Krvavá exekuce na Staroměstském náměstí l.P. 1621.

Krvavá exekuce na Staroměstském náměstí l.P. 1621.
Jest předvečer krvavé exekuce, kat s holomky má práce plné ruce: na Staroměstském náměstí má v chvat do zítřka popraviště zbudovat. „Buď se vším hotov, než se rozední!“ Tak Lichtenštejnův krutý rozkaz zní. A hle! než nad Pražany vzešlo ráno, popravní lešení je zbudováno. Zatím pak, holomci co na náměstí obrovská břevna ve srub valný sbíjí, příšerné městem poletují věsti, jež v prsa lidu strach a hrůzu sijí. 9 Všech horší věsť – že odsouzenci všicci společně noc tu tráví na radnici, kam z roztroušených městem vězení v nastalý večer tajůplným chvatem jak dobytčata v jatky byli svezeni, by příští ráno vzali za své – katem. A pověsť ta – buď Bohu žalováno! – se potvrdila ve vší hrůze své: za hodin ranních dílo krvavé na odsouzencích strašně vykonáno! – – Jich slední chvíle, rozpravy a dumy podrobně líčit péro stěží umí; však tolik aspoň z oné noci krátce buď rčeno ke cti jich a ku památce, že strach a nářek, repoty a hněvy, jež slaboduchou v nehodách jsou zbraní, se nevmísily v jejich rozjímání; brž byly modlitby to, zbožné zpěvy a sladkobolná drahých vzpomínání. – A vzpomínali za té noci celé svých rodin, přátel, vlasti osiřelé; 10 že bez rady a bez ochranné ruky jich mnohá stihnou příkoří a muky. Jen naděj sílí je, že mocnou zbraní jim zbude víra v boží smilování, a ve zlu nejhorším a bezpráví, že nový spasitel se dostaví. Tak navzájem se utěšují, sílí, a tomu životu dát výhost pílí; tušítě, že, jak zniknou zemských pout, tam spravedlivější jich čeká soud. Na mysli ukojení sotva čijí, jak hodina jim za hodinou míjí. A že jich svědomí jest prosto výtek a prosto vin, jež druhdy vězně moutí, v blahostné míře tráví noci zbytek, té poslední – na vezdejší své pouti. Klid téměř nadpozemský v blahém nitru a se světem tím zhola vyrovnáni, vstříc mužně hledí příchozímu jitru, do Vůle boží cele odevzdáni. – Nadešla chvíle pro ně nad vše tklivá: jest jim se loučit, neb se rozednívá. 11 Již ruce jich se v družném stisku chvějí; i zdraví se a líbají jak bratří, když na cestu se dálnou rozcházejí. A co jich zraky zbožně vzhůru patří, jak poslední by hledali tam těchu, jim sladkobolná ze rtů slova kanou, a v blahověstném zpětují se echu: „Tam, bratřl,bratří, na shledanou! – Na shledanou!“ A s věže Týnské umíráček zní společně všem, kdo na smrt jíti mají. Ó, kéž v tu pouť je víra posilní, že – bratří v smrti – bratry budou v ráji!... Na rynku zatím pustý šum a ruch; žas uchvacuje lidu zrak i sluch. Co tanulo mu kdys jak obraz mhavý, teď se mu na zor v světle hrůzy staví. Hle! popraviště vznesle rozložito až po radnice prvé patro sahá, a celé jesti rouchem černým kryto, jež zkropí záhy drahé krve vláha. Tam viz ten kříž a meč a stinadlo! Ó, tuchyplné, hrozné divadlo! 12 Již doléhá sem bubnů víření. – Poprava blízka. – Nové vzrušení! – Již Lichtenštejnské vojsko v plné zbroji kol popraviště jako hradba stojí, a za vojskem tím v nepřehledném davě se lidu zástup kupí hlava k hlavě. Teď bije šestá. Z Hradčanského děla signálu rána hromem zaduněla. Již soudci rána zasedají na altánu, a na lešení stanul mistr kat! Posupné ticho. Všady chmurné hledy, jak v přítmí tuče, obtěžkané ledy. Ba samo nebe lká, svůj obličej jak v závoj smutku zahalujíc mrakem, jakoby na ten hrůzyplný děj nechtělo patřit vyjasněným zrakem. A biřic volá: „Hrabě Jáchym Šlik!