XAVER DVOŘÁK
PRAHA
BÁSNĚ
PRAHA
1931
[5]
MĚSTSKÉ VYŠŠÍ DÍVČÍ ŠKOLE NA MILOU PAMĚT
X.D.
[7]
MÁ PRAHO!
(PROLOG)
Květ vodní růže ležíš, sladký zázraku,
přede mnou na moři těch drahých krajů,
v paprsků proudech, jež dští na tě s oblaků,
královna, záříš v půvabech svých tajů,
v své slávy ponořena extatické snění;
nad tebou, Praho, stojím v svatém vytržení.
Kam padnou zraky do obzorů v dál a šíř,
střech hřebeny se nesčíslné vlní,
sta ulic tvých kde rozběhla se do stran čtyř
jak řeky ráje, který krásou slní;
jak tepny srdce tvého, jimiž život bije
a zpívá velkých snů tvých věčná melodie.
9
Na tisíc věží strmí, hroty praporů
nad šiky vojsk, jež vítězně výš vlají;
kovových bání, odkud v mocném hlaholu
se svatvečerem zvony rozzpívají,
kdy noci stín si tiše do tvých ulic lehá
a měkce rýsuje se siluet tvých něha.
Kolosy paláců, jichž granitový štít
Atlanti nesou, balkony i brány,
v svých dumách o jiném se zdají světě snít,
tvé letopisy do žuly jak psány,
jichž slavné písmo ani bouře nesetřely,
hymn epopejí tvých jak věkem zkamenělý.
Ach, Svatá Hora tvá, kde pohádkový Hrad,
svých dějů ozářený minulostí,
až v nebe noří se, tvůj svatý Monsalvat,
královské heroy jenž v sobě hostí,
v náhrobcích z mramoru již dřímou v slavném snění
ve zbroji vítězné i v hrobě nesmrtelní.
Tam zase Vyšehrad, v své báje zadumán,
skráň věkovitou pozvedá a snící,
jenž mrtvých sad v hruď tiskne jako talisman,
jak lásek nejdražších svou popelnici,
a neví, město před ním či to báje tklivá,
či sen těch mrtvých snad, a k snu se pousmívá.
10
Je ze stříbra pás kutý tvoje Vltava,
jež lichotně tvé boky obejímá,
kde poledního slunce žhavá záplava
klenotů tisícerých požár vznímá;
kde mostů oblouk směle s břehu v břeh se klene
jak spona démantná, náramky drahocenné.
V ní ostrovy jak plovoucí jsou zahrady,
na vlnách stříbrných se smaragd svítí;
to koše hojnosti, jež nesou Najady,
jichž vábný zpěv, slyš, ve vln šumu zní ti;
kolem nich Afrodity holoubci jak bílí
rackové vznášejí se ve své kratochvíli.
Tvé stráně zelené jsou věnce vavřínu,
tvých vítězství jež diadém ti vinou,
rozkvetlých sadů řady tobě do klínu
strou květů nádheru a k nohám řinou
tvé kráse, majestátní jež a vždycky nová
a za baldachýn nebesa má azurová.
Ó město nádherné, jak zraky Věštkyně
kdys zřely tě v svém věštím vytržení,
jež výsostmi se ztrácíš v nebes hlubině,
svých věšteb dnes ó slavné naplnění;
národa mého kolébko, snů pýcho jeho,
svých reků krví naždy znovuzrozeného.
11
Ó blahoslavené, dnes národa tvrz stůj,
o nižto nepřátel se vlny tříští,
pod tvojí záštitou ať zkvétá národ můj
a vstříc jde nových slavných věků příští. –
Má naděje, střes skepsi zlou, jež sny tvé třísní!
má lásko, žhni a tryskej nesmrtelnou písní!
12
PRAHA
[13]
PRAHA ZPÍVÁ!
Svit rána roztrh’ závoj mušelínu,
níž padl k zemi, ke dnu Vltavy
a Praha zrůžověla, růže v klínu,
tak mladistvá a pružné postavy.
Poseta rosy perlami a za trůn horu,
vládkyně země, slunce u nohou,
hor modrých věncem dálném po obzoru
svůj purpur rozvlnila oblohou.
[Slyš! sfinga tknuta sluncem, Praha zpívá:]
15
„V mých očích nová jitřenka se nítí,
dech hluboký a volný zvedá hruď,
má svěžest mládí moje žilobití,
jak z ocele je těla každý úd.
Čas ponížení minul; jak se přímí
pokorná šíj a hlava skloněná!
má doba přišla. Zraky věšteckými
zřím v budoucnost, jež slávu znamená.
A roste podle slova Libušina,
že dotýká se nebes hvězdných sfér
a korunou mi skráně obepíná,
měst kvetoucích jsem matka, slavných dcer.
V Evropy středu trůním vyvýšena,
svou krásou okouzlující jsem květ,
jak Belkis, královna, kdys ponížena,
mě obdivovat přijde celý svět.
V mých přístavech se lodi shromažďují,
pod tíží nákladů se nořící,
co lodi okřídlené poletují
nade mnou, sbory vojsk to vířící.
16
Ruch práce hymny oslavné mi zpívá
a v jedno splývá s ruchem života,
má krev! jež bouří plamenná a divá,
jak žilstvem ulicemi klokotá.
Tu národové světa v pestré směsi
se promíšejí, jeden shon a rej,
sem seběhlí jak u Betlema kdesi,
své hlasy mísí v moji epopej.
A ze mne prýští život v národ celý
a řeč má hlaholí tu líbezná,
vymýcen plevel, kořen odumřelý,
v tvář věčnosti se cítím vítězná.
Ať věky jdou, má sláva neumírá,
můj den, jenž vzešel, nemá západu,
má náruč v dál i šíř se rozestírá,
můj růst je bez konce a bez pádu.
Jsem Mekka Slovanstva, jsem výhní jeho,
jak Vestálka já nad plamenem bdím;
jsem život nesmrtelný Vzkříšeného,
jen dím a silou jeho burácím!“ – –
17
A sotva ztichla, vzkřik’ ruch z města zdola
a přeléval se vzduchem, rostl víc,
řval ulicemi, z továren a věží volá...
Skví Praha, slunce nad skráň zvedajíc.
18
PRAHA SE MODLÍ!
Již večer purpurové zdrhnul clony,
je sklenul nad královské Prahy lože
a řeka kouřila dým libovonný,
podušky stlalo měkce šero: Bože,
dej, sny ať krásné její hlavou letí
o slávě, jak jí ždají její děti!
Svůj brokát spustila i hermelíny,
své odložila božské diadémy;
vnad taje zahalí mhy v mušelíny,
s úsměvem unylým jen pohled němý
objímá, líbá v dálce České hory,
těch hradeb země nerozborné svory.
19
Zvon v ticho udeřil; byl Vít to bdělý,
hlas letěl, dotk’ se věžiček a věží,
jež, srdce Prahy, hned se rozezněly;
cit zbožnosti, jenž v hloubi srdce leží,
se vzňal jak plamen, vyšleh’ a trysk’ v slova;
zpěv sladký byl to, hymna Václavova.
A Praha rázem, tklivou chvílí jata,
na břehu Vltavy si dětsky klekla
a štíty, věže výš jak rozepjatá
ramena k Věčnu vznesla, s rtů jí měkla
v modlitbu vroucí píseň zvonů tvrdá;
pokorně modlila se Praha hrdá:
„Václave svatý, vojevodo země,
náš kníže, za nás pros, své Čechy milé,
svůj národ chraň, budoucí své plémě,
ať nepodlehne nepřátelské síle;
veď k slávě jej a k výsostem jej zvedej,
nám, budoucím i zahynouti nedej!“
A v slova poslední se zvony slily,
jak nebesa by zapřisáhnout chtěly,
a „nedej“, „nedej“ bouří hlaholily,
hlas mužný, kovový i dětsky vřelý – –
Spí Praha. Blahá, slávy své sny shlédej!
Bdi nad ní, Bože, zahynout nám nedej!
„Nedej!“ – – –
20
PRAHA V NOCI
[21]
PRAHA V NOCI
Kouzelný obraz města živoucího
se propad’ náhle do houstnoucí tmy,
jen siluety stínů – ó snu tího! –
jak vyrostly by pod hvězd klenbami.
