V pobělohorském ovzduší (1898)

Čtvero básní, Josef Uhlíř

Diplomatická verze Ediční verze
V POBĚLOHORSKÉM OVZDUŠÍ
ČTVERO BÁSNÍ
JOSEFA UHLÍŘE.
I. ZIMNÍHO KRÁLE HODOKVAS. II. KRVAVÁ EXEKUCE NA STAROMĚSTSKÉM NÁMĚSTÍ L.P. 1621. III. NOČNÍ SCÉNA NA MOSTNÍ VĚŽI STAROMĚSTSKÉ. IV. POHŘEB LBÍ.
V Praze. Tiskem F. Šimáčka. – Nákladem vlastním. 1898.
[1]
Poslání.*)
Když praot Noe z archy na obhlídku, zda zem je prosta přívalův a vod, vypustil holubici, ta mu vhod přinesla v zobci vesnorodou snítku. V tom zbavy smírné spasnou tuše výtku, ten vyvolený Bohem lodivod z korábu vyved’ všechen zvěrsta rod v svět nových jasů, rozkoší a kvítku. – *) Následující cyklus básní, jenž tvoří náhodou celek o sobě, jest jenom část sbírky četných básní epických, jež spisovatel hodlá vydati později. Básně ty mají veskrze za podklad dějiny a pověsti české. Některé z nich byly uveřejněny v „Osvětě“.
3 Ó, písni má! Buď mou též holubicí a jemnosluchou, bystrou poselkyní v ten světa rej a povyk lomozící, bys, přijdouc zpátky, pěvci mohla říci, zda jesti radno v rozlet pustit nyní tvé zbylé družky, uvězněné v skříni? 4
Zimního krále hodokvas.
V nádherné síni královského hradu král Fridrich chystá skvělý hodokvas, nic rozkošníku není na závadu, že ku plesům dnes nejméň vhodný čas. Na Bílé Hoře k rozhodnutému boji císařská vojska proti českým stojí a mohou utkati se v ráz. Již královských se tlupa dobrodruhů v hrad s hloučkem lepých dostavila dam: již v pestrobarvém zasedají kruhu k vystrojenému stolu, jak kdo kam. I četa sličných pážat, panošíků stanula v pěkně urovnaném šiku, ochotná k panstvu obsluhám. 5 Kolují vzácná jídla cizích zemí, i jídla česká jemné úpravy; v to nejchutnější vína mezi všemi, jež plodí Rýnu břeh i Vltavy; a k rozjaření společnosti celé galantnost slouží krále hostitele i hudby romon sálový. Veselí roste; čas je připíjeti: „Ať žije král!“ přípitek první zněl; a v odvet pánům král i krásné pleti číš plnou zved' a dvorně připíjel. I zavířily zpěv a hudba plesná – Však slyš! V to s Bělohorských strání děsná zahoukla rána z polních děl. Ruch náhlý vznikl; však polekané dámy úsměvem dvorným uchlácholil král: „Na Bílé Hoře zavdali si s námi!“ prohodil žertem, a číš zvoní dál. Přípitky hudba doprovází plesná; však s Hory opět zahřmí rána děsná, a posel náhlý kročí v sál. 6 „Aj, ký to zjev! Zde panstvo plýtvá vděkem, v poháry mok se proudí vonných rév, a na bojišti teče nedalekém za tebe, králi, českých synu krev! Zde rozléhá se zpěv a hudba plesná, co s Bílé Hory duní střelba děsná, a bolem stená Český Lev!“ „Ó, běda nám! Teď marné nářky vedem, že’s na českou kdy vkročil na půdu; že’s lid náš vnadil rozkošnictví jedem a jeho víru zpáčil do bludu; že’s chrámů našich stal se svatokrádcem a zubožené vlasti podlým zrádcem, ji zlému vydav osudu.“ „Však věziž, králi! Za nesmírné hoře, jež na zem uvalil tvůj klatý pych, již mocným ramenem na Bílé Hoře zasáhá pomsta v rozmach činů tvých. Tam shrouceny zřím trosky tvého trůnu – na Bílé Hoře přijdeš o korunu!“ To řek’ a zmizel ve dveřích. 7 I nastal ruch a zmatek po všem sále, veselost prchla s ustrašených líc, v chvat opuštěno čelné místo krále i místa pánů všech a krasavic. Umlknul zpěv, umlkla hudba plesná – jen s Bělohorských strání střelba děsná v síň pustou duní víc a víc... S poledne záhy konec bitvě bylo, an cizí voj se v sketný útěk dal; a nežli slunce za Petřín se skrylo, císařský prapor na zdech města vlál. Již vítěz slavně vjíždí Malou Stranou v královský hrad, a z města Horskou branou ujíždí Fridrich – zimní král. 8
Krvavá exekuce na Staroměstském náměstí l.P. 1621.
