Sestupem (1897)

Sonety, H. Uden

Diplomatická verze Ediční verze
SESTUPEM
[1] H. UDEN (DR. JAROSLAV HRUŠKA)
SESTUPEM
SONETY
V PRAZE NAKLADATEL JOS. R. VILÍMEK SPÁLENÁ ULICE 13.
[3] TISKEM JOS. R. VILÍMKA V PRAZE
[4]
Na bílé stezce jasná záře plane, Na bílé stezce jasná záře plane,
 jak zlatá vlečka krátí se a dlouží, do listí spadlého se zvolna hrouží a v hnědých jeho vráskách tiše stane; hned tvoří s listím vzorce pestře tkané jak jemná krajka, po níž žena touží, hned v tenké nitky třepí se a ouží a v husté chvosty divně rozedrané. To vše se třese, neustále mění, jak vítr lehounký rozmarně káže jda svadlým listím v neznatelném chvění, a slunce na sestupu mdlými rety se usmívá a mladistvé jak páže do písku cesty kreslí různé květy. 5
Mé zahrady zapadlý skrytý kout Mé zahrady zapadlý skrytý kout
 tak útulný je, tak je plný vnad, že nevyrovná se mu žádný sad, byť sebe pyšnějším chtěl jménem slout. Svým klidným dechem láme kruhy pout a nepřístupný jest jak pevný hrad, i nedůtklivé citlivosti had již na prahu si musí ulehnout. Kol kolem pěšina jak bílá stuha se vine mezi stromy mezi keři, ob záhon vústí do ní stezka druhá jak myšlenka se do myšlenky tratí, až v stínech večera a ve snů šeři již jednotlivé nelze rozeznati. 6
Svou drahou jdeme bez vůle a viny, Svou drahou jdeme bez vůle a viny,
 nás nehybná moc stále k předu pudí, až posléz, jak jsme vyšli, mdlí a chudí na smrti práh klesneme nehostinný. Jsme pouhým zjevem my a naše činy i myšlenka, jíž srdce mé se trudí, den jeden za druhým se s ránem budí, by navždy pohrobil se v noční stíny. Žal paprsku, který se ve tmách ztrácí a k zdroji světla víc se nenavrací, stesk lilie, jež do záhuby spěje již tím, že pučíc v snivé kráse zkvétá, zní dominantou v dlouhé písni světa a strunou hlubokou se věčně chvěje. 7
Bledý, mrtvý den, Bledý, mrtvý den,
 jaký v listopadu bývá, z mlhy vstává, s šerem splývá jako plachý sen. Sotva vzplálo jen, slunce za mraky se skrývá, krátká prška zemi smývá, aby bylo změn. S večerem, jenž přikvačí co jezdec hbitýhbitý, vzbudí se však život, světla vzplanou v dáli, z četných výhní hustý, rudý kouř se valí, hvizd se rozléhá jak pokřik ostražitý, a stroj dunící, jenž vlny vzduchu zrývá, těžkou píseň práce hlasitě si zpívá. 8
Zda člověk jediný sám sobě stačí? Zda člověk jediný sám sobě stačí?
 Ba stačí, chce-li ale jistým býti, své srdce musí do samoty vzíti, jež umí čísti v plesotu i v pláči. Dav sdílných společníků se pak tlačí: v hrst ubohého podzimního kvítí se chytlo jíní, blýská se a třpytí, na zdi se černá prázdné hnízdo ptačí. Prut nahých keřů, větev stromu holá, tma rostoucí, jež bledou stezku kryje, hlas hudby veselé, jenž k tanci volá, smích přidušený křepčícího kola, i pes, jenž ve tmách opuštěný vyje: to všecko mluví, jásá, lká a žije. 9
Blahé, vzácné vteřiny, Blahé, vzácné vteřiny,
 v nichž se duše k duši schýlí na perutích neviny, byť i přešly krátkou chvílí, v paměti bezpečné zbyly, poklad čistý, jediný, lesa bílé pěšiny, které chodce neomýlí. Květem jsou, jenž neuvadne němým tichem dálky chladné, a když jsem se v úprku z víru břitkých ústrků do samoty přísné bral, všecky jsem je s sebou vzal. 10
Stín večera se nese zahradou, Stín večera se nese zahradou,
 ač zima třeskná jako chmurný sok za prahem číhá a svůj měří vskok, vzduch prosycen jest jarní náladou. Snad teplý večer má být náhradou za chladné léto, za deštivý rok, či moci nebeské svůj starý krok snad zaměnily divnou záhadou? Buď tak, či tak, i měsíc nesměle a v udivení vyhled’ ze mraku, však pluje do výše a vesele své bílé črty v písek cesty píše; jak nemá srdce věřit zázraku, když člověk rád se klame, dokud dýše? 11
Již večernice prodrala se šerem, Již večernice prodrala se šerem,
 na bledém nebi nepohnutě stojí jak stráže bdělá, když po dlouhém boji se pozorně rozhlíží každým směrem. Jen chvíli, a již v lesku tisícerém hvězd plná tíseň kmitavě se rojí, vůz vyjel též a ukazuje vojí, kde chmurný západ splývá se severem. Rád znal bych, hvězdy, co vám asi zdá se, když stará otázka, již zas a zase jste slyšely, po drahách vašich slídí, ta planá a tak známá, že se stydí ji opakovati ret pozdních lidí, ač vždy a ve všech srdcích ozývá se? 12
List padající praví: musím jíti, List padající praví: musím jíti,
 již usech’ jsem a vítr větví třese – a přece letí k zemi jako v plese, a ševel jeho zvučí hymnem bytí. Snad prvek, jenž v něm skryt je, ví a cítí, že v nové podobě se opět vznese, že hrůza zkázy hmoty nedotkne se, že žil, že žije a že bude žíti. Snad vzpomíná, že kdysi šplounal vlnou, že lidi zřel a slyšel vřavu plnou, jež dávno propadla již smrtným tmám, a těší se, že bude sluncem pláti, že silou jeho budou květy zráti tak rudé, plné, jak je líbal sám. 13
Zda jsi či nejsi – o to pře se vede Zda jsi či nejsi – o to pře se vede
 již od těch dob, kdy první záblesk vzplanul, by z ohnivého světla jasný skanul a rval a plašil stíny noci šedé. Jak často v zmatek pochybnosti bledé dech svěží tiché odpovědi vanul, však červ, jenž stále hledá, neustanul, a pásmo plané hádky dál se přede. Běh časných věcí všelijak se točí, a k němu připoután je rozhled lidí, kdo stojí na vrcholu, více vidí, než kdo se ve tmách šplhá po úbočí, ne proto snad, že bystřejší má oči, ne, proto jen, že dar své pídě klidí. 14
Když ve víru, jenž neustal se dmouti, Když ve víru, jenž neustal se dmouti,
 břeh nízký vstane z vody rozpěněné, a když se zdaří ruce rozedřené, že pevné chytí spasného se proutí, snad ještě pod těžkou se nohou shroutí kus hlíny kalnou vodou rozmělněné a spadne do prohlubně rozčeřené, však zachráněný smí si oddychnouti. Byť slunce zhaslo, byť i noc se tměla, jen tolik pozná udiveným okem, že nebes obloha se níže klene; byť výspa byla pustá, osamělá, do srdce vchází tichým volným krokem cos neznámého, jež jest bezejmenné. 15
Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá, Svit lampy kmitá, člověk sní a bádá,
 duch hloubavý se v každou krůpěj stopí, až cosi najde kdes, co nepochopí... Křik děsu zavzní, smyslů pustá váda, a hrdost, která dále jíti žádá, se k novým útokům a ranám vzchopí a zas a zase zdvíhá meč i kopí, jež zas a zase z ruky slabé padá. Ve chvíli té, kdy plápol lampy hasne, a tmavý stín nevědomosti prosté se chvěje tuchou jiné záře jasné, duch zvedá se a vstoupí o krok dále, by stanul poprvé na pevné skále; mdlá ruka klesá sic, však křídlo roste. 16
Byl’s vůdcem lidu, byl jsi pánem, králem, Byl’s vůdcem lidu, byl jsi pánem, králem,
 sloup ohnivý a bouře plná síly, dal zákon jsi, a lidé zákon ctili, jak rozuměli ve svém srdci malém, až teprvé, když padl Jerusalem, když v rákosí a v žáru vedra snili, když v řekách bahnitých své tváře myli, se naplnilo zrno v klasu zralém. Zrak zbystřil se, a poznali tě jasně, že Bohem jsi a vládcem světa všeho, jenž z jařma strastí ducha vysvobodí; v tmách lidské bídy, v šeři klamu zlého jen cesta utrpení září spasně, a po té cestě člověk k Tobě chodí. 17
Kdo tvrdošijně Tebe popírali, Kdo tvrdošijně Tebe popírali,
 šli blátem rozbředlým, jež patu třísní; kdo opěvali Tebe zvučnou písní, slov pyšných přívalem se k Tobě znali, v své troufalosti pravdy asi dbali co slepec, který ve své vlastní tísni se nadouvá a nevidoucí plísní sám věře snad, že hledí v jasnou dáli. Van lehký jen se vlní lidskou duší jak světlá mlha, která k zemi padá, dlaň měkká jemně na srdce se vkládá a vede je jak umíněné děcko a zvedá je a zároveň je kruší, až pochopí a pozná... To je všecko. 18
Milé stromy, musím jíti!“ Milé stromy, musím jíti!“
 „„Na dlouho snad as?““ „Brzy přijdu zas, netřeba se smutkem krýti!“ Nepokojni, ve všem hbiti jsme jak prudký kvas, ze zrna hned klas, byť i hluchý, chceme míti. Spěch a kvap – dva ptáci tažní, životem je nelze zváti – píď svou proletí, budou se nám jistě smáti Argonauti klidní, vážní příštích století! 19
Par těžkých závoj, mračen temný lem Par těžkých závoj, mračen temný lem
 na vrchy padá, na bradla se níží, po táhlých svazích v údolí se plíží, nad řekou krouží v kolotání mdlém. Jak zpovědník, jenž nahýbá se k mříži, by slyšel zprávu o dobrém i zlém, stín vlající v pohnutí truchlivém až k samé zemi kloní se a blíží. A slyší žalobu na hrůzy smrti, jež vše, co žije, potírá a drtí, šept přitlumených stesků – mlha bledá se v zármutku a v ustrnutí zvedá, a brázdy v polích hluboké jak vrásky jsou zmyty slzou soucitu a lásky. 20
(NA MORAVSKÉM POLI.)