Noc vyssála, hle, život z útrob jeho,
zdá hřbitovem se tyčit k nebi výš,
a národa tu navždy pohřbeného
mohylu hroznou z něho vytušíš.
Byl slavný, velké jeho epopeje
kdys zněly ve triumfu Evropou;
teď řada náhrobků tu ze tmy zeje,
se zdá ti pod těch mrákot potopou.
23
Vltava jak by běh svůj zastavila,
radostný příval její jak by ztuh’;
čís ruka jak by popel stínů sila,
kde břehů jejích rýsuje se pruh.
Vše naděje, jak by tu pochovány,
sny pyšné, touhy slávy navždycky,
jen ticho zvoní tu své věčné hrany
a světla honí se jak bludičky.
A do klenutí nebes tryskající
věž Víta pochmurná a kamenná,
to Vlast je, na hrobech tu, žalných lící,
Niobe hořem v kámen změněná.
Let netopýří zavíří kol hlavy
a do tmy zapadá v ten okamžik;
noc věčná rekviem tu slaví,
slyš z hloubi řeky k němu tichý vzlyk. –
Tvá Praha byla! – Národa už není! –
a věky se tu marně převalí;
ta jeho noc je strašná, bez vzkříšenívzkříšení,
a čas i náhrobky ty rozvalí.
24
A hrůzou bolesti se nyní zdá ti,
že přestává i tvoje srdce bít,
neb nic tvé štěstí už ti nenavrátí,
zalomíš ruce své: nač ještě žít!
To město včera ještě plné ruchu,
hle, přede mnou se rozpadává v tmách;
je snu to iluse jen? ptám se v duchu
a kosti proniká až mráz a strach.
Ó zoře vzejdi, strhni tmy a stíny,
vlej život bujarý zas do ulic;
Vltavo naše, zahřmi ze hlubiny,
neb celý svět ať rozpadne se v nic! –
Ach, východ zahořel jak růží síla;
Praha se budí – a já k srdci sáh’,
je živa, nebi dík! však úzkost zbyla:
Můj národe, jsou stráže na hlídkách?!
25
ZLATÉ PRAZE!
Ty kouzelnice sladká, kam se ději?
neb cítím, jak tvé moci propadám;
jdu ulicemi, pláči a se směji
jak milenec, proč? nevím ani sám.
Jak líbezná jsi, kypí tvoje mládí,
hned něžná jsi a hned zas koketní;
můj smutek rázem na úsměv se ladí,
tmy melancholie se rozední.
V červeno–modro–bílé ráda vlajky
se strojíš, jak ty naše děvčice
v své fábory a stuhy, zdobné krajky,
však sama předčíš všecky nejvíce.
26
Po stráních vrchů hopkuješ si svěží,
vlát necháš závoje své zelené;
na špičky vystupuješ Víta věží,
království shlédnout znovuzrozené.
Na Vltavy břeh sběhneš, hravá, dolů,
pobrouzdat nožky vlnách v stříbrných,
co nad tebou se spíná v aureolu
polední slunce s oblakových lích.
Tvé chrámy jako vzácné amulety,
po Otcích kdysi drahé dědictví,
na šíji bílé, lilie jak květy,
v paprscích slunce zářivě se skví.
Však na chvilku jen zbožná kajícnice,
jak vyjdeš z jejich svatyň na prahy,
tvé vášní rozjiskří se zřítelnice
a pryč jsou všecky zbožné výstrahy.
Jak Salome si tančíš ulicemi
v dcer luzných kráse s rozkoší,
že zdá se, nebe spojeno je s zemí
a třeští žhavá srdce jinoší.
27
A zevšad zvučí ples a radost z tebe,
aut huky v letu, zvonce elektrik,
ruch práce, než se v monumenty vstřebe,
smích jasný milenců i dětí křik.
Když večer nad tebou se prostře s hůry,
tmy závoj stáhne přes tvář líbeznou,
ty zavěsíš si, perel jak, lamp šňůry
a zraky tvoje magičtěji žhnou.
Divadla, bary dají rytmus nový
života písni, která z tebe zní;
hřích hýří v tobě, ctnost, květ pomněnkový,
jak můry spaluje se nad výhní. –
Nuž, žij jen, zpívej, tanči, svůdná v kráse,
vše mládí tvému rád chci odpustit;
bdí naše srdce! nad tebe, nám zdá se,
nic není dražšího, proč možno žít.
A básník sním, až zapadnu v tvé hlíně,
kam vroucí k tobě lásku svou jsem vzal,
jak blažen budu slyšet v smrti stíně
tvůj ples, neb v tobě věčně žijem dál.
28
Náš los je mřít; ty nesmrtelná zbývej!
já klidně nořím se v hloub hrobu dna;
však ty, má Praho, žij dál, tanči, zpívej,
vždy mladá, krásná – naše! – svobodná!
29
NA VÁCLAVSKÉM NÁMĚSTÍ
(929–1929)
(NOTTURNO)
Noc byla měsíčná. Proud světla stříbrný
se do náměstí lil
a města silueta, obraz nádherný,
jak by se v snění ponořil.
Spí Praha. Na brunátném oři výš se zdvih’
na piedestalu svém,
hle, svatý Kníže, zalit jasem v paprscích
a dojat v srdci vzníceném,
tak děl: „Má krásná Praho, drahá země Čech,
sne mého dětství kdys,
jak perla z škeble záříš vstříc mi v pohledech,
dědictví moje svaté tys!
30
Já viděl červánky tvé nad tebou se rdít
a východ slunce – Kříž,
jenž zaclonit tě měl jak tvojí slávy štít
a silou nadchnout: „Vpřed a výš!“
Svou krev jsem vycedil tvých do lích rád,
porosit osení,
by ve dnech těžkých vedra nevadnul tvůj sad
budoucích do pokolení.
A ty jsi kvetla! Světa zrak jsi poutala,
tvých cností sladký vděk,
svou věrnost Bohu do skály jsi tesala
jak slávu do svých památek.
Však nevytrvala! Tvůj přišel hrozný pád,
jenž v hrob tě srazil až,
v svých slzách hořkých slyšela’s mne spolu lkát,
neb hrobu tvého byl jsem stráž.
Let tři sta! Tři sta let zněl proseb mojich kvil,
až v přísných soudech svých
Bůh slitoval se, skálu hrobu rozrazil,
hrobový kámen tvůj já zdvih’!
31
Žij, lide můj! tvou slávu zřím růst do oblak
a spřádat nový děj,
jak Libušin kdys viděl extatický zrak:
do věku hřmít tvou epopej.“ –
Umlknul Kníže, hnutý krásou města teď.
Korouhví zamáv’ v šíř;
co „Amen“ linulo se jemu v odpověď
z úst slavně světců kolem čtyř.
„„Jsme stráží národa, jsme země dědici,
Blaníku tvého šik;
je blízka tvojí slávy meta zářící,
žij! panuj!““ hlas mřel a znik’.
– – – – – – – – – – – – – –
Spí Praha; v dálkách dříme svatá země Čech
jak dítě bezpečně,
neb svatý Kníže bdí, stráž věrná, ve svých snech
jak věděla by bezděčně!
32
MY PŘISAHÁME!
(Na Staroměstském rynku.)
Dne 3. listopadu 1918 v prvních dnech naší samostatnosti stržen tu Mariánský sloup a hanebně zpustošen.
Čin mrzký, zbabělý a blasfemický,
a bez kultury, pod každý mrav lidský!
Jak smečka divá vpadli na Tvůj obraz, Matko,
za šera noci, štítili se světla.
Ty s výše usmívala jsi se bolnosladko
jak pravá máť, jež odpouští i synu pekla.
„Mé srdce vemte“,vemte,“ tichounce Jsi šeptla –
a sloup se pod nohou Ti řítí, láme...
ó hnus! Tvých dětí noha v prach Tě hnětla...
Však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My přisaháme!
33
Ó Polsko, Bogarodzica Tvá svatá,
viz, pod nohami bratrského lidu;
ó Jugoslavia, posestrino zlatá,
viz Majky blagoslavené své bídu;
ó Korošci, ty zaplakal bys kněže,
ó Mahniči, Jegliči, velcí svého rodu,
vy zhořkli byste s námi v dětí něze!
Ach, s námi na kolena, zem tu zulíbáme,
však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My s vámi přisaháme!
