Básně (1926)

Jan Vlk

Diplomatická verze Ediční verze
BÁSNĚ
JANA VLKA
ZNOJMO 1926
[3] JAN VLK.
Básnické jméno mladého nadšence z roku osmačtyřicátého, pozdějšího právnického spisovatele a menšinového pracovníka Jana Vlka jest nerozlučně spojeno s hudebními úspěchy vídeňského skladatele, rovněž moravského rodáka Arnošta Förchtgotta-Tovačovského, které zvláště od let šedesátých za vzrůstu pěveckých spolků sklízel ve vlastenecké společnosti; nebýti oblíbených tehdy sborů Förchtgottových, z nichž některé, a zejména nejpopulárnější „Přijde jaro“, ještě v letech devadesátých s podloženým protirakouským textem demonstračně zpívané na pražských ulicích, byly složeny na slova jeho přítele z olomouckých studentských dob a o znojemském notáři prozradily, že kdysi také psával verše, sotva bychom nyní, třicet let po smrti čtyřiasedmdesátiletého starce, měli příležitost obírati 5 se jeho mladickou tvorbou a beztak chudá předbřeznová poesie moravská by v literárních dějinách byla ještě o jedno jméno chudší. Vlk básnil již před březnem a byl dvaadvacetiletý, když roku 1844 na něho v pražských „Květech“ upozornil kterýsi vděčný posluchač Šemberův, ale písňové výlevy svých milostných tužeb sotva tehdy pokládal za více než za pouhé pokusy, se kterými se do pražských časopisů ani neodvážil a jež předložiti shovívavému úsudku užších krajanů neměl možnosti, protože Morava byla stále bez českého časopisu; a když konečně roku 1848 počal v Brně vycházeti Ohéralův „Týdenník“ a v sousedství Klácelově, Furchově, Slotově, Kuldově a jiných přinesl několikráte i Vlkovy básnické příspěvky, byly otištěny většinou anonymně a jen jednou označeny šifrou, která by bez vědomí o Vlkově literární činnosti a bez nahlédnutí do jeho pozůstalých rukopisů byla dnes sotva řešitelná. Na to se Vlk pro veřejnost zase odmlčel, nové jeho verše z počátku let padesátých, ke kterým ho inspiro- 6 vala láska ke Karolině Mošnerové, byly jen zcela intimním projevem sladce vzbouřených citů a určeny k četbě pouze pro jedny oči, a když zakrátko vlídný osud uskutečnil čistý sen v životě opravdového a hmotně zabezpečeného třicátníka, povoláním soudního adjunkta v Bratislavě, blahý klid šťastné domácnosti, jednotvárná šeď úřední práce a hřbitovní ticho národních poměrů nedaly mu k veršování popudů. Až nový politický ruch let šedesátých s kazem domácí a slovanské nesvornosti vyburcoval někdejšího důvěřivého snílka o brzkém uskutečnění národních ideálů k nespokojené básnické satiře, ale ani u tohoto anonymního příspěvku v Rozehnalově „Ječmínku“ nezjistili bychom již autora bez rukopisného Vlkova sešitu, v němž se zachoval i poslední básnický projev šedesátníka, už jen pro obveselení a povzbuzení znojemské menšiny ještě jednou si zaveršovavšího alespoň v příležitostném kupletu. Bez Förchtgotta-Tovačovského by byl básník Vlk pravděpodobně mrtev.
7 A přece nečetné jeho básně a písně nejsou zcela bez ceny, zvláště ceny dokumentární. Vlk k nim potřeboval silného tlaku z vnějška, netvoře z plnosti vnitřního svého života: jednou to byla dívka, která svou krásou útočila na jeho city, po druhé náhle probuzený jarní ruch vlastenecké Moravy, který strhl i tohoto telčského rodáka a mladšího krajana krasonického Furcha, pro předbřeznovou literární Moravu nejcharakterističtějšího. Vlk, narozený 8. července 1822, prošel německým gymnasiem jihlavským, jež mu jistě nedalo vlasteneckých podnětů, brněnskou filosofií, na které v národním duchu působil Klácel, a plně se obrodil na právech v Olomouci, kde hybnou silou českého života byl Šembera. První jeho verše byly milostné, mladý básník nevnesl sice do erotické lyriky nového, osobitého tónu, vzorem mu byl Picek a pod jeho vlivem vystačil otřelou výzdobou tradičních přírodních obrazů s růžemi, slavíky a měsícem, ale již do těchto básní, jako do básní Furchových, vniká specificky morav- 8 ský vzduch: tito národně horliví veršovci neodmítali sice lásky, aby se mohli cele věnovati vlasti, jako jejich vrstevníci ze slovenského „Tatrína“, ale na lásku a na poměr k ženě se dívali očima čtenářů Tylových vlasteneckých novel. Láska jim nebyla vrcholem životního úsilí, nýbrž jen doprovodem na cestě k vyšším ideálům národním; a tak Vlkova erotika je prostoupena motivy národního obětování a národního nadšení. Tím jest zajímavá i nejdelší epická báseň Vlkova „Msta“, v níž povinnost k matce, kterou je symbolisována povinnost k vlasti, stojí nad láskou tak samozřejmě, že její porušení nemůže zůstati bez trestu. Proto nejplněji působí vlastenecké písně Vlkovy z roku 1848. Vlk, který po studiích zůstal jako kandidát soudcovství v Olomouci, probouzející se působením Šemberovým, Helceletovým, Mošnerovým a jiných universitních profesorů zvolna k národnímu vědomí, měl vynikající účast na akcích tamější Slovanské lípy a z ovzduší jejích 9 schůzí a veřejného života, z nálad slovanských a revolučních vznikaly tak jeho vlastenecké písně, jejichž předzvěstí bylo „Přijde jaro“, přírodním obrazem snad symbolicky naznačující příchod jara národního. V těchto písních, které s verši Klácelovými, Slotovými a Furchovými jsou moravským doplňkem pražských básnických projevů Peškových, Umanových, Havlíčkových a j., bouří Vlkova touha po činu, víra ve spravedlivou věc národa a nenávist k jejím nepřátelům, lokální patriotismus moravský i široké vědomí slovanské; v zápalu pro veselý život vojenský je zároveň hodně romantiky, snad ohlasu vojenských písní lidových. „Jedni ve své vlasti cizincům se klaní, těm by se zlíbili, sebe samy haní“ – ani dnes některé verše těchto písní nepozbyly aktuelnosti. Vlk vycházel z písně lidové, jejíž stručnost a zpěvnost napodoboval; odtud jejich obliba u Förchtgotta-Tovačovského. Jak hluboce do mentality Vlkovy zasáhlo vlastenecké nadšení těchto let, je patrno hned z úvodní básně k druhému 10 milostnému cyklu, vytrysklému z opravdové lásky: „Jindy jsem za volnost svatou do bojů zalítal, teď bych jenom věnce z růží, z nezabudek splítal“ – ačkoliv opravdově a jistě hluboce žity, ani tyto básně se podstatně neliší od milostných jeho veršů studentských. I zde jsou to růže, slavíci, jarní háje, kvetoucí luka a jiné přírodní obrazy, jež tvoří pozadí básníkovým milostným citům, radostným a někdy až vášnivě šťastným, jindy plaše nedůvěřivým a smutně roztouženým; Vlk, jenž dovedl do zmatků roku osmačtyřicátého hřímati své zanícené vyznání národní víry, v růžové zahradě intimních tužeb a snů byl více prostým a čistým člověkem než básníkem. Pochopíme jeho předčasné zmlknutí; verše zaměnil za věcnou právnickou literaturu vydávaje v roce 1853 „Handbuch über die provisorische Civil-Processordnung für Ungarn und Siebenbürgen“ (v Těšíně) a roku 1854 „Zusammenstellung der auf die provisorische Concursordnung für Ungarn sich beziehenden Verordnungen“ (Bratislava). 11 „Für Ungarn“ – soudcovské povolání jej po krátkém koncipientství v Brně u dra Pražáka, po auskultantství v Novém Jičíně, asesorství v Hranicích, adjunktství v Těšíně roku 1853 přivedlo na Slovensko, kde působil do roku 1861 v Bratislavě, Uh. Skalici a v Trenčíně. Roku 1861 byl jmenován notářem ve Znojmě a tam založiv roku 1870 českou Besedu, jejímž byl doživotním předsedou a z níž učinil středisko českého života, do kterého mnohostranně zasahoval, zemřel 31. července 1896.
