VERŠOVANÉ
POHÁDKY A POVĚSTI
OD
JANA NEČASA.
ILUSTROVAL
KAREL L. THUMA.
TISKEM F. POPELKY V JAROMĚŘI.
[3]
DĚDOUŠKOVY POHÁDKY.
Studená mlha šedivá
uléhá na nivy,
setřásá listí narudlé
podzimek mrazivý.
Na okno časem ulehne
zdlouhavý větru sten –
S dědouškem děti z večera
sedají u kamen.
V stříbrné hlavě dědoušek
pohádky nosívá,
ryzího zlata libá řeč
z úst se mu rozlívá.
Hned si ho děti obsedly
u vábném věnečku:
Povídej nám zas pohádku,
rozmilý dědečku.
[5]
Usmál se dobrý dědoušek,
plynou mu slovíčka,
jako když tryskne ze skály
průhledná vodička;
usmál se dobrý dědoušek,
věta jde po větě,
učil se z knih a z života,
mnoho ví o světě.
A jsou ty jeho pohádky
jako ty jahody,
houfem když děti hrnou se
do lesní lahody.
A jsou ty české pohádky
převzácné perličky,
na stromku dětské radosti
kvetoucí větvičky.
Jakoby proutkem kouzelným
působí na děti,
ani sám čas je nemůže
setříti z paměti;
třeba by během dlouhých let
změnily podobu,
přece je každý dochová
věrně až do hrobu.
6
POHÁDKA O NÁS.
Čněla hora k nebi v ranní zoře zlaté
jako holé ruce, ku modlitbě spjaté.
Dole podél skalní zasmušilé stěny
zraněný muž ležel, o vše oloupený;
sotva ještě dýchal. Matka při něm byla,
zázračnou mu vodou ústa ovlažila.
A muž smrti blízký vyšel z nebezpečí.
Byl to národ český vzkříšený svou řečí,
jenž teď dlouhou cestou v kamení a hloží
kráčí, kam ho vede věčná vůle Boží.
[7]
HROMOVÁ RÁNA.
Pověsť z Jihlavska.
Za dávných časů v naší zemi –
ještě když lidé pevně věřili
hvězdářům, kteří obzor měřili, –
mocný žil hrabě, ctěný přede všemi,
muž očí vlídných
a dobrý pán,
jenž nazýván
byl dobrodincem chudých, bídných. –
Syn pěkný narodil se jemu.
A toho času hvězdář přišel k němu
a pravil: „Chraň Bůh všeho zlého!
Ve svitu hvězd
psáno tam jest:
Vašeho syna jediného,
nadějí krásných bujný květ,
šestnáct až jemu dojde let,
zahubí blesk!“ –
Zžíravý žal a krutý stesk
sužoval otce v letech zlých.
Vlas jeho zbělel jako sníh,
veselý pohled vymřel v oku,
děšilděsil se šestnáctého roku
synek až jeho, orel mladický,
s tohoto světa sejde na vždyckyvždycky.
[8]
Od hor se děsné vyvalily mraky,
záhuba plodin, zkáza niv. –
Ubohý hrabě, hledě na oblaky,
aby mu synek zůstal živ,
miláčka chráně,
hbitě dal vzíti,
do sklepa skrýti.
Ale syn pravil: „Je-li vůle Páně,
abych teď umřel, nemine mne jistě
na nižádném místě,
ani tam dole.dole.“
Řka, šel se modlit do širého pole. –
Šlehaly blesky, hřímaly hromy,
burácel vichr, padaly stromy
děsně, velkolepě –
Blesk!
Udeřilo.
Kde to bylo?
V sklepě –
v tom, kde by jinoch, kdyby byl se skryl,
mrtev byl.
Na poli širém, v spoustách ohně, vody
mládenec zbožný ůstalzůstal beze škody.
***
Příběh ten pěkný z dávných dob,
sepsaný prostě, bez ozdob,
svědčí, že bezpečně jde noha
toho, kdo pevně důvěřuje v Boha.
9
ZLATO V HOŘE.
(Národní pověsť moravská z okolí města Mikulova.)
