdci chorém znedužela morem,
Proto zuří proti sestrám vzdorem.
90
87.
Spalas dlouho slovenská ty země!
Spalas dlouho slovenská ty země!
Vzlétný orel statné duše tvé
Zesnul v skálách o nemoci zlé,
Cizinec ti deptal prápor chlemě.
Procitnulo nyní tvoje plémě,
Nechce znáť však sester svojich dvé
Jdoucích v pomoc duši tvojitvojí mdlé,
A se vzpírá díl bráť v jejich sněmě.
O slyš sestry tebe vlídně volať!
Jejich oruž jen můž brániť tebe,
Sama padneš, bys zbraň měla s nebe.
Spojená jen síla může zdolať.
K sestrám spoj se, abys nezalekla,
Sama padneš, by’s voj měla z pekla.
91
88.
Zanechejte osobitých choutek,
Zanechejte osobitých choutek,
Pomáhejte nám zdíť budovu.
Nezbudete jinak okovů,
A vás slabý zmůže vraha proutek.
Tkáte pilně napořáde outek,
A kdo tká tu pro vás osnovu?
Budete míť předc jen hotovu
Plenu marnou na ozdobu loutek.
Tkala ondy rubáš Penelopa,
Ale v noci rozplétala práci,
Že již po ní nezůstala stopa.
NeslyšteNeslyšte, co radí vaši rádci,
Jejich zrak tu matně jenom blíká,
Spása přijde vám jen od Blaníka.
92
89.
Svatá mátě slovenského lidu,
Svatá mátě slovenského lidu,
Ozářená leskem dennice,
V rozsedlinách skrytá hrdlice,
Věštko stichlá v nepřátelském rydu.
Ó jak pláčem v bolném na tě vidu,vidu
Zalívá se moje zřenice,
Ježto vidím kruté biřicebiřice,
Jak tě Božích pozbavují klidů.
Pouť jsem konal ke tvým jemným prahům,
Chtě vzpláť láskou na tvých Tater trůně,
Leč jsem více steskněl na tvém lůně.
O zmož neduh, na nějž hruď tvá stůně,
Vybuď chamraď, nežli počne bůsti,
Neb již bude žito tvoje růsti.
93
90.
Kterak nemá oko pláče roniť,
Kterak nemá oko pláče roniť,
Kterak nemám hořem kameněť
Vida lid ten v Uhrách hubeneťhubeněť
A mu slyše umíráčkem zvoniť?
Ó dej Pane srdce svoje skloniť!
Nedej této růži zdřevěnět,
Lípě této nedej zkřemeněť,
Nedej skále té se rozdroponiť.
An se za ně usedavě modlím,
Čáky hrad vrah bourá činem podlým;
An chci k nim, vrah zatýká mi bránu.
Tak mi v ňádrách prohlubuje ránu,
Hruď má stává uhelnou se slatí,
Kdež květ čáky nemůž prokvétati.
94
91.
Historie, stul již jednou ústa,
Historie, stul již jednou ústa,
Zanechej již svojich výroků,
Spal již písma všech svých proroků,
Školu zavři, ať jest navždy pusta.
NaNad Slovenskem egyptská mhla hustá
Rozstřela se v lítém útoku,
Povlekla lid bělmem na oku
A jak tlustá skličuje ho krusta.
O čem mluví ústa tvoje jasněj,
O čem hudou struny tvoje hlasněj,
Než že národ nesvorností hyne?
Ale Slovák vzal si heslo jiné,
On se kochá v hejnu různých drobů,
Aby spíše došel svého hrobu.
95
92.
Vypůjčím již hrotovitých hromů
Vypůjčím již hrotovitých hromů
Od nebeských sobě anjelů,
Hněv se v hrudi vzňal mi ze želů,
Mlčeť k tomu nelze k vrahův lomu.
Sahají již na sám kořen stromu,
Bratrům našim v jejich údělu
Chtějí ustlať v horkém popelu
A v rum zvrátiť základy jich domů.
Aj jak vrah ten bičem rozpřáhá,
A vrah druhý jemu pomáhá,
Až jde hrůza z těch zlých velikánů.
Já již cítím v útrobě tu ránu,
Vidím hromy táhnouť po blankytu:
Nezdrží jich nikdo od tvých bytů?
96
93.
Právě mysl královská to jesti,
Právě mysl královská to jesti,
Jenžto cizá téžkátěžká břemena
Mílo béře na svá ramena
A je nésti klade za své štěstí.
Již hned duši, když zví o té věsti,
Pojímá vždy rozkoš plamenná,
Anjel pak ji do kněh znamená
A ji v nebi za ozdobu městí.
VíteVíte, kde dlí královská ta duše?
Jděte tamto do Moravce místa,
Tam vám o ní řekne zpráva jistá.
Neptejte se ani lidu po ní,
Mohou ostať všechna ústa hluše,
Vzduch vám sám dá blahou zprávu o ní.
97
94.
Z cizých krajin přibyla k nám kněžna;
Z cizých krajin přibyla k nám kněžna;
Nebešťanův měla povahu,
Dobrodiní chudým v oblahu
Rozsívala její ruka něžná.
Nebyla to dobrodiní běžná;
U chudobných dlela u prahů,
Dětem byla anjel v ostrahu,
Ze skal tvrdých zdíla role těžná.
Měl’s ji viděť! kdež se jenom blyskla,
Všecka mládež kolem ní se tiskla,
Jak se můž jen dítě k matce touliť.
K jejím krokům jal se blankyt houliť.
Zdálo se, že mana s nebe kane,
A zář Boží nad krajinou plane.
98
95.
Zdrávas kněžno, do té naší země,
Zdrávas kněžno, do té naší země,
Vítej jasné světlo severné,
Vítej luno v záři stříberné,
Jenž nám k slasti vyskytla se jemně!
Milovalas tehdá naše plémě,
Když vrah lál mu v řeči rozverné,
A syn vlastní v zášti bezvěrné
Uvaloval na ně potup břémě.
I kněz zhrdal jeho jazykem
Za zlým chodě světa za zvykem!
Tys tu stála nevýslovně výše.
Učila’s se řeči lidu tíše,
Žádných závad nevážilas draze,
Abys lidu mohla činiť blaze.
99
96.
Když já kněžno, zpomenu si na Tě,
Když já kněžno, zpomenu si na Tě,
Stíhají mne jak roj tumanů,tumanů
Osudové kněží krajanů,
A strach padá na mne vrchovatě.
V šarlatě se’s zrodila a zlatě,
Nekladla’s však sobě za hanu
Do nejnižších chodiť do stanů
A lid v chatě dařiť přebohatě.
Ciz ten národ Vásovně byl Tobě,
K malé vzalas u něho byt době,
Předc ho’s v jeho milovolamilovala řeči.
Zdaž teď kněz se spásou ubezpečí,
Jenž jsa volán lidu na potěchu
Jazyk jeho béře ku posměchu?
100
97.
Toť náš národ! Vrah mu na vaz stoupá!
Toť náš národ! Vrah mu na vaz stoupá!
Čtyrstalet mu strojí hanobu,
Čtyrstalet jej klade do hrobu,
Jako míčem nezbedně jím šoupá.
V moři muk jej neustále koupá,
Bičem tuží jeho porobu;
Pronikavou jeho žalobu
V skryté hloubi tají tmavá doupa.
Nikdo-li meč mocně nevytasí?
Nedošly jim ještě útrap časy,
Nikdoliž jich pouta nerozlomí?
Ó již strojí na ně Bůh své hromy,
Šíp jich vrátí na jejich se hávy,
A jed šípů vlastní pleť jich stráví.
101
98.
Kaj se vrahu! Přijde náhle doba,
Kaj se vrahu! Přijde náhle doba,
Jenž tvou pýchu na zem povalí,
Zavládnou tu v tobě žížaly
A tě zajme smrtedlná mdloba.
Má své meze všechna lidská zloba,
Metla stíhá národ zhýralý,
Každá necta v jev se odhalí,
A zlý změní nuzitel se v roba.
Kaj se záhy! povstyčpovztyč práva prápor,
Nezmění rad Božích pouhý zápor,
Vládce světa spravedlivě měří.
Aniž se Bůh slibu pronevěří:
Spravedlnost vede národ k výši,
Křivda boří nejpevnější říši.
102
99.
V naší vlasti jak ta naše Haná
V naší vlasti jak ta naše Haná
Jestiť blaha a jak bohata!
Žíto její skví se od zlata,
Proso její roste jako panna.
S nebe na ni pořád padá mana;
Králi volí jejich hříbata,
Mládci slični jsou jak knížata,
A těch krásek – nemá jiná strana.
A ten duch jich! Ó již mizni trude!
Hlodalo se kdys proň srdce chudé;
Duch ten zcela povstal v novém hávu.
Ó již vzpějte k jejich chvále slávu,
Nechať krajem se čest jejich hude,
Již z nich na něj blaho splývať bude.