Jest předvečer krvavé exekuce, kat s holomky má práce plné ruce: na Staroměstském náměstí má v chvat do zítřka popraviště zbudovat. „Buď se vším hotov, než se rozední!“ Tak Lichtenštejnův krutý rozkaz zní. A hle! než nad Pražany vzešlo ráno, popravní lešení je zbudováno. Zatím pak, holomci co na náměstí obrovská břevna ve srub valný sbíjí, příšerné městem poletují věsti, jež v prsa lidu strach a hrůzu sijí. 9 Všech horší věsť – že odsouzenci všicci společně noc tu tráví na radnici, kam z roztroušených městem vězení v nastalý večer tajůplným chvatem jak dobytčata v jatky byli svezeni, by příští ráno vzali za své – katem. A pověsť ta – buď Bohu žalováno! – se potvrdila ve vší hrůze své: za hodin ranních dílo krvavé na odsouzencích strašně vykonáno! – – Jich slední chvíle, rozpravy a dumy podrobně líčit péro stěží umí; však tolik aspoň z oné noci krátce buď rčeno ke cti jich a ku památce, že strach a nářek, repoty a hněvy, jež slaboduchou v nehodách jsou zbraní, se nevmísily v jejich rozjímání; brž byly modlitby to, zbožné zpěvy a sladkobolná drahých vzpomínání. – A vzpomínali za té noci celé svých rodin, přátel, vlasti osiřelé; 10 že bez rady a bez ochranné ruky jich mnohá stihnou příkoří a muky. Jen naděj sílí je, že mocnou zbraní jim zbude víra v boží smilování, a ve zlu nejhorším a bezpráví, že nový spasitel se dostaví. Tak navzájem se utěšují, sílí, a tomu životu dát výhost pílí; tušítě, že, jak zniknou zemských pout, tam spravedlivější jich čeká soud. Na mysli ukojení sotva čijí, jak hodina jim za hodinou míjí. A že jich svědomí jest prosto výtek a prosto vin, jež druhdy vězně moutí, v blahostné míře tráví noci zbytek, té poslední – na vezdejší své pouti. Klid téměř nadpozemský v blahém nitru a se světem tím zhola vyrovnáni, vstříc mužně hledí příchozímu jitru, do Vůle boží cele odevzdáni. – Nadešla chvíle pro ně nad vše tklivá: jest jim se loučit, neb se rozednívá. 11 Již ruce jich se v družném stisku chvějí; i zdraví se a líbají jak bratří, když na cestu se dálnou rozcházejí. A co jich zraky zbožně vzhůru patří, jak poslední by hledali tam těchu, jim sladkobolná ze rtů slova kanou, a v blahověstném zpětují se echu: „Tam, bratřl,bratří, na shledanou! – Na shledanou!“ A s věže Týnské umíráček zní společně všem, kdo na smrt jíti mají. Ó, kéž v tu pouť je víra posilní, že – bratří v smrti – bratry budou v ráji!... Na rynku zatím pustý šum a ruch; žas uchvacuje lidu zrak i sluch. Co tanulo mu kdys jak obraz mhavý, teď se mu na zor v světle hrůzy staví. Hle! popraviště vznesle rozložito až po radnice prvé patro sahá, a celé jesti rouchem černým kryto, jež zkropí záhy drahé krve vláha. Tam viz ten kříž a meč a stinadlo! Ó, tuchyplné, hrozné divadlo! 12 Již doléhá sem bubnů víření. – Poprava blízka. – Nové vzrušení! – Již Lichtenštejnské vojsko v plné zbroji kol popraviště jako hradba stojí, a za vojskem tím v nepřehledném davě se lidu zástup kupí hlava k hlavě. Teď bije šestá. Z Hradčanského děla signálu rána hromem zaduněla. Již soudci rána zasedají na altánu, a na lešení stanul mistr kat! Posupné ticho. Všady chmurné hledy, jak v přítmí tuče, obtěžkané ledy. Ba samo nebe lká, svůj obličej jak v závoj smutku zahalujíc mrakem, jakoby na ten hrůzyplný děj nechtělo patřit vyjasněným zrakem. A biřic volá: „Hrabě Jáchym Šlik!“ Všem dech se tají, vydral bolu vzkřik. – Jak možná bez žalu to slyšet jméno, biřice ústy hrubě zneuctěno! 