Na hod Boží do chrámu šla Marta,
vdova, matka s hochem vedle ruky,
když v tom ozvaly se z nenadání
mikulovských zvonů krásné zvuky.
Jako střelou roztrhla se skála;
zlatojasná cesta vedla do ní;
matka žasnula – i zdálo se jí,
že tam v hoře zlaté zvony zvoní.
Dodala si ducha, s hochem vešla.
Zlato, stříbro v kupách tam se stkvělo;
nabrala si, na venek to nesla,
zvonů znění neustále znělo.
Po čtvrté již vyšla s klínem zlata.
Zvony ztichly, srazila se skála
jako střelou. Marta vykřiknula,
zbledla na smrť – osiřelou stála!
Synek za živa že pohřben v hoře!
Marně matka na skálu se vrhá,
bije do ní zkrvavenou rukou,
ze zoufalství vlasy sobě trhá;
[11]
volá: „Bože, nade mnou se slituj!
zlato vezmi, ale vrať mi syna!“ –
Marně volá, skály nerozvolá;
klečíc pod ní, chvěje se jak třtina.
Rozběhla se k městu, vyděšena
zpovědníka na radu se ptala,
všechno zlato vynesené z hory
opuštěným dětem věnovala.
Minul rok. – Zas podle téže skály
vdova Marta pospíchala k městu.
Zvony zazněly a skála pukla.
Marta dovnitř zlatou vidí cestu.
A hned po ní do skály se žene,
běží sebrat aspoň synka kosti.
Však co vidí? Hoch je zdráv i vesel,
očka se mu svítí od radosti;
matku volá, vítá sladkým hlasem,
řka: „Mně dobře bylo, matko milá,
po celou noc bílá, krásná paní
hrála se mnou a mne konejšila.“
Matka rychle popadnuvši hocha,
ven ho nesla nejkvapnějším krokem.
Dozněl zvon a srazila se skála,
jako tehda před tím smutným rokem.
Ale jinak bylo Martě, matce!
V náručí svém nalezence tiskla,
blažeností mateřského srdce
slza, perla v oku se jí blyskla.
12
O KRAKONOŠI A JEHO POLEDNÍM
BALVANU.
Poslechněte, děvčata i hoši,
o báječném našem Krakonoši,
který po královsku ve nádheře
v zlatém zámku sídlel na jezeře;
chodíval tam po stříbrných mostech.
On, jenž při svých klenotech a skvostech
v pokladnicích mnoho peněz choval,
horaly své tak si zamiloval,
že jim pokrmy a léky dával,
v nebezpečí po boku jim stával;
ač ho mnozí, kteří při něm byli,
mnohdy ani okem nespatřili.
Ale zvláště míval na paměti
poslušné a bohabojné děti;
na jahody v seče s nimi chodil,
zbloudilé pak šťastně domů vodil;
proto rády mívaly ho děti. –
Jednou, chtěje hrad si vystavěti,
silný, pevný ve obrovské míře,
balvany si snášel na pilíře.
V jedenáctou tři měl naneseny.
Snášeje svůj čtvrtý, od stařeny
tázán byl a řekl: „Milá ženo,
čas můj určitě mi vyměřeno.
[13]
Zdar jen tehda bude při mém díle,
donesu-li balvan do té chvíle,
nežli dole bude zazvoněno.zazvoněno.“
Ještě rtové nezavřeni byli,
poledne když ve vsi zazvonili.
Plán se zhatil!
Pustiv balvan, Krakonoš se ztratil. –
Kámen však tam dosavade leží
a se věží.
Horalé, již okolí to znají,
poledním ten balvan nazývají.
14
POHÁDKA O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE.
Chudý dřevař měl dvě děti.
O těch vám teď budu vyprávěti:
S tatínkem šly tyto děti
do lesa, kde jahod bylo
krásných, chutných až až milo!
Děti za nimi se hnaly,
až se otci odtoulaly.
Zatím přitmělo se v boře. –
Nastalo jim velké hoře,
volaly a naříkaly,
hlásky jich se ozývaly
od hor, od skal v smutném znění. –
Tatínka však nikde není!