103
100.
Slávo vlasti! Otče Tómo Štítný!
Slávo vlasti! Otče Tómo Štítný!
Kvítku skvětlý vláhou Svatoducha,
Roso svěžná v lada vlasti suchá,
Čilý orle na záhvězdí vzlítný!
Víšli, že bloud, chytřec všehosvítný
V dílách tvojich neřestně se kuchá,
A tvých sadů božské hřádky cuchá
Věčné cedry maje za cháb mýtný?
Nevěra mu zuří v ňádru zbřezlém,
Divý jed svůj v hruď tvou pyšně leje,
V líchu tvoji buřeň pekla seje.
O vstaň z hrobu! Ducha svého žezlem
Podmaň pravdě nemoudrosti roba,
Dřív než v národ vnikne jeho zloba.
104
101.
Což to slyšeť od západu z hrobky,
Což to slyšeť od západu z hrobky,
Odtud, kde stál druhdy Štítný hrad?
Zdali soudem Božích věčných rad
Dozralý plod padá s času stopky?
Těhotné-li otvorem chce sopky
Zadržalý vyjíť ohně hlad?
Či to kouzlem divotvorným jat
Prodírá se Tóma z hrobné kobky?
On to, Štítný! Od svého on skonu
Zachovává s vlastí pořád sponu,
V hrobě pro ni dýchá jak Jan Páně.
Slyš ten vzdychot! Viz ty plačné skráně!
Uhnětá ho zloba zlého sejce,
Jenž mu vzděl jak zezulka svá vejce.
105
102.
Ach že nemám v boji proti vrahu
Ach že nemám v boji proti vrahu
Výdatných a statných oruží,
Bych moh přes skály a popluží
Prosekať se směle k jeho prahu!
Vrah ti smahu vrývá na ožahu,
Přes hlubiny brudných kaluží
Nemáš leda bídnou opruži;
Jaká čáka k vítěznému tahu?
Slyším břinkot ocelů a hávů,
Vidím četu, vidím vrahův métu,
Duch můj vzpíná v horoucím se vznětu.
Leč jak možno pomoci ti k právu?
Loď má není leda pouhé péro,
Jak jim možno plouti přes jezero?
106
103.
Hádali se druhdy o otázku,
Hádali se druhdy o otázku,
Aniž našli pravou odpověď,
Jenž by mohla mysli vyhověť,
Po čem poznať svrchovanou lásku.
Pravil rytíř: když kdo pro svou krásku
Celým světům umí zledověť,
A kde hruď můž pořád medověť,
Když čas krásku odil v šeď a vrásku.
Jiní jinak povídali zdávna,
Aniž našla odpověď se správná,
Jenž by všem v té vyhověla částce.
Láska jen dáť mohla výklad lásce.
Sešel Christus, umřel za nás z lásky,
Tak dal odvěť na ty na otázky.
107
104.
O již věnce na rakev mu noste!
O již věnce na rakev mu noste!
Již zrak jeho k smrti zhubeněl,
Sejcovou již písní obvěněl,
Nezbývá leč klást jej v navi prosté.
Takto křičí naši dávní hosté
Mníce, že náš národ zkameněl,
A duch jeho,jeho že již zdřevěněl,
Rozmarýn že na rovu mu roste.
Ó jak sbírá ze snů vrah si těchu!
Vidí tmu, kdež jasné světlo hoří,
Vidí poušť, kdež nový ráj se tvoří.
Zmladlo znova staré plémě Čechů,
Hanba pro vás patřiť na to želmo,
Hanba pro vás chovať hněvu bělmo.
108
105.
Hlásá svět co slovo sebou jasné,
Hlásá svět co slovo sebou jasné,
Že můž Múza lidi omladíťomladiť,
A tu škodu jemu nahradiť,
Že mu s věkem radost mysli hasne.
Řeč ta vyšla z duše nevěhlasné,
Múza můž hruď slastně naladiť,
Leč zda může hořec osladiť,
Mrtvolám-li můž dáť sily spasné?
I kdo Múzám s myslí věrnou slouží,
Jak kdys Orest bývá v půhonu
Od stařeckých týrán demonů.
Jenom toho zlý trud neusouží,
Kdo zrak maje upnut na Sionu
Tajům jeho slouží do svých skonů.
109
106.
Blaze bývá na přírody lůně,
Blaze bývá na přírody lůně,
Když se celá vesnou rozkochá,
A když s nebe každá rozsocha
Oplynula sladkým medem vůně.
Milo vládnouť na mohútném trůně,
Milo kráska baví jinocha,
A když moře bouřně nehrochá,
Milo kálať valy krotké tůně.
Leč vše rovno květům od korálů,
Jenžto vzduchem utrpují spálu
Sličny jsoucjsouc, jen když je moře stápí.
Leč to vše slast neuhájí sápí,
Ty jen slasti plíseň neuhnětá,
Jenž nám plynou v zdroji z Nazareta.
110
107.
Jak se zrodí člověk k pouti světem,
Jak se zrodí člověk k pouti světem,
Hned se jemu milostnice snoubí,
Jenžto sídlo béře v duši hloubi,
A vždy větším vládu vede vznětem.
Pramáť v ráji v dar ji dala dětem.
Ona pouští všady mocné rouby,
Prodychá vše živobytu loubí
Dráhu lidskou plavým stelouc květem.
Kdož ta děva? Spánek jest jí bratembratem,
O ní věstí, temně však a němě,
K ní hruď strojí v objímání svatém.
Věno její prach a popel země.
Avšak volá duši v nebes hradbu
A jí věčnou připravuje svadbu.
111
108.
Klidná luno! Svítíš všady stejně
Klidná luno! Svítíš všady stejně
Na údolí, pole, pažitě,
V palácech i v chudém obytě,
Všude leješ záři blahodějně.
Vzírá k tobě lidstvo zřejmě, tejně,
Pokoj hledá ten v tvém úsvitě,
Onen želí k tobě hlasítěhlasitě,
A ten v zář tvou hledí beznadějně.
Ó hleď vlídně na bídáků tváře,
A jak ty zříš k světla ku původci,
Tak jim ukaž k nebeskému Otci.
Seber pokoj všechněch tichých nocí,
Nad nimižto kdy tvá vzešla záře,
A v jich srdce vlej je s blahou mocí.
112
109.
Blaha tvého osnovy již řednou,
Blaha tvého osnovy již řednou,
Již dej Polsko výhost pověrám,
Nesluší ti lipěť k příšerám,
A s jich hráti tlupou se šerednou.
Puká srdce, bolem líce blednou,
Pohlédám-li ke tvým mezerám,
Utíkám se k svatým pečerám
A pláč leji pro strast pro bezednou.
Hledáš květů, leč jde tobě v jev
Místo nich jen synů tvojich krev,
A zlý oheň padá do tvých chrámů.
Nevykopuj ach si sama jámu!
Běda, když kdo sebeklamem stoná,
Nevyhnutně neduhem tím skoná.
113
110.
Právem’s hrda Polsko na své věstce,
Právem’s hrda Polsko na své věstce,
Okrášlili tebe veškerou
K závisti tvých sester nádherou
A tě vedou po vítězné stezce.
Pleť ti hezce, duši zdíli řezce,
Zahráli ti slibnou kozerou.
Leč měj k jich se věštbám nevěrou!
Čili nevíš, že Bůh pýchu tresce?
Toť tvá zkáza! Duch tvůj se z nich spíjí,
Zrak tvůj vidí divé mátohy
A je neblah klade za bohy.
Opatrněj žič se jejich síjí!
Hlup, kdo mní býť moře do kolena
A chce, by mu za loď byla pěna.
114
111.
Kuchať umíš, neumíš však péci,
Kuchať umíš, neumíš však péci,
Nedaří se ti tvá pokruta;
Práce tvá jest holá nechuta;
Již se přičiň caparty ty svléci.
Tok má téci, nedost jest se vléci,
Kupola má býti klenutá,
Neblah, kdož se v rumech zakutá,
Když má sochám krásu přiobléci.
Múzy všechny žijí spolu v míru,
Nejsou spolu nikdá na zlém štíru
Jsouce všechny dcery Apollovy.
Nauku nám sličnými lej slovy,
Věda není kostrbatou dumou,
Ona vezdy má se snoubiť s umou.
115
112.
Nedávej se ovládati citu!
Nedávej se ovládati citu!
Byťbys myslel, že jest seslán s nebe,
Aby tuto oblažoval tebe
A byl cnosti tvojí na záštitu.
Kdo se citů podrobuje vzchytu,
Tomu játra tisíc kání střebe,
Zlý kůň jistě v tuň ho pozahřebe,
Odkad nelze nikdá ku blankytu.
Nebývej však bezcitnou tvá duše,
Jenž vždy chová srdce svoje v suše,
A se mívá k božským krásám hluše.