13 Muž, bohatýrských ctností lepý vzor, královský rada druhdy, zemský sudí, odsouzen k smrti – pro šlechetný vzdor, jímž za svobodu vlasti své a víry se v zápas dal – snad bez váhy a míry! To mocný rozruch ve všem lidu budí. A vzruch ten náhle v reptů žáry vzplanul, když hrabě vyšed, na lešení stanul. A div divoucí! – Užaslému zraku z posupně šedých do té chvíle mraků od jihu k severu na nebes kruhu zřít klenouti se nahle jasnou duhu! – Jaké to pohnutlivé divadlo! Nahoře míru znak a dole stinadlo! A na stinadle hrabě vzpřímen stál, zrak věrou mu a zbožným ohněm plál. Stál jako světec, nad nímž do půl kola obrovská klenula se aureola. Lid schvácen divem, vrh’ se na kolena, k té světlé bráně nebes hlasně stená; však jeho hlas se tratí v šumném rydu. I slova, jimiž hrabě mluví k lidu, 14 jsou přehlušena jekotem a lkáním a třeskotavým vojska bubnováním. Než vzrušení se lidu utišilo, kat na stinadle dokonal své dílo. Pod jeho mečem padl hrabě Šlik, za vlast a víru první mučenník... Zas biřic volá: „Václav z Budova!“ A výzev ten jak rána hromová mocnější poplach budí v shluku celém. Však nejbolestněj’ dotk se těch, kdo patří k „Jednotě“ ostouzených Českých Bratří. Jsa věrným rádcem jich a hajitelem, jim nezdolanou, blahotvornou pílí, i když mu vlasy prokvétaly bělem, věnoval nejvzácnější ducha síly. Rudolfa krále, blahé paměti, on žhoucím slovem doved’ přiměti, že o odklizení rozepří a vád královský zemím vydal „Majestát“. – To vše teď vzpomínáno žalným vznětem. A nad tím velebným a drahým kmetem – ó, hrozná myšlénko! – meč zvedá kat! 15 Však mysl hrdinná, již po tu chvíli na odpor stavěl zlobám nepřítele, i cestou k smrti pruží jej a sílí a na jasném se obráží mu čele. Pohledem s přáteli se loučí směvným, a „s Bohem!“ kyna jim, jde krokem pevným, jak k hodům, k stinadlu, kde hlavu, kleče, nastavil ostří popravčího meče. Ó, pravdou to, ač boluplnou, dýše, co o něm starý letopisec píše: že, jakož druhdy v světovládném Římě poslední Říman s velkým Brutem kles’, tak s Budovcem, když katu podal týmě, poslední Čech se v oblasť duchů vznes’... A opět: „Harant z Polžic!“ biřic volá. A kdo je uslyšel, to zvučné jméno, jež stejně za mořem jak doma ctěno, – zrak lidu svědkem – slzám neodolá. Co mladý muž pouť konal do Egypta, a k pyramidám zbočil na Saharu, kde mnohá dosud Faraonů krypta se hlodům slunečního tají žáru. 16 I města zřel, jež v rozvalinách leží: Karnak a Theby sterých bran a věží, až k nejzazšímu dospěl pouti cílu – ke kataraktům plodivého Nylu. Z Egypta přes Rudé se plavil moře do Arabie, na svaté kde hoře, jak někdy Mojžíš, stanul na Sinai. I svatou Moslemínům viděl Mekku a Medinu, kde hostem na útěku jich prorok meškal ve dumavém taji. Pak z Arabie do svaté šel země, a jako poutník ve Jerusalémě posvátná zdravil všecka ona místa, kde kráčela kdys noha Jesu Krista. Když zkušenostmi ducha obohatil, a přes Byzanc se do své vlasti vrátil, tu doma, co byl viděl, zbádal, prožil, mistrným pérem v pěknou knihu složil. Teď čtením jeho „Cesty“ sobě rád večery zimní krátí stár i mlád. Ó, muži neblahý! že’s ku posledu opustil věrnou sobě družku – vědu! 17 Že’s, nechav péra, po krutém sáh’ meči a v mnohé darmo krev proléval seči! Že – dříve velduch – teď jsi dělal sluhu, tož králi vetřelci a dobrodruhu; a zaslepen že’s účastnil se s Thurnem, ješitným sobcem, u zápasu spurném, ba v samé Vídni páchal velezrádu, děl jícny řídě k císařskému hradu! Za odboj ten, ač věren svému mnění, ty tak jsi jednal k vlasti uvolnění, co vlastivrah máš býti popraven; k výkonu díla kat, hle, připraven! Tu náhle vzduchem pádný meč zasviští, a Harantova hlava od trupu svalena leží v krve tratolišti. – Žalostný sten a kletba zástupu! Zas biřic volá: „Doktor Jesenský!