Klopýtnuly, padly, klesly,
a šly, kam je oči nesly. –
Posléz našly přímou stezku,
uviděli světlo v lesku,
jakby v dálce hvězdka malá
přívětivě prokmitala.
S radostí tam pospíšily,
ale, jak se podivily?!
Stál tam domek vzácné ceny:
z bílých buchet byly stěny,
nad nimi pak jako nová
stříška celá perníková.
[15]
Hned se na ni vyšplhaly,
perníku si natrhaly.
Ale běda! téhož času
křikem sípavého hlasu
zalekly se, nebo zřely
babu, jakéž neviděly:
zažloutlou a vráskovitou,
zhubenělou, ale hbitou.
Ta je nyní v moci měla,
v komůrku je uzavřela;
tam je hojnou stravou denní
krmila až do ztučnění.
Potom usmyslivši sobě
usmrtiti obě,
řekla dceři: „Upec mi je!
Já jdu do hor hledat zmije,
která na rozcestí dříme.
Po návratu mém je sníme!“
Dcera na to nelenila,
v peci řádně zatopila,
už se z pece výheň hnala –
Dcera na lopatu brala
hošíka, jenž takto vece:
„Buď tak dobrá, ukaž přece,
jak se tuhle na to sedá!“
Ona pobízeť se nedá,
poučí jej o té věci. –
Hoch s ní šup tam – už je v peci!
Kvapně na útěk se daly,
ale přece s sebou vzaly
pro potřeby, pro příhody:
kartáč, mýdlo, džbánek vody.
16
Babizna když vrátila se,
hnedle zase
na cestu se dala,
za dětmi se hnala,
letělaletěla, jak vítr letí,
brzy byla blízko dětí.
Ubožákům úzko bylo! –
Děvče kartáč odhodilo.
Hned les hustý povstal z něho;
k promýtění jeho
třeba času mnoho,
ale baba dovedla i toho,
napínala všechny síly,
aby jen jich dohonila,
letělaletěla, jak vítr letí,
brzo byla v patách dětí.
V tom však dívka odhodila
mýdlo, jež hned vzrostlo v horu.
Baba plná msty a vzdoru
zase delší cestu měla.
Už jich znova doháněla,
letělaletěla, jak vítr letí,
už se octla v patách dětí! –
Chraň je Pán Bůh před vší škodou!
Hošík pustil džbánek s vodou.
Jezero se rozvlnilo. – –
Baba přes ně nemohoucí
uřícena, s žízní žhoucí
pila jen se do ní lilo,
pila dál a pila zase
a tak nadmula se
17
v šířku nevídanou,
že pak pukla jednou velkou ranou. –
Děti potom šťastně došly domů,
a my s nimi těšíme se tomu.
18
O CHUDÉM KOVÁŘI.
(Z Valašska.)
Dnes vám povím o kováři
pracovavším v potu tváři,
aby pro rodinu chleba
dobyl se vším, čeho třeba.
Nikdy sobě nenaříkal,
trpělivě bídě zvykal,
štěstí mu jen zřídka přálo. –
Jednou, když měl práce málo,
za soumraku přišel k němu
důstojník, jenž vece jemu:
„Tisíc podkov, ne-li více
potřebuji do měsíce.
Uděláš je?“ – Kovář praví:
„Milerád, když dá Bůh zdraví!“
„Po měsíci přijdu pro ně,
uvidíš mé krásné koně“ –
doložil pán na odchodné.
Kovář, rád té práci vhodné,
železo si na dluh koupil,
od ohniště neustoupil,
až vše bylo ukováno,
k odebrání urovnáno.
Byly vám to podkovičky
jako lité na nožičky
[20]
v zemi nejlepšího koně!
Pán, jak řekl, přišel pro ně.
Kovář už je v měchu nese.
Šli až tam, kde křižuje se
cesta s řekou. Přišli k hoře.
Nikde stáje, nikde oře!
Skála se jim otevřela.
Dlouhá chodba v ní se stkvěla.
Sotva vešli, v témže čase
za nimi už zavřela se.
Šli hned vzhůru, hned zas dolů;
do konírny vešli spolu.
