Přijel král do Saragossy,
bylo hluku, bylo slávy,
tlačily se dohromady
měšťáků i grandů hlavy.
Ze všech kašen na náměstích
místo vody víno teklo,
trouby zněly, bubny hřměly,
řek’ bys, že to hřmotí peklo.
Na radnici tam se sešli
Hispanie bohatýři,
hidalgové, alkadové,
biskupové, kavalíři.
Připíjeli při fanfarách
králi, jenž jak slunce svítí,
kterým křesťanský svět trvá,
před nímž bůh se malým cítí.
Připíjeli při fanfarách
královně i infantovi
a plýtvali stejně vínem
jako pochlebnými slovy.
Kde je Cid? – Proč není tady?
Vzpomněl král si nenadále.
Kde je Cid? zní po nádvoří.
Kde je Cid? to hlučí v sále.
A don Fadrik, který toužil
zavděčit se svému králi,
na kůň sedá, z města letí,
za ním prach se mrakem valí.
Letí k dvorci s věží zpustlou,
Cid kde o samotě žije,
klepá – a pak rychle na dvůr
v dům, jenž břečťanem se kryje.
Hledá Cida. Ten je v stáji,
Fadrik divné vidí věci,
Cid jak svoji Babieçu
hladí po šíji a pleci,
oves kterak pěkně míchá,
ze žlabu jí píti dává,
hovoří s ní jako s děckem,
líbá ji a poklepává.
Fadrik zvěst svou vyřizuje
dvorně, přívětivě, hladce,
ale Cid však odpovídá:
Nemohu, mám mnoho práce.
Nemohu, kůň, který v bitvách
nes’ mne k vítězství a slávě,
zaslouží též trochu péče,
by si oddech’ po té vřavě.
Nemohu, tam vlaštovici
divá bouře hnízdo smetla,
třeba nyní, pode krovem
by jí dlaň má nové spletla.
Nemohu; dav chudých čeká,
jimž král válkou vyrval chleba,
oř můj, lid můj, vlaštovice,
ale král mne nemá třeba.
Polnice až zazní znova,
budu první na svém místě,
první v bitvě, první na smrt
chvátat budu dozajistě.
Ale v míru chci mít pokoj,
jdi, to vyřiď svému králi,
chvíli klidu Cid že sobě
dvorní falší nepokalí.
Nad fanfary, nad přípitky
dražší řeht mi Babieçy! –
Fadrik zmaten chvátal, králi
vše ty divné řekl věci.
Zasmušil král hrdé čelo
a pak pravil k všemu lidu:
Milý Cid náš svým je vždycky
jako v práci, tak i v klidu.