12 VLASTENECKÉ.
[13]
PŘIJDE JARO.
Přijde jaro, přijde, zase bude máj, usmívá se slunce, usmívá se háj. Stříbrné své vlny hora vyleje, rozkvete se růže, slavík zapěje. Rozpuknou se ledy, volný bude proud, po vlnách šumících lodě budou plout. Pole vydá klasy, bujný bude květ, kosa bude řinčet, zpěv radostný znět. 15 A ta lípa naše bude zelená, z větví mocných listí nám na věnce dá. Ajta! vlasti, plesej: usmívá se háj, přijde jaro, přijde; budem míti máj.
VLASTI.
Milená má vlasti, všechno dar má svůj – k oslavení tvému co ti syn dá tvůj? Slavík libohlasý tobě zazpívá, louka kvítí svoje, hruda klasy dá. 16 Řeky zlato, perly, pramen léky své, hory drahokamy zdobí skráně tvé. Milená má vlasti, vroucné srdce mám, celé s plnou láskou tobě, drahá, dám.
HUSAREM!
Husarem! husarem! husarem chci být! lesklý se mi dá palaš, kníry budu mít. Dostanu i koníka, boty s ostruhou, čapku s třapcem lítavým, šaty s bordurou. 17 Nechť si koule dělová už je ulitá, co mne někde v pranici zastřeliti má. Čeho bych tu na světě já se ještě bál, kdyžto nikde víc nemám, což bych miloval. Vlast má, někdy veselá, veliký jest hrob, úsilně v nějž vhrabaná sláva krásných dob. Husarem! husarem! husarem chci být! Jak ta válka vypukne, první na ni jít. 18
CHUMELÍ SE SNĚHY.
Chumelí se sněhy, vichr láme snětě, po ledině sněžné zvadlý lístek mete. Lístek ten zdobil-li vítězi kdy skráně, když se vracel z války k díkům v chrámy Páně? Či jej zasnoubenci do svých věnců vtkali, kdyžto sobě věčnou lásku slibovali? Či jen v háji šuměl chvály Bohu svoje? Neznal chrámy, lásku, ani slavné boje? 19 Třeba jej i vichr po ledině mete, třeba víc jej nikdo k růžím nezaplete, třeba i rozprášen v černé padne báně, šťastně lístek, šťastně! splnil vůli Páně.
CHÝŠE DRAHÁ.
Chýše drahá, s Bohem buď, s Bohem otče, máti má! Prapor věje, trúba zní, v boj za otčinu volá. Učili jste Boha znát, otčinu svou milovat, pro ni s celou duší žít, za ni trpět, za ni mřít. 20 Otčina mne střežila, život můj mi zdobila, bodré druhy, švarné sestry, děvu věrnou zplodila. Na drahou tu otčinu vrah přináší pohromu, oheň, meč a okovy, hanbu, strasti poroby.
VZLÉTNUL SLAVNÝ OREL PESTRÝ.
Vzlétnul slavný orel pestrý, svolal syny Moravy. Jako mraky sesypem se nepřátelům na hlavy. Švarných dědů našich hroby, slavné budúcnosti doby, řeč, již máme od své máti, nic nedáme sobě bráti. 21
ŽENE MRAK SE...
Žene mrak se černý. Pozor dejte, lude, blýská už se z něho, velká búře bude. Velká búře bude, už se všudy stmívá, po velkánské búři krásné ráno bývá. Kdo tu búři velkou šťastně přestojíte, se za nás, jenž padnem, vroucně pomodlíte. Státi budem věrně při tě, naše vlasti, tobě žít i mříti, to jsou naše slasti. 22
NASTAL PŘÍSNÝ SOUDNÝ DEN.
Nastal přísný soudný den, trhají se hroby, s mstivou tváří vstávají utrýzněných doby. Na obloze z bleskův meč spasitele hlásá, bouřný zvuk z trub anjelů světem vším otřásá. Panské hrady pukají, v rum se jižjiž boří, otrocké jich budovy plápolem již hoří. Panstvo a jich komoňstvo do boje se strojí, spasiteli k pravici spravedliví stojí. 23 Spravedliví! vzhůru! v boj! On nás vede v seče, jednou ještě, naposled tasme na ně meče!
ORLE, PESTRÝ ORLE.
Orle, pestrý orle, po Moravě lítej, buď ty bratry naše, do bojů je vítej. Jsou to syni otcův, první jenžto byli, Tatara krutého na hlavu co sbili. Jsou to syni otcův, Svatopluk jež vodil, jak hanebné jarmo s vlasti naší shodil. 24 Jsou to syni otcův, poslední jenž stáli, posledně když s Čechem pro vlast bojovali.Jací byli otci, chceme syni býti, za rod svůj i vlast svou poslední krev líti. Protož zapleš, orle, rozestři křídla svoje, v boj budeš zas vodit chrabrých synů voje.
HUSITSKÁ.
Aj! jiná-li není zbraň, cepy ještě máme, proudem krve za meč jim posvěcení dáme. 25 Volnost nám že sberete, drahou vlast nám zderete, my za vás že máme mřít a vy z toho slávu mít?! Hr! na vraha, hrr! do boje! Za svobodu národa, bojovníci Páně! Ať si vleče krutý vrah stohlavou smrt v boje, s námi jesti nebe hněv, blesky dá nám svoje. Volnost že nám sberete, drahou vlast nám zderete, my za vás že máme mřít a vy z toho slávu mít!? Hr! na vraha, hrr! do boje! Za svobodu národa, bojovníci Páně! Vlaje prapor krvavý, s ním se chasa hrne, hněvem oči blýskají, vrah až strachem trne. 26 Volnost že nám sberete, drahou vlast nám zderete, my za vás že máme mřít a vy z toho slávu mít?! Hr! na vraha, hrr! do boje! Za svobodu národa, bojovníci Páně!
JSOU TO MRAKY.
Jsou to mraky, co se od východu, od západu, ze severu a od jihu černě na nás hrnou? Aj, to nejsou mraky, jsou to vrahův voje. Za drahou svobodu kdo se dá do boje? 27 Aj, to naši vrazi, vrazi našich svobod? Vzhůru! teď jest doba zbavit všech se klopot! Do boje my půjdem, slovanští jonáci, Čech a Srb a Charvat, Rusové, Poláci. Bít se budem, bíti, jako lítí lvové, jako tehdy naši chrabří praotcové. Nebe nám pomůže naše vrahy bíti, nechce Bůh otroctví, svobodu chce míti! Nesbijem-li vraha, matky, se modlite, na bojišti smutném zase nás spatříte. 28 Děvy naše! hrob pak jeden vykopejte, a na rozloučenou píseň zazpívejte! Zazpívejte: „Co se Slované roztrhli, cizinci jich sobě pod své žezlo vrhli. Jedni z nich před Turkem do kolen padali, druhé zas Maďaři co své psy kopali. Jedni ve své vlasti cizincům se klaní, těm by se zlíbili, sebe samy haní. Vy jste sice tuto hanu netrpěli, sbratřili se bojem, v bratrství umřeli.“ 29 Až sladkými ústy píseň dopějete a slzami svými hrob náš zasvětíte, pak na těla naše nasypejte kvítí, co jste chtěly v věnce svatební uvíti. A vy, otci drazí, v onen hrob nás dejte, jedinou mohylou hrob náš zasypejte.