Znej vést uzdu, když kůň černý kluše.
Znej se s prosbou, znej se s moudrou hrozbou,
Tak svět projdeš s požehnanou vozbou.
116
113.
Pozorněli’s patřil na pavoukapavouka,
Pozorněli’s patřil na pavoukapavouka,
Jak se trudí se svou budovou,
A vždy a zas novou obnovou
Neustále přízi z útrob souká?
Neuloví on však leda brouka
Všelikou svou pílí hladovou;
Zadme vítr, zahrá s osnovou
A ji celou snadným věvem stlouká.
Viz v tom moudrost, jakou svět ten přede,
A s ní jako s bohyní si jede
Věkovitou věstě pro ni vládu.
Leč v té slávě smrt jen triumf vede.
Zavál vítr, sehnal něco hrádu,
A již stavba hroutila se k pádu.
117
114.
Jaký palác tuto vybudován?
Jaký palác tuto vybudován?
Jaká plaje tamto korouhev?
Jaký stojí u veřejí lev?
Stavitel kde jeho vypěstován?
Zkad jde vítr, jímžto bývá prován?
Kdož ten pluk, jenž v hávech jde tam v jev?
Komu svědčí triumfálný zpěv?
A proč byl ten celý palác snován?
Palác stojí, leč je mhla mu látkou,
Lvem pych duše, strůjcem – zloba s hádkou,
Plukem snové, základem jest zmola.
Není to leč mátoha jen holá,
Z nicot věda vystavila prázeň,
Všudy bledá povzlykuje strázeň.
118
115.
Ajhle jak se vrah ten na tě vzteká,
Ajhle jak se vrah ten na tě vzteká,
Honí tebe jak zvěř ohaři,
Šlapá na tě co zlí Tataři,
Zaplavil tě jako burná řeka.
Neuznává tebe za člověka,
Leda když tě zcela zmaďaří,
Počíná si hůř, než barbaři,
A tě hnětehněte, až tvé ňádro heká.
Schyluje tě jarmo léta drahná,
Ráje tvé se mění v poušť a bahna,
Schne tvůj život darmo vláhy prahna.
Však se zlámou poroby tvé rahna.
Křemel z hory vydá jiskru shrytouskrytou,
Hrady vrahů shoří zhoubou hbitou.
119
116.
Totě vrah ten, divoch z pustých lesů!
Totě vrah ten, divoch z pustých lesů!
Medvědice v horstva hluboku
Dávala mu stravu z homoku
A mu stlala v horách na útesu.
Překonával všemu lidu k děsu
Z mládí Dněstr v jednom poskoku,
Mohútnému jeho útoku
Neodolal celý zástup běsů.
S hory v bystřin přivalíc se řádu
Ve slovanských vzali zemích vládu,
Z volných lidí nadělali robů.
Všechněch ďasů přinesli k nim zlobu.
Vládnou bičem, knutem, pýchou, leskem,
A kraj celý ozývá se steskem.
120
117.
Odkuď přišel, jenž se na vás zpouzí,
Odkuď přišel, jenž se na vás zpouzí,
Do klidného kraje zlostný vrah,
Jenž vzalvzal, co vám Bůh dal na posah,
A vás holé pozůstavil nouzi?
Jiné vrahy ještě na vás vzbouzí,
Nemá dost, že položil vás v prach,
Přičiňuje vám i patro smah,
ChceChce, by byli žebráci ste pouzí.
Od půlnoci přišel v účast vaši,
A jen pořád divoce vás straší,
Od severu osvojil si ráz.
Bude-li to věčně trýzniť vás?
Přišel k jihu, zda pych jeho zjihne?
Či ho za to pomsta Boží stihne?
121
118.
Slyšíš-li ty úkořivé zvuky,
Slyšíš-li ty úkořivé zvuky,
S nimiž vrah ti strojí hanobu?
Hodlá tebe vléci v porobu,
Pošlapať chce zlostnými tě pluky.
Zkazme, vece, jim ty sličné puky,
Porušme tu krásnou podobu,
Olupme je o jich zásobu!
Nevstanou jim v pomoc z hrobů pluky.
Neslyšíš-li? I proč ve snách klemíš?
Jista’s, že již věčně neoněmíš?
Že již splyne tobě život vesnou?
Ještě musíš boj vésť s lůzou děsnou;
Vrah tvůj nespí! Kdo se dává v nedbunedbu,
Volá s nebe na se věčnou kletbu.
122
119.
Bán Jelačić I. 1848 na pochodu.
Jaký hlas to vydávají trouby?
Jaké to z nich zvučí spůsoby?
Ve mně jitří vše se útroby,
A vše dubkem povstávají klouby.
To jsou zvuky zapřisáhlé zhouby,
Vládu sobě vrah zas osobí,
Za pouhé nás klade za roby.
Jméno naše s věčnou smrtí snoubí.
Kdež meč náš a kde zbroj ohnivá?
Dáte-li se pohřbiť za živa?
Styďme se býť hrobu cyprisem!
Odějme se mocně kyrysem,
A jak mour se sype od vulkánů,
Zasyp prach váš hrady velikánů.
123
120.
Manifest 20. sept. 1865.
Vzešlo jaro nad vlastenskou zemí,
Věčných svobod vztýčen nad ní znak,
Ale starý nepřestával drak
Oheň z tlamy soptiť mocmi všemi.
Otřásal on hradby naší zděmi,
Znova střel se krojem smutku mrak,
Znova v slzách potápěl se zrak,
A bol ducha zmoh se přeholemý.
Pozřel vladař – rozprchla se mračna,
Vyšlo slovo – zaplésala země,
Jak muž jeden vstalo celé plémě.
Po třetí teď pravda zní všem zračná:
Vzala za své křivolaká správa,
Císař znova vztýčil berlu práva.
124
121.
Zdaž pak sobě ošemetný světe,
Zdaž pak sobě ošemetný světe,
Vy co krutě do vražebných vod
Potápite ubohý náš rod,
Zdaž se jednou k právu popohnete?
Proč jen pořád starou stopou jdete?
Z našich škod duch váš chce strojiť hod,
Ruka páčí Boží cesty chod,
A bič zpoury proti právům plete.
Srozumějte novorodé době,
Již Bůh sám teď vede po oboru,
Ó již čas jest usmysliti sobě.
Či se ve svém nebojíte vzdoru
Propadnouti za trest věčné bůli,
Ježto Boží vzdorujete vůli?
125
122.
Proč žít máme spolu na zlém štíru?
Proč žít máme spolu na zlém štíru?
Proč má pořád společnou nám trať
Oddělovať různo zhoubná hať
A zlou tvořiť v bláhu vlasti škýru?
Podejte nám pravici svou k smíru,
Buďme spolu jako jedna brať,
Nenávist již více nepodvrať
Mezi námi dále dobrou míru.
Nestelme si k vlastní zkáze molem,
Jeden kraj nás všechny zrodil spolem,
Jeden vladař nade všemi vládne.
Ó již zahyň nepřátelství zrádné!
Není dobře oheň ohněm hasiť,
Jenom svornost vše nás může spasiť.
126
123.
Člověk vášně jako modly chová,
Člověk vášně jako modly chová,
Jim se kloní, od nich dobra ždá,
A k nim láskou neumornou plá
Štěstím svého života je zova.
Slep jsa mní, že vášeň slasti snová,
A že bláhy osnovu mu tká,
Až zví pozdě, že je sanuť zlá,
A že věčná duši pouta ková.
Ovládnuvši potměšile v hrudi
Celou duši k službě svojí pudí,
A se stává čím dál vášnivější.
Posléz zkázou jen se ukonejší.
Velí točiť o její se osu,
Až pak vztýčí jako smrtka kosu,kosu.
127
124.
Ach což byla ona služba podlá,
Ach což byla ona služba podlá,
Nešťastnou když člověk nehodou
U sebe měl modly hospodou,
K jichžto cti se celá mysl shodla.
Holou prázní nebyla ta modla,
Podmanila hříšnou lahodou
Sobě duši se vší svobodou,
A hrot do ní věčné zkázy vbodla.
Porozuměv věčné v srdci tužbě
Člověk výhost dal té podlepodlé službě;
Leč had zlý jej k novým modlám táhne.
On si vůli ducha jeho přáhne,
A mu vnuká v pekelné své zlobě,
Aby sám byl člověk modlou sobě.
128
125.
To mé hoře hluboké jak moře!
To mé hoře hluboké jak moře!
Celá duše pořád hořekne,
Zdá se, že již žíť se odřekne,
Vzdychá, vzlyká, pohekuje choře.
Přijde-li mně pomoc z hůry vskoře?
Opoka-li tvrdá oměkne,
Ňádro-li se z útrap vysmekne,
Čili mysl v propast zavrávoře?
Svět mě sytí v moři želů solí,
A duch žízní po zdravotném žídle,
Jenž se prýští k spáse v rajském sídle.
