(1900)
V PRAZE
NAKLADATELSTVÍ F. ŠIMÁČKA
1900
[III]
Tiskem České grafické společnosti „Unie“ v Praze.
[IV]
OBSAH
Slovo úvodní
I NA ZEMI
Časně z jara3
Zmrzlíci5
V poledne7
Večery v Alpách8
Před slunce východem11
Sněženka a havran13
České umění15
Hračky17
Smrt20
Fin de siècle21
Starosvětská23
V sobotu24
Diego pes27
Stavitel29
Lev Tolstoj32
Hraběti Karlu Buquoy de Longuevale33
Po bitvě na Kosovu poli35
[V]
II MEZI OBĚMA SVĚTY
Památce V. M.39
Červánky večerní42
O prázdninách44
Bilocatio Sct. Adalberti46
Sny49
Vždy stranou stál jsem51
Kytka pomněnek53
Ze staré korrespondence54
Tam pod stromem55
Zvonky58
Taceas!60
Bacillus souchotin61
V Notredamě pařížském62
Slon64
Světci69
Tak dobrý večer!73
III NA NEBI
Duch a svět77
Algol80
Různá mínění83
Orion85
Moderní90
Četba93
Mira Tychonis97
Karlu Kramářovi v září 190099
O půlnoci103
[VI]
SLOVO ÚVODNÍ
Nemohl jsem ani ve snu tušiti, že budu psáti úvodní slovo k této knize. Dva dny před neočekávanou smrtí jejího původce dal jsem sbírku do tisku, dle jeho přání tenkrát ještě pseudonymem označenou. Dnes ji mám s plným jménem zesnulého uváděti do literatury...
Že Albert byl duch vskutku básnický, ukazuje jasně již prosa jeho; akademické řeči jeho měly vždy vzlet a sílu uchvacující, byly plné poetických obrazů a duchaplných poznámek. Tento vzletný básnický duch míhal se i v řádcích jeho vědecké prosy a činil ji neobyčejně záživnou a přístupnou i širším vrstvám. Ale nebylo to pouhé, čemu Němci říkají „Schöngeisterei“, pouhé koketování diletanta, bylo to vše vrozené a procítěné.
[VII]
Dlouholetý styk s poesií, četba a zvlášť překládání, daly vznik k prvním samostatným básnickým pokusům Albertovým v češtině. On, který zmohl tolik forem básnických v jazyku cizím, svým vnímavým duchem brzy ovládl techniku českého verše dosti obratně a místy i dokonale. Zajímavé zůstane, že první tyto pokusy vznikly v posledním roce jeho života, téměř na prahu šedesátky, kde jinde poetický zdroj i u básníků z povolání pravidlem vysýchá.
Poslal mi první kusy své někdy v březnu, byly otištěny pod pseudonymem E. Pohorského v čísle květnovém „České revue“. Povzbuzen tím, Albert pokračoval, a do prázdnin letošního roku vznikla sbírka, kterou po kusech mi posílal a o jejímž definitivním sestavení jsme o posledním pobytu v Žamberku rokovali. Myslím, že smrtí Albertovou odpadá nezbytnost pseudonymu; bylť beztoho odhalen již v první noticce „Hlasu Národa“ o smrti jeho, kde krátce před tím uveřejněna byla satirická causerie „Světci“ s jeho pseudonymem.
První kusy Musy Albertovy byly popisné s důmyslnou pointou reflektivní. Forma, z po-
[VIII]
čátku trochu drsná, čím dále se hladila a vyhraňovala, slabé tu a tam reminiscence ustupovaly obrazům, které novostí překvapovaly. V dalších kusech se objevovala vloha k genrovým obrázkům, prosyceným českým duchem v smýšlení a výrazu, přišly i osobní dojmy a zkušenosti a vyslovena mnohá životní pravda nově a lapidárně. Poslední nota byla jakási poesie vědecká. Albert zabýval se v posledních letech svého života mnoho astronomií, a tak vznikl cyklus kosmický, rozjímání a digresse rázu více didaktického.
Dle těchto základních not byla sbírka rozdělena a dán jí souborný název „Na zemi a na nebi“. Mezi oddíl I. a III. vsunuty básně osobní, mající vztahy k oběma polům těmto a nazvány „Mezi oběma světy“, totiž zemí a nebem, mezi kterými se celý život lidský odehrává.
Krajiny, popisy, nálady, city a vzpomínky v každé lyrice musí mluviti za sebe, buď docílí dojmu čtenáře anebo se jím minou, zde je těžko diktovati vkusu nebo zálibě čtenářově. Proto se o těchto zvlášť šířiti nemusíme.
Zvlášť jemný elegický tón vyznívá v kusech, jež vyvolalo u Alberta přátelství. Bylť
[IX]
Albert přítelem, jak málo kdo. Překrásné jsou básně, jež věnoval památce přítele Valdemara Mazury a příteli J. Černému.
Frasí není ve verších Albertových naprosto. I tam, kde poesie se místy tratí, zastupuje ji důmysl neb nota satirická. V směru tom byl Albert na stopě tvoření nového genru, jejž bych nejraději nazval poetickou causerií. Pohybuje se tu nenuceně, důvěrně, hraje ostrými, břitkými pointami, neunáší taktak, jako spíš baví čtenáře. Sem patří delší básně „Moderní“, „Slon“ (na památku kongressu v Haagu), báseň k sňatku dra. KramářeKramáře, „Bacillus souchotin“, „Světci“ atd.
Básně vážné tohoto cyklu jsou plné hlubokých myšlének a úvah, ale místy jest jejich tón poněkud suchý a příliš didaktický; v nich, zdá se mi, neleží hlavní těžisko Albertovy poesie, ač je tu jedna, která svým důmyslem vévodí všem. Jest nadepsána „Algol“. Vtipným obratem tu symbolisován vztah hvězd podvojných k poměru muže a ženy.
Pro erotiku místa již v poetické činnosti Albertově nebylo, jen asi dva procítěné kousky, patrně evokace z minulosti, byly vřaděny do motivů osobních „mezi oběma světy“.
[X]
Básně Albertovy nejsou poetické prskavky, jsou plody zralého, školou práce, studií a života prošlého a zkušeného muže, který na vše se díval okem zaníceným pro největší ideály lidstva a při tom se srdcem soucitným k jeho bojům a utrpením. Kdesi bylo případně podotknuto, že Albert kráčel na výšinách lidského ducha, pravdu výrazu tohoto potvrdí i sbírka jeho básní, která bude milým odkazem po něm a stejně vedle vědecké a překladatelské činnosti pojistí mu paměť slavnou a trvalou.
J. Vrchlický.
[XI]
JAROSLAVU VRCHLICKÉMU
[XIII]
I
NA ZEMI
[1]
ČASNĚ Z JARA
Už míza naplňuje stonky,
už přišly modré anemonky,
a na mezích se posadily
drobounké žluté potentilly.
Stařenka pod boží si muka
zasedla, její svadlá ruka
fijalku, letos prvníprvní, drží,
již pod panskou dnes našla strží.
A vnoučata si sedla stranou,
majíce knížku malovanou,
v ní hledají ty ptáčky, včely,
co přijdou, prý, až po neděli.
Zavýsknul někdo v hloubi lesa
a větřík ozvuk dále nesa
dech’ do studánky v tichém houští
a na pavouka, jenž se spouští.
3
A zase ticho po vůkolí.
Sem tam přelétne ptáče poli,
sem tam si moucha pozabzučí.
A přece všecko vůkol pučí.
A přec se květy všude strojí
jaks tajně jako pod závoji –
vše tiché, jako píseň třtiny,
vše jemné jako pavučiny,
Jakjak první kadidlová vůně
se rodí v obětnice lůně,
když oběť zapaluje čile
mladinká kněžka v říze bílé.
4
ZMRZLÍCI
(12., 13., 14. KVĚTEN)
Už jaro výskalo si na potkání,
kosové pěli ze zelených strání;
už mlíčí pozlatilo každou mezi
a přes ploty se usmívaly bezy –
a v tom se jaro na smrt rozestoná!
Jak možno to? Nu, slyšte, kdo to koná.
Jeť Zima na útěku ku severu.
Tré čarodějův, zlomyslných věru,
co sedí v zadu na posledních saních,
se ohlédlo a vidí jara světlo.
I setřásli, co ještě mrazu na nich.
A hned se zarazilo vše, co zkvetlo,
tři dni je šedě zamračeno nebe,
na horách jíní, v údolí to zebe.
Ovocné stromy v zeleni své chladné,
jich sněhobílý květ, jenž mrazem vadne,
5
těch barev spolu dvé – je pohled krutý.
Tak vypadají rozmarinek pruty,
jež spjaty jsouce v lesklé bílé stužky
voskových svící smutnou tvoří zdobu,
když řada mládenců a jejich družky
ven z města za rakví jdou k hrobu.
Jen kosův radost tím se neutlumí,
vždyť slunce zase dokáže, co umí.
6
V POLEDNE
Teď slunce prošlo poledníkem,
dal znamení, a tímže mžikem
stroj na hvězdárně hlásí polední.