“ a v hrozivém lid chví se nepokoji. – Co zavinil, že na pranýři stojí proslulý muž, jehož se jmeno skví jak hvězda zářná v ostatních hvězd roji, a tisícům jenž, dobrodinec pravý, 18 nestihlým kouzlem svého umění tu život zachoval, tam vrátil zdraví? Jenž císařů – Rudolfa, Matyáše – osobním proslaviv se lékařem, a neduhy jich důvtipem svým plaše, milostmi jich byl hojně obdařen. On prvý Eskulapskou jal se umu oružím pásat bystroduchých zkumů. Pytevní nožík v nitro mrtvol topě, těl skryté dosud, nezpytané části ozářil světlem vědy, po Evropě tak množe slávu svou i svojí vlasti. Vděk pomnění též jesti národu, jak za vlasti a víry svobodu úchvatná hřímala mu slova z retů, zlým pánům na postrach a na div světu. I teď chce k lidu mluvit – naposledy, již ruku vztáh’, jak zvykem na řečništi. Dychtivě všichni k němu zraky pjali, by těchodárná jeho slova ssáli co nebes mannu pro úhony příští. 19 Však co ten náhlý výkřik z hrdel všech? Proč trne zrak jim, v hrudi vázne dech? – Ó, žaluplné, děsné divadlo! Z úst Jessenia krev se valem prýští! Krev místo slov! – Ach, po rozsudku klatém ubožci z hrdla jazyk vyrván katem! Takž libohlasý nástroj, obdiv druhů, své nemůž’ tóny v blahý soulad směst, hmatem-li drsným zdivočelá pěst mu zvukoplodnou vylomila zpruhu! – Ubohý Jesenský! Teď žil jsi dosti; než živořiti tak, líp bude tobě, když němý v němém utajíš se hrobě. – Již, katane, své dostůj povinnosti! Zablisknul meč, a tělo bezhlavé v kaliště shroutilo se krvavé. A biřic opět nové jmeno volá: Tu Kaplíř ze Sulevic, vetchý kmet, jenž věku čítá bez mála sto let, na prknech objeví se, mrtvec z pola. 20 Podepřen dvěma v před se stíží vleče. I mněl bys, dříve než kat ostřím meče popravčí dílo na něm vykoná, že míronosná, vlídná Morana polibkem náhlým jej všech útrap sprostí a ve blaženců sladké sídlo vhostí. Však vyšší Vůle jinak byla shodna, měl kalich utrpení vypit do dna. Ač čtyřem králům věrné služby konal, kmet nejryzejší na stinadle skonal. – Ó, pohled bolu, když ta hlava schřadlá, jak přezralý plod, k nohám kata padla!... Však dost už divadla buď na popravy nejstatečnějších synů v národě, již s nadšením své pod meč kladou hlavy vlasti a víry sladké svobodě! Vždyť drahé krve dost už vyceděno, dost slzí hořkých žalem prolito, než čtyřmecitma, co jich výzvou čteno, stínání katem bylo odbyto. Hle! poslední, jenž českou na Golgatu statečně kráčí ve krvavý skon, 21 a k špalku pokleknuv, leb skytá katu, jest čacký měšťan – Vokáč Simeon... Když odsouzenců dokonána seč, a kat, až v úmor znaven krušnou prací, ves krví zbrocen, odhodil svůj meč: lid bolem uštván k svým se krbům vrací, kde o samotě dumá hluch a něm nad žalostným své vlasti osudem... Tak děsná tragédie, jejíž první scena osudným s okna vrhem započala, a Bělohorským střetem v požár vzplála, na Staroměstském rynku dokončena; osoby hlavní padly mečem kata. A českých mučenníků sprzněn krví rok šestnáctistý a dvacátý prvý! 22
Noční scéna na mostní věži Staroměstské.
