POHÁDKA O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE.
Chudý dřevař měl dvě děti.
O těch vám teď budu vyprávěti:
S tatínkem šly tyto děti
do lesa, kde jahod bylo
krásných, chutných až až milo!
Děti za nimi se hnaly,
až se otci odtoulaly.
Zatím přitmělo se v boře. –
Nastalo jim velké hoře,
volaly a naříkaly,
hlásky jich se ozývaly
od hor, od skal v smutném znění. –
Tatínka však nikde není!
Klopýtnuly, padly, klesly,
a šly, kam je oči nesly. –
Posléz našly přímou stezku,
uviděli světlo v lesku,
jakby v dálce hvězdka malá
přívětivě prokmitala.
S radostí tam pospíšily,
ale, jak se podivily?!
Stál tam domek vzácné ceny:
z bílých buchet byly stěny,
nad nimi pak jako nová
stříška celá perníková.
[15]
Hned se na ni vyšplhaly,
perníku si natrhaly.
Ale běda! téhož času
křikem sípavého hlasu
zalekly se, nebo zřely
babu, jakéž neviděly:
zažloutlou a vráskovitou,
zhubenělou, ale hbitou.
Ta je nyní v moci měla,
v komůrku je uzavřela;
tam je hojnou stravou denní
krmila až do ztučnění.
Potom usmyslivši sobě
usmrtiti obě,
řekla dceři: „Upec mi je!
Já jdu do hor hledat zmije,
která na rozcestí dříme.
Po návratu mém je sníme!“
Dcera na to nelenila,
v peci řádně zatopila,
už se z pece výheň hnala –
Dcera na lopatu brala
hošíka, jenž takto vece:
„Buď tak dobrá, ukaž přece,
jak se tuhle na to sedá!“
Ona pobízeť se nedá,
poučí jej o té věci. –
Hoch s ní šup tam – už je v peci!
Kvapně na útěk se daly,
ale přece s sebou vzaly
pro potřeby, pro příhody:
kartáč, mýdlo, džbánek vody.
16
Babizna když vrátila se,
hnedle zase
na cestu se dala,
za dětmi se hnala,
letělaletěla, jak vítr letí,
brzy byla blízko dětí.
Ubožákům úzko bylo! –
Děvče kartáč odhodilo.
Hned les hustý povstal z něho;
k promýtění jeho
třeba času mnoho,
ale baba dovedla i toho,
napínala všechny síly,
aby jen jich dohonila,
letělaletěla, jak vítr letí,
brzo byla v patách dětí.
V tom však dívka odhodila
mýdlo, jež hned vzrostlo v horu.
Baba plná msty a vzdoru
zase delší cestu měla.
Už jich znova doháněla,
letělaletěla, jak vítr letí,
už se octla v patách dětí! –
Chraň je Pán Bůh před vší škodou!
Hošík pustil džbánek s vodou.
Jezero se rozvlnilo. – –
Baba přes ně nemohoucí
uřícena, s žízní žhoucí
pila jen se do ní lilo,
pila dál a pila zase
a tak nadmula se
17
v šířku nevídanou,
že pak pukla jednou velkou ranou. –
Děti potom šťastně došly domů,
a my s nimi těšíme se tomu.
18