A hodiny už bijou s věží
a zvony zvoní, z dílen běží
tisíce lidí, čas je obědní.
A mistr z hvězdárny se dívá,
jej upoutala směs ta živá
a zamyslil se vážně na chvíli.
Ach, jak ta zeměkoule letí
do prázna, rychle nad ponětí,
s ní boly, žaly – vše má na píli.
Kdo s pevného by patřil bodu,
zřel zem by jako kouli v hodu,
jak mizí před ním v nebes hluboku.
Tak u moře kdož jednou stáli,
viděli, jak se ztrácí v dáli
loď plná zbičovaných otroků.
7
VEČERY V ALPÁCH
Skal nebetyčných shluky, řady,
jež vystupují z pásma lesů,
jak pevnosti, jak domy, hrady,
ta spousta hrotů, stěn a tesů
plá ohněm. Hoří západ celý,
i skrytý kout je uzardělý.
Na straně východní je všade
jen stín. Do modře tmavé, syté
se skála, hřbet a propast klade
i v nebe samo modro vpité.
Snad rozlítly se barvy duhy:
tam zlaté, sem šly modré pruhy.
Na podzim takto Alpy hoří,
když slunce k západu se chýlí,
by utonulo někde v moři
tam za zeměmi, na sta mílí.
Už zašlo. Barvy rudé vadnou,
jak litiny kdy žhavé chladnou.
8
Teď hustá leze cestou bludnou
tma z údolí se kradouc vzhůru
a drahou lidem nikdy schůdnou
se dostává až ke azuru;
hor hřbetů chytila se němě,
kde ostrá mez je nebes, země.
Jak mozkem myšlénky se blysknou,
tak z nebe hvězdy vyskakují,
sem tam i v hustém sboru trysknou,
jak rosné kapky z mechu v sluji.
Už nebe plno. Slávou odín
kruh šine hvězd se během hodin.
Jak opat v bílém pluviále,
kdy monstranci nad hlavu zdvíhá,
se nad ledákem bílým stále
roj hvězdic třepetavě míhá;
však za hodinu – jak by včely
do modra z oulu vyletěly.
Tam mezi dvěma skaliskama
se jakás rudá hvězda sadí
a pomalu se šine sama,
jak pochodeň jde přes podhradí;
teď zašla za černými srázy
jak strážce, dvůr jenž obechází.
9
I večernice, hvězda snílkůsnílků,
se v tichém toku nese dolů,
na hřbetě hory čeká chvilku,
pak zajde. Vždyť tam v dolech spolu
výskají mladí rozohněni,
že milujícím smutno není.
10
PŘED SLUNCE VÝCHODEM
Noc červencová nespí více,
už dosnila svůj letní sen,
v nějž upadla, když večernice
běh za horou byl ukončen.
Bělá se nebe na východě,
kruh bílý roste v šíř a v dál.
Běl žloutne ve svém středním bodě
a okraj modrá na opál.
Žluť nebe rudne, hoří v středu,
požár se vzmáhá dokola,
vše oslepujíc při pohledu
vyrazí slunce, vzplápolá.
Paprsky švihnou do rumiští,
kde zmije plod svůj ukryly,
a tisícerou zlatou tříští
se rozeskáčou v obilí.
11
A tančí po stromech a křovím,
se vpředou snících do kuklí,
tam života hnou proudem novým,
by závoje se rozpukly.
A kde jen po životě stopy
a kde se červík vylíhá,
kde zárodek – tam slunce topí,
že teplem život obíhá.
Vše k předu žene bez únavy,
atómy mrská v výparu,
slučuje, bourá, nově staví –
a k poledni vše ve varu.
Jak selka pilná oběd strojí
sekáčům žnoucím chvátavě,
tak slunce ohně svého znoji
hod chystá – Smrti k potravě.
12
SNĚŽENKA A HAVRAN
Sněženka vzbudila se časně ráno,
malounko sněhu na pažitě stláno.
Zelené borovice stojí v kruhu,
šedé se mlhy kradou v luhu,
křů chytají se, naň se víží.
Tu černý havran slétnuv s borovice,
bez krákorání všeho, bez povyku,
krok za krokem se v měkkém sněhu blíží.
A stanul před sněženkou. –
V pokojíku,
kde časně z rána všichni leží spíce,
si představ dítko malé, košiláče,
jak stojí probuzené na postýlce
a mnouc si z víček sen, ty druhé spáče
a matku nevidí. V té ranní chvilce
kdyby tak vstoupil stařec přihrbělý,
ve plášti černém zahalen jsa celý,
13
a od dveří se plíže v polosvitě
své oko, živoucím jež nevraží,
upíral na to vyjevené dítě,
rakvičku černou nesa pod paží – –
14
ČESKÉ UMĚNÍ
Do chrámu vstoupím v starobylém městě.
– Kdos na varhany právě hrál,
se cviče v písni o soudu a trestě –
tam tiše pod kůrem jsem stál
a četl s náhrobního kamena:
„Leta božieho“ – avšak bez jmena.
Tu tedy pod kůr zazděn na staletí
kýs dobrý staročeský pán!
Však, rozvážíš-li blíže, jasno je ti,
že lhostejno, zda do zdi dán,
by na věky stál tiše v samotě.
Jsa člověkem, byl zazděn v životě.
Než z lůna matky vykročíš, už bolů
tvých míra vyměřena jest,
jda životem a dále k hrobu dolů
vždy cítíš, že tě drží pěsť,
že štván jsi do radosti, do trudu.
Jsi, brachu, zazděn do svých osudů.
15
Ó, moře dávných věků, tvoje vlny
nás vrhly do zátoky sem.
A kolem hory, skály! Potu plny
už doly jsou a krve plná zem.
Jsme v Čechách do osudu zazděni.
To pochopit – je české umění.
16
HRAČKY
„Kraj světa obešel jsem, všecky typy
plemene lidského jsem poznal, pletě
všech pásem: nejlibější v celém světě –
od břehů širých otce Missisipi
až k Indu, rumémrumem bohatému v letě –
jsem v Bankoku zřel lidské poupě
na dvoře krále Siamského skvělém.
Ač příroda tam krásy dává skoupě,
ten hošek malý pleti světlohnědé
a nekonečně důvěřivých očí
v půvabu objevil se děcka celém;
v hedbáví oděn, rodu vznešeného,
as čtyřletý byl; cizince mne, bledé
evropské pleti v uniformy zdobě
– jsem vzrůstu nad Malajce mohutného –
nespouštěl s očí. Vyprosil jsem sobě,
bych dar mu směl dát na památku.
17
Vojáka z plechu, praporem jak točí,
– pod hrotem skvěl se ze skla drahý kámen –
podal jsem chlapečku. On v ručky obě
vzav hračku, v štěstí svého zmatku
se zarděl jako růže plná; zmámen
si z hloubi vzdechl – přeblažené robě.“
Tak cestovatel vypravoval kdysi.
Bordone Paris, malíř krásných paní,
jenž vystudoval ženských tváří rysy,
ten studu nach ne v tváři jenom viděl,
on znal ty pleti bílé, v jejichž tkani
je přecitlivé cévstvo (lékař děl by),
jichž úběl vzplane studem karmínovým,
jakmile ňadra obnaží, neb šíji.
I kmenovec náš, jejž Schiavone zovou,
tak ňadra žen ve mnohé scenerii
maloval, květ jakoby jabloňový
byl mezi prsy spad’.
Bordone v jedné
má scéně – jejíž půvab nevybledne –
sedící ženu. A k ní muž se tulí.
Jest bělostná, muž vášnivý je snědý,
a levou rukou ke kyčli jak jel by;
než ona, spité majíc touhou hledy,
18
jej zdržuje. Však, by se neminuli
těch cílů svých, nepouští jeho ruku!
Nad nimi Amor bez šípu a luku
– nač potřeba tu ještě jaké střelby? –
zelený drží nad hlavami věnec.
A ženě ne jen v tváři kvetou růže,
vytryskl purpur, krasší nad ruměnec,
z bílého voňavého prsou lůže
a namalován nach i nad koleno.
Vždyť v ruce hračku má – silného muže.
Ó zmámená ty, přeblažená ženo!
19
SMRT
Do síně vrazil celý uřícený
a s pláčem hořkým běžel do kuchyně,
kde stará chůva cosi spravovala;
jí leknutím se šití octlo v klíně.
Byl pětiletý asi, žluté vlásky
měl rozcuchány, lpěly v obličeji.
„Mně tolik natloukli!“ lkal chuďas malý.
„Pojď, pojď, holečku!“ byla slova její.
A utřela mu slzy, pot a špínu,
on přitulil se, usedavě dýše
a brzo usnul. – Smrt tak někdy volá:
„Pojď, pojď, holečku!“ – Člověk umře tiše.
A konec bojům, jež nás proháněly,
ni vlna nešplouchne už v mrtvých moři;
a konec bolům srdce svírajícím,
ni bublina se z hloubi nevynoří.
20
FIN DE SIÈCLE
Klekání„Klekání odzvonili, půjdem’ také spat.“
Tak řekla bába. Seděli si před chalupou.