Na Starém městě na mostecké bráně hlav popravenců trčí dvojí řad: šest k východní, šest ku západní straně, jak seřadil je ve dví mistr kat. V železné krabice, kol mřežované, jak v překlopená hledí přilbice, kat hlavy vsul; dešť na ně shůry kane, a se stran šlohá peruť vichřice. Šest prvých mračně hledí ke klášteru, kde má své sídlo jesuitů řád, s nímž nebožtíci měli půtku steru, nechtíce církev svou jim ve psí dát. [23] Šest druhých k hradu zří, kde kula v skrytu jim okovy křivd smečka vědomá, když v službách víry, země blahobytu je Bělohorská stíhla pohroma. – Noc prvou na věži hlav oněch stříci sám uvolil se mistr popravy; i used’ mezi nimi na lavici, a k nohám položil meč krvavý. O dnešním dumá krve prolévání, již Staroměstské pilo náměstí; a klne v duchu svému povolání, jež hanbu jen a zášť mu zlověstí. Sám vychován u víře pod obojí, k níž doposud co věrný syn se znal, div nezoufá, že vlastní rukou svojí tolika bratřím život udolal. – Tu poslyš! Ze sousedních věží kolem „dvanáctá“ na orlojích začla bít, a mezi lebkami to začlo spolem příšerně harašit a lomozit. 24 I zahučí hlas s oné lebek strany, jež jesuitské čelí koleji: „Tam kletý řád, jenž hubí naše lány, a pustoší květ našich nadějí.“ „Jenž na nás ve školách i s kazatelen hnusného nevražení chrlí dech, a plody, v nichžto duch náš slovy vtělen, jak zhoubné pýří ničí v plamenech.“ „Jenž v paláce a chýže svého panství zatíná zhoubonosná tykadla, nejlepší duchy vrhá do vyhnanství, neb pod smrtící ostří stinadla.“ „Však přijde pomsta, jež je šmahem zdrtí; s radostí zírám v příští století, kde vezmou za své nedověstnou smrtí, kraj světa rozptýleni, prokleti.“ „I sluha otrocký, jenž vlastní rukou těl našich páchal krvelačnou seč, co živ, buď stíhán krutou duše mukou – buď proklet on, i proklet jeho meč!“ – 25 Jak hlahol bouře v nitru stmělé příšerným jekem zněla lebky řeč, že hrůzou na celém se zachvěl těle a pohnul kat, i pohnul jeho meč. – – A po té zas v protější lebek řadě haraší rej, a hučí dutý hlas: „Tam na královském osnovali hradě náš ortel Lichtenštejn a Marradas.“ „Cizinci oba po řeči i rodu nám za ohavné kladli zločiny, že v zápas dali jsme se za svobodu – za volnost víry své a otčiny.“ „Ti žalobou a lichometnou řečí královský na nás rozdmíchali hněv; vlasť utýranou vrhli v nebezpečí, a v pospas dali českých synů krev.“ „Ó, krev to naši! Oni na šlachtatu – nás v hnusnou smrt jak dravou štvali zvěř; a těla naše odkázavše katu, jich hlavy vztýčili zde na pranéř.“ 26 „Však vstane časem kostí našich mstitel, bez trestu neprolita naše krev! Potomkům našim vzejde vykupitel, a zhoubce naše stihne dlužný hněv.“ „Buď v bezdno klesnou nepaměti hluché, a erb jich setlí někde povalen; neb až lid síly dojde lepoduché, jich teprv dostaví se soudný den.“ „I sluha otrocký, jenž vlastní rukou těl našich páchal krvelačnou seč, co živ, buď stíhán krutou duše mukou, buď proklet on, i proklet jeho meč!“ Tak burácejíc druhé lebky hřměla v katovo ucho hrůzyplná řeč; smrtelný třas se zmocnil jeho těla, a mocněj u nohou mu hnul se meč. Jak smyslu zbaven, po příšerné věži kat rozhlíží se kol; pak vzchopen vstal, a meč, jenž nekliden mu k nohám leží, v ráz uchopiv, šílencem zastenal: 27 „Slyšel’s ten ryk? – Ó, nezměrného bolu! Nám nelze na světě dél meškati, my spolu žili jsme, nuž zhyňme spolu! Jsmeť, brachu, oba věčně proklati.“ A vzmachem, mocnějším než při popravě, meč oknem hodil v lůno Vltavy; a za ním sám pak „s Bohem!“ život zdravě, se vrhnul střemhlav ve proud hltavý. A řeka sevřela je v náruč svoji, společný upravíc jim na dně byt; v tom zaduněla „jedna“ na orloji, a všady nastal opět hrobu klid. 28
Pohřeb lbí.
