Vichr bouří, blesky srší,
mezi hromy hlasy znějí:
„Vzhůru! běda, tam na horách
Tatarů prapory vějí.“
Blíž a blíže se to valí
a už z lesa řinčí zbraně,
a už z lesa hučí řvání,
řvání jako líté saně.
V chýši tiché u kolébky
matka klečí v rozjímání,
pro své dítě milované
modlí se o požehnání.
„Zle jest, máti,“ děsným hlasem
zvolá Mojmír vraze v chýši,
„život svůj kdo chce zachránit,
do propasti ať pospíší!“
Řka s čela si vlasy shrne,
na hlavu svou přilbu sklopí,
ostruhy si připne ostré,
břitkého se meče chopí.
„Sem, ty meči, druhu věrný,
mnoho jenž už pobil‘s vrahů,
jistě nechybíš se toho,
jejího kdo tkne se prahu.“
„Dítě, dítě,“ zvolá máti,
„kam v rozpalu strašném spěcháš?
Snad ty máť svou vrahův meči
bezebrannou nezanecháš?“
„Máti, s Bohem – srdce káže,
děvu svou bych spěchal bránit,
za vás modliti se budu,
vás tu bude nebe chránit.“
„Bože, smiluj se nad námi!“
vzkřikne matka u zoufání,
„snad bys vrahům nevzdal matku
beze všeho smilování?
Ó mé dítě, viď, co slyším,
že to všechno jest mámení?
Ó tys můj – tak nic nepoutá
jako matky políbení.“
A třesoucí rámě svoje
synu svému rozprostírá.
Syn se chladně odvracuje,
křeč matčino srdce svírá.
Její zraky, jako hvězdy
láskou, blahem ondy skvělé,
tratí oheň, tratí život
a jsou jako zesklenělé.
„K ní to táhne,“ praví Mojmír,
„vřeleji již srdce bije,
jejíž dech, jak z lučin rajských
v duši rajskou rosu lije.“
„Vřelej‘ jí že srdce bije,
vřeleji že, nežli moje,
což miluje někdo vřelej‘,
nežli matka děti svoje?“
„Vřelej‘, vřelej‘, milá máti,
vřelej‘ Milky srdce bije,
prsa vaše hrob jsou němý,
v jejích celé nebe žije.
K ni když hledím, vede se mi
jako ledům v prvním máji,
ji když líbám, jako květům,
první kdyžto rosu ssají.
Protož s Bohem – tam mé místo,
nebes kde jsem poznal žití,
anjela mi svého bránit
aneb s ním mi jest umříti.“
Vyšvihnuv se na vraníka
ostrými jej bodne hřeby –
máť se zoufale v zem vrhne
nemluvně povznesouc k nebi.
„Běda, běda, co to se mnou,
moje syn neslyší lkání,
ty mluv za mne, nemluvně mé,
sebe ať tvůj bratr brání!“
„Není člověk tak ohavný,
kdyby světy i pobořil,
v nemluvněte útlé tělo
že by meč krvavý vnořil.“
Takto řka se s cesty uhne,
slyše matku sobě kleti –
a v té bouři vichrů, hromů
tmavou nocí cvalem letí.
Tmavou nocí cvalem letí,
lesy letí kolem něho,
s plamenným však mečem pomsta
za patou se žene jeho.
Dědina ta mírumilá,
po slávě jenž nebažila,
a přec pro blaho svých bratrů
vší silou se zasadila.
V popel klesá dědina ta,
tiché sídlo tichých ctností –
nebe rdí se jako studem
nad páchanou ohavností.
„Hoj hoj, vraníku, cvalem dále,
ať neslyším jejich lkání,
cvalem dále, ať nevidím
dědiny své plápolání!“
Vraník cvalem dále letí,
lesy letí kolem něho,
z hledu záře, z sluchu ryků
by unesl pána svého.
„Hoj hoj, vraníku, hopy, hopy,
hoj hoj, leť z těch lesních strání,
ať ujedem oblak nočních
přehnusnému skřehotání!“
Jako vichr vraník letí,
lesy letí kolem něho,
ale za ním jako vichr
dupe to jak dupot jeho.
Jezdec bledne, strachy trne,
dech svůj tají, sluch napíná,
zpátky hledí do tmy černé,
před tmou černou užasíná.
„Hoj hoj, vraníku, hopy hopy,
hoj hoj, hop hop, leť z těch lesů,
co se nevidí, je strašné sluchu,
a tu rejdí hejno běsů!“
A už z blízka světlo mírné
vítá jezdce umdleného,
tam snad políbením vřelým
odplatí mu Milka jeho.
Vraník všechny síly sbírá,
prudším krokem půdu tepe –
jeden ještě skok a jezdec
na okénko Milky klepe.
„Milko, Milko! Tatar tady,
dědinu už moji pálí,
brzo se snad divým plesem
na dědinu vaši svalí.“
„Tatar u vás a ty tady?
Což jsi matku svou nebránil?“
„Jakž jsem mohl?! Vždyť jsem spěchal,
tebe, milá, abych chránil“ ...
„Bože! a ty ještě žiješ?
Nebojíš se hněvna nebe?!
Matku ty svou nemiluješ
a já milovat mám tebe?
Jdi a hledej jinou děvu,
já nebudu nikdy tvojí,
svou kdo mohl máti zradit
zradit můž‘ i ženu svoji.“
Žasne Mojmír, hrůza jme ho,
svědomí mu červ rozrývá,
ustrašenou, zahanbenou
do hřívy svou tvář ukrývá
a vraníkem zpátky trhne,
do otčiny zpět zamíří.
Snad jej smrt hrdinná s matkou
a i s děvou zase smíří.
Zpět jak vítr vraník letí,
lesy letí kolem něho,
ale za ním jako vichr
dupe to jak dupot jeho.
Blesk roztrhne noci roucho,
před vraníkem na kamení
leží matka s nemluvnětem –
z vidu jeho krev se pění.
Nemluvňátko ručičkama
drží se matčiny šíje,
rukama před mečem vrahů
matka dítě svoje kryje.
Vichrem vraník v pravo letí,
skály letí kolem něho,
ale pomsta dosáhnula
jezdce, syna nevděčného.
Se skal vrhla nevděčníkem –
vlny plesem zašuměly
a nebesa ve svém hněvu
kletbu jemu zahučely.