Tři sirotci. Kluk malý, mlčev posavad,
se táže: „Babičko, na věži zvony, snad
ty nejdou spat?“ a hledí před se s tváří tupou.
„Ba také jdou, vždyť zvony srdce mají,
co radost je, co žalost, zvony dobře znají;znají;“
a vzpomněla na dceřin pohřeb před rokemrokem.
Děvčátko, jež babička zvala prorokem,
se ozvalo;ozvalo: „Já zvonka znám, jenž jistě spí,
to zvonek pták.“ – „Máš dobře, holka,“ bába dí,
„mlaďátkům očka zatáhnou se blanou,
natáhnou nožičky a lehnou stranou.“ –
Hoch zase: „Kdo jim očka zatahuje?
Tatínek?“ – Bába na to: „Dobrý Pán Bůh sám.“
Na klínu báby bucle – Véna sluje –
prstíkem tlustým ihned ukazoval tam,
21
kde měsíc v ouplňku nad borem stál,
a ,Pámbu‘ žvatnuv, Véna oblažen se zdál.
Lesk luny lil se jako stříbra proudy,
osvítil střechy, stromy, potok, hroudy
a všecky hvězdičky se vyrojily
a mléčné dráhy pjal se oblouk bílý.
Hleděli vzhůru: „Maminka tam chodí
a dívá se, kdo k dobrému se hodí.“
Šli spat. A hodně pozdě otec rodiny,
když spali všichni, přišel také domů.
Dovedným dělníkem byl v tvrdém lomu,
kde granit lámali na blízku dědiny.
Uleh’ a ve snu viděl spousty lidu
a lidu soud a bouř a krev a plameny
a kterak on, když koule kolem zafičí,
se svými druhy stojí v mužném klidu.
Pak pochod. On s pozdviženými rameny
jakéhos pána hlavu nese na tyči.
22
STAROSVĚTSKÁ
Pojedu„Pojedu ti ráno zasit žito,“
povídá děd večer vnuku.
„Nech ho!“ praví bába, „dělal by mi
celičký den plno hluku.“
„Selo se to!“ usmívá se děda,
„jenom v zimě hodně sněhu!“
A když první vánice sem přišly,
byl už věčném na noclehu.
Dlouho ležel sníh a na hřbitově
ani hrobů vidět není.
Když zas vylezly, jde bába honem
podívat se na osení.
„Naděl Pán Bůh! Škoda, že tu není.
Co tu ještě horších mizer zbylo!
Musíme mu dáti na otčenáš,
že se mu tak urodilo!“
23
V SOBOTU
Ve vozík jedna kravka zapřažena
a naloženo trochu jetele,
pro kozu listí, v zadu hrstka sena,
je k večeru a zítra neděle.
A vedle kráčí, snědé majíc líce
a prsa bujná, plece k objetí,
s bičíkem Pepka kyrysnice,
jak topol štíhlá, let as dvaceti.
Vždy veselá je jako polní kvítí.
A dobrák. Do práce je jako kat.
A říká: „Na lásku ať slunce svítí
a oko nemá brečky zamokat.“
Kravička zastavuje, founí trochu,
a Pepka trhla rychle opratí.
„Už zas se, plosko, pouštíš do vrtochů?
Dej pozor, sic tě bičík vyplatí!“
24
Och, Pepko, Pepko, nedělej zlé oči,
v tvé vlastní hlavě plno myšlenek;
ten zítřek se v tvém mozku jaksi točí,
co sobě myslíš, šlehá na venek.
Ta nová sukně, samé modré květy,
kol černých vlasů šátek zlatistý,
zástěra červená jak koukol setý,
v modlicích knížkách jetel čtyrlistý!
Až rozsednou se před mší o kázání
vesnické holky kolem kostela,
hledíce v závistivém zevlování
po šatech, nemodlí se docela:
tu obšírně si také na hrob sedneš
ku dívkám ostatním, tak pátravým,
a sukni rozložíc se poohledneš,
jakoby nic, svým okem kolčavím.
Že, Pepko, to tvé nejsou špekulace?
Máš ještě horší! Není pomoci!
Jak řekneš Václavovi věc tu krátce,
až s tebou domů půjde k půlnoci?
25
Ty obejmeš ho, že nepustí dechu,
a po žhavé jak uhlí hubičce,
co jest, mu řekneš. Dáš mu herdu v spěchu
a v dvířkách zmizíš jak stín kratičce.
Omráčen Václav bude v nočním tichu
se škrábat za uchem a po skráni,
a Pepka svléká se už v tichém smíchu,
že jemu nebude dnes do spaní.
26
DIEGO PES
(BIOGRAFIE)
Byl z Bernardýnů, ne však čisté krve
a přišel na svět v parku široširém
a skončil tamtéž. Nemotorný prve,
vyrostl statně; pak plul žití vírem.
Byl strážce věrný. Mezi námi žije
vyčichal, rodinná co monarchie.
Přede mnou sedal, jako sfinga v poušti,
jak stráž, jež pána nikdy neopouštfneopouští.
Když na trh směl si vyjít s mojí paní –
jak v punčochách by komorník šel za ní.
Na světě nejmilejší jemu děti,
jej tahaly a válely jím v smetí;
jim velbloudem byl, mostem, hasičem,
jak chtěly. Nezaúpěl pod bičem.
My odpustili, když jak divý běhal,
i to, že rád si do resedek lehal.
27
Byl náš. Pak hostec vjel mu do všech oudů.
Tu v zimě do domu jsme dali boudu.
Už smrt mu chraptívala do štěku.
A konec konců – skonal jednou v podzimí
a zahrabán do zeleného mlází. –
Byl v mnohých věcech vzorem – člověku.
Co z nás by teprv mohlo být? Nám schází
rozhodně styk s bytostmi vyššími.
28
STAVITEL
Už končila se slavnost vzkříšení;
dal požehnání při Pax Domini,
a kněží v dlouhý průvod sřaděni
šli od oltáře. On sám jediný
šel v zadu s mitrou, berlou jako král,
na srdci ruku, starý kardinál.
Zvuk varhan plným proudem jásotu
lil halleluja do prostoru,
jak moře do svých řine chobotů,
a skončil. Hudci sešli s choru.
Lid vyvaliv se patřil potěšen,
jak krásným večerem ten končí den.
A rozhoupaný silou na věži
zvon ohromný své hřímal hluky,
že sotva drželi jej v otěži
a zvoníkům se vytrhoval z ruky.
A hřímal: Halleluja! Vstanul Pán!
Zas jaro jest! Všem budiž pokoj dán!
29
Věž třásla se až v samých základech.
Však mrtví spali; někde ssuly se
snad prášky popelu; jak kouzla dech
kov erbu chvěl se, jméno v nápise.
Jen jeden v katakombě nesetlel,
ne živ, ne mrtev – chrámu stavitel.
On vyhnal k nebi stavbu před časy,
na věžích třpytly křížů hroty;
však dole bouřily už zápasy,
boj víry, bludu, ducha, hmoty,
a mistr, jenž se srdcem k nebi vznes’,
měl červa v mysli, v pochybnosti kles’.
A usouzeno jemu v pokutu,
by po smrti a před věčností
a netle jako mrtví, v stavbu tu
byl pohřben, která věrné hostí,
a za sto let se jednou probudil
a o vzkříšení Páně svědkem byl.
Když u oltáře biskup zapěje
a hlásá: „Vstalť jest této chvíle!“
tu těla jeho tvar se zachvěje
a duch a sluch zas žijou v síle;
tu slyší varhan hudbu, sborů zpěv
a cítí věže chvění, zvonu řev.
30
Zas uplynulo jedno století,
vše slyší chodit v starém chodu.
Přichází po zimě zas podletí,
mráz po jeseni zmrazí vodu,
pak po zemi se květy bujné strou
a rody lidské rodí se a mrou.
Jen jiné tváře, zvyky, oděvy,
jen jiná kola starých strojů,
jen nových strastí staré úlevy,
jen nové zbraně starých bojů,
jen jiné koše, břemen stará tíž,
jen jiné řeči, avšak smysl týž.
Těch velkých věcí dlouhé trvání –
zdaž hnou jím plaché pochybnosti?
Tak dlouhé bude jeho pokání,
tak dlouho budou držet kosti,
pokavad státi bude jeho chrám.
Kdy nový vstane, ví Bůh sám.
31
LEV TOLSTOJ
Já věřím, On že posud světem chodí
a tu a tam se učni svému zjeví,
jak v Emauzích. Pak v duších zář se rodírodí,
a odkud červánky ty, nikdo neví.
Když víno žehnal v galilejské Káně,
by žízeň nermoutila vlídných hostí,
tu z kapek plnily se celé báně
a srdce přítomných všech veselostí.
On, starý Lve, když přišel k Tobě,
jsi začal kázat, zpívat hlasem ranním,
svět poslouchal i v nevěřících době
a duchů zástupy jdou tiše za ním.
32
HRABĚTI KARLU BUQUOY DE LONGUEVALE
Váš, hrabě Bukvo z Longuevalu,
když jedete kol Rožmberku,
se komoň v pyšném houpá cvalu
a podkovy mu zvoní v štěrku.