Co tam krásných koní stálo!
Na nich jezdci – jak se zdálo –
tuhým spánkem všichni spali,
ani sebou nehýbali. –
Kovář měch sňal se své paže,
vysypal jej. Pán se táže:
„Co jsem dlužen?“ – Kovář praví:
„Nu, však se to snadno spraví;
vždyť jich cenu sami znáte,
spokojím se s tím, co dáte.“ –
Pán mu na to: „Nemám mince,
dám ti tyhle kobylince,
naber si jich, jak chceš mnoho
do prázdného měchu toho.“
Kovář bledne, barvu mění:
Takového nadělení
nenadál se do své smrti.
A ty dluhy! ty ho zdrtí!
Stál a slova nepronesl.
Pán však přísně ruku vznesl
a mu velel jako hochu.
21
Kovář tedy vzal si trochu.
Vyšel z hory; ona zase
rázem za ním zavřela se.
Co mně asi řekne žena
a jak bude rozzlobena,
vidouc místo berné mince
jenom samé kobylince!
To mne asi vyhubuje –
Raději zde vysypu je!
Vysypal je ku pni stromu
a šel zvolna smuten domů.
Žena, když ho uhlídala,
„Jak se vedlo?“ – hned se ptala.
„Zle, ach zle! má milá ženo,
zle mi bylo zaplaceno,
místo zlaté berné mince
dostal jsem jen kobylince.“
„Není možná!“ – vzkřikla žena –
„Chalupa je zadlužena!
Mlč a nech si žerty svoje!“ –
„Převrať měch a víš hned, co je!“
Žena, když to udělala,
zaplesala, zajásala.
Kde se vzaly, tu se vzaly,
dukáty se vysypaly.
Kovář nad tím kroutil hlavou.
Aby ženu vyzvídavou
upokojil, vše, co věděl,
zevrubně jí vypověděl.
Oba hned se k hoře dali
a tam sobě nasbírali
„kanárků“ těch vysypaných;
bylo jich tam nesčítaných
22
na hromádce u pně stromu.
Lehko se jim nesly domů.
Kovář cestou sobě vece:
„Byl jsem já to hlupák přece,
mohl jsem jich nacpať v hoře
po sám povrch, hustě, spoře!“ –
Za železo zaplatili,
kovárnu si opravili,
do smrti tam šťastně žili.
23
JAN TUNKL Z BRNÍČKA.
(Pověsť z Moravy.)
Chladnou nocí podzimkovou plný měsíc šeří –
Devět děvčat kolem stolu v jizbě dere peří;
modrá, šedá, černá očka dřímota již zmáhá,
stará teta u ohniště v paměť svoji sahá,
přívětivě povídajíc:
„Znáte lesní trosky!
Vždyť jste se tam nejedenkrát probíhaly bosky,
dokud ještě na výsluní jahody tam zrály; –
vím já dobře, že byste si poslechnouti přály
o panstvu, jež bydlívalo nad tou rozvalinou.
Milé děti, tehda hrádek podobu měl jinou!
Dnes tam pusto, mrtvo kolem, jenom vítr časem
profukuje skulinami rozkvíleným hlasem;
někdy kámen udrobený kutálí se dolů,
v noci výři, netopýři hodují tam spolu.“
Domluvivši tato slova na zvědavosť větší
stařenka se na chvilenku zarazila v řeči,
děvčata však nedočkavá ku slovu ji měla,
jenom aby bez meškání už jim pověděla
ode dávna přislíbenou pověsť o Tunklovi.
Promluvila dobrá duše laskavými slovy:
„Jen tak na mne nenáhlete – dosti toho zvíte,
[25]
za nedlouho zvědavosti neklid ukojíte.
Jenom hbitě derte peří, holoubkové zlatí,
já vám při tom o Tunklovi budu povídati:
***
Od„Od Zábřehu ku Zenici rybníky se táhly –
Z Božího tam dopuštění nastal liják náhlý:
Protrhla se mračna šedá, vychrlila vodu,
po dolinách, po lesinách všecko bralo škodu.