Ó Evropo, katolický světe širý,
buď svědkem činu, pod nímž hroutíme se
tak v hanbě kultury, jak v studu víry;
byl’s svědkem, jak jsme ve válčení děse
Ji Kněžnou míru vzývali, k Ní lkali,
když zatvrdli k nám císaři i králi.
Mír dala nám – – Ó hanba toho činu,
my slzami se nad ním zalykáme,
však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My s širým světem přisaháme!
34
Váš drahý prach, vy naši otcové, já budím,
ať duch se vrátí k vašim mrtvým hrudím,
již milí bývali jste Marji Panně,
jak milovali jste Ji sami odevzdaně,
vás volám, budoucí vy nezrození,
ať jde to s pokolení v pokolení
a nevejde to nikdy v zapomnění,
tož čin ten, pod nímžto se studem propadáme;
však čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem:
My s vámi přisaháme!
Však pro nás, Matko, – tkvíš v Své vzdušné výši
a záříš dále jak v Své jasné říši;
Tvůj sloup se z našich srdcí pod nohou Ti tvoří.
Ty mstít se nedovedeš, jasné naší Zoři
ó žehnej dál, Máť, jež vin nevzpomíná
a mstí se dobrem, jež trn v srdce vtíná. –
Až půjdem kol, v tom místě my se přežehnáme,
že čest Tvou, Matko, obnovit my chcem, my chcem,
ať tři sta let, ať tři sta, trpělivě dočekáme:
My přisaháme!
35
JARNÍ PRAZE!
Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce,
Praha je přes noc zahradou ráje,
pohádkou z noci je jedné a tisíce
a v jitřním slunci perlami hraje
na každém lupení, stvolu a větvičce.
Petřín, hle, Letná a s nimi je Kinských sad
perlový vínek na její skráni;
Praha je nevěsta, vyšlá teď ze komnat,
zardělá krásou nad Zoři ranní,
v slunce se obléká královský za brokát.
36
Samé je úsměvy, bez vrásky obličej,
s blankytu šlářem, po níž jenž splývá;
Vltava svobodna, na jejím klíně, ej,
kouzelnou harfou šumí a zpívá
života píseň jak jarní svou epopej.
Fauni ze slují vyběhli do ulic,
omládlí, krásní, dychtiví lásky;
vášnivé ohně jim šlehají z zřítelnic,
s thyrsy kde tančí bakchantky – krásky,
touhy jimž nadýchly kouzelný růměn v líc.
Elektrik dráty zní hudbou jim kastanět,
sirény fabrik, parníků huky
zpíjejí života mízou, jež žene v květ;
tisíců spěchy tepny jsou ruky,
dmuté jak ňader jsou, upiatých ve korset.
Tajemnou symfonij jako bys slyšel znít
z vlnění množství v halucinaci,
moře jak v přílivu, v odlivu v břehy bít,
v peřeje jehož zlatí jak ptáci
kříže se shlížejí s věžových pyramid.
37
Sion a Hradčany, vroubené zelení,
v myrtovém vínku, užaslé zraky,
nad Prahy krásou se roztřásly v nadšení;
prejzové střechy, planoucí máky,
tlumy jsou družiček v lomenic třepení.
Mládím to, svěžestí burácí se všech stran,
a z rána kypí k večeru dlouze,
blankyt kdy, zlatými hvězdami vyšíván,
vybízí srdce k lásce a touze
a město promění v čarovný hvězdostan.
Do sadů fauni se kradou zpět z ulice,
za nimi krásky zvolna se tratí,
v stromech to nad nimi tajemně šepoce,
v pohádku lásky život se zvrátí,
jak v kůru do kmenů vrývá se do srdce.
Slavičí plesy zní dojatě ze křovin,
hlava se vroucně ke hlavě kloní,
zvonů jak večerní Angelus v sladký stín
na rtech tu první pocely zvoní,
rozkvetlých ze srdcí vůně vlá do výšin! – –
– – – – – – – – – – – – – –
38
Jakoby zázrakem, sotva se věřit chce,
Praha je přes noc zahradou ráje,
pohádkou z noci je jedné a tisíce;
v jitřním, hle, slunci perlami hraje
na ňadrech Evropy nádherná kytice!
39
KDYŽ KVETE BEZ
V šeříku květech Praha zaplanula,
proud vůně jak by ulicemi tek;
jak loď je v jeho moři utonulá,
zřít hrot jen štítů, věží, věžiček.
Milostný obraz ztraceného ráje,
jenž z hlubin zapomenutí se zved’;
duch zatrne, se teskně obávaje,
by nezmizel jak luzný přelud hned.
Tak zlíbezněla, zas je ti víc dražší
a srdce tvoje k sobě přiková;
milenky obraz, před tebou se vznáší,
jíž nelze nikdy zradit, taková!
A z kaplí utajených slyšíš zpěvy,
jež Nepomuka slaví, symbol náš;
neb nesmrtelnost řeči tvé ti jeví,
jíž, dojat, provždy věrnost přisaháš!
40
PRAHA V ZELENI
[41]
PRAHA V ZELENI
Ve vlnách jara jak se obrodila,
šlář smutku odhodila se skrání;
mladistvá, svěží vzkypěla v ní síla,
zkrásněla v líbezném jak usmání;
jak v zrcadle se shlíží ve Vltavě,
že opojení stoupá jí až k hlavě!
Co vyčaroval z ní, ach, zázrak května!
zrak nemůže se ani nasytit;
myslíš-li sobě na století zpětná,
ni stopy po stáří tu není zřít:
je celá nevěsta jak v rozmarýně,
jíž přesladko je spočinouti v klíně!
43
A písní se jí srdce rozehrálo
a lehko je jí jako na křídlech,
hned by se vznesla, kam by se jí zdálo,
k azurným výším ve královských snech;
a dívčí roztoužení ňadra dme jí:
to vše, co patří, království je její!
Hle, rosa ranní visí za korály,
jež zavěšuje v chvíli slavnostní,
než v brokát svůj ji slunce shůry shalí,
milostně shlížejíc se denně v ní,
až páry jemně tkaný plášť jí vloží
večera soumrak, nežli zdřímne v loži!
Tu v siluetách zdá se hroty věží
jak gigantické stráže její jsou
a pokojné sny její bděle střeží;
visuté lampy hvězd, hle, vzplály tmou;
než vzejde nové červánkové ráno,
sladkými sny je srdce kolébáno!
Tak dni se střídají, den dne je krašší
v té jarní, smaragdové zeleni;
je svobodna a ví to, že je naší
a bezpečna že v našem nadšení.
Jak plachý stín je minulost už strastná;
jsme všichni její milenci! Je šťastná!
44
SIESTA
Přede mnou leží rozprostřena,
jí slunce prosvitlo z mlh mušelin;
jak zázrak čarokrásná žena,
jiskřící ohněm jižních vín!
Pod hlavu složila si ruce,
jak mramor jejich loktů běl,
a ňadra oddychují prudce,
jež tuhý korset obestřel.
Postava pružná, svůdných údů
a pohyb její dívčí vděk.
Kol roztaveným zlatem půdu
jí pozlacuje paprslek.
45
Nedřímá, sní jen v kouzlu máje
a květem protkala si šat;
na skráni věneček jí vlaje
zelený, netknutých znak vnad.
Neb panenská je ve své kráse
a nesetřen je vonný pel;
tak bezstarostně usmívá se,
vítězstvím jista, kdo ji zřel.
Na klíně jejím, skvějíc, leží
zrcadlo lesklé Vltavy,
kde shlíží svoji krásu svěží,
marnivá hrou té zábavy.
Hle, blankyt nebe k ní se snesl,
oparem modrým obklopil;
to jakýs bůh jí k nohám klesl,
aby ji zemi uloupil! –
Oh, Praho, Praho, tys ta kráska,
k níž zahořel jsem rovně též;
snů skutečnost jsi, srdcí láska,
z nás koho nepodmaňuješ!
46
S Chotkových sadů zřím tě v snění,
ty nejlíbeznější všech měst;
frejířů neslyš lichocení,
k své kráse hrdost poj a čest! –
– – – – – – – – – – –
Sni klidně o své lásky blahu,
zrak zasněn, v tváři ruměnec:
neb národ miluje svou Prahu,
žárliv! jak věrný milenec.