Kol luka jsou jak pláčem vlahá,
vzdech táhne smrkovými lesy;
jak stařec, jenž si k srdci sahá,
dub leckde starý oddechne si.
Francouzská krvi! Když se rvete
pro naši čest a slávu synů,
tu duby vaše dvoustoleté
hned pyšně hledí na mýtinu.
33
A jako správce stříbrovlasý
a prostomilá jeho žena
vás vítají a blaho hlásí –
hrad starý i věž obemšená.
Kol ve smrčinách kormutlivý
sbor sosen odtuší si v žalu
a hle! od Rožmberka sivý
obláček letí k Longuevalu.
34
PO BITVĚ NA KOSOVU POLI
Předveden cár Lazar před sultána Bajazita.
Na márách tu ležel Murat i družina sbitá.
„Ty jsi protivil se otci mému Muratovi,
bratry dva mi zabil’s; tři jsou otevřeny rovy!“
„Žel, že čtvrtý neleží tu; já tě v bitvě hledal,
ale Bůh tě pro mé hříchy meči mému nedal.“
Kynul katu Bajazit, ať cára odepraví.
Teplický tu vojevoda Krajmír prose praví:
„Aby cárská hlava po zemi se neválela,
dovol, ať ji chytím ve kraj pláště s svého těla.“
Klekl Lazar, vedle Krajmír pláštík podestírá;
šepce cáru v ucho slova, slova bohatýra:
35
„Přísahal jsem Bohu, že má hlava s tvojí bude!“
Sekl kat, dvě hlavy padly v proudu krve rudé.
36
II
MEZI OBĚMA SVĚTY
[37]
PAMÁTCE V. M.
Odešel z jara. Rakev černou
mu ozdobili bezů květy,
se slzou pohřbili ji věrnou.
Stesk bude po něm dlouholetý.
Bez brzy svadl. Rozpadá se
i rakve jeho bydlo chudé.
Leč vzroste k divuhodné kráse
a věncem nevadnoucím bude
a zelenat se bude v sněhu
a z jara první mízou vzpučí
a vyžene ze skalních břehů
tam nad řekou, jež dole hučí,
vyroste z mechů, ostřic, vřesu
až k nebi, kde se oblak bělá –
ten velký věnec smrčích lesů,
jež ruka jeho vysázela.
39
Už budeme my staří v zemi
a mladý leckdo s námi tlíti,
a hroby naše budou němy
a zapomněno naše žití;
však v jeho lesích časně z rána
zapějou ptáci v sboru četném,
na sluku večer zazní rána,
na srnku, až sem přijde s květnem.
Tu louskat budou veveřice
a datel dlabat tuhou kůru
a sojky, občas zakřičíce,
zalétnou k vrškům stromů vzhůru.
Zašumí vítr ve vrcholích,
hnou smrky se i štíhlé jedle
a osení se zvlní v polích
a louky začeří se vedle.
Pak půjde s ručnicí svou tady
a kamzičí vous na klobouku
dýmaje mysliveček mladý,
sběratel motýlů a brouků,
40
a vida zeleň mladé chvůje,
větvičku čerstvou utrhne si
a barytonem zanotuje
tvou píseň: „Zahučaly lesy!“
41
ČERVÁNKY VEČERNÍ
Je západ. Barvy, stříbro, zlato
těch oblak, růže, zámky, hory –
vše z pohádky jen krátké vzato
a mizí. Za tmavými bory
ohňové vzpláli příšerní;
kde růže byly, dým se valí
a černé hadry, troudy halí –
to červánky jsou večerní.
Pták velký přes les kamsi chvátá,
na rudém nebi mává křídly,
vstříc jemu mha se žene svátá,
kam letí nocovat, kde sídlí? –
Jak tepny puls kraj jezerní
vlnami šplouná. V loďce tmavé
kdos vesluje. Kam asi plave?
Už červánky mrou večerní.
42
Tvé myšlénky jak putovníci
silnicí prázdnou kráčí v lese;
kam jdou, sám sobě nechceš říci.
Jdou mlčky. Cosi v tobě hne se,
že přeludové nevěrní
i v růžích jsou i ve požáru,
a pozdě pochopuješ k stáru,
co červánky dí večerní.
43
O PRÁZDNINÁCH
(Josefu Č.)
Co v žití za ruce se vedou,
z těch jsou dva oni poslední.
Co rok se o prázdninách sjedou
a tráví spolu něco dní.
Tu kradmo sebe pozorují
a kradmo soudí druha druh:
„Nu, Václav ještě jako z chvůjí!“ –
„Jan ještě drží – ale sluch....sluch...“
A večer, při pivě když kouří,
se na ledacos vzpomene.
Tu Václav oči pozamhouří:
„Nu, Jene, ještě jednu! Ne?“
V obou se mysli povynoří
ten starý student veselý;
s ním dávní jejich profesoři
i druhové, již v hrobech tlí.
44
Venkovských prázdnin steré chvíle,
těch při koupání sluncí pal,
v zahrádkách veských růže bílé,
těch hudeb jásot, zpěvů žal.
A když se zase rozcházejí,
jen ruce sobě tisknou již;
a staví se jaks veseleji
a krátce řeknou: „Brzo piš!“
Však srdce obě cítí muku,
jak dětí dvé, jež pozdní tmou
držíce pevně v ruce ruku,
by sebe neztratily, jdou.
45
BILOCATIO SCT. ADALBERTI
(PŘI SVĚCENÍ KAPLE SV. VOJTĚCHA NA HŘBITOVĚ.)
(KÁZÁNÍ:)
Stál svatý Vojtěch v Římě velebném,
stál před oltářem svatou slouže mši
a Credo čta; když slova pronesl,
že Kristus vytrpěl a pohřben byl,
tu oněměl a tělo ztrnulo,
jen postava tu stála nehybná.
V té chvíli Bůh ho do Čech přenesl,
dvě postavy mu dal, dvě osoby:
ta jedna v Římě stála v kostele,
ta druhá octnula se v Libici.
Tu stála v pluviále pohřebním
a kolem řadou bledé ležely
ve rakvích otevřených mrtvoly;
mrtvoly bratří, sester krvavé.
46
Slavníkův starobylý zhuben rod
i čeleď zavražděna veškera,
Vršovcův pomstou padli krvavou.
I dal mu rozkaz Hospodinův hlas:
„Teď pohřbi je!“ A „De profundis“ hned
„clamavi ad Te“ Vojtěch zbožně pěl
a plně úřad sluhy božího
až k „Requiem aeternam“ dozpíval.
Pak rukavičku svleknuv s pravice,
kříž na čelo a ústa, na prsa
jim všechněm čině, plakal ze srdce,
pokoje věčného jim žádaje
a vstání těla z mrtvých slavného.
A Bůh jej do Říma zas přenesl,
tam tělo u oltáře hnulo se,
dál Credo zbožně ústa říkala
a srdcem plálo: „Resurrexit tertia!“
Jen rukavička v Čechách zůstala.
A sochaři, když jeho postavu
ze dřeva tesají neb z mramoru,
vždy ruku obnaženu nechají,
jež křížky udělala poslední
na čelo Slavníkovu plemeni.
47
(PÍSEŇ:)
Pomiluj nás, Hospodine!
Před Tvým trůnem hvězdy planou,
jedna z krve Slavníkovy,
z těch, co září českou stranou.
Otce, matky, ženy, děti
přineseme v Tvoje sklady,
svatý Vojtěch, biskup pražský,
sešli jej, ať žehná tady.
Ležet budem’ k jeho nohám,
ruku drží nade všemi,
po boji a po životě
bude nám mír v naší zemi!
48
SNY
Snů nočních kraje okouzlené,
jeť vašich lesů zeleň zlato,
jež vroubí bystřin stříbrotoky.
Tu nad plesem se duha klene;
přelétá ptactvo; kouzlem jato,
tichounkých písní zpívá sloky.
Snů člun se s plavcem tiše kolíbá,
bez vesla kolem břehu zahýbá
a propluv růžnou jitra branou
se rozplývá jak tichá bublina.bublina
a okny ostré větry vanou
a s věže bije ranní hodina.
Ó horší snové, snové za dne,
sny vášní, pudů, snové bdělí!
Váš člun se vlnobitím zmítá,
modř nebe do šediva vadne,
stesk racků sípe ochraptělý,
blesk s bleskem ve mraku se splítá
49
a vichr, žena vlny s přívalem,
do kostí mrazí. V oku zoufalém
večerní shasla zář. Bouř výská,
ječící vlny rvou se pospolu,
a rozkotav se o skaliska
na výspu vyhodí člun mrtvolu.
50
VŽDY STRANOU STÁL JSEM
Vždy stranou stál jsem, davu hluk
jak kalných toků přívaly
mne děsíval; mne jímaly
víc lesy, hory, polnic zvuk,
chaloupky v zápolí,
růže v jich okolí,
studánka v údolí.
Když večernice stříbrem plá,
zasedám ve svou besídku
a slavím v tichém přípitku,
co spláchla času vlna zlá.
To květů nemělo,
to trním bolelo
a všecko zemřelo.
