O PRÁZDNINÁCH

O PRÁZDNINÁCH (Josefu Č.)
Co v žití za ruce se vedou, z těch jsou dva oni poslední. Co rok se o prázdninách sjedou a tráví spolu něco dní. Tu kradmo sebe pozorují a kradmo soudí druha druh: „Nu, Václav ještě jako z chvůjí!“ – „Jan ještě drží – ale sluch....sluch...“ A večer, při pivě když kouří, se na ledacos vzpomene. Tu Václav oči pozamhouří: „Nu, Jene, ještě jednu! Ne?“ V obou se mysli povynoří ten starý student veselý; s ním dávní jejich profesoři i druhové, již v hrobech tlí. 44 Venkovských prázdnin steré chvíle, těch při koupání sluncí pal, v zahrádkách veských růže bílé, těch hudeb jásot, zpěvů žal. A když se zase rozcházejí, jen ruce sobě tisknou již; a staví se jaks veseleji a krátce řeknou: „Brzo piš!“ Však srdce obě cítí muku, jak dětí dvé, jež pozdní tmou držíce pevně v ruce ruku, by sebe neztratily, jdou. 45