47
PRAHA V LILIÍCH
Jdou Prahy ulicemi ve průvodu
záhony lilií,
jdou v plesu ku Božímu hodu
s Ježíšem, Marií.
Prapory běloskvoucí výše vlají
a v předu zlatý kříž,
to nebesa se divem otvírají,
schodiště nevidíš?!
Jak vytesáno valné z oblaků je,
s kobercem pomněnek,
proud nekonečný po něm sestupuje
jak příval vod i řek.
48
Jdou drobné družičky, hle, tady v předu,
to masky andělů,
však poznáváš je tklivém ve pohledu
a po jich úbělu.
Na hlavičkách jim vínky za koruny
a v dlaních lilie,
a na fáborech vlajících déšť slunný
jak když se rozlije.
Za nimi v bílých řízách řady panen,
jdou jak v extasi,
jim se rtů tryská sladkých písní pramen,
jenž srdcem prochází.
Nevěsty Kristovy, jež mu se snoubí
svou cudnou prostotou
a nad něj neznají tu jiné chlouby
a služkami se zvou.
A ženy jdou a matky, v zraku něhu
a v rukách růžence,
ty na Marii myslí na oblaku
a v loktech Zrozence.
49
I na své poklady, jež zanechaly,
ach, doma v kolébkách,
by andělé tam strážní u nich stáli
a hlídali je v snách.
Stan bílý zjevuje se, zlatem tkaný,
a pod ním kráčí kněz,
v třesoucích dlaních monstranc, na vše strany,
zkad žehná Velekněz:
Velekněz, bílá Hostie, jež září
nad slunce na nebi,
čtyřikrát spočívaje na oltáři,
pln božské veleby.
Jih, Sever, Východ, Západ, vše to
pod širou klenbou hvězd
přehlíží Vladař světa v chvíli této
v milosti božských gest.
Sbor mužů neshledný se za ním řadí
jak falanx válečná,
jak tábor širý stanu na pozadí,
střen do nekonečna.
50
Na fanfar hlas teď vítězný a zvučný,
jak králův na povel,
umlká hymnů zbožných ohlas hlučný
a v dálkách jak by mřel.
Král eucharistický v zlatohlavu
monstrance výš se vznes’
a svému bezčetnému žehná davu,
jenž před ním ve prach kles’.
Jen zvonů plesy jako Božích duchů
zpěv s nebes oblastí
hřmí nad Prahou, jež v extatickém vzruchu
v něm splývá ve slasti.
„Blažená Praho, skloň se na kolena,
to svatá chvíle je,
Bůh žehná tobě, ať je naplněna
tvých snů tvá naděje.
Mír sobě měj i národu a zemi,
blažená Matka jak,
Slovanstva obklopena haluzemi,
se vznášej do oblak!“ – –
51
Dnes Praha mystickou se krásou vznímá,
jak když se rozvíjí,
je všecka panenská a na skráni má
korunu z lilií!
52
RACKOVÉ V PRAZE
To ve vzduchu je pohádkový rej,
slyš křídel tep jak úder vesel,
křik rozjásaný v to se mísí, hej;
ty, druži ptačí, jen se vesel!
Neb dávno čekali jsme už váš voj
a vyhlíželi toužně v dáli,
a když se zjevil na obzoru, hoj,
z nás radoval se velký, malý.
Vždyť s vámi pohřbíváme zimu, již
i Vltava se probudila,
v okovy ledné dupla, svrhla tíž,
to není už ta zasmušilá!
53
Jak zrcadlo teď před vámi se stře,
hlaď ocelovou svému hosti
jak nabízela by mu v pokoře
vděk jeho ptačí marnivosti.
Ej, jak výš trysknou hned jak vřídla proud,
hned sklouznou níž jak vzducholodi,
jak chtěli na vlnách by spočinout,
však v letu jenom zobce zbrodí.
Však ve výši už krouží zas jich let
a kreslí křivky v jasném vzduchu,
jak dovádivé děti tam, zas zpět,
tak plni hravosti a vzruchu.
Teď skanuli, ej, proudu do víru
a plují řekou v ladné změti,
že řek’ bys bílé loďky z papíru
to pustily v proud hravé děti.
Ne, spíš jak z vln těch růže leknínu
by vlály, vypučelé ze dna,
a mění v zahradu teď hladinu,
než vzletí havěť neposedná.
54
Co jiní spočinuli na jezu
na hradbě dvojí v unavení,
podobni girland bílých řetězu,
pod nimiž peřeje se pění.
Snad hudba vln že zní tu bouřněji
a jest jim moře symfonií,
a naslouchají utajeně jí,
se opijíce nostalgií.
Ne na dlouho, neb na nábřeží již
dav sběhl se je uvítati;
nuž, aeronauti, vzhůru, směle výš,
výš, vzduchu ptačí akrobati!
Slyšíte jásot? to vám pozdrav zní
a dětské ručky vstříc vám vlají;
ne věnce, dary trochu groteskní
vám házejí a podávají.
To na tabuli naší Vltavy
vám na počest hod strojí se tu,
a z davu zabouří křik hřímavý,
kdo z vás-li uchvátí dar v letu. –
55
Tak rok co rok se k Praze vracíte,
že zdá se, stala se vám drahá,
ba, sympatie vaše neskryté
nám dí, jak krásná naše Praha!
A my? zas horoucněj’ ji milujem,
když politikou k ní jsme zchladli,
a ožíváme prvním čistým snem,
že bychom život za ni kladli!
56
NÁŠ MONSALVAT
[57]
NÁŠ MONSALVAT
Jak z hloubi země divem vstal by k nebi
tajemný přízrak, Boží tvrz a hrad;
hvězd nad Vltavou zdá se přibit hřeby,
v noc když se pne, náš český Monsalvat.
Jak jiných světů útvar v svatozáři,
v němž skryt náš divuplný svatý Graal
a bleskne na purpuru na oltáři,
by vatrou mystickou v dnech těžkých vzplál.
Rytířští králi kolem spočívají,
sen jejich zaklet v svaté vidiny;
o polštář kamenný se opírají,
lev u nohou jim strážce jediný.
59
Tu vzpomínají na slávu svých činů,
v snách ještě jilec mečů stiská pěst;
v barevných oknech slunce do vavřínu,
hle, vítězné jim věnce zdá se plést.
V andělů dlaních jak by harfy vzněly,
národa, slyš, hřmít hrdou epopej,
tu z minula i, jež se ještě vtělí
a slávou nesmrtelnou zvěční jej.
Sem v dobách velkých slétá Holubice,
mystický pták ten s nebes oblaku,
jímž svatý Graal hned vzplá jak klenotnice
a plní zemi kouzlem zázraku.
Neb srdce zapaluje v každé hrudi
a rekovnou hned činí každou pěst,
a mocné šiky jako ze sna budí,
za národ bít se na smrt, Otců čest. –
Kol tebe stíny rostou na zástupy,
že v pohádku se měníš vlající,
to země stráží kol tebe se kupí
tví Mučenníci, svatí Dědici.
60
Zřím na tě dojat v svatém vytržení,
jak strmíš k nebi, Vít a svatý Hrad,
pod tebou Vltava se v hymnech pění:
„Buď požehnán náš svatý Monsalvat!“
61
DÓM
Je dílo dokonáno, sen tvých Otců!
sem svaté Křižmo, stigma poslední –
a věže zdvihly se, plát do všech konců:
Národe, volný, jásej tomu dni,
diadém vsazen na tvé hrdé čelo,
celou se zemí světlo rozletělo.
Tak strmí v azurové nebe skvoucí,
závoje nad ním bílých oblaků,
jak snesen anděly v zem, náruč stroucí,
milostí nebes roven zázraku;
v tvou půdu navždy zasadil svou patu
Hrad mystický, tvůj, roven Monsalvatu.
62
Teď Bůh tvůj přebývá zas ve tvém středu,
tvrz tvoje, hradba nedobytná, štít,
dlaň k tobě štědrou, lásku ve pohledu,
jak Israeli chce ti asyl být;
už první obět kouří k výši v plese,
v oblaku jejímž svatý Graal se snese.
V ráz pilíře jak palem pně se vzpjaly,
oblouky klenby korun jich jsou spleť,
v barevných oknech duhy rozkvétaly,
zdí zastíraly mosaikou šeď;
jak život proběhl by pod tělesem
a prostor plnil tajemným svým plesem.