51
I památky, jež srdce má,
pomalu každá umírá,
branka se za vším zavírá
a život můj se dokoná
jak píseň večerní
nad vlnou jezerní
za mříží klášterní.
52
KYTKA POMNĚNEK
Snad ani nevíte, co bolívá,
že poslal jste mi kytku tu.
Jeť vaše péče příliš horlivá
o srdce mého zármutu.
Proč peklo srdci mému strojené
ozdobit mají pomněnky?
Vždyť muka ta se nezapomene
a modré v něm jsou plaménky.
Zač peklo v čistoty mé úběle,
jejž ani skvrna nekalí?
Já nepadla jsem jako andělé,
již aspoň nebe mívali!
53
ZE STARÉ KORRESPONDENCE
Což nečetl jste mezi řádky,
co sama ani říci nesmím;
teď sypu růži v psaní toto,
a rozumíte slovům dnes mým?
Zda slepec zlata nespatřivší
penízů pozná tíhy, ceny,
jež vložila jste v jeho ruku? –
Jsem vaší krásou oslepený.
54
TAM POD STROMEM
1
Rozsela jarní krásu noc,
z rána ji ptáci vítali;
pasáček přišel na pomoc
s radostným zvukem píšťaly,
tam pod stromem.
A kolkolem
stál skot, jejž dneska vyhnali.
Já mladík k písním hotový
jda tudy pěl jsem mimodík,
a v dálce šedý kostelík
v kvetoucím kryl se višňoví.
2
Po letech zas – byl letní den,
klas v poli jako zlato zrál,
po mezích táhnul růží sen; –
já s mladou ženou svou jsem stál
tam pod stromem.
Kraj kolkolem
55
na naše dítka dvě se smál.
Pak zpíval ptáček ve chvojí,
ni ratolest se nehnula.
V kočárku děcka usnula,
my přikryli je závoji.
3
A po letech – už bělel vlas –
už lov jen radost jediná,
tam na horách v podzimní čas.
Jak mnohá milá hodina
tam pod stromem,
kdy kolkolem
lovecká sedla družina!
Když hajný můj si pozalhal,
můj Hektor, dobrý stavěcí,
přemýšlel jaksi o věci
a stranou na mne zamžoural.
4
Kde všecko jest? Už šedá skráň
a chodívám jen o holi,
mé oko ještě těká v stráň
a v les a bloudí po poli.
Tam pod stromenstromem
a kolkolem
56
teď větry v sněhu zápolí.
A když teď v loži posedám
za noci jasné, měsíčné,
jdou srdcem stesky rozličné
a hodiny už počítám.
57
ZVONKY
Na stráni povětrno nad městečkem,
kde stojí starý kostelík;
už před stalety po morové ráně
jej postavili Bohu v dík.
Jen jednou za rok jsou tu služby boží,
když léto zlatí luh i bor,
lid v průvodu jde s hudbou, pěje písně,
sta růží věší na prapor.
A večer před tím zvonků malých dvé tu
svůj stříbrný pozvedá hlas;
klekáním zvoní do rozlehlých lesů
a jásají, že pouť tu zas.
Zde po letech jsem, v otčinu se vrátiv,
stál nad životem zadumán;
i můj se chýlil k večeru den vážně,
bylť doorán můj skoro lán.
58
Aj! jakby zahrál kdosi v širém poli,
spustily zvonky hudbu svou,
leč větřík svěží roznášeje tóny
jim hudbu kazil svojí hrou.
Hned hlaholí to, jako z předaleka,
jak poutníkův hlas beze sil;
hned proniká to vzduchem jako z blízka,
jak před uchem by zazvonil.
A hned to jásá, veselé jak smíchy,
hned lká to, jaksi žebroní.
Nu, konečně to jedním chodí krokem,
jak dítek dvou to píseň zní.
Teď jeden zarazil, jen druhý zvoní,
a vítr skryl se ve svou sluj;
to z dvojčat za dvě modlí se jen jedno:
„Anděle boží, strážce můj!“
59
TACEAS!
Tvé slovo, řeč tvá budiž skoupá!
Viz, v moři medusa se houpá,
tu žlutá, onde fijalová,
tu modrá v hlubině se schová.
Když vynoří se, vlna chytí
a vymrští ji v písek na ven –
tu leží rosol lesku zbaven
a v žáru slunce hyne žití,
a lesklá bytost čpí a hnije
a písek mrtvou brzo kryje.
Tak city, jež v tvé duše hloubi
si hrajou, lesknou se a snoubí,
nech žíti v oné blahé tůni;
když řeč, jež jako vlna běží,
je vrhne v písek na pobřeží,
zahynou, shnijí na výsluní.
60
BACILLUS SOUCHOTIN
Nežli Vilém, císař starýstarý,
opustil ten svět, chtěl tvary
bytostí těch poznat okem,
které věda tichým krokem
kráčíc v hloubku zpytování
sama žasnouc objevila
jako chorob, smrti stroje,
jimž se člověk těžce brání.
Koch tu před císařem stoje
ukazoval drobnohledem
souchotin bacilla předem.
Starý císař mdlým zře okem
podivil se nad živokem.
Bacillus v té vážné chvíli
představit se honem pílí:
„Ave Caesar Imperator,
můj rod ze živého žije,
barba blanca, triumphator,
žerem také dynastie.“
61
V NOTREDAMĚ PAŘÍŽSKÉM
Černá sukna visí v Notredamu,
katafalk je vztyčen prostřed chrámu,
Paříž krále Umberta smrt želí.
Den je šedý, ponurý a ztmělý...
Houfy cizinců kol chrámem chodí,
obdivují stavbu, půvab lodí,
francké gotiky vše harmonie.
Do deště se dalo, venku lije.
Nikdo nevychází, zástup stojí,
mnohý sedne, kdosi z kapsy svojí
číslo novin vytáh’, dámám kolem
předčítá, co Margarita bolem
duše jata nebi vyslovila.
Tvář se mnohá těžce zarmoutila,
oko mnohé prosí v slzí třpytu:
Potěš, Bože, vdovu Margaritu!
62
U vchodu tam klečí na židlici
milosrdná sestra bledých lící,
v rukou míšek drží otevřený
na almužny pro děti a ženy,
pro starce a pro vše, co je bídné.
Každý, kdo tu prosebnici shlídne,
sahá do kapsy a peníz drží.
Přestal déštdéšť, jdou ven a sestra trží,
mince cvakají a měšec botná,
sotva stačí ústa přeochotná
říkat „merci!“ Zní to vděčně v hluku,
jakby dárci políbila ruku.
Až se dnesky do kláštera vrátí,
něžně velebná jí řekne máti:
„Máte štěstí, sestro Margarito!“
Ach, jak hluboce to štěstí skryto.
63
SLON
(VĚNOVÁNO KONFERENCI V HAAGU KONANÉ)
Když onen starý pán, jenž z pravěku
zde jako na ukázku lidem zbyl
– až hodinka i jemu odbije –;
když onen pán, jenž jako filosof
si vážně chodí, očkem mžouraje,
a rypákem svým, hodným obdivu,
si klátí, jakby o tom přemýšlel,
proč tolik theorií na světě,
jichž dříve zapotřebí nebylo;
když otec slon se s tygrem pustí v boj,
– což nikdy nedělá, leč přinucen –:
tu rypák vzácný zvedne do výšky
a vztekle zařvav čeká na útok.
Že na rypák se dostat nemůže,
to tygr ví a vida nezbytí
v týl slonu skočí; tento jako blesk
tesákem šelmu lítou stranou odhodí
a každý nový skok tak odrazí,
64
až tygr omámen a omráčen
se při posledním pádu potácí.
Slon šlápne nohou sloupu podobnou
mu na tělo, až žebra praskají,
a oči ve sloup obrácené dí,
že všemu konec jest a že má dost.
„Holečku, vidíš, jak to dopadlo.
Mí předci válčili už s Římany
a předchůdcové starší v pravěku
s jinšími pány v světě chodili,
již krajů předpotopních velebných
jak zdobou byli, tak i postrachem.
A jakých bojů tehdá bývalo,
a jakých rohů, kopyt, tesáků,
ran jakých za řvů hrozných padalo:
to arci neví malicherný svět,
v němž nevidět už těla kloudného,
v němž pána dělá každý trpaslík.
A na našince odvážit se chce
takové kočce trochu žíhané!“
Tak mručel otec slon a rypákem
si na vše strany klátil rozzloben.
Nuž, račte, mistře slone, dovolit.
Já člověk o slovo se hlásím teď.
Jen nehrajte tak zhurta bandurskou.
65
Je praček znamenitých v světě dost.
Já povím Vám jen jednu historku,
jen na příklad a jako z čítanky,
jak pral se jednou jistý Tegetthoff.
Stál, cigarettu kouře, na lodi,
jež mlhou hnala hustou ku předupředu,
a v pravo, v levo, ač nic nevidět,
však slyšet bylo lodi ostatní,
jichž kola duněla a vrčela,
jak kdyby mrakem supi letěli.
„Persano bude trochu překvapen!“
Už z mlhy vyrazily. Slunce svit
švih’ na moře jak vytasený meč
a před očima loďstvo italské.