Ó zda jednou Bůh mu poodvolí,
Zdaž dá duši vyniknouti z tůně,
A ji zvednezvedne, kde již nezastůně?
129
126.
Nepřidávej ke spolku se tomu,
Nepřidávej ke spolku se tomu,
jenž se Bohu více nekoří,
Pravdám jeho činí příkoří,
A v zlém na ně hanu vrhá lomu.
Spolek ten jest vlasti na pohromu,
O lásce ač k vlasti šumoří,
Po vrahu se předc jen pitvoří;
Není přítel, kdo strop snímá s domu.
Sám radš působ jako jiných na sta,
Jak se zlato rozbituje v dílydíly,
Tak ty valně rozčinuj své síly.
Působ více než jich celá kasta,
K činům skvělým nes se citem celým,
V jedné hrudi národem buď celýmcelým.
130
127.
Kam to jedou oni rychlí plavci?
Kam to jedou oni rychlí plavci?
Mocně vedou v samé bouři jezd,
Družstvo plesá z radostných těch cest,
Šťastnou plavbu věští ptakopravci.
Avšak vedou si jak vrtohlavci,
Nedovidna jejich dráha jest;
A předc nechtí řídiť se dle hvězd;
l tož pasou po nich morští dravci.
V přístav vjeli plachtami předc všemi,
Ale k jaké přistanuli zemi?
Ach to není zlatého kraj rouna!
Tam jen řeka libovůle šplouná,
Za charitku ctí lid holou můru.
Vandalismus váží za kulturu.
131
128.
Aj ten Sinaj! Jaká příkrá hora!
Aj ten Sinaj! Jaká příkrá hora!
Nakupená širošíře žula
Kruté vlády prápor rozepnula,
Všady rokla, skála, prorva, nora.
Vystrměla přírody to vzdora,
Přešlost tuto dávno pominulá
Pro vše věky v kámen ustrnula;
Zhledna ji duch celý zavrávorá.
Tu dlí věčnost; čas tu běh svůj stavil,
Žádný zrůst ti nedí dobu roku,
Holá step se zmohla skal těch boků.
Bůh tu věčný památník si spravil.
Jest to oltář, jejž on sám si stvořil,
By se člověk Jemu jenom kořil.
132
129.
Září v barvách přepodivná krása,
Září v barvách přepodivná krása,
Vzájemnými jejich náklony
Přetajemné vládnou zákony,
Že duch lidský udivením žásá.
Zře zrak na ně rozkoší se pásá,
Krásy nebes to jsou výtony,
Prasvětla jsou sličné výrony,
V nichž se pravda spasitelná hlásá.
Barva barvu volá k výskytu,
Zlatá barva s barvou blankytu,
Zelená si s rudou v přízni vodí.
Tak se osud k činům lidským hodí:
Hříšné skutky peklo sobě svojí,
Dobrým skutkům Bůh své nebe strojí.
133
130.
Znášli hlas ten přezázračné moci?
Znášli hlas ten přezázračné moci?
Ozývá se v nitru k výstraze,
Volá ducha k svaté odvaze,
Jme ho slastí a zas zbodá bodci.
Zdroj to vzniklý v nevystihlé noci,
Kompas ducha v burném úraze,
Úpis duší k věčné oblaze,
Vazba věčná k veškerenstva Otci.
Jest to maják pro života cestu,
Jest to hvězda k nebeskému městu,
Jest to Sinaj milostí a hněvů.
Znášli hlas ten přetajemných jevů?
Svědomím ten posvátný hlas sluje,
BlahBlah, čí život podle něho pluje!
134
131.
Nechášli se národe můj opiť
Nechášli se národe můj opiť
Opojem té spurné nevěry,
Která nyní duchy veškery
Kouzelnou chce mocí v síť svou chopiť?
Znají oni divné věci tropiť,
Charitkami činí příšery,
Na ně vděky, slávu, nádhery
K oblouzení dobře vědí kopiť.
Víno toto, jenž tobě poskýtajíposkýtají,
Nenarostlo v podslunečném kraji,
Než to zrálo na pekelném žáru.
Nektar to, jímž ctila mistryň čárů
Kalypso kdys Ullissovu službu
Měníc jemu na dobytek družbu.
135
132.
Kam se děla starodávná sláva,
Kam se děla starodávná sláva,
Jenž se skvěla v našem národu?
Kdež ten čas, když v lásky průvodu
Panovala u nás Boží správa?
Neřesti ach zasula ji láva.
A předc nikdo, jenž jde v ochodu,
Nebéře tu k srdci nehodu,
A svou hanbu nectně pouspává.
Ó zlý rode, rode trpaslíků!
Stvořen-lis, by’s hrával jen hru mžiků
A děl dílo pouhých nádenníků?
Zahuč lese a zbuď zas nám z hrobu
Starodávnou zbožných reků dobu,
Ať s nás smetou nečestnou tu zlobu.
136
133.
Dvě se krásky projevují mládci,
Dvě se krásky projevují mládci,
Když se sklíčen trudův neřestí
Na života octne rozcestí,
Kdež tok mládí v pisčinách se ztrácí.
Jedna dí: Jsou dnové tvoji krátci;
Užívej všech sladkot svěžestí.
Nedej se, dí druhá, podvésti,
Podjímej se s chutí trudných prácí.
Kterou voliť? Prvá kouzlem vábí,
Že jí duše sotva odolá;
Leč té chraň se, sice v zhlaň tě zdlábí.
Z druhé jen ti spása plápolá,
Ta co k práci volá cudným vděkemvděkem,
S bláhou věčným snoubí tebe věkem.
137
134.
Jaká vede přírodu tu toucha!
Jaká vede přírodu tu toucha!
Večer hvězdy v triumf zapříhá,
Zadne svíci slunka rozžíhá,
Tu i tam pak sladkou ambrou douchá.
Takto dvakrát denně mění roucha,
Ku tvůrci se dvakrát pozdvíhá
A tak věrně hlasu ostříhaostříhá,
Jaký v hloubi hrudi svojí slouchá.
A ty, zdali poslušen jsi hlasu,
Jímž tě srdce volá v jistém času?
Kéž by’s v stopách přírody tu šlapal!
Dle ní dvakrát denně oběť zapal.
Nevíš-li, že přírody jsi knězem,
A že vésť máš k nadhvězdným ji mezem?
138
135.
Luno, stará panno, vždy jsi mlada
Luno, stará panno, vždy jsi mlada
A vždy jeden jevíš k zemi kruh!
Ó jak sličně na háj, hory, luh
Ten tvůj leskot stříbrokvětý padá.
Čím to tytýž potuchá tvá vnada?
Strádáš-li to pro předešlý dluh?
Ovládá-li tě zlý jakýs duch?
Či tě stará jakás hněte vada?
Stará panna u nás v posměchu,
Aniž ji jak tobě v potěchu
Slunko zkřísí opět z vetechu.
Leč vím, panny, o zázračné záři,
Jížto mladne všechno ženské stáří,
Zbožnost to, jenž vládla v Boží Máří.
139
136.
Znášli orla? Znášli jeho mravy?
Znášli orla? Znášli jeho mravy?
Opomítá nízkou planinou,
Mužnou sílou, myslí hrdinnou
Hnízdo svoje na skal spárech staví.
Hledě v slunko zraku neunaví,
A když nad propastnou hlubinou
Mláďata svá křídla rozvinou,
Zkouší v slunkuslunku, jsou-li syni praví.
I ty učiň orlicí se statnou,
Radostí vždy opomítej matnou,
Která duši podlou slastí kojí.
Za část sebe uznej za podstatnou
Ty jen vášně, co tě k nebi strojí,
A dům zbuduj v čírém světla zdroji.
140
137.
Mládče milý, jenž se dáváš v službu
Mládče milý, jenž se dáváš v službu
Sličné krásce filosofii,
Zakroč dříve mužně na zmiji,
Jenž vnitř tebe divou vede kružbu.
Na to vzněť si po moudrosti tužbu,
Nechť se s čistou v tobě lilijí
Růže lásky její rozvijí,
A jak choti dej se pravdě v družbu.
Jest to cesta po srazitých horách;
Zevšad zeje propast hluboká,
Závrať klamu sráží muže do ní.
Jest to cesta v labyrintu svorách,
Odevšad zvěř číhá divoká,
Cherubův jen meč jim hlavu sroní.
141
138.
Básníku, měj v úctě žezlo vlády,
Básníku, měj v úctě žezlo vlády,
Jež ti v ruce dala příroda,
Nech duch tvůj se v službu neprodá
Těm, kdož svaté přesazují sády.
K bláhu lidstva s novými svět řády
Tvoříť tobě dána svoboda,
To nechť tebe mocně pobodá
Nemíť s dobrem, s pravdou, s Bohem vády.
Proč tvůj výtvor má hruď lidu pražiť?
