XV.
Povídala má mně milá,
Povídala má mně milá,
její láska že je má,
a až budu pole míti,
že i ruku svou mi dá.
Na co pole, na co luka,
vonné kvítí všady jest,
toho nasbíráme sobě,
budem-li chtět věnce plést.
72
Na co luka, na co pole,
na květiny půdy mám,
na věnec co myrty třeba,
tolik v ní vyroste nám.