„Jen plnou silou v ně!“ dal znamení,
a lodi obrněné letěly,
šik lodí nepřátelských rozražen
a z lodí všechněch pouhá směsice,
jež objíždějí sebe ve kruhu,
z děl spousty kulí na se chrlíce,
že z kouře, jenž vše kolem zahalil,
se blýskalo, jak z mraků šlehá blesk,
když celou zatáhne bouř krajinu.
Tam stožár praská, padá přeražen
66
a roztrháno sviští lanoví
vše slepě kolem sebe bičujíc
a pádem trámů komín ohnutý
kouř na palubu chrlí smrdutý.
Toť asi hůř, než rypák ukousnout!
Tam mžikem spatřil Sterneck-Doudlebský,
jak velký před ním koráb táhne v příč.
„Teď plnou parou v před! – Dost! – Nazpátek!“
Svou přídu v bok mu bleskem zarazil
a vyvleknuv se, by tam neuváz’,
zří, jak se v pravo kloní pyšná loď,
jak v boku zeje otvor ohromný,
jímž moře vniká proudem do útrob,
že přídu tyčíc ještě na posled
do hlubin klesá mořských na věky;
s korábem tonouc mužstvo italské
svůj vypálilo výstřel poslední
a už je moře s lodi splachuje
a roznáší jich těla tonoucí,
jež lodí různých kolo rozmílá,
že hlavy, údy, těla zdrcená
vrou na povrch jak vroucích ze zřídel.
To asi víc než tygra rozšlapat!
67
Nuž, chápete? Což teprv na zemi,
když v boji utkají se tisíce
a vojáci jak hrušky padají,
z Ibí rozstřelených mozek řine se,
z těl roztrhaných střeva lezou ven,
z žil stříká rudá krev jak vodotrysk
a k tomu hudby hrají pěkný marš
a děla houkají svůj hromný zpěv:
tu byste, mistře slone, utíkal
a celá předpotopní elita,
jichž kostry vystaveny v musejích,
by jako myši díry hledala!
Jste, Blahorodí, jako filolog,
jenž v starých představách svých zkoprněl
a na kulturu hledí moderní
s hlediska, jehož nelze udržet.
Laudator acti temporis, to jest:
Vy ani nevíte, co pranice.
Náš věk je velmi, velmi daleko,
náš pokrok všude velmi ohromný,
duch lidský neunavně pátravý,
my na pranice máme mašiny!
V tom rozdíl veliký – ač jedinký
to vystihl cár Třetí Mikuláš.
68
SVĚTCI
Tři svatí sobě vyprosili,
by směli trochu na svět dolů;
že prý se jenom poohlednou
a zase brzo vrátí spolu.
Snesl je anděl. Byli dole.
A stáli v poušti. Moře písku...
Aj, tamhle cosi pohnulo se,
tam sedí stařec na skalisku.
Byl lysý, nahý, vráskovitý
a držel trnitý prut v ruce.
To lidský Osud. Vládne žitím,
poroučí smrti, zdraví, muce.
Tu první, profesor kdys, praví:
„Nemějte za zlé, že se táži.
Co den slyšíme stesky, vzdechy
a tisíc zdviženo je paží,
69
A tisíca tisíc žalob k nebi táhne,
že mučíte i malé děcko,
že nevinného rozsápáte,
že slepý jste. Je pravda všecko?“
Však stařec, bradu opřev o dlaň,
jen mlčel, klátě tiše prutem.
Tu druhý, vojákem jenž býval,
děl vlídně, v citu bolně hnutém:
„Snad boží vůle za nástroje
vám pekelníky přidělila;
ti hůř snad tropí, než vy chcete,
že ukrutná tak vaše díla.
I ve válce se kdys tak děje,
když vojsko při dobytí města
drancuje, vraždí, pálí, mučí,
že vůdci oškliví se směs ta.“
Tu stařec poušklíb’ se trpce
a mluvil tiše, více k sobě:
„Beránci moji, tovaryši,
vy útěcho má ve starobě,
70
Tyty smrti pilná bez únavy,
vy věčně pracující víly,
vy sluzi velebnosti boží,
jež zákonův se neuchýlí!
Ta luza lidská nestydí se
a svatým pokoj nedá v nebi
a na vás stěžuje si, na mne.
Ta má těch žalob zapotřebí!
Co tygr neudělá tygru,
dělají lidé stále lidem,
co zvíře nedovede v zlosti,
dělají sobě v smíchu, s klidemklidem.
A pro vše mají slova krásná
a svádějí vše do systému
a velebí ten pokrok světa
a vraždění se koří svému.
Když moře bouří, zem se třese
a sopka soptí – co tu křiku!
Nuž, páni, projděte se Čínou
a pohlédněte na Afriku!“
71
Děl první svatý: „Pravdu mluví,
zná mnoho historické látky.“
A třetí, posud nepromluviv,
děl tiše: „Pojďme raděj zpátky!“
Byl žebravým kdys řádu mnichem,
pokorně řekl: „Naše díky!“
Stařičký Osud za ním volá:
„Že pozdravuju mučeníky!“
72
TAK DOBRÝ VEČER!
Tak dobrý večer! Je tam krásný vzduch!
Dost fijal pravých, vonných nesu
a petrklíčů, jichž je plný luh.
Nic se mnou není do těch lesů!
Už Dafné, již jsem přinášíval rudou,
i bílé sněženky těm mladším zbudou.
A rozděl, stará, do sklenic to dvou,
zvlášť pro každého, mne i tebe.
Fijalky buďtež modrou oblohou
a petrklíče hvězdy nebe.
Jen nebes barvy svěťtež v tuto dobu,
už pučí trávník – připomínka hrobu.
73
A podobizny starých druhů snes,
ať s nimi v duchu promluvím si,
ať zvědí, jak tam venku krásně dnes.
A onen džbánek podej s římsy,
já přípitek ti vznesu dobře známý:
„Na zdraví tvé a moje! Pán Bůh s námi!„námi!“
74
III
NA NEBI
[75]
DUCH A SVĚT
Všeho se život chytá, jak rez kovu,
všade se zahnizďuje jako plíseň;
jej vypleješ-li, usadí se v novu
a bují víc, kde větší zdá se tíseň;
v zem, vodu, vzduch jak jakás kletba vniká.
Svět celý porodnice převeliká,
kde porod za porodem, jen se minou,
a plození a porod nezahynou.
Kulaté planety je povrch celý
bytostmi posypán. Viz bylin říši;
severních skalisk mech jaks ošumělý
a potom nádheru, jíž v jihu dýší;
slyš lesy šumící, jež horstva vroubí,
slyš trávy šepotavé v dolin hloubi,
viz růží zář a jak se révy vinou.
Kde povstaly, byliny tiše hynou.
77
A mezi nimi, po nich zvíře skáče
a plazí se a hnízdí, skupuje se
ve stáda, hejna, roje, ve chumáče
a zpívá, vřeští, ticho bloudí v lese,
tam staví stavby, tam zas stepí letí,
tu vzduchem táhne v podzim, za podletí,
tam řádí, svádí mořskou pod hladinou.
Zde rodí se, tam žijí, jinde hynou.
A po zemi a po horách smrt chodí,
vymete koutek světa nejskrytější,
poletá vzduchem, hlubinou se brodí,
že jeden velký hřbitov svět je zdejší.
Ta pravda jediná je nad vše jistá,
že každému se žití konec chystá,
že v jednu propast živoucí se řinou,
Kdokdo narozeni, všichni mrou a hynou.
Jen lidský duch, bez mezí prostorových,
i času tekutého nezná hranic.
Co dole tlí, co zaházeno v rovích,
to nezdržuje jeho práci pranic.
Nůž v mrtvoly se ponořuje ostrý,
pravěkých tvorů sestaveny kostry.
Duch za smrtí jde stopou svojí, jinou
a problémy mu smrtí nevyhynou.
78
Vzplanuly hvězdy před tisíci lety,
jich světlo putovalo po nebesku,
až padlo ve pozemských krajů květy.
Tu člověk na citlivou chytí desku
jich obraz mžikem, fotogrammy schová
pro příští věk, až konstellace nová
ukáže, stálice že také hynou,
však stopy jejich duchu nezahynou.
Smrt nepřetrhá tajné duchu tkaně,
jež přes věky se v naši mysl předou.
Nás jímá touha Indův po nirvaně,
i ples, jejž Řekův charitky si vedou.
Učitel mnohý z hrobu „Postůj!“ volá.
Co jiskra nám to příštím rozplápolá,
blahoslavenství slova posud řinou,
jež Kristus děl – ta slova nezahynou.
79
ALGOL
V Alhambře večer v „síni sester“ Jessuf král
stál u arkýře při západní gallerii
a do zahrad se díval. Časem vztyčil šíji
a patřil do nebe a pak se pousmál.
Tu Fatmě, která vedle stála krásolící,
do vlasů rukou pravou vjel a drže kštici
nespouštěl s nebe hvězdnatého očí svých.
