O TŘECH BÍLÝCH RŮŽÍCH.
(Z Valašska.)
Kupec na vsi měl tři zrostlé dcery.
Odjížděje nakupovat zboží,
zeptal se jich, čeho by si přály?
Ty dvě starší hned mu odvětily:
„Nakupte nám, otče, krásných šatů,
jakých nemá vůkol žádná jiná.“ –
„A což pak ty, nejmladší mé dítě,
řekni, co by líbilo se tobě?“ –
Odvětila dcerka libým hlasem:
„Když mne, otče, obdařiti chcete,
vyberte sám podle svojí vůle,
a já se vším budu spokojena.“
Otec na to: „Řekni jen, co ráda.“
Poprosila o tři bílé růže. –
Otec odejel – čeho třeba, koupil,
také šaty starším svojim dcerám,
nespatřil však v trhu bílých růžírůží,
a tak zašel do zahrady velké;
uviděl tam keřík růží bílých,
utrhl tři nejpěknější z něho.
V tom pes černý vyskočil zpod keře
tázaje se: „Komu jsou ty růže?“ –
„Dceři mojí“ – řekl udivený.
„Za ty růže musí tady žíti,
odloučena ode všeho světa,
sice po vás obou bude veta!“ –
[28]
Zarmoutil se otec převelice.
Tma ho zašla, musil na noc zůstať.
Procházel se po zakletém zámku
osvětleném, ale beze světel,
na kobercích hebkých jako z mechu.
Nikoho tam nikde neuviděl,
jenom na stolíku přichystanou
večeři a lůžko rozestlané.
Povečeřel a pak přenocoval.
Když vstal, měl již vodu na umytí
s utěrákem na stříbrné tyči,
snídani též pěkně přichystanou.
Po snídani stál pes zrovna před ním,
připomenuv včerejší svůj příkaz,
dal mu darem mnoho stříbra, zlata,
pak ho pustil z čarovného zámku.
Kupec odjel. – Šťastně dojel domů.
Starším dcerám podal krásné šaty,
nejmladší dal ony růže bílé,
řka k ní smutně: „Moje nejmilejší,
nejtěžší dar žádala jsi po mně;
tu máš růže zakletého zámku,
kterých černý pes tam skrytě hlídal,
za ně musíš v onom zámku žíti,
odloučena ode všeho světa,
sic že po nás obou bude veta.“
Dcera řekla: „Otče, pro tvé blaho
nic mi nemůže býť těžkými dosti.
Za ty růže přinesené pro mne
odputuju na ten zámek pustý.“ –
29
Starší sestry z toho jí se smály.
– – – – – – – – – – –
Vypravil se otec s dcerou svojí
na ten krásný mramorový zámek. –
V kolonádu jaspisových sloupů
vešli branou klenby porfyrové
a pak po kobercích rozprostřených
do komnat, jež krásou nevídanou
vzbuzovaly podiv neslýchaný.
Už tam pro dva bylo nachystáno,
už tam pro dva bylo rozestláno
s pokryvkami, na nichž vyšívány
růže, lilije a holubičky.
Po snídani pes se znova zjevil,
kázal dceři, že tam zůstať musí.
Po dvou dnech se otec domů vrátil,
s těžkým srdcem rozloučiv se s dcerou.
Zůstala tam sama opuštěná,
zůstala tam sama se psem černým.
Neměla tam arci žádné nouze:
Čeho třeba, ochotně jí snesly
ruce od ní nikdy neviděné,
chodívala jarobujným sadem
v loubí z růží jako plamen žhavých,
usedala na lavičky zlaté
pod koruny stromů větevnatých
ověsených plody nejsladšími
rajských třešní, jablíček i hrušek,
kde jak stuha stříbrolesklý pramen
mezi břehy květnými se vinul,
kde se v slunci sprchou kapek vodních
řítil do fontány z alabastru
30
jako rubín, amethyst a smaragd
proměnlivý tryskot vodometův.
Koupala se v berylové vaně
ve průzračné vodě libovonné,
když k ní velkým oknem křišťálovým
dopadal jas úplňkové noci
vedle těžkých záslon brokátových.
Ale přece nic jí netěšilo!
Tesklívaly modré oči její,
vzdychávala sobě těžkým vzdychem.
Když rok celý už tam přetrvala,
požádala psa, jenž tam ji hlídal,
aby směla navštíviti otce.
Pes, ač nerad, dal jí dovolení,
ale dodal: „Nežli slunce zajde
osmkráte za zelenou horu,
musíš zase zpátky tady býti,
sice mně i tobě bude běda!“
Zradoval se otec převelice,
vida zdravé nejmilejší dítě,
ale v radosť srdce otcovského
skanula hned hořká kapka žluči,
když mu řekla, že se vrátit musí
do samoty, nežli slunce zajde
osmkráte za zelenou horu,
sic že s ní a se psem bude běda.
Sestry nedobré jí škodit chtěly,
zdržely ji do dne devátého,
déle nemohly – neb slovo dané
do zámku ji tajnou mocí táhlo.
31
Přišla tam a našla věrné zvíře
mrtvé ležet v komnatě své ložní.
Naříkala, že se opozdila,
bědovala, že se omeškala.
Vytryskly jí slzy z modrých očí,
a když jedna na psí hlavu padla,
smekla se hned s něho srsť a kůže,
vstanul z něho štíhle rostlý panic,
který řekl: „Panno ušlechtilá,
tys mne ze zakletí vybavila,
na mou spásu seslána mi s výše:
buď mou chotí, královnou mé říše!“
32