PODĚKOVÁNÍ PÁNŮM ŠUSELKŮM
ET CONSORTIBUS.
Od západu mrak se žene, blesky z něho hrozejí, za ním černé vrány plují – kam to asi letějí? 30 „My letíme do Slávie, z Němec posílají nás, pomřeli prý staří Slávi, budeme tam slavit kvas.“ Kříž a křížem poletují, křídloma si plesají a veselé zpěvy mrtvým plným hrdlem krákají. Vraťte se a Němcům díky vemte za jich úslužnost, beztoho vás doma třeba; my tu máme na svých dost. Za sedmkrát sedm nocí Slávii než slítáte, často se vám domů stouží, mnoho pláče vydáte. 31
PÍSEŇ SLOVANŮ PO VZBOUŘENÍ
VÍDNĚ V ŘÍJNU 1848.
Hej, Slované, vzhůru! Kolem nás již den, hbitě k dílu leťme, pravdou ať jest sen. Jedno srdce bije, jednu máme krev, jednu máme lásku, jeden máme hněv. Od ledu k Balkánu, z Baltu k Adrii, z českých hor do Tater jeden hlas ať zní: Jednu mějme vůli, jeden mějme voj, jednoho jen vraha a jen jeden boj! 32
AJ COŽ BUDEM...
Aj což budem ještě dél knut na sebe splítati, nohu, co nás šlapala, déle ještě líbati? Nejsou krví černě dost rány ještě zalité, nejsou ukrutnicky dost srdce ještě rozryté? Není jiskra božská v nás ještě dosti dušená, není ještě božská tvář dosti v nás pohnusněná? Vzhůru! tasme pravdy meč, v pěsti tvrdé pádnou zbroj, práva svého palcátem dobijem svých vrahů voj! 33 Otrocká až budova zbrani naší podlehne, zase jiskra božská v nás ku světlu se rozžehne.
ZPĚV SRBŮV.
Svobody vrah válečné rozstavuje šiky své: zloděje, lupiče, smilníky, paliče, lháře, vražedníky, svatokrádežníky. – Bratři, hrr! nedejme se, v první řady hrňme se, vydobudem národu zlatou, zlatou svobodu. Pomněm na svou rodinu, týranou svou otčinu, na své matky, sestry, 34 bratry své v kolébce, na své slavné doby, chrámy, otcův hroby! Bratři, hrr! nedejme se, v první řady hrňme se, vydobudem národu zlatou, zlatou svobodu. Bubny hrčí, trúby zní, střely fičí, děla hřmí, šavle, píky břinčí, dupot kopyt řinčí, koňstvo divě říhá, do nás se rozbíhá. Bratři, hrr! nedejme se, v první řady hrňme se, vydobudem národu zlatou, zlatou svobodu. 35
SLOVANSKÁ A K TOMU „NÁROD“ – NÍ.
Hoj, Slované, rodní bratři, syni matky Slávie, zapějme si z plné duše, národ slávský ať žije! Hoši jsme my neoblomní, věrní svému původu, a i na dál věrni budem slovanskému národu. Nerozum jen upírá nám, čistí Slávové že jsme, sotva jsme se probudili, už se zase pereme. Slávi jsme, prosti cizoty, Slávy věrní synové, slávu dobýt svému rodu, touhy naše jediné. 36 Slavnými kdo chtějí býti, musí zapřít samy se, protož milujme my všechny, jenom samy sebe ne. Slavnými kdo chtějí býti, musí pět o vítězstvích, svoje domy, svoje chrámy krášlit zbraní pobitých. Té bychom nabyli slávy, musíme se tedy rvát, a proč za hranice jíti, když to můž‘ se doma stát? Doma buďme, tu nám kvete bujný bobek na věnec, v cizině kdo slávy hledá, není pravý vlastenec. Slovanův jsou miliony nečítaných národův, než se všichni pobijeme, co to bude slavných dnův?! 37 Proto, bratři, jen do sebe valme, co se brání, v rum, až i rodný vrah zapěje: Sláva, sláva Slovanům!
VLOŽKA K ČINOHŘE „CHUDÝ
PÍSNIČKÁŘ“.
Vykonal jsem dlouhou pouť, prolezl jsem každý kout, znám teď starý, nový svět, neboť všechen jsem vymet‘. V Brauneu – Schmidianii, v Rosche – Krumhanzlianii, ba i ve Trantarii. V Paříž též jsem zabloudil, s Gambettou kamarádil, on si se mou hned tykal, na památku pak mně dal z šampaňského opici, svobod plnou truhlici, pěknou noční čepici. 38 Z Říma nesu kanónku, strojenou jak panenku, z Londýna mlhavého kramáře vycpaného, z Petrohradu chladného nosu kus umrzlého, nihilistu tučného. V naší vlasti na sever, kde je medvěd guvernér, s – jsem také byl, bohatství jsem tam nabyl. Pytel plný pravého zlata, stříbra drahého, pěkně namalovaného. V Berlíně, kde velí nám každý hejtman, každý kmán, nic jsem se jich nelekal, velkou škodu jim udělal. Spáchalť jsem tam šťastný lup, z jejich hlavy jsem vyškub‘, z světoznámých jeden chlup. 39 Ve Vídni mne lákali, vzácné věci dávali, já kupoval až milo, až mi vindry nezbylo – věrné srdce z perníku, skřípavou harmoniku, z divných ptáků partyku. Praha Vám mnou vzkazuje, lenoch že jen běduje, muž kdo, hájí práva svá, nikomu se nepoddá. Národu neodolá svět, svoje práva bude mět, jen když všichni budem chtět.
NA DEN 21. ČERVNA 1844. (Prof. A. V. Šemberovi k jmeninám.)
Tiše potok plyne lukou, a přec květ ves umdlívá, ač slavíci mile tlukou, ač se luna usmívá. 40 Není, kdo by v slunci parném kvítka zvadlá zalíval, není, kdo by z kvítek libých zápach božský zulíbal. NeplačNeplač, srdce, tichnitichni, žalost! Hleď, kam hleď, již všude radost! Zpívej pěstiteli milému: Sláva, sláva, sláva mu! Tiše potok plyne lukou, vonný květ zas zaplanul, slavíčkové mile tlukou, máje dech k nám zavanul. Rajský úsměv všude kyne, hlahol libý tam volá, touha ve srdce se vine, člověk již neodolá. Také Tvá tam kvítka planou, libý dech do prsou vanou: A to poutá srdce Ti, sláva, sláva, sláva Ti! 41
MSTA.