Co venku obepjal už dómu stěny
les fial, po věžích se vzpínal výš,
rozkvétal křížem, a jak pod rameny
gigantů pozvedal by klenby tíž,
oblouků vzdušných kruh se o ně vzpínal
nad věncem kaplí, jenž dóm obestíral.
Střech chrliči pak níž se nahýbali
zdiveným zrakem, zrůdní, do davu,
modlitby zvonů křídla rozepjaly,
vykřikly „Hossana“ dni k pozdravu;
národa pomník, věků slavné dílo,
paprsků ohněm slunce žhavě křtilo.
63
Je dílo dokonáno! v čas se zvedli
Matyáš, Petr, Mistři, z hrobů svých,
by myšlenku svou naplněnu shlédli,
vavříny slávy zbledlých na skráních;
sen pokojný teď teprv obejme je
tu v stínu kamenné jich epopeje. –
Jde oddech chrámem; rakví granit puká,
stín světlý z nich se zevšad pozvedá:
hle, Václav Svatý, Karel, Jan z Pomuka
a knížat řada zářiti se zdá,
Dědici země a tvrz naše pevná,
pro věky naše naděj nesmrtelná!
Ó Václave, ty úsvite náš smavý,
království kameni ty úhelný!
ó Karle, Otče, tvůrce naší slávy,
hle, tvoje dílo, stánek tajemný!
ó Jene, knězi, symbole náš svatý,
naděje paprsku nám ve tmách vzňatý!
Vy slavná knížata, jež hrob tu druží,
teď ve cti spočinete prostřed nás,
v národa citech jako v ložích z růží,
svobody jeho v hrob vám padá jas;
volnosti jeho vy jste svatou stráží,
kde kleká v zanícení na zápraží! – –
64
Ó Týne mystický, náš Monsalvate,
hlas lásky důvěrné, hle, z celých Čech
dnes k tobě letí, zanícení svaté;
náš svatý Graal už spočinul v tvých zdech
ó Slunce Čech, s těch svatých Hradu strání
nech proudit v celou zem své požehnání!
65
PLES KORUNY ČESKÉ
Jak slunce zářím ve svých drahokamech
a hořím mystickými plameny;
zas Českou korunou jsem po všech klamech,
své házím paprsky v lid nadšený;
jsem duší národa jak duše těla,
jež po stech let jak by se probouzela!
Kdys zcizena, teď navždy vykoupena,
z tmy kobky vynesena na oltář;
dnes úctou národa jsem posvěcena
a láska jeho má je svatozář;
a planu víc tou jeho oddaností,
být požehnáním jeho budoucnosti!
66
Já z rukou Karla počátek svůj vzala,
však světce Václava jsem dědictví,
na jeho hlavě vždy jsem spočívala,
v něm krásy mé a moci kouzlo tkví;
a z něho mír a bratrství a shoda
jak milost řine Čechů do národa!
Já zdobila jsem hlavy jeho králů,
nehodné zdrtit neměla však moc;
když ke mně ruce zvedal v hořkém žalu,
já aspoň nadějí mu plála v noc
a sílila jej k pomsty jeho chvíli,
zář červánků, jež jitro předvěstily!
Zdeptáno posléz otrokářů plémě
a dvojhlavého orla blesk můj stih’;
bezmocný bije křídly v prachu země,
v Evropy šíř zní vítězný můj smích;
v královskou hlavu národa se vinu,
diadém zlatý jeho do vavřínu.
Můj národ od dnes mým je suverémemsuverénem,
na jeho skráni chci jen spočinout,
jen jeho na věky jsem svatým věnem
a jediným, však sladkým z jeho pout;
Orlice perutí a světa k děsu
Lví silou k výsostem jej znovu vznesu.
67
Zřím nepřátel svých zdechlinu, ej, tlící
pod drápem Lvím v pařátech Orlice,
můj nad ní ples teď do Evropy znící
hřmí jásavě jak hlahol polnice;
lesk slávy na mých klenotech se tříští,
plamenů geyzír a mých obraz příští!
Orlice mává peruťmi v Lvím řevu –
těch strážců země světce Václava –
co nová doba u vítězném zpěvu
v zem táhne již, jsem její zástava;
mne vložte na Václava svaté témě,
jsem Paladium národa i země!
68
U LETOHRÁDKU BÍLKOVA
(Mistru Fr. Bílkovi)
Hlava se zvrací, kam to srdce táhne:
Matičko rodná, naše svatá zem,
krok zakolísá, bolest k srdci sáhne,
otázka bodá: „Vrátíme se sem?
Všecko jsem dal ti, že’s má byla Matka,
co byl jsem v životě a co jsem měl;
má práce pro tebe mi byla sladká,
vyhnanství je mi trpký za úděl.
Má touha byla, jako vyvolený
tvůj národ mezi všemi k výším vznést
a jména tvého mezi všemi jmény
do končin země šířit slávu, čest.
69
Z tebe, aj, světlo mělo vzejít světu,
jak vzešlo lidstvu kdysi z Betlema;
můj duch však zastižen je v hrdém letu
jak orel hor a v srdci osten má.
Dnes bludný poutník, vyhnanec jsem vlasti
a krok můj vázne překročit tu mez:
již zítra na cizí zem hlavu klásti,
tvým dítětem být ještě teď jen, dnes!
A tebe opustit tak ušlapanou,
na šíji provaz a s ruk okovy;
ó Matko, slzy do cesty mi kanou,
jíž půjdeš s dětmi, průvod křížový.
Však ducha blesk mi do mrákot těch padá,
tvůj los, tvých dětí příští patřím jas:
tvých věcí vrátí se ti jednou vláda,
svobodna vstaneš, vládkyní svou zas.
Zřím větší slávu tvou, než byla prve,
korunou věčnou Praha kyne ti,
však k metě své dřív půjdeš brody krve,
svých dětí statisíci obětí.
70
Buď s Bohem, s Bohem, otčino má drahá,
ráj zdáš se mi v té chvíli na pohled,
vod hukot slyš, šum borů, kam zrak sahá,
ó luzná, zřít že tě mám naposled.
Mne zpodpírejte teď, ó děti, ženo,
neb cítím se dnes náhle stár a kmet,
a hlínu vemte pro mne, hrobu věno,
by její dech sen o vlasti mi před’.“ –
– – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – –
Náš otče! přípověď tvá, hle, jak zkvétá,
viz Prahu, královnu, slyš slávy ruch;
za tebou duch náš k hrobu v dálce slétá,
však doma s námi žije dnes tvůj duch!
71
HOŘÍCÍ KEŘ
(U pomníku mistrova 6. července)
Na mystickém hořícím Božím keři
tys také jeden květ, neb tys plamem;
to srdce lidu tvého zbožně věří,
ví, že to není klamem;
v života knize tys slavný list,
neb ty jsi čist
šel životem i smrti branou
s tou duší dětskou, nad zlem zadumanou.
72
Byl’s v ruce Páně pochodní,
jíž mával v čtyři úhly světa
jak bdícím v znamení:
co ještě Božím semenem, ať zkvétá!
A červánkem tvé bylo světlo,
a semenem co bylo, zkvetlo!
Tvá sláva roztékala se jak řeka,
ne v čtyři, ve sta pramenů;
a národ byl jak půda, která čeká
vyrazit v osení, hnát mízu do kmenů
a dáti žeň a květ a plod
pro Boží hod.
Však jako plevel rostla i nenávist,
to z nejtučnějších míst,
a sepjala tě do úponek svorů;
však v tobě nenalezla vzdoru,
jak ovečka jsi šel, kde oheň planul:
tvůj živel – světlo, cíl tvůj – slávy jas;
a ples tvůj tiše vanul,
andělský hlas.
73
Jak na svícnu stál’s na hranici;
Bůh chtěl tě míti svící
sám před svou tvář
a Beránkovi na oltář!
V plášť oděn ohnivý jak Eliáš
jsi vstoupil, zvednut, do výší – – –
Nuž, ty se přimlouvej jak bratr náš,
a Ty buď milostiv, ó Ježíši!
74
VLTAVĚ
[75]
VLTAVĚ!
