MSTA.

MSTA.
[43] Vichr bouří, blesky srší, mezi hromy hlasy znějí: „Vzhůru! běda, tam na horách Tatarů prapory vějí.“ Blíž a blíže se to valí a už z lesa řinčí zbraně, a už z lesa hučí řvání, řvání jako líté saně. V chýši tiché u kolébky matka klečí v rozjímání, pro své dítě milované modlí se o požehnání. „Zle jest, máti,“ děsným hlasem zvolá Mojmír vraze v chýši, „život svůj kdo chce zachránit, do propasti ať pospíší!“ 45 Řka s čela si vlasy shrne, na hlavu svou přilbu sklopí, ostruhy si připne ostré, břitkého se meče chopí. „Sem, ty meči, druhu věrný, mnoho jenž už pobil‘s vrahů, jistě nechybíš se toho, jejího kdo tkne se prahu.“ „Dítě, dítě,“ zvolá máti, „kam v rozpalu strašném spěcháš? Snad ty máť svou vrahův meči bezebrannou nezanecháš?“ „Máti, s Bohem – srdce káže, děvu svou bych spěchal bránit, za vás modliti se budu, vás tu bude nebe chránit.“ „Bože, smiluj se nad námi!“ vzkřikne matka u zoufání, „snad bys vrahům nevzdal matku beze všeho smilování? 46 Ó mé dítě, viď, co slyším, že to všechno jest mámení? Ó tys můj – tak nic nepoutá jako matky políbení.“ A třesoucí rámě svoje synu svému rozprostírá. Syn se chladně odvracuje, křeč matčino srdce svírá. Její zraky, jako hvězdy láskou, blahem ondy skvělé, tratí oheň, tratí život a jsou jako zesklenělé. „K ní to táhne,“ praví Mojmír, „vřeleji již srdce bije, jejíž dech, jak z lučin rajských v duši rajskou rosu lije.“ „Vřelej‘ jí že srdce bije, vřeleji že, nežli moje, což miluje někdo vřelej‘, nežli matka děti svoje?“ 47 „Vřelej‘, vřelej‘, milá máti, vřelej‘ Milky srdce bije, prsa vaše hrob jsou němý, v jejích celé nebe žije. K ni když hledím, vede se mi jako ledům v prvním máji, ji když líbám, jako květům, první kdyžto rosu ssají. Protož s Bohem – tam mé místo, nebes kde jsem poznal žití, anjela mi svého bránit aneb s ním mi jest umříti.“ Vyšvihnuv se na vraníka ostrými jej bodne hřeby – máť se zoufale v zem vrhne nemluvně povznesouc k nebi. „Běda, běda, co to se mnou, moje syn neslyší lkání, ty mluv za mne, nemluvně mé, sebe ať tvůj bratr brání!“ 48 „Není člověk tak ohavný, kdyby světy i pobořil, v nemluvněte útlé tělo že by meč krvavý vnořil.“ Takto řka se s cesty uhne, slyše matku sobě kleti – a v té bouři vichrů, hromů tmavou nocí cvalem letí. Tmavou nocí cvalem letí, lesy letí kolem něho, s plamenným však mečem pomsta za patou se žene jeho. Dědina ta mírumilá, po slávě jenž nebažila, a přec pro blaho svých bratrů vší silou se zasadila. V popel klesá dědina ta, tiché sídlo tichých ctností – nebe rdí se jako studem nad páchanou ohavností. 49 „Hoj hoj, vraníku, cvalem dále, ať neslyším jejich lkání, cvalem dále, ať nevidím dědiny své plápolání!“ Vraník cvalem dále letí, lesy letí kolem něho, z hledu záře, z sluchu ryků by unesl pána svého. „Hoj hoj, vraníku, hopy, hopy, hoj hoj, leť z těch lesních strání, ať ujedem oblak nočních přehnusnému skřehotání!“ Jako vichr vraník letí, lesy letí kolem něho, ale za ním jako vichr dupe to jak dupot jeho. Jezdec bledne, strachy trne, dech svůj tají, sluch napíná, zpátky hledí do tmy černé, před tmou černou užasíná. 50 „Hoj hoj, vraníku, hopy hopy, hoj hoj, hop hop, leť z těch lesů, co se nevidí, je strašné sluchu, a tu rejdí hejno běsů!“ A už z blízka světlo mírné vítá jezdce umdleného, tam snad políbením vřelým odplatí mu Milka jeho. Vraník všechny síly sbírá, prudším krokem půdu tepe – jeden ještě skok a jezdec na okénko Milky klepe. „Milko, Milko! Tatar tady, dědinu už moji pálí, brzo se snad divým plesem na dědinu vaši svalí.“ „Tatar u vás a ty tady? Což jsi matku svou nebránil?“ „Jakž jsem mohl?! Vždyť jsem spěchal, tebe, milá, abych chránil“ ... 51 „Bože! a ty ještě žiješ? Nebojíš se hněvna nebe?! Matku ty svou nemiluješ a já milovat mám tebe? Jdi a hledej jinou děvu, já nebudu nikdy tvojí, svou kdo mohl máti zradit zradit můž‘ i ženu svoji.“ Žasne Mojmír, hrůza jme ho, svědomí mu červ rozrývá, ustrašenou, zahanbenou do hřívy svou tvář ukrývá a vraníkem zpátky trhne, do otčiny zpět zamíří. Snad jej smrt hrdinná s matkou a i s děvou zase smíří. Zpět jak vítr vraník letí, lesy letí kolem něho, ale za ním jako vichr dupe to jak dupot jeho. 52 Blesk roztrhne noci roucho, před vraníkem na kamení leží matka s nemluvnětem – z vidu jeho krev se pění. Nemluvňátko ručičkama drží se matčiny šíje, rukama před mečem vrahů matka dítě svoje kryje. Vichrem vraník v pravo letí, skály letí kolem něho, ale pomsta dosáhnula jezdce, syna nevděčného. Se skal vrhla nevděčníkem – vlny plesem zašuměly a nebesa ve svém hněvu kletbu jemu zahučely. 53