PRAHA V ZELENI
Ve vlnách jara jak se obrodila,
šlář smutku odhodila se skrání;
mladistvá, svěží vzkypěla v ní síla,
zkrásněla v líbezném jak usmání;
jak v zrcadle se shlíží ve Vltavě,
že opojení stoupá jí až k hlavě!
Co vyčaroval z ní, ach, zázrak května!
zrak nemůže se ani nasytit;
myslíš-li sobě na století zpětná,
ni stopy po stáří tu není zřít:
je celá nevěsta jak v rozmarýně,
jíž přesladko je spočinouti v klíně!
43
A písní se jí srdce rozehrálo
a lehko je jí jako na křídlech,
hned by se vznesla, kam by se jí zdálo,
k azurným výším ve královských snech;
a dívčí roztoužení ňadra dme jí:
to vše, co patří, království je její!
Hle, rosa ranní visí za korály,
jež zavěšuje v chvíli slavnostní,
než v brokát svůj ji slunce shůry shalí,
milostně shlížejíc se denně v ní,
až páry jemně tkaný plášť jí vloží
večera soumrak, nežli zdřímne v loži!
Tu v siluetách zdá se hroty věží
jak gigantické stráže její jsou
a pokojné sny její bděle střeží;
visuté lampy hvězd, hle, vzplály tmou;
než vzejde nové červánkové ráno,
sladkými sny je srdce kolébáno!
Tak dni se střídají, den dne je krašší
v té jarní, smaragdové zeleni;
je svobodna a ví to, že je naší
a bezpečna že v našem nadšení.
Jak plachý stín je minulost už strastná;
jsme všichni její milenci! Je šťastná!
44