[43] Vichr bouří, blesky srší, mezi hromy hlasy znějí: „Vzhůru! běda, tam na horách Tatarů prapory vějí.“ Blíž a blíže se to valí a už z lesa řinčí zbraně, a už z lesa hučí řvání, řvání jako líté saně. V chýši tiché u kolébky matka klečí v rozjímání, pro své dítě milované modlí se o požehnání. „Zle jest, máti,“ děsným hlasem zvolá Mojmír vraze v chýši, „život svůj kdo chce zachránit, do propasti ať pospíší!“ 45 Řka s čela si vlasy shrne, na hlavu svou přilbu sklopí, ostruhy si připne ostré, břitkého se meče chopí. „Sem, ty meči, druhu věrný, mnoho jenž už pobil‘s vrahů, jistě nechybíš se toho, jejího kdo tkne se prahu.“ „Dítě, dítě,“ zvolá máti, „kam v rozpalu strašném spěcháš? Snad ty máť svou vrahův meči bezebrannou nezanecháš?“ „Máti, s Bohem – srdce káže, děvu svou bych spěchal bránit, za vás modliti se budu, vás tu bude nebe chránit.“ „Bože, smiluj se nad námi!“ vzkřikne matka u zoufání, „snad bys vrahům nevzdal matku beze všeho smilování? 46 Ó mé dítě, viď, co slyším, že to všechno jest mámení? Ó tys můj – tak nic nepoutá jako matky políbení.“ A třesoucí rámě svoje synu svému rozprostírá. Syn se chladně odvracuje, křeč matčino srdce svírá. Její zraky, jako hvězdy láskou, blahem ondy skvělé, tratí oheň, tratí život a jsou jako zesklenělé. „K ní to táhne,“ praví Mojmír, „vřeleji již srdce bije, jejíž dech, jak z lučin rajských v duši rajskou rosu lije.“ „Vřelej‘ jí že srdce bije, vřeleji že, nežli moje, což miluje někdo vřelej‘, nežli matka děti svoje?“ 47 „Vřelej‘, vřelej‘, milá máti, vřelej‘ Milky srdce bije, prsa vaše hrob jsou němý, v jejích celé nebe žije. K ni když hledím, vede se mi jako ledům v prvním máji, ji když líbám, jako květům, první kdyžto rosu ssají. Protož s Bohem – tam mé místo, nebes kde jsem poznal žití, anjela mi svého bránit aneb s ním mi jest umříti.“ Vyšvihnuv se na vraníka ostrými jej bodne hřeby – máť se zoufale v zem vrhne nemluvně povznesouc k nebi. „Běda, běda, co to se mnou, moje syn neslyší lkání, ty mluv za mne, nemluvně mé, sebe ať tvůj bratr brání!“ 48 „Není člověk tak ohavný, kdyby světy i pobořil, v nemluvněte útlé tělo že by meč krvavý vnořil.“ Takto řka se s cesty uhne, slyše matku sobě kleti – a v té bouři vichrů, hromů tmavou nocí cvalem letí. Tmavou nocí cvalem letí, lesy letí kolem něho, s plamenným však mečem pomsta za patou se žene jeho. Dědina ta mírumilá, po slávě jenž nebažila, a přec pro blaho svých bratrů vší silou se zasadila. V popel klesá dědina ta, tiché sídlo tichých ctností – nebe rdí se jako studem nad páchanou ohavností. 49 „Hoj hoj, vraníku, cvalem dále, ať neslyším jejich lkání, cvalem dále, ať nevidím dědiny své plápolání!“ Vraník cvalem dále letí, lesy letí kolem něho, z hledu záře, z sluchu ryků by unesl pána svého. „Hoj hoj, vraníku, hopy, hopy, hoj hoj, leť z těch lesních strání, ať ujedem oblak nočních přehnusnému skřehotání!“ Jako vichr vraník letí, lesy letí kolem něho, ale za ním jako vichr dupe to jak dupot jeho. Jezdec bledne, strachy trne, dech svůj tají, sluch napíná, zpátky hledí do tmy černé, před tmou černou užasíná. 50 „Hoj hoj, vraníku, hopy hopy, hoj hoj, hop hop, leť z těch lesů, co se nevidí, je strašné sluchu, a tu rejdí hejno běsů!“ A už z blízka světlo mírné vítá jezdce umdleného, tam snad políbením vřelým odplatí mu Milka jeho. Vraník všechny síly sbírá, prudším krokem půdu tepe – jeden ještě skok a jezdec na okénko Milky klepe. „Milko, Milko! Tatar tady, dědinu už moji pálí, brzo se snad divým plesem na dědinu vaši svalí.“ „Tatar u vás a ty tady? Což jsi matku svou nebránil?“ „Jakž jsem mohl?! Vždyť jsem spěchal, tebe, milá, abych chránil“ ... 51 „Bože! a ty ještě žiješ? Nebojíš se hněvna nebe?! Matku ty svou nemiluješ a já milovat mám tebe? Jdi a hledej jinou děvu, já nebudu nikdy tvojí, svou kdo mohl máti zradit zradit můž‘ i ženu svoji.“ Žasne Mojmír, hrůza jme ho, svědomí mu červ rozrývá, ustrašenou, zahanbenou do hřívy svou tvář ukrývá a vraníkem zpátky trhne, do otčiny zpět zamíří. Snad jej smrt hrdinná s matkou a i s děvou zase smíří. Zpět jak vítr vraník letí, lesy letí kolem něho, ale za ním jako vichr dupe to jak dupot jeho. 52 Blesk roztrhne noci roucho, před vraníkem na kamení leží matka s nemluvnětem – z vidu jeho krev se pění. Nemluvňátko ručičkama drží se matčiny šíje, rukama před mečem vrahů matka dítě svoje kryje. Vichrem vraník v pravo letí, skály letí kolem něho, ale pomsta dosáhnula jezdce, syna nevděčného. Se skal vrhla nevděčníkem – vlny plesem zašuměly a nebesa ve svém hněvu kletbu jemu zahučely. 53
MILOSTNÉ.
[55] Z PRVNÍHO CYKLU.
I.
Dřímal plamen v nitru duše, Dřímal plamen v nitru duše,
 jiskru daly očka tvá, a hned srdce zahořelo tobě, děvo milená. O jak blaží mne ten plamen! O jak jsem na světě rád! Anjelem bych nechtěl býti, nesmě takto milovat. A proto, že plamen onen tvou se časnou mocí zňal, z vděčnosti bych políbením rád ti také z něho dal. 57
II.
KDE DĚVA MÁ. (Dle Picka.)
Kde děva má, kde děva má? Víš, kde mladá Dyje plyne, lučinou se tiše vine, slavný hrad kde Slavatských blaží srdce Podstatských? Tam jsou hory v věnec spiaté a v údolí děva má! Kde děva má, kde děva má? Růže vylívá své vůně, ptáček pěje v listí lůně, plyne potok modravý, nad ním stánek lákavý, a tam dlívá ona růže, anjel slastí – děva má! 58
III.
DĚVA SLÁVSKÁ.
Lípa žalostně si šumí, lístky svadle padají, bledá pod ní děva sedí, slzy z oka kapají. „Aj, proč pláčeš, děvo milá, co pak rmoutí srdce tvé, proč jest tvoje tváře bledá, proč tvé očko slzavé?“ „Ach, jak nemá plakat srdce, jakž si nemám naříkat, vidouc syny, jak ty lístky kmenu svému odpadat! Všichni až mu opadají, koho budu celovat? Tou vroucností, jakou Slovan, nezná nikdo milovat.“ 59
IV.
S hor do dolů vraný kůň cválá, S hor do dolů vraný kůň cválá,
 křemeny jiskry sypají, jezdec v slunci švihá mečiskem, oči slzou mu blýskají. A na skále stojí děva s bílou růží v kadeřech, v bílém rouše s černým pásem, černé oko pluje v snech. K polibu za ním se sklání, lokty jemu rozstírá, znamení svatého kříže, loučíc se, mu posílá. „Buď s Bohem, zlatý milenci, věrný syn buď vlasti své! Vlasti! máti! přijmi dar můj! Dala jsem ti nebe mé.“ Zajel milec, zašlo slunce, v krvi se nebe koupají; děva zbožně ruce spiala, oči slzou jí blýskají. 60
CYKLUS DRUHÝ.
I.