Proč mu tvoříš s potvorami shonshon,
Jak měl Sisyf, Tantal, Ixion?
Stvoř svět taký, v němž se lid můž blažiť,
Dej mu klidu pokojného zažiť,
A tvá rájem zakviť pro něj pažiť.
142
139.
Kdo chce básniť, povahu měj krále,
Kdo chce básniť, povahu měj krále,
Královský šat oblec v oslavu,
Korunu si oděj o hlavu,
Ujmi žezlo, dýku a hrot hrále.
Po královsku pílejpílej, co je k chvále,
Zničuj zlobu nectných nemravů,
Všechněm cnotám buduj otavu,
Svět tvoř nový v kráse věkostálé.
Zdá-li cháska na tebe se shlukne,
Nedbej na ni, ať i hněvem pukne,
Pěj jen o tomtom, co ti Bůh tvůj vnukne.
Slovo tvé nechť mocně srdcem cukne,
Vyznej i ta bohozpurná lůza,
Že tě božská políbila Múza.
143
140.
Jak má smutkem nemračiť se čelo?
Jak má smutkem nemračiť se čelo?
Svadl vavřín, jenž tě vlasti zdobil,
Když stav cizot květ ti nepoznobil
A se o tvých o vítězstvích pělo?
Kdož tak zemdlil statné tvoje tělo?
Který vrah tvou slávu sobě sobil?
Kdož v tu neřesť nás tvé syny vhrobil,
A nám nektar změnil na kyselo?
Ustrňte se strážní anjelé!
Sbíráš slávu, na cizou však hlavu
Dostává se vavřín na zábavu.
A ty sama sedíš v popele,
Kadeřemi kryješ zašlé vděky,
Z očí tobě tekou želův řeky.
144
141.
Mášli klíče z Hesperidek sadu?
Mášli klíče z Hesperidek sadu?
VíšliVíšli, kde tam zlaté ovoce
Ve své kráse věčně bleskoce
A v sad zove pro kouzelnou vnadu?
Tam se dostať nelze bez nesnadů,
Na strmé ční sad ten opoce,
Ovoce drak střeže divoce,
Odvážíš-li se jíť přes ohradu?
Než se vydáš k svému výkonu,
U charitek stav se v poklonu,
By ti v trudné pomoc dali mdlobě.
Tož drak strážný neuškodí tobě,
Charitka se druží tobě stane,
Zlatý plod sám tobě v lůno skane.
145
142.
Na svaté jen lásce stojí víra,
Na svaté jen lásce stojí víra,
Bez ní ona v propasť zatápá,
An svět na ni pořád osápá
Jedovatým žehadlem se štíra.
Láska jen jest víry pravé míra,
Nikdo víry bez ní nechápá,
Mana spásy tam jen pokrápá,
Kde se s vírou snoubí láska čírá.
Láska – démant na koruně spásy,
Víra – osada jest jeho krásy,
Víra síň jest, láska komnata,
Víra základ, láska podstata,
Láska proud jest, víra pouhá stružka,
Láska kněžna, víra její služka.
146
143.
Cítím opět, citím rájskou bláhu,
Cítím opět, citím rájskou bláhu,
Spadla s duše smutkův závěsa,
Vešla proudně do mne nebesa
A mně svěží mořem slasti žáhu.
Ukojenu mám teď všechnu báhu,
Nechť svět celý semnou zaplesá,
Pozveden jsem nad hvězd tělesa,
Znám již jistou do nebeska dráhu.
Kdož tvou svátost, Pane, pochopí,
Milosti kdož hojné zátopy,
Jimiž blažíš duše sluhů svojich?
Kdo se spájel v svátosti té zdrojích,
Do poslední za ní krůpěje
Veškeru krev svoji vyleje.
147
144.
Nechtěj býti na potýčkách s Bohem,
Nechtěj býti na potýčkách s Bohem,
Nepohřiž se do zlých do trudů,
Aniž zlořeč svému osudu,
Byť stlal cestu tobě samým hlohem.
Což tu platno zmítať zpupně rohem
V divočilých vášní popudu?
Pokoje-liž duše nabudu
K loupežem se spojiv s dravým nohem?
Skloň se Bohu, bídný červe země,
Aniž v marném zloby černé vzchytu
Vydobývej dvéře svého bytu.
Snášej jarmo a je líbej němě,
Klaď svou slávu v podání se stálém,
Bohu sleužiťsloužiť jestiť býti králem.
148
145.
Bože dobrý, toli zlých se ruhů
Bože dobrý, toli zlých se ruhů
V našich věstců písněch nalezá!
Čta v nich cítím hroty železa,
Z očí roním mimovolnou struhu.
Neklaď Bože národu to k dluhu,
NedejNedej, by ho stihla Nemeza,
Nechť ten jed se v krev mu nevřezá,
Vykleň nad ním milosti své duhu.
Bože dobrý, přijmi oběť smíru
Na pokutu za vinu těch hýrů;
Přijmi – ale jakou oběť dáme?
Tu se síla duší našich láme;
Rač ty sám nám zpěvy v mysl vnukať,
Budou skály pokáním se pukať.
149
146.
Proč, ó moře, vládne tebou luna?
Proč, ó moře, vládne tebou luna?
Jí se dvoříš co své mocné kněžně,
Dle ní zdvíháš valy svoje věžně
Poslušno jsouc jako hudce struna.
Na tvém dně jest tajná skrytá runa,
Jejíž lesk zříť v lodi povýš stěžně,
Z runy té hlas vede mluvu něžněněžně,
O luny ti láskách sladce duná.
Lidský duch jest mrakovité moře,
Diven, tajen, hlubok, nevýskumen,
Na dně jeho dumá věčné hoře.
Leč zní v něm hlas vyšší spásy strumen,
Tudy béře křidlakřídla cherubína
A se k Bohu, k luně svojí vzpíná.
150
147.
VíšVíš, kde kraj jest nejkrásnější světa?
VíšVíš, kde kraj jest nejkrásnější světa?
Kde se blankyt věčně usmívá,
Nebe zemi v lesk svůj odívá
A květ bláhy na ni proudně metá?
VíšVíš, kde všechna nebes mine přeta,
Lásky jenom zpěv se ozývá,
Na noc černou den se nestmívá,
Bol a chtíč kde ducha neuhnětá?
Nebe to se v písmech Jana šeří;
Nebeských kdo okouší těch plodůplodů,
Žičí blahem dověčných se hodů.
Kdo v nich čte, ten snadno tomu věří,
Tvůrce toho, v němžtaněmž ta plála touha,
Že býť musí jenom láska pouhá.
151
148.
Jaká kouzla v sobě hudba chová!
Jaká kouzla v sobě hudba chová!
V ní nám slavík sladce klokotá,
Vánek z ráje nám v ní šepotá,
Lidská mysl v moři slastí plová.
Tuto se v ní rachot hromů snová,
Vodopádů hluk v ní troskotá,
Skála puká, blesk v ní mihotá,
Radost plesá, pláče bol, lká vdova.
Odkaz jest to z blahé rájské chvíle,
Řeč to světa, souzvuk všeho tvoru,
Těcha v smutku, ostraba to v díle.
Znám však hudbu, jenž tu vede horu,
Jenžto slastí Božímu jest uchu;
Mravný souhlas jest to lidských duchů.
152
149.
Jak jsi šťasten! Toli drahých řádů
Jak jsi šťasten! Toli drahých řádů
Dala tobě světlá knížata,
Jméno tvé svět píše na vrata
A ti berlu na věčnou dal vládu.
Sláva tvoje nedožije pádu,
Ana tvrdým rydlem ze zlata
Do desk věčných jestiť pojata;
Žeň tvých rolí nebojí se hrádu.
Tak si mysl tvoje lichotí,
An ti lůza slávu rachotí,
A zvuk mocně k prázným hlavám šumí.
Leč já slyším jiné zpívať dumy;
Sbor to žen, jenž za vlas mají zmije,
Nejdouliž to na tě Erynnyje?
153
150.
Slávy’s nabyl po hlučivém světě,
Slávy’s nabyl po hlučivém světě,
Přeji ti jí z celé útroby,
Veškery nechť slávy zásoby
Slívají se na tě v plném květě.
Leč se bojím, že to na tvém hřbetě
Nesnosnou ti nesnáz spůsobí,
Pod břemenem padneš do mdloby
A se potkneš při samé již métě.
Kdo tě může od závratě třímať,
Když jak zpilý počneš z chvály klímať,
Již svět tobě nepřestává dýmať?
Počne na tě hromce s hůry hřímať,
Shrne na tě všeho světa hrozby,
Faetontu roven padneš z vozby.
154
151.
Nebuď nikdá duše tvoje hlucha
Nebuď nikdá duše tvoje hlucha
K historii tvého národa,
Svrchovaná jestiť lahoda
Propůjčovať pravdám jejím ucha.
