V Cardeně, svatého Petra
prastarý kde klášter byl,
o svátku, když po mši bylo,
s Alfonsem Cid hovořil.
O ztracených zemích mnohých,
Rodrigo to zavinil,
kterého žár lásky krutý
odsoudil i vyvinil.
Navrh Cidovi král dobrý,
Cuencu by vydobil,
načež úctypln, však směle
Rodrigo mu odvětil:
„Nováčkem jste, dobrý králi,
ký můž býti zde váš cíl,
třeba, nežli válčit v dálce,
byste zem svou uklidnil.
Králům, kteří vzdalují se,
padne škoda za podíl,
sotva že kol hlavy jejich
vínek jen se oteplil.
Ještě čerstvé podepření,
sotva jste se zakotvil,
před Zamorou, starým městem,
kde vrah dona Sanča zbil.
Bellidova krev, ó věřte,
teče v bludišti stých žil,
třicet oštěpů za zlato
zdělá, kdo ten zhotovil.“
Bermudo to místo krále
ku Cidovi promluvil:
„Únava což takých bojů
vyrvala vám zbytek sil,
či snad touha po Jimeně?
Čas, byste se navrátil
do Vivaru, Roderigo,
boje nechav další díl
králi, jenž má tolik manů,
z nichž jej nikdo nezradil.“
„Kdo vás,“ čacký Cid dí na to,
„v radu války postavil,
ctěný hrabě, jenž své údy
kutnou doposud jste kryl?
Kazatelna pole vaše,
proste, by král zvítězil!
Josua by nezvítězil,
Mojžíš by se nemodlil,
ve svém kůru neste kutnu,
jak já prápor povztýčil.
Svůj dům ať král obstará si,
než by cizí navštívil,
neb mne v sketu nepřetvoří
lásky žal a ženský kvil.
Raděj nosit po svém boku
Tizonu jsem oblíbil,
nad Jimenu.“ Na to Bermud:
„Muž jsem přece!“ odvětil.
„Nejsem v žádném řádu ještě,
krále maurské nepobil,
ale z toho syn, jenž Maury
zmohl, jsem se narodil.
Místo kutny, kdyby případ
vhodný se mi nahodil,
hledí své bych spustiti chtěl,
bodnout koně“ – doplnil
Cid ten hovor – „Abys utek
otče, vhodný čas by byl,
olejem víc nežli krví
šat se tobě poskvrnil.“
„Mlčte,“ král děl, „za zlých časů,
za dobrých jen mluvte chvil,
což je třeba, přísahu bych
i kuš vaši připomníl?
Cide, děláte vy věci,
že by kámen promluvil,
k vůli každé maličkosti
církev byste vybouřil.“
Hrabě Onate tu kráčí,
dámu svou svým erbem kryl,
ku dveřím až chrámu vždycky
dvorný král je provodil.