Po Bělohorské bitvě řadou let Sas do Čech nájezdné své pluky ved. A mnozí z Čechů pod jich praporem z vyhnanství vrátili se v rodnou zem. Však do Prahy kdo z nich byl zavítal, ne blahost v duši měl, spíš hněv a žal. Co bylo zářné kdys – zlob zhyzdil kal, co matné, zvrhlé – osud ponechal. Hle! Českých mučenníků dosavad lbi z věže trčí, jak je zřadil kat. Jen svaly zmizely s nich, očí, vlas, dravému ptactvu padše za pospas. A holé lebky zbyly jedině – podivný šperk na šíji obryně. – [29] S žalostí poutník vzhlíží ku věži; z lbí jedna jeho otci náleží. Leč chuďas neví, která že to z všech? Před smrtí otcovou prch, uštván, z Čech. A zas, však zlícen, hledí k lebkám těm, že tlít by dávno měly pod drnem. Proklíná osud a proklíná svět, že bez pohřbu je nechal tolik let. A volá k Bohu: „Sám už soudcem buď! Dravými blesky věž tu vrhni v suť!“ „A od paty až po vrcholku hrot do Vltaviných vše to smetni vod.“ „By, co lbím odepřeno do těch dob, svůj posléz v rozvalu tom našly hrob!“ – Bůh spravedlivou vyslech žalobu, a nenechá lbí déle bez hrobu. Však důstojnější, nežli v rozvalech jim úklid v posvěcených schystá zdech. ** * 30 Tma po všem nebi; půlnoc blízka jest: na dvéře chrámu zabušila pěst. Klíč v zámku vrznul, v spěch se otočil, a na práh dveřejí kněz pokročil. A temnější než sama noci tma se před ním vynořily stíny dva. „Buď chválen Bůh! Já po vás touhou mřel, a na běh rafijí co chvíli zřel.“ „Čas kvapí bystřinou; jak svitne den, nesmí z nás nikdo být zde postižen.“ „Již vejděte! – Drahé-li máte lbi?“ – „Všech dvanácte; ni jedna nechybí.“ – A skříni pozvedli a nesou v chrám, cestou jim svítí matný svíce plam. A před oltářem, na němž Kristus pní, jim zeje v ústřet otvor podzemní. Zde stanuli. – Modlitbu skončil kněz, a po té v podzemní se kobu snes. Tam lebky do řad zbožnou obsluhou klade a sčítá jednu za druhou. 31 A pohřební že v obřad nezní zvon, v náhradu orloj slal svůj dumný ton. Ten každou leb, dopadší v svatou zem, provází novým táhlým úderem. Kněz vážně sčítá: jedna, dvě – až v sled dunivých rázů dvanáct napočet. S posledním rázem v posvěcený sklep z dvanácti poslední též klesla leb. A po obřadě klekli všichni tři, dík za zdar šepcí k Synu na kříži. A těžkou zvedše desku z mramoru, ji přimkli pevně k ústí otvoru. Pak opuštějí hostný Páně dům, dadouce „s Bohem“ drahým ostatkům. A nikdo neví kromě druhů těch, kdo noc tu v chrámových byl pohřben zdech. E: pk; 2002 32
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František; Uhlíř, Josef
(Tiskem F. Šimáčka. - Nákladem vlastním.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32