O CHUDÉM KOVÁŘI.

Jan Evangelista Nečas

O CHUDÉM KOVÁŘI. (Z Valašska.)
Dnes vám povím o kováři pracovavším v potu tváři, aby pro rodinu chleba dobyl se vším, čeho třeba. Nikdy sobě nenaříkal, trpělivě bídě zvykal, štěstí mu jen zřídka přálo. – Jednou, když měl práce málo, za soumraku přišel k němu důstojník, jenž vece jemu: „Tisíc podkov, ne-li více potřebuji do měsíce. Uděláš je?“ – Kovář praví: „Milerád, když dá Bůh zdraví!“ „Po měsíci přijdu pro ně, uvidíš mé krásné koně“ – doložil pán na odchodné. Kovář, rád té práci vhodné, železo si na dluh koupil, od ohniště neustoupil, až vše bylo ukováno, k odebrání urovnáno. Byly vám to podkovičky jako lité na nožičky [20] v zemi nejlepšího koně! Pán, jak řekl, přišel pro ně. Kovář už je v měchu nese. Šli až tam, kde křižuje se cesta s řekou. Přišli k hoře. Nikde stáje, nikde oře! Skála se jim otevřela. Dlouhá chodba v ní se stkvěla. Sotva vešli, v témže čase za nimi už zavřela se. Šli hned vzhůru, hned zas dolů; do konírny vešli spolu. Co tam krásných koní stálo! Na nich jezdci – jak se zdálo – tuhým spánkem všichni spali, ani sebou nehýbali. – Kovář měch sňal se své paže, vysypal jej. Pán se táže: „Co jsem dlužen?“ – Kovář praví: „Nu, však se to snadno spraví; vždyť jich cenu sami znáte, spokojím se s tím, co dáte.“ – Pán mu na to: „Nemám mince, dám ti tyhle kobylince, naber si jich, jak chceš mnoho do prázdného měchu toho.“ Kovář bledne, barvu mění: Takového nadělení nenadál se do své smrti. A ty dluhy! ty ho zdrtí! Stál a slova nepronesl. Pán však přísně ruku vznesl a mu velel jako hochu. 21 Kovář tedy vzal si trochu. Vyšel z hory; ona zase rázem za ním zavřela se. Co mně asi řekne žena a jak bude rozzlobena, vidouc místo berné mince jenom samé kobylince! To mne asi vyhubuje – Raději zde vysypu je! Vysypal je ku pni stromu a šel zvolna smuten domů. Žena, když ho uhlídala, „Jak se vedlo?“ – hned se ptala. „Zle, ach zle! má milá ženo, zle mi bylo zaplaceno, místo zlaté berné mince dostal jsem jen kobylince.“ „Není možná!“ – vzkřikla žena – „Chalupa je zadlužena! Mlč a nech si žerty svoje!“ – „Převrať měch a víš hned, co je!“ Žena, když to udělala, zaplesala, zajásala. Kde se vzaly, tu se vzaly, dukáty se vysypaly. Kovář nad tím kroutil hlavou. Aby ženu vyzvídavou upokojil, vše, co věděl, zevrubně jí vypověděl. Oba hned se k hoře dali a tam sobě nasbírali „kanárků“ těch vysypaných; bylo jich tam nesčítaných 22 na hromádce u pně stromu. Lehko se jim nesly domů. Kovář cestou sobě vece: „Byl jsem já to hlupák přece, mohl jsem jich nacpať v hoře po sám povrch, hustě, spoře!“ – Za železo zaplatili, kovárnu si opravili, do smrti tam šťastně žili. 23
Básně v knize Veršované pohádky a pověsti:
  1. DĚDOUŠKOVY POHÁDKY.
  2. POHÁDKA O NÁS.
  3. HROMOVÁ RÁNA.
  4. ZLATO V HOŘE.
  5. O KRAKONOŠI A JEHO POLEDNÍM BALVANU.
  6. POHÁDKA O PERNÍKOVÉ CHALOUPCE.
  7. O CHUDÉM KOVÁŘI.
  8. JAN TUNKL Z BRNÍČKA.
  9. O TŘECH BÍLÝCH RŮŽÍCH.
  10. BRUNCVÍKŮV MEČ.
  11. STRAKONICKÉ DUDY.
  12. HRANICKÁ PROPASŤ.
  13. BABÍ BALVAN U TŘEBÍČE.
  14. STARÉ ZUBŘÍ.