Spal naposledy, v otevřeném stanu, a měsíc z polovice naplněný mdlým svitem svým obléval řásné stěny, noc podzimní se přikláněla k ránu. A viděl ve snách břehy severanů, zřel moře šedé, bílé jeho pěny a viděl zámek mocně opevněný, jenž hrdě stojí v žírném, jižním lánu. Své město viděl, střed a hlavu říše, a mlhu zřel, jež nad řekou se válí, a slyšel Anežku, jak pláče tiše. Ve stanu Milotově světlo vzplálo, až ke spáči se rudým kmitem dralo – jde měsíc již, den šerý vstává v dáli. 21
(PŘÍTELI VLAD.)
Mrak za mrakem se šedým nebem plouhá, den pozdní jeseně se rychle krátí, kraj mizí ve tmách, ve stínech se tratí – v té náladě ubíhá cesta dlouhá jak život sám, když umlká již touha, když zašlo mládí a s ním snové zlatí, když shasl žár, jenž mysl muže chvátí, a ze všeho jen zbyla klidnost pouhá. A jak je srdce nevýslovně vděčným, ač málo co mu bylo dostatečným, když slunce protkne rázem okraj mraku, že zlatou třásní zablýskne se zraku, když dávné přátelství, zjev jeho milý z mlh vynoří se v netušené chvíli. 22
Ruch ulic, titěrnost, která jím vála, Ruch ulic, titěrnost, která jím vála,
 a večer vyplněný třpytem cetek mne zmučily, že četba lichých pletek jen s tíží ve spaní mne skolébala, však nicoty, jež stráží kolem stála, sen chopil se jak škodolibý zmetek, směs zapomenutých, jalových tretek se týčila jak lepenková skála, že zívaje jsem probudil se zase. Vzduch otřesem a dutě zachvívá se, snad dozvučely bicích hodin rány, svit lampy krátí se a dohořívá a jizby nezvyklé strop pětihraný se prázdné rakve stínem dolů divá. 23
Stál pevně vzepřen, ruce v kapsách skrýval, Stál pevně vzepřen, ruce v kapsách skrýval,
 sklem broušeným do křišťálových hran do jídelny se osvětlené díval – host divný nepozván a nečekán – a pohledem, v němž vzdor a výsměch splýval, jak ostříž, který měří hejno vran, do každého se sousta téměř vrýval a každý klut prohlížel se všech stran. Snad kdosi uvnitř z četných hostí davu shled’ venku drsnou Medusinu hlavu – již záslon bílých řasa dolů letí; eh, kazí chuť a líp jest neviděti, když divý sen za oknem mešká přástvou o zvěři s jednou srstí jen a pastvou. 24
(CYKLUS MALÍŘKY COSTENOBLOVY.)
Ne tragédie ženy, matky, dcery, – los lidské samice od divé slasti, jež nahým tělem tak dovede třásti, že potopí se v ples rozkoší sterý, do hrůzy sklamání a zpronevěry, do břitkých hrotů kormutlivé strasti a bídy, která může rozum zmásti, je stěsnán v náčrt ohyzdný a šerý. Proč horšiti se? Když je světlo jasné, i stín je sytým – zlomek pravdy prosté je zrnem, z něhož celá pravda vzroste, a zoufalství, jež k propasti se kloní, by střemhlav letíc uvrhlo se do ní, jest vzkřikem hvězdy, která v blátě hasne. 25
Sál prostorný Krakovské Sukiennice, Sál prostorný Krakovské Sukiennice,
 rek ušlechtilý na zpěněném koni, hřmí zápas, vlaje praporec, roh zvoní – toť Polska, Kościuszko, Raclawice! A nedaleko zimní metelice: noc, šerý les, stín, jenž se s větrem honí, sníh modrý, větev, jež se těžce kloní – vše vhozeno jak ze zednické lžíce. Muž jakýs prostý před obraz si sedl a do krajiny zimní dlouho hleděl, pak vstal a nazpět k Matejkovi vzhledl a vzdychl sobě. Také on to věděl, že všecka pravda, když se krásy vzdává, již pitvorou a nepravdou se stává. 26
Kolo spěchá, osa zvoní, Kolo spěchá, osa zvoní,
 z města domů smím se bráti, tma se plíží dlouhou tratí, chvíli jen, a vjedem do ní. Stín se s plachým stínem honí, sotva možno rozeznati hnědé hroudy na souvrati, křoví, jež se k mezi kloní. Mlčí hluk, v němž přepych tupý s bídou, která lká a úpí, v zmatené se splítá tlupy, na pole a širá lada ticho měkkou ruku vkládá, hvězdná záře na ně padá. 27
Mha se sluncem se dala v tuhé spory, Mha se sluncem se dala v tuhé spory,
 až posléz přece do vlhkého roje pad’ první paprsek slabý a chorý a plný neklidu a nepokoje. Tak padá na severu v temné bory a matně kmitá šerým houštím chvoje ven k jezerům, jež pokryla se vzdory a pohřížila v chladné krásy svoje. Až k srdci stoupá chlad a divná tíseň jak tehdáž, v zimavém když ranním šeru jsem zamyšlen se plavil na Wetteru, a slyším stále zádumčivou píseň, již pěla na palubě stará žena v šat rozedraný těsně zahalená. 28
Co zápasu je tu a zádavy! Co zápasu je tu a zádavy!
 Jen že se vynořil, by po chvíli pruh nebe modrý chmury pokryly, již kotouč nezřetelný, sálavý se rozšiřuje leskem záplavy a nutí mlhy, by se vzchopily a zdarem, jehož posléz dobyly, si zajistily úspěch klamavý! Kdo neústupný jest a v pravdě rek a slunci rovnat se chce nárokem, byť příšerným i srázem zhouby šel hnán přemocí a silou nepřátel, za mělké bodnutí dá notný sek a couvá pomalu krok za krokem. 29
Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí, Zeď vysoká se v bledém slunci třpytí,
 ač holou je a oprýskanou celá, zář planoucí ji pláštěm přioděla ze stříbrných a matně zlatých nití. Pět úzkých okének se ohněm nítí, až do podkroví vlétla plachá střela a na skle slepém tak se rozhořela, že křišťálem a drahokamy svítí. Hrou stejnou, jak ji opakuje vždycky, zář pospíchá, již střechy dotýká se a rychle prchá jako soucit lidský, jenž probudí se náhlým pohnutím a vyčerpá se krátkým dotknutím – a zeď i malá okna hasnou zase. 30
Z ran drsných, které z dáli slyším znítizníti, Z ran drsných, které z dáli slyším znítizníti,
 stín obrovitý vyhoupl se skokem a zvolal, přeměřiv mne hrdým okem: „Dech práce jsem, té, jež vás všechny sytí, ryk zápasu, jenž nedá planě sníti.“ Hned těsným ke mně přitočil se bokem a spěchal dlouhým, neohebným krokem, že únavou jsem sotva mohl jíti. „Co chceš?“ dím tiše, „dlouho jsem ti sloužil, znám dobře, po čem vzdychal jsi a toužil, mně nejsou nepovědomy tvé strasti.“ Stín zastaviv se, vzkřikl v smíchu suchém: „Chci pánem být, chci všemu světu vlásti, i těm, kdo pracují, jak praví, duchem“duchem.“ 31
Pták ubohý se krátkým ozval tikem, Pták ubohý se krátkým ozval tikem,
 na větvi holé hlavička se šedá, do výše prázdný zobáček se zvedá, a hrdélko se plní tichým vzlykem. Teď náhle prudkým pozvedl se mžikem, snad spatřil zrno, snad je marně hledá, neb ku větvi se vrací, na ni sedá, by žalostivým ulevil si vzkřikem. Mlč, ptáčku, nelkej, chci tě nasytiti, ba, chceš-li, také nocleh mohu dáti, však věz, že tuhá věrnost málo platí. Proč zbyl jsi zde, proč nešel jsi v čas pravý? I mezi ptáky jako v lidském žití se nejlépe obejdou přeletaví. 32
Bledým stínem noc se k ránu kloní, Bledým stínem noc se k ránu kloní,
 ostrý vítr ulicemi stená, klesá, vstává rychle, v před se žena, po střechách se domů divě honí. Clonou mrazných květů zář se roní, okna chrámu planou osvětlená, vichřice se lekla rozezlená, hlahol zvonu padl náhle do ní. V ranní bouře pomatené hluky zaléhají varhan měkké zvukyzvuky, v lidskou nenávist a lidské hněvy tichou perutí se nesou zpěvy, zpěvy naděje, jež k prosbám kleká a na příchod lásky pevně čeká. 33
Je smutná neděle, o čem tu sníti? Je smutná neděle, o čem tu sníti?
 Snad o klidu, jenž lenivě se plazí, by všechen život spjal tuhými svazy a pokryl šedou, neprůhlednou sítí? Jen slunci rozkázal: „jdi, hleď se skrýti!“, již slunce nevychází, nezachází, v hrst pevnou béře mraky, větry, mrazy a rušitelů všech se umí zbýti. Tak asi v brloh severana hledí: „já jsem, jenž práce těžký řetěz láme, jsem blahem duší, rozkoší jsem těl!“ a zděšeně se ptají lidé bledí: „zda ty’s to, který s nebe přijít měl, či na jiný a lepší čekat máme?“ 34
Z chyb nelásky se život lidský skládá, Z chyb nelásky se život lidský skládá,
 a každá vina hlasem k nebi volá, však sotva vzkřikne, již se tlačí z dola vin svěžích celá nepřehledná řada a jedna s druhou bije se a hádá, až splynou posléz v hustou tíseň kola, jež novým nárazům víc neodolá a neláskou a trestem nazpět padá, na hlavy lidské zádavou se řítí. A trpí-li snad někdo víc, snad za tři, kdo směl by lkáti, kdo se podiviti? Trest společným je nám, jsme všichni bratří, zda které ruce lze ho roztříditi, by dala každému jenjen, co mu patří? 35
Studna vyschlá, prázdná, vyčerpaná, Studna vyschlá, prázdná, vyčerpaná,
 v niž se těžký okov marně hrouží, zimní den, jenž přímrakem se plouží, pokolení, které nezná rána, zlem jsou nutným. Pléva vichrem hnaná vše, co žije, zmítá se a krouží; jak je ale chmurným, jak se dlouží úpadek a doba jeho planá! Slunce, které teprv odpoledne úkosem a krátce k zemi shledne, odvrací se v tísni odmítavé, večer bezhvězdný, stín noci tmavé téměř naději a víru dusí v jaro spasné, které přijít musí. 36
Kde bloudíš, společníku roztomilý? Kde bloudíš, společníku roztomilý?