Zří tam ráz se národního ducha,
Lidu bláha, lidu nehoda,
BlahBlah, kdo v hloub tu kotvu zabodá,
Bez té vědy láska vlasti krucha.
Ale bylby malý při tom vtip,
Následovať národa jen chyb,
A hřích v cnosti oblékati krásu.
Sleduj jenjen, co v předcích vlasti v spásu.
V sličnost svou se Narcis zahleděl,
V marný kvítek zcela osvěděl.
155
152.
Velkým vládneš majetností lánem,
Velkým vládneš majetností lánem,
Z věčného jenž jdou ti ze zdroje;
Co svět má, klásť můžeš za svoje,
Zem i nebe zovou tebe pánem.
Pro tě slunko vzchází skorým ránem,
Pro tě hvězdy strou zář pokoje,
Pro tě zem své strojí vývoje;
Mocnějším kdož můž býť velikánem?
Vládni, vládni, volá všecko tobě,
Nebe, zem, svět, lidstvo, vodu, umu,
Čest i hanu podrob mužně sobě.
Vše skloň duchu, všecko ducha skumu
Od střev země až tam nad oblohu,
Jen sám sebe podrob z cela Bohu.
156
153.
Sličná vdova umdlá davem péčí
Sličná vdova umdlá davem péčí
Hubeněla v truchlém popele,
O smrti již její domnělé
Nepřátelé vedli s plesem řeči.
Ale nebe jí v té nestateči
Obeslalo oprostitele,
Přišel rek a mečem uměle
Přeťal pouta její mužnou sečí.
Pozdvihla se, pouta svoje střásla,
Projevila vrodilý svůj vděk,
Že i vrahů tlupa nad ní žásla.
Kdož ta vdova? Naše řeč. Kdož rek?
Jestiť sám to národ český celý;
Vrahovy-liž neodvrátí střely?
157
154.
Již si jednáš pancíř pro hruď svoji,
Již si jednáš pancíř pro hruď svoji,
Abys nečil oněch neřestí,
Jež co skálu pořád navésti
Na náš národ vrah se krutě strojí?
Ovšem brojí a zle nepokojí,
Oružími nectně šelestí,
Sypá na nás hrádem neštěstí,
Železnými přitloumá nás voji.
Ty dél nechceš zříti na tu klatbu?
PoPro meč sáháš na statečnou mlatbu?
Ó ty věci na darmo ti splynou.
Ustup raděj v nedobytnou hradbu
A štít vezmi s tváří Gorgoninou,
Tak ti vrazi jedním hledem zhynou.
158
155.
Všeslovanem zovou tebe, ČechuČechu,
Všeslovanem zovou tebe, ČechuČechu,
Vzájemnosti blahá představa,
Proročí dob lepších záplava,záplava
Z tebe vzešla vlasti na útěchu.
Uveď z venku již ji pod svou střechu,
To tvá jestiť věčná oslava,
To tvá mocná v brojích otava,
Nedej se jí octnouť na vetechu.
Rus buď vřelé zbožnosti ti hlásce,
Od Polana uč se k církvi lásce,
Horvát uč tě vládnouť vrahův chásce.
Odevšech se přiuč cností částce,
Osvoj sobě všechna jejich dobra,
A tak vzrostej v holemého obra.
159
156.
Bratři čeští, to jest radost moje,
Bratři čeští, to jest radost moje,
Že jste sobě kladli v oslavu
Proti všemu válčiť nemravu,
Pro cnost statné podnikajíc boje.
V dobru mravném řinou blaha zdroje,
Ten kdo potře necnot ohavuohavu,
Klade sobě věnec na hlavu;
Sic i zbožnost marné jsou jen stroje.
Pro korunu ale není dosti
Kamenem jen skvíť se mravných cností,
Dvou se ještě postihuje kamů.
Jsou to krása, pravda prostá klamů;
Ti, jimž spojiť jich se nezdaří,
Ostávají pouzí barbaři.
160
157.
Což jest draha báje starožitná,
Což jest draha báje starožitná,
O zlatém co praví řetěze;
Jím se světu v sličném náleze
Ozářila pravda živobytná.
Dráha jeho prý jest nevýspytna,
Po květinách, vodách, po hřeze,
Přese světa vniká přes meze
K Jupiteru v bydla nadblankytná.
Což ten řetěz? Co chce jeho dráha?
Proč ten řetěz až tam v nebe sáhá?
Starosvět tím bezděk pravdu věstí.
Řetěz ten – to svatá láska jesti.
Láska – páska, jenž jde na oblohu,
Láska lidstvo věčně pojí k Bohu.
161
158.
Víšli tyty, co starožitná báje
Víšli tyty, co starožitná báje
O Homéru dí a Hesiodu?
Jakou oba podstoupili škodu
V temných stínech podsvětého háje?
Řídkým světlem kmitaly ty stáje,
Když tam přišed na posmrtném chodu
Pythagoras hleděl po obvodu
A je uzřel prostřed divé láje.
Hesiod sbit k sloupu strádal tady,
Homér na stromě pněl obdán hady
Za pokutu prý jich proti bohům ruhů.
Slyšíš kruhu nepobožných druhů?
Nepokaješ z rouhavých se řádů?
Či jak Sisyf zhrdáš tresty Hádu?
162
159.
O můj trude, želuhodný blude!
O můj trude, želuhodný blude!
Kněži Páně v liché obaly –
Vůči světa zle se vydali
A jich kobos přerozhlasně hude.
Takli velel na popluží chudé
Pán náš metať pýchy přívaly?
Nemáte radš národ stápalý
Vésť jak Mojžíš přes běd moře rudé?
Nad církev vy stavíte svou řeč,
Dáváte nám nenávisti meč,
Místo chleba, jehož jest nám třeba.
Pýcha vaše krev nám ze žil střebá.
Toliž jest to blahé požehnání,
S nímž se církev věčně k lidstvu sklání?
163
160.
Odkaď šepty milostné ty vanou?
Odkaď šepty milostné ty vanou?
Nebe-li šle zemi blahou věst,
Že již opět usmířeno jest,
Že zášť byla jalovou a planou?
Zemi ve snách vánky ty se manou;
Vnímá, chvěje slastí se jak tresť,
A již vstává ze sna naručest,
Námluvy již s nebem v mysli tanou.
Chvátá vesna, svatka přemilostná,
Svatbu chvátá strojit pro přírodu,
A zve celé tvorstvo k tomu hodu.
Proud s hor spěchá, z půdy kvítí pučí,
Ze všad zřít jde hostův tlupa skvostná,
Jak jdou zem si s nebem do náručí.
164
161.
OItář v chrámu, totě domov pro mne,
OItář v chrámu, totě domov pro mne,
Když má duše se tam ocítá,
Tož Pán nebes ke mně zavítá
Ve vší lásce svojí nepodlomné.
Ve spůsobě přichází on skromné
A se znova v oběť poskýtá,
Slávy své se zhola odčítá
Všechnu péči veda jenom o mne.
Tu v mé duši vzchází božská zoře,
Tu v ní slasti rozplývá se moře,
V němž jak koráb bytost moje plove.
Ó jak blah, kdo Pána hostem zove!
ŠlastiSlasti sto let v okamžiku čije,
V okamžiku sta let blahých žije.
165
162.
Každodenně strojí mně Pán svatbu,
Každodenně strojí mně Pán svatbu,
Každodenně se mně zamlouvá,
Ač má duše sobě netrouvá
Pro vin těžkých navalenou hradbu.
On jsa Láska sám vin těchto klatbu
S uplakané duše odsouvá,
Z plam ji vyzouvá, v lesk obouvá
A sám vede v rájskou svou ji sadbu.
A když vejdu, tu mi dává Sebe,
K věčnému se pojí sňatku se mnou
A mne spájí slastí přetajemnou.
Tu mně země, tu mně mizí nebe,
A když Pán by neuskrovnil žehů,
Roztál bych se jako homon sněhu.
166
163.
Sešli všickni národa se světci
Sešli všickni národa se světci
Na blankytě v moudrou poradu,
Jak dáť zhoubám jistou ohradu,
Jež zlí vrazi na Slovany mecí?
Přišli světci zdobni skvostně všecí,
Každý vyňal z drahých pokladů
Dary vlastem v onom nesnadunesnadu,
Aby z vroucích vymohly se pecí.
Jaký dar se dostal ženám Čechů?
Ach ty lunou jsou jen na vetechu,
Nezůstalo zbla v nich od Libuše.
Vstaňte z hrobů statných matek duše!
Uchlácholte naše věčné stony
A nám stvořte z matek amazony.
167
164.
Hvězdy lejí blahosnivé šero,
Hvězdy lejí blahosnivé šero,
Větérkové hrají hudebně,
A tam vzchází lůna tužebně,
Jak se labuť spouští na jezero.
