JAN TUNKL Z BRNÍČKA.
(Pověsť z Moravy.)
Chladnou nocí podzimkovou plný měsíc šeří –
Devět děvčat kolem stolu v jizbě dere peří;
modrá, šedá, černá očka dřímota již zmáhá,
stará teta u ohniště v paměť svoji sahá,
přívětivě povídajíc:
„Znáte lesní trosky!
Vždyť jste se tam nejedenkrát probíhaly bosky,
dokud ještě na výsluní jahody tam zrály; –
vím já dobře, že byste si poslechnouti přály
o panstvu, jež bydlívalo nad tou rozvalinou.
Milé děti, tehda hrádek podobu měl jinou!
Dnes tam pusto, mrtvo kolem, jenom vítr časem
profukuje skulinami rozkvíleným hlasem;
někdy kámen udrobený kutálí se dolů,
v noci výři, netopýři hodují tam spolu.“
Domluvivši tato slova na zvědavosť větší
stařenka se na chvilenku zarazila v řeči,
děvčata však nedočkavá ku slovu ji měla,
jenom aby bez meškání už jim pověděla
ode dávna přislíbenou pověsť o Tunklovi.
Promluvila dobrá duše laskavými slovy:
„Jen tak na mne nenáhlete – dosti toho zvíte,
[25]
za nedlouho zvědavosti neklid ukojíte.
Jenom hbitě derte peří, holoubkové zlatí,
já vám při tom o Tunklovi budu povídati:
***
Od„Od Zábřehu ku Zenici rybníky se táhly –
Z Božího tam dopuštění nastal liják náhlý:
Protrhla se mračna šedá, vychrlila vodu,
po dolinách, po lesinách všecko bralo škodu.
Rybníky se provalily, vlna vlnu hnala,
jako hračky malých dětí chaty sebou brala;
zatopila Zádvořice, podrybniční vísku,
se vším všudy pohřbila ji v bahništi a písku.
Na těch místech do nedávna velký rybník býval,
a jak pověsť vypravuje, kostel v něm se skrýval.
Kmotra moje nejednou prý, mimo rybník jdoucí,
viděla tam na dně křížek na věži se skvoucí.
Pan Jan Tunkl na Brníčku – tak se zval pán hradu –
pro ztrátu té pěkné vísky škubal sobě bradu.
Aby se mu nepropadla zase jiná víska,
sehnati dal všechen lid svůj z daleka i z blízka,
silné hráze u rybníku budovati velel;
ani sebe slabší ruky při tom neoželel:
hošík útlý, věkem školák, také vzat byl k dílu,
šedivý kmet vyčerpával poslední svou sílu,
ženám bylo maltu dělat od šerého rána,
statným mužům při balvanech zkoušeť krutosť pána.
Kdo sám sotva nohu vlekl, něco musil vléci,
nechtěl-li si od bičíků krev svou nechať téci.
Stavělo se k samé zimě, lidé zde se dřeli,
z nadlidského namáhání padali a mřeli.
Ale hráze postavili! – Pán se z toho těšil,
26
lid však všecek utýraný těžce na to hřešil,
proklínaje svého pána, ale jenom skrytě,
by hůl na něm netančila jako cepy v žitě.
Však pan Tunkl nedožil se prospěchu z té práce!
Umřel náhle.“ –
Stařenka se zamlčela krátce.
Potom řekla zkormouceně:
„Vdova po něm zbyla.
Ach! co ta se, ubožátko, po něm natruchlila!
Když už všechna čeleď její tvrdým spánkem spala,
ona běžíc po lesinách srdcelomně lkala –
Jednou v noci na rybníce chotě uhlídala:
Zapřažen byl ve pluh žhavý, ďáblové jej hnali,
záda jeho pohrbená bičem pošlehali,
stále při tom volajíce:
„Bijte toho Tunkla,
až by voda žbluňkla!“ – –
Vdova z mdloby probravši se na širokou vodu
volala, čím vyvedla by duši na svobodu?
Tunkl na to:
„Jenom tehda dobře bude se mnou,
rozneseš-li moje hráze vlastní rukou jemnou,
zavlečeš-li každý kámen tam, kde dříve ležel!“ –
Zjev se ztratil – jen stín černý po rybníce běžel. –
Utekla se do kláštera mladá hradní paní;
kněží tam se modlívali za něho i za ni.
Hrádek zpustl; pán snad dosud snáší muky pekla:
to, že týral dobré lidi, jak jsem vám již řekla.“
27