„Kraj světa obešel jsem, všecky typy
plemene lidského jsem poznal, pletě
všech pásem: nejlibější v celém světě –
od břehů širých otce Missisipi
až k Indu, rumem bohatému v letě –
jsem v Bankoku zřel lidské poupě
na dvoře krále Siamského skvělém.
Ač příroda tam krásy dává skoupě,
ten hošek malý pleti světlohnědé
a nekonečně důvěřivých očí
v půvabu objevil se děcka celém;
v hedbáví oděn, rodu vznešeného,
as čtyřletý byl; cizince mne, bledé
evropské pleti v uniformy zdobě
– jsem vzrůstu nad Malajce mohutného –
nespouštěl s očí. Vyprosil jsem sobě,
bych dar mu směl dát na památku.
Vojáka z plechu, praporem jak točí,
– pod hrotem skvěl se ze skla drahý kámen –
podal jsem chlapečku. On v ručky obě
vzav hračku, v štěstí svého zmatku
se zarděl jako růže plná; zmámen
si z hloubi vzdechl – přeblažené robě.“
Tak cestovatel vypravoval kdysi.
Bordone Paris, malíř krásných paní,
jenž vystudoval ženských tváří rysy,
ten studu nach ne v tváři jenom viděl,
on znal ty pleti bílé, v jejichž tkani
je přecitlivé cévstvo (lékař děl by),
jichž úběl vzplane studem karmínovým,
jakmile ňadra obnaží, neb šíji.
I kmenovec náš, jejž Schiavone zovou,
tak ňadra žen ve mnohé scenerii
maloval, květ jakoby jabloňový
byl mezi prsy spad’.
Bordone v jedné
má scéně – jejíž půvab nevybledne –
sedící ženu. A k ní muž se tulí.
Jest bělostná, muž vášnivý je snědý,
a levou rukou ke kyčli jak jel by;
než ona, spité majíc touhou hledy,
jej zdržuje. Však, by se neminuli
těch cílů svých, nepouští jeho ruku!
Nad nimi Amor bez šípu a luku
– nač potřeba tu ještě jaké střelby? –
zelený drží nad hlavami věnec.
A ženě ne jen v tváři kvetou růže,
vytryskl purpur, krasší nad ruměnec,
z bílého voňavého prsou lůže
a namalován nach i nad koleno.
Vždyť v ruce hračku má – silného muže.
Ó zmámená ty, přeblažená ženo!