Rybníky se provalily, vlna vlnu hnala,
jako hračky malých dětí chaty sebou brala;
zatopila Zádvořice, podrybniční vísku,
se vším všudy pohřbila ji v bahništi a písku.
Na těch místech do nedávna velký rybník býval,
a jak pověsť vypravuje, kostel v něm se skrýval.
Kmotra moje nejednou prý, mimo rybník jdoucí,
viděla tam na dně křížek na věži se skvoucí.
Pan Jan Tunkl na Brníčku – tak se zval pán hradu –
pro ztrátu té pěkné vísky škubal sobě bradu.
Aby se mu nepropadla zase jiná víska,
sehnati dal všechen lid svůj z daleka i z blízka,
silné hráze u rybníku budovati velel;
ani sebe slabší ruky při tom neoželel:
hošík útlý, věkem školák, také vzat byl k dílu,
šedivý kmet vyčerpával poslední svou sílu,
ženám bylo maltu dělat od šerého rána,
statným mužům při balvanech zkoušeť krutosť pána.
Kdo sám sotva nohu vlekl, něco musil vléci,
nechtěl-li si od bičíků krev svou nechať téci.
Stavělo se k samé zimě, lidé zde se dřeli,
z nadlidského namáhání padali a mřeli.
Ale hráze postavili! – Pán se z toho těšil,
26
lid však všecek utýraný těžce na to hřešil,
proklínaje svého pána, ale jenom skrytě,
by hůl na něm netančila jako cepy v žitě.
Však pan Tunkl nedožil se prospěchu z té práce!
Umřel náhle.“ –
Stařenka se zamlčela krátce.
Potom řekla zkormouceně:
„Vdova po něm zbyla.
Ach! co ta se, ubožátko, po něm natruchlila!
Když už všechna čeleď její tvrdým spánkem spala,
ona běžíc po lesinách srdcelomně lkala –
Jednou v noci na rybníce chotě uhlídala:
Zapřažen byl ve pluh žhavý, ďáblové jej hnali,
záda jeho pohrbená bičem pošlehali,
stále při tom volajíce:
„Bijte toho Tunkla,
až by voda žbluňkla!“ – –
Vdova z mdloby probravši se na širokou vodu
volala, čím vyvedla by duši na svobodu?
Tunkl na to:
„Jenom tehda dobře bude se mnou,
rozneseš-li moje hráze vlastní rukou jemnou,
zavlečeš-li každý kámen tam, kde dříve ležel!“ –
Zjev se ztratil – jen stín černý po rybníce běžel. –
Utekla se do kláštera mladá hradní paní;
kněží tam se modlívali za něho i za ni.
Hrádek zpustl; pán snad dosud snáší muky pekla:
to, že týral dobré lidi, jak jsem vám již řekla.“
27
O TŘECH BÍLÝCH RŮŽÍCH.
(Z Valašska.)
Kupec na vsi měl tři zrostlé dcery.
Odjížděje nakupovat zboží,
zeptal se jich, čeho by si přály?
Ty dvě starší hned mu odvětily:
„Nakupte nám, otče, krásných šatů,
jakých nemá vůkol žádná jiná.“ –
„A což pak ty, nejmladší mé dítě,
řekni, co by líbilo se tobě?“ –
Odvětila dcerka libým hlasem:
„Když mne, otče, obdařiti chcete,
vyberte sám podle svojí vůle,
a já se vším budu spokojena.“
Otec na to: „Řekni jen, co ráda.“
Poprosila o tři bílé růže. –
Otec odejel – čeho třeba, koupil,
také šaty starším svojim dcerám,
nespatřil však v trhu bílých růžírůží,
a tak zašel do zahrady velké;
uviděl tam keřík růží bílých,
utrhl tři nejpěknější z něho.
V tom pes černý vyskočil zpod keře
tázaje se: „Komu jsou ty růže?“ –
„Dceři mojí“ – řekl udivený.
„Za ty růže musí tady žíti,
odloučena ode všeho světa,
sice po vás obou bude veta!“ –
[28]
Zarmoutil se otec převelice.
Tma ho zašla, musil na noc zůstať.
Procházel se po zakletém zámku
osvětleném, ale beze světel,
na kobercích hebkých jako z mechu.