“ Všem dech se tají, vydral bolu vzkřik. – Jak možná bez žalu to slyšet jméno, biřice ústy hrubě zneuctěno! 13 Muž, bohatýrských ctností lepý vzor, královský rada druhdy, zemský sudí, odsouzen k smrti – pro šlechetný vzdor, jímž za svobodu vlasti své a víry se v zápas dal – snad bez váhy a míry! To mocný rozruch ve všem lidu budí. A vzruch ten náhle v reptů žáry vzplanul, když hrabě vyšed, na lešení stanul. A div divoucí! – Užaslému zraku z posupně šedých do té chvíle mraků od jihu k severu na nebes kruhu zřít klenouti se nahle jasnou duhu! – Jaké to pohnutlivé divadlo! Nahoře míru znak a dole stinadlo! A na stinadle hrabě vzpřímen stál, zrak věrou mu a zbožným ohněm plál. Stál jako světec, nad nímž do půl kola obrovská klenula se aureola. Lid schvácen divem, vrh’ se na kolena, k té světlé bráně nebes hlasně stená; však jeho hlas se tratí v šumném rydu. I slova, jimiž hrabě mluví k lidu, 14 jsou přehlušena jekotem a lkáním a třeskotavým vojska bubnováním. Než vzrušení se lidu utišilo, kat na stinadle dokonal své dílo. Pod jeho mečem padl hrabě Šlik, za vlast a víru první mučenník... Zas biřic volá: „Václav z Budova!“ A výzev ten jak rána hromová mocnější poplach budí v shluku celém. Však nejbolestněj’ dotk se těch, kdo patří k „Jednotě“ ostouzených Českých Bratří. Jsa věrným rádcem jich a hajitelem, jim nezdolanou, blahotvornou pílí, i když mu vlasy prokvétaly bělem, věnoval nejvzácnější ducha síly. Rudolfa krále, blahé paměti, on žhoucím slovem doved’ přiměti, že o odklizení rozepří a vád královský zemím vydal „Majestát“. – To vše teď vzpomínáno žalným vznětem. A nad tím velebným a drahým kmetem – ó, hrozná myšlénko! – meč zvedá kat! 15 Však mysl hrdinná, již po tu chvíli na odpor stavěl zlobám nepřítele, i cestou k smrti pruží jej a sílí a na jasném se obráží mu čele. Pohledem s přáteli se loučí směvným, a „s Bohem!“ kyna jim, jde krokem pevným, jak k hodům, k stinadlu, kde hlavu, kleče, nastavil ostří popravčího meče. Ó, pravdou to, ač boluplnou, dýše, co o něm starý letopisec píše: že, jakož druhdy v světovládném Římě poslední Říman s velkým Brutem kles’, tak s Budovcem, když katu podal týmě, poslední Čech se v oblasť duchů vznes’... A opět: „Harant z Polžic!“ biřic volá. A kdo je uslyšel, to zvučné jméno, jež stejně za mořem jak doma ctěno, – zrak lidu svědkem – slzám neodolá. Co mladý muž pouť konal do Egypta, a k pyramidám zbočil na Saharu, kde mnohá dosud Faraonů krypta se hlodům slunečního tají žáru. 16 I města zřel, jež v rozvalinách leží: Karnak a Theby sterých bran a věží, až k nejzazšímu dospěl pouti cílu – ke kataraktům plodivého Nylu. Z Egypta přes Rudé se plavil moře do Arabie, na svaté kde hoře, jak někdy Mojžíš, stanul na Sinai. I svatou Moslemínům viděl Mekku a Medinu, kde hostem na útěku jich prorok meškal ve dumavém taji. Pak z Arabie do svaté šel země, a jako poutník ve Jerusalémě posvátná zdravil všecka ona místa, kde kráčela kdys noha Jesu Krista. Když zkušenostmi ducha obohatil, a přes Byzanc se do své vlasti vrátil, tu doma, co byl viděl, zbádal, prožil, mistrným pérem v pěknou knihu složil. Teď čtením jeho „Cesty“ sobě rád večery zimní krátí stár i mlád. Ó, muži neblahý! že’s ku posledu opustil věrnou sobě družku – vědu! 17 Že’s, nechav péra, po krutém sáh’ meči a v mnohé darmo krev proléval seči! Že – dříve velduch – teď jsi dělal sluhu, tož králi vetřelci a dobrodruhu; a zaslepen že’s účastnil se s Thurnem, ješitným sobcem, u zápasu spurném, ba v samé Vídni páchal velezrádu, děl jícny řídě k císařskému hradu! Za odboj ten, ač věren svému mnění, ty tak jsi jednal k vlasti uvolnění, co vlastivrah máš býti popraven; k výkonu díla kat, hle, připraven! Tu náhle vzduchem pádný meč zasviští, a Harantova hlava od trupu svalena leží v krve tratolišti. – Žalostný sten a kletba zástupu! Zas biřic volá: „Doktor Jesenský!