Co to asi se mnou bude, Co to asi se mnou bude,
 nikde nemám stání, rád bych plakal, rád bych smál se, pláč nemám ni smání. Jindy jsem za volnost svatou do bojů zalítal, teď bych jenom věnce z růží, z nezabudek splítal. Jindy jsem na hrobu vlasti mstou vrahům hrozíval, nyní bych zas s citem vroucím všechen svět objímal. A jak se o nebi sluší, tak to v srdci hude! Co se as to se mnou děje, co to asi bude?! 61
II.
Obláčky jak holubinky Obláčky jak holubinky
 za sebou se shání, rdí se jako první láska, před sebou uhání. Obláčky, vy dovádivé! Proč se nelíbáte? Vichřice vás rozežene, víc se neshledáte. Marná bude touha vaše v objetí se sjíti, jeden v Labe, druhý v Dunaj slzy bude líti.
III.
Smutno jest v mém srdci, Smutno jest v mém srdci,
 jako jest na louce, jejíž vláhy vyschly, pomněnky povadly, bez pastýře, stáda bez dovádivého, bez cinkotu zvonkův. 62 Smutno jest v mém srdci, smutno jak jest v háji, když ta zima přijde; zvadne květ i listí, na svět sníh se klade, k zemi haluz tlačí, netlukou slavíci. Smutno jest v mém srdci, jako na hřbitově posetém pomníky; děvy sladkoretné, reky bojechtivé, pěvce nadšeného nedají zpět hroby.
IV.
Půjdu zas do háje, Půjdu zas do háje,
 slýchám tam slavíčky, rostou tam pomněnky, rostou tam hubičky. 63 Pod košatou lipou sedává děvinka, ta, co má jak hvězdy stkvící se očinka. Pomněnky trhám jí, lesní vonné kvítí – ach! jak se to rděje, jak ta očka svítí! Půjdu zas do háje – jsou tam jahodičky, rostou tam pomněnky, rostou tam hubičky.
V.
Děvo, děvo! Někdo se ti Děvo, děvo! Někdo se ti
 v srdci tvojím usadil. Sklopuješ snad proto oči, aby se nevyzradil? Marné už tvé zapírání. Kdo v tvém srdci, už to vím: 64 jak jsi na mne prv pohlédla, očkem vykouknul on tvým.
VI.
Objal vroucně děvu svou jsem, Objal vroucně děvu svou jsem,
 zarděly se tvářičky, z očí stydně usklopených vylouply se slzičky. Kapky jasné, kapky sladké! O pramenu vašem vím, ani ptáčkům, ani kvítí pramen ten nevyzradím.
VII.
Líbání! první líbání! Líbání! první líbání!
 Blesky z nebe bouřlivého, divoké se objímání moře vichrem zbouřeného! Ještě cítím na rtech mojich tvoje plameny planouti, 65 ještě cítím v duši mojí růžeplodný dech vanouti. Cítím, děvo, jak se loupla slza z oka jiskřícího, když se tknula prsa moje srdce tvého bouřícího. A na šíji, kdes mne svými lokty plamennými spjala, se mi zdá, jak bys mne ještě zas a zase objímala. Na věky je cítit budu, objetí to tvé horoucí, na věky je cítit budu, líbání to tvoje vroucí.
VIII.
Slunce zraky na dno mořské Slunce zraky na dno mořské
 hledí plamennými, temnost do bezedných hlubin blesky stihá svými. 66 Modré oči, drahé oči! Ty když se roznítí, tam, kam slunce nedostihne, až do srdce svítí.
IX.
Kde‘s blaho mé, kde‘s děvo má?! Kde‘s blaho mé, kde‘s děvo má?!
 V chrámu Páně kdyžtě dlívám, v líce zbožné světic zírám, zjevuje se známá tvář, stopená v nebeskou zář, věncem slávy ozdobená – děva drahá, milá má. Kde‘s děvo má, kde‘s děvo má? Vánek lupením když šumí, zdá se mi, že ke mně mluví, z růží na mne vyhlídá, nebe očí vzpomíná, každý ptáček o ní pěje, – v srdci vroucím děva má! 67
X.
Nemohu to vypovědět, Nemohu to vypovědět,
 jak to na mne pohlédnula, hlava mi jde z toho kolem, jistě že mne uhranula. Točí se mi hlava, točí, po ní pořád oči hledí, srdce za očima spěje, v srdci mi to také sedí. Pro tebe se, děvo, loučím s veselými svými druhy, pro tebe jižuž opouštím života pestrého luhy. Po pobožném knězi sobě vroucně volá srdce přání, aby na pouť v cizí kraje svaté dal mi požehnání. A až svaté požehnání kněz mi bude dávat svoje, dej mi ruku, uzdraví mne svatý kříž a ruka tvoje. 68
XI.
Ještě vidím, děvo, tebe, Ještě vidím, děvo, tebe,
 jak se září líce vzňala, když jsem vyznal, že mne mocně anjelská tvá bytost jala. Vidím, jak se oko tvoje brvem černým zahalilo, oblakem jak slunce skryté zas by jasněj‘ zasvítilo. Vidím rtoma úsměv hráti, čelo stkvět se v svatém míru a z těch nebejasných očí mluvit pravdu, vroucnou víru.
XII.
Když za svitu luny zvony Když za svitu luny zvony
 Anjel Páně hlásaly, vroucně jsme se lnuli k sobě, na kolena padali. 69 Moje-li se ještě, děvo, kdy tak vroucně modlíváš, kdyžto nyní osamělá Anjel Páně slyšíváš? Mou když mysl k nebi sílám, stavuje se u tebe, pro tvé ctnosti, pro tvé slasti zapomíná na nebe.
XIII.
Zamiloval jsem si děvu spanilou, závidělo peklo blaženost mi mou.
Nedůvěry ďábla rve na srdci zlost, drápami žhavým trhá z něj milost.
70 Nebe zase budí v srdci lásky hlas, za dne což vyrváno, za sna roste zas. Tak se vzteklé peklo s nebem potýká a srdce se při tom v kusy rozpuká.
XIV.
Ušel Míně slavík, Ušel Míně slavík,
 o lípě si skáká, zpět volá jej Mína, sladkým slovem láká. Srdce mé se jednou láskou roznítilo, snilo, jak by vroucně na Mínině bilo. 71 Mína kynouc růží trním srdce spiala, srdce krvácelo, Mína se mu smála. Plesej, ptáče, plesej, rozviň křídla svoje, hory, doly, nebe, luh i háj jsou tvoje.
XV.
Povídala má mně milá, Povídala má mně milá,
 její láska že je má, a až budu pole míti, že i ruku svou mi dá. Na co pole, na co luka, vonné kvítí všady jest, toho nasbíráme sobě, budem-li chtět věnce plést. 72 Na co luka, na co pole, na květiny půdy mám, na věnec co myrty třeba, tolik v ní vyroste nám.
XVI.
Jarní vějí větrové, Jarní vějí větrové,
 led se rozpukuje, z lučin, keřů na sebe kvítí vykukuje. Pro mne více nekvetou pomněnky ni růže, bez milenky těšit se srdce z nich nemůže. Jeden pro mne jenom květ, rozmarin, mi roste, srdce bol zas umlkne, až mně ten doroste. 73
XVII.
Umlkni, slavíku, Umlkni, slavíku,
 nepěj o milosti, sice srdce moje pukne ze žalosti. Blankytových nebes skryjte mraky černé, ať si nevzpomínám na oči nevěrné! Rozsypte se růže, nekvěťte už více, nepamatujte mne na nevěrné líce! Ach, kdež jsou ty doby, když jsem je hladíval a v tom modrém očku nebe své vidíval! 74
XVIII.