 Když na večerním nebi mdle se třpytíš a na cestu mi jednotvárnou svítíš, sám nevím, jak mám rád tvůj oheň bílý. Věz, všecky hvězdy se již rozjiskřily a ptají se mne; kdy se zase vznítíš; snad na lichotnou zprávu tu se chytíš, vždy pozorný jsi, nikdy nezdvořilý. Což já jsem trpělivý, hvězdy také, však lidí střez se, pro pokrok jen žijí, a za tím zpupnost číhá v zázadí; věř, kdybys jim snad tropil vzdory jaké, že na večer a také v poesii tě lampa elektrická nahradí. 37
K lidem se již snáší K lidem se již snáší
 tichý svatvečer, zamyšlen a šer vchází do salaší. Svatý Mikuláši, záchrano tří dcer, do nebeských sfér prosba má se vznáší: Malá Mánička vzdálena je tak jako hvězdička, učiň mi té lásky, naděl jí a pak za mne pohlaď vlásky. 38
Ne, nezdráhej se, ruko obětavá, Ne, nezdráhej se, ruko obětavá,
 lak sadař, který nanosí dost vody a vzepře větev, by unesla plody, jak zahradník, jenž záhon okopává, a jako vinař, který časně vstává, by mrazy potíral a všecky škody, vždy pil a služ! Co tobě do úrody? Zlým dárcem jest, kdo ptá se, komu dává, a zdar a výsledek chce jistým míti. Snad z brázdy, kterou štědré ruce zryly, žeň plná vzejde, vzejde snad jen býlí... A byť i býlí! Také musí býti a musí uvadnouti, musí shníti, by půda svěží zas nabyla síly. 39
Když láska nadšená ku práci vstane Když láska nadšená ku práci vstane
 a štědrou rukou bohyni svou zdobí, co poskytnouti může poklad doby, má cenu malichernou cetky plané. Až k samým prahům vzniku láska skane, zář neposkvrněnou a čistou zrobí a záslonou na pevné připne skoby, jež zázrakem a jasným divem vzplane. Jak tryskla bleskem v dávných časů šeři, až podnes zachovala plnou sílu, neb v srdcích najdenajde, čeho třeba: víru. Byť rozum uhájil i klidnou míru a vzpouzel se – jak rádo srdce věří, vždyť ku vlastnímu jen se hlásí dílu. 40
Táž jiskra neposkvrněného vzniku vzplála Táž jiskra neposkvrněného vzniku vzplála
 a kmitla Olympu se příkrým svahem, by zatřpytila se nad každým prahem, když Athéna z Diovy hlavy vstala. Táž čistá záře zázrakem se vzňala, když přikvačivši v brodu moře vlahém, jenž svítil perlami na těle nahém, se běloskvoucí Afrodita smála. Vždy stejnou báseň lidské srdce básní, co změnou zdá se snad, jen lehkou třásní a mělkou řasou zlatý poklad halí, jenž plane v kráse věčně neomylné, jak ruce Boží do srdce ho daly všem lidem ve vlastnictví nerozdílné. 41
Na krátkém dni jak rychle slunce klesá! Na krátkém dni jak rychle slunce klesá!
 vždyť paprsky, jež bledým světlem vstaly, vzduch mrazem ostrý ani neprohřály a již se kryjí do vrcholků lesa. Nad krátkým štěstím člověk jen že vzplesá, již úprkem se hrnou nové žaly a prstem kývají mu v prázdnou dáli, by šel a bloudil, kříž svůj s sebou nesa. Den prchá mžikem, pustá noc se sšeří, tak dlouhá, že ji nikdo nepřeměří, tma choulí se a ve všech koutech děsí, a vratké blaho hasne v sytém stínu; kdo souditi smí hřích a blud a vinu, jež bědným chodcům na paty se věsí? 42
Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil Syn jeden v otcovskou se náruč vrátil
 a pravil: „Otče, vždy jsem viděl tebe a vždy jsem věděl, šate můj a chlebe, že střežeš mne, a díkem jsem ti platil.“ V tom přišel druhý syn – dech se mu krátil – a sípal: „Neviděl jsem záři nebe, ve chmurných stínech ztratil jsem i sebe, dech pusté noci naději mou zvrátil.“ Den hasl, tichý večer se již šeřil, a hvězd se rozjiskřilo na tisíce, a náruč otcovská oběma kyne, kol obou ve stejné se lásce vine: „Buď vítán ty, který jsi více věřil, buď vítán ty, který jsi trpěl více!“ 43
Světlý samotář Světlý samotář
 k umrzlé se zemi shýbá, tvrdé hroudy vřele líbá slunce třpytná tvář. Lásky svatá zář předsudky a pravdou hýbá, že se mění v ctnost i chyba, ve proroka lhář. Den je krátký, rychle mizí a když hroudy neroztají, slunce od nich dále spěchá; se sluncem jde láska ryzí, když ji lidé nepoznají, v hříchu je a ve tmách nechá. 44
Když v poslední hodině odpoledne, Když v poslední hodině odpoledne,
 ač naděje a víra téměř mizí, ač bledých stínů hustě stkanou přízí se nebe pokrývá a šmahem šedne, přec aspoň na chvíli se slunce zvedne a prodere se třpytem záře ryzí, jak trpělivé srdce žeň svou sklízí, jak nadšeně a vděčně k slunci vzhledne! Byť ráno přešlo pošmurně a chladně, a byť i poledne se překlonilo, ne – pozdě není! Plně, sytě stačí, když pozdní slunce polibek svůj vtlačí na bledé čelo, které v něm jen žilo, když doušek čistý nalezne se na dně. 45
Záře záblesk zlatý Záře záblesk zlatý
 do zahrady sjel, sotva doletěl, zlíbal stromu paty, spěchavými chvaty po větvích se chvěl, a zas za mrak vjel jako větrem svátý. V sladkém roznícení, v tichém povzdechu strom děl k ořeší: „Ze všech políbení krátké ve spěchu nejvíc potěší.“ 46
Boj zpupný stuží sval a zbystří zrak, Boj zpupný stuží sval a zbystří zrak,
 však hodí se mu vše i špatná rána, a lest a lež i hany tupá hrana jest vítanou, ať platí tak či tak. Když nesnáz roste, dobrým je i brak, houf lišek stačí, nestřežená brána, klam nepatrný zmate velikána, že porazí ho k zemi lehký prak. Což divu pak, když čistý meč a štít, jenž ukován byl silou utrpení a stužen pravdy ocelovou lázní, v níž prostý zápasník se v reka mění, se potýká jen s odporem a s bázní, ač konec konců musí zvítězit! 47
Oř nezkrocený, běhoun ušlechtilý Oř nezkrocený, běhoun ušlechtilý
 přes propast šerou, byť i hrobem zela, se lehkým skokem přenese co střela, ač ostruhy se v kůži sotva vryly, a mysl muže ve vědomí síly, když náhlým rázem rozchvěla se celá, stín pochybnosti hrdě setře s čela, čin rozhodný vykoná v krátké chvíli. Když ale musí noha bosá jíti a zvolna sestoupali po úbočí, kde rozbodá ji trní, kam jen vkročí, když srdce malicherné šlehy cítí, že vlastní měkkosti se samo diví, jak slabí jsme a jak jsme nedůtkliví! 48
Byť práce zdála se i malichernou, Byť práce zdála se i malichernou,
 přec svatou jest, vždy tuhým obrem vstane a neskojí se dechem řeči plané, ba sotva béře za vděk službou věrnou. Ač v perlu mění potu krůpěj pernou, jež unaveným, horkým čelem kane, v zář čistou jasné aureoly vzplane, když utrpení vzala ve mzdu černou. Kdo úspěchy a vavříny se kryli, jsou žřecižreci, kteří od obětnic žili, a platí o nich: odměnu svou vzali; však práce prostá potlesku a chvály jest vodou, která pýchu srdce smývá, a třpytnou hvězdou, jež se ve tmy dívá. 49
Zima pustá, mrtvá, nahá Zima pustá, mrtvá, nahá
 dávnými pohrdla řády, dopouští se téměř zrady, jak je mírná, jak je vlahá. Po každé pomoci sahá, obláčí se v cizí vnady jako roué věčně mladý, jenž se starým býti zdráhá. Marná práce! V křepkém kole načechraný vlas se zvedne.zvedne, objeví se témě holé; byť se chtěl i jarním zdáti, zimní den se krátí, bledne, v sychravém se vlhku ztratí. 50
Šero mdlé se s němým tichem pojí, Šero mdlé se s němým tichem pojí,
 vlna vzduchu nepohne se ani, unaveno zmarem dlouhých klání slunce z hradeb vyjíti se bojí. Zvuk, jenž kdesi vstanul v nepokoji, trhá se a třese jako v štkání, snad i křídlo času ve svém vlání zarazilo se a tiše stojí. V mlčení, v opuštěnosti charé země svoje martyrium trpí, v trávě, kterou ušetřily srpy, šedivé jak vlasy hlavy staré kryje tvář se sterou vráskou zrytá, nahé trní v korunu se splítá. 51
Den jeden končí, druhý začíná, Den jeden končí, druhý začíná,
 ne v příměří se vnořil drsný boj, jen v nejistoty klín a v nepokoj; pěst znavená se v spánku zatíná, a neklidnou je klidu hladina, kdo klesl jsi, své rány rychle hoj a v staré brnění se chutě stroj, již nová tětiva se napíná. Kdo meškat smí, kdo smí se vzpírat snad, když nehybným je světa dávný řád, jenž platí pro veškeré stvoření? Již s prvním tvůrčím dechem zápas vstal, je žitím sám a věčně bouří dál, jen občas zbraň a heslo promění. 52
Jest život bludištěmbludištěm, i když je svitý Jest život bludištěmbludištěm, i když je svitý
 ze samých květů; květ omámí duši, že cestu pravou sotva ještě tuší a potácí se, chodec vůní spitý. Což teprv, když je z nahých prken sbitý, jež slunce žhavé plným žárem suší, když berla pátrající v dřevo buší, a v tyčky holé chytá se krok hbitý! Přec ještě líp je sterou vůní jíti, byť vůně opojnou a prázdnou byla a jevila se v horování pouhém, než ze střízlivé plné číše píti, jež rmutnou jest, byť snad i pravdu kryla, a hrdlo rozežírá ostrým louhem. 53
Smích ostrý často pohrdlivě zněl: Smích ostrý často pohrdlivě zněl:
 Ve volném vzduchu lehce se to hýří, ba stačí místo křídel také chmýří, by planý snílek k prázdným stínům spěl a ještě cennějším se blouda měl, jenž drsnou cestou práce bohatýří a zákonů – vždy dvakrát dvě jsou čtyři – ku poznání a ku vědění šel. Jak zbytečným je smích i hrdá zloba! Sám orel, který nad vrcholy krouží, až k jasným hvězdám přece nedoletí, a mudrc, byť se prodral slupkou třetí, do jádra věcí přec se nepohrouží; buď svatýmisvatými, buď směšnými jsou oba. 54
(IL SEPOLCRO DI GIULIETTA.)
