O PŮLNOCI

Eduard Albert

O PŮLNOCI
Jde na půlnoc. Tu Tvoje žena spí, tam děti schouleny jsou v ložích. Teď okna otevři v klid půlnoční, ať z dalekých těch sadů božích sem prší světla stálic tiše, ať spáčům po tvářích se vlní, ať svatý éter místa plní, kde tvoje mladá čeleď ve snu dýše. Sám zadívej se z okna v hvězdnou noc a pozoruj a měř ty kruhy, jak hvězdy vodí tíhy věčná moc po drahách, jež jak oblouk duhy. Tam krouží Arktur zlatožlutý, tam modrý Sirius, tam bílá Spica – dvé hvězd tam – jakby švihly pruty – přelétlo, však se z dráhy nevymyká. 103 Mhy, deště zakryjí ti často vzhled k těch hodin nemylnému kroku, čas přijde, kde ti vzejdou naposled. Přej nocí jasných svému oku, a dnes už poruč své i sebe sil věčných moci, chvilku prodli, hoď srdce své v to jasné nebe, jak člověk, jenž se posledníkrát modlí. E: av; 2004 104