Taká slast jme tvorstvo převeškero,
Že si vede zcela svadebně;
Strojíť celý kraj se družebně
Pro tvou svadbu, milovaná dcero!
Leč zda právem takto tebe zovu?
Co tvá máť, má sestra, dřímá v rovu,
Nosím pro tě blahost toho hesla.
Ba se k vyšší pro tě hlásím chvále;
Devět lun máť pod srdcem tě nesla,
Já tě v srdci nosím neustále.
168
165.
Pojdiž matko! Dcera tvá se vdává,
Pojdiž matko! Dcera tvá se vdává,
S nebes komnat sejdiž k dceři dolů,
Oslav den ten, oslav s námi spoluspolu,
Sbor náš vroucně Tebe očekává.
A ty nejdeš! Věčné sudby správa
Nedá tobě ku tvých přátel kolu,
Zanecháváš našemu nás bolu,
Jímž se jedním kalí dnešní sláva.
Předceť láska všechen prostor ničí,
A i z dály radostí se žičí,
Jak by při tom byla v živém těle.
Zefyr vane, sladká vůně dýše;
Tvůj-li posel jest to s nebes říše,
Čili tys to, tys to sama cele?
169
166.
Pryč odcházíš ze vlastenských břehů,
Pryč odcházíš ze vlastenských břehů,
Vichor zuří silou přestrohou
A zlou půtku vede s oblohou,
Ty předc jdeš i za těch hrozných sněhů.
Takto-liž ty útlou naši něhu
Odplacuješ vzdorou nebohou?
Otec, sestra, bratři nemohou
Zadržeť tě v rychlém od nás běhu?
Svítí ovšem tobě slunko leskno,
Všady perly tvoří pro tebe,
Avšak bude tebe předce teskno.
S vesnou mladou zima krutě sočí,
Sněhy tají vedrem od nebe;
Netekou-liž řeky to z tvých očí?
170
167.
Znášli skrytý přetajemný tepot
Znášli skrytý přetajemný tepot
V člověckého těla zátiší?
Zvuku jeho ucho neslyší,
An jde jak chod duchů jeho šepot.
Když jest ňádro jato vnadou lepot,
Tep se prudším chodem odliší,
Prudkostí pak proudí nejvyšší,
V útrobách když vášeň zbouzí třepot.
Takto v lidstvu o Bohu tkví věst,
Darů Božích nejvzácnější tresť;
Druhdy tuchne, že jí slyšet sotva.
Leč jest věčná spásy lidské kotva,
A když bouře v lidských ňádrách hřímá,
Hlas té věsti nejspasněj se vnímá.
171
168.
Již se opět zamračilo nebe,
Již se opět zamračilo nebe,
Již jde na mne zas ta tesknota,
Která postať mého života
Jak kdys káně Promethea střebe.
Léto pálí, a mne v duši zebe,
Záře slunka jasně leskotá,
A mne jímá černá mrákota,
Jakby v hruď mou vlilo peklo sebe.
Kdož tmu zjasní, mraky vyhoulí,
Kámen těžký z ňader odkoulí,
Dýku vyrve, co mé nitro hlodá?
Ó jen trp! Nes bol, co hruď ti zbodá,
PamatujPamatuj, jak častokrát jsi hřešil,
A ty chcešchceš, by Bůh tě vezdy těšil?
172
169.
Muže znám – to anjel prostý vrásky,
Muže znám – to anjel prostý vrásky,
Duše jeho rovna jezeru,
Když se nachem leskne k večeru
A lesk ten jest oblesk boholásky.
Skvost jej zdobí velekněžské pásky,
V přebohatém Christus rozměru
Vylil na něj milost veškeru,
I jdou z něho stále veleb hlásky.
Lásku napsal na svou korouhev,
Lásku Páně všady hlásal v jev,
Ducha stále v Božím světle koupal.
V zemské lány duchem zřídka stoupal;
V hrudi sad má, z tad dme Bohu vůně,
A jak zde kdys, bydlí Christu v lůně.
173
170.
Viz ten obraz; Značí milostníka.
Viz ten obraz; Značí milostníka.
Chcešli věděť, jakým jménem sloul,
Na jaké tím světem lodi ploul,
A co ústo otevřené říká?
Hle jak zrakem blankytu se týká,
S nebe jest, jenž lásku v něj vdělvděl, toul,
S nebe, co mu dal med v ústaústa, oul,
S nebe zář, co pořád na něj stíká.
Z tváře leskne rozkoš věčná lunou,
Z úst mu zvuky věčných vděků runou,
Nebe celé z něho na svět zírá.
Jest to plavec mořem všehomíra,
Duchem seraf, duší jestiť panna,
Víš-li již, že nese jméno Jana?
174
171.
Svatý Jan – to videc věčných světů,
Svatý Jan – to videc věčných světů,
Názorce to božských ideí,
Klíčník jest to rajských dveřejí,
Před ním složil cherub meče přetu.
K zdroji bytě v smělém vnikal vzletu,
V serafův tam chodil šlápěji,
NebeštanéNebešťané v každém kročeji
Snášeli mu všechnu krásu květů.
Ano Bůh sám zdvih jej do své říše
A dal zříť mu v nejtajnější skrýše,
By nám vzkřísil zhaslé ohně v ňádru.
Kdo v něm čte, ten k jestot vniká jádru,
Dme slast ráje, ssáje věčné vůně,
Žije v nebi, bydlí Bohu v lůně.
175
172.
Jak jsou sladky slovanské ty písně,
Jak jsou sladky slovanské ty písně,
Jaká tají se v nich lahoda!
Jest to výron ducha národa,
Pramen živý, vyšlý z útrob tísně.
Jiné písně jsou jen holé třísně,
Jež zub času brzo ohlodá,
Krásu našich žádná nehoda
Neobalí v nepaměti plísně.
Z Vinety, když lodník uzří rumy,
Duše jeho vnímá tajné dumy
A tkví v slastech jak by zakletá.
Písně naše – naše Vineta.
O náš hudče! tam svůj koráb schyluj,
Tam sluch piluj, hlas ten věčně miluj.
176
173.
Přijdou-li kdys národní ty zvuky
Přijdou-li kdys národní ty zvuky
Šťastným krokem v blažený tvůj kruh,
Povztýčí se rozkoší tvůj duch,
A vnitř zkvetou všechněch slastí puky.
Pozvi tehdy všechny přátel pluky,
Ať jim každý propůjčí svůj sluch,
A tak zplácí úcty svojí dluh,
A dar vezme pro nejzazší vnuky.
Kdež jest národ, jehož rodné zpěvy
Takou hloubi, takou sladkost jeví?
Vystup v zápas na veřeje s námi!
Kouzlo jej těch našich písní zmámí,
A když ze svých vyrazí se mraků,
Pokloní se věčných krásot znaku.
177
174.
Což jsou mily erotické básně!
Což jsou mily erotické básně!
Což v nich vděky čarokrásných děv
Přicházejí přemilostně v jev,
Duch v nich sní jak v klíně matky krásně.
Vzduchem vlají růžodeché pásně,
Vřelej proudí v žílách živá krev,
Hrá slast v duši, v mysli hude zpěv,
Jiskří zrak, tvář rudne, sladnou dásně.
Dásně sladnou, hořekne však život,
Ducha zmáhá smrtelný se hlivot,
A zle chabnou křídla jeho k letu.
Duše plní návalem se křivot,
Zapaluje k chlipnosti se vznětu;
Věčných světů zbavuje se květu.
178
175.
K uvítání JJ. Veličenstev v květnu 1854.
Vítej, vítej k nám dvé přežádoucí,
Radost s úctou Vám jdou v ústretu,
S přírodou se v milém rozkvětu
V závod vydal národ v lásce vroucí.
Srdce kraje veškerého tlouci
V blahém slyšeť na hlas roznětu,
Že můž s otcem i máť Alžbětu
Tuto vítať s úctou nehynoucí.
Ozývají po celé se vlasti
Zvučně přání, jež lid pro Vás nosí,
O jichž dání Nebes Pána prosí:
Vaši dnové plyňte beze strasti,
Máj Vám zkvítej věčných rájských lahod,
A zář sviť Vám neskonalých blahot.
179
176.
Když zlí vrazi přibili jsou Christa
Když zlí vrazi přibili jsou Christa
Na Golgotě zkruta ku dřevu,
K západu tvář Jemu ve hněvu
Odvrátili v stanoviště mhlistá.
Tehdá z Pána, jak ji světům chystá,
V líbém vyšla záře úsměvu.
I vstal zefyr v sladkém pověvu
A v zář odíl všechna ona místa.
A tu prám, když Pán chtěl do všech hvězd
Mocně volať: Dokonáno jest,
Vzhlídl s láskou na věčitý Řím.
Ihned zmizel skleslý na něm dým,
Z Vatikanu vytrysknulo žídlo,
Tam Pán církvi určil věčné sídlo.
