Chudý dřevař měl dvě děti.
O těch vám teď budu vyprávěti:
S tatínkem šly tyto děti
do lesa, kde jahod bylo
krásných, chutných až až milo!
Děti za nimi se hnaly,
až se otci odtoulaly.
Zatím přitmělo se v boře. –
Nastalo jim velké hoře,
volaly a naříkaly,
hlásky jich se ozývaly
od hor, od skal v smutném znění. –
Tatínka však nikde není!
Klopýtnuly, padly, klesly,
a šly, kam je oči nesly. –
Posléz našly přímou stezku,
uviděli světlo v lesku,
jakby v dálce hvězdka malá
přívětivě prokmitala.
S radostí tam pospíšily,
ale, jak se podivily?!
Stál tam domek vzácné ceny:
z bílých buchet byly stěny,
nad nimi pak jako nová
stříška celá perníková.
Hned se na ni vyšplhaly,
perníku si natrhaly.
Ale běda! téhož času
křikem sípavého hlasu
zalekly se, nebo zřely
babu, jakéž neviděly:
zažloutlou a vráskovitou,
zhubenělou, ale hbitou.
Ta je nyní v moci měla,
v komůrku je uzavřela;
tam je hojnou stravou denní
krmila až do ztučnění.
Potom usmyslivši sobě
usmrtiti obě,
řekla dceři: „Upec mi je!
Já jdu do hor hledat zmije,
která na rozcestí dříme.
Po návratu mém je sníme!“
Dcera na to nelenila,
v peci řádně zatopila,
už se z pece výheň hnala –
Dcera na lopatu brala
hošíka, jenž takto vece:
„Buď tak dobrá, ukaž přece,
jak se tuhle na to sedá!“
Ona pobízeť se nedá,
poučí jej o té věci. –
Hoch s ní šup tam – už je v peci!
Kvapně na útěk se daly,
ale přece s sebou vzaly
pro potřeby, pro příhody:
kartáč, mýdlo, džbánek vody.
Babizna když vrátila se,
hnedle zase
na cestu se dala,
za dětmi se hnala,
letěla, jak vítr letí,
brzy byla blízko dětí.
Ubožákům úzko bylo! –
Děvče kartáč odhodilo.
Hned les hustý povstal z něho;
k promýtění jeho
třeba času mnoho,
ale baba dovedla i toho,
napínala všechny síly,
aby jen jich dohonila,
letěla, jak vítr letí,
brzo byla v patách dětí.
V tom však dívka odhodila
mýdlo, jež hned vzrostlo v horu.
Baba plná msty a vzdoru
zase delší cestu měla.
Už jich znova doháněla,
letěla, jak vítr letí,
už se octla v patách dětí! –
Chraň je Pán Bůh před vší škodou!
Hošík pustil džbánek s vodou.
Jezero se rozvlnilo. – –
Baba přes ně nemohoucí
uřícena, s žízní žhoucí
pila jen se do ní lilo,
pila dál a pila zase
a tak nadmula se
v šířku nevídanou,
že pak pukla jednou velkou ranou. –
Děti potom šťastně došly domů,
a my s nimi těšíme se tomu.