BILOCATIO SCT. ADALBERTI
(PŘI SVĚCENÍ KAPLE SV. VOJTĚCHA NA HŘBITOVĚ.)
(KÁZÁNÍ:)
Stál svatý Vojtěch v Římě velebném,
stál před oltářem svatou slouže mši
a Credo čta; když slova pronesl,
že Kristus vytrpěl a pohřben byl,
tu oněměl a tělo ztrnulo,
jen postava tu stála nehybná.
V té chvíli Bůh ho do Čech přenesl,
dvě postavy mu dal, dvě osoby:
ta jedna v Římě stála v kostele,
ta druhá octnula se v Libici.
Tu stála v pluviále pohřebním
a kolem řadou bledé ležely
ve rakvích otevřených mrtvoly;
mrtvoly bratří, sester krvavé.
46
Slavníkův starobylý zhuben rod
i čeleď zavražděna veškera,
Vršovcův pomstou padli krvavou.
I dal mu rozkaz Hospodinův hlas:
„Teď pohřbi je!“ A „De profundis“ hned
„clamavi ad Te“ Vojtěch zbožně pěl
a plně úřad sluhy božího
až k „Requiem aeternam“ dozpíval.
Pak rukavičku svleknuv s pravice,
kříž na čelo a ústa, na prsa
jim všechněm čině, plakal ze srdce,
pokoje věčného jim žádaje
a vstání těla z mrtvých slavného.
A Bůh jej do Říma zas přenesl,
tam tělo u oltáře hnulo se,
dál Credo zbožně ústa říkala
a srdcem plálo: „Resurrexit tertia!“
Jen rukavička v Čechách zůstala.
A sochaři, když jeho postavu
ze dřeva tesají neb z mramoru,
vždy ruku obnaženu nechají,
jež křížky udělala poslední
na čelo Slavníkovu plemeni.
47
(PÍSEŇ:)
Pomiluj nás, Hospodine!
Před Tvým trůnem hvězdy planou,
jedna z krve Slavníkovy,
z těch, co září českou stranou.
Otce, matky, ženy, děti
přineseme v Tvoje sklady,
svatý Vojtěch, biskup pražský,
sešli jej, ať žehná tady.
Ležet budem’ k jeho nohám,
ruku drží nade všemi,
po boji a po životě
bude nám mír v naší zemi!
48