Lípy, svědci rozkošného blaha mého, Lípy, svědci rozkošného blaha mého,
 kam se poděl šum, jarosti zjev, jímž jste jako harfy jemné zvukem sprovázely mé milosti zpěv? Milé lípy! jaro, léto ušlo, jeseň vzala list i vonný květ. Ovšem nad tím hořce srdce pláče, svůj když ozdob zbaven vidí svět. Srdce moje, viz, jak ty jsi těžké! Bez ní žádných nechceš slastí znát, úsilně mne k máti zemi táhneš, toužíš v klínu jejím spočívat. U vás, lípy, v jichžto jarém listí ozýval se mého plesu hlas, v stínu vašem, v lůně země máti, lehkým těžké srdce bude zas. 75
XIX.
Mezi děvami ty‘s, milá, Mezi děvami ty‘s, milá,
 růže co je u kvítí, chyba jen, že oček tvojich milost na mne nesvítí. Tváře tvoje jako růže, rty jak rubíny se rdí, chyba jen, že rty ty na mne nikdy se neusmějí. Ňadra jako holubinky před vzletem se houpají, chyba jen, že k mému srdci přiloudit se nedají. Spanilá jsi, nebeská jsi, květem vnad všech zdobená, chyba jen, že srdce tvoje z tvrdého je kamena. 76
XX.
SEN A PROBUZENÍ DNE
24. ČERVNA.
Bylo mně, jak bych byl umřel, před nebem již stál, uviděl jsem nad svým hrobem její tichý žal. Zpět mne pusťte, zpět já musím, ona žaluje, na zemi jest moje nebe, když mne miluje. Rozpukly se smrti brány, z nebe hnal jsem ven. Ach! já jsem jen sladce dřímal, pouhý byl to sen! 77
XXI.
Šel jsem v noci od své milé, Šel jsem v noci od své milé,
 v temnu plály bludičky, a teď pořád před očima stkví se mně ty hvězdičky. A čím více po nich hledím, tím i hlouběj‘ do nich jdu, ba již tak jsem v ně se zbloudil, návrat z nich že nenajdu. Nemohla to v lese tenkrát pláti žádná bludička, musela to jistě býti mojí milé očička.
XXII.
Smutná jeseň, větry zimní Smutná jeseň, větry zimní
 květ i listí umořily; – vyrvali mi z loktů milou, srdce trudem usoužili. 78 Ach, ta rozkoš, když jsem milost z oka milé hlubokého zbožně, důvěrně a vroucně patřil pohlídat do mého. Oko žádné co nezřelo, srdce žádné necítilo, to jsem patřil, to jsem cítil, nebe se mně odhalilo. Nyní když tu spoustu patřím, mimo mne a v srdci mojím, rozpukuje mé se srdce nevýslovným bolem dvojím. Kvítí zase bude kvésti, lučina se zas usmívat, srdce víc se nerozkvete, bude v bolestech umírat. 79
XXIII.
Nežádám, by v srdci tvém mi Nežádám, by v srdci tvém mi
 první dán byl byt, blažen, smím-li poslední tam místo sobě vzít. Na dně srdce z nejjemnějších strun jest napiat řad, na ty, budu-li tam déle, naučím se hrát. Ó já budu, družko drahá, veleblaženým, budu-li v tvém srdci něžném posledním.
80 POZNÁMKY.
Většina Vlkových básní se zachovala pouze v rukopisech, kterých již užil Jos. Bartocha ve článku: „Přijde jaro, přijde...“ v „Národních listech“ 1911 čís. 106; zachoval je básníkův syn MUDr. Theodor Vlk v Kroměříži. Dva sešity nadepsané „Varia poët.“ I. a II. jsou označeny letopočtem 1846 a obsahují i několik básní z počátku roku příštího; sešit druhý jest uveden mottem ze Schillerovy ódy „Na radost“, básně jsou prvopisy často s připojeným datem vzniku a několikráte i s uvedením místa, kde vznikly (Olomouc, Rýmařov, Telč), a jak je patrno z připsaných kritických poznámek, většinou odmítavých (nepřirozené; dětinské; myšlenka není skvělá a j.), dával je Vlk někomu k posouzení a přepracovával je, často celé přeškrtav. Nejvíce místa zabírá milostná lyrika, kterou podle dodatečného očíslování Vlk sestavoval v cyklus, jenž měl míti podle nejvyššího čísla alespoň 39 básní, ale sešity nejsou úplné a všechny básně s číslem nižším se nezachovaly; v prvním sešitě jest i epická báseň „Msta“ a ve druhém kromě nevýrazné epické drobnosti „U prahu“ široce myšlený text pro nějakou kantátu, v němž jsou části označeny „sbor“ a „soli“ 81 a jehož střední část tvořil milostný příběh „Míla a Vít“. Texty těchto sešitů označuji v dalších poznámkách A (sešit první) a B (sešit druhý). Další silný sešit nadepsaný „Básně“ je vázán, ale popsán jen částečně na počátku a uprostřed; označuji jej C. Uprostřed jsou písně vlastenecké, vesměs asi z r. 1848, z nichž „Obět děvy“ je novým zpracováním básně z B, a na počátku básně milostné, mezi nimi jedna německá. Dvě básně z tohoto milostného oddílu jsou označeny datem 1852, kdy tedy tato část byla do sešitu básněna; ale i starší část druhá, vlastenecká, obsahuje prvopisy – v obou je mnoho škrtáno a přepracováváno. Milostné básně části první Vlk opět dodatečně seřaďoval v cyklus a v tomto novém uspořádání přepsal do čtvrtého, samostatného sešitu, který podává jejich znění definitivní a jejž označuji D; všech milostných básní z C však do něho nepojal. Nadpisem jsou v těchto rukopisech opatřeny jen básně některé; odchylek od pravopisu dnešního je málo, ale interpunkce je často velmi neúplná, stejně jako v básních, které byly otištěny v „Týdenníku“. U některých básní je později připsáno „Förchtgott6/1 864“ toho dne Vlk Förchtgottovi texty buď odevzdal nebo poslal k zhudebnění. Označuji tento přípisek Förchtgott. Titulu nemají ani básně v „Týdenníku“; prvních šest v něm vyšlo v květnu 1848 pod společným názvem „Paběrky“ a další tři v září s názvem „Písně“.