Levicí vzhůru ukazuje děl: „Viz, dítě,
tam stojí ,hamil rás – al gúl‘ ve hrdém třpytě,
jenž čarodějky hlavu sťatou vzhůru zdvih’,
jak já teď hlavu držím čarodějky svojí.
A dole na pokraji mléčné dráhy stojí
hvězdice jasná, jejíž jméno al-gúl jest,
to démon – srdce moje! Hvězdář pravdu káže.
Jak u bran Alhambry se noční střídá stráže,
al-gúl se mění tak: jak odměna a trest.
80
Teď ubývá ho, až zas brzo po půlnoci
se rozesvítí, aby zářil v plné moci.
Tak srdce mužské chová se a tak al-gúl.“
„„A srdce moje vždycky stejně plá, můj pane,
vždy láskou hoří, jak ta rudá hvězda plane,
již vidět tamto. Ženy srdce nikdy půl!““
Z Granady slunné zmizel dávno Maurův kmen,
však hvězdy stejně slují až po dnešní den.
V souhvězdí Persea, jenž hlavu Medusinu
do výše zvedá, vítěz velikého činu,
stálici velkou zovem’ Algol dosavád,
jež s přesností se divuhodnou stále mění,
tu rozzáříc se, pak zas upadajíc v tmění,
a pravidelně od staletí jde ten řád.
Ty po boku-li nemáš krásolící Fatmy,
moderní dámě ukaž, až se Algol zatmí:
„Teď, dámo, prozradím Vám, co je mužská lest.
Jeť Algol slunce – jako naše – v nebes dáli,
kol něho průvodce se točí velký, stálý,
však temný. Na vteřinu vypočteno jest,
kdy za Algolem schován ve svém obíhání,
kdy před Algolem stoje jeho lesku brání,
81
vzdálenost obou, průměr jejich dobře znám.
Vy v srdcích mužů čtete – lest to Vaše.
My v světě sluncí čteme – lest to naše,
skulinou zříme lstivě v světa velký chrám.“
82
RŮZNÁ MÍNĚNÍ
Těch duší pouť, jimž břímě žití
se těžké ssulo v smrti chvíli,
jde mořem tichým; vlnobití
tam nenínení, aniž skály hrozí.
Je anděl mlčící a bílý
jak Charon v loďce zlaté vozí
ke hvězdám v nebes tiché přístavy.
Tak myslívám, když zlatě blýskavý
se půlměsíček zjeví zraku,
jak člun, jenž modrým mořem plyne
a souhvězdími zodiaku
se proplítá vždy k hvězdě jiné.
Mé v ouplněk zas rádo oko
se v nocích jasných ponořívá,
když měsíc, stoje převysoko,
upřeně s výčitkou sem zírá.
On viděl ráj. Viděl, jak divá
potopa spolkla zem. Jak čirá
83
noc zahalila svět v den Golgaty.
Mně zdá se, že tam erb je bohatý
zavěšen v paměť toho všeho,
s postavou krále Davidovou,
neb z královského rodu jeho
byl ten, jejž Spasitelem zovou.
A já zas dalekohled beru,
bych měsíc viděl více z blízka.
Mně připadá jak hřbitov v šeru,
jak spousta mohyl, obrův hroby,
v jichž lůno němé slunce blýská
a ledovým je leskem zdobí.
Ni vzduchu tam, ni vody, života.
Tu tam se něco řítí, troskotá,
jak pod zemí když krtek ryje,
jak řícení se starých hrobů.
Co život – pod půdou se kryje
podzemních život anaerobů.
84
ORION
Nad mořem stál tak rozkročený,
jak Rhodský kolos. Nocí pýcha
severních! Olbřím nebes! Zticha
šla luna za mořských vln stěny,
s ní obláčky dva šedobílé,
jak vdova bledá v roušce chudé.
Teď zavlád’ on v své plné síle,
vzpínaje témě ku zenitu,
odvrácen od tichého polu,
na pleci jedné světlo rudé,
na druhé zlaté, skvoucí hravě,
kol těla pás zlatého třpytu,
meč krátký s pasu svislý dolů –
velikán v trpasličím davě.
Pes Velký pod ním jako v skoku;
modravé Siria v něm světlo
jak vášeň vražedná v psím oku,
když plaché kuře před ním vzlétlo.
85
Kus dále Prokyon, pes malý,
se za svým pánem plazí tiše.
A před Olbřímem dále výše
sbor Plejad teskně světélkuje
– kuřátek houfec ustrašený –
jakoby křídly třepotaly.
Po moři dole vichr duje,
na vlnách víří bílé pěny
a lůno vod je plno jeku.
Zda rozuměl jsem báji staré,
jež vznikla v Řeků čilé lebi,
a cítil smyšlenky jich jaré,
tak vídali jej v dávnověku
hellenští plavci na svém nebi,
na moři spředli bájku onu,
již Pindar vypravuje v písni:
jak za dcerami se Pleionu
pět let Orion, lovec divý,
po světě honil, až v té tísni
Zeus sám je ukryl v nebes nivy.
I šel jsem na hvězdárnu honem,
jež pýchou severního Kielu.
Mne mistr přijal vlídným tónem
a ukázal mi Oriona divy.
Pochváliv refraktora sílu
86
vykládal mistr přívětivý,
jak v půli Olbřímova těla
tři hvězdy příčnou čarou stojí,
jichž jména Jakubova hole
– pás Orionův bájka děla –
pod nimi zřít už v slabém stroji,
jak mlhovina prokmitává,
kde Orionův meč je dole.
V silnějším stroji mlha svítí,
jen v prostředku je propast tmavá;
tam čtyři hvězdy snadno zříti,
jež pravidelný čtverhran tvoří
– to trapez Orionův známý;
a kde se v mlhu druhá propast boří,
to místo jméno má „lví tlamy“.
Kol trapezu se mlhy vinou,
jich vidět pravidelné pruhy,
jež stočeny jsou do spirálky
a odtud z velikého víru
se rozbíhají v nebes tahy,
do nekonečné řidnou dálky;
pomalu blednou, oku hynou,
až konečně se oku ztrácí.
Pohádka těžká všehomíru.
Že plyny jsou to v žhavé práci,
87
jež jedno dílo v celek víže,
to nad pochybnost dokázáno.
To oku zříti bylo přáno.
Tu stál jsem věčným tajům blíže.
A zas jsem kráčel dolů k moři.
Co plavec sobě smyslil řecký
o lovci krutém, Plejad hoři,
to dětských časů nápad dětský.
Co oko ozbrojené vidí,
nám mysl v jiné strany řídí.
Kde v Orionu mlha stojí,
tam síly veliké jsou v boji,
tam věci veliké se strojí.
Tam jedna z věkověčných dílen,
kde život světa, věčně pilen,
a neumorně tvoře, robě
a maře zas, se kochá v sobě.
Snad spoutány tam vlasatice,
jichž ohony, se mrskajíce,
ve víru ohromném se válí
a točí v prázdné jakés dáli,
až silou odstředivou hnány
zas rozlétnou se rozpoutány,
88
do soustav sluncí vniknou různých,
že hvězdy jedny žárem vzplanou
a jiné vybočíce stranou
utuhnou rychle v mrazech hrůzných,
a soustav blízkých měsícové,
jak prášky v letu otřeseni,
se motajíce běh svůj změní,
až zvolna najdou dráhy nové.
Snad v mlhovin těch jasném víru
spí útvar jasný všehomíru
a síly, které v středu stojí,
je ve stálice jasné spojí,
v souhvězdí formu velekrásnou,
že bydlitelé sluncí zžasnou. –
Záhubě nikdo neubíhá.
Na Oriona osud číhá;
i bez katastrof v času toku
stálice jeho, dnesky rudé,
vychladnou, shasnou, zmizí oku;
vše přijde jiné do polohy,
hůl Jakubova trojhran bude,
pás zmizí, ramena i nohy.
Olbříma vnuci nepoznají,
souhvězdí samo bude – bájí.
89
MODERNÍ
Co myslíte? Mám nápad divný.
Dám arkýř vymalovat znova,
mně pohled naň už přeprotivný.
Jest obnošen, jak všední slova,
jak všecky rýmovačky staré,
jak hudba melodických tónů.
Jen nové jesti silné, jaré,
nám třeba nových visiónů.
Ba, věřte mi, i celé nebe,
ten měsíc i ty hvězdy zlaté
jsou otřepány, z módy vzaté.
A mne ta fádnost přímo zebe.
Dám vymalovat nebes báni,
jak viděti ji se Saturna,
už malíř skizzy k tomu shání.
Tu za večera, za pochmurna
90
v arkýři sednu potom sobě
a patřit budu v nebe jiné.
Tam oblouk duhy ve podobě
se nad obzorem stále vine
a nad ním druhý, nad tím třetí
v ohromném širém rozepjetí.
Oblouk se každý jasní, třpytí
z tisíců sestávaje srpů.
Nám jeden půlměsíček svítí,
chtě kosit modrou nebes chrpu.
Tam měsíčků je na tisíce,
své mají ouplňky a čtvrti,
a měsíce ty, blýskajíce
jak drahokamy v zlata drti,
jak barevný prach na vějíři,
jak barevný pel na motýlích,
v soustavě oblouků tří víří.
