HRAČKY

Eduard Albert

HRAČKY
„Kraj světa obešel jsem, všecky typy plemene lidského jsem poznal, pletě všech pásem: nejlibější v celém světě – od břehů širých otce Missisipi až k Indu, rumémrumem bohatému v letě – jsem v Bankoku zřel lidské poupě na dvoře krále Siamského skvělém. Ač příroda tam krásy dává skoupě, ten hošek malý pleti světlohnědé a nekonečně důvěřivých očí v půvabu objevil se děcka celém; v hedbáví oděn, rodu vznešeného, as čtyřletý byl; cizince mne, bledé evropské pleti v uniformy zdobě – jsem vzrůstu nad Malajce mohutného – nespouštěl s očí. Vyprosil jsem sobě, bych dar mu směl dát na památku. 17 Vojáka z plechu, praporem jak točí, – pod hrotem skvěl se ze skla drahý kámen – podal jsem chlapečku. On v ručky obě vzav hračku, v štěstí svého zmatku se zarděl jako růže plná; zmámen si z hloubi vzdechl – přeblažené robě.“ Tak cestovatel vypravoval kdysi. Bordone Paris, malíř krásných paní, jenž vystudoval ženských tváří rysy, ten studu nach ne v tváři jenom viděl, on znal ty pleti bílé, v jejichž tkani je přecitlivé cévstvo (lékař děl by), jichž úběl vzplane studem karmínovým, jakmile ňadra obnaží, neb šíji. I kmenovec náš, jejž Schiavone zovou, tak ňadra žen ve mnohé scenerii maloval, květ jakoby jabloňový byl mezi prsy spad’. Bordone v jedné má scéně – jejíž půvab nevybledne – sedící ženu. A k ní muž se tulí. Jest bělostná, muž vášnivý je snědý, a levou rukou ke kyčli jak jel by; než ona, spité majíc touhou hledy, 18 jej zdržuje. Však, by se neminuli těch cílů svých, nepouští jeho ruku! Nad nimi Amor bez šípu a luku – nač potřeba tu ještě jaké střelby? – zelený drží nad hlavami věnec. A ženě ne jen v tváři kvetou růže, vytryskl purpur, krasší nad ruměnec, z bílého voňavého prsou lůže a namalován nach i nad koleno. Vždyť v ruce hračku má – silného muže. Ó zmámená ty, přeblažená ženo! 19

Básně v knize Na zemi a na nebi: