SLON
(VĚNOVÁNO KONFERENCI V HAAGU KONANÉ)
Když onen starý pán, jenž z pravěku
zde jako na ukázku lidem zbyl
– až hodinka i jemu odbije –;
když onen pán, jenž jako filosof
si vážně chodí, očkem mžouraje,
a rypákem svým, hodným obdivu,
si klátí, jakby o tom přemýšlel,
proč tolik theorií na světě,
jichž dříve zapotřebí nebylo;
když otec slon se s tygrem pustí v boj,
– což nikdy nedělá, leč přinucen –:
tu rypák vzácný zvedne do výšky
a vztekle zařvav čeká na útok.
Že na rypák se dostat nemůže,
to tygr ví a vida nezbytí
v týl slonu skočí; tento jako blesk
tesákem šelmu lítou stranou odhodí
a každý nový skok tak odrazí,
64
až tygr omámen a omráčen
se při posledním pádu potácí.
Slon šlápne nohou sloupu podobnou
mu na tělo, až žebra praskají,
a oči ve sloup obrácené dí,
že všemu konec jest a že má dost.
„Holečku, vidíš, jak to dopadlo.
Mí předci válčili už s Římany
a předchůdcové starší v pravěku
s jinšími pány v světě chodili,
již krajů předpotopních velebných
jak zdobou byli, tak i postrachem.
A jakých bojů tehdá bývalo,
a jakých rohů, kopyt, tesáků,
ran jakých za řvů hrozných padalo:
to arci neví malicherný svět,
v němž nevidět už těla kloudného,
v němž pána dělá každý trpaslík.
A na našince odvážit se chce
takové kočce trochu žíhané!“
Tak mručel otec slon a rypákem
si na vše strany klátil rozzloben.
Nuž, račte, mistře slone, dovolit.
Já člověk o slovo se hlásím teď.
Jen nehrajte tak zhurta bandurskou.
65
Je praček znamenitých v světě dost.
Já povím Vám jen jednu historku,
jen na příklad a jako z čítanky,
jak pral se jednou jistý Tegetthoff.
Stál, cigarettu kouře, na lodi,
jež mlhou hnala hustou ku předupředu,
a v pravo, v levo, ač nic nevidět,
však slyšet bylo lodi ostatní,
jichž kola duněla a vrčela,
jak kdyby mrakem supi letěli.
„Persano bude trochu překvapen!“
Už z mlhy vyrazily. Slunce svit
švih’ na moře jak vytasený meč
a před očima loďstvo italské.
„Jen plnou silou v ně!“ dal znamení,
a lodi obrněné letěly,
šik lodí nepřátelských rozražen
a z lodí všechněch pouhá směsice,
jež objíždějí sebe ve kruhu,
z děl spousty kulí na se chrlíce,
že z kouře, jenž vše kolem zahalil,
se blýskalo, jak z mraků šlehá blesk,
když celou zatáhne bouř krajinu.
Tam stožár praská, padá přeražen
66
a roztrháno sviští lanoví
vše slepě kolem sebe bičujíc
a pádem trámů komín ohnutý
kouř na palubu chrlí smrdutý.
Toť asi hůř, než rypák ukousnout!
Tam mžikem spatřil Sterneck-Doudlebský,
jak velký před ním koráb táhne v příč.
„Teď plnou parou v před! – Dost! – Nazpátek!“
Svou přídu v bok mu bleskem zarazil
a vyvleknuv se, by tam neuváz’,
zří, jak se v pravo kloní pyšná loď,
jak v boku zeje otvor ohromný,
jímž moře vniká proudem do útrob,
že přídu tyčíc ještě na posled
do hlubin klesá mořských na věky;
s korábem tonouc mužstvo italské
svůj vypálilo výstřel poslední
a už je moře s lodi splachuje
a roznáší jich těla tonoucí,
jež lodí různých kolo rozmílá,
že hlavy, údy, těla zdrcená
vrou na povrch jak vroucích ze zřídel.
To asi víc než tygra rozšlapat!
67
Nuž, chápete? Což teprv na zemi,
když v boji utkají se tisíce
a vojáci jak hrušky padají,
z Ibí rozstřelených mozek řine se,
z těl roztrhaných střeva lezou ven,
z žil stříká rudá krev jak vodotrysk
a k tomu hudby hrají pěkný marš
a děla houkají svůj hromný zpěv:
tu byste, mistře slone, utíkal
a celá předpotopní elita,
jichž kostry vystaveny v musejích,
by jako myši díry hledala!
Jste, Blahorodí, jako filolog,
jenž v starých představách svých zkoprněl
a na kulturu hledí moderní
s hlediska, jehož nelze udržet.
Laudator acti temporis, to jest:
Vy ani nevíte, co pranice.
Náš věk je velmi, velmi daleko,
náš pokrok všude velmi ohromný,
duch lidský neunavně pátravý,
my na pranice máme mašiny!
V tom rozdíl veliký – ač jedinký
to vystihl cár Třetí Mikuláš.
68