V kout polospustlý, v zelinářský lán se klášterní změnila zahrada, kus chodby, který zkázou zapadá a sotva troskou může býti zván, se v keřích skrývá; břečtan touhou hnán do sloupků okenních se zapřádá a bujný svlačec k spěchu nabádá, jenž k hrobu přiklání se se všech stran. Vzdech cypřiší jak dávných zvěstí hlas do kobky vniká, lká a zmlká zas, zář sluneční se vlní po stěnách a kreslí stíny v tichých proměnách, o lásce velké, jež i zemřít zná, kvil ptáka zní a píseň žalostná. 55
(TIVOLI.)
Strž plná pinií a platánů, směs bílých stezek stoupá v předu v zadu, od vodopádu spěchá k vodopádu, a vždy se každá uhne na stranu, by poskytla bezpečnou záchranu, když voda jižjiž smáčí vlas a bradu, na příkré stráni strmí v pyšném ladu chrám Sibyllin jak arkýř pavlánu. Smí ruka lidská skály rozetnouti, smí spoustou vody po své vůli hnouti, když prospěchu i krásy bylo dbáno? Svit sluneční, jenž k vodě letí kvapem a duhou plane nad velikým slapem, jest odpovědí, která praví: ano! 56
Třeskný, krutý mráz Třeskný, krutý mráz
 s časným ránem vstal, ostře věje dál, vniká vraz kam vraz. Mech i zimostráz rozerval a sklál, vodu v pouta jal na jediný ráz. Jen se vbodl v líc, a již na tisíc jehel trčí v ní, rychle, na pospěch jako zběžný vzdech krátká píseň zní. 57
Jen jeden ostrý dech, jenž vanul mrazem, Jen jeden ostrý dech, jenž vanul mrazem,
 se dotkl kaluže, již povrch šedý kryl tříští se a stuhl v tenké ledy a v hladkou plochu proměnil se rázem. Jen jeden paprsek, jenž slétl na zem snad poprvé a také naposledy: již zatřpytil se povlak ledu bledý a rozjiskřil se náhlým světla vzkazem. Jen něco pevnosti, jen trochu lásky – a kalný příboj, jenž se proudem vlní, jenž mladá srdce nepokojem plní a v hladká čela ryje pusté vrásky, se zčistí v tvrdou ocel přesvědčení a nadšením se v jasný křišťál změní. 58
Pryč s vypůjčeným klamem cizích zdání, Pryč s vypůjčeným klamem cizích zdání,
 byť sterými se lichotila vděky; svým každý buď a přečkáš celé věky! I zima dala se již na pokání, plášť šedý otočila si kol skrání, sníh sype se a padá k zemi měkký a vlhký jako pěna dravé řeky ve vzduchu lítá, do očí se vhání. V háv jednobytý, vlastní rukou šitý již oblékla se, nahé větve stromů jím pokryla i zem a střechy domů. Jak sličnou jest, jak krásně jí to sluší! Vždy ladným jest, kdo zjeví vlastní duši, byť drsné city byly v ní snad skryty. 59
Vločka sněhu na ruku mi spadla: Vločka sněhu na ruku mi spadla:
 „Pohleď na mne, jak jsem krásnou – děla – z hvězdiček a z jehliček jsem celá, jak je ruka lehká k sobě kladla.“ Síla pevná, která bouří svládla, která rozbrázdila skalní čela, umí také zjemnělá a bdělá, starat se, by krása nepovadla! Je snad vločka téměř roztavená, jíž se ruka vlastním teplem sprostí, hříčkou jen, jež mnoho neznamená, či je spíše v říši velikosti pravou známkou nejvyššího řádu, aby dbala skladu též a ladu? 60
Sníh volně padá, písek cesty skrývá, Sníh volně padá, písek cesty skrývá,
 a v bílý poprašek jak v čistý šat, kde sebe menší skvrnu hned je znát, krok za krokem hlubokou stopu vrývá. A stopa ke stopě se pyšně dívá: „Byť unavený chodec šel i spát, my cestou jsme a budeme tu stát, by dále po ní spěla chůze živá.“ Jak stopy klamou se a jak se mýlí! Nechť zhynou oblevou, nechť zhynou mrazy, či sníh je metelicí zavěje, den nový vlastní dráhu svou si razí a byť i stopám, které přece zbyly, se neposmíval, aspoň zapře je. 61
Zemí rozestřel se pokrov blýskavý, Zemí rozestřel se pokrov blýskavý,
 hustý jako kožešina sobolí, z bílých vln, jež kryjí širé okolí, pokraj hustých lesů trčí sinavý. Zářícího třpytu zásvit kmitavý slepetouslepotou by zranil oko sokolí; jednotvárnost s nudou sedla do polí, hlasem unaveným cos jí vypráví. Chladné odmítavé lhostejnosti šat s hrdých beder nebe sněhem k zemi spad’, aby na čas aspoň v řasy svoje skryl těžké brázdy pluhu, který zemi zryl: pusté rovy všech, jež oštěp smrti sklál, slepé cesty těch, kdo ještě spějí dál. 62
Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá, Pod vrstvou sněhu stuhlá země dřímá,
 zvěř uštvaná, jež v doupěti se stiší a těsně schoulí se, že sotva slyší, jak venku zuří vítr, mráz a zima. Však pevné objetí, jež zemi jímá, se teplem stává a v prohřáté skrýši již hroudy jihnou, vlastním ohněm dýší, a dvojí plamen pouta země snímá. I srdce mdlé, jež před světem se skrylo a pláštěm samoty se zahalilo, svým žárem, jehož nemůže se zbýti, i tlakem z venku, který stále cítí, se k nové lásce obětavé vznítí a soucitnějším stane se, než bylo. 63
Rudá záře náhle vstala, Rudá záře náhle vstala,
 rozlila se bílým sněhem, tryskla vzhůru prudkým šlehem, blýskavým se světlem vzňala. A jak struska rychle vzplála, rychle shasla, spěšným během valila se srázným břehem, v propast se a ve tmu hnala. Večer mlčí, noc se plní, není hvězd a není světla, střízlivé a nahé trní sviští vzduchem jako metla; může ve tmách divným býti, že i planá škvára svítí? 64
Zvyk nepěkný! Zvuk hudby vzduchem letí, Zvyk nepěkný! Zvuk hudby vzduchem letí,
 jdou lidé s pohřbem, snad za rakví chudou zní nářek těch, kdo opuštěni zbudou, snad kráčí s matkou houfec sirých dětí. V tom ozvala se hudba druhá, třetí a čtvrtá – smutnou všecky čtyři hudou; smrt, dobrý hospodář, to béře sudou a najednou vyváží všechno smetí. Ton rve se s tonem, zvuk se na zvuk vrhá, že hrozný nesoulad až uši trhá, a zdá se mně, že vlaje křídlo dračí, že ozývá se v jásajícím ryku křik smrti děsný ze slzí a vzlyků, že výsměch posupný se rouhá pláči. 65
Stál Abel před oltářem z kamenů, Stál Abel před oltářem z kamenů,
 svou žertvu doprovázel modlitbou: „Ty, jenž jsi rosou, která skanula, a světlou září, která vzplanula –“ Vzlyk zděšený se ozval z daleka, Kain vichrem hnal se, v tvrdou hrud se bil: „Lkej, plač! již první smrt se setměla, zhas oběť! sestra naše zemřela!“ Dál Abel modlil se: „i smrtí jsi, jež bludné děti k sobě shromáždí, jsi srpem, jenž klas zralý porazil –“ „Jdi ve své pokoře a zemři též!“ Kain vzkřikl zoufale, pozvedl kyj a hlavu bratra svého rozrazil. 66
Když první lovec zamračený vstanul Když první lovec zamračený vstanul
 kdys před věky a v prvních časů šeři, by hrůzou stal se krotké dosud zvěři, snad v pohnutí a v zamyšlení stanul, když první tepot schromlých křídel vanul, a krví zbarvilo se měkké peří, zrak strhaný když uzřel mezi keři, hrot výčitky, jenž v oku mroucím tanul. Však brzy hlasem vzkřik’, jenž drsně zvoní: „Já nechci zasívati, nechci žíti jak bloud, jenž k lakomé se hroudě kloní, bych hlad svůj ukojil, já musím bíti – jsi tvorem jako já, co chceš ty míti? Smrt, rychlý pes, nás všecky stejně honí.“ 67
Co tyrkýz bledý plane nebes luh, Co tyrkýz bledý plane nebes luh,
 na blízké lesy padl světlý stín, chvoj temných jedlí, smrk a holý dřín se splítají ve krajek hustých pruh. Svůj nízký slunce dovršilo kruh a rozsypalo záře plný klín i do nádražních šerých klikatin, kde na zahálce stojí sněžní pluh. Led tenký taje, zatřpytí se však, když slunce upřeně naň pohlédne; jest připraveno vše a čeká vlak. Jdou lidé k vozům, leckdos pozvedne si ruku k čelu, aby chránil zrak, a zvonky oznamují poledne. 68
Ruchem, který čile staví, Ruchem, který čile staví,
 vzrůstá velikých měst cena, vetché věci, prázdná jména, ničí pokrok času dravý, ulicemi, lidstva davy proudí ale nezměněna věta ostře rozčleněná, věta, která mnoho praví. Čárky, středníky a body, něco vína, více vody, úbor krásky vyšňořené otázkou se přímo vnutí, děti bledé, otrávené znaménky jsou vykřiknutí. 69
Vůz plný byl a imperiál zpola, Vůz plný byl a imperiál zpola,
 park Monceaux tiše ve slunci se chvěl, muž drsný, po schodech jenž vzhůru spěl, se zastavil a vzkřik’ – to ženu volá. Již přišla, popis nemožný je zhola – tvář rozbrázděnou Megéry jsem zřel; vztek nezkrocený v temných očích vřel a tvrdost, které nikdo neodolá. Byť muž byl zmítán vášně vichřicí, jen žena dovede být vzteklicí; snad nedočkavě do ulice shlíží, zda řada kar se k popravišti blíží, snad počítá a prst si na prst vkládá, jak hlava za hlavou do koše padá. 70
Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti? Co, srpe přibledlý, jsi přišel žíti?