82 Básně Vlkovy přetiskuji dnešním pravopisem a to, zvláště u známých textů, které Förchtgott-Tovačovský komponoval, podle znění konečného, tam však, kde nové změny jsou kusé nebo, jako v básni „Msta“, původní znění doplňují s nevýraznou rozvláčností, podle prvopisu; interpunkci bylo nutno provésti důsledně; básně vlastenecké, pokud neměly titulu, nadepsal jsem prvním veršem. Významnější odchylky, důležité zvláště u textů Förchtgottových, pokud byly v „Týdenníku“ (Týd.) původně otištěny, uvádím; původní znění v rukopise škrtnuté označuji závorkami, první číslice značí strofu, další verš. Básně jsem rozdělil na tři skupiny. První skupina „Vlastenecké“ obsahuje soubor Vlkových veršů vlasteneckých, většinou z r. 1848. „Přijde jaro.“ Prvopis bez titulu v C, připsáno Förchtgott v 1849, otištěno v „Týdenníku“ 1848 č. 20 z 18. května; přítomný text podle vydání Förchtgottova sboru, který se od Týd. odchyluje nepatrně, kdežto v C bylo hojně škrtáno. 1, 2 C (zase bude máj) usmívá se háj, 1, 3 C, Týd. louka, 1, 4 C (usmívá se háj) zase bude máj, (1, 5 a 6 Bujné přišlo jaro zase bude máj). Druhá sloka v C připsána. 2, 1 C vlnky, 2, 2 C pramen, 2, 3 C rozpukne, 2, 4 Týd. ptáček; 3, 1 C (Rozpukly) Rozplynou, 3, 2 C (již∫jest), 3, 3 C šumících∫vlnách 3, 4 C (mohou). Týd. lodě pyšně; 4, 1 C Týd. Vyskočí z hrud, 4, 2 C (růže se bude skvět); 4, 3 C (z ratolestí květných), 4, 4 C zpěv (slavíka); 83 5 C Jinochovu mysl rozehřeje zpěv a ta mladá, mužná rozbujní se krev; 6, 1 C (Ai! raduj se vlasti), 6, 3 a 4 C Bujné (přišlo) jaro (zas) budeš (mít). Vlasti. Prvopis bez titulu v C, kde Förchtgott; otištěno v „Týdenníku“ č. 19 z 11. května; přítomný text a nadpis podle vydání Förchtgottova sboru. Text „Týdenníku“ je v 2–4 sloce zcela odlišný. 1, 1 Týd. Aj bohatá, 1, 2 Týd. Co ti syn dá tvůj, 1, 4 Týd. všechno dar dá svůj. 2 C původní, ale již tam změněný pořad veršů 3, 4, 1, 2 a v nich 2, 1 Slavík (tobě z jara), 2, 2 (líbě); 3, 1 C Řeky (maj’ své lodě), (maj’ své perly), perle, 3, 2 C (hory zelené), 3, 3 a 4 C (rozervou svá ňadra, dají stříbro své); 4, 3 C (to ti celé se vší láskou). Týd. sloka 2–4:
Hory zelené révy dají své z nitra hlubokého rudy stříbrné.
Louka kvítka své, hruda klasy dá, a i červ hnědý ten tobě umírá.
Srdci horoucí lásky ruku povolnou mám, má milená ty vlásky, srdce své ti dám.
84 Husarem! Otištěno v “Týdenníku“ čís. 20 z 18. května. Chumelí se sněhy. V A dva texty; první, datovaný 21. ledna 1847, má jen 4 strofy, z nichž v přepracovaném textu druhém zůstala jen strofa první, přírodním obrazem vyslovující bol zklamané lásky, a toto druhé zpracování se celkem shoduje s otiskem v “Týdenníku“ čís. 18 ze 4. května, kde báseň vyšla jako první Vlkův příspěvek. 2, 3 A vrátil, Týd. vrácel. Chýše drahá a Vzlétnul slavný orel pestrý je otištěno ze samostatného rukopisného textu, nadepsaného“Písně (vlastenecké)“, asi zbytku z nezachovaného sešitu, do něhož Vlk přepsal vlastenecké verše; Žene mrak se otištěno podle sboru Förchtottova (u Reiffensteina a Rösche), Nastal přísný soudný den je v C se seškrtaným názvem, v němž je čitelno jen první slovo „Píseň“. 1, 4 doby = podoby. Orle, pestrý orle v C s názvem „Zpěv Moravanův“ a v“Týdenníku“ č. 36 ze 7. září jako první číslo „Písní“; oba texty se od textu sboru Förchtgottova, který přetiskuji, poněkud liší: 1 C Zaraduj se, orle, rozstři křídla svoje, v boj budeš zas vodit svých Moravcův voje se shoduje s Týd., kde však 1, 2 tiskovou chybou zostři a 4, 4 Moravanů voje; 2, 1 a 3, 1 i 4, 1 C (otcův) dědův; 3, 3 C pouta, 3, 4 C ze tvé šije, 3, 4 Týd. z vlasti; 4, 3 Týd. posledně jak; 4, 4 C za vlast; 5, 3 C (první a poslední), za vlast čechoslavskou, Týd. za 85 svůj národ bodrý, 5, 4 C (za vlast svou) ostatní. Sloka závěrečná v C i Týd. schází. Husitská podle textu Förchtgottova sboru, jenž má nadpis „Válečná“; titul „Husitská“ v C místo škrtnutého „Slováci a Srbi v boji proti Maďarům“. Otištěno jako druhá z „Písní“ v „Týdenníku“ č. 36 z 7. září. V C Förchtgott. 1, 1 Týd. Aj, není-li nikde meč, 1, 2 C (kosy), 1, 3 Týd. v krvi vraha na meč jim, 1, 5–7 Týd. že nám sberete?! Vlast že nám i vezmete?! My že máme za vás, 1, 8 Týd. Hrr do zbraně! hrr do boje, 1, 10 Týd. národu; 2, 1 Týd. Nechť si vleče vrah divý, 2, 1 C (hnusný), 2, 4 Týd. dá nám hromy; 3, 1 C a Týd. prápor, 3, 2 Týd. chasa s ním, 3, 3 C (nebe sype blesky své) a potom (jiskřejí), Týd. břinčí meče, děla hřmí, 3, 4 C (zem dupotem) a Týd. Všecka země. Jsou to mraky v C, kde škrtnuta první strofa, shodná s první slokou textu, otištěného jako třetí z „Písní“ v „Týdenníku“ čís. 36 ze 7. září; toto znění jest tedy novým zpracováním původního textu z „Týdenníku“:
Žene mrak se černý, velká bouře bude, na vlast vrah se žene, kdo na vojnu půjde?
My tam na ni půjdem, slovanští junáci, 86 Čechové, Hanáci, Valaši, Slováci.
My tam na ni půjdem, slovanští junáci, Srbové, Chorváti, Rusové, Poláci.
My tam na ni půjdem s palcátem a cepem, buďto v boji padnem nebo vraha stepem.
Modlite za nás se, matky zbožné naše, padnem-li v tom boji syni vlasti, vaše.
A vy, děvy švarné, hrob pak vykopejte. Poslední slovanskou píseň zazpívejte.
Na těla svých bratrů nasypejte kvítí, co jste chtěli (sic!) v věnec svadební uvíti.
A vy, otci naši, v jeden hrob nás dejte, 87 jedinou mohylu na něj nasypejte.
Na ni vpište slova: Volnost chtěli míti, od Maďarů, Němců za to byli zbiti.
Básně od Poděkování pánům Šuselkům et consortibus, které se vztahuje na publicistickou činnost známého německého politika, na nějž Havlíček r. 1848 napsal populární písničku, a je datováno 20. května 1846, až po Zpěv Srbův jsou z C, kde je zapsána i Slovanská, otištěná v satiricko-humoristické příloze k Rozehnalově „Moravě“, v „Ječmínku“ 1864 čís. 2. Vložka k činohře „Chudý písničkář“ v C je datována z ledna 1884, byla, jak v rukopise uvedeno, složena podle nápěvu slovenské písně „Tiše, šuhaj, nedupaj“, která jest otištěna ve sbírce Sušilově, k ochotnickému znojemskému představení oblíbené hry Kneislovy a má čistě lokální a dobový význam. V první sloce je Brauneem míněna znojemská Braunova kavárna, Schmidianií Schmidtova vinárna, Krumhanzlianií znojemská Beseda, v níž byl Krumhanzl hostinským, ve strofě páté „z světoznámých jeden chlup“ se vztahuje na karikatury Bismarkovy s třemi vlasy na holé hlavě. Ve čtvrté sloce ve třetím verši vynechané slovo je vynecháno již v ruko- 88 pise; mohlo se asi voliti podle místních poměrů, jež nám dnes již nejsou jasny. Do „Chudého písničkáře“ Vlk tehdy napsal ještě jeden kuplet na nápěv písně „Pij, synáčku, pomaloučku“ (ve sbírkách Rittersbergově a Erbenově), jenž je v C rovněž zapsán:
Pij, synáčku, pomalounku, pij, synáčku, pomalu, máš malinkou stodolenku, máš malinkou stodolu. Víno sem, víno tam - muzikanti, hrejte, však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
(K invalidovi.) Plný pytel samé slávy, mědě plný nos ten má, v dřevěné noze pakostnici, všechno to vám zdarma dá! Víno sem, víno tam - muzikanti, hrejte, však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
Kuráž, svornost v špiritusu v láhvi naloženou mám, deklaraci nasolenou, všechno židům vyprodám. Víno sem, víno tam – muzikanti, hrejte, však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
(K druhému.) Ty máš ženu, starou babu, s čarodějky tropí rej, 89 čert už dávno na ni číhá, za babku má ji na prodej. Víno sem, víno tam - muzikanti, hrejte, však já vám zaplatím, nic se nestarejte!