Šum, bouři, zpívej, naše Řeko valná,
bij v břehy rozmarně a jaře huč!
mě jímá pýcha z tebe, touha palná:
lid svobodný, nás, sebevíře uč! – –
V kamenných březích volná, nespoutána,
své vlny valí nezkrocené vpřed;
jak lvi řvou hněvem, kde je jezu brána,
z pěn hřívu ježí, než dál spějí v let.
Je majestátní v klidu, velebná je,
když rozleje se po ní slunce třpyt,
ji všecku ve zlatohlav oblékaje,
jímž provléká svých perel skvoucí nit.
77
Však pod mračným se nebem rázem mění,
je šupinatý pancíř z ocele;
své vlny zpěněné jak zuby cení
vstříc blesku na obloze setmělé!
Na cizí půdu nikdy nevkročila,
je naše jen! a věrná v nadšení;
než do vod Labe by své vlny vlila,
v hloub tratí se a vrací k prameni.
Je Praha její korunou a pýchou,
ji ovinuje lokty dokola
a k nohám se jí tulí vlnou tichou,
jak vzdychala by: „Kdo ti odolá!“
Jak snubní prsteny se přes ni klenou
oblouky mostů za sen přesladký,
jimi je Prahy na vždy zasnoubenou
jak s mořem kdysi snivé Benátky.
Obrázky její za ňadra si skládá,
dnem míhají se stíny siluet:
Hrad královský, věž Víta, oko hádá,
arkýře domů, Letná, strom i květ.
78
Neb bude tesknit po ní, cestou v dáli,
než vášnivá se k tobě navrátí,
by vlny její znovu zulíbaly
tvé nohy, Praho, v lásky závrati. –
Rád zadívám se zasněn, jak se baví,
když nad ní víří v křiku racků rej;
hned níž, hned výš se nesou, dětsky hraví,
až, na dlaň jak, jí se drou na peřej.
Když hladiny jí zpestří lodic hejna
v nádhernou letní Pražskou neděli,
jak matka děti, v lásce ku všem stejná,
je nosí, hýčká v jejich veselí.
Neb děti Prahy to jsou její děti,
je láskálaská, zmývá těla bronzová;
hle, po vlnách jí rozjiskření letí:
v budoucí slávu Čech je odchová!
A parníků když koráb vpluje v proudy
a vzduch jak ostřím protne jeho huk,
tu, pyšna, opře svalnatými oudy
mu boky jako obr tisíc ruk.
79
Jest naším zálivem i mořem spolu
a naše hrdé sny výš unáší;
své drahé Praze vine aureolu
a na trůn veleměst ji povznáší. –
Ó Vltavo, jak rád tě mám tak z duše
pro tvoji českost, a že naše jsi;
proč v nás ty sny tak vyznívají hluše?
svým vítězstvím což jisti nejsme si?
Což nejsme mládi, nejiskří nám zraky?
nehoří srdce, mdlí snad naše pěst?
či žili jsme tak dlouho pod útlaky,
že nezjaří nás svoboda ni čest? – –
Šum, bouři, zpívej, naše Řeko valná,
bij v břehy rozmarně a jaře huč!
mě jímá pýcha z tebe, touha palná:
lid svobodný, nás, sebevíře uč!
80
PRAHA Z DÁLI
Jen z dálky zřím tě odtud, naše Praho,
a zdáš se krásný, nedostižný sen;
tě z dálky zřít, to vyhnanců vše blaho
já chápu dnes, ač nevypověděn!
Když navraceli se zas na Čech půdu,
když vášnivě tu líbali svou zem,
po dobách touhy vyprahlé a trudu
tě patřili jak já pnout pod nebem!
Jich slyším pláč, zřím je se objímati
a „Praha“, „Praha,“„Praha“, slastné výkřiky;
„jsme doma a tam zlatá naše Máti,
ó žití okamžiku veliký!“
81
„To, děti, je ta Praha Libušina,
to našich dějů nejslavnější kruh;
tam Karel, jasné slunce s nebes týnu,
nám planul a vlád’ mocný jeho duch!“
„Tam žili naši proroci a věštci,
tam Husův unášel nás sladký hlas;
tam naší Svobody i krvosvědci
šíj pod meč skláněli, ó krutý čas!“ –
Však více viděl já v den Obrození,
jak s nohou střásala zas rabství prach;
a do pohádky jak se kouzlem mění,
jak obléká se ve brokát a v nach!
Jak stře se údolím i vrchu výší,
a byla-li dřív zázrak, teď je div;
je královnou teď v pravdě svojí říši,
kdo host ji shléd’, ten je jí žádostiv!
Ó Praho, patřím na tě okem syna
a připadám si jako vyhnanec;
tisíce pout mě s tebou vroucně spíná,
bez tebe žiji, nežiji však přec. – –
82
Teď mha se fialová nad ni zvedá,
víc jasní čarovnost se jejích vnad;
hle, rozhlíží se, jak když obdiv hledá:
ó Matko má! já na kolena pad’...
83
CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE
Jak fénix z hranice se z ssutin zvedá
památka Otců, pomník zbožné víry;
zrak jeho, zdiven, v nové časy shlédá
v ten obzor známý, daleký a širý,
den nový nad nímž zář svou rozprostírá,
splněný otců sen! a naděj, víra!
Kraj svoboden a národ dnes je volný,
ne rabů rod už, jak jej kdysi vídal
v okovech ducha, na rtech stesk jen bolný,
když žaluje svou bídu, k nebi vzhlídal
a do Knížete svého prosby vtělil,
jež k nebi vznésti sám se neosmělil:
84
„Václave Svatý, dědici té země,
s nebeské výše viz tu naši bídu,
jsme národ tvůj, jsme, Kníže, tvoje plémě,
ó nedej zahynouti svému lidu;
tři sta let neseme už jho své v pláči,
pros za nás, ať Bůh sejme, co nás tlačí!“
A v šerých ssutinách, sám opuštěný,
v měsíčných nocích své tu ruce zvedal,
hlas úpěnlivý opáčily stěny,
by rodu jeho zahynout Bůh nedal;
dědictví jeho porobu by zkrátil,
v zem Českou požehnání zase vrátil.
Když venku života ruch hřímal kolem,
dál Kníže Svatý prosit neustával;
národa svého ztravoval se bolem
a mučenické krve jemu nával
jak obětní plam znovu v ranách planul,
by s vůní modliteb výš k nebi vanul.
Ó div zázraku! hle, národ obrozený
už z poroby vstal, spadly pout mu kruhy,
Svobody den mu vzešel drahocenný
a nad ním mír se sklenul, oblouk duhy;
budoucí slávy vítá příští nová
dědictví svaté, země Václavova!
85
A národ vděčen s plesem díku svého
sem k svatyni se Knížete teď vrací,
ze ssutin zved’ ji, skvoucí pomník jeho
pro pamět rodu, příštích generací;
sem vděčnost svoji tesá do kamene,
ať v tisícletích vnuk se rozpomene!
Václave Svatý, Vojevodo, Kníže,
dědici naší země z tisícletí,
pomni nás v bídě, stůj nám povždy blíže,
neb tvé jsme plémě, rodu tvého děti;
jde jeden výkřik z Čech dnes srdci všemi:
„Zahynout nedej, národu ni zemi!“
86
Emauzy
[87]
EMAUZY
Dvě věže, posunuté vpřed jak hlídky,
nad tokem Vltavy,
dvě věže, minulosti drahé zbytky,
co tobě, Praho, vypráví?!
Stín leží na tobě, z té doby dávné,
co’s tady ztratila,
že privileje tvojí kdysi slavné
jsou posud smutná mohyla!
Že se Svobodou tvou se nevrátila
vše práva národa
a ze všech vzpomínek ta nejvíc milá
že výčitkou tě nebodá!
89
Že „Slovany“ tvé posavad jsou němé
v příboji žití kol;
že stigma Prahy neobnovujeme:
„Slovanstva všeho metropol!“
Kdy Karlův duch zas provane ty síně,
by srdce česká zjih’;
kdy vítězně se vrátí do svatyně
zas starý obřad Soluňských!
duch bratří Cyrila a Metoděje
a mnicha Prokopa;
ať monastýr tu naší epopeje
má Slovanská zas Evropa!
Nám želí se těch slavných předků časů:
být, co jsme byli, zas!
v národů Evropy se slunit jasu
a v koncert její mísit hlas!