“ a v hrozivém lid chví se nepokoji. – Co zavinil, že na pranýři stojí proslulý muž, jehož se jmeno skví jak hvězda zářná v ostatních hvězd roji, a tisícům jenž, dobrodinec pravý, 18 nestihlým kouzlem svého umění tu život zachoval, tam vrátil zdraví? Jenž císařů – Rudolfa, Matyáše – osobním proslaviv se lékařem, a neduhy jich důvtipem svým plaše, milostmi jich byl hojně obdařen. On prvý Eskulapskou jal se umu oružím pásat bystroduchých zkumů. Pytevní nožík v nitro mrtvol topě, těl skryté dosud, nezpytané části ozářil světlem vědy, po Evropě tak množe slávu svou i svojí vlasti. Vděk pomnění též jesti národu, jak za vlasti a víry svobodu úchvatná hřímala mu slova z retů, zlým pánům na postrach a na div světu. I teď chce k lidu mluvit – naposledy, již ruku vztáh’, jak zvykem na řečništi. Dychtivě všichni k němu zraky pjali, by těchodárná jeho slova ssáli co nebes mannu pro úhony příští. 19 Však co ten náhlý výkřik z hrdel všech? Proč trne zrak jim, v hrudi vázne dech? – Ó, žaluplné, děsné divadlo! Z úst Jessenia krev se valem prýští! Krev místo slov! – Ach, po rozsudku klatém ubožci z hrdla jazyk vyrván katem! Takž libohlasý nástroj, obdiv druhů, své nemůž’ tóny v blahý soulad směst, hmatem-li drsným zdivočelá pěst mu zvukoplodnou vylomila zpruhu! – Ubohý Jesenský! Teď žil jsi dosti; než živořiti tak, líp bude tobě, když němý v němém utajíš se hrobě. – Již, katane, své dostůj povinnosti! Zablisknul meč, a tělo bezhlavé v kaliště shroutilo se krvavé. A biřic opět nové jmeno volá: Tu Kaplíř ze Sulevic, vetchý kmet, jenž věku čítá bez mála sto let, na prknech objeví se, mrtvec z pola. 20 Podepřen dvěma v před se stíží vleče. I mněl bys, dříve než kat ostřím meče popravčí dílo na něm vykoná, že míronosná, vlídná Morana polibkem náhlým jej všech útrap sprostí a ve blaženců sladké sídlo vhostí. Však vyšší Vůle jinak byla shodna, měl kalich utrpení vypit do dna. Ač čtyřem králům věrné služby konal, kmet nejryzejší na stinadle skonal. – Ó, pohled bolu, když ta hlava schřadlá, jak přezralý plod, k nohám kata padla!... Však dost už divadla buď na popravy nejstatečnějších synů v národě, již s nadšením své pod meč kladou hlavy vlasti a víry sladké svobodě! Vždyť drahé krve dost už vyceděno, dost slzí hořkých žalem prolito, než čtyřmecitma, co jich výzvou čteno, stínání katem bylo odbyto. Hle! poslední, jenž českou na Golgatu statečně kráčí ve krvavý skon, 21 a k špalku pokleknuv, leb skytá katu, jest čacký měšťan – Vokáč Simeon... Když odsouzenců dokonána seč, a kat, až v úmor znaven krušnou prací, ves krví zbrocen, odhodil svůj meč: lid bolem uštván k svým se krbům vrací, kde o samotě dumá hluch a něm nad žalostným své vlasti osudem... Tak děsná tragédie, jejíž první scena osudným s okna vrhem započala, a Bělohorským střetem v požár vzplála, na Staroměstském rynku dokončena; osoby hlavní padly mečem kata. A českých mučenníků sprzněn krví rok šestnáctistý a dvacátý prvý! 22