ZLATO V HOŘE.
(Národní pověsť moravská z okolí města Mikulova.)
Na hod Boží do chrámu šla Marta,
vdova, matka s hochem vedle ruky,
když v tom ozvaly se z nenadání
mikulovských zvonů krásné zvuky.
Jako střelou roztrhla se skála;
zlatojasná cesta vedla do ní;
matka žasnula – i zdálo se jí,
že tam v hoře zlaté zvony zvoní.
Dodala si ducha, s hochem vešla.
Zlato, stříbro v kupách tam se stkvělo;
nabrala si, na venek to nesla,
zvonů znění neustále znělo.
Po čtvrté již vyšla s klínem zlata.
Zvony ztichly, srazila se skála
jako střelou. Marta vykřiknula,
zbledla na smrť – osiřelou stála!
Synek za živa že pohřben v hoře!
Marně matka na skálu se vrhá,
bije do ní zkrvavenou rukou,
ze zoufalství vlasy sobě trhá;
[11]
volá: „Bože, nade mnou se slituj!
zlato vezmi, ale vrať mi syna!“ –
Marně volá, skály nerozvolá;
klečíc pod ní, chvěje se jak třtina.
Rozběhla se k městu, vyděšena
zpovědníka na radu se ptala,
všechno zlato vynesené z hory
opuštěným dětem věnovala.
Minul rok. – Zas podle téže skály
vdova Marta pospíchala k městu.
Zvony zazněly a skála pukla.
Marta dovnitř zlatou vidí cestu.
A hned po ní do skály se žene,
běží sebrat aspoň synka kosti.
Však co vidí? Hoch je zdráv i vesel,
očka se mu svítí od radosti;
matku volá, vítá sladkým hlasem,
řka: „Mně dobře bylo, matko milá,
po celou noc bílá, krásná paní
hrála se mnou a mne konejšila.“
Matka rychle popadnuvši hocha,
ven ho nesla nejkvapnějším krokem.
Dozněl zvon a srazila se skála,
jako tehda před tím smutným rokem.
Ale jinak bylo Martě, matce!
V náručí svém nalezence tiskla,
blažeností mateřského srdce
slza, perla v oku se jí blyskla.
12