180
177.
Bohat člověk. Všecko zove svoje,
Bohat člověk. Všecko zove svoje,
Co tu na světě se nachází,
Kamkoli jej mysl provází,
Všady tekou hojné pro něj zdroje.
Jeho jsou ty sličné světel voje,
Pro něj zem své vnady vysází,
A když tápá druhdy v nesnázi,
Dává nebe steré v stráž mu zbroje.
Jest on Krésus. Svět mu sklad svůj skládá.
Leč to vše smad žádeb nezaháší,
Aniž jeho nad žebrotu vznáší.
Tím jen pravé bohatství si střádá,
Učiní-li všecko na zvon rudou,
Z něhož Bohu věčné chvály hudou.
181
178.
TotToť to moře, to cíl mojich tužeb!
TotToť to moře, to cíl mojich tužeb!
To ten obraz nekonečných věků,
Sídlo klidu, těchy, hrůzy, vztěku,
Oblast tajin, skvostů sklad, svět kružeb.
Země k službám šle mu hejno družeb,
Jenž daň nesou v radostném mu jeku,
V sličném zas to po královsku vděku
Zemi déšť šle na uznání služeb.
Ó ty moře, labyrinte divů,
Kolik ve tvém mocném prostoru
Nakupeno různých odporů?
Koho neshroní moc tvojich plyvů?
Uzřev tebe, v úžas jsem se hronul,
Nice sklonul, v nekonečnu tonul.
182
179.
Chcešli poznať pravzor bohatýrů,
Chcešli poznať pravzor bohatýrů,
S nímž se nemůž měřiť žádný z reků,
Co jich bylo v starém, v novém věku,
Jenž jen v sobě nachází svou míru?
Jmenuj jména Alexandrů, Cýrů,
Kdo kdy k leku, kdo kdy v milém vděku
Veleslávou proslul u člověků,
K němu srovnán v každém spatřiť škýru.
Měl ráz žuly, jak smrt modly kosil,
Jako Atlas celý vesmír nosil,
Jím poušť v role, kopec v pláň se měnil.
Svíží zdroj se ze skal vytemenil,
Padla hráz, tvrz klesla, nemoc zdrávla.
Kdož ten mocník? Nosil jmeno Pavla.
183
180.
Svatý Pavle, ty má věčná chválo,
Svatý Pavle, ty má věčná chválo,
Ty mé duše věčná otavo,
Nejsladší mé mysli zábavo,
V nehodách má nedobytná skálo!
Které srdce k tobě nezaplálo,
To jest churavo a koravo,
Přechudo to jest a klamavo,
V němž skal jiní posud neroztálo.
Ó má lásko, o má rozkoši,
Útočiště, když hřích pustoší,
Kdož mi dá prach líbať tvého hrobu!
Otav světče výkladačům mdlobu,
Aby duch jich nikdá nepoklesal,
A svět celý ze slov tvojich plesal.
184
181.
Oceane, kdož ti roven v hloubi?
Oceane, kdož ti roven v hloubi?
Ve výši kdož tobě blankyte?
V jasnu tobě, slunko světité?
V kom hloub s výší, s délí šíř se snoubí?
Kdož ten výkvět svrchované chlouby,
Jenž měl v duši nebe celité,
A v ráj změnil pouště písčité,
V němž cnot loubí kvetlo prosto zhouby?
Stoulím, ždám; kam mysl hne se žedná,
Odevšad zní odpověď mi jedna:
V Pavlu vesmír skvěl se do bezedna.
Duše hora, cit byl morská tůně;
Leč jen perly kvetly v jeho lůně,
Sám žil srdcem na věčitém trůně.
185
182.
Byl to člověk! Byl muž pravý z Boha!
Byl to člověk! Byl muž pravý z Boha!
Nebes Pán naň dary všechny vlinul,
Co kdy jimi člověk tuto slynul,
Co kde vzácná,vzácná v něm stan měla vloha.
Byl hruď přísná, ke všem zlobám strohá,
Kam jen kynul, blud a nemrav hynul,
Kam se šinul, ihned zlořád minul,
Ráj tam zkvítal, kde šla jeho noha.
Čirý oheň byla jeho řeč,
Slovo jeho – obousečný meč,
Mysl propast, vůle byla skála.
Snaha jeho – věčná Boží chvála.
Hlas byl hrom, hled – blesk, byl vichor chůze,
Toť byl peklu k nevýslovné hrůze.
186
183.
Druhdy nebe přemilostně shlédlo
Druhdy nebe přemilostně shlédlo
S výšin svojich na pozemský sad,
A všech skrytých blahodějných vnad
Otevřelo přebohaté žídlo.
Jak by každý byl vzal na se křídlo,
Vyplynuly dary z valných vrat,
A ten věrný věčných vabů sklad
Na jedné vzal svaté panně sídlo.
Duše zbožná! Koho řeč má míní?
Kdež dlí záře, jenž se nezastíní?
Kdež se věčná ubydlela krása?
Máti Boží! Duše k Tobě jásá!
V Tobě patří krásu nadblankytnou,
K Tobě plane láskou nevýzpytnou.
187
Vysvětlení méně známých slov.
V sonettu 3. rmuť – kal.
8. úpor – pažit, trávník.
hoží – rus. гожïй, dobrýdobrý, dovedný, spůsobilý.
9. kluč – pařez.
10. klekt – chřest.
11. litba – libatio, oběť.
16.15. opěka – rus. pol. záštita, ochrana.
16. chomol – bouřlivý víchor.
klamol – zlomek,zlomek.
19. chlemý – nespůsobenýnespůsobený.
23. slemeno – žezlo, trám, vrch střechy.
24. krokot – barva žlutočervená κρόκωτον.
26. ostožiti – stohy obilnými pokryti.
27. sotně – sotva, leda.
28. neodhlivvýneodhlivný, odhliviti – obměkčiti, zjemniti.
33. tříb – nástroj ku tříbení obilí, smyk.
33.34. ulicha – lijavec.
34.35. hýra – boule.
[189]
V sonettu 34.35. hřeznouti – topiti se v hřezu, v blátě.
pakosta v círk. jaz. pakošta – převrácenostpřevrácenost, malitia.
37. Ostrabaostraba – zotavení; ostrabiti – otaviti, zmoci.
40. orel kostilom – morský orel, aquila assi fraga.
44. pruhlo – léčka.
46. blíkava – záplava, pásmo bílých oblaků.
49. uvírý – zvířelý, versutus.
53. ponuta – ponutka, ponuknutí,ponuknutí.
zruta – něco velikéhovelikého, ohromného, moles.
54. smaha – připálené znamení na těle.
61. dláha – dlážka.
64. ksikati – sibilare, syčeti.
66. zmek – plevel, zmije.
75. pomeč – síť na ptáky.
76. tyřeti – práchnivěti.
možicha – r. можуха, zralá zrnka jalovcová.
81. ruhot, ruh – rouhání.
83. kýr – krondle, harpuna.
110. Kozerakozera – trumf.
111. pokruta – bochník.
[190]
V sonettu 115. ohař – myslivecký pespes.
116. homok – letný písek,písek.
117. patro – břevno.
119. dubkem – vzhůru.
125. opoka – kámen, skála.
128. nora – jáma.
prorva – rokle.
129. výton – co vytone, vyplaví se.
134. toucha – tušení.
143. báha – bažení.
146. strumen – pramen.
147. přeta – zakázání, hrozba.
162. homon – homole, hrouda.
172.159. kobos – cymbál.
176. prám – právě.
177. smad – žízeň.
181. stouliti – zavříti (t. ústa) – mlčeti.
Sonett 20. věnován paní Malé-Sklenářové v Praze.
68. a 69. věnován ženě z Moravičan jmenem Bartákové, (matce kněze Jana B.)
[191]
Opravy.
Na stránce 13. ř. 10. čti strozí místo strojí.
20. „ 13. „ lítých „ litých.
25. „ 7. „ pleťských místo pletských; taktéž 41 ř. 6.
„ „ 14. „ budou místo bude.
29. „ 2. „ zapomněli místo zapoměli.
49. „ 14. „ proměň „ proměnproměn.
50. „ 4. „ mhlu „ mlhu.
63. „ 2. „ vládyka „ vladyka.
68. „ 8. „ ksiká „ kiká.
69. „ 4. „ útrobu „ útrobn.
91. „ 7. „ tvojí „ tvojitvoji.
93. „ 5. „ po sl. vidu vynechej čárku.
9994. „ 3. „ hubeněť místo hubeneť.
102. „ 9. „ povztyč „ povstyč.
109. „ 2. „ omladiť „ omladíť.
112. „ 7. „ hlasitě „ hlasítě.
148. „ 14. „ sloužiť „ sleužiť.
150. „ 13. „ křídla „ křidla.
165. „ 13. „ Slasti „ Šlasti.
E: av; 2004
[192]