HRANICKÁ PROPASŤ.
V poříčí Bečvy, jež vroubí se květy,
vysoko nad její pěnou
rytíř Rolf obýval přede sty lety
hradisko nad sráznou stěnou.
Tygří krev divoká v žilách mu vřela,
vrhal se na cizí statek,
při jeho jméně duše se chvěla
v útrobách dětí a matek.
Z výpravy v posvátnou vánoční dobu
rytíř Rolf lesem jel v noci;
vichřice sípělasípěla, jakoby z hrobu
sténaly tajemné moci;
praskalo stromoví, obloha hřměla,
se skály úlom se řítil,
na cestu roklinou, která se tměla,
klikatý zážeh mu svítil.
V prudkosti předejel loupežné druhy,
za ním půl vesnice hoří,
před ním se míhají bleskové stuhy –
pod koněm bahno se boří.
Hloub a vždy hlouběji ssedá se dolů;
bařina, prudko se chvějíc,
zakryla komoně s rytířem spolu – –
šířkou i bezednou hlubinou zejíc,
hradisko zhltnula v sobě.
Kdykoli vichřice v půlnoční době
řítí se s bouřemi vzadu,
[37]
rytíř Rolf divoký, dravý –
jak se nám v pověsti praví –
přejíždí, hledaje hradu.
V Boží hod vánoční, v mrazivém chladně,
slyší, kdo v propasť se dívá,
z kapličky hradní zvonek jak na dně
stříbrným zvukotem znívá.
38