Nikoho tam nikde neuviděl,
jenom na stolíku přichystanou
večeři a lůžko rozestlané.
Povečeřel a pak přenocoval.
Když vstal, měl již vodu na umytí
s utěrákem na stříbrné tyči,
snídani též pěkně přichystanou.
Po snídani stál pes zrovna před ním,
připomenuv včerejší svůj příkaz,
dal mu darem mnoho stříbra, zlata,
pak ho pustil z čarovného zámku.
Kupec odjel. – Šťastně dojel domů.
Starším dcerám podal krásné šaty,
nejmladší dal ony růže bílé,
řka k ní smutně: „Moje nejmilejší,
nejtěžší dar žádala jsi po mně;
tu máš růže zakletého zámku,
kterých černý pes tam skrytě hlídal,
za ně musíš v onom zámku žíti,
odloučena ode všeho světa,
sic že po nás obou bude veta.“
Dcera řekla: „Otče, pro tvé blaho
nic mi nemůže býť těžkými dosti.
Za ty růže přinesené pro mne
odputuju na ten zámek pustý.“ –
29
Starší sestry z toho jí se smály.
– – – – – – – – – – –
Vypravil se otec s dcerou svojí
na ten krásný mramorový zámek. –
V kolonádu jaspisových sloupů
vešli branou klenby porfyrové
a pak po kobercích rozprostřených
do komnat, jež krásou nevídanou
vzbuzovaly podiv neslýchaný.
Už tam pro dva bylo nachystáno,
už tam pro dva bylo rozestláno
s pokryvkami, na nichž vyšívány
růže, lilije a holubičky.
Po snídani pes se znova zjevil,
kázal dceři, že tam zůstať musí.
Po dvou dnech se otec domů vrátil,
s těžkým srdcem rozloučiv se s dcerou.
Zůstala tam sama opuštěná,
zůstala tam sama se psem černým.
Neměla tam arci žádné nouze:
Čeho třeba, ochotně jí snesly
ruce od ní nikdy neviděné,
chodívala jarobujným sadem
v loubí z růží jako plamen žhavých,
usedala na lavičky zlaté
pod koruny stromů větevnatých
ověsených plody nejsladšími
rajských třešní, jablíček i hrušek,
kde jak stuha stříbrolesklý pramen
mezi břehy květnými se vinul,
kde se v slunci sprchou kapek vodních
řítil do fontány z alabastru
30
jako rubín, amethyst a smaragd
proměnlivý tryskot vodometův.
Koupala se v berylové vaně
ve průzračné vodě libovonné,
když k ní velkým oknem křišťálovým
dopadal jas úplňkové noci
vedle těžkých záslon brokátových.
Ale přece nic jí netěšilo!
Tesklívaly modré oči její,
vzdychávala sobě těžkým vzdychem.
Když rok celý už tam přetrvala,
požádala psa, jenž tam ji hlídal,
aby směla navštíviti otce.
Pes, ač nerad, dal jí dovolení,
ale dodal: „Nežli slunce zajde
osmkráte za zelenou horu,
musíš zase zpátky tady býti,
sice mně i tobě bude běda!“
Zradoval se otec převelice,
vida zdravé nejmilejší dítě,
ale v radosť srdce otcovského
skanula hned hořká kapka žluči,
když mu řekla, že se vrátit musí
do samoty, nežli slunce zajde
osmkráte za zelenou horu,
sic že s ní a se psem bude běda.
Sestry nedobré jí škodit chtěly,
zdržely ji do dne devátého,
déle nemohly – neb slovo dané
do zámku ji tajnou mocí táhlo.
31
Přišla tam a našla věrné zvíře
mrtvé ležet v komnatě své ložní.
Naříkala, že se opozdila,
bědovala, že se omeškala.
Vytryskly jí slzy z modrých očí,
a když jedna na psí hlavu padla,
smekla se hned s něho srsť a kůže,
vstanul z něho štíhle rostlý panic,
který řekl: „Panno ušlechtilá,
tys mne ze zakletí vybavila,
na mou spásu seslána mi s výše:
buď mou chotí, královnou mé říše!“
32
BRUNCVÍKŮV MEČ.
