SIESTA

SIESTA
Přede mnou leží rozprostřena, jí slunce prosvitlo z mlh mušelin; jak zázrak čarokrásná žena, jiskřící ohněm jižních vín! Pod hlavu složila si ruce, jak mramor jejich loktů běl, a ňadra oddychují prudce, jež tuhý korset obestřel. Postava pružná, svůdných údů a pohyb její dívčí vděk. Kol roztaveným zlatem půdu jí pozlacuje paprslek. 45 Nedřímá, sní jen v kouzlu máje a květem protkala si šat; na skráni věneček jí vlaje zelený, netknutých znak vnad. Neb panenská je ve své kráse a nesetřen je vonný pel; tak bezstarostně usmívá se, vítězstvím jista, kdo ji zřel. Na klíně jejím, skvějíc, leží zrcadlo lesklé Vltavy, kde shlíží svoji krásu svěží, marnivá hrou té zábavy. Hle, blankyt nebe k ní se snesl, oparem modrým obklopil; to jakýs bůh jí k nohám klesl, aby ji zemi uloupil! – Oh, Praho, Praho, tys ta kráska, k níž zahořel jsem rovně též; snů skutečnost jsi, srdcí láska, z nás koho nepodmaňuješ! 46 S Chotkových sadů zřím tě v snění, ty nejlíbeznější všech měst; frejířů neslyš lichocení, k své kráse hrdost poj a čest! – – – – – – – – – – – – Sni klidně o své lásky blahu, zrak zasněn, v tváři ruměnec: neb národ miluje svou Prahu, žárliv! jak věrný milenec. 47