JAN TUNKL Z BRNÍČKA.

Jan Evangelista Nečas

Chladnou nocí podzimkovou plný měsíc šeří Devět děvčat kolem stolu v jizbě dere peří; modrá, šedá, černá očka dřímota již zmáhá, stará teta u ohniště v paměť svoji sahá, přívětivě povídajíc: „Znáte lesní trosky! Vždyť jste se tam nejedenkrát probíhaly bosky, dokud ještě na výsluní jahody tam zrály; – vím dobře, že byste si poslechnouti přály o panstvu, jež bydlívalo nad tou rozvalinou. Milé děti, tehda hrádek podobu měl jinou! Dnes tam pusto, mrtvo kolem, jenom vítr časem profukuje skulinami rozkvíleným hlasem; někdy kámen udrobený kutálí se dolů, v noci výři, netopýři hodují tam spolu.“ Domluvivši tato slova na zvědavosť větší stařenka se na chvilenku zarazila v řeči, děvčata však nedočkavá ku slovu ji měla, jenom aby bez meškání jim pověděla ode dávna přislíbenou pověsť o Tunklovi. Promluvila dobrá duše laskavými slovy: Jen tak na mne nenáhletedosti toho zvíte, za nedlouho zvědavosti neklid ukojíte. Jenom hbitě derte peří, holoubkové zlatí, vám při tom o Tunklovi budu povídati: Od Zábřehu ku Zenici rybníky se táhly Z Božího tam dopuštění nastal liják náhlý: Protrhla se mračna šedá, vychrlila vodu, po dolinách, po lesinách všecko bralo škodu. Rybníky se provalily, vlna vlnu hnala, jako hračky malých dětí chaty sebou brala; zatopila Zádvořice, podrybniční vísku, se vším všudy pohřbila ji v bahništi a písku. Na těch místech do nedávna velký rybník býval, a jak pověsť vypravuje, kostel v něm se skrýval. Kmotra moje nejednou prý, mimo rybník jdoucí, viděla tam na dně křížek na věži se skvoucí. Pan Jan Tunkl na Brníčkutak se zval pán hradu pro ztrátu pěkné vísky škubal sobě bradu. Aby se mu nepropadla zase jiná víska, sehnati dal všechen lid svůj z daleka i z blízka, silné hráze u rybníku budovati velel; ani sebe slabší ruky při tom neoželel: hošík útlý, věkem školák, také vzat byl k dílu, šedivý kmet vyčerpával poslední svou sílu, ženám bylo maltu dělat od šerého rána, statným mužům při balvanech zkoušeť krutosť pána. Kdo sám sotva nohu vlekl, něco musil vléci, nechtěl-li si od bičíků krev svou nechať téci. Stavělo se k samé zimě, lidé zde se dřeli, z nadlidského namáhání padali a mřeli. Ale hráze postavili! – Pán se z toho těšil, lid však všecek utýraný těžce na to hřešil, proklínaje svého pána, ale jenom skrytě, by hůl na něm netančila jako cepy v žitě. Však pan Tunkl nedožil se prospěchu z práce! Umřel náhle.“ – Stařenka se zamlčela krátce. Potom řekla zkormouceně: „vdova po něm zbyla. Ach! co ta se, ubožátko, po něm natruchlila! Když všechna čeleď její tvrdým spánkem spala, ona běžíc po lesinách srdcelomně lkala Jednou v noci na rybníce chotě uhlídala: Zapřažen byl ve pluh žhavý, ďáblové jej hnali, záda jeho pohrbená bičem pošlehali, stále při tom volajíce: „bijte toho tunkla, by voda žbluňkla!“ – – Vdova z mdloby probravši se na širokou vodu volala, čím vyvedla by duši na svobodu? Tunkl na to: „Jenom tehda dobře bude se mnou, rozneseš-li moje hráze vlastní rukou jemnou, zavlečeš-li každý kámen tam, kde dříve ležel!“ – Zjev se ztratiljen stín černý po rybníce běžel. – Utekla se do kláštera mladá hradní paní; kněží tam se modlívali za něho i za ni. Hrádek zpustl; pán snad dosud snáší muky pekla: to, že týral dobré lidi, jak jsem vám již řekla.“

Patří do shluku

mleč, mlynář, mlýn, stárek, mlejnice, krajánek, mlít, mlynářka, stavidlo, mlýnice

188. báseň z celkových 221

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Adolf Heyduk)
  2. Růžový mlýn. (František Serafínský Procházka)
  3. Bludičky. (Beneš Metod Kulda)
  4. Dcera mlynářova. (Josef Vlastimil Kamarýt)
  5. PEČENÍ CHLEBA. (František Odvalil)
  6. ROMANCE DVĚ, A TUZE PĚKNÉ (Jan Neruda)
  7. None (Karel Leger)
  8. Z podzimních večerů. (František Serafínský Procházka)
  9. None (Adolf Heyduk)
  10. DĚDINKA SPÍ. (Ferdinand Tomek)