XVI. Jarní vějí větrové,

Jan Vlk

XVI.
Jarní vějí větrové,
Jarní vějí větrové,
led se rozpukuje, z lučin, keřů na sebe kvítí vykukuje.
Pro mne více nekvetou pomněnky ni růže, bez milenky těšit se srdce z nich nemůže. Jeden pro mne jenom květ, rozmarin, mi roste, srdce bol zas umlkne, až mně ten doroste. 73