Kdys v dávných dobách báječných
rek Bruncvík v Čechách žil
a divotvorným mečem svým
se všude proslavil.
S ním nepřítel si netroufal
se postaviti v seč.
„Všem hlavy dolů!“ – volal on,
když tasil břitký meč.
Lev krotký za ním chodíval
jak věrný jeho pes;
však takového něco již
se neuvidí dnes!
Když umřel, sochou zvěčnili
té síly vzácný zjev,
tak pravdivě, že za ním hned
stál věrný jeho lev.
Kam meč se poděl, neznámo;
ví to jen Pánbůh sám.
Jen staré ústní podání
se dochovalo k nám:
Až u nás bude nejhůře,
až muže pojme třas,
pak v krvi, v pláči, v požáru
meč ten se najde zas.
[33]
Sám svatý Václav v ochranu
svou vezme českou zem,
kůň pod ním o meč Bruncvíkův
prý tepne kopytem.
A svatý Václav v nepřátel
dav hustý zaskočí
a Bruncvíkovým nad nimi
si mečem zatočí.
„Všem hlavy dolů!“ provolá
a hned se stane div –
Pak mír zas bude dokola,
klas pozvedne se z niv. – –
Ač mnozí tomu nevěří,
lid svou si vede řeč,
že ve zdi mostu Karlova
je zazděn mocný meč.
Až u nás bude nejhůře,
až muže pojme třas,
že v krvi, pláči, v požáru
meč ten se najde zas!
34
STRAKONICKÉ DUDY.
V naší krásné zemi známy byly všudy
staročeské, slavné, strakonické dudy.
Vypravuje pověsť, že kdys dudák jeden,
když svůj váček propil, do města byl veden.
Ve velikém domě, ve vysokém sále,
v silné záři světel spatřil nenadále
plno samých pánů vesměs v černém šatě.
Jídla dosť a piva bylo vrchovatě.
Najedl se, napil dudák podle žízně,
nemálo se těšil z panské jejich přízně.
Páni řekli k němu: „Hrej nám svoje známé,
dukátů jak datlí do kapes ti dáme,
ale slyš a věziž, čeho máš se stříci:
slovo Bůh zde nesmíš mezi námi říci!“
Dudák jim to slíbil, dal se do dudání,
do divého reje pustili se páni.
Dudák mohl oči nechať na té směsi,
zrak jim sršel ohněm, lítali jak běsi.
Potančivše všichni pochvalu mu vzdali,
do kapes mu zlatých peněz nasypali.
[35]
Zradoval se dudák. Zaplať Pán Bůh! pravil.
A již bylo po všem! – Dudák snu se zbavil.
Pot mu vyšel hustý na ledové líce,
dřevo, pod nímž ležel, byla šibenice.
Zalekl se dudák, počínal se káti. –
By zas ďábel nedal od něho si hráti,
nemírného pití bedlivě se chráně,
odkázala své dobré dudy chrámu Páně.
V Strakonicích dlouho za oltářem byly,
domácí a cizí nemálo je ctili.
36
HRANICKÁ PROPASŤ.
V poříčí Bečvy, jež vroubí se květy,
vysoko nad její pěnou
rytíř Rolf obýval přede sty lety
hradisko nad sráznou stěnou.
Tygří krev divoká v žilách mu vřela,
vrhal se na cizí statek,
při jeho jméně duše se chvěla
v útrobách dětí a matek.
Z výpravy v posvátnou vánoční dobu
rytíř Rolf lesem jel v noci;
vichřice sípělasípěla, jakoby z hrobu
sténaly tajemné moci;
praskalo stromoví, obloha hřměla,
se skály úlom se řítil,
na cestu roklinou, která se tměla,
klikatý zážeh mu svítil.
V prudkosti předejel loupežné druhy,
za ním půl vesnice hoří,
před ním se míhají bleskové stuhy –
pod koněm bahno se boří.
Hloub a vždy hlouběji ssedá se dolů;
bařina, prudko se chvějíc,
zakryla komoně s rytířem spolu – –
šířkou i bezednou hlubinou zejíc,
hradisko zhltnula v sobě.