 Zem zmořena je, zubožena zcela, již proměnila zimy krutá střela v bob svraštělý poslední chudé kvítí. I matné světlo tvé nadarmo svítí, as proto jen, by mlha v něm se chvěla, neb člověk – slova má ti pravdu děla – zná bez tebe se dobře obejíti. Snad ještě mladé srdce k tobě vzhledne, když neklidem a nepokojem šílí, a žaluje ti bojů těžkých bídu; snad srdce staré též se k tobě zvedne, když ostny palčivé je opustily, a žaluje ti prázdnou hluchost klidu. 71
(JOSEF EHRENBERGER.)
Tak miloval jsi zemi, jež nás sytí, jež půda naše jest a matka pravá, a pilný lid, jenž časně ráno vstává, by v brázdu zoranou moh’ zrno vsíti v té naději, že jednou bude žíti – lid zbožné víry, jehož mysl zdravá svým bystrým vtipem klamy přetrhává a nad svízeli umí vítěziti, že nenašel jsi v lůně země klidu a třikráte jsi temné lůžko změnil; snad budily tě duté kroky slepé, jež obcházejí kolem tvého lidu, jejž každou řádkou tak jsi vřele cenil, a v klenbách hrobky spáti budeš lépe. 72
Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam, Nechť jedni tíhnou sem a druzí tam,
 již tací jsme a jiní nebudem, – my stejnou píseň nikdy nehudem, a každý mní, že nejlíp zpívá sám, hlas bratra svého má za škodný klam a řídí se jen vlastním přeludem – však v cizích léčkách přece nezbudem, byť sebe chytřeji se kladly nám. Vždy ještě znali jsme se sjednotit, když za hrdlo jsme musili se bít, a vždycky ještě zmůže vzdor a hněv, že jedním tryskem bije česká krev, že paže s paží svorně závodí, a pod stromem se vůdce narodí. 73
(LIPANY.)
Vše ztraceno! Naděje více není, do rozevřených vozů páni vtrhli, žerď s rudým praporem do bláta strhli; za svistu cepů, pádných sudlic hřmění boj proměnil se v pouhé zabíjení, i pevné hradby na léčky se zvrhly a vlastním zápasníkům hrdlo zdrhly – ryk tu a tam se v němé ticho mění. Tu vzkřikl Prokop k těm, co ještě zbyli: „Dal jsem vám vše, co duch a srdce dává, vy za to bili jste mne nedůvěrou a Tvarohem jste v líc mne udeřili; nuž, jděme svorně v náruč smrti šerou, jež všecky lidské účty vyrovnává!“ 74
Loď zřel jsem ve snách lepou v hrdém zjevu, Loď zřel jsem ve snách lepou v hrdém zjevu,
 však co v ní bylo zápasu a řevu! Na plavce plavec zuřivě se vrhá a střelku mu i veslo z rukou trhá, druh druha k zemi sráží jako plévu a neustává v nepřátelském hněvu, až cáry poslední mu s těla strhá, a po zdeptaném do výše se šplhá... A zřel jsem, jak ve vřavě neustálé loď klidně plynula a spěla dále, jak vlastní její tíha, vlastní síla vod tmavou hlubinu tak rozčeřila, že prodloužila třpytivým se chvostem, jejž plní obloha svých světel stkvostem. 75
Roj much se slétl k velké ploše medu, Roj much se slétl k velké ploše medu,
 jež vábně leskla se, a zvučně bzučel: „Znát jasně musíme svůj pravý účel a cíl – hle věž a cimbuří tam v středu!“ „Nuž do medu a šmahem svorně k předu!“ roj nadšeně a odhodlaně hučel, ač mnohý bzučoun pronikavě zvučel: „Mne pusťte napřed, já to nejlíp svedu.“ V tom útlá včela oknem přiletěla: „Kam vaše muší rozvaha se děla? Med oklamný je, med vám nohy slepí, a do očí-li střikne, budou slepy; zda která moucha ku věži chce spěti, nechť křídel užije a vzduchem letí!“ 76
Má člověk a má národ lví svůj spár, Má člověk a má národ lví svůj spár,
 jenž vzepne se, když čas se naplní, co jest, již tím, že moc má, zakrní a násilníkem stane se i dar. Pak zavzní řev a vzplane boj a žár a trní hromadí se na trní, až nejklidnější tůň se zavlní a vše, co bylo, propadne se v zmar. Spár vítězí a když se ustálí, když urovná se v řádu přiznaném, hned břímě jařma svého uvalí na všecko, co se těžce poddává, a na všecko, co nově povstává, a sám se stane také tyranem. 77
Zní zevšad ráz na ráz Zní zevšad ráz na ráz
 a zvučí kol a kol: Dnes hrdý Kapitol a zítra zrady sráz! V trus mění se a kaz i slávy plný dol, byť ohněm žehl pol, hned vedle vane mráz. Však moře hlubina se bouří nezpění, nechť padá břeh i hráz, a láska učinná se změnou nemění, dál proudí ráz na ráz. 78
Blýskavé kotouče, zářivá světla, Blýskavé kotouče, zářivá světla,
 blativé chodníky, peřestý šat, hlučící zástupy, tísnivý chvat: směsice velkého města se střetla. Otázka kvílivá v ucho mi vlétla, děvečka drobounká zůstala stát: Večer je – plakala – chce se mi spát, ptala se, kudy kam, cestu si spletla. Neplakej, děvčátko, cestu ti povím, nebo tě, lépe snad, dovedu sám, osidla, nástrahy, všecky je znám; nepros již, neděkuj, vždyť si jen hovím, věř mi to, rád že je člověk i vlažný, když z něho stane se anděl snad strážný. 79
Jen se závěje, Jen se závěje,
 sněhu bílý šat, blanou zastkvěje, na níž písmo znát, již se zasměje měsíc v stínu chat, pak se zachvěje a hned začne psát. Péro dovedné lítá jako blesk, písař, samý lesk, rád je, když mu v list oko pohledne, které umí číst. 80
Jak dáma, která stkvostnou toaletu Jak dáma, která stkvostnou toaletu
 a pyšný úbor urovnala plný, když ví, že každý záhyb nepatrný spjal vkus a chic že srovnal každou tretu, mne vítá zahrada. Zášť celých světů, i kdyby měla bystré oko srny, na bílém rouchu nenašla by skvrny; co strom, to kytice bohatých květů, co keř, to šperk je ze stříbrných nití a tence tepaného filigránu, – hle, kousky ledu zdobí každou hranu, a každý matnou perličkou se třpytí, snad tlapky kočičí, jež přešly sněhem, je všecky přišívaly zběžným stehem. 81
Nad bílým sněhem vzplálo ráno rudé, Nad bílým sněhem vzplálo ráno rudé,
 a slunce vyšlo, usmálo se suše: Proč trápíte se, starostlivé duše, co všecko přijde, a jak dále bude, proč odíváte ve proroctví chudé, čím trudíte se v domýšlivé tuše? Dál spěchá šipka vypuštěná z kuše, co s vámi bylobylo, také po vás zbude, a nezahyne světlo, jež vám plálo! Jak může oko omezené pídí se domnívati v žalu, jenž jest pychem, že poslední snad plápol světla vidí, když ukrývá se na čas v mraku lichém jen proto, aby v nové síle vstalo? 82
Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí – Až k oblakům vstal blud, jenž bouří šílí –
 tu zhaslo slunce, po světle již veta, zved’ vichr se a vál po tváři světa, zel nebes klín, a potopy se lily, by výstrahou i odpovědí byly, a zaplavily skrýš, kde hynul sketa, i strom, kde z větví záchranu si splétá mdlá ruka těch, kdo bili se, by žili. Proč zoufat si a v stesk se nořit lichý, když v zádavě, jíž rovné ani není, přec nezhynulo lidské pokolení? Loď z milosrdí, sbitá v spěšném chvatu zas pojme nás i se ctnostmi i s hříchy a dopraví nás k bradlům Araratu. 83
(VELIKÝ ZVON.)
V plášť dlouhý, bělostkvoucí zahalen až k oblakům se pne tvůj hrdý štít i s křížem, jenž je v štíhlé témě vbit. Noc krátká prchla, zmizel plachý sen, již bledla jitřenka, a svítal den, když poslední jsme opustili byt, jenž orlím hnízdem v balvanech je skryt, ve stínu temném padajících stěn. A šli jsme sněhem, tesem příkrých skal a hranou úzkou přiostřených čel, kde s každé strany jícen zhouby zel, – i život stoupá výš a spěchá dál, a spása jest mu každým krokem blíž – až došli jsme a objali jsme kříž. 84
(MONTBLANC.)