Ach, jaký pohled v dlouhých chvílích!
A nad oblouky v nebes moři
měsíců velkých osm plove,
jeden se v dálky nebes noří,
jeden se blíží, jakby nové
přinášel zvěsti; zatměn jeden
a druhý zlato kolem leje.
Tam do jiných snů duch je veden;
tam jiný horizont než zde je.
91
Váš nápad duchaplný jistě,
leč přidat něco dovolte mi.
Nech malíř dole, na tom místě,
přidá i Saturňanův zemi.
Já domnívám se, že tam tvorů
dost imposantních sbírka asi.
Nech vymaluje na obzoru
kouřících bařin širé massy,
v nichž potvor tisíce se válí,
však potvor, za barvu jež stojí;
co Breughel maloval, to z dáli
as podobá se tomu roji,
jejž v mysli mám. Co krokodily,
megalotheria a draci,
co dávní ještěrové byli,
to sloužiž jen imaginaci.
To všecko zvětšit, skombinovat
a namalovat lítých hovad,
jak jedno na druhé si číhá
a to onomu neubíhá –
To obraz bohat na motivy.
A, prosím, nijak nepravdivý.
Tak vypadá to tam a všude,
není-li, bylo nebo bude.
92
ČETBA
Ne z listu knihy, z listu stromu čtiž!
Utrhni sobě s lípy jediný
a drž jej, proti světlu prohlížej,
jak krásná v něm a pravidelná síť
se rozepřádá, jdouc až ku kraji –
síť žilek, jimiž šťávy kolují,
by buňkám daly čerstvou potravu.
Života stromu tak jsi urval kus.
Kde stopka listu k stromu připjata,
tam cévy do ní z větve vstupují,
jimiž se proudí šťáva životní.
Cévy pak ze pně jdou a sahají
až ke kořenům v zemi rozpjatým,
jichž konečky jsou jemné pavučí.
V kořínkách pracovníkův nepočet,
buniček malých, samých dělníkův,
jež z prsti vyrábějí dolivo
jak horníci, co v dolech pracují.
93
Tam bakterií rody všeliké,
podobny jaksi kastám otrokův,
jim pomahají, v prsti hrabou se,
ji rozštěpujou, lámou v částice
a molekuly staví, rovnají.
Tu práci sleduj v duchu ještě dál:
kde molekula jen se odšine,
již jiná musí prostor nahradit,
a kde má práce ta své skončení,
jak hluboko jde v země útroby?
A zase k listu vrať se myšlénkou.
Tkaň jeho ukazuje drobnohled:
buniček řady, čety, čeledi
ve vrstvy, pásma ladně srovnaných,
z nichž každá samostatnou bytostí,
jež na jaře se všecky rodily,
když z větve pučel listen mladistvý.
S měsíce kdyby oko patřilo,
zeleně jemný tón by potěšil,
jímž oběžnice země pokryta,
kde lesů spousty jdou a prérií;
tu zeleň robí listu buničky,
ji v drobnohledu v zrnkách malých zříš.
A mezi buničkami otvory
jsou průdušnice skryty bylinné,
94
z nichž vane dech, jak ze plic zvířete,
jež stále ztrácejí se do vzduchu.
A kde se molekula pošine,
tam jiné vstoupiti jest na místo,
a kde má práce ta své skončení,
jak vysoko jde v nebes výšinu?
Až podzim od severu přikvačí,
té práci bude konec žalostný.
Co list, vše vadne, sžloutne, opadá,
a seschlých listů zbytky zkroucené
před sebou vichr plání požene,
mrtvoly buněk malých stíhaje.
Když bělokorá bříza šepotá,
když o polednách zdlouha dýchá les,
když v sýkotách se klepe osyka,
když v bouři lípa lomí rameny
a větve javorů když skřípají –
Dryady Řekův jakby mluvily.
Dryady, slepy jste – strom nevidí!
Dryady, hluchy jste – strom neslyší!
A přece žije strom a duši má,
života jeho taj je hluboký,
ač smyslů lidských jemu netřeba.
Což netluče nám srdce ve spaní,
když mozek prost a prázden milých snův?
95
Což nehojí se rána vojínu,
jenž polomrtev kdesi nalezen
v mrákotách leží dní a nocí čas?
Což neporodí žena bez smyslů,
když tluče plod na bránu života?
Což život není víc než myšlení?
Což problém světa jest jen – logika?
96
MIRA TYCHONIS
(ANNO DOMINI 1572)
Procházkou u Kundstruppu Tyge Brahe šel,
už zima bylo, listopad ten jasný byl;
a hledě k zenitu, ke smrti ustrnul.
V Kassiopeji vedle „Kappa“ hvězdice
tam stála hvězda nová, velká, přeskvoucí.
I zavolal své druhy všecky z hvězdárny
a ptal se mimojdoucích lidí teskně všech,
zda vidí hvězdu tu. Že sešílel, se bál.
A hvězda stála, přibývalo lesku jí,
až vévodila stálicím i planetám
a nade všemi panovala v nebesku.
Však z jara ubývalo málem lesku jí
a v roce zmizela. Svět celý viděl to,
a posud neví nikdo, odkud vzala se,
97
kam šla a jaký osud má, co znamenal
ten okamžik, jenž velké boží bytosti
jest jako záblesk v oku smrtelníků nás.
A odkud jdeme my a kam se berem’ my?
98
KARLU KRAMÁŘOVI V ZÁŘÍ 1900
Zde břízy žloutnou jako zlato
a rudne buk; je jeseň laskavá;
jen jednou padlo jíní na to;
vždyť táhne na svatého Václava.
Cos prolhaného vrabci šepcí
a plno nesmyslu kře hovoří.
Tak zavezte mne, koně křepcíkřepcí,
dnes kousek dále v naše pohoří.
Co se mnou jezdívali tuto,
už arci nechodí a nejezdí.
Dnes cítím, jak to heslo kruto,
jež hřbitovních sem vane ode zdí.
Nač mluvit čase o bývalém?
Ta struna zaznívá vždy smutněji.
„Tak jeďte hezky mírným cvalem
tou dlouhou jeřabinek alejí.“
99
Silnice rovná jako proutek,
ves stařičká, tam mlýnek ospalý –
Ach jest to, jest ten horský koutek,
čas na mne zevšad zírá bývalý.
„Teď zajedeme v panské lesy
a rovně vzhůru kolem myslivny!“
Skotáci pýřku pálí kdesi,
tu v lese zašel puch ten protivný.
Jedeme. – Kočí oprať spouští,
by koně měli chvíli oddechu,
a ukazuje bičem v houští,
kde srnka v padol pádí po mechu.
„Až pod kaplí zas zastavíme!“
Tam vidět na mnoho mil do kraje.
A stromy, mechy, všecko dříme,
jen soják hlídá, občas volaje.
Nad lesem ptáci letí k jihu,
ach nebojte se, nejsem nadlesní;
pozdravte jihu pouště, v mihu
i studánku, jež na oáze sní.
100
Já táhnu v opak ku severu,
kam ukazují všecky kompasy,
kde jediný den v pološeru
s jedinou nocí roku zápasí.
Tam z ledu Mráz si dómy staví,
kry vzpírají se, hlomozí,
ve stavbě míhají se, baví
ssavcové bezrucí a beznozí.
Proud golfu teplý podemílá
paláců ledných skvělé mámení,
na troskách plave čeleď milá –
mrož mrzutý, šibalští tuleni,
A bílýa bílý medvěd ve úkrytu.
Kol pólu šílí kruhem vichřice,
cos zabělalo u zenitu
a magnetky se točí tančíce.
Co děje se? Viz, ohňostroje
severní záře víří po nebi!
Ach, země máti, žití Tvoje,
tak složité a plno veleby,
101
Moumou šedivou už mučí hlavu,
jež luští těžkou světa pohádku,
a rozluštit ji není v stavu.
„Tak jeďme, do noci už na krátku!“
102
O PŮLNOCI
Jde na půlnoc. Tu Tvoje žena spí,
tam děti schouleny jsou v ložích.
Teď okna otevři v klid půlnoční,
ať z dalekých těch sadů božích
sem prší světla stálic tiše,
ať spáčům po tvářích se vlní,
ať svatý éter místa plní,
kde tvoje mladá čeleď ve snu dýše.
Sám zadívej se z okna v hvězdnou noc
a pozoruj a měř ty kruhy,
jak hvězdy vodí tíhy věčná moc
po drahách, jež jak oblouk duhy.
Tam krouží Arktur zlatožlutý,
tam modrý Sirius, tam bílá Spica –
dvé hvězd tam – jakby švihly pruty –
přelétlo, však se z dráhy nevymyká.
103
Mhy, deště zakryjí ti často vzhled
k těch hodin nemylnému kroku,
čas přijde, kde ti vzejdou naposled.
Přej nocí jasných svému oku,
a dnes už poruč své i sebe
sil věčných moci, chvilku prodli,
hoď srdce své v to jasné nebe,
jak člověk, jenž se posledníkrát modlí.
E: av; 2004
104