Kdykoli vichřice v půlnoční době
řítí se s bouřemi vzadu,
[37]
rytíř Rolf divoký, dravý –
jak se nám v pověsti praví –
přejíždí, hledaje hradu.
V Boží hod vánoční, v mrazivém chladně,
slyší, kdo v propasť se dívá,
z kapličky hradní zvonek jak na dně
stříbrným zvukotem znívá.
38
BABÍ BALVAN U TŘEBÍČE.
Moravská stará pověsť nám praví:
Stařena bylin léčivých znalá,
o blaho bližních nezištně dbalá,
nemocným vracela zdraví.
Bydlela v lesích při zdravé vodě. –
Kdysi tam rytíř zabloudil v lovu.
Za nocleh dal jí zlatého kovu
přehršli – ku její škodě.
Od chvíle, kdy se bohatou stala,
cinkotu peněz oddala ducha,
pro lidskou bídu neměla ucha,
od nuzných odměny brala.
Stydlo v ní srdce až na kus ledu.
Bohatým lidem ve svojí chatě
dávala, bažíc po jejich zlatě,
nápoje z prudkého jedu.
Přišel i poutník ze svaté země,
nechtěl však od ní ničeho píti.
Aby, co nesl, mohla mu vzíti,
s nožem naň hnala se v temně.
Poutník však nespal. Vyňal kříž zlatý,
který svou jasnou, bleskovou září
stařeně zaplál do snědých tváří. –
Stařena lekem vyběhla z chaty.
[39]
Zela tam před ní hlubina tmavá.
Odtamtud rostla v obrovské tělo,
pod kterým peklo syčelo, vřelo,
rytíře postava žhavá.
Stařena v balvan utvrdla v hrůze. –
Z Třebíče stranou silnice šedé
k balvanu vede
malé půl hodinky chůze.
40
STARÉ ZUBŘÍ.
Pravdivý příběh od Rožnova z roku asi 1532.
Jan Šelenberk z Kosti byl prchlivý pán,
jenž kovkopy trápil a trýznil;
ač rodem již hojný mu statek byl dán,
přec po stříbře lačněl a žíznil.
Dnes na svojím Hradisku vyděšen vstal:
dráb po třetí – po čtvrté – troubí,
by kovkop se úprkem do díla hnal
a pracoval v podzemním hloubí.
Vše marno! – Dráb v komnatu vběhnul a děl,
že z šachet jdou mrakové kouře,
že nedávno večer, když po Bečvě šel,
řeč zaslechnul o náhlé vzpouře.
A po chvíli kdosi zas přinesl zvěst,
řeč hořkou a smutného znění:
„Co pánovo pod zemí, zničeno jest –
a človíčka v osadě není!“
Pan Šelenberk vyskočil, vřela v něm krev;
„Ať osadu plameny zchvátí!“
Však přece se ukrotil hltavý hněv,
pán čekal, až lidé se vrátí.
Ti v Uhersku novou si zřídili ves.
Tot Megyer*) ji Maďaři zvali,
———
*) Uherské gy čte se jako naše ď. Tot = slovanský.
[41]
a v Zubří pak nikdy neštěkl pes,
jen větrové do děr se drali.
Kde stávala osada, vlní se lán,
a v lidu tam pověsť jde stálá,
že Hradisko v soumraku, obrovský pán,
v němž srdce jest tvrdá jen skála.
Kdo člověk, čti bedlivě ve knize knih
slov Kristových velebné znění,
jak milovat bližného káže se v nich –
a nad to nic ve světě není.
42
OBSAH:
Dědouškovy pohádky5
Pohádka o nás7
Hromová rána8
Zlato v hoře11
O Krakonošovi a jeho poledním balvanu13
Pohádka o perníkové chaloupce15
O chudém kováři20
Jan Tunkl z Brníčka25
O třech bílých růžích28
Bruncvíkův meč33
Strakonické dudy35
Hranická propasť37
Babí balvan u Třebíče39
Staré Zubří1441
E: lk+lp; 2002
[43]