Kdo vyšel, aby velké věci zřel, nechť čekání si příliš necení, však rovnalo se téměř zjevení, když poprvé jsem tebe uviděl. Den se tmou vstal a v šero noci šel, zeď chmur a těžkých mlh se nemění, déšť padá, neumdlévá, nelení... již druhý, dlouhý den k večeru spěl. Tu náhle spadla kapka poslední, a svitlo jako když se rozední, druh vzkřikl: „Rychle, jen se ohlédni!“ Jak obr jasný nad mlhou jsi stál, sníh třpytil se a čistým světlem plál, pás růžový kol hrdých beder vlál. 85
V keřů holé trny V keřů holé trny
 sníh se zavěsil, nahé pruty skryl v dlouhých vleček vlny. Měsíc jasný, plný účes hlavy svil, v korset květy vsil, v robu drobné skvrny. V třpytu hvězd a šeři keř se kloní keři taktem tanečnic, vlasy rokoko, šat jen na oko, smíchem září líc. 86
(TASSO.)
Chrám prázdný byl, a stíny se již tměly, když mramorový náhrobek jsem zřel, kde celý muž, jenž bojoval a pěl, je skryt a schován pod Karrarskou bělí. Žel, celu klášterní že uzavřeli, stan poslední, kde čekal jsi a bděl, když doubec tvůj se v nočním větru chvěl, a hvězdy po nebi se rozletěly. Ty’s básník byl a byl jsi rytíř pravý, že láskou trpěl jsi a kouzlem zpěvu po dávných stopách svatých bojů chodil, Bůh sám od zrní odvál planou plévu, vzal trpký osten vědomí z tvé hlavy a ještě za živa tě osvobodil. 87
(VESUV.)
Když po třetí jsem na temeni stanul, vrch celý otřásal se v hluku dravém a zahalen byl v hustém dýmu čpavém, jenž dechem sirným pronikavě vanul. Proud lávy úzkou stružkou rychle kanul, by rozlil úbočím se v toku žhavém, kam krok se vbodl v spěchu nedočkavém, hned malý otvor jiskrou hněvu vzplanul. Déšť kamení kdes v neprůhledném kouři hřměl výstřely a duněl plnou bouří, a stará země hájila se živě: „Zde vizte všichni, vlastním ohněm žiji, a křivdí mně, kdo soudí pohrdlivě, že pouze z tepla cizích světel tyji.“ 88
(KOROVÝ DOMEK V PARKU VÝMARSKÉM.)
Byť plnilo se snů a vidin zjevem, byť jímalo i hloubi všehomíra, vždy velké srdce žízní činů zmírá a nenasytí se svým vlastním zpěvem. Nechť zápas to byl s rykem svým a řevem a s krví, kterou pila země syrá, či práce prosté obyčejná míra se skrovnou radostí a mnohým hněvem: hlad srdce neukrotitelný, dravý, jejž vavřín neukojí, neuzdraví, hnal ruce, které věčné básně psaly, že za svobodu také bojovaly, že nezdráhaly chopiti se vlády, ba zakládaly zahrady a sady. 89
(SODOMOVO FRESCO „MDLOBA SV. KATEŘINY“ V SIENĚ.)
Ty’s dotkl se mne, v ruku mou i nohu jsi vetkl rány, jak jsi ranil dříve již srdce mé! Co plálo v šeři snivé, co vlálo vůní kvetoucího hlohu, co válo morem, lkalo v mrtvých stohu, co hnalo sluhu Tvého v řeči divé, by rychle vrátil z ciziny se lživé, Ty’s byl, jen Ty – co více říci mohu? Ty’s dotekl se mne, z ran krev se řine, jež byla Tvou již v srdce mého hloubi.hloubi, co na mne padá, nejsou hrůzy siné té smrti, která plní duté hroby, ve víru sladké, klesající mdloby má duše s Tebou, s ženichem se snoubí! 90
(ACQUA FELICE.)
Hnal stáda pastvou, z proutí bič si pleta, pak prodíral se těsnem četných brodů, až v podivnou a netušenou shodu hůl pastevce za berlu směnil světa. Slul Sixtem, a když v parném žáru léta svou stavbu skončil, na posledním schodu hůl vztýčil svou a s výše vodovodu děl k lidu: „Nechať věčné město zkvétá, proud vody z dálných pramenů se řítí, věz ale každý, kdo kdy budeš píti: Ne pára jen, jež nad mořem se houpá a se rtů země do vzduchu se ztrácí, i duše lidská ku nebesům vstoupá, a nebe obě očištěné vrací.“ 91
Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá, Sníh, lhostejnosti šat, jenž zemi skrývá,
 již dechem země, který teplem vlaje, se rozpouští a ztrácí se a taje, i když ho slunce ani nerozhřívá. Vrch láme se, a nížina se zrývá, a na sta průlin v prostředu i s kraje jak temné skvrny v srsti hranostaje jsou skulinami, jimiž zem se dívá. Buď zdráva, matko naše, hrdá země! I v ponížení pevně vzpínáš témě a chceš buď mráz, jenž svírá tě a kruší, buď plný žár, jenž slzy tvoje suší; tvá hrdost vlévá se i v srdce chudé, že darů lhostejných se samo zbude. 92
Když slunce nevyjde, i mlha stačí, Když slunce nevyjde, i mlha stačí,
 jež ze všech koutů hrne se a padá, se stromu na strom těžkou ruku vkládá a blíž a blíž se matným krokem vláčí. Za zhaslým nadšením hned nuda kráčí a stačiti chce též, s plytkostí hada se v květy myšlenek a citu vkrádá a deskou olověnou všecky stlačí. Ač každá chvíle časem hříšně plýtvá, a světlo v příšerný se přímrak mění, den přece plyne, byť i mdle a líně, však srdce skryté v nudy temném klíně ač každý záhyb vnitra svého pitvá, na konec strne v prázdném zapomnění. 93
Po dni šerém pustý večer přišel, Po dni šerém pustý večer přišel,
 vítr v houštinách se keřů kryl, trnem o trn, prutem o prut bil, svadlým listím pronikavě čišel. Měsíc namáhal se, aby vyšel, bledým čelem do chmury se ryl, nezvítězil však – vzduch těžký byl, sotva zvony večerní jsem slyšel. V hustou mlhu padly světel třpyty hasnoucími, nejistými kmity, sníh a prška ledu k zemi padá; z temných stínů večera a doby plnící se dávných dogmat hroby smutek vstává, na srdce se vkládá. 94
Když staré prsy neměly dost síly, Když staré prsy neměly dost síly,
 by uživily všecky četné děti, houf vstával za houfem: „dál nutno spěti!“ a zemi, vlast a matku, opustili. Šli, spali v stanech, které na noc sbili, a pátrali, kam křídlo ptáka letí, a kladli losy vrhem, po paměti – dál tlačili je, kdo za nimi byli. Již vstoupili na nevysoké témě a rozhlíželi se – bohatá země k nim obracela usměvavé líce – a děli: „Šli jsme, nutno bylo jíti; hřích nelásky, jejž musili jsme vzíti, ty, země, skryj a nevydej ho více!“ 95
Má každá doba zvláštní kroj a šat, Má každá doba zvláštní kroj a šat,
 své vlastní ovzduší má každý věk, a doba každá, jak jí vhod a vděk, svůj list ve knize lidstva může psát. Snad bude později se divným zdát, že prázdný žvastoun ceněn byl co rek, a mnohá věc, již stíhal doby vztek, snad pokrokem a slávou bude plát. Čas letí vichrem jako temný mrak, by věk za věkem do propasti svál, a doba pomine; co psala však, na vždycky zůstane, bude se číst, a vinen bude sám a sám, kdo psal, když pozdní čtenář převrátí snad list. 96
Dřív byla tma a propasti a vody, Dřív byla tma a propasti a vody,
 z nich teprve se vynořilo světlo, by s hladinou se nespoutanou střetlo a prostoupilo nezměřené brody. Tma plnila se jásavými hody, a tolik tepla k chladným vodám slétlo, že moře omladnulo, záři zkvetlo a zazvučelo chvalozpěvem shody. Až dosud slunce z tmy a z moře vstává – a z propasti a ze tmy pochybností, z vod bouřlivých, ze slzí utrpení se rodí štěstí, záře jeho smavá, v níž srdce všeho zármutku se sprostí, a slza poslední se v perlu změní. 97
Jsem dobře zapsán u průvodčích vlaků, Jsem dobře zapsán u průvodčích vlaků,
 z nich každý milerád mně vyhoví. Co ujde lidem řádné výchovy? Snad vědí, že jsem zachránil se z vraku, že rád mám samotu, kde z prázdných mraků kus klidu pevná ruka vyloví, květ svadlý sic, ač více vypoví, než plné pole planoucího máku. Vždy jedu sám, mám kupé poslední a s okny v zad. Jen, snílku, pohledni, když dráha, již jsme projeli, se zjeví, jak leskne starým výsměchem se žití, že člověk bez vůle se k předu řítí, co bylo, vidí, a co bude, neví! 98