Na den 21. června 1844 je otištěno v Květech 1844, 348 v dopise z Olomouce; je to text kantáty, složené Förchtgottem k Šemberovým jmeninám a v jejich předvečer zpívané Šemberovými posluchači. Dopisovatel „Květů“ ji citoval, aby prý bylo patrno, že neběželo o všední událost, nýbrž že se tu projevily vážné snahy olomouckých studentů. „Nemáme zde věku Augustova, ale duch národní jest jako spanilý princ v báječném hradě, zlým kouzlem čaroděje zakletý“. Msta, zapsaná v A, později kuse opravovaná a doplňovaná hojnými přídavky, zajímavými jen tím, že ve výtkách dívčiných se místo „matky“ vyskytuje „otčina a matka“, souvisí s předbřeznovou moravskou pýchou na vítězství nad Tatary, opěvované v Králodvorském rukopise, zdramatisované J. Lindou a J. N. Štěpánkem, o němž drama psal i Klicpera, a právě r. 1846 povídkově zpracované Tylem; k jubileu 1841 vydal Šembera spis „Vpád Mongolů do Moravy“. Milostné básně Vlkovy z dvojího období 1846 a 1852 odlišil jsem podle doby vzniku. Čtyři básně „Z prvního cyklu“ jsou ukázkou Vlkových prvotin, myšlenkově i formově zcela začátečnických.
90 „Dřímal plamen“ má pod první slokou datum 2. prosince 1846 a pod dvěma dalšími 7. února 1847; „Děva slávská“ měla původně název „Pod lipou“ a byla napsána 22. prosince 1846; „Kde děva má?“ je lokální obměnou Pickovy milostné pasafráse Tylova „Kde domov můj“, která vyšla v almanachu „Kytka na rok 1837“; „S hor do dolů“ byla napsána po půlnoci 8. ledna 1847, v sešitě B má titul „Obět děvy“, Vlkův posuzovatel k ní připsal „Krásná“ a byla otištěna v Týdenníku č. 20 z 18. května v novém zpracování, které otiskuji. Vlk ji zase jako „Obět děvy“ přepsal do oddílu vlasteneckých písní v C, znovu ji opravuje; tam Förchtgott.
Znění B: S hory v údol vraník letí, skály jiskry dávají, jezdec šavlí v slunci švihá, oči slzí, blýskají.
A se skály děva bledá rámě za ním napíná, modlitby a kříže svaté slzíc za ním posílá.
Vichrů stiší se vztekání, moře utiší se val, ale smutné mé sténání věčné bude jak můj žal.
91 S Bohem, můj kochánku zlatý, s Bohem buď, ty blaho mé, má ruka je, vlasti, slabá, dávám tě jí, nebe své.
A za milcem smutně hledí, rámě za ním napíná, modlitby a kříže svaté slzíc za ním posílá.
Znění C: S hory dolů komoň cválá, jiskry jen se sypají. Jezdec zpět korouhví kyne, oči slzí blýskají.
S týmě hory děva vroucně rámě za ním rozpíná, modlitby a kříže svaté slzíc za ním posílá.
S Bohem, můj milenci zlatý, s Bohem buď, ty blaho mé, ruka má je slabá, vlasti, tebe dám jí, nebe své!
Zajel milín, zašlo slunce, v krvi se nebe koupají, děva kleknouc ruce spiala, očí slzí blýskají.
92 Básně Cyklu druhého až po č. XVIII. jsou přepisem ze souboru D; čís. VII. bylo otištěno v Týdeníku č. 19 z 11. května, kde verš 1. Zní Líbání! líbání, čís. XVI. má v C označení „po svatodušních svátcích 1852“ a č. XVII. „8.listopadu 1852 v noci“; čís. IX. je v C původně čtyřslokové, ale nový přepis v témž sešitě obsahuje jen sloky dvě, na něž se autor omezil i v D. Čís. XIX. - XXIII. jest zapsáno jen v C; u čís. I., X. a XVII. v C Förchtgott. Básně tohoto cyklu vznikly z lásky k dceři prof. dra Fr. Mošnera Karolině, narozené 22. prosince 1834 v Olomouci, která se stala r. 1854 Vlkovou chotí; zemřela 9. prosince 1904 v Kroměříži.
93 OBSAH:
JAN VLK5
VLASTENECKÉ
Přijde jaro15 Vlasti 16 Husarem!.17 Chumelí se sněhy 19 Chýše drahá20 Vzlétnul slavný orel pestrý21 Žene mrak se 22 Nastal přísný soudný den 23 Orle, pestrý orle 24 Husitská 25 Jsou to mraky 27 Poděkování pánům Šuselkům et consortibus 30 Píseň Slovanů po vzbouření Vídně v říjnu 1848 32 Aj, což budem. 33
[95] Zpěv Srbův. 34 Slovanská a k tomu „Národ“-ní 36 Vložka k činohře „Chudý písničkář“.38 Na den 21. června 1844 40
MSTA. 43
MILOSTNÉ Z prvního cyklu
I. Dřímal plamen 57 II. Kde děva má? 58 III. Děva slávská 59 IV. S hor do dolů 60
Cyklus druhý
I. Co to asi se mnou bude 61 II. Obláčky jak holubinky. 62 III. Smutno jest v mém srdci 62 IV. Půjdu zas do háje 63 V. Děvo, děvo!. 64 VI. Objal vroucně děvu svou jsem 65 VII. Líbání! první líbání! 65 VIII. Slunce zraky na dno mořské 66 I. Kde’s blaho mé 67 X. Nemohu to vypovědět 68
[96] XI. Ještě vidím, děvo, tebe 69 XII. Když za svitu luny zvony 69 XIII. Zamiloval jsem si. 70 XIV. Ušel Míně slavík 71 XV. Povídala má mně milá 72 XVI. Jarní vějí větrové 73 XVII. Umlkni, slavíku 74 XVIII. Lípy, svědci rozkošného blaha mého 75 XIX. Mezi děvami ty’s, milá 76 XX. Sen a probuzení dne 24. června. 77 XI. Šel jsem v noci od své milé. 78 XXII. Smutná jeseň 78 XXIII. Nežádám, by v srdci tvém 80
POZNÁMKY. 81
[97] BÁSNĚ JANA VLKA
Uspořádal Miloslav Hýsek
Vydala Znojemská Beseda
Vytiskla Pražská akc. tiskárna v Praze v grafické úpravě J. Marka
V červnu 1926
E: lk; 2002 [99]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Znojemská Beseda; Hýsek, Miloslav; Pražská akciová tiskárna
(K uctění památky svého zakladatele Jana Vlka vydala Znojemská Beseda v roce 1926. Uspořádal Miloslav Hýsek. Vytiskla pražská akc. tiskárna v Praze v grafické úpravě J. Marka.)

Místo: Znojmo

Vydání: [1. v tomto svazku]

Počet stran: 99