Tvůj úkol není ještě naplněný,
jenž září velebou:
rod Slovanstva zřít v tobě sjednocený,
ta meta leží před tebou! – –
90
Ó, Praho, koruně tvé ještě schází
ta perla Emauzská,
jež slavnou na trůn Evropy tě sází:
jak’s byla, buď zas „Slovanská“!
91
ADIEU!
S Bohem, pavilonku drahý, s Bohem!
tolik rozkoše nám z tebe dýchalo,
v našem dnešním životě tak strohém
byl’s jak úsměv něžný, srdce okřálo.
Byl’s květ v sadě naší Zlaté Prahy,
leknínu květ kynul’s s břehu Vltavy,
dědictví, sen minulosti blahý,
dávné pohádky jenž sladce vypráví.
Nuž, den Svobody jsi viděl slavný,
národ tvůj jak vstává k životu;
bolno, poroby ty svědku dávný,
proč že odsoudil tě k smrti právě tu!
92
Tvůj čas přišel! mezi veteší jsi veden,
umění tvé luzné, vlnění tvých říms;
dnes je doba sloních velkobeden,
sám suď, pavilonku filigránský, číms?!
Jak se krčíš, hříčko poesie,
podle elefantů z kovobetonu,
marně oko tvoje touhou nyje,
massou utlačený spěješ ke skonu.
Bývalo to hříchem na umění,
osud Krocínovy kašny věčně klat;
dnes to málem za zásluhu cení,
bořit pýchu Prahy slavný magistrát!*)
*) Dne 3. srpna 1928 rozhodl se velkopražský magistrát pro zboření slavné památky; máme prý těch Dienzenhofrů až dost – jako by krásy bylo někdy dost! Rozhodnutí bylo sice revokováno, ale jak známo dnes, soudu svému neušel. Není ho již!
93
BRAŇ SE, PRAHO!
(Před obrazem Šetelíkovým)
Jak náhlý blesk mě uchvátil ten pohled,
a kouzlem jatý, znovu jsem se ohléd’:
krok nechce dál, jak do země by vrost’:
Jsi, Praho, zjevení či skutečnost?
A znovu stíhám čarovné ty rysy,
kde do zimy se jara tucha mísí;
par modrá clona halí ji jak šlář
a nebe nad ní jako svatozář.
Ty strmé do oblaků věže Víta,
zasněné v budoucnost, jež skryta,
toť Akropol, jež přes věků ční věk,
čas kterou ctí a jíž se nedotek’!
94
Ta Praha do nebe chce růst svou slávou,
sny ctižádostivé jdou její hlavou;
juž cítí stoupat mízu do svých žil,
rozkvete, ví to, čas se přiblížil!
A všemu život vdechne její víra,
jak okna domků srdce zotevírá
přívalům jara tvůrčí její dech,
Národa Máť, z níž proudí život všech!
A zchvácen něhou, k srdci šinu ruku,
dvojnásob miluješ i cítíš muku:
to zde, já cítím, „naše“ Praha je,
to svaté místo, chtěl bys zlíbat je!
Ó Mistře, ach, jak zázračná tvá vise,
jak září v dnešek umění tvé ryzé!
Co’s vtělil v nesmrtném svém obraze,
je vytržení, to je extase!...
Však, Praho, bdi! Neb Jidáši už chřestí
svým měšcem a zlé o tobě jdou zvěsti:
tvou krásu zloupit chtí, svléc’ do naha,
Vše zrazuje tě! Braň se, neblahá!
95
STARÉ PRAZE!
Nemizej, ó pohádečko drahá,
ta, již milovala staletí,
tisícům jež byla zdrojem blaha,
nadchla k životu i k oběti!
Z tebe tvořili nám geniové
nesmrtelných děl svých zázraky;
ducha snesli rozkoše vždy nové
v světa rmut jak nebe s oblaky.
Dnes by ruce v křeči zalomili,
poslední let zřít ty úhony;
perla vylomena jak co chvíli
z nádherné tvé staré koruny!
96
Zednická jak chasa drancuje tě:
štít, jenž shůry poesií hrál,
arkýře tvé oblouky v jich vzletě,
voluty jak rovná lineál.
Portály tvé! Kde krok chodce stavil
v svatém užasnutí přesladce,
jak vše mizí! duch se k smrti znavil:
Praho stará! Konec pohádce!
Věků div kdys, propadáš se v zemi,
kupčíkům jsi padla do moci;
Královno ty naše! jak žal němý,
vztek jme hruď, že nelze pomoci.
Co teď z tebe roste, Praho z dávna,
rozlitá dnes, moře bez břehu,
není město, kde šla doba slavná
našich gigantických příběhů!
Zaraz, Praho, jen co okamžiky,
poslední než padne slávy štít,
nech nás, vášnivé své milovníky,
prve bez bolesti odejít!
97
PETŘÍN
Čaroděj, podzim, máj tu vyčaroval,
co barev odstínů tu jemných snes’!
je sen to, jenž tvou duší přelét’ dnes?
vzpomínka, již jsi v krytu duše schoval?!
Ne, skutečnost! ať užaslé mneš zraky,
tu stojí před tebou a plane, hoj,
přírody slední barev ohňostroj
nad Prahou blankytnými pod oblaky.
Jsou z bronzu, zlata, purpuru ty listy
a v slunci září, skvoucí, nad Prahou;
podzimu bázeň zažeň neblahou,
stroj v srdci svém vznět lásky čistý!
98
Svit slunce žehne ještě na oblaku
a Vltavy skví vlny stříbrné;
huk parníků tvou duší zatrne:
v duši se mihne kouzelný pár zraků.
Vše, jako bylo, v duši zase žije,
po blahu žízeň, touhy naděje;
pod zkvetlé stromy zas se ukreje
pohádka lásky, jež se nepřežije!
A ty je neprozradíš, drahé hlavy,
jež tulí se v tvém stínu, Petříne,
a v nejsladší jich tady hodině
jim vavřín svůj tkáš ve skráň, usmívavý.
Ať tiše jdou a předou sen svůj blahý,
v budoucí máj tak plni důvěry;
ty zavineš je do své nádhery,
neb miluješ ty děti svojí Prahy!
Tvá Praha! ach, jak shlížíš na ni v pýše,
jí k vůli chtěl bys v máj i jeseň kvést,
je krásná, jak by sestoupila s hvězd;
což, láska v hruď ti zaťukala tiše?
99
Ba, láskou všecky nás už zapálila;
když s tebe shlížíme tak v ulic roj,
jak o nevěstu byl by to zlý boj,
kdyby se cizácká láj odvážila! – – –
100
ZIMNÍ PRAZE!
[101]
ZIMNÍ PRAZE!
Vltava, ulice, domy, věže,
dokola vrchy v sněhu úbělu;
zmládla má Praha, vypadá tak svěže
v tom liliovém rouchu andělů,andělů.
V parku jsou stromy jeden sníh a krystal;
se sadem Kinských, Letnou Petřín zkveť,
jak by tam přes noc stříbrný les vyvstal,
v pohádkách Němcové jak’s o něm čeť.
Vltavy řečiště klín rozprostřený,
kam Praha-Máť své děti shrnuje;
kouzelný rej a čarodějné scény
s mostu zříš zasněn, říš to skřítků je.
103
Tanec a kroužení jak v karnevalu,
mladistvých hlasů pestrý křik a ples;
radostí odtud slyšíš celou škálu,
i tobě, hle, se úsměv na rty snes’.
Neslyšně sáňky v dálku bleskem letí,
jak v myšlenkách tvých sladké iluse;
zas dvojice, on, ona ruce v spětí,
jimž v srdcích pučí štěstí haluze.
Teď jako elfi mezi lučním kvítím
se drobných brusličů roj kolem mih’,
smích jejich jako řeky vlnobitím
až vzhůru ke mně dovádivý stih’.
Hemžení racků, křižují se dráhy,
jak by se přikouzlilo léto teď,
jež odešlo ti dávno tak a záhy
a čarem zasvítilo v tuto spleť.
Do toho zvony fanfárami hrají
s chrámových věží, zvonce ulice
a v jeden hymn se slávy proplétají,
i města ruch a hlasů tisíce.
104
Teď mlh se spouští závoj sametový,
obraz se dálí, fata morgana,
v ní slunce hoří jak kruh purpurový
jak růže v hold by Praze vzdávána.
A Praha obrovský je přízrak bílý,
nachová růže padla v její klín.
Zachvíš se v duši pýchou v této chvíli:
to není sníh, to Kněžny hermelín!
105
JDOU LEDY!
Ó Vltavo, jak zklamala’s mou pýchu,
sen o tvé síle utopií byl;
tvá krotkost dnes jak cizincům je k smíchu,
až v hloub jsem jeho osten pocítil!
Jak jinší bývala’s, ej, tisíckráte,
já čekal, tvojí slávy dychtiv zas,
že zkrušíš ledové své pouto klaté
jak dřív, kdy celý kraj se v děsu třás’.
Kdy břehy před tvým krčily se vztekem,
že přes ně stříkal hněv tvých vln a pěn,
a spousty ker jak hory s divým jekem,
nepřátel stádo, hnala’s z země ven.
106
Kdy rvala’s vlastní půdu, domy, boudy
a metala’s je po nich jak déšť střel,
kdy protáhla’s své ocelové oudy
jak lvice k skoku tam, kde jez se tměl.
Kdy pilíře svých mostů jala’s v pěsti
jak Samson, že se hroutily v tvůj klín,
a poplach zvonů, rány děl, tvé zvěsti,
tě předbíhaly hrůzou do krajin.
Kdy strážné ohně s břehů plápolaly
a zvyšovaly tvoji velebnost – –
tak’s žila v nás, tak my tě milovali
a s hněvem tvým i porob vztek náš rost’.
Pak byla’s svobodna; však jenom zvolna
se konejšila hříva zas pěn tvých,
až pod blankytem, azurová do dna,
jsi zazářila v slunce paprscích.
Však dnes! kde jaký zápas? hodný reka?
kde řev tvůj? i tvé mosty tají škleb;
jak říček, struh tvá vlna kalná stéká,
hle, břehu diváctvo – je bez pochleb!
107
Jdou ledy! jaké heslo jindy sluchu!
zrak zraku ptá se dnes: to Vltava?
ten přerod lenivý a beze vzruchu,
ten matný proud, ta voda špinavá?! – –
To je ten národ, myslím, historie?
to je můj národ, kdys, co muž, to rek?
jenž z milosti dnes nepřátel jen žije,
kde právo má, je samý ústupek?!
Proč’s Bože, milost nedal lidu svému,
svobody dobýt vztekle v krvi ran?
když otevřel’s hrob Vzkříšenému,
by za ni zápasil, mřít odhodlán?! – –
Jdou ledy! kde to heslo ryčné prve?
zrak zraku ptá se: naše Vltava?! –
Ej, Volnost! co je bez zápasu krve?
proud mdlý, náš život – voda špinavá!
108
PRAHA ODPOVÍDÁ!
Na list německé ligy pro lidská práva z Berlína pražskému primátoru, v němž se žádá dvojjazyčnost Prahy.
Já jsem hlava země, matka českých měst,
jako Paříž, Londýn, Berlín vaši.
Moje řeč je česká, českou být má čest,
nad tu vaši lásku ta mi dražší!
Vaše lidství do lích našich krvavě
zapsalo se provždy na Polabí;
zarděte se jenom studu v záplavě,
z národů jste nadělali raby!
Co jste udělali z naší Lužice?
jazyk jste jí krutě vyřezali,
z klína loupíte jí dětí tisíce,
slyšte žaloby jen její z dáli!
109
Však vás známe z historie vlastní též,
tři sta let jsme vám jen otročili;
v ústech vašich „lidství“ pokrytství je lež,
posvěcuje prostředky vám k cíli!
Pro své lidství Sudetenland máte, ej!
co jste nadělali z hraničářů?
to je naše mučenická epopej,
žluč to Svobody je do poháru!
A co Slezsko? Hlučín? Kam váš sáhne dráp,
všude naši v domově svém hynou,
na své rodné, na otecké půdě rab,
běda! naší vinou, naší vinou!
Pryč, ó vlci v beránčím svém ve rounu,
trháme vám dolů vaši masku;
slovanskou a českou jsem a zůstanu,
s všemi dělím slovanskou však – lásku!
110
OBRÁZEK NA PAMÁTKU
Z všeho tys mi nejmilejší,
Praho, srdce Čech;
slávu svoji k nebi vejši,
lásku svou nám nech!
Zůstaň povždy starou Prahou,
jak tě znal už děd:
věrnou, českou, lidu drahou
jako před sty let!
Přede mnou jak ležíš v kráse,
cítím, jako nůž
láska k srdci protíná se
žhavá – a jsem muž!
V pamět svou té namaluji
vroucně zrakem svým,
do snů svých tě zarámuji,
v srdce zavěsím.
111
NAŠE BUĎ!
(EPILOG)
Praho má, Praho, čarovná snů krásko!
okouzlíš zraky, očaruješ hruď;
ty naše pýcho, srdcí našich lásko,
jak nemilovat tebe, nad vše, suď!
Jak bohyně se vynořuješ z řeky,
z vln stříbropěnných naší Vltavy,
v mlh modravých se vineš závoj měkký,
než jitro královnou tě pozdraví.
Tak plná’s něhy, všecka ještě v snění,
pohádky luzné opřádá tě dech;
jak dítě usmíváš se v probuzení,
červánky zrůžovělá po údech.
113
Když slunce vzejde, v zenit stoupá výše,
jak koruny šperk plane nad tebou;
tvá krása roste, rozhlížíš se v pýše,
tak svůdná s majestátu velebou.
Vše leží vzdáno tvého u podnoží,
vlož směle nohu svoji na jich šíj;
slyš, chvalozpěvy jejich jak se množí:
Buď zdráva, Kněžno, kraluj, věrně žij!
Je žezlem dlaní tvých věž strmá Víta,
jak o trůn opíráš se o svůj Hrad;
tvá věrná stráž, jak do pancířů skrytá:
hle, Petřín, Vítkov tam, tu Vyšehrad!
Ruch města zdraví tě jak jásot davů,
sta věží kyne, loďstev stožáry,
jež shromáždila se tvém ve přístavu,
tvé kráse připíjejí poháry!
A večer západu když sype růže
kol skrání tvých jak věnec dokola,
tmy samet hebký stele ve tvé lůže
a baldachýn z hvězd s hora plápolá,
114
jak žádoucí jsi v siluetách štítů!
vln toužným šumotem zní řeky klín,
jak opěvali by tě sladce v skrytu
tví bohatýři hrou svých mandolin. –
Ó Praho, jak tě milujem, tvé děti,
ne, milenci spíš, na tě žárliví,
ó kolikrát jsem stanul ve dojetí
nad tebou, o tvou slávu bázlivý!
Praho, má, Praho, čarovná snů krásko,
okouzlíš zraky, očaruješ hruď;
ty naše pýcho, našich srdcí lásko:
Ne, nepokoř se! Nikdy! Naše buď!
115
OBSAH
Má Praho! (Prolog)9
Praha zpívá!15
Praha se modlí!19
Praha v noci23
Zlaté Praze!26
Na Václavském náměstí30
My přisaháme!33
Jarní Praze!36
Když kvete bez40
Praha v zeleni43
Siesta45
Praha v liliích48
Rackové v Praze53
Náš Monsalvat59
Dóm62
Ples koruny České66
U letohrádku Bílkova69
Hořící keř72
Vltavě!77
Praha z dáli81
Chrám sv. Václava na Zderaze84
Emauzy89
Adieu!92
Braň se, Praho!94
Staré Praze!96
Petřín98
Zimní Praze!103
Jdou ledy106
Praha odpovídá!109
Obrázek na památku111
Naše buď! (Epilog)113
117
BÁSNĚ
XAVER DVOŘÁK
PRAHA
UPRAVENÉ A SEDMI DŘEVORYTY VYZDOBENÉ
MISTREM FRANTIŠKEM KOBLIHOU
PRO NAKLADATELE BEDŘICHA BOČÁNKA V PRAZE
VYTISKLA PÍSMEM GRÉGROVA ROMANA
STUDENTSKÁ KNIHTISKÁRNA V PRAZE
V 500 VÝTISCÍCH NA DŘEVAPROSTÉM OFSETOVÉM PAPÍRU
A
VE TŘINÁCTI VÝTISCÍCH NA HOLANDU,
AUTOREM PODEPSANÝCH
A ČÍSLOVANÝCH
E: tb; 2007
[119]