Heu medicum! Jen vešel starý známý Heu medicum! Jen vešel starý známý
 v tvůj dům, již zdraví v chorobu se zvrací, duch blabolí a v blouznění se ztrácí, snad Charon, převozník, své chystá prámy. Jsme dvakrát chudí, kdo má býti s námi, když malomoc, jež ve mdlobách se kácí, své pochyby, svých útěch prázdnou láci a nejistotu nejlíp známe sami? Krok bludný stanul u chrámových dveří, a byly otevřeny; v třpytné šeři svěc planoucích lid klečel, volal: „Zdrávas! Jsi hvězda jitřní, rosa, jež se pění, jsi nemocných a chorých uzdravení –“ a s povzdechem jsem děl: „Oroduj za nás!“ 99
Měsíc jako jasné oko rybí Měsíc jako jasné oko rybí
 v houfy lidí lhostejně se dívá, zdá se, že i přidušeně zívá; Vidím dobře, co vám, lidé, chybí, slyším přísahy a slyším sliby, také vím, jak vetchým každý bývá, jak se tratí, s opakem jak splývá, sotva zavzní: ano, zní hned: kdyby – Tupíte mne, tvář má že se mění, sami však – té pýchy krátkozraké! – stálými jste pouze ve měnění; sotva duše ku dobru se skloní, mysl vrátká od dobra ji honí, štěstí jediné, že od zla také! 100
(K POTLESKU O VEČERU SMETANOVĚ:)
Jsi veliký a Bohem posvěcený, když jásotem až z duše lidu klíčíš, když naději a slávu českou líčíš a chrabrost reka, vřelou lásku ženy. Jak hrdým jsem, že znal jsem plň tvé ceny, když kárali tě, že se cize příčíš, že vlastní slibné počátky své ničíš, ač byl jsi stále svým a beze změny, až utonul jsi v hluši choré dumy... Dnes hvězdou jsi, již každé oko vidí, jsi titánem, jenž hrdě světem kráčí; tvé jméno plně, vrchovatě stačí, dnes tleská každý, i kdo nerozumí, již proto jen, že netleskat se stydí. 101
Když vlna vzduchu za vlnou se plní Když vlna vzduchu za vlnou se plní
 a dlouží se a krátí se a mění, že lad a souzvuk vynoří se z chvění: svět neúplností se vzduchem vlní. Stesk lásky vzdychá, nářek děcka vrní a přece plně vysloveným není, jen ozvěnou je bouře prudké hřmění, a slunce, které září, neoslní. Nerv sotva sebou pohne, duše slyší, a vlákno mozku citlivé se tiší... Je drsnou skutečnost a vždycky raní, i slovo břitce zatíná se v duši, jež šťastnou jest, když hádá jen a tuší, když kolébá se v neurčitém zdání. 102
Smích Olympu zdravý, Smích Olympu zdravý,
 jenž se sotva ptá, čím se světu zdá, plný, žhavý, dravý, málo přemítavý, vtip a žert a hra přece ještě vzplá nezkažený, pravý. Ze dna třpytné číše, v níž se víno pění, bleskem vyletí a když v prvé není, v druhé bude spíše, jistě ve třetí. 103
Strom vedle stromu stojí zádumčivý, Strom vedle stromu stojí zádumčivý,
 jak skupiny jsou na pokraji lesa, pod tíží sněhu mnohá větev klesá: ta sklonila se co kmet neduživý, a druhá zase jako lovec chtivý, jenž dlouhou pušku na ramenou nesa, se nahýbá a do dýmky si křesá, by nezhasil mu jiskru vítr živý. Vzduch šerý jest, a pokrov sněhu bílý se dlouží v stejná, nekonečná lada, kdes houkla rána, na honu se střílí, a z lesa pádí zajíc vyplašený, strom větví hnul, již chuchval sněhu padá a poletuje vzduchem rozprášený. 104
Též s ránem zimním někdy slunce vstává, Též s ránem zimním někdy slunce vstává,
 z mlh prodírá se rozčilením rudé: „Co všecko spatřím as, jak dále bude?“ ptá zvědavě se záře třepetavá. Strom obalený víchem slámy mává, peň růže skloněn jest, a v prsti chudé, jež jinovatky sotva se as zbude, je skryta obnažená její hlava. Sníh jehlicemi do trávy se vrývá, že k zemi skrčila se zimomřivá, hloh o zeď opřel se a usnul tvrdě a slunce svítí vyčítavě, hrdě: Já láska jsem a oheň, kdo chce žíti, od tváře mé se nesmí odvrátiti. 105
Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla, Dešť vonné vláhy, která s nebe spadla,
 by nadějí se v mladou duši kladla, i rosa, jež se v listech růže chvěla, když jará srdce první láskou vřela, par šedých zádava, v níž mysl schladlá se potácela, soužila a chřadla, i krůpěj únavy, již práce smělá kdy vykouzlila v přísných vráskách čelačela, v led promění se mrazným dechem stáří, v hráň průhlednou a pevně uhlazenou, kde vyzkoušeno tlakem přemítání a protříbeno ostřím vzpomínání se zrno k zrnu pojí plnou cenou, a každá hrana pravým světlem září. 106
Roztrhané, těžké mraky Roztrhané, těžké mraky
 plny zimy, plny sněhu tmavým lemem příkrých břehů srazily se pod oblaky. Líny k letu, líny k běhu shroutily se v šeré draky, ospalostí hasnou zraky, chvost se zdvíhá v krátkém šlehu. Vítr věje bez naděje, mračno, jež se níže snáší, měkkým křídlem neodvěje, jako píseň, která snivá mdlým a matným spádem splývá, smutek srdce nezaplaší. 107
Dech země s prací lidstva v mrak se sráží, Dech země s prací lidstva v mrak se sráží,
 jenž zvolna, zvolna k strmým horám stoupá, vždyť všecka práce mudrce i troupa jest zápasem a těžce, těžce váží. Jak moře, které do skal břehů vráží, šeď výparů se nad propastmi houpá, do každé prorvy pyšných hor se vloupá a sahá k hrotům, jež se zvedly k stráži. A nad tím nade vším v závratné výši se klene mlčky nebe čisté, jasné, a slunce zář, jež do výparů padá, buď v hustých mlhách láme se a hasne, buď v strašidelné nestvůry se spřádá – a hroty trnou, hrůzou sotva dýší. 108
Bij, drsná práce, v litinu, jež syčí, Bij, drsná práce, v litinu, jež syčí,
 když pádné kladivo tvé do ní buší: hlas důvěry, jenž ozývá se v duši, hluk dunivý ran těžkých nepřekřičí. Bij údery, z nichž každý rve a ničí a všechen odpor rozdrtí a zkruší: tvá síla šedé vlákno nerozruší, jež z pochybností lidských duší klíčí. Bij v balvany, prorvi je slují tmavou, strž děsnou překroč, překleň řeku dravou, by rychlá kola volně mohla jeti: duch vítězný, jenž pásmo mátoh přetne, nad čisté vrcholky hor strmých vzletne, by křídlem ptáka k nebi mohl spěti. 109
Z řídkých sněhů vypjala své témě Z řídkých sněhů vypjala své témě
 hnědá hlína, jak by říci chtěla: Vlastí ducha jako vlastí těla já jsem, syrá, rozbrázděná země. Má-li pevně státi moje plémě, třeba jest, by noha jistě tkvěla, ve mně stálou oporu svou měla, já jen uhájím své vlastní sémě. Šedou skalou, spěšnou vlnou řeky, strmým vrchem, hvozdů temnou sítí hájím právo své po všecky věky, každou hroudou k odporu se zvedám: v srdci dětí svých já musím býti, odnésti se ale v srdci nedám. 110
Choulí se a padá, Choulí se a padá,
 jak ji večer stkal, šerá mlha dál, zlomyslně bádá, na hromádku skládá, co kdy život přál, a co život lhal, v dlouhé lano spřádá. Ač jí sotva věřím, přec se mlze svěřím jenom s podmínkou, že i světlo všecko, jak je zřelo děcko, vstane vzpomínkou. 111
Riviera krásná, smavá Riviera krásná, smavá
 do vzpomínek mých se dívá – moře na slunci se zhřívá, ohněm plane vlna hravá, sterých květů barva žhavá s těžkou, sladkou vůní splývá, palma švitoří a kývá jako kráska povídavá. V nádherném, tropickém háji chápat lze, proč v plném ráji chybí šepot šerých lesů, který zpívá, který šumí: člověk v rozkoši a plesu nemá snů a nezná dumy. 112
(GROTTA AZZURA.)
Sluj celá plane modří přitlumenou, a blankyt září ve vod prohlubni, křik drsných plavců skalou stropu zní a vrací ozvěnou se přidušenou. Žerď vesla, která nad blýskavou pěnou jak nalomené temné ráhno ční, v tyč leskle stříbrnou se mění v ní, třpyt amethystů těká vlhkou stěnou. Den bílý nízkým otvorem se dívá, a světlo střízlivé a znavené zří v úžasu, co kouzel v sobě skrývá; co člověk ví, co člověk sní a tuší, vše z jednoho se prýští pramene, jest rozdíl jen, jak světlo padá v duši. 113
Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není, Vzduch zašedlý, v němž svitu světla není,
 svou vlhkou rukou kmeny stromů smývá, zem jednotvárnou píseň nudy zpívá a zeje plným prázdnem zubožení. Den příšerný příšerné plodí snění, a myšlenka, jež unaveně zívá, mdlým křídlem sotva povrch vody zrývá, jež kyne šerou tůní zapomnění. Jsme všichni děti dne a děti doby a všichni mřeme ospalostí línou, jež příšernou svou hlavou těžce třese; což divu, že je vítán osten zloby, že spřátelíme se i s bouří sinou, když ruch a život na svých křídlech nese? 114
Co platno jest, by sepsán byl svět celý, Co platno jest, by sepsán byl svět celý,
 když ostré trny, z nichž se trýzeň splítá, a hroty strastí nikdo nespočítá, když bolesti od lidí neoddělí! Vždyť není srdce, jež by minout měly, a trpí od nich hlava roztržitá i hlava hrdá, vlastní slávou spitá, již také plesem odříkání zněly. A tak jsou věrny, neodlučny, tuhy, že těsným stínem nezbytného sluhy, jenž nedopustí, bychom byli sami, jdou za svým pánem, byť se chtěl i skrýti a v krátké chvíli blaha volně žíti; i do Betlema braly by se s námi. 115
Tma silák jest, má ocelové paže, Tma silák jest, má ocelové paže,
 když s ránem vynoří se ruka tuhá, hned pomáhá jí večer, ruka druhá, že nad polednem uzel drsný sváže. Již slunce odvolalo všecky stráže, luk odpočívá, spuštěna je vzpruha, i paprsek, zvědavý, bystrý sluha si netroufá a víc se neukáže. Ty, zlaté slunce, z mudrcův jsi rodu a víš, že s přemocí, jež bije zrádně, ni závodůzávodů, ni čestných bojů není; spěš raděj’ kvapem k poslednímu schodu a rychle dopij číši ponížení, neb síla nová, ta je teprv na dně. 116
Jsi drsnou, zimo, v krutém panování, Jsi drsnou, zimo, v krutém panování,
 svou těžkou nohou do zahrady vrazíš a tříští ledu pěšinu mi kazíš, ač dobře víš, že odkázán jsem na ni. Před zlostí tvou se člověk neochrání, za pilnou rukou hned se zase vplazíš a v sypký písek cestu sobě razíš, že po schůdnosti není stopy ani. Jsi neodbytnou jako věci zralé, když nevděkem se ruce odsloužily, jež pěstila je, dokud byly malé, a přece ještě přijdou bez ostychu, jak nebyly by vědomy si hříchu, by hlasem ostrým v ticho klidu ryly. 117
Za hrobem Racheliným cesta stoupá, Za hrobem Racheliným cesta stoupá,
 směs bílých zdí, chrám šerý, tvrze duchů, na vrchu strmém v čistém volném vzduchu a v bledé záři večera se koupá. Strom za stromem se v klínu zahrad houpá, a vítr, metla Východního puchu, vždy svěžím jest a pilným v stálém ruchu, že všecku špínu Orientu sloupá. Toť Betlehem, jak v kráse čisté, ladné všem lidem dobré vůle v myslích tane; i ženy jeho sličné jsou a vnadné, zrak jiskrný se blýská z podobočí a zvědavě se za povozem točí – nad šerým chrámem večernice plane. 118
Jak truchlivě se uschlý ořech dívá, Jak truchlivě se uschlý ořech dívá,
 v plášť z jinovatky, v hustou bílou přízi se celý ukryl, hlava v kápi mizí, a schovává se ruka zimomřivá. Již chtěla se ho dotknouti pěst divá, tu děl jsem: „Ne, snad nassaje si mízy, měl ještě plody, byly dobré, ryzí, a nejspodnější větev byla živá. Snů zbytek klidně dosni, strome starý, až do vršku ti míza nevystoupí, jak dostoupila, dokud byl jsi jarý; jsi jako člověk, síla tvá se níží a každým vzplanutím se k zemi blíží, sen krátký jen a zbytek vždy je skoupý. 119
Brod úzké rýhy oba světy dělí: Brod úzké rýhy oba světy dělí:
 svět starý, slábnoucí a rozmařilý a nových lidí svět, již plní síly a tuhé vůle strojí zápas smělý. Co četné stráže ospale jen bděly, kdo na druhém se břehu shromáždili, most pevný, lehce pohyblivý sbili, by sklonivše ho dále po něm spěli – V mlh ranních šeři, v různých mnění sporu jsem opřen o zábradlí lodi stanul; „čas soudí v každé při!“ tůň moře děla, „boj!“ dodal vítr, který ostře vanul... Dým zvedl se, a rána z děla hřměla, šroub sebou hnul, loď vplula do Bosporu. 120
Když Pavel k Damašku se hrdě vracel, Když Pavel k Damašku se hrdě vracel,
 klín nebes v propast proměnil se tmavou, hrom zatřesknul, blesk šlehl výhní žhavou, a vichřicí hlas pevný zaburácel: „Chci tebe míti; ač se’s v bludech ztrácel, má ruka vznášela se nad tvou hlavou vždy hotova, uvést tě v práci pravou, bys vstanuv ku svědectví modly kácel.“ Děl Pavel: „Vezmi duši mou i pýchu, chci ostře zrývat vykázanou líchu, pro mysl tvrdou nechtěj mne však bíti; jest příčin třeba velikých, než vznítí se velké srdce, ochotni a hbiti jen malí duchem k dobru jsou i k hříchu.“ 121
Byť všecka naše předsevzetí, Byť všecka naše předsevzetí,
 ať vstanou z blaha nebo z běd, tak byla tuhá jako led, jsou přece okamžiku děti, a každý den, jenž vichrem letí, v ruch zůstaví svůj ostrý sled; buď rozplynou se naposled, buď rozpadnou se křehkou změtí. Jen malé zrno obstojí a pevným bude v každé době, jež vmrzlo v lidskou lásku k sobě, led třpytivý se rozpojí, co vodou bylo, vodou bude, a jádro sebelásky zbude. 122
Sestoupivši v úval ponížení Sestoupivši v úval ponížení
 slunce mešká, přitemnělým dolem prázdnem ticha, které mlčí kolem, rozhlíží se v mocném podivení. Plné květy, jakých jinde není, rozsety jsou hustě vonným polempolem, chytly se i na balvanu holém, že se skála v pestrý záhon mění. Jsou tu bledé slzy utrpení, drobné chudobičky zapomnění, růže pýchy s trním, jež ji rvalo; slunce sklání planoucí své paže, květy trhá, v kytici je váže, by je dárkem z cesty jaru dalo. 123
Noc se vyřítila šedou branou, Noc se vyřítila šedou branou,
 bez měsíce, bez hvězd, prostá lesku na zemi a také na nebesku rozestřela peruť ze tmy stkanou. Okna mého domu jasně planou, kmitají se ohněm rychlých blesků, trochou radosti a proudem stesku v dlouhé stíny vlhké noci kanou. V domě zazvučely mladé hlasy, koledě se učí drobné děti, záře oken s vlnou zpěvu letí, třpytnou duhou v slzu velkou padá, jež se z nenadání v oko vkrádá, vzduch se plní andělskými vlasy. 124
V sluj hlubokou se slunce uchýlilo V sluj hlubokou se slunce uchýlilo
 a stanulo na prahu šeré chýše, na malé okno zaklepalo tiše; již vstala Tma, a slunce v klín jí skrylo svou jasnou tvář. Jak unaveno bylo, jak hlavu kloní! Tma ji zvedá výše a líbá ji: „Proč nepřišlo jsi spíše, mé zlaté dítě, kdes tak dlouho zbylo? Ty stále spěcháš, sloužíš všemu lidu, když klesneš jedněm, ihned druhým svítáš a k odpočinku neuložíš hlavy. Svou trýzeň samo z lásky své si splítáš, spi chvíli aspoň – dýše zdáním klidu důl zapomenutí jak vrchol slávy.“ 125
Vždy láskaláska, a co všecko v ní se skrýváskrývá, Vždy láskaláska, a co všecko v ní se skrýváskrývá,
 jest nezměněnou, stejným září leskem, nechť odrážejíc třpytivým se bleskem do hladké plochy zrcadla se dívá, nechť v úzké stěny hranolu se vrývá, by nálad okamžitých vzplála steskem, či provázena četných rukou tleskem se noří do žil, v nervů vlákna živá. Jest jedinou, když srdce prostě věřívěří, i když ji stínem plachých zdání měří, a břednou klamem, kdo se vychloubají, že nového a lepšího cos znají... Jen jedno slunce plnost světla třímá a málo ptá se, jak as kdo je vnímá. 126
Jen ve vzduchu jest ještě volná dráha, Jen ve vzduchu jest ještě volná dráha,
 na širé zemi druh do druha vráží, co jeden má, zevrubně druhý váží, po větší skyvě bratra chtíčem sahá. Roj Ikarů se nebezpečně zmáhá, již ani hrdý smích je neporáží, ba prodrati se řadou přísných stráží dav neodbytný pramálo již váhá. Když rozum chlapců dary země dělí, jest výhodou, že blázni nevymřeli, z nichž každý kdesi v modré dáli hledá, co chybí mu i co mu země nedá; kdo pošetilý jest a vzduchem lítá, svá skrovná sousta aspoň nepočítá. 127
Kriste, Pane, Spasiteli, Kriste, Pane, Spasiteli,
 jak se tvrdě o to přeli, zda jsi trpěl za svět celý, či zda mřel jsi v spárech vraždy, by sic mnohý, ne však každý spásu měl a život na vždy! Ptal se chrám a zvučel celý: zda jen mnohý a ne každý? Co se přeli soci tuzí, Hinkmar, Rantramnus a druzí, slunce do oken se smálo: Což se pravá láska táže, zda ji předvědění váže, všecko jest jí ještě málo! 128
Slétl anděl s jasných prahů ráje, Slétl anděl s jasných prahů ráje,
 stínem par, jenž víc a více šedl, prodral se a blátem země bředl nesa zvěst a dary rozdávaje. A když prošel světa širé kraje, návratem se k nebi zase zvedl, doletěl a na práh ráje sedl; unavené křídlo tiše vlaje. Rozdělil jsem všecky svoje dary, také mír a pokoj lidé vzali, sotva stichl ale plesot jarý, poduškou si pod hlavu ho dali, aby o zápasech dalších snili, boje budoucí juž napřed bili. 129
(PROMETHEUS.)
Vstal Hefaistos bohů panství háje a přikoval tě k pusté, drsné skále, kde pníš až dosud. Věčně, neustále vlas rozervaný bouří větrů vlaje, hlas bolesti zní temnou nocí v kraje, sup pochybností kluje v hrudi dále, a s výtkou zírá k nebi čelo vzplálé, když myšlenka v něm rodí se a zraje... Buď rád, že pníš, a važ si té své skály, věř, nejsou vždycky štěstím volné ruce, a kouzlo slávy dřímá v každé muce; co Sisyfus svůj balvan marně válí, ty můžeš věřit, že bys všecko zmohl, jen kdybys okovů se sprostit mohl. 130
Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti, Do výšin nelze těžkou hmotu vzíti,
 hrst hlíny, ze které jsme kdysi vstali, byť mocné páky od země ji rvaly, k ní padá zpět, s ní za jedno se cítí. V kruh jasných hvězd, jenž na obloze svítí a zaslíbením září v pyšné dáli, duch sám, když ruce milosrdné sňaly mu okovy a pouta, může jíti. Žal odvěký a lidská bída celá a všecka bolest kotví v klamu lichém o síle ducha, který věčně doufá i v nemožné nanebevzetí těla, ač omyl hrdý, jenž si příliš troufá, a nedocenění se stává hříchem. 131
Klid krátký rychle prchá, slunce vstává; Klid krátký rychle prchá, slunce vstává;
 kdo nečinným by dlouho mohl býti, když sílu svou i dobrou vůli cítí? Již s hostitelkou Tmou se rozžehnává a dlouhé zlaté vlasy rozčechrává, že každá kadeř plnou září svítí, krok nedočkavý, jenž chce výše jíti, na příkrou cestu vzestupu se dává. Jdi, tvoř a zař a miluj, stoupej dále a neumdlévej v lásce vytrvalé, ať mrtvá země kroky tvoje slyší, a nezapomeň v budoucí své výši na zpěv mé samoty, jenž s tebou chodil a stíny sestupu tě doprovodil. E: sf; 2004 [132]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Nakladatel Jos. R. Vilímek - Tiskem Jos. R. Vilímka v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 132