CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE
Jak fénix z hranice se z ssutin zvedá
památka Otců, pomník zbožné víry;
zrak jeho, zdiven, v nové časy shlédá
v ten obzor známý, daleký a širý,
den nový nad nímž zář svou rozprostírá,
splněný otců sen! a naděj, víra!
Kraj svoboden a národ dnes je volný,
ne rabů rod už, jak jej kdysi vídal
v okovech ducha, na rtech stesk jen bolný,
když žaluje svou bídu, k nebi vzhlídal
a do Knížete svého prosby vtělil,
jež k nebi vznésti sám se neosmělil:
84
„Václave Svatý, dědici té země,
s nebeské výše viz tu naši bídu,
jsme národ tvůj, jsme, Kníže, tvoje plémě,
ó nedej zahynouti svému lidu;
tři sta let neseme už jho své v pláči,
pros za nás, ať Bůh sejme, co nás tlačí!“
A v šerých ssutinách, sám opuštěný,
v měsíčných nocích své tu ruce zvedal,
hlas úpěnlivý opáčily stěny,
by rodu jeho zahynout Bůh nedal;
dědictví jeho porobu by zkrátil,
v zem Českou požehnání zase vrátil.
Když venku života ruch hřímal kolem,
dál Kníže Svatý prosit neustával;
národa svého ztravoval se bolem
a mučenické krve jemu nával
jak obětní plam znovu v ranách planul,
by s vůní modliteb výš k nebi vanul.
Ó div zázraku! hle, národ obrozený
už z poroby vstal, spadly pout mu kruhy,
Svobody den mu vzešel drahocenný
a nad ním mír se sklenul, oblouk duhy;
budoucí slávy vítá příští nová
dědictví svaté, země Václavova!
85
A národ vděčen s plesem díku svého
sem k svatyni se Knížete teď vrací,
ze ssutin zved’ ji, skvoucí pomník jeho
pro pamět rodu, příštích generací;
sem vděčnost svoji tesá do kamene,
ať v tisícletích vnuk se rozpomene!
Václave Svatý, Vojevodo, Kníže,
dědici naší země z tisícletí,
pomni nás v bídě, stůj nám povždy blíže,
neb tvé jsme plémě, rodu tvého děti;
jde jeden výkřik z Čech dnes srdci všemi